Agregátor zdrojů

Požehnání nové smlouvy (Jr 31,33)

Zápas o duši - 17. Září 2018 - 9:51

  • Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, je výrok Hospodinův: Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. (Jr 31,33)

Datum: sobota13. října 2018, začátek je v 930, předpokládaný konec je po 16. hodině.

Místo konání: Hotel Čechie Praha, U Sluncové 618, Praha 8 (vedle divadla Kámen, poblíž zastávky Invalidovna).

Přednášející: Geoff Volker (vyučování bude v angličtině s překladem do češtiny)

Kdykoliv během vyučování i během přestávek je prostor pro otázky a diskuzi.

Registrace: Vzhledem k omezenému počtu míst prosíme všechny zájemce o registraci (zde).

Pro účastníky bude zajištěno občerstvení i oběd. Na pokrytí nákladů na pronájem a občerstvení bude provedena sbírka.

Akci pořádá Biblická církev Praha.

 

Program

1. Zaslíbení nové smlouvy (930-1030)

Přestávka (1030-1100)

2. Zákon nové smlouvy (1100-1200)

Oběd (1200-1330)

3. Lid nové smlouvy (1330-1430)

Přestávka (1430-1500)

4. Požehnání nové smlouvy (1500-1600)

 

Přednášky

1. Zaslíbení nové smlouvy

  • Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech…

Jaké místo má nové smlouva ve věčném Božím plánu spásy? Jak se nová smlouva vztahuje na pohany.

2. Zákon nové smlouvy

  • Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce.

O jaký zákon se jedná? Co přesně a jak Bůh vpisuje do srdcí účastníků nové smlouvy? Jaký je vztah nové smlouvy k Mojžíšovu zákonu?

3. Lid nové smlouvy

  • … a oni budou mým lidem …

Kdo je lid nové smlouvy? Jaký je význam Izraele (starozákonní Izrael, Izrael po Kristu, stát Izrael)?

4. Požehnání nové smlouvy

  • Budu jim Bohem …

Požehnání a praktické aplikace, které vyplývají z nové smlouvy a týkají se jak jednotlivce, tak církve.

Kategorie: Články

Jak je to se zákonem? (Ga 3,19-25)

Biblická církev Praha - 16. Září 2018 - 10:00
Zákon neruší zaslíbení

V našem dnešním textu uvidíme, jakou roli hraje zákon v dějinách spasení. Minule jsme se více zabývali smlouvami a tím, co znamenají a jak spolu souvisí nebo nesouvisí. Dnes budeme mluvit o zákoně a jeho roli v otázce spasení.

Text kázání

Boží svrchovanost ve spasení I. (Iz 48,8-12; Ř 5,8-11)

Zápas o duši - 14. Září 2018 - 23:59
Pavel Steiger Boží svrchovanost ve spasení I. (Iz 48,8-12; Ř 5,8-11) | Pavel Steiger Video of Boží svrchovanost ve spasení I. (Iz 48,8-12; Ř 5,8-11) | Pavel Steiger
Kategorie: Články

Sedmdesátý týden (Dn 9,24-27)

Zápas o duši - 10. Září 2018 - 16:23
Jan Šraml

Pozn. red.: Níže uvedený článek byl ve zkrácené podobě publikován v Zápase o duši č. 69. 

Úvod

Proroctví, které Danielovi vyřídil anděl Gabriel v odpovědi na jeho modlitby za izraelský národ, město Jeruzalém a Boží chrám, patří mezi nejzajímavější a nejvíce fascinující pasáže Písma. Patří ovšem také mezi ty části Písma, o jejichž výklad se vedou spory, někdy značně prudké. Cílem tohoto článku není nalezení konečného a jednoznačného řešení; nemám dojem, že bych byl povolán rozhodovat ve sporech mezi uznávanými teology, historiky a znalci původních jazyků. Rád bych zde ale uvedl názory, které zastávají, a důvody, které je k tomu vedou. Chci čtenáři přiblížit obě základní názorové skupiny, aby věděl, že existují. Tyto dva názory jsou nesmiřitelně rozdílné a zastáncům jednoho z nich může ten druhý připadat rouhavý. Otázka je to tedy velmi citlivá. Nenajdeme tu žádnou střední cestu: musíme se rozhodnout, ke kterému názoru se přikloníme - pokud nechceme na otázku, jak tomuto proroctví rozumíme, odpovídat po celý život vyhýbavým: „Nevím.“ Je to důležité, protože někteří nevěřící (i někteří věřící) pochybují o pravosti tohoto proroctví, a možná se budou ptát, jestli se naplnilo a jak. Na druhou stranu výklad tohoto proroctví nepatří mezi zásadní otázky křesťanského života a víry, a měli bychom tedy mít na paměti, že jiný výklad než ten náš, nepříčí-li se tomu, co Bible na jiných místech říká jasně a srozumitelně, odpovídá-li danému textu a opírá-li se o jeho rozumné vysvětlení, nemusí být nutně kacířstvím - o nic více nebo méně než to, co tvrdíme my.

Musíme si také uvědomit, že samotný překlad tohoto oddílu je silně ovlivněn předběžným názorem překladatele a že náš názor je ovlivněn překladem, kterému dáváme přednost. V tomto článku se budu odvolávat zejména na Český ekumenický překlad (EP) a Bibli kralickou (BK). Doporučuji mít je oba při ruce. Kromě toho uvádím (pro zajímavost a pro srovnání) pokud možno doslovný překlad anglické Verze krále Jakuba (King James Version - KJV).

Souvislostí s jinými proroctvími (Izajáš, Ezechiel, Zjevení) si převážně všímat nebudeme, protože jejich vzájemné časové a významové vztahy jsou příliš komplikované a není zde pro ně prostor. Vlastnímu čtenářovu studiu ponecháváme i desátou kapitolu Daniele, která podle některých obsahuje výklad našeho textu. Myslím, že až se s ním alespoň povrchně seznámíme, posoudíme to lépe.

Pozorování

Základem biblického výkladu je pozorování zkoumaného textu, abychom si uvědomili, co všechno z něj můžeme vyčíst, ale také, co se z něj nedovíme.

1Sedmdesát týdnů je určeno tvému lidu a svatému městu k tomu, aby bylo 2završeno přestoupení a aby byl učiněn 3konec hříchům a aby bylo vykonáno 4smíření za nepravosti a aby byla 5přinesena věčná spravedlnost a aby byla 6zpečetěna vidění a proroctví a aby byl 7pomazán Svatý svatých. Věz tedy a rozuměj, že od vydání 8příkazu k obnově a zbudování Jeruzaléma až 10po 9knížete Mesiáše to bude 11sedm týdnů a dvaašedesát týdnů: ulice budou znovu postaveny, i hradby, dokonce v těžkých dobách. A 12po dvaašedesáti týdnech bude Mesiáš zahlazen, ale ne kvůli sobě; a lid 13knížete, který přijde, zničí město i svatyni a to všechno skončí potopou a až do konce války je určeno ničení. A 14on 15potvrdí smlouvu s 16mnohými v 17jednom týdnu a uprostřed toho týdne způsobí, že 18oběti i dary pominou, a kvůli rozšíření ohavnosti učiní, že budou zničeny až do konce, a na to, co bylo zničeno, bude vylito to, co je určeno.  (Daniel 9:24-27)

1Sedmdesát týdnů.  Prakticky všechny výkladové školy uznávají, že těchto sedmdesát týdnů představuje sedmdesát krát sedm let. Pro tento výklad mluví různé důvody, které zde nebudu všechny jmenovat, ale chtěl bych upozornit na jednu jeho stránku. Často se uvádí, že je zřejmé, že dny těchto týdnů symbolicky představují roky. Chtěl bych poukázat na to, že tento výklad lze považovat i za doslovný.

V řečtině a hebrejštině je výraz pro týden odvozen od číslovky sedm a znamená něco jako skupina sedmi, „sedmice“ (podobně jako máme dvojice, trojice nebo čtveřice). Vzhledem k tomu, že se – jak soudíme z kontextu – jedná o časový údaj, mohlo by jít o sedmice hodin, dnů, týdnů, měsíců, let nebo podobně. Nejčastěji se tohoto slova používá ve smyslu sedmice dnů – totiž týden. Týden, na rozdíl od měsíce a roku, nevychází z astronomických úkazů. Týden byl ustanoven Bohem jako připomínka sedmidenního stvoření a jeho určujícím prvkem je pravidelné opakování sedmého, sobotního dne – dne odpočinku (ostatní dny byly den jako den, čtvrtek jako pondělí, nebyl mezi nimi žádný rozdíl). Dny jsou přiměřenou jednotkou pro pracovní cyklus člověka, ale ne pro zemi. Bůh však chtěl, aby i izraelská země dostala svůj odpočinek – sobotu (v hebrejštině jsou tyto dva pojmy úzce spojeny). Proto ustanovil každý sedmý rok jako rok odpočinutí, sobotní rok (3. Mojžíšova 25:5). Tím vlastně vytvořil další jednotku času, která nesouvisí s astronomickými jevy – od soboty do soboty, týden let.

Je možné, že právě to měl Gabriel na mysli? Je možné, že to tak pochopil i Daniel? Snad ano: Gabrielova zpráva je odpovědí na Danielovu modlitbu, a ta byla odpovědí na to, co Daniel vyrozuměl z Jeremjášova proroctví o sedmdesáti letech, během nichž bude Jeruzalém v troskách. A pisatel 2. Paralipomenon 36:21 ukazuje, že Bůh v těchto sedmdesáti letech naplnil své ustanovení ze 3. Mojžíšovy 26:34,43: „Tehdy si země vynahradí své roky odpočinutí po celou dobu, co bude zpustošena, až vy budete v zemi svých nepřátel. Tehdy bude země odpočívat a vynahradí si své roky odpočinutí. … Země totiž bude od nich opuštěna a vynahradí si své roky odpočinutí, bude zpustošena, bez nich, dokud oni neodpykají své provinění, protože znovu a znovu zavrhovali mé řády a má nařízení si protivili.“

V tom, že sedmdesát týdnů představuje sedmdesát sedmiletých období, tedy panuje shoda. Liší se ovšem názory, zda těchto sedmdesát let určuje časový úsek, během kterého má k něčemu dojít, nebo počet jednotlivých týdnů, v nichž se mají tyto události uskutečnit – asi jako když řekneme, že v letošním roce 2001 je nám dáno třiapadesát dnů k nedělním shromážděním, a přitom tím nemyslíme, že na bohoslužbách strávíme přes sedm týdnů v kuse nebo že letos budeme chodit na nedělní bohoslužby pouze během určitého téměř dvouměsíčního období, a po zbytek roku ne.

2,3,4Završení přestoupení, konec hříchů a smíření za nepravosti.  Završení přestoupení (EP: skoncování s nevěrností, BK: zabránění převrácenosti), konec hříchů (EP, BK: zapečetění hříchů) a smíření za nepravosti (EP: zproštění viny; BK: vyčištění nepravosti) jsou další sporné body. Někdy se předpokládá, že jde o tři různé popisy jedné události, jindy o tři jednotlivé události, které spolu více či méně souvisí. Jak ukazují už překlady, není jasné, jde-li o vrchol špatnosti (což je často vztahováno k zavraždění Ježíše Krista), nebo k okamžiku, kdy špatné skutky ustanou (to by ukazovalo na konec světa nebo nějaký nový Boží ráj na zemi, například tisícileté království), nebo k okamžiku, kdy bude nahromaděná špatnost naráz odklizena (což by mohlo popisovat Kristovu smírnou oběť na kříži, ale i okamžik, kdy Bůh způsobí, že mu Izrael již nebude nevěrný).

Kromě toho se musíme ptát, o čí přestoupení, hříchy a nepravosti jde: víme, že proroctví se týká Danielova lidu, tedy Izraele, ale kterého Izraele? Izraelského národa, nebo jenom vyvolených v Izraeli, nebo všech vyvolených – pravého Izraele čili věčné Církve?

5Přinesení věčné spravedlnosti.  Další výkladový problém představuje přinesení (EP: uvedení, BK: přivedení) věčné spravedlnosti. Ježíš jistě přinesl izraelskému národu, ale i celému světu, věčnou spravedlnost. Těžko však říci, že by stav věčné spravedlnosti byl uveden na izraelský národ nebo že by byl současný izraelský národ už přiveden do věčné spravedlnosti. Přitom není zcela zřejmé, o čem z toho náš text mluví.

6Zpečetění vidění a proroctví.  Dále se můžeme ptát, co to znamená zpečetění vidění a proroctví. Jde o jejich naplnění? O okamžik, kdy se potvrdí? Nebo o okamžik, kdy budou ukončena a uzavřena a už k nim nebude možno nic přidat? Jde o všechna Boží proroctví, nebo jen o biblická proroctví, nebo jen o proroctví, která ukazovala ke Kristu, nebo jen o proroctví, která byla vyslovena do Danielovy doby, nebo jen o proroctví, která obdržel Daniel? Na tom samozřejmě závisí odpověď na otázku, kdy tato proroctví byla nebo budou zpečetěna.

7Pomazání Svatého svatých.  Hebrejský text na tomto místě umožňuje překlad Svatý svatých (pod čímž si obvykle představujeme Krista) i svatyně svatých (EP), tedy chrám. I kdybychom si byli jisti, že jde o chrám, mohli bychom to vztáhnout na Krista, protože on je naším chrámem i veleknězem. Kdy byl Kristus (což samo o sobě znamená Pomazaný) pomazán? Podle některých při křtu, když na něj sestoupil Duch svatý. Nebo na Hoře proměnění, kdy ho naplnila Boží sláva. Podle jiných na kříži, když byl (jako za starozákonních časů archa úmluvy) skropen vlastní krví. Podle dalších jde o jeho triumfální vjezd do Jeruzaléma. Ještě jiní se domnívají, že byl pomazán až poté, co vystoupil k Otci, aby usedl po jeho pravici a tak se stal králem všeho.

Kdy byl pomazán chrám? Šalomounův chrám byl posvěcen při jeho otevření – naplnila ho Boží sláva. Není jisté, zda v Zerubábelově chrámě někdy přebývala Boží sláva, ale posvěcen byl jednak při svém otevření slavností nekvašených chlebů, jednak byl poté, co byl znesvěcen Antiochem Epifanem, znovu posvěcen v dobách Makabejců – na památku této události slaví židé dodnes svátek chanuka, posvěcení chrámu (Jan 10:22). Za Heroda Velikého byl přestavěn a roku 70 zbořen. Kdyby měl být posvěcen nebo pomazán ještě někdy v budoucnu, musel by být znovu postaven.

8Příkaz k obnově a zbudování Jeruzaléma.  Kdy vyšlo slovo (takto EP; BK: výpověď) o navrácení a vybudování Jeruzaléma a od koho? Domnívám se, že tato otázka je pro výklad Danielova proroctví nejpodstatnější. Kdo mohl takový příkaz vydat?

V první řadě určitě Bůh. V prvním dějství knihy Jób vidíme, že Boží příkazy k tomu, aby se na zemi něco stalo, jsou v jistém smyslu vydávány v určitých okamžicích našeho času. (Napřed Bůh vydal povolení, aby satan Jóba připravil o rodinu a o majetek, potom se to stalo. Potom Bůh viděl výsledek, rozšířil satanovo pole působnosti, a teprve pak satan Jóba postihl i na těle.) Proroku Izajášovi Bůh sdělil, že se rozhodl poslat muže jménem Kýros, aby Jeruzalému oznámil, že bude zbudován. Lze toto považovat za Boží slovo o vybudování Jeruzaléma? Bohužel nevíme přesně, kdy Izajáš toto proroctví přijal, víme ale, že v té době Jeruzalém ještě stál a že od jeho zboření uplynulo nejméně sedmdesát let, než byla stavba zahájena. Mimoto mohl Bůh někdy v době, než Kýros propustil Židy ze zajetí, prohlásit něco jako: „Nechť nyní Kýros dobude Babylón a dá vybudovat Jeruzalém.“ O takové události nám ale Bible nic neříká a je otázkou, zda by potom mělo smysl, aby se na ni Gabriel odkazoval, když mluví s Danielem.

Další, kdo mohl vydat příkaz ke znovuvybudování Jeruzaléma, byl Kýros a po něm další vládcové, kteří nad územím Jeruzalému vládli, když byl v troskách. Bible zaznamenává tři dokumenty, v nichž tito vládcové o Jeruzalému hovoří: Kýrův dekret (Ezdráš 1:1-4, 6:2-5), Dareiův dekret (Ezdráš 6:6-12) a Artaxerxův příkaz Ezdrášovi (Ezdráš 7:11-26). Podobný dokument vydal Artaxerxes i pro Nehemjáše (Nehemjáš 2:1-8). Dareiův dekret je pouze potvrzením Kýrova dekretu a Artaxerxův příkaz Ezdrášovi se zabývá hmotným zabezpečením služby v chrámě, který byl postaven už předtím (Ezdráš 6:15). Zbývá Kýrův dekret a poslání Nehemjášovo.

Ani v jednom z obou úryvků Kýrova dekretu, které máme v Bibli, není výslovně uvedeno, že jde o vystavění Jeruzaléma jako města. Tento dekret o Jeruzalému hovoří spíš tak, jako by existoval. Na druhou stranu Nehemjáš Artaxerxa výslovně žádá o dovolení odejít do Jeruzaléma, aby město znovu vystavěl. Připomeňme si ovšem, že Daniel právě četl Izajáše a verš Izajáš 44:28 říká, že Jeruzalému oznámí vybudování Kýros. Je možné, že Kýrův dekret obsahoval příkaz k vystavění města, ale v biblických úryvcích citován nebyl. Je pravděpodobnější, že Izajáš mluví prostě o tom, že Kýros ukončí babylónské zajetí a změní situaci tak, že Jeruzalém bude možno vybudovat. Gabriel by pak mohl mluvit o Kýrově dekretu v obecnosti. Někteří se ale domnívají, že město nelze nazývat městem, dokud nemá hradby. Je otázkou, zda první přesídlenci stavěli hradby. Jejich nepřátelé o tom sice psali králi Artaxerxovi (Ezdráš 4:11-16), předchůdci krále Dareia, ale nebyla to pouhá pomluva? Kdyby byl Kýros přikázal obnovit hradby Jeruzaléma, bránil by Artaxerxes ve své odpovědi (Ezdráš 4:17-22) provedení tohoto příkazu? (Aby nedošlo k omylu: toto byl jiný Artaxerxes než ten, který později poslal do Jeruzaléma Ezdráše a Nehemjáše.)

Od vydání Kýrova dekretu (v prvním roce Kýrovy vlády) po Nehemjášovo poslání (ve dvacátém roce Artaxerxovy vlády) se na persko-médském trůně vystřídalo několik panovníků a uplynuly nejméně tři týdny let. Nepomohlo by nám srovnání dat těchto událostí?

Podle dat obecně přijímaných světskými historiky vyslal Artaxerxes Nehemjáše v období Velikonoc v roce 444 před Kristem. Do Velikonoc roku 33 po Kristu, kdy byl podle tradice Ježíš ukřižován, uplynulo podle určitých výpočtů právě 69×7×360 dní. Vzhledem k tomu, že typický rok židovského kalendáře měl 360 dní (zatímco přestupný 390), by se dalo tvrdit, že od Nehemjášovy žádosti o povolení ke znovuvybudování Jeruzaléma do Kristova ukřižování uplynulo právě 69 týdnů let. Kdybychom podle tohoto datování chtěli určit dobu, která uplynula od Kýrova dekretu do Kristova ukřižování, vyšlo by nám o dost více než 70 týdnů let. To vypadá velmi působivě.

Toto datování je založeno na výpočtech a odhadech řeckého historika Ptolemaia. V moderní době ale vypracoval Martin Anstey datování, o němž tvrdí, že je založeno výhradně na biblických informacích. Podle něj se Ptolemaios ve svých výpočtech data Kýrova nástupu k moci zmýlil až o osmdesát let. Ansteyovo datování potvrzuje spíše to, že od vydání Kýrova dekretu do roku 33 po Kristu uplynulo 69 a půl týdne let v běžném slova smyslu, tedy nikoli 360 dní, ale jeden cyklus ročních dob, jeden oběh Země kolem Slunce – počítáno dejme tomu od jedné jarní rovnodennosti k další. Jakou roli tu hraje ten poloviční týden, ještě uvidíme.

9,10Kníže Mesiáš.  Kdo je to kníže Mesiáš (BK: Mesiáš vévoda, EP: pomazaný vévoda)? Na první pohled to není žádná otázka. Mesiáš je Mesiáš, Spasitel Izraele, Spasitel světa. Mesiáš je v hebrejštině totéž, co v řečtině Kristus. A to je právě ten problém. To obojí znamená pomazaný. Ve skutečnosti – a vidíme to i v překladech – si nemůžeme být jisti, jestli to slovo znamená prostě nějaký pomazaný kníže nebo ten jediný Pomazaný Kníže – Mesiáš, Kristus. Starý zákon tímto slovem označuje mimo jiné všechny Izraelské krále, zvláště Davida, který je v tom Kristovým předobrazem. Pomazáváni byli i proroci (1. Královská 19:16). Bůh sám nazval tímto slovem dokonce pohanského krále Kýra (Izajáš 45:1). (Mimochodem: přečteme-li si pozorně toto proroctví, možná nás napadne, že se naplnilo nejen na Kýrovi, ale do určité míry i na Kristu. Ostatně jméno Kýros znamená v řečtině Pán.)

Který okamžik je ovšem míněn slovy do knížete Mesiáše? V Ježíšově životě je významných okamžiků více: narození, křest (podle některých jeho pomazání), proměnění na Hoře (jiné možné pomazání), triumfální vjezd do Jeruzaléma (kdy se podle některých veřejně prohlásil králem Židů), zatčení, soudy, ukřižování, pohřeb, zmrtvýchvstání a nanebevstoupení.

11Sedm týdnů a dvaašedesát týdnů.  Stojí za povšimnutí, že Gabriel rozdělil oněch sedmdesát týdnů do tří skupin: v jedné je sedm týdnů, ve druhé dvaašedesát týdnů a ve třetí je jediný, poslední týden (verš 27). Měli bychom se ptát: proč? Buďto nám chce naznačit, že týdny v jedné skupině spolu nějak souvisí, například, že opravdu následují po sobě, nebo chce upozornit na významné mezníky v onom sedmdesátiletém období.

Většinou se předpokládá, že během prvních sedmi týdnů měl být vybudován chrám a město. Je ovšem otázkou, do jaké míry mělo být vybudováno. Když byl Nehemjáš poslán, aby město vystavěl, uplynulo od Kýrova dekretu podle všeho více než 49 let. Někteří se domnívají, že poté, co bylo město vystavěno, bylo opět pobořeno. Dále se říká, že město bude vystavěno ve svízelných dobách. Doby od vydání Kýrova dekretu do vystavění chrámu (Ezdráš 1-6) byly jistě těžké. Dá se ale o zbývajících staletích před přelomem letopočtu tvrdit, že by to byly doby kdovíjak snadné?

12Po dvaašedesáti týdnech.  Nejpravděpodobnější je, že se jedná o týchž 62 týdnů, které byly zmíněny výše (alespoň podle BK to tak vypadá). Nebudeme tedy uvažovat možnost, že by šlo o prvních dvaašedesát týdnů z celého semdesátitýdenního období, ani možnost, že by šlo o týdny, které vůbec nepočítáme v rámec zmíněných sedmdesáti týdnů a které následují někdy později (například po uplynutí prvních dvaašedesáti).

Přesto zůstává otázkou, co to znamená, že pomazaný bude zahlazen po dvaašedesáti týdnech. Znamená to, že jeho zahlazení bude poslední událostí tohoto období, že k němu dojde bezprostředně po skončení tohoto období, nebo zkrátka někdy po skončení tohoto období? České překlady připouštějí také možnost, že by k tomu došlo někdy během tohoto období, takže po skončení tohoto období by už byl zahlazen. Ale vzhledem k tomu, že jsem se s takovým výkladem nikde nesetkal, domnívám se, že původní hebrejský text ho vylučuje.

Hlavní rozpor je ovšem v tom, zda po uplynutí dvaašedesáti týdnů, zatímco se naplňují události 26. verše, už běží sedmdesátý týden, který je výslovně zmíněn až ve verši následujícím.

13Kníže, který přijde.  Někteří se domnívají, že tímto knížetem je dříve zmíněný kníže Mesiáš. Jeho lidem pak není míněn Izrael ani církev, ale pohanská armáda, která z Božího svrchovaného rozhodnutí zničí město i svatyni. Případně by to mohla být církev, neboť ta svou existencí a svými konflikty se Židy přivedla na město i svatyni záhubu v podobě Titovy armády. Přímočařejší vysvětlení je, že knížetem je míněn Titus a jeho lidem římská armáda.

Jiní ovšem nabízejí vysvětlení, že knížetem je míněn antikrist, jmenovaný v 1. Janově 2:18-22, či šelma, známá ze Zjevení. Jeho lid bude zkrátka jakýsi jeho lid. V každém případě tento verš mluví o zkáze Jeruzaléma a chrámu, a většinou se předpokládá, že jde o doslovné město a kamenný chrám.

Pokud jde o potopu či záplavu, jsou všichni zajedno v tom, že může být řeč o záplavě nepřátelských armád, nikdo neočekává doslovnou povodeň.

14On.  Kdekoli je ve Starém zákoně použito zájmeno on, vznikají nejasnosti. Prakticky za všech okolností a ve všech kontextech může být řeč o Bohu. Kromě toho je třeba uvažovat o posledním podstatném jménu mužského rodu, pokud možno v postavení podmětu. V tomto případě je posledním podstatným jménem mužského rodu kníže (totiž ten, který přijde). Ten však není v postavení podmětu, ale neshodného přívlastku. Podmětem je jeho lid, ale lid nikomu obvykle neutvrzuje (BK) nebo nevnucuje (EP) smlouvy. Nejbližší další podmět mužského rodu je pomazaný kníže či Mesiáš, který však měl být tou dobou zahlazen a buďto již nebýt (EP), možná už nikdy, nebo mu to naopak nemělo uškodit (BK). Je-li řeč o Kristu, pak vzkříšený Kristus nepochybně ještě má možnost utvrdit svou smlouvu mnohým – pokud to ovšem neučinil už předtím svou smrtí na kříži. Je-li řeč o Titovi, pak musíme přiznat, že o žádné takové smlouvě nic nevíme. Je-li řeč o antikristu, můžeme jen těžko něco namítat, protože v budoucnosti se může stát leccos. Někteří se také domnívají, že by mohlo jít o Antiocha IV. Epifana, který se Židy uzavřel smlouvu, ale po třech a půl letech ji zrušil a znesvětil Boží chrám.

15Potvrzení smlouvy v jednom týdnu.  Podle některých překladů má být v tomto týdnu uzavřena, buď násilně (EP) nebo dobrovolně, přičemž některé z nich nabízejí i možnost, že je to smlouva na dobu určitou: na těchto sedm let. Jiné překlady připouštějí výklad, že po těchto sedm let má ta smlouva mít jaksi navrch – má být zřetelná a má se prosazovat. Nebo může jít o to, že by měla být jednou uzavřená smlouva nějak potvrzena (BK), snad tím, že se nějaká její část naplní. Například dřívější Boží zaslíbení se naplnila a tím i potvrdila, když Ježíš Kristus přišel jako Mesiáš.

16Mnozí.  Mnohých je mnoho. V tomto případě se někteří domnívají, že jde o mnohé z Izraele, nebo dokonce o celý Izrael, jiní mají na mysli Boží vyvolené ze všech národů. Ve 24. verši je řeč o Danielově lidu, ale jak jsme viděli, je otázkou, zda jde o izraelský národ nebo o Boží lid.

17Jeden týden.  Hlavní otázkou je, kdy měl nebo má tento týden nastat. Viděli jsme, že někteří se domnívají, že týdny jdou jeden za druhým, tedy sedmdesátý hned po devětašedesátém. Jiní naopak předpokládají, že tomu tak být nemusí a že se nejprve má naplnit obsah verše 26.

Existuje také domněnka, že délka posledního týdne byla z Božího svrchovaného rozhodnutí změněna a že tento týden stále trvá. Vypadá to podivně, ale je obecně uznáváno, že – ačkoli od prvních Velikonoc slunce mnohokrát zapadlo a vyšlo a vystřídalo se mnoho jar a zim – stále trvá ono dnes (dnes je den spasení) a stále trvá Hospodinovo milostivé léto. Uprostřed tohoto týdne by pak mohlo znamenat prostě v tomto týdnu, tedy například v roce 70.

18Pominutí obětí i darů.  On (ať je to kdokoli) má způsobit, že oběti a dary pominou (EP: zastaví obětní hod i oběť přídavnou, BK: učiní konec oběti zápalné i oběti suché). Pomysleme, jak na Daniela tato zpráva zapůsobila: oběť, samotné jádro vztahu izraelského národa s Hospodinem, měla pominout: kdykoli oběti v Jeruzalémě ustaly, znamenalo to, že Boží lid nedbá o Boha a jeho smlouvu. Pro Izraelce představovaly oběti něco nesmírně posvátného a jejich zastavení bylo podle nich urážkou Boha (3. Mojžíšova 6). Na druhou stranu Bůh neváhal v rámci svého trestu nad Izraelem pozastavit i oběti. Když Nebúkadnesar vyplenil Jeruzalém a zbořil chrám, čímž zastavil oběti, znamenalo to pro Izrael hroznou zkázu. Když Kýros propustil Izraelce z Babylóna, byly oběti obnoveny ještě dříve, než byla zahájena stavba chrámu (Ezdráš 3:2).

Nicméně překlad BK (učinit konec) připouští ještě další výklad: On způsobí, že oběti ztratí svůj smysl (totiž ukazovat ke Kristu) a také svůj účinek (totiž očišťovat izraelské hříšníky před Hospodinem – pokud takový účinek vůbec někdy měly). V tom případě by měl obětem, které ustanovil Bůh, učinit konec Boží Mesiáš. Tento výklad by v Danielově době znalce 3. Mojžíšovy nesmírně překvapil, ale při podrobnějším zamyšlení nabízí mnohovrstevná vysvětlení. (Uvědomme si, že v Kristu ukřižovali Izraelci svůj vztah s Bohem, že trest za jeho smrt měla padnout na jejich hlavy, že při ukřižování se roztrhla chrámová opona, že v Kristu byly potrestány všechny hříchy ne-li celého světa, tedy všech vyvolených.)

Oběti fakticky ustaly roku 70 po Kristu, a předtím v době Antiocha IV. Epifana, který jeruzalémský chrám zasvětil Diovi Olympskému. Zdá se ovšem, že tyto události, pokud týdny následovaly těsně po sobě, jsou bezpečně před nebo za polovinou sedmdesátého týdne.

Zbytek.  Druhá polovina sedmadvacátého verše se v EP natolik liší od BK i KJV, že se upřímně řečeno obávám vycházet z ní v jakýchkoli úvahách. Ačkoli překladatel knihy Daniel v EP se vůči pravosti Danielova proroctví staví skepticky, přece na rozdíl ode mne hebrejštinu ovládá a jeho překlad je pro mne důkazem toho, že originální text připouští i jiné významy než ty, které uvádí BK a KJV. Pro naše úvodní pochopení snad ani není nutné zabývat se tímto textem podrobněji.

Výklad

Nyní bychom se každý sám měli zamyslet nad tím, jak do sebe všechny předchozí úvahy navzájem nejlépe zapadají. Můžeme při tom využít i svých znalostí dalších oddílů Písma. Když si utvoříme určitý předběžný názor, je dobré srovnat ho s názory biblických učenců. Ti, jak už bylo řečeno, nemají v této oblasti zcela jednotný názor. Ačkoli se liší i v dalších názorech, dělí se do dvou základních proudů podle toho, zda se domnívají, že se události sedmdesátého týdne již vyplnily v minulosti, v historii, nebo že se ještě někdy naplní v budoucnosti. První výklad budu nazývat historickým, druhý futuristickým (futurum znamená budoucnost).

Historický výklad zastává obyčejně amileniální i postmileniální reformovaná teologie a tvrdí, že mezi devětašedesátým a sedmdesátým týdnem není žádná mezera a že sedmdesátý zcela logicky následoval po devětašedesátém. Sedmdesátý týden znamená dobu, kdy Kristus zpečetil Novou smlouvu s Božími vyvolenými, vzal na sebe jejich hříchy a vykonal za ně smírčí oběť, daroval jim svou spravedlnost a způsobil, že židovské oběti, přikázané Bohem ve Starém zákoně, ztratily smysl - tím, že se sám stal konečnou a dokonalou obětí za hříchy. Historický výklad trvá na tom, že Židé mají dnes jako jindy jenom tu naději, kterou mají i pohané: evangelium Boží milosti.

Futuristický výklad zastává premileniální dispenzační teologie a naproti tomu tvrdí, že mezi sedmdesátým týdnem a předchozími devětašedesáti týdny, které končí s Mesiášem, je mezera zatím asi dva tisíce let. Jeho zastánci se domnívají, že sedmdesátý týden odkazuje  na  antikrista, který s Židy uzavře smlouvu. Tato Židům umožní znovu předkládat oběti v obnoveném chrámu v Jeruzalémě po sedm let, ale po třech a půl letech antikrist smlouvu poruší a oběti ukončí, načež nastane období velikého soužení a Židé budou velmi trpět pod vládou antikrista. Futuristický výklad nabízí potomkům Izraele a židovskému národu naději, že jsou stále Božím vyvoleným národem a že navzdory svým stálým nevěrnostem budou přivedeni zpět do země, postaví chrám a budou Bohem přijati a chráněni po sedm let velikého soužení.

Oba základní pohledy na výše uvedené problémy jsem se pokusil shrnout do tabulky.

Tučné výrazy v biblickém textu (Daniel 9:24-27) na začátku článku, odpovídají stejně očíslovaným řádkům v prvním sloupci tabulky na následující straně.

Prosím, prostudujte tabulku pečlivě:

Text
(Daniel 9:24-27)

Historický reformovaný výklad - amileniální nebo postmileniální  (Kristo-centrický)

Futuristický dispenzační výklad – premileniální
(Izrael-centrický)

1Sedmdesát týdnů

1 spojité období o délce

70 týdnů (490 let)

70 jednotlivých týdnů

(sedmiletých období)

2Završení přestoupení

odmítnutí Ježíše Krista

obnovení židovského národa

3Konec hříchů

ukřižování Ježíše Krista

návrat Židů k Bohu

4Smíření za nepravosti

oběť Ježíše Krista

obnovení židovských obětí

5Přinesení věčné
spravedlnosti

vykonal Ježíš Kristus, vyvolení od Boha neodpadnou

Židé jako národ už od Boha nikdy neodpadnou

6Zpečetění vidění a
proroctví

naplnění proroctví o Kristu nebo stvrzení všech proroctví v Kristu

naplnění veškerých proroctví

7Pomazání Svatého
svatých

pomazání Ježíše Krista

posvěcení nového chrámu

8Příkaz k obnově a
zbudování Jeruzaléma

Kýrův dekret

Nehemjášovo poslání

9Kníže Mesiáš

Ježíš Kristus

Ježíš Kristus

10Do knížete Mesiáše

Do Ježíšova křtu

Do triumfálního vjezdu
(přesně 69 ×7×360 dní)

11Sedm týdnů a
dvaašedesát týdnů

dva mezníky ve spojitém období o délce 70 týdnů: první po 7 týdnech, druhý po dalších 62 týdnech

dvě období o délce 7 týdnů a 62 týdnů (celkem 69 týdnů), která následovala
bezprostředně po sobě

12Po dvaašedesáti
týdnech

uprostřed posledního týdne

krátce po skončení období o délce 62 týdnů

13Kníže, který přijde

Titus nebo Kristus

antikrist

14On

Kristus

antikrist

15Potvrzení smlouvy v jednom týdnu

Nová smlouva Ježíše Krista s vyvolenými - kříž

smlouva antikrista se  židovským národem

16Mnozí

vyvolení ze všech národů

izraelský národ

17Jeden týden

poslední týden spojitého
období o délce 70 týdnů,
na jehož začátku vystoupil Ježíš před národ

poslední nevyplněný ze 70 týdnů, na jehož začátku antikrist uzavře smlouvu s Izraelem

18Pominutí obětí i darů

Ježíšova oběť, která je
naplnila jednou provždy

přerušení obnovených obětí v obnoveném chrámu

 

Jak je vidět, mezi těmito dvěma výklady není střední cesta. Je nemyslitelné, aby jediné zájmeno (14on) v biblickém textu označovalo zároveň Ježíše Krista i antikrista. Na druhou stranu pro oba lze uvádět mnoho důvodů a stejně tak lze proti oběma vznášet mnoho námitek. Ten, kdo se pro některý z nich rozhodne, by neměl nabýt dojmu, že je to přece jasné. Tento úvod do složitého bludiště možností výkladu rozhodně není postačující pro to, aby si člověk udělal vlastní konečný závěr. Doporučuji, abychom dále uvažovali nejenom nad touto částí Božího slova, ale i nad těmi, které s ní úzce či vzdáleně souvisí, a abychom zkoumali názory těch, kteří rozumí původním jazykům a kteří dobře znají biblickou historii.

- připravil a zpracoval Jan Šraml -

 

Použitá literatura:

Loraine Boetner: The Millenium, P&R Publishing Company, Phillipsburg 1984, opravené vydání

William E. Cox: Amillenialism Today, P&R Publishing Company, Phillipsburg 1966

Keith A. Mathison: Dispensationalism: rightly dividing the people of God?,
P&R Publishing Company, Phillipsburg 1995

Josh McDowel: Prophecy: Fact or Fiction?, Here’s Life Publishers, San Bernardino 1981

Charles C. Ryrie: Základy teologie (Basic Teology), Biblos, Třinec 1994

John F. Walvoord, Roy B.Zuck: The Bible Knowledge Commentary – Old Testament,
Victor Books (Scripture Press), Wheaton 1985

Ralph Woodrow: Great Prophecies of the Bible, Ralph Woodrow Evangelistic Association, Inc., Riverside 1979

kolektiv autorů: Nový biblický slovník (New Bible Dictionary), Návrat domů, Praha 1996

 

Kategorie: Články

Zákon neruší zaslíbení (Ga 3,15-18)

Biblická církev Praha - 9. Září 2018 - 10:00
Smlouva s Abrahamem

Pavel přichází s dalším argumentem, který začíná ilustrací z běžného života, ale potom jde k hlubokým teologickým věcem – k Božím smlouvám, k Božímu záměru a nakonec k Božímu dědictví, které Bůh zaslíbil Abrahamovi.

Text kázání

Budiž proklet! (Ga 1,8-9)

Zápas o duši - 3. Září 2018 - 6:30
Jaroslav Kernal Spolehlivá autorita každého křesťana

Pokoj vám a milost, milí svatí, milí přátelé i hosté. Bůh nás znovu přivedl na toto místo, shromáždil nás jako svůj lid, svou církev, abychom ho uctívali a abychom mu sloužili. Možná si teď řeknete, že teď je řada na mě, abych já sloužil vám Božím slovem, ale tak to rozhodně není. Kázání Božího slova je součástí uctívání Božího lidu, ale ne v tom smyslu, že by to bylo samoúčelné, ale tak, že každý křesťan je zapojený do tohoto procesu. Každý křesťan ve shromáždění církve, kde se zvěstuje Boží slovo je zapojený do uctívání. Jak? Hned několika způsoby. Především tím, že chce slyšet Boží slovo. To je důvod, proč jsme tady. Je to důvod, proč křesťané přicházejí do shromáždění – protože chtějí slyšet výklad Božího slova, které je pokrmem pro jejich duše. Jsou i lidé, kteří nejsou křesťany, a kteří z nejrůznějších důvodů přicházejí do společenství Božího lidu, ale křesťané přicházejí, protože chtějí nasytit, chtějí více poznat svého vykupitele, chtějí růst do jeho podoby. A to nás vede k dalšímu způsobu, jak uctíváme Boha skrze výklad Božího slova – a to je způsob naslouchání. Chceme slyšet, a proto posloucháme pečlivě, pozorně a soustředěně. Mým úkolem při výkladu Písma je být pečlivý, přesný a nebýt nudný – to je způsob, jak já oslavuji Boha. Je tu přímá interakce mezi tím, kdo káže a kdo poslouchá. Vaším úkolem jako posluchačů je být pozorný a soustředěný – a to způsob, jak vy oslavujete a uctíváte Boha. Dále vy i já musíme poslechnout Boží slovo (a já to musím udělat ještě dříve než na toto místo přijdu), tedy jednat podle toho, co slyšíme. To je způsob, jak společně uctíváme Boha. A ani zde to nekončí, protože po kázání máme spolu mluvit o Božím slově, které jsme slyšeli. Takto jsme společně formováni Božím slovem, takto společně uctíváme Boha jako Kristova církev. To je něco, co nelze nahradit posloucháním kázání ze záznamu, o samotě, mimo společenství. Bůh nám dal církev, abychom ho jako Boží lid společně uctívali.

Nyní ho chceme uctít tím, že půjdeme do listu Galatským. Budeme číst z první kapitoly, verše 1-12 a potom se budeme zabývat verši 8-9.

Dnes máme před sebou dva verše, které patří k těm nejvážnějším veršům v celém Písmu. Jsou to verše, které jsou možná trochu silnou kávou na náš slaboučký evangelikální žaludek. Máme před sebou slova, kterým se dnes mnoho křesťanů raději obloukem vyhne a bude je považovat za nepatřičná, za nežádoucí, za nelaskavá a netolerantní. Ale Duch svatý skrze Pavla nechal zapsat přesně tato slova, a myslím, že když pochopíme, co za nimi stojí, nebudeme ani my s nimi mít nějaký velký problém. Pavel v těchto dvou verších mluví o autoritě křesťanů. Mluví o autoritě, na které stavíme, mluví o tom, jak a na základě čeho rozlišujeme a nakonec mluví také o tom, že tuto autoritu máme, nebo lépe řečeno musíme uplatňovat, tedy uvádět do praxe. Proto neváhá napsat, že kdo káže jiné evangelium, budiž proklet.

Jak se z někoho stane křesťan? Není jiná cesta, než skrze evangelium. A evangelium je dobrá zpráva o záchraně člověka před Božím soudem jen z milosti, jen skrze víru a jen skrze Krista. Jakékoliv přídavky nebo ubrání z této zprávy z ní činí jiné evangelium, které – jak jsme se dozvěděli ze sedmého verše – není evangeliem, nezachraňuje. Každá taková zpráva je jenom náboženskou zprávou, ale není už evangeliem. Pokud to není jenom z milosti, jenom skrze víru a jenom skrze Krista zjeveného v Božím slově, není to evangelium, protože jiné evangelium není. Jiná zpráva nemá moc zachránit člověka, ale může ho obelhat a dát mu falešný pocit jistoty, že je všechno v pořádku, když zachovává nějaké skutky. Proto je kázání jiného evangelia tak nebezpečné a vážné. Pojďme teď k prvnímu bodu dnešního kázání, který ukazuje, jaká je:

I. Autorita, na které stavíme
  • Galatským 1:8-9 Ale i kdybychom my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, budiž proklet! Jak jsem právě řekl, a znovu to opakuji: Jestliže vám někdo hlásá jiné evangelium než to, které jste přijali, budiž proklet!

Musíme si dobře všimnout toho, co Pavel v těchto dvou verších dělá. Pavel říká, že kdyby on sám, nebo kdokoliv z bratrů, kteří jsou uvedeni jako spoluautoři tohoto listu – a pravděpodobně to lidé, které křesťané v Galacii osobně znali, kdyby kdokoliv z nich kázal jiné evangelium než to, které bylo hlásáno v Galacii poprvé, má být proklet. Dokonce kdyby přišel anděl z nebe, kdyby se objevila bytost, která by tvrdila, že má nebeské pověření a kázala by jiné evangelium, má být taková bytost odsouzena a její zpráva odmítnuta.

Pavel zahrnuje to tohoto prohlášení sám sebe i své společníky, aby ukázal, že nejde o lidi, ale že jde o zprávu samotnou. Není to o lidech, není to o přízni nebo nepřízni vůči nějakému člověku, ale je to o evangeliu. Pavel nebyl naštvaný na ty učitele, kteří učili v Galacii kvůli tomu, že by mu byli nesympatičtí, nebo proto, že mu lezli do zelí ani proto, že byli z Judska nebo odkudkoliv jinde, ale byl naštvaný kvůli tomu, co kázali. Problémem byla zpráva, nikoliv lidé. Dobře je to vidět na tom, co Pavel napsal Filipským:

  • Filipským 1:15-18 Někteří sice káží Krista také ze závisti a z řevnivosti, jiní však s dobrým úmyslem. Jedni z lásky, protože vědí, že jsem tu k obhajobě evangelia, druzí z touhy po uplatnění, ne z čistých pohnutek, a domnívají se, že mi v mém vězení způsobí bolest. Ale co na tom! Jen když se jakýmkoli způsobem, ať s postranními úmysly, ať upřímně zvěstuje Kristus; z toho se raduji a budu radovat.

Když se káže Kristus, Pavel se raduje. Motivy každého posoudí Bůh – většinou vyjdou najevo docela brzo, a i kdyby k tomu nedošlo, pokud se káže Kristus, tedy pravé evangelium, je to důvod k radosti, protože skrze takové kázání budou lidé zachraňováni pro věčnost. Ale pokud někdo nekáže Krista, pokud přidává ke Kristu nebo z něj ubírá, budiž proklet.

Problém ale často bývá náš sentiment, který nám brání v takovém rozlišování. Možná máme představu, že falešný učitel musí být někdo ošklivý, nevlídný, hrubý, nemytý a nečesaný, prostě na první pohled odporná persona, a ten člověk, kterého posloucháme, je milý, vypadá dobře, je docela vlídný a dobře se nám s ním povídá. Možná máme s takovým člověkem dlouhodobé a pěkné vztahy. Takovému člověku bychom přeci nemohli říci tak nehezká slova, jako říká Pavel. Možná bychom měli přece jenom zvážit, jestli je to tak vážné. Ale co říká Pavel? Nejde o osoby! I kdybych přišel já sám a kázal jiné evangelium, jsem prokletý. Evangelium je tou pravdou, na které musíme stát, nikoliv náš sentiment, naše náklonnost nebo naše zkušenosti.

Před pár dny zemřel v 99 letech Billy Graham, jehož mnozí nazývají velkým evangelistou, a který naplňoval stadiony po celém světě. Přesto je to člověk, který již před čtyřiceti lety v jednom ze svých kázání neváhal prohlásit, že i pohané, kteří nikdy neslyšeli o Kristu, mohou být spaseni mnoha dalšími různými způsoby, jimiž Bohu řeknou své „ano“. Tento svůj postoj znovu zopakoval v televizním rozhovoru o dvacet let později. Jinými slovy tak tvrdil, že Kristus není jedinou cestou k Bohu. A to není nic jiného, než falešné evangelium. A tak zatímco mnozí pějí ódy na Billa Grahama, Písmo jednoduše, ale mocně prohlašuji, že kdokoliv – dokonce i ten, kdo plní stadiony – by kázal jiné evangelium, budiž proklet.

Ovoce kázání falešného evangelia můžeme vidět všude kolem sebe. V posledním průzkumu, který vloni proběhl mezi tzv. evangelikálními církvemi v naší zemi, 27 % respondentů odpovědělo, že nevědí, jestli křesťanství je jedinou cestou k Bohu a další 3 % přímo prohlásili, že i další náboženství vedou k Bohu. Průzkum proběhl mezi aktivními členy oněch denominací. To je ovoce falešného evangelia. Dílo vlků v rouše beránčím.

Apoštol Pavel, který o sobě mluví jako o tom, který byl povolaný a pověřený nikoliv lidmi, ale Ježíšem Kristem a Bohem, který ho vzkřísil z mrtvých, říká, že i on sám podléhá jiné autoritě – autoritě evangelia, autoritě Písma. To je autorita, na které mají křesťané stavět. Pod tuto autoritu se staví i apoštol Pavel. Říká, že kdyby kázal jiné evangelium, což má být každý křesťan s Písmem v ruce schopen rozpoznat, musí být proklet – prokázal by se jako svůdce a falešný učitel, kterému nenáleží nic jiného, než věčné odsouzení.

Milovaní, podívejte se na to, do našeho textu, komu je tento text určen, komu je dán do rukou nástroj – Boží slovo, evangelium, kterým je třeba všechno měřit a na němž je potřeba stavět? Pavel nepíše pastorům nebo starším, ani nepíše duchovním nebo vedoucím, ale píše církvím v Galacii, píše všem křesťanům v těchto církvích. A to neznamená nic jiného, než že každý křesťan je zodpovědný za to, aby stavěl na Božím slově. Každému křesťanovi je dána stejná autorita.

Jako kdyby se jich Pavel ptal, co to dělají, když se nechávají oklamat líbivými řečmi, když se nechávají opít rohlíkem, místo aby se postavili na Písmo, aby uchopili meč Božího Ducha, jímž je slovo Boží, místo aby pozvedli pochodeň evangelia a přinesli světlo tam, kam falešní učitelé přinášejí tmu. Boží slovo je základem, na kterém stojíme, Boží slovo je normou, kterou se řídíme, Boží slovo je tou absolutní autoritou, kterou v tomto světě máme. Proto musíme trvat na tom, že Boží slovo je měřítkem našeho učení i naší praxe, našeho mluvení i našeho jednání. Toto je reformační vyznání „sola scriptura“, ze kterého nesmíme uhnout ani o píď.

Jan Hus i Martin Luther se statečně dovolávali samotného Písma. Čeští bratří vzešlí z husitství se dovolávali této jedinečnosti Písem Starého a Nového zákona, jimž se žádná jiná lidská psaní vyrovnat nemohou. Tato Písma jim byla měřítkem a pravidlem veškerého křesťanského náboženství. Baptistické vyznání víry z 1689 říká, že „pouze Písmo svaté je jediným dostatečným, spolehlivým a neomylným pravidlem a měřítkem všeho poznání o spasení, víře a poslušnosti“.

Křesťané, jsme voláni k tomu, abychom se postavili na pevný základ a neváhali vynést kletbu dokonce i nad apoštolem Pavlem, kdyby přišel a kázal jiné evangelium, než jsme přijali. Jste připravení na takový úkol? Stojíte na pevném základě? Znáte evangelium o spasení z milosti skrze víru? Jste spaseni z milosti skrze víru v Ježíše Krista? Spoléháte na jeho dílo nebo se snažíte k němu něco přidat? Je Boží slovo vaším každodenním pokrmem? Sytíte svou duši, abyste rostli ke spasení?

Boží slovo musí být vládcem a normou našeho života. Někdo by mohl říci, že to musí být Ježíš Kristus, a nelze s tím nijak nesouhlasit. Ale jak se projevuje Kristova vláda? Poslušností jeho slovu.

  • Jan 14:23.24  Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo … Kdo mě nemiluje, nezachovává má slova.

Neexistuje jiná forma poslušnosti Kristu a tedy vlády Krista, než skrze Slovo. Proto vyhlašujeme, že Boží slovo musí být tím nejvyšším měřítkem a nejvyšší autoritou i v našem sboru. Proto musí i všichni, kdo stojí na tomto místě poměřováni metrem Božího slova, měřítkem evangelia. I kdybych já, nebo Pavel, nebo kdokoliv jiný, kdo zde stojí, kázal jiné evangelium, než evangelium Kristovo, budiž proklet! Což nás vede ke druhému bodu dnešního kázání, k tomu, že evangelium je:

II. Autorita, skrze kterou rozlišujeme
  • Galatským 1:8-9 Ale i kdybychom my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, budiž proklet! Jak jsem právě řekl, a znovu to opakuji: Jestliže vám někdo hlásá jiné evangelium než to, které jste přijali, budiž proklet!

Pavel v tomto svém textu hned dvakrát opakuje, že evangelium, které zvěstoval, což je stejné evangelium, které Galatští přijali, nesmí být nikým změněno. Ačkoliv byl Pavel apoštol, povolaný a pověřený Ježíšem Kristem, neměl žádné právo ani o chlup změnit evangelium. A nejenom on, ale nikdo, ani anděl z nebe takové právo nemá. I kdyby se Pavel spojil s Petrem a s Janem nebo s Jakubem, a tito sloupové církve by se rozhodli, že změní evangelium, nečekalo by je nic jiného, než prokletí zmíněné v našem textu. Nikdo nemá právo pohnout evangeliem, protože samotné evangelium je tím měřítkem, podle kterého musíme rozlišovat.

Tridentský koncil, který iniciovali jezuité jako reakci na protestantskou reformaci, se v roce 1547 usnesl na dekretech, které se týkají ospravedlnění. Mezi jinými zde stojí: „Tvrdí-li kdo, že bezbožný je ospravedlněn samotnou vírou v tom smyslu, že není třeba ničeho dalšího ke spolupráci pro dosažení milosti ospravedlnění a že není zcela nezbytné, aby se připravil a disponoval úkonem své vůle, budiž proklet“ (čl. 1559). A dále: „Tvrdí-li kdo, že jsou lidé ospravedlněni buď pouhým připočtením Kristovy spravedlnosti, nebo pouhým odpuštěním hříchů … nebo že milost, jíž jsme ospravedlněni, je pouhou Boží blahovůlí, budiž proklet“ (čl. 1561). Co však říká Písmo?

  • Efezským 2:8-9 Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit.
  • Římanům 5:18 Jako jediné provinění přineslo odsouzení všem, tak i jediný čin spravedlnosti přinesl všem ospravedlnění a život.

Žádný koncil, i kdyby ho vedl sám apoštol Pavel, nemá právo měnit evangelium. A kdokoliv by to učinil, budiž proklet. Tridentský koncil vyhlášením dekretů, jimiž proklel ty, kdo kážou evangelium Kristovo, evangelium o spasení z milosti skrze víru v Krista, vynesl sám nad sebou kletbu, a začlenil evangelium katolické církve do rubriky „jiné evangelium“. Ale jiné evangelium není! Jenom Kristus zachraňuje. Jenom jeho milost přináší spasení a dává nové srdce, které skutečně věří. Jenom z milosti, jenom skrze víru a jenom samotný Kristus. Každý, kdo věří v Ježíše Krista, bude spasen. Vzpomeňte si na lotra, který byl ukřižován spolu s Ježíšem.

Nejprve se Pánu vysmíval spolu s tím druhým zločincem, ale potom byl Duchem Božím usvědčen ze své nevěry, ze své prázdnoty, ze své bídy a ze svého hříchu. Duch svatý mu otevřel oči, takže vyznal, že on sám stejně jako ten druhý zločinec je spravedlivě potrestán, zatímco Kristus nic zlého neudělal. A s důvěrou se obrací ke Kristu se slovy:

  • Lukáš 23:42 Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království.

To je vyznání víry v Krista, to je vložení všeho do Kristových rukou. Víte, on byl stejně jako Ježíš přibit na kříž. Nemohl ani pohnout rukou. Jenom za cenu veliké bolesti se mohl trochu nadzvednout na hřebem probitých nohou, aby se mohl aspoň maličko nadechnout a říci tato slova. Už nikdy neudělal žádný dobrý skutek. Už nikdy nemohl udělat nic pro Krista, protože za pár chvil se svět na tři hodiny zahalil do temnoty a po těch třech hodinách Ježíš zvolal je dokonáno a zemřel. Za další tři hodiny vojáci zlomili tomu muži po Kristově pravici nohy železnou tyčí a on už se nemohl vzepřít, aby se nadechl a pár minut na to se udusil. A potom? Potom se setkal se svým Pánem, kterého před několika hodinami vyznal. To je spasení z milosti skrze víru v Ježíše Krista. To je jedinečný doklad spasení bez skutků, bez zásluh, bez jakékoliv možnosti lidské chlouby.

Ale, milí přátelé, takto nebyl zachráněn jenom tento lotr na kříži, takto jsou zachráněni všichni vyvolení v každé době. Nikdy nebyl nikdo, kdo by byl zachráněn jinak. Jsme na tom úplně stejně jako ten muž ukřižovaný spolu s Pánem. Kdyby nebylo Boží milosti, byli bychom v den soudu spravedlivě odsouzeni. Jenom Boží milostí jsme byli přitaženi ke Kristu, jenom Boží milost nám darovala nové srdce, jenom z Boží milosti jsme spatřili svou vlastní bídu a neschopnost zachránit sebe sama, jenom z Boží milosti jsme uvěřili, použili jsme ten dar víry, který nám Bůh daroval spolu s novým srdcem, jenom z Boží milosti jsme činili pokání ze své vzpoury proti Bohu, ze své nevěry jeho Slovu, ze svého rouhání proti jeho dobrotě a lásce. Jenom z milosti jsme spaseni skrze víru a jenom kvůli tomu, co Kristus udělal na kříži Golgoty.

  • Ko 2:13 Když jste ještě byli mrtvi ve svých vinách a duchovně neobřezáni, probudil nás k životu spolu s ním a všechny viny nám odpustil.

Právě toto znamená, že jsme spaseni milostí. To je evangelium. To měřítko, kterým musíme poměřovat každou zprávu, kterou slyšíme. To je norma, která dělá rozdíl mezi životem a smrtí, mezi požehnáním a prokletím. A znovu se vracíme k tomu, že nejde o osoby, ale jde o zprávu. I kdyby tvůj nejlepší přítel kázal, že kromě Krista jsou další cesty ke spasení, nebo že Kristus není Bůh, což znamená, že tedy nemůže být dostatečnou obětí za naše hříchy, i kdyby tvůj nejlepší dlouholetý přítel, který přece vyznává Krista a miluje ho, kázal, že milost je vlastně zásluha, protože Bůh jí dluží všem lidem a je tedy povinen je zachránit, pokud ho ovšem lidé neodmítnou, věz, že takový člověk káže jiné evangelium, protože nic z toho není o spasení z Boží milosti skrze víru v dokonané dílo Ježíše Krista. Bůh nám dal evangelium nejenom jako Boží moc ke spasení, ale také jako nástroj duchovního rozlišování.

Pavel to ve svém textu zdůrazňuje tím, že ve dvou verších říká v podstatě totéž. A neváhá to zopakovat „jak jsem právě řekl“. To není nějaký hysterický výkřik nebo hněvivý výlev, kdy by afektovaně křičel totéž, ale jde o racionální, uvážené, nicméně velmi nekompromisní prohlášení, konstatování, že kázání jiného evangelia si nezaslouží nic jiného, než otevřené, veřejné a jasné odsouzení. Nemůže to být jinak, protože v sázce je příliš mnoho. V sázce je Kristova sláva, která je falešným evangeliem převracena v pravý opak. V sázce jsou lidské duše, které jsou falešným evangeliem sváděné na scestí. V sázce je čistota učení Kristovy církve a duchovní zdraví církví v Galacii. Byly to mladé církve, a kdyby ztratily evangelium, přišly by úplně o všechno. A to je velká lekce pro nás.

Můžeme se rozcházet v mnoha věcech, můžeme spolu nesouhlasit v řadě otázek, můžeme diskutovat o tom, jak je to s duchovními dary v dnešní době, jak je to posledními událostmi, můžeme se lišit v pohledu na to, jak přesně by měla fungovat místní církev, ale nemůžeme se nikdy rozcházet v otázce evangelia. Pro evangelium musíme být připraveni zemřít.

Nemusíme zemřít kvůli tomu, jaký druh písní budeme zpívat ve sboru, nemusíme zemřít kvůli tomu, jestli Pán Ježíš přijde na začátku nebo na konci milénia. Je skutečně velmi mnoho věcí, které můžeme odsunout do druhé řady. Tím netvrdím, že nejsou důležité – je řada věcí, které jsou důležité a budou hrát roli v tom, zda budeme růst zdravěji a lépe nebo budeme duchovně prospívat hůře. Ale není žádná jiná taková otázka jako evangelium. V otázce evangelia není sebemenší místo pro kompromis. V otázce evangelia musíme být připraveni bojovat až do posledního dechu, protože pokud ztratíme evangelium, ztratili jsme Krista. Slovy Pavla:

  • Galatským 5:2 Dáváte-li se obřezat, Kristus vám nic neprospěje.

Jestli chcete dát prostor jinému evangeliu, přišli jste o všechno. Tato Pavlova slova jsou stejně strašná, jako slova, která používá v 8. a 9. verši první kapitoly o těch, kdo by kázali jiné evangelium. Tato slova nás vedou k poslednímu bodu dnešního kázání, protože ukazují na to, jaká je:

III. Autorita, kterou uplatňujeme
  • Galatským 1:8-9 Ale i kdybychom my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, budiž proklet! Jak jsem právě řekl, a znovu to opakuji: Jestliže vám někdo hlásá jiné evangelium než to, které jste přijali, budiž proklet!

Na adresu falešných učitelů nesměřuje jenom konstatování o tom, že jsou falešnými učiteli, není zde jenom výzva vyhnout se jim, ale je zde jednoznačné odsouzení takových učitelů. Není nic horšího, co by člověk mohl říci o druhém člověku. Být proklet znamená být zavržen, navěky odloučen od Boží přítomnosti, od Boží lásky a slávy, od Boží dobroty, Boží milosti i Božího milosrdenství. Být proklet znamená být odsouzen do věčné temnoty, kde je pláč a skřípění zubů. Ale na druhé straně nevyhlásit toto prokletí nad těmi, kdo kážou převrácené evangelium, znamená souhlasit s jejich dílem, souhlasit s jejich učením.

Nevyhlásit toto prokletí nad falešnými učiteli znamená neochotu duchovně rozlišovat. Ukazuje to na strach z lidí, o němž Pavel mluví dále:

  • Ga 1:10 Jde mi o přízeň u lidí, anebo u Boha? Snažím se zalíbit lidem? Kdybych se stále ještě chtěl líbit lidem, nebyl bych služebníkem Kristovým.

Neochota rozlišovat ukazuje na to, že lidé jsou důležitější než pravda evangelia. Je to přesný opak toho, co Pavel ukazuje v osmém a devátém verši, když zdůrazňuje, že nejde o lidi, ale zvěst, jde o pravdu. A můžeme stokrát mluvit o tom, že jde o pravdu, ale pokud nebudeme ochotní ukázat prstem na lež a pojmenovat jí, potom o pravdu ve skutečnosti nejde. Potom jde jenom a jenom o nás samotné. Pavel napsal křesťanům do Efezu:

  • Efezským 5:11-14 Nepodílejte se na neužitečných skutcích tmy, naopak je nazývejte pravým jménem. O tom, co oni dělají potají, je odporné i jen mluvit. Když se však ty věci správně pojmenují, je jasné, oč jde. A kde se rozjasní, tam je světlo. Proto je řečeno: Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus.

V knize Ester nacházíme podobný princip. Když proradný Haman vymohl na králi přípis, na jehož základě měli být všichni Židé v Achašvérošově říši vyvražděni, přichází Mordokaj za Ester a říká:

  • Ester 4:14 Budeš-li v tuto chvíli skutečně mlčet, úleva a osvobození přijde židům odjinud, ale ty a dům tvého otce zahynete. Kdo ví, zda jsi nedosáhla královské hodnosti právě pro chvíli, jako je tato.

Princip, který zde nacházíme, můžeme zobecnit a říci, že přihlížet zlu a nezasáhnout, se jen málo liší od toho, se na zlu podílet. Nechat falešné učitele, aby kázali falešné evangelium a nepostavit se proti nim, neoznačit je tak, jak si po právu zasluhují, znamená provinit se proti evangeliu. Je to kompromis, který ukazuje, že nám na evangeliu zas tolik nezáleží. To neznamená, že bychom od teď měli strávit všechen svůj čas odhalováním falešných učitelů. Vůbec ne. Naším úkolem je jít za Kristem, sloužit Kristu a jeho církvi, šířit evangelium o Boží milosti. Ale pokud zkřížíme cestu s těmi, kteří evangelium Kristovo převrací v pravý opak, musíme být odvážní a jasně říci, jak se věci mají – že kdo by kázal jiné evangelium, je prokletý. Je jasné, že slávu u lidí nikomu takový postoj nepřinese. Přinese bolest, konflikt, problémy a zranění. Ale podívejte se na Pavla! I on byl zraněný, byl zlomený tím, co se dělo v církvích v Galacii.

  • Ga 4:20 Jak bych teď chtěl být u vás a najít pro svou řeč pravý tón, vždyť si s vámi nevím rady!

Pavlovo srdce bylo zlomené, protože Kristova sláva byla pohaněna. Pavlovo srdce krvácelo, protože duše, které byly mocí evangelia vyrvány ze spárů ďábla, se obracely zpátky a chtěly se znovu vrhnout do otroctví těch ubohých a bezmocných mocností, chtěly sloužit zákonu ze síly lidské tělesnosti, místo aby z moci Ducha svatého sloužily Kristu, chtěly se chlubit tělem, místo aby se chlubily Kristem a ovocem Ducha svatého. Pavel se k nim mohl otočit zády a mohl dělat, že ho to nezajímá, že to je přece jejich věc, jak si stojí před Bohem. Ale Boží láska, která pracuje v srdcích Boží dětí, tohle nikdy nemůže udělat.

Skutečná láska totiž znamená položit život za svého bratra (1J 3,16). Proto musíme i tohle Pavlovo jednání označit za skutek opravdové lásky. Galatští neviděli, že spadli do pasti zákonictví. Mysleli si, že mají něco víc, že mají lepší evangelium, než jaké dostali od Pavla. Proto Pavel musel použít tak tvrdá slova, a proto je musíme použít i my, kdykoliv je to potřeba. Jestliže milujeme Krista, potom nám musí jít o jeho věc na prvním místě. Potom se nebudeme rozpakovat, abychom použili autoritu, kterou nám dává evangelium a označili falešné učení jako falešné učení. Možná budeme označeni jako ti, kdo jsou pyšní, kdo jsou tvrdí nebo zákoničtí, kdo jsou sektáři, fanatici a fundamentalisti. Husa označili za heretika, na hlavu mu nasadili kacířskou čepici pomalovanou postavami ďáblů a kvůli slovu pravdy, kvůli evangeliu ho upálili na hranici. Apoštol Pavel povzbuzoval své přátele a bratry v Kristu, kteří plakali, když slyšeli, že bude uvězněn:

  • Skutky apoštolské 21:13 Vždyť já jsem připraven nejen nechat se svázat, nýbrž i zemřít v Jeruzalémě pro jméno Pána Ježíše!

A co ty, milý křesťane, milá křesťanko? Jste připraveni postavit se na Boží slovo a hájit evangelium do posledního dechu? Jste připraveni obětovat všechno pro evangelium, dokonce i svůj život? Ježíš učí své učedníky:

  • Marek 8:35-38 Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však přijde o život pro mne a pro evangelium, zachrání jej. Co prospěje člověku, získá-li celý svět, ale ztratí svůj život? Zač by mohl člověk získat zpět svůj život? Kdo se stydí za mne a za má slova v tomto zpronevěřilém a hříšném pokolení, za toho se bude stydět i Syn člověka, až přijde v slávě svého Otce se svatými anděly.

Amen.

Kategorie: Články

Abrahamovo požehnání (Ga 3,10-14)

Biblická církev Praha - 2. Září 2018 - 10:00
Abychom zaslíbeného Ducha přijali skrze víru

Náš dnešní text se zabývá Abrahamovým požehnáním, které z víry vyplývá. V první části ve dvou bodech uvidíme, v čem není požehnání, ale naopak prokletí, a v dalších dvou bodech se zaměříme na to, v čem naopak požehnání je, a co vlastně máme tím požehnáním rozumět.

Text kázání

Pravda a lež (Žalm 12)

Zápas o duši - 31. Srpen 2018 - 6:30
Daniel Adamovský Pravda a lež (Žalm 12) | Daniel Adamovský Video of Pravda a lež (Žalm 12) | Daniel Adamovský
Kategorie: Články

Jiné evangelium není! (Ga 1,7)

Zápas o duši - 28. Srpen 2018 - 0:02
Jaroslav KernalNěkteří lidé převracejí evangelium Kristovo

Jsme na samotném začátku listu Galatským, ale jsme u věcí, které jsou natolik zásadní a důležité, že musíme postupovat velmi pomalu, abychom dobře rozuměli tomu, co Pavel napsal církvím v Galacii. Tyto církve byly ohrožené falešným učením a křesťané byli na cestě k tomu, aby opustili Krista. Vážnost a naléhavost situace je podtržena skutečností, že se Pavel nezdržuje obvyklými konvencemi a místo díkůvzdání, které by mělo následovat po pozdravu, přechází rovnou k věci – a to pěkně zhurta. Budeme číst prvních dvanáct veršů první kapitoly a potom se budeme zabývat sedmým veršem. Ga 1,1-12.

Nemělo by nás překvapit, když se někde objeví falešní učitelé, kteří budou kázat falešné evangelium. Ani Pavla to nepřekvapilo. Ale žasne nad tím, že se křesťané tak snadno a rychle nechali svést. Novozákonní autoři si nedělali žádné iluze o falešném učení. Některé listy – jako např. tento – byly napsané jenom kvůli falešnému učení. Podívejte se, co napsal Juda:

  • Judův 1:3 Milovaní, velmi jsem si přál psát vám o našem společném spasení, ale teď pokládám za nutné napomenout vás, abyste zápasili o víru, jednou provždy odevzdanou Božímu lidu.

Juda mluví o zápase. Slovo, které používá, je ze sportovní terminologie a ukazuje na usilovnou snahu, na úporné úsilí, které mají křesťané vyvinout na to, aby uchovali víru, aby udrželi evangelium v jeho čistotě, v jeho jednoduchosti a prostotě a tím také v jeho moci. Jenom samotné evangelium je Boží mocí ke spasení. Judův list je o tom, jak rozpoznat falešné učení a falešné učitele a jak s nimi naložit. Podobně Petr napsal:

  • 2 Petrův 2:1 V Božím lidu bývali ovšem i lživí proroci; tak i mezi vámi budou lživí učitelé, kteří budou záludně zavádět zhoubné nauky a budou popírat Panovníka, který je vykoupil.

Další z apoštolů, Jan, napsal známá slova na adresu falešných učitelů:

  • 1J 2:19 Vyšli z nás, ale nebyli z nás. Kdyby byli z nás, byli by s námi zůstali. Ale nezůstali s námi, aby vyšlo najevo, že nepatří všichni k nám, kdo jsou s námi.

Proto bychom se ani my neměli divit, když vidíme tolik falešného učení, když vidíme falešné učitele, kteří převracejí evangelium v pravý opak. A je naprosto přirozené, že dnes to bude ještě horší, než v rané církvi. Jaká je jediná odpověď na falešné učení? Nic jiného než evangelium. Samotné evangelium o spasení z milosti skrze víru v Ježíše Krista. Od tohoto evangelia se křesťané v Galacii začali odvracet k jinému evangeliu. Ale odvrácení se od evangelia (1.) znamená odvrácení se od Boha samotného, odvrácení se od evangelia dále (2.) znamená odvrácení se od Kristovy milosti a nakonec odvrácení se od evangelia znamená, že (3.) není, kam jinam bychom se mohli obrátit. A toto je místo, kde dnes musíme začít.

I. Prázdnota falešných učitelů

Poté, co Pavel s milostí napomenul Galatské v šestém verši a řekl jim, že se odvracejí k jinému evangeliu, velmi jasně a důrazně prohlašuje:

  • Galatským 1:7 Jiné evangelium ovšem není!

Jestliže se odvracíte od evangelia, nemáte se kam obrátit, nemáte kam jít, protože není nic takového, jako nějaké jiné nebo další evangelium. Je jenom jedna jediná dobrá zpráva a jakékoliv překroucení, doplnění nebo ubrání z této zprávy, není vylepšením evangelia, ale dělá z dobré zprávy zprávu špatnou. Musíme se ujistit, milovaní, že tomu opravdu rozumíme – žádné jiné evangelium není!

Není jiná zpráva, která by byla mocí Boží ke spasení, kromě evangelia samotného. Je mnoho náboženských zpráv, je mnoho zpráv, které mohou být a dokonce jsou podobné evangeliu, ale všechny tyto zprávy mají úplně opačný účinek, než evangelium. Jenom evangelium zachraňuje. Proto potřebujeme dobře vědět, co je to evangelium.

Evangelium je dobrá zpráva o spasení z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista. Ale není to jenom zpráva, nejsou to jenom slova. Slova nikoho nezachrání. Neexistuje žádná kouzelná formulka, žádná věta, kterou byste mohli odrecitovat a být zachráněni. Neexistuje nic takového, jako je tzv. modlitba hříšníka, jejíž zopakování z vás udělá spaseného člověka, tedy křesťana. Jenom nové narození z vás může udělat nového člověka. Proto Pavel napsal v závěru svého listu Galatským jako shrnutí následující:

  • Galatským 6:15 Neboť nezáleží na obřezanosti ani neobřezanosti, nýbrž jen na novém stvoření.

A nové stvoření je dílem Ducha svatého, který použil zvěst evangelia, které hříšný člověk slyšel (nebo četl) a obsah tohoto evangelia Duch svatý aplikoval do života hříšníka, takže tento hříšník se narodil z Ducha svatého. To je spasení z milosti. To je celé dílo Boží milosti, v němž není žádný prostor pro lidské zásluhy ani skutky, které by nám ke spasení dopomohly. Vidíme tedy, že to podstatné, oč jde, je obsah, smysl, význam evangelia, význam dobré zprávy, těch slov. A tady přicházíme k jádru věci – evangelium je bytostně spjaté s osobou a dílem Ježíše Krista. On sám a to, co udělal pro svůj lid, je evangeliem. Jeho osoba a jeho dílo jsou natolik jedinečné, že Písmo říká, že není žádné jiné evangelium.

Toto je důvodem, proč můžeme zvěst evangelia vyjádřit mnoha způsoby. Můžeme říci evangelium dvěma slovy: „Hospodin zachraňuje“ (Sof 3,17), nebo pěti slovy: „Milostí jste spaseni skrze víru“ (Ef 2,8), nebo jedním krátkým zvoláním: „Hle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa“ (J 1,29). Nebo můžete použít jednoduché souvětí, jako Pavel, když připomínal evangelium křesťanům v Korintu:

  • 1 Korintským 15:3-4 Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem.

Nebo můžete použít složitější souvětí jako anděl popsaný ve  Zjevení 14, který zvěstuje věčné věčné evangelium všem obyvatelům země:

  • Zj 14:7 Volal mocným hlasem: „Bojte se Boha a vzdejte mu čest, neboť nastala hodina jeho soudu; poklekněte před tím, kdo učinil nebe, zemi, moře i prameny vod.“

Evangelium můžete vysvětlit ve dvanácti verších, jako to dělá Pavel v listu Titovi 2,11-3,7. Můžete ho vysvětlit vysvětlit ve třech kapitolách jak je to v Efezským 1-3, nebo šestnácti jako to v celém listě Římanům, evangelium může být popsáno v dvaceti osmi kapitolách, jako to dělá Matouš ve svém evangeliu a konečně plnost evangelia najdete v šedesáti šesti knihách Starého a Nového zákona, protože celé Písmo svědčí o Kristu (J 5,39). Celé Písmo je evangelium, pokud je zaměřené výhradně na Ježíše Krista a jeho dílo na kříži Golgoty. Proto můžeme kázat evangelium z Genesis, Exodu, Levitiku (ano, i z Levitiku), z Žalmů i z Přísloví, můžeme evangelium kázat z kteréhokoliv místa celého Písma, protože nejde o doslovnou formulku, ale o osobu a dílo našeho Spasitele, Pána Ježíše Krista.

Ale pokud z Kristovy osoby nebo z jeho díla cokoliv ubereme, nebo k tomu cokoliv přidáme, potom můžeme ocitovat klidně celé Písmo, ale nebude to evangelium. A přesně to dělali lidé, kteří přišli do církví v Galacii. Přidali obřízku a zachovávání zákona k Ježíši Kristu! Tak vyprázdnili evangelium, protože k němu přidali lidské skutky.

  • Skutky 15:5 Pohané musí přijmout obřízku a musí se jim nařídit, aby zachovávali Mojžíšův zákon.

Už to není samotný Kristus, ale Kristus a skutky, Kristus a zákon. A je jedno, o jaké skutky ve výsledku jde, zda jde o skutky zákona nebo o skutky lidské tradice. Ten první případ je ale horší, protože vypadá mnohem „zbožněji“, vždyť je to přece v Písmu. Tato falešná zpráva byla o tom, že Bůh nemůže člověka přijmout, pokud člověk nezachovává některé skutky zákona. Ale co říká evangelium? Že Kristus je jedinou cestou, jediným způsobem, jak se člověk stává přijatelným pro Boha a u Boha. Kristova oběť je dokonalá a také dokonaná. Je hotovo. Jeho obětí jsme spaseni. Tou jedinou dokonalou obětí jsme cele posvěceni. Jsme-li v Kristu, máme doširoka otevřený přístup k Bohu, byli jsme přijati Bohem – nikoliv na základě toho, co děláme, nebo kdo jsem, ale na základě toho, co udělal Kristus na Golgotě. To je evangelium o spasení z milosti. Celé je to o otázce, co dělá člověka přijatelného pro Boha – a není to nic jiného než evangelium, tedy osoba a dílo Pána Ježíše Krista. Rád kladu otázku, proč by tě Bůh měl pustit do nebe – pokud odpověď není, že to jenom kvůli tomu, co udělal Pán Ježíš, potom jsme u falešného evangelia, které není evangeliem, ale prokletím.

Moji milí, pamatujte si, že ten nejlepší padělek je takový, který je na první pohled k nerozeznání od originálu. Přesně takové bylo učení falešných učitelů, kteří přišli do církví v Galacii. Víte, falešný učitel nikdy nepřijde, neřekne, že je falešný učitel a přišel vás odvést od Krista a evangelia. Falešný učitel je vlk, ale je v rouše beránka! Vypadá jako ovce, smrdí jako ovce, ale žere ovce! Jiné evangelium, které ve skutečnosti není evangeliem, také může vypadat jako evangelium, může na první pohled znít jako evangelium, bude používat stejná slova jako evangelium, ale není to evangelium a nezachraňuje! Místo toho zabíjí. Skrze falešný pocit jistoty, skrze odvádění od Krista. Jiné evangelium nikdy nepřinese milost a pokoj, nikdy nepřivede ke spasení. Jiné evangelium působí rozvrat, působí neklid mezi křesťany, přináší nepokoj – a to nás vede k druhému bodu dnešního kázání, protože právě takto Pavel popisuje falešné učitele, kteří v době napsání tohoto listu nejspíš stále ještě byli v církvích v Galacii.

II. Charakter falešných učitelů
  • Galatským 1:7 Jiné evangelium ovšem není; jsou jen někteří lidé, kteří vás zneklidňují…

Evangelium o Boží milosti přináší kromě odpuštění hříchů také pokoj, zatímco falešné, jiné nebo převrácené evangelium nepřináší pokoj. Místo toho zneklidňuje. Rozechvívá srdce strachem. Na jedné straně vede k falešnému uspokojení, které je založené na vnějších věcech, na viditelných skutcích, ale spolu s nimi přináší také nepokoj, protože nikdy nevíte, zda jste už udělali dost, resp. vždycky víte, že nikdy neudělali dost, že pořád máte ještě co zlepšovat, a tak jste hnáni od jednoho skutku k druhému, od jedné aktivity k další. Taková duše nikdy nespočine, nikdy nemůže vyznat spolu s Davidem:

  • Ž 131:1-3 Neženu se za velkými věcmi, za divy, jež nevystihnu, nýbrž chovám se klidně a tiše. Jako odstavené dítě u své matky, jako odstavené dítě je ve mně má duše. Čekej, Izraeli, na Hospodina nyní i navěky.

Pavel v našem textu používá stejné slovo, jaké použil Ježíš v J 14, když vyzval své učedníky k víře a ubezpečil je pokojem:

  • Jan 14:1 Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne.

Pravé evangelium přináší pokoj – přináší na prvním místě pokoj s Bohem (Ř 5,1), ale skrze milost přináší také pokoj s lidmi, protože ruku v ruce s usmířením s Bohem, je zde smíření a odpuštění, ve vztazích s lidmi. Proto se modlíme: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.“ (Mt 6,12). Evangelium přináší pokoj do lidského svědomí, protože naše hříchy jsou odpuštěny. Je to Kristův pokoj, který nám zanechal.

  • Jan 14:27 Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se srdce vaše nechvěje a neděsí!

I to byl jeden z důvodů, proč Pavel hned v úvodním pozdravu přeje milost a pokoj (Ga 1,3). Evangelium je evangelium milosti a pokoje. Víte, jaká byla Ježíšova první slova, když se po svém vzkříšení ukázal svým učedníkům? Pokoj vám (Lk 24,36; J 20,19). Evangelium přináší pokoj. Pavel napsal křesťanům do Filip:

  • Filipským 4:7 A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.

Tento pokoj je určen všem, kdo se s důvěrou ve všem obracejí na Krista a spoléhají jedině na něj a na jeho dílo. Však to je v tomto verši také zdůrazněné – pokoj Boží je jenom v Kristu Ježíši.

Jak odlišné je to s převráceným evangeliem. Nepřináší pokoj, ale neklid, nedává odpočinutí v Kristu, ale zoufalé, těkavé hledání toho, co mám ještě udělat, nebo co jsem naopak ještě neudělal. Výsledkem je odsouzení, nejistota, strach. Použité slovo na tomto místě znamená neklid, nepokoj, pobouření nebo rozvíření – jako když anděl sestupoval do rybníku Bethesda v Jeruzalémě, kde Pán uzdravil jednoho chromého. Anděl vždy rozvířil vodu. To slovo může označovat příčinu velkých výkyvů emocí a nestabilitu - takové vnitřní rozechvění. Stejné slovo je ve Sk 17,5, kde čteme o tom, že židé s pomocí několika ničemných lidí vyvolali srocení davu a tak pobouřili celé město. Takto působí převrácené evangelium v životech lidí. Vede k nepokoji, neklidu, působí roztržky a sváry. Když se o něco málo později sešli zástupci církve z Antiochie se staršími jeruzalémské církve a s apoštoly a řešili tutéž otázku, jakou řeší Pavel v tomto listu, výsledkem byl dopis, který společně napsali a ve kterém mimo jiné stojí:

  • Sk 15:24 Dověděli jsme se, že vás někteří lidé od nás zneklidnili a zmátli svými slovy, ačkoliv jsme jim k tomu nedali žádný pokyn.

Přesně k tomu vede převrácené evangelium, přesně k tomu vede kázání zákona spolu s Kristem – lidé jsou zneklidnění, ale nikoliv Duchem, nýbrž tělem, jsou znepokojení vnějšími, tělesnými věcmi, ale nejsou usvědčeni Duchem svatým z nevěry v Krista, což jedině je podstata hříchu. Lidé jsou zmatení, protože cokoliv je přidáno ke Kristu, říká, že Kristus nestačí. A nakonec vede falešné evangelium k pýše, povyšování se, k odsuzování druhých, k upírání podílu na spasení. Když nepřijmete obřízku a nebudete zachovávat Mojžíšův zákon, nemůžete být spaseni (Sk 15,1). Všimněme si, co napsal apoštol Pavel do podobné situace křesťanům do Kolos.

  • Ko 2:16-18 Nikdo tedy nemá právo odsuzovat vás za to, co jíte nebo pijete, nebo kvůli svátkům, kvůli novoluní nebo sobotám. To všechno je jen stín budoucích věcí, ale skutečnost je Kristus. Ať vám neupírá podíl na vykoupení nikdo, kdo si libuje v poníženosti a uctívání andělů, jak to v marné pýše své mysli viděl při svém zasvěcování.

Tady bylo falešné učení, které odsouzovalo ty, kteří se spoléhali na Krista. Znovu tady šlo o zákon – o zachovávání dnů, oddělování pokrmů, šlo o další věci, jako bylo uctívání andělů, prožívání nějakých duchovních zkušeností. Byli tu lidé, kteří upírali věřícím podíl na vykoupení. Ale Bůh ospravedlňuje! Pavel o těchto lidech napsal, že:

  • Koloským 2:19 Takový člověk se nedrží hlavy, Krista…

A v listu Galatským čteme, že tito lidé křesťany vedli k tomu, že se rychle odvracejí od toho, který je povolal milostí Kristovou. A nesmíme opominout důležitou skutečnost, která je v sedmém verši – ono zneklidnění bylo dílem těchto falešných učitelů. Není jiné evangelium, které by člověka mohlo zachránit, ale jsou jenom někteří lidé, kteří zneklidňují, vnášejí neklid, nechápou, o čem sami mluví.

  • 1 Timoteovi 1:7 Chtějí být učiteli zákona a nechápou ani svá vlastní slova ani podstatu toho, o čem s takovou jistotou mluví.
  • Ju 19 To jsou ti původci roztržek; jsou pudoví a nemají Ducha Božího.

Musí to být evangelium, které způsobí neklid v duši člověka, a Kristus samotný, který způsobí pokoj. Pokud byste hledali pokoj kdekoliv jinde než u Krista, jste na cestě od Krista a ne k němu, jste dost možná ve vleku lidí, kteří vás zneklidňují. Juda o nich ještě napsal, že:

  • Ju 12-13 … jsou jako pastýři, kteří pasou sami sebe. Jsou jako mraky bez deště, hnané větrem, podzimní stromy bez ovoce, dvakrát mrtvé a vykořeněné, divoké vlny mořské, vyvrhující své vlastní hanebnosti, bludné hvězdy, jimž navěky je připravena nejčernější tma.

Neklid a nepokoj je jejich charakteristikou. Kam přijdou, tam ho vnášejí. I když to může na začátku vypadat dobře – jsou jako mraky, které by mohly přinést déšť, ale často se velmi rychle ukáže, že jsou bez deště, prázdní, neklidní, nemají, co dát, protože jsou vykořenění a zmítají se sem a tam, jako divoké vlny mořské. Nemohou přinést pokoj, protože sami žádný nemají. Mají jenom slova, ale nestojí za nimi žádné skutky.

Dokonce o těch falešných učitelích, kteří přišli do církví v Galacii, Pavel napsal, že sami nedodržují, co nakládají na ostatní. Byli jako farizeové, které Ježíš nazýval pokrytci a o kterých řekl, že:

  • Matouš 23:4 Svazují těžká břemena a nakládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem.

Zákonictví může být nejrůznějšího druhu – může být založené na Mojžíšově zákoně, nebo na lidských tradicích, na lidském učení, může být založené na kultuře společnosti nebo sboru. Vždycky však posuzuje člověka na základě dodržování nějakých vnějších pravidel, což je něco, co vždycky vyvěrá z pýchy a vede k pýše. Za zákonictvím vždycky stojí převrácené evangelium, a to nás vede k poslednímu bodu dnešního kázání:

III. Cíl falešných učitelů
  • Galatským 1:7 Jiné evangelium ovšem není; jsou jen někteří lidé, kteří vás zneklidňují a chtějí evangelium Kristovo obrátit v pravý opak.

Jejich touhou je, jejich cílem, jejich směřováním je obrátit Kristovo evangelium v pravý opak, obrátit milost v nezřízenost, obrátit svobodu milosti v otroctví zákona. Pavel volá křesťany k tomu, aby na sebe nenechali znovu otrocké jho. Vždyť Kristus vysvobozuje z otroctví hříchu, z otroctví ďábla i z pout smrti. V Kristu můžeme volat:

  • 1K 15:55-57 Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň? Zbraní smrti je hřích a hřích má svou moc ze zákona. Chvála buď Bohu, který nám dává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista!

Když ve druhé kapitole Galatským Pavel popisuje falešné učitele, falešné bratry, říká, že se vloudili mezi křesťany, aby slídili po svobodě, kterou křesťané mají a chtějí nás znovu dostat do otroctví zákona. Chtějí znovu navléknout křesťany do pout, zotročit je. Přinášejí zprávu, o které mluví jako o evangeliu, ale není to evangelium. Mluví o Kristu, ale jeho milost je podle nich potřeba doplnit poslušností zákonu. Ale Pavel zdůrazňuje, že Galatští byli povoláni milostí Kristovou, že je učil doktríny milosti, které vedou ke svobodě od zákona, svobody od hříchu a smrti. Doktríny, díky kterým i my jsme svobodní v Kristu a už nemusíme otročit tvrdému Mojžíšovu zákonu. Může být buď milost, nebo zákon. Pokud to smícháme, tak to znamená, že úplně odstraníme Krista. Může to vypadat jako jenom maličká směs zákona a evangelia, víry a skutků, ale to co z toho vznikne je výbušná směs, která vede jenom jediným směrem – do záhuby. Směs zákona a evangelia zatemňuje poznání milosti a odděluje od Krista. Trochu kvasu prokvasí celé těsto. Maličký přídavek převrací evangelium v prokletí. Proto Pavel píše Galatským, že lidé, kteří je zneklidňují, chtějí obrátit Kristovo evangelium v pravý opak. Ale vy jste byli povoláni ke svobodě, bratří (Ga 5,13). Je to svoboda, kterou nám vydobyl Kristus.

  • Ga 5:1 Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho.

Milovaní, křesťanská svoboda není automatická. Je to sice důsledek evangelia, ale je pod neustálým útokem. Vždycky byli – a dokud Pán nejpřijde, také budou – lidé, kteří budou chtít zničit svobodu v Kristu, budou jí chtít spoutat okovy zákona, lidskými nařízeními, budou chtít „zjednodušit“ evangelium na „musíš – nesmíš“, budou chtít ovládnout lidské životy a chlubit se vnějšími věcmi. Ale Boží slovo nás vyzývá k tomu, abychom stáli pevně a nedali na sebe znovu vložit otrocké jho. Nevracejte se ke starému způsobu života, ani se nevrhejte do pout zákona – to obojí vás bude odvádět od milosti, která je v Kristu. Nikde jinde svobodu nenajdeme. Nikde jinde nenajdeme milost a pokoj a nikde jinde není ani skutečná radost. Jediný způsob, jak můžeme stát pevně, je držet se Krista.

  • Koloským 2:6-7 Žijte v Kristu Ježíši, když jste ho přijali jako Pána. V něm zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry, jak jste v ní byli vyučeni, znovu a znovu vzdávejte díky.

Žijte v Kristu Ježíši! To je nejúčinnější obrana, kterou máme. Mít pevný vztah s Ježíšem Kristem. Budovat tento vztah ve víře – skrze Boží slovo, protože nikde jinde nenajdeme pravdu o Kristu, skrze modlitbu, protože modlitba je jediným způsobem komunikace, který nám Pán dal, skrze společenství Božího lidu, protože to je tělo Kristovo a zde se nám Kristus dává poznat způsobem, jakým ho nemůžeme poznat jako jednotlivci. Znát pravdu evangelia a zakoušet jeho proměňující moc ve svých životech – to je cesta, jak můžeme obstát, když přijdou falešní učitelé se svým evangeliem obráceným v úplný opak.

Milovaní, máte prohlubující se vztah s Ježíšem Kristem? Rozumíte stále více těm jednoduchým pravdám evangelia o spasení z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista? Jste připraveni čelit falešnému evangeliu?

I dnes přicházejí lidé, kteří tvrdí, že musíte zachovávat přinejmenším některé části Mojžíšova zákona, aby vás Bůh přijal. Přicházejí jiní, kteří tvrdí, že se musíte učinit spasitelnými tím, že se napřed pokoříte před Bohem, že nejdřív uznáte svou hříšnost a tak dovolíte Bohu, aby jednal ve vašem životě a zachránil vás. Stále znovu můžete slyšet o tom, jak všechno závisí na vašem rozhodnutí – vy musíte udělat první krok a teprve potom Bůh bude dělat další krok. Dnes je populární mluvit o velkém člověku a malém bohu – o svrchovaném člověku a bůžku, který zoufale čeká, jestli mu člověk dá svůj hlas, jestli mu dá svůj souhlas, jestli se nad tímto bůžkem smiluje a dovolí mu, aby člověka zachránil. Taková „evangelia“ jsou převrácením Kristova evangelia v pravý opak. To všechno je zákonictví, protože to všechno přidává lidské skutky, lidské zásluhy, lidskou víru, kterou si nějak vypůsobíte, ke Kristu. A Kristus se stává nejen nedostatečným, ale stává se nakonec nepotřebným, protože veškerá pozornost je zaměřená na člověka. Už to není o hledání toho, co je nad námi, kde Kristus sedí po pravici Boží (Ko 3,1-2), ale je to realizaci sebe sama. To je zvrácenost, je to rouhání.

Bůh poslal svého, aby byl spasitelem světa, ale člověk ve své pýše říká, že Bůh potřebuje pomoct, že se bez člověka neobejde, že Kristovo potřebuje doplnit na straně člověka. Milí přátelé, musíme být připraveni odmítnout každý takový pokus, odmítnout každou takovou zprávu a označit ji přesně tak, jak si zaslouží – jako jiné evangelium, jako zvrácenost.

Přijde den, kdy se budeme muset ukázat před svatým a spravedlivým Bohem. Bůh je dokonale spravedlivý a proto musí vyžadovat dokonalou spravedlnost. Tohle je ta nejhorší zpráva, kterou můžete uslyšet. Každé lidské náboženství, každá lidská snaha si myslí, že svými skutky může přesvědčit Boha o spravedlnosti. Ale Bůh žádá dokonalost. Ne takovou dokonalost, jakou žádá váš šéf nebo vaše manželka, ale absolutní dokonalost. Dokonalost, jakou můžeme získat jenom jedním jediným způsobem – z milosti skrze víru. Bez skutků, aby se nikdo nemohl chlubit (Ef 2,9). Tuto dokonalost nám vydobyl Kristus. Proto je každá, i ta sebemenší snaha, doplnit tuto Kristovu dokonalost svou vlastní, rouháním.

Můžete utíkat seberychleji, ale pokud poběžíte špatným směrem, nikdy nedoběhnete do cíle. Potřebujeme Krista, aby nás vedl od začátku až do konce. Jenom tak můžeme doběhnout do cíle.

Za každým falešným učením stojí lhář, který je lhářem od počátku, tedy ďábel. Proto je ovocem každého lidského náboženství, každého falešného evangeliu jenom zkáza, věčná záhuba a nejčernější temnota. Lidmi vymýšlené náboženství skutků a zásluh je prázdné a beznadějné. Je to jiné evangelium, které ve skutečnosti žádným evangeliem není. Vede k nepokoji, roztržkám, hádkám. Soustředí na člověka a odvádí od Krista. Proto musíme trvat na tom, že jiné evangelium není!

  • Římanům 16:17-19 Prosím vás, bratří, abyste si dali pozor na ty, kdo působí roztržky a chtěli by vás svést od učení, které jste přijali. Vyhýbejte se jim! Takoví lidé totiž neslouží Kristu, našemu Pánu, nýbrž svému prospěchu a snaží se krásnými a pobožnými řečmi oklamat mysli bezelstných lidí. Všude se ví o vaší oddanosti evangeliu. Mám z vás proto radost a přeji si, abyste byli moudří v dobru a nezkušení ve zlu.

Kéž bychom i my byli takovými lidmi, kteří budou cele oddaní evangeliu. Kéž bychom byli lidmi, kteří budou upnutí jenom na Krista a cele závislí na něm. Milí přátelé, spěchejme ke Kristu. On má slova života. On je vzkříšení i život. V něm jsme i my doplněni k dokonalosti (Ko 2,10). Amen. 

Kategorie: Články

Jednota v rozmanitosti (Ef 4,11)

Biblická církev Praha - 26. Srpen 2018 - 10:00
Kristus obdaroval svou církev

Bůh zajistil zachování jednoty Kristova těla tím, že každého křesťana obdaroval k budování Kristova těla. Všechny dary, které Kristus své církvi dal, slouží budování a růstu těla, církve.

Mocné působení Ducha - láska mezi věřícími (Ef 3,17-18)

Zápas o duši - 23. Srpen 2018 - 8:28
Aleš Novotný Mocné působení Ducha - láska mezi věřícími (Ef 3,17-18) | Aleš Novotný Video of Mocné působení Ducha - láska mezi věřícími (Ef 3,17-18) | Aleš Novotný
Kategorie: Články

Rychle se odvracíte! (Ga 1,6)

Zápas o duši - 20. Srpen 2018 - 6:30
Jaroslav KernalPovoláni milostí Kristovou

Milí svatí, milí přátelé a hosté, pokoj vám a milost. Pokračujeme v našem studiu listu Galatským. Budeme číst prvních dvanáct veršů první kapitoly a potom se budeme zabývat šestým veršem. Chtěl jsem původně postupovat trochu rychleji, ale to, co říkají verše šest až deset je natolik zásadní a natolik aktuální, že tyto verše musíme probrat pomalu, důkladně a do hloubky. Ga 1,1-12.

Máme před sebou oddíl, který patří k nejostřejším místům v Písmu. Už minule jsme mluvili o tom, že v tomto listě Pavel nepíše žádnou chválu a díkůvzdání na adresu křesťanů v Galacii. Ale od pozdravu přechází rovnou k výtce – a to k takové výtce, která je završená prokletím! Kdokoliv by kázal jiné evangelium, budiž proklet! I v dalších listech napsal Pavel vážná varování i přísná napomenutí, ale nikde není tak radikálně ostrý a nekompromisní. Důvod je zřejmý a my ho vidíme hned od samotného začátku listu – jde o evangelium samotné. Dostaneme se k tomu trochu dnes a trochu více příště, v sedmém verši, kde Pavel říká, že jiné evangelium není. Je jenom jedna dobrá zpráva, která má moc zachránit hříšníky před věčným Božím hněvem, je jenom jedno jediné evangelium o spasení z Boží milosti. Jakákoliv změna této zprávy, že Ježíš Kristus přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo (Lk 19,10), jakýkoliv přídavek nebo úprava, „vylepšení“ této jednoduché zprávy, že hříšníci jsou zachraňováni jenom milostí Kristovou, znamená, že už to není dobrá zpráva, že už to není evangelium, které by bylo Boží mocí ke spasení.

Na tomto místě, moji milí, nejde o slovíčka, ale o věčnost. Na tomto místě si nemůžeme dovolit chybu. Evangelium je jako klíč, který odemyká věčný úděl člověka. Co se stane, když budete mít jeden zoubek na svém klíči udělaný jinak, než jak je to na originálu? Váš klíč bude nepoužitelný. Neotevřete jím dveře! Podobné je to s evangeliem, nicméně důsledky jsou mnohem, mnohem závažnější. Pokud dojde k malé změně evangelia, potom se ze zprávy, která je mocí Boží ke spasení, stává prokletí. Proto si musíme být tak jistí, že rozumíme evangeliu. Proto tak moc potřebujeme list Galatským. Proto musíme u každého jednotlivého verše zde na začátku první kapitoly a do hloubky jim porozumět.

Šestý verš, který je dnes před námi, je celý o Boží milosti. Na jedné straně je to šokující zpráva, ale na druhé straně musíme rozumět tomu, že Boží milost je skrze tento list znovu prokazovaná křesťanům v Galacii. Pavel zde opět vysvětluje, že to je milost, která zachraňuje a nakonec ukazuje, že od této milosti se galatští odvracejí k jinému evangeliu.

Zkuste si na chvilku představit, že patříte do některého z galatských sborů a nyní čtete tento Pavlův dopis. Čtete ho poprvé (!) a s pocitem, že všechno ve vašem životě je v naprostém pořádku, že to je vlastně ještě mnohem lepší, než když Pavel s Barnabášem odešli z vašeho města potom, co ve vaší církvi ustanovili starší (Sk 14,23). Prvních pět veršů je docela dobrých, ale v šestém verši přichází překvapení a šok. 

I. Milost prokazovaná
  • Galatským 1:6 Divím se, že se od toho, který vás povolal milostí Kristovou, tak rychle odvracíte k jinému evangeliu.

Mohli byste si myslet, že se apoštol Pavel zbláznil. Najednou vytýká křesťanům, že špatně věří. Dál dokonce říká, že jsou lidé, kteří kážou falešné věci. A nebyli to jen tak ledajací lidé. To byli, jak uvidíme, známí a nikoliv nevýznamní učitelé. A přitom to byl – z pohledu křesťanů v Galacii – právě Pavel, kdo jim pořádně nevysvětlil evangelium, kdo jim zatajil, že nestačí jenom Ježíš Kristus, ale že se musí také obřezat a zachovávat Mojžíšův zákon. A najednou jim tady tento Pavel říká, že se odvrátili od Boží milosti k jinému evangeliu, najednou se tento Pavel diví, že tak rychle skočili po něčem, co je přece mnohem duchovnější, než jim říkal Pavel, co je vidět velmi rychle na životě muže (stačí jedno rituální fiknutí nožem), co je velmi rychle vidět na životě člověka, protože si nelze nevšimnout, když nezachovává sabat, když nerozděluje jídlo na čisté na nečisté, když už se nechce stýkat s pohany, aby se vnějšně neposkvrnil. To všechno jim Pavel zamlčel, ale naštěstí přišli učitelé, kteří jim to vysvětlili. 

Vypadá to, že Pavel byl tak trochu úzkoprsý, když nechtěl přijmout jinou interpretaci evangelia, jinou tradici, která pocházela z Jeruzaléma. Vždyť se přeci jednalo jenom o trochu jiný způsob zbožnosti, nebo snad ne? Na tom přeci není nic špatného. Tak co se to s Pavlem dělo? V čem viděl problém? Dneska je tady mnoho různých tradic, mnoho způsobů zbožnosti, jsou zde různé interpretace evangelia. A my přeci nemůžeme být tak úzkoprsí nebo dokonce tak arogantní, abychom tvrdili, že je jenom jedna správná interpretace, že je jenom jedna pravdivá tradice, jenom jedno evangelium. Copak je katolická zbožnost nebo katolické evangelium horší? A co adventistická interpretace evangelia, nebo liberální, či charismatická?

Milí přátelé, někteří lidé dnes mluví o tom, že je hřích, říci o někom, že nemá pravdu, že káže falešné evangelium a tedy je pod prokletím. Ale podívejte se, co udělal Pavel! Po úvodním pozdravu přichází se studenou sprchou. „Divím se, že se tak rychle odvracíte …“

Po úvodním pozdravu (v. 1-5) přichází údiv spojený s napomenutím. Po pozdravu milosti a pokoje přichází ostré bodnutí, které však není bez milosti ani bez pokoje. Pavel nechodí kolem horké kaše, ale jde rovnou a přímo k věci. Ale dělá to laskavým způsobem. Diví se, žasne nad tím, co se v církvích v Galacii děje. Galatští jistě žasli nad tím, co jim Pavel píše, a Pavel užasl nad tím, co udělali. Pavel je napomíná, kárá je velmi přísně – v osmém a devátém verši používá nejtvrdší slova o těch, kdo káží jiné evangelium (budiž proklet), přesto celé jeho napomínání, celý jeho list je napsaný v duchu mírnosti, laskavě a s láskou. A to hned od šestého verše, kde začíná údivem. Později mluví o jejich pošetilosti a omámení, doslova očarování (Ga 3,1) a píše jim o tom, jak moc by si přál být s nimi, aby jim mohl vysvětlit, jak hluboce se mýlí, jak strašlivou věc dělají, když k evangeliu o spasení z milosti chtějí přidávat skutky zákona. Pavlova slova údivu jsou slovy milosti. Jednoduchým způsobem znovu přináší Galatským milost, znovu jim předkládá evangelium. Dělá to laskavě a pokorně, ale zároveň také velmi nekompromisně. Nezakrývá jim pravdu, ale konfrontuje je s pravdou. Divím se, že se tak rychle odvracíte …

Jako kdyby jim říkal: „Co se děje?“ „Co se stalo?“ Možná je tu odkaz na Exodus 32, kde se mluví o tom, jak Mojžíš byl čtyřicet dní na hoře a lid vyzval Árona, aby jim odlil zlaté tele. Ekumenický překlad říká: „Brzy uhnuli z cesty …“ V řeckém Starém zákoně, který nejspíš používali křesťané v Galacii doslova stojí: „Rychle se odvrátili z cesty, kterou jsem jim přikázal“ (Ex 32,8). Jako kdyby chtěl Pavel odkázat na dědictví židovských učitelů, kteří jim přišli kázat zákon spolu s Kristem. Ale všimněte si, jak jim Pavel píše. Nechce je naštvat ani urazit, pohoršit, není arogantní, hrubý, povýšený ani vulgární, ale chce je vtáhnout do přemýšlení o tom, co jim píše. Chce, aby se zamysleli nad tím, co jim říká – že se rychle odvrátili od toho, koho jim popsal v prvních pěti verších – od Boha Otce, který vzkřísil Ježíše z mrtvých a od vzkříšeného Krista, který dal sám sebe za naše hříchy a jemuž patří sláva na věky věků. Pavel žasne nad tím, jak se mohli tak rychle odvrátit od Krista. Ale tady si musíme uvědomit důležitou věc – Galatští si vůbec nemysleli, že se od Krista odvrátili. A dokonce to bylo tak, že v Krista stále věřili. Dokonce i ti falešní učitelé, kteří jim kázali falešné evangelium, nějakým způsobem „věřili“ v Krista nebo to alespoň tvrdili. Mluvili o Kristu, měli nějakého Ježíše Krista, přesto kázali jiné evangelium.

Tohle je místo, kde v dnešní době mnoho evangelikálních křesťanů naprosto selhává. Důvodů je celá řada a jedním z nich je skutečnost, že nejdou do hloubky, nejdou k porozumění tomu, kdo je Ježíš Kristus zjevený v Božím slově. Díky tomu nerozumí tomu, kdo je to křesťan, co to znamená být křesťanem. Často se spokojí s povrchním ocitováním Písma:

  • Římanům 10:9 Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.

Faktem je, že i kdybychom měli jenom tento verš, byli bychom schopní rozlišit velmi mnoho, protože tento samotný text mluví o vyznání Krista jako Pána, tedy o Kristově vládě nad životem křesťana, o podřízenosti a poslušnosti Kristovým přikázáním, mluví o víře, která vychází ze srdce, z hloubi lidského přesvědčení a je to víra v tělesné vzkříšení Ježíše Krista. Takže by možná stačilo, kdyby lidé jenom trochu přemýšleli o tomto verši. Ale, milí přátelé, tento verš nestojí v Písmu osamoceně, ale předchází mu devět kapitol, v nichž Pavel vysvětluje evangelium, vysvětluje stav člověka, stav naprosté duchovní zkaženosti, vzpoury a vzdoru, otroctví hříchu přirozeného člověka.

Když někdo mluví o Kristu, tak to ještě vůbec neznamená, že to je křesťan. Ani to neznamená, že mluví o Kristu Božího slova, že mluví o tom, kdo je svrchovaný, dokonalý, Bůh i člověk v jedné osobě, všemohoucí, vševědoucí, svatý, čistý, který je jedinou cestou, pravdou i životem. Pavel napsal církvi do Korintu něco podobného, jako církvím do Galacie:

  • 2 Korintským 11:4 Když někdo přijde a zvěstuje jiného Ježíše, než jsme my zvěstovali, nebo vám nabízí jiného ducha, než jste dostali, nebo jiné evangelium, než jste přijali, klidně to snášíte!

Proč se tedy Pavel diví, že se Galatští tak rychle odvracejí? Ten důvod je jasný – podívejte se do prvního verše třetí kapitoly:

  • Ga 3:1 Vždyť vám byl tak jasně postaven před oči Ježíš Kristus ukřižovaný!

Poznali jste Ježíše Krista, toho ukřižovaného, přijali jste Ducha svatého, slyšeli jste evangelium, slovo pravdy o spasení z milosti skrze víru, jak to že nyní tak rychle odvracíte? Co se to s vámi děje? Proberte se, zastavte se! To je výzva evangelia – probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých a zazáří ti Kristus (Ef 5,14). Tak svými slovy přináší znovu milost křesťanům, kteří se rychle odvrátili od Krista. Tuto milost dále definuje jako účinnou:

II. Milost zachraňující
  • Ga 1:6 Divím se, že se od toho, který vás povolal milostí Kristovou, tak rychle odvracíte k jinému evangeliu.

Musíme se zastavit u toho, co tady Pavel píše o milosti. Mluví o milosti, která zachraňuje. To je jádro evangelia – jsme spaseni milostí skrze víru (Ef 2,8). A list Titovi 2,11 mluví o zachraňující Boží milosti. Když se apoštolové a starší církví v Antiochii a v Jeruzalémě sešli, aby společně mluvili o tom, jestli se obrácení pohané musí nechat obřezat a potom musí zachovávat Mojžíšův zákon, zaznělo velmi jasně z úst Petra:

  • Skutky apoštolské 15:10-11 Proč tedy nyní pokoušíte Boha a chcete vložit na učedníky břemeno, které nemohli unést ani naši otcové ani my! Věříme přece, že jsme stejně jako oni spaseni milostí Pána Ježíše.

Petr velmi jasně ukázal, že Židé i pohané jsou spaseni jenom jedním jediným způsobem – milostí. Jak to později napsal Pavel v listu Římanům:

  • Římanům 9:16 Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává.

Nejde o lidské skutky nebo zásluhy. Pohleďte na Pavla:

  • Ga 1:13-14 Slyšeli jste přece o tom, jak jsem si kdysi vedl, když jsem ještě byl oddán židovství, jak horlivě jsem pronásledoval církev Boží a snažil se ji vyhubit. Vynikal jsem ve věrnosti k židovství nad mnoho vrstevníků v našem lidu a nadmíru jsem horlil pro tradice našich otců.

Pavel vynikal nad své vrstevníky, horlil pro Boha, ale ve skutečnosti Boha neznal. Totéž napsal o svém národě, že sice mají horlivost pro Boha, ale bez pravého poznání. Chtějí dosáhnout spravedlnosti svým vlastním způsobem, svými vlastními skutky, podle svých vlastních představ – a tak odmítají spravedlnost, která je z víry. A totéž platilo i o křesťanech v Galacii – odvrátili se od toho, který je povolal milostí Kristovou.

Od spasení, které je jenom dílem milosti, se odvrátili ke skutkům. Tady potřebujeme být opatrní a musíme velmi dobře rozlišovat. Pavel není proti skutkům. Pavel je pro skutky. Ale musíme rozumět tomu, pro jaké skutky.

  • Galatským 5:6 V Kristu Ježíši nezáleží na tom, je-li někdo obřezán či ne; rozhodující je víra, která se uplatňuje láskou.

Není to víra, ke které jsou přidané skutky, které způsobí, že tato víra je platná. Ale je to víra, ze které vycházejí skutky – a nejsou to skutky zákona, ale jsou to skutky lásky, je to milování bližního jako sebe samého. A to je něco, co je možné naplnit jenom v kontextu společenství věřících, v kontextu církve, kde můžeme a máme v lásce sloužit jeden druhému, každý tím způsobem, jak ho Bůh obdaroval. Ale na začátku těchto skutků stojí milost. Je to víra, která je způsobená Boží milostí.

Milost je aktivně projevená nezasloužená přízeň. Když jsme byli mrtví ve svých hříších, Bůh se nad námi smiloval a poslal svého jednorozeného Syna, aby zaplatil za naše hříchy a my byli přijati jako Boží děti. Bůh se neptal, jestli chceme, aby za nás Kristus zaplatil. On to udělal. Před stvořením světa Bůh daroval svému Synovi určitý nám neznámý počet lidí, v určený čas poslal svého Syna, aby všem těm, které mu Otec daroval, dal život věčný (J 17,2). Kristus je spasitel svého lidu. Byli jsme vzbouřenci a nechtěli jsme znát Boha, líbil se nám hřích, rádi jsme dělali všechny ty věci, které popisuje Pavel a které nazývá skutky těla, tedy skutky tělesnosti (a to i přes to, že některé z těchto skutků lidé považují za tzv. „duchovní“):

  • Ga 5:19-21 Necudnost, nečistota, bezuzdnost, modlářství, čarodějství, rozbroje, hádky, žárlivost, vášeň, podlost, rozpory, rozkoly, závist, opilství, nestřídmost a podobné věci.

Pavel k tomu dodává, že ti, kdo takové věci dělají, nebudou mít podíl na Božím království. Pokud lidé setrvávají v takových věcech, nedostali žádnou milost. Jsou mrtví ve svých hříších a slovy Jana – už jsou odsouzeni kvůli své nevěře (J 3,18). Ale když Bůh dá člověku milost, člověk se stává novým stvořením, všechno staré pominulo a je tu nové (2K 5,17). Proto na jiném místě připomínal křesťanům v Korintě, že sice takoví byli, ale dali se obmýt. Slyšeli slovo pravdy, evangelium o spasení z milosti, činili pokání, cele se odřekli starého způsobu života a začali žít nový život ve svatosti, spravedlnosti a v pravdě. To je dílo Boží milosti. To je spasení. Jak k tomu došlo? Skrze Bohem darovanou víru. Slyšeli a uvěřili zvěsti evangelia. A tato víra je vedla k tomu, že začali žít novým způsobem života. Ne proto, aby dosáhli spasení, ale proto, že už dosáhli spasení. Proto, že už mají nového Pána, proto, že už byli vykoupeni z hříchu, proto, že už nejsou otroky hříchu, ale otroky spravedlnosti.

Tato Boží milost volá každého člověka, aby opustil svou vzpouru proti jedinému pravému Bohu, který se nám dal plně poznat v Ježíši Kristu, aby zanechal svého modlářství a činili pokání, tedy litoval svého bezbožného způsobu života, který Bůh nenávidí a spravedlivě odsoudí a aby věřil, že Ježíš Kristus je jedinou cestou, jedinou pravdou i životem, je jedinou spravedlností, kterou máme a můžeme získat. Jak ji můžeme získat? Jedině skrze víru. Jedině tak, že se cele spolehneme na Kristovu spravedlnost a jeho zásluhy. To je víra, která přináší spasení i posvěcení. Nikdy nebudeme mít nic jiného, než Kristovu spravedlnost. Znovu tak Galatským připomíná dílo Ježíše Krista. V této krátké epištole je více než čtyřicetkrát zmíněno jméno Ježíše Krista. Znovu a znovu vede Pavel Galatské ke Kristu. Od něho se totiž odvrátili, a proto jim připomíná jejich povolání.

Boží povolání milostí Kristovou je účinné Boží povolání. Je cele dílem Boží milosti. Není nikdo, kdo by se tomuto povolání mohl vzepřít. Bůh volá všechny lidi k tomu, aby činili pokání a věřili v evangelium. Kdo uvěří, bude spasen, kdo nevěří, už je odsouzen (J 3,18). Mnoho lidí může slyšet a slyší evangelium, slyší Boží slovo a všichni lidé mají důkaz Boží existence, když přemýšlejí o Božím díle. Ale každý člověk z hloubi své přirozenosti nenávidí Boží svatost, spravedlnost a dobrotu, proto odmítá Boha. Ale povolání, o kterém je řeč v našem textu, je dílem Ducha svatého. Jedná se o novou smlouvu, kterou Bůh zaslíbil – že svému lidu dá nové srdce a učiní, že ho budou poslouchat. Proto sestoupil Duch svatý na zem a dělá tuto nadpřirozenou operaci v životě všech, které Bůh před stvořením světa zapsal do knihy života. Když tito lidé slyší evangelium, otevírá jim oči, takže rozumí pravdě evangelia a dává jim touhu, poslušnost, víru i pokání. Potom se tito lidé s radostí rozhodují následovat Krista. Bůh se nerozhoduje za ně, oni sami dělají rozhodnutí, Bůh nevěří místo nich, oni sami věří, Bůh nečiní pokání za ně, ale oni sami litují svých hříchů a vyznávají před Bohem svou vzpouru, svou nevěru, svůj vzdor vůči Bohu a jeho Slovu. Nedělají to proto, aby dostali nové srdce, ale proto, že už ho mají. Bůh je povolal milostí Kristovou k víře a skrze víru je ospravedlnil. Ze své milosti jim dal nové srdce, takže nemohou a ani nechtějí následovat někoho jiného, ale jenom Ježíše Krista samotného. To je účinné Boží povolání, to je skutečná Boží milost, které nelze vzdorovat ani ji nelze odmítnout. Jak je tedy možné, že se Galatští rychle odvrací od Krista k jinému evangeliu? Jak to, že jim Pavel napsal, že pozbyli milosti (Ga 5,4)?

Kvůli podstatě milosti existují jenom dvě možná vysvětlení. Buď se nechali – a zde je třeba dodat, že dočasně – svést, podobně jako se to stalo Petrovi, jak to uvidíme dále ve druhé kapitole, nebo nikdy Kristu nepatřili. Přesto je v obou případech je jenom jedno jediné řešení – jít ke Kristu, činit pokání a spolehnout se cele na jeho dílo na kříži Golgoty. Písmo jasně říká, že kdo ve víře vytrvá až do konce, bude spasen (Mt 24,13). A zároveň nás ujišťuje, že každý, u něhož Kristus své dílo započal, až do konce vytrvá, protože Kristus to dílo sám dovede až do slavného konce. Proto může Pavel s takovou jistotou prohlásit:

  • Římanům 8:29-30 Které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna, tak aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími; které předem určil, ty také povolal; které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy.

To je dílo Boží milosti v životě hříšníků. A toto dílo falešní učitelé v Galacii převraceli v pravý opak. Proto jim Pavel píše – a to je třetí bod:

III. Milost převracená
  • Ga 1:6 Divím se, že se od toho, který vás povolal milostí Kristovou, tak rychle odvracíte k jinému evangeliu.

Jiné evangelium ovšem není! Dodává hned v následujícím verši. Chtěl bych, abyste si všimli jedné důležité věci v tomto verši – Galatští se odvraceli od osoby k učení. Od toho, který je povolal milostí Kristovou k učení, které Pavel nazývá jiným evangeliem. Ovšem toto jiné evangelium ve skutečnosti není vůbec žádným evangeliem. Naopak, je prokletím!

Evangelium o spasení z milosti skrze víru, je evangelium Kristovo. Je to zpráva o Kristu, je to dílo Ježíše Krista, je to Kristus sám, který je obsahem této zprávy. Kristus sám a jenom Kristus. To je pravé evangelium. Jedině Kristus, samotný Kristus, nic méně ani nic více. Jenom to je skutečné evangelium. A od živého Krista, Krista vzkříšeného, který sedí po pravici Boha Otce v nebesích a který přijde soudit živé i mrtvé, od tohoto Krista se Galatští odvrátili k lidskému učení, k zákonu. Nebylo to tak, že by úplně opustili Krista, to rozhodně ne. Ale „jenom“ k němu přidali zákon.

Židovští učitelé, kteří k nim přišli, nepopírali Krista. Nebyli jako svědkové Jehovovi, že by říkali, že Kristus není pravý Bůh, nebyli jako mormoni, pro které je Kristus jedním z mnoha bohů. Věřili, že Kristus je zaslíbený Mesiáš, Boží syn a člověk v jedné osobě. Ale abyste se mohli stát dědici Božího království, abyste byli skutečnými dětmi Abrahama, tedy dětmi Božími, museli jste k této víře v Krista přidat ještě obřízku a zachovávání Mojžíšova zákona – přinejmenším alespoň některých částí Mojžíšova zákona. Jednalo se o „vylepšení“ evangelia. Ale každé takové vylepšení ve skutečnosti znamená naprosté zničení a převrácení evangelia. Proto v následujícím verši Pavel píše:

  • Galatským 1:7 Jiné evangelium ovšem není; jsou jen někteří lidé, kteří vás zneklidňují a chtějí evangelium Kristovo obrátit v pravý opak.

Jsou jen někteří lidé, kteří vás zneklidňují. A tak je to dodnes. I v dnešní době se mnoho křesťanů odvrací od samotného Krista k jinému evangeliu, k „vylepšenému“ evangeliu. Je jedno, jak se nazývá – může to být tzv. „plné“ evangelium, které slibuje bohatství, zdraví a zázraky na každém kroku, může to být stejně jako v Galacii evangelium vylepšené o zákon, který křesťané musí zachovávat, aby byli spaseni, může to být evangelium lidských skutků a aktivismu, které říká, že kromě víry v Krista ještě musíš dělat to, či ono, abys byl správným křesťanem a stal se dědicem Božího království. Je mnoho takových „evangelií“, které ve skutečnosti žádným evangeliem nejsou. Ke Kristovu dílu nelze nic přidat.

Kristus na kříži Golgoty zvolal: „Je dokonáno!“ (J 19,30). Spasení je dokonáno. Je hotové, celé, kompletní. Na kříži nás Kristus vykoupil a zachránil. Na kříži dokonale zaplatil za hříchy svého lidu. A jestliže už je zaplaceno, co k tomu kdo může dodat? Představte si, že přijdete do restaurace a dáte si oběd. V téže restauraci je nějaký bohatý dobrodinec, který chce udělat lidem radost a zaplatí váš oběd. Kdyby pak přišel číšník a chtěl po vás úhradu vašeho oběda, řeknete, že je zloděj, protože onen dobrodinec už za váš oběd zaplatil! Ale platí to i obráceně – pokud byste trvali na tom, že nechcete přijmout dar tohoto bohatého dobrodince, nic to nemění na skutečnosti, že váš oběd už byl zaplacen. A pokud by číšník přijal vaše peníze za oběd, váš dobrodinec by měl právo nazvat ho zlodějem, protože on už přece jednou za váš oběd zaplatil. Kristus vydal sám sebe za naše hříchy (Ga 1,4). Je zaplaceno! Je dokonáno. Jeho oběť je dokonalá a naprosto dostatečná. Snaha přidat k této oběti jediný lidský skutek, jedinou lidskou zásluhu, třeba jen v podobě vlastního rozhodnutí nebo víry, která by byla vyprodukovaná z nás samotných, každá taková snaha znamená znevážení Kristovy oběti, znevážení Krista samotného. Každá taková snaha je jiným evangeliem, které nezachraňuje ani neposvěcuje. A tak jsou v sázce jak lidské duše, tak také sláva Kristova díla.

Proto je Pavel tak radikální, tak nekompromisní. Dnešním jazykem je politicky velmi nekorektní a netolerantní. Ale být tolerantní dnes znamená, že o nikom nesmíte říct, že se mýlí. V podobě ekumenického hnutí je dnes tato tzv. tolerance široce rozšířena mezi křesťany. Chtějí jednotu za každou cenu. A běda vám, když řeknete, že se mýlí. V tu chvíli jde všechna tolerance stranou a na vaši hlavu se snesou slova jako extrémista, fundamentalista, zákoník, fanatik a kde co jiného. Ale Pavel se nebál, že by ho někdo označil za fundamentalistu nebo extrémistu. Byl totiž služebníkem Kristovým, šlo mu o slávu evangelia, šlo o spasení duší. Neměl nejmenší zájem na tom, aby pod rouškou sladkého náboženského uspokojení, které plyne z plnění náboženských povinností předepsaných zákonem, lidé ztratili svou duši. Šlo mu o Kristovu slávu a čistotu evangelia. Šlo mu o pravdu evangelia a v takovém případě nebyl ochotný uhnout ani o milimetr. Věděl, že když se lidé odvrátí od Krista, jejich jediným údělem bude věčné trápení v ohnivém jezeře. Věděl, že:

  • 1 Korintským 3:11 Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus.

Proto je tak nekompromisní a neuhne ani o krok. A totéž platí i pro nás – když jde o Krista a podstatu evangelia, musíme být stejně neústupní, stejně nekompromisní, odvážní a pevní jako Pavel. Kéž by nás stravovala stejná vášeň pro Krista, jako stravovala Pavla, stejná touha po jeho slávě a chvála, stejná žárlivost pro evangelium. Je pokladem, který byl vložen do hliněných nádob, který byl dán každému z nás, kteří jsme z Boží milosti uvěřili. A pro každého z nás platí totéž, co napsal Pavel Timoteovi:

  • 2Tm 1:14 Svěřený poklad chraň mocí Ducha svatého, který v nás přebývá.

Evangelium je Boží moc pro každého, kdo věří. Je pokladem, kvůli kterému musí být každý křesťan nejenom riskovat svou pověst, nejenom být ochotný ztratit své přátele nebo blízké, ale dokonce obětovat svůj život. Pán Ježíš volá své učedníky k rozhodnému a obětavému následování:

  • Matouš 16:25-27 Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí? A zač získá člověk svůj život zpět? Syn člověka přijde v slávě svého Otce se svými svatými anděly, a tehdy odplatí každému podle jeho jednání.

Jste připraveni bojovat za evangelium? Jste ochotní ztratit svůj život pro Syna člověka? Jděte v moci Ducha svatého a kažte dobrou zprávu o spasení z milosti všemu stvoření! Zapřete sami sebe a v Kristově lásce služte svým bližním, jako i Kristus sloužil vám! A ke slávě Boha Otce ať každý den rostete do podoby a nádhery Božího dítěte! Křesťané, pevně se držte evangelia, znovu a znovu vzdávejte Bohu díky a oslavujte ho svými slovy i svým životem. Amen.

Kategorie: Články

Boží nepodmíněné, svrchované vyvolení III.

Biblická církev Praha - 19. Srpen 2018 - 10:00
Dokonalost a nádhera vyvolení

Vyvolený Žid, Řek, muž, žena, svobodný, otrok tvoří jeden svatý národ, protože jsou vyvolení, vykoupení a znovuzrození sourozenci v Kristu. Abraham (Gn 17,5-6), Izák (Ř 9,7-8) a Jákob (Jr 31,7) jsou jejich duchovní otcové, protože jsou živi skrze abrahámovskou víru (Ř 4,16-18). Všichni v Kristu jsou rovněž Božími dědici.

Text kázání

Láska ke světu a jak ji zabít (1J 2,15-17)

Zápas o duši - 15. Srpen 2018 - 6:30
Marcus Denny Láska ke světu a jak ji zabít (1J 2,15-17) | Marcus Denny Video of Láska ke světu a jak ji zabít (1J 2,15-17) | Marcus Denny
Kategorie: Články

Zachraňující moc evangelia (Ga 1,3-5)

Zápas o duši - 13. Srpen 2018 - 6:30
Jaroslav KernalVysvobozeni z tohoto zlého věku

Milí svatí, pokoj vám a milost. Budeme pokračovat v našem studiu listu Galatským. Jde v něm o obhajobu evangelia, obhajobu spasení a posvěcení z milosti skrze víru. Jinými slovy jde o to, jestli je Kristova oběť dostatečná, dokonalá a kompletní, nebo jestli byla úplně zbytečná, protože spasení můžeme dosáhnout také nějakým jiným způsobem. Minule jsme viděli, že Pavel hned od prvního verše jde k jádru věci, k samotnému evangeliu. A v těch dalších verších jde do stále větší hloubky. Budeme číst prvních dvanáct veršů první kapitoly a potom se zaměříme na verše 3-5.

Text, který je před námi, hned na začátku listu Galatským, jasně ukazuje na čtyři věci: 1. Základ, na kterém je postaveno evangelium. 2. Cena, která stojí za evangeliem. 3. Moc, jakou má evangelium. 4. Důsledky evangelia.

Kdykoliv Pavel psal nějaké církvi, bylo jeho zvykem, že hned na začátku svého dopisu, vypsal nějaké slovo chvály, kterou bylo možné nalézt v dané církvi. Dokonce i takové církvi jako byla církev v Korintě, kde bylo mnoho hádek a rozdělení, kde byl zmatek, problémy ve vztazích, modlářství, někteří se soudili před světskými soudy, jiní žili ve zjevném hříchu, Pavel napsal:

  • 1 K 1:4-7Stále za vás Bohu děkuji pro milost Boží, která vám byla dána v Kristu Ježíši; on vás obohatil ve všem, v každém slovu i v každém poznání. Neboť svědectví o Kristu bylo mezi vámi potvrzeno, takže nejste pozadu v žádném daru milosti a čekáte, až se zjeví náš Pán Ježíš Kristus.

Ale v listu Galatským nenajdete ani slovo chvály! Nebylo tady nic, za co by mohl děkovat. Místo toho je tu hned po úvodních verších varování před jiným evangeliem spojené s dvojnásobným prokletím. To nám ukazuje, jak vážně se Pavel díval na skutky těchto sborů. Jak je to smutné a tragické, že totéž učení, které Pavla tak dráždilo, je mezi dnešními křesťany tolik rozšířené! Jestliže někdo přidá cokoliv ke Kristu, je na tom stejně špatně, jako na tom byli tito galatští křesťané a slovy apoštola Pavla „vypadl z milosti“ (Ga 5,4) a má „jiné evangelium“ (Ga 1,6) a „je prokletý“ (Ga 1,8-9). To rozhodněn není něco, co bychom mohli brát na lehkou váhu.

Žijeme v době, kdy je milost zaměňována za nezřízenost, a v prvním století to nebylo jiné! A to je důvod, proč potřebujeme pečlivě definovat:

I. Základ evangelia

Ačkoliv Pavel nemůže křesťany v galatských církvích chválit, neláme nad nimi hůl, a přichází s nadějí, kterou vidíme v jeho pozdravu ve v. 3:

  • Ga 1:3Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho i Pána Ježíše Krista.

Z těch slov doslova dýchá naděje. U těchto slov začíná evangelium o Boží milosti. Pavlovy pozdravy církvím v Galácii začínají slovy milost a pokoj. Milost a pokoj, které mají svůj zdroj v Bohu Otci a v našem Pánu Ježíši Kristu. Pavel nepřeje Galatským ledajaký pokoj a nějakou milost, například od vládce nebo krále, ani od prezidenta, ale milost a pokoj od Boha Otce. Přeje jim nebeský pokoj. To je pokoj, o kterém Ježíš řekl:

  • Jan 14:27 Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se srdce vaše nechvěje a neděsí!

Vedle pokoje, který dává Kristus, je jiný „pokoj“ – takový, který dává tento svět. Světský pokoj, ale není pokojem ve skutečném slova smyslu. Je to „pokoj“, který je založený na užívání si a na vlastnictví. Ale když přijdou problémy, a především tehdy, když se přiblíží hodina smrti, tak vás milost světa ani jeho pokoj nezachrání. Jedině milost a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista. Boží milost a pokoj to je základ evangelia. To je také popis evangelia. Jsme spaseni jedině z milosti, jedině z Boží milosti. Milost je ničím nezasloužená dobrotou prokazovaná přízeň. Evangelium milosti je jediné pravé evangelium. Toto evangelium nám přináší pokoj s Bohem, pokoj s lidmi a také pokoj našemu svědomí.

  • Římanům 5:1Když jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista.

Z Boží milosti jsme ospravedlněni skrze víru, takže máme pokoj s Bohem. Milost a pokoj stojí na samotném začátku spasení, jsou prostředkem na cestě našeho spasení a jenom z milosti dojdeme v pokoji až do slavného konce spasení, jímž je oslavení těla. Milost a pokoj nás posilují na cestě víry a dávají nám odvahu postavit se všem těžkostem a problémům v našem životě. S Boží milostí a v Božím pokoji můžeme dokonce čelit samotné smrti, protože máme vítězství v Kristově smrti a máme jistotu odpuštění svých hříchů. Boží milost a Boží pokoj jsou mocnou zbraní všech křesťanských mučedníků minulosti i současnosti. Ale Galatští se odvrátili od milosti a vydali se na cestu skutků zákona. Rozhodli se pro zákon, a tím se odvrátili od milosti, takže ztratili pokoj a místo toho dostali prokletí! Přesto jim Pavel posílá pozdrav milosti a pokoje. A je to Otec a Syn, kteří milost a pokoj dávají. Je to Duch svatý, který milost i pokoj zprostředkovává, takže je můžeme zakoušet. Ale zakoušet je mohou jenom ti, kdo stojí v pravdě evangelia o Boží milosti.

V případě sborů v Galácii Pavel čelil útoku na Boží milost, která zachraňuje ubohé ztracené hříšníky bez jejich skutků. A přesně to je důvod, proč hned v úvodu píše: „Milost vám.“ Je to jeho obvyklý pozdrav, ale v kontextu situace církví v Galácii to má ještě mnohem hlubší význam. Milost vám, kteří jste opovrhli Boží milostí, vám, kteří jste vypadli z milosti, vám, kteří jste si zvolili zákon místo milosti.

 Ale Boží milost je vždycky větší než lidský hřích. Boží milost přemáhá hřích. Bůh se raduje z toho, že může ještě jednou poslat sborům v Galácii svou milost a svůj pokoj. Proto čteme: „Milost vám a pokoj.“ Přestože se galatští křesťané tolik snažili o ospravedlnění svých hříchů skrze skutky (nebo snad právě proto?), Pavel jim připomíná Boží milost a Boží pokoj. Aby dobře znázornil tuto milost a tento pokoj, používá Pavel hned v následujícím verši slova „který dal sebe samého za nás“, což je milost, a slova „který nás vysvobodil z tohoto zlého věku“, což je nádherná ilustrace pokoje. Milost a pokoj tvoří samotný základ evangelia. Z milosti je nám dána víra a v pokoji tato víra roste k Boží slávě. To je:

II. Cena evangelia
  • Galatským 1:4 …který sám sebe vydal za naše hříchy…

Pavel se drží svého cíle. Nikdy se neodchyluje od záměru epištoly. Není zde napsáno, „který přijal nás nebo naše skutky“, který přijal naší víru, který přijal naše rozhodnutí pro Krista, který přijal naše pokání… Nic takového! Podívejte se do našeho textu: „…který dal…“! Co dal? Dal sám sebe! A za co? Za naši dobrotu? Za naši lásku k němu? Ne! Za naše hříchy! Tato slova hřmí jako hrom z nebe, který se ozývá proti každé snaze o sebeospravedlnění. Tato slova tolik uspokojují svědomí, které je obtížené vinou hříchu.

Ježíš dal sám sebe za naše hříchy. Tento verš nám pomáhá pochopit velikost našeho hříchu. Před Boží tváří neobstojí žádný hřích – ani velký ani malý. Každý hřích je totiž urážkou samotného Boha. Někdy smýšlíme velice nízce o svých hříších. Říkáme, to nic není, to ani nestojí za řeč, za omluvu, za pokání. A jindy naopak jsme ochotní rozhodně věřit tomu, že Ježíš zemřel za hříchy Petra nebo Pavla nebo kohokoliv jiného, ale nějak nám nejde spolehnout se na to, že dal sám sebe za naše hříchy. Často je to naše pýcha, co nám brání cele se polehnout na Kristovo dílo. Je to nepochopení hříchu, kdy říkáme, že náš hřích je tak velký, že ho ani Ježíš nemůže odpustit.

Ale tento verš nám pomáhá obnovit naše smýšlení o hříchu. Ukazuje nám totiž, jak veliká je cena za hřích. Nic na světě, ani celý svět sám nemůže odčinit ani jeden jediný hřích. Nic na světě nemůže přikrýt urážku svatého Boha, kterou každý hřích je. I když se proviníme proti člověku, stále je to na prvním místě urážka svatého Boha. Asi nenajdeme lepší, nebo spíš horší příklad, než je král David. Jestli se někdo provinil proti člověku, tak to byl právě on. Jednoho dne se v jeho zrodila žádost. Dopustil se cizoložství se ženou jednoho ze svých bojovníků. Dopustil se hříchu proti své vlastní rodině i proti té ženě a jejímu manželovi. Ale tím to neskončilo! Aby zakryl svůj vlastní hřích, nechal David Urijáše zavraždit. Když Bůh dal Davidovi své slovo skrze proroka Náthana a Davidovi se otevřely oči, víte, co vyznával?

  • Ž 51:6 Proti tobě samému jsem zhřešil, spáchal jsem, co je zlé ve tvých očích.

Každý hřích, i ten „nejmenší“ je hříchem proti Bohu. A existuje jenom jedna jediná cena, která může být za hřích zaplacena – tou je smrt! Abychom my mohli žít, musel zaplatit někdo jiný – Boží Syn. Život Ježíše Krista byl dán za naše hříchy, abychom my mohli žít. Vidíme tu hrůznou velikost hříchu? Žádná oběť není dostatečně veliká, kromě oběti samotného Božího Syna. Tak veliký a tak strašlivý je každý hřích. Bez Krista není přijetí u Otce, ale marné bloumání, není Pravda, jen pokrytectví, není život, pouze věčná smrt. Jedině Ježíš Kristus je pro Boha přijatelnou obětí smíření za naše hříchy.

Už jsme slyšeli o tom, že Ježíš zemřel za naše hříchy. Ale co znamenají slova, že nás vysvobodil ze zlého věku? Slovo věk, které je zde použité, znamená ohraničený časový úsek. Pavel má mysli současnou dobu. A také na jiných místech představuje tento věk, jako věk zlý (Ef 5:16; 6:13). Rozumíte tomu, co to znamená, když mluvíme o „tomto zlém věku“? Oceňujete a vážíte si vysvobození, které nám zajistil Ježíš?

  • Gal 1:4 aby nás vysvobodil z nynějšího zlého času podle vůle našeho Boha a Otce,

Pavel často popisoval hříšnost své doby (např. Ř 1,18-32) a Boží hněv, který se zvedá proti takové hříšnosti. Popisoval odmítnutí Stvořitele a potlačování pravdy, vyzdvihování a prosazování vlastních žádostí, které ukazují na zkaženost lidí. Ukazoval na mnoho druhů nespravedlnosti, která naplňovala srdce lidí. A lidské srdce je stále stejné. Jan Kalvín velmi výstižně řekl, že lidské srdce je továrnou na modly. Lidské srdce je zdrojem hříchu a zkaženosti.

Podívejme se ještě na jeden seznam z Božího slova, který nám ukazuje, co všechno se v lidském srdci nachází. Jsou zde hříchy, které jsou zjevné těm, kdo vůči nim nejsou zaslepení. Jsou zde hříchy, které diskvalifikují lidi z účasti na Božím království, pokud z nich nečiní pokání.

  • 1 Korintským 6:9-10Což nevíte, že nespravedliví nedostanou do dědictví Boží království? Nemylte se! Ani smilníci ani modláři, cizoložníci, rozkošníci ani lidé praktikující homosexualitu, zloději ani chamtivci, opilci, utrhači ani lupiči nebudou dědici Božího království. (ČSP)

Apoštol Pavel a první křesťané žili ve zlé době. Ale liší se nějak doba před dvěma tisíci lety od naší doby? Mluvíme o moderní době, o době pokroku, techniky, překotného vývoje, atomových zbraní, teroristických útoků. Je tady věk války a nepřátelství mezi národy. Jak mnoho lidí dnes zlehčuje věci jako je smilstvo nebo cizoložství nebo rozvody. Slyšíme o tom, že potřebujeme osvětu, která bude podporovat potraty, homosexualitu, manželství dvou nebo více lidí stejného či různého pohlaví. Stále více naše společnost považuje za normální vulgaritu, pornografii, užívání drog. Všechny tyto věci jsou důsledkem pohledu na svět, který vychází z humanismu, evoluce a je korunován sobectvím. Je to přirozený důsledek hříchu. Nejsme hříšní proto, že hřešíme, ale hřešíme, protože jsme hříšní – narodili jsme se jako hříšníci a pokud nás Kristus nevysvobodí, tak také hříšníky zůstaneme. Jsme hříšní a žijeme v hříšné, zlé době. Ovšem první století se příliš nelišilo od našich dní. Proto Ježíš vydal sebe samého za nás, aby „nás vysvobodil z tohoto zlého věku“. Co toto vysvobození znamená?

III. Moc evangelia
  • Gal 1:4 On nás vysvobodil z nynějšího zlého času podle vůle našeho Boha a Otce.

Podívejme se na vysvobození, které nám Pán zajistil. Slovo vysvobodit znamená také vytrhnout, vytáhnout, vybrat někoho odněkud. Nečteme tady to, že by nás „mohl vysvobodit“ ani že nás někdy v budoucnosti vysvobodí, ale jako jasný důsledek toho, že Ježíš dal sebe samého za naše hříchy, vidíme to, že nás vysvobodil. Byli jsme vysvobozeni Kristovou obětí. My se možná budeme obracet zpátky do tohoto přítomného zlého věku, ale Kristus nás z něj vytrhl. Nejsme ze světa, jako ani Kristus není ze světa. Jste-li v Kristu, jste vysvobozeni!

Byli jsme přeneseni ze tmy do království Božího Syna. Podívejme se rychle na pět věcí, z nichž nás Kristus vysvobodil, když dal sám sebe za naše hříchy a tak nás vytrhl z tohoto zlého věku. Tento zlý věk je charakterizován vinou:

1. Byli jsme vysvobozeni z viny hříchu.

Hřích je přestoupení Božího zákona (1J 3,4). Všichni jsme zhřešili, za což nás čeká jediný důsledek, nikoliv trest, ale to, co je spravedlivé – proto Písmo mluví o mzdě – tou je smrt (Ř 3,23). Ale Ježíšovou krví jsou nám odpuštěny naše hříchy (Ef 1,7). Proto v Ježíši není žádné odsouzení kvůli našim hříchům:

  • Ř 8,1Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši…

Kristova oběť odstraňuje hřích a vysvobozuje z viny hříchu. Právě v tomto smyslu velmi subjektivně zakoušíme pokoj. Svědomí bylo utišeno, vina byla odpuštěna. A nejen odpuštěna – už nikdy nebude připomenuta! Naše hříchyjsou pryč. Byly přikryté obětí Božího Syna, přibité na kříž, zrušené a roztrhané jako dlužní úpis po zaplacení ceny.

2. Byli jsme vysvobozeni z moci hříchu.

Tento přítomný věk je věkem hříchu. V ráji, ještě před Pádem, byla doba nevinnosti. Po Pádu nastal věk hříchu, zlý věk. A jednoho dne přijde vyhlížený a očekávaný věk – věk svatosti a slávy. Proto Písmo mluví jenom o dvou věcích – nynějším (věku hříchu) a budoucím (věku svatosti a slávy). Hřích zotročuje, ale Ježíš vysvobozuje z moci hříchu. Dělá skrze Ducha Svatého, kterého nám dal (J 7,37-39). Ducha Svatého jsme přijali a byli jsme jím pokřtěni, když jsme uvěřili (Ef 1,13). Mocí Ducha umrtvujeme skutky těla, zapíráme sami sebe, bereme na sebe kříž a následujeme Krista. To je součást vysvobození, které nám vydobyl Ježíš svým křížem. V Ježíši Kristu jsme vysvobozeni ze zákona hříchu a smrti:

  • Ř 8:2…zákon Ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti.

Hřích už nad námi nemá moc, už nad námi nepanuje. Adam s Evou – ačkoliv byli stvořeni velmi dobře, byli stvořeni tak, že mohli zhřešit – a také zhřešili. Jejich pádem byli všichni jejich potomci odsouzeni k tomu, že nyní nemohou nehřešit. Proto Bible mluví o tom, že jsme v zajetí hříchu, v otroctví hříchu, že přirozený člověk má svobodu od spravedlnosti (6,20). Ale když přijde do našich životů Kristus, tak nám dává svobodu od hříchu a sílu k tomu, abychom mohli nehřešit. Nyní se těšíme na okamžik, kdy dostaneme nová těla a budeme svatí a budeme mít podíl na Boží svatosti, takže už nebudeme moci hřešit, dokonce ani nebudeme schopní hřešit. To je dílo Kristova kříže. To je dokonalá svatost, ke které směřujeme a na kterou se těšíme, to bude dokonalá svoboda Božích dětí. Skutečná svoboda není v tom, že si můžeme vybrat mezi hříchem a svatostí, ale v tom, že už nebudeme moci zhřešit. Skutečná svoboda je svoboda od hříchu.

3. Vysvobození z pokušení hříchu.

Přestože nás Kristus svou obětí vysvobodil z tohoto zlého věku, i nadále jsme a budeme pokoušeni žádostmi těla (Jk 1,14). Ale Ježíš nás učí, abychom se modlili a byli bdělí, protože to je způsob, jak se můžeme pokušení vyvarovat (Mt 26,41). Dokud budeme v tomto těle, tak se pokušení nezbavíme, přesto víme, že Bůh Otec nedovolí, abychom byli pokoušeni více, než bychom mohli vydržet (1K 10,13a). A v každém pokušení nám zajistí východisko (1K 10,13b) – toto východisko je v Ježíši Kristu, v Jeho veliké moci. V Ježíši nacházíme vysvobození z pokušení hříchu.

  • 2Pt 2:9Pán dovede vytrhnout zbožné ze zkoušky…

Moji milí, vysvobození z tohoto zlého věku znamená, že Bůh nás vysvobodil z moci pokušení. Je to moc, které jsme dříve nemohli vzdorovat, ale v Kristu nacházíme sílu pokušení přemáhat a vítězit nad Ním.

4. Vysvobození z morální temnoty našeho světa.

Ti, kdo otročí hříchu, mají zatemnělou mysl. Podívejme se na okamžik do Ef 4,17-19. Zde najdeme velmi výstižný popis tohoto zlého věku, ze kterého nás Ježíš Kristus vysvobodil. Jsou zde lidé, kteří mají zatemnělou, otupělou mysl, a to vysvětluje jejich bezuzdnost a chtivost, v nichž žijí. Ale Ježíš nám odhaluje pravdu a ukazuje nám, jak můžeme být obnoveni v opravdové spravedlnosti a svatosti (Ef 4,20-24). On sám je světlo a tomuto světlu můžeme rozumět kromě jiného také v morálním slova smyslu. V Ježíši svítí světlo do morálního bahna, ve kterém se topí náš svět. A kromě toho – On učinil světlo také z nás.

  • Matouš 5:14 Vy jste světlo světa.

Byli jste vysvobozeni z morální temnoty a stali jste se pravým opakem nemorálnosti. Už nejste temnotou, ale světlem. Byli jste vysvobozeni z nemorálnosti, abyste byli svatí! Právě to znamená vysvobození z tohoto zlého věku. A nakonec – vysvobození z tohoto zlého věku je:

5. Vysvobození ze světa, který pomíjí.

Tento přítomný věk i se svými žádostmi pomíjí (1J 2,17). Přichází den, kdy svět se všemi svými činy shoří (2Pt 3,10). Naše životy jsou jako pára (Jk 4,14), která se ukáže na okamžik a potom zmizí. Naše definitivní, finální vysvobození z tohoto zlého věku může přijít v podobě naší vlastní smrti (Iz 57,1-2) nebo při příchodu Pána Ježíše Krista (1Te 4,15-17). Ale toto vysvobození je naprosto jisté, pevné a skutečné. Ježíš nám zaslibuje vysvobození ze všeho zlého.

Milí přátelé, byli jste vysvobozeni z tohoto zlého věku! Pokud věříte v Ježíše Krista, jste Božími dětmi. Bůh vás miluje a ze své milosti vás posvěcuje svým Duchem skrze víru v evangelium. Proto nás volá k tomu, abychom žili jako Boží děti, abychom žili podle příkladu Ježíše Krista, abychom žili v plné závislosti na Duchu svatém a nesnažili se nahradit dílo Ducha svatého svým vlastním. Byli jsme spaseni z milosti skrze víru a žijeme z milosti skrze víru. Vzpomeňte si, co Pavel napsal o evangeliu:

  • Římanům 1:16-17 Je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro Řeka. Vždyť se v něm zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; stojí přece psáno: ‚Spravedlivý z víry bude živ.‘

Spravedlivý nebude živ ze skutků, nebude živ ze zákona, nebude růst ze zákona ani se podle zákona posvěcovat, ale bude žít jenom z milosti skrze víru. A tato milost je zjevená v evangeliu. Žijete z moci evangelia? Rozumíte evangeliu o Boží milosti? Žijete z víry? Jste svobodní? Byli jste vysvobozeni z tohoto zlého věku? Potom nemůžete jít nikam jinam, než k radosti a chvále – stejně jako Pavel v listu Galatským:

IV. Důsledeky evangelia

Žijeme ve světě, který se potácí v morálním zmatku a v duchovní temnotě, ale v Ježíši nacházíme vysvobození. Toto vysvobození, je „podle vůle našeho Boha a Otce“. Boží Slovo nám ukazuje, že to byl jeho plán od počátku. Je to projev jeho lásky, že obětoval svého Syna za naše hříchy.

  • 1 Janův 4:9-10 V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.

Je tady jasný důkaz, že si nás Bůh zamiloval. Může být něco většího? Vždyť obětoval svého vlastního Syna za naše hříchy. Boží Syn vydal sebe samého za nás. Udělal to dobrovolně a ochotně, udělal z lásky ke svému Otci. Může být větší příklad oddanosti? Vždyť to udělal podle vůle našeho Boha a Otce. Ježíš je pro nás dokonalým vzorem v poslušnosti. Když byl na zemi, mluvil o tom, že jeho pokrmem je činit Boží vůli (J 4,34). A později ve své velekněžské modlitbě říká:

  • J 17:4Já jsem tě oslavil na zemi, když jsem dokonal dílo, které jsi mi svěřil.

A tak jedině v Kristu nacházíme vysvobození z tohoto zlého věku, které je cele motivováno láskou – láskou k nebeskému Otci a láskou k nám – hříšníkům. Jak odpovíte na toto veliké vysvobození? Co řeknete na tuto nesmírnou lásku, která k nám přišla v Božím Synu? Pavel věděl, co má říci!

  • Galatským 1:5 Jemu buď sláva na věky věků.

Haleluja! Chvála Pánu! Byli jsme vysvobozeni, abychom se stali „chválou slávy Jeho milosti“ (Ef 1,6). A tak je zcela pochopitelné, že Pavel uzavírá svůj pozdrav v úvodu listu Galatským nádhernými slovy: „Jemu buď sláva na věky věků.“ To je první důsledek evangelia v životě křesťana – jeho ústa jsou naplněna chválou a jeho srdce vděčností. Taková chvála může vycházet jenom z pochopení milosti a ze srdce naplněného pokojem. Taková chvála nemůže být důsledkem vlastního úsilí, vlastních zásluh, nemůže vycházet z pohledu na sebe, na vlastní skutky, ale musí vycházet z toho, co udělal Pán Ježíš Kristus na kříži Golgoty. Taková chvála pramení jenom z díla Boží milosti v srdci, které je nově narozené, které darované Duchem svatým, které bylo obměkčeno nebeským Otcem, které je cele podmaněné Ježíšem Kristem a zamilované do něj. Takové srdce radostně volá: „Jemu buď chvála na věky věků!“

Byl to náš Pán Ježíš Kristus, který se sám dal za naše hříchy, byl to Bůh Otec, který dal svého jednorozeného Syna a náš Pán dal sám sebe podle vůle Boha a našeho Otce. Není to nádherné vidět v těchto několika verších Otce a Syna spojené pro naše požehnání? Nemůžeme jinak než volat: „Jemu buď chvála na věky věků!“

Oslavujeme našeho Boha skrze Ježíše Krista a nejvíce to děláme tehdy, když se cele spolehneme na jeho dílo, které nám dal ze své milosti, když nás vytrhl z tohoto věku zla skrze svého Syna Ježíše Krista. Spoléháte se na Krista a jeho dílo na kříži Golgoty? Milá duše, můžeš radostně a s bázní vyznat, že Ježíš Kristus zaplatil za tvoje hříchy? Milý příteli, milá přítelkyně, věříš, že Bůh na Kristu potrestal tvé hříchy a potom vzkřísil Krista z mrtvých? Vyznáváš, že Ježíš Kristus je tvůj Pán? Pokud tomu tak je, raduj se, protože tě Pán vysvobodil z tohoto věku zla, ale pokud tomu tak není, potom na nic nečekej a pros Boha o smilování, volej k němu tak dlouho, dokud tvou duši nezaplatí pokoj, který pramení jenom dokonaného díla Pána Ježíše Krista na kříži Golgoty.

Milovaní svatí, vy, kteří věříte v Pána Ježíše Krista a vyznáváte, že je vaším Pánem, jak lépe bychom mohli oslavit Boha než tím, že půjdeme do celého světa a budeme zvěstovat tuto dobrou zprávu všemu stvoření? Radujte se z Krista a povězte o něm dalším lidem – povězte o něm svým příbuzným, svým přátelům, povězte o něm sousedům, lidem v práci, ve škole, lidem v parku nebo v čekárně u lékaře. Na světě není lepší zpráva než je evangelium a Bůh si vás povolal, aby z vás učinil svůj lid, který bude vyprávět o Božích podivuhodných skutcích, o tom jak se ze zatvrzelých hříšníků, rouhačů, smilníků a modlářů stali svatí. O tom, jak:

  • Jan 3:16-18 Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, je již odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.

To je evangelium o Boží milosti, evangelium, kterému se křesťané v Galácii tak vzdálili, že je Pavel musel varovat a volal je zpátky k poslušnosti tomuto evangeliu.

Jak vy dnes odpovíte na tuto výzvu evangelia? Jak odpovíte na tuto výzvu k poslušnosti Bohu a Jeho slovu? Zakusili jste ve svém životě vysvobození z tohoto zlého věku? Nebo ještě žijete v temnotě a ve spoutanosti tímto světem? Evangelium je Boží moc ke spasení, proto vás prosím, milí přátelé, nezůstávejte stát v temnotě tohoto zlého věku, protože se blíží den, kdy se Boží Syn vrátí a každý, kdo nebude nalezen v Něm, bude souzen podle svých vlastních činů a spravedlivě odsouzen.

A pokud ve svém životě zakoušíte moc Kristova evangelia, buďte světlem a neste toto evangelium dál. Podívejte se na to, v jaké temnotě je naše země, v jaké morální bídě žijí lidem kolem nás! To jediné, co může pomoci je evangelium slávy, pokoje a milosti našeho Pána Ježíše Krista. Jemu buď sláva na věky věků. Amen.

Kategorie: Články

Děti Abrahama (Ga 3,6-9)

Biblická církev Praha - 12. Srpen 2018 - 10:00
Ospravedlnění bylo vždy jenom z víry

Je evangelium jenom z milosti skrze samotnou víru v Pána Ježíše Krista nebo je „evangelium“ složené z víry a posvěcení skrze zákon? Pavel začíná u Abrahama. Jak byl ospravedlněn Abraham? A jaký byl slib daný Abrahamovi? A jaké požehnání vyplývalo z tohoto slibu? Jak s tím souvisí víra pohanů, tedy i naše víra?

Text kázání

Církvím v Galacii (Ga 1,1-2)

Zápas o duši - 8. Srpen 2018 - 22:11
Jaroslav Kernal Opravdu jen pouhou vírou?

Pokoj vám a milost, milovaní svatí. Přeji vám dobrý a požehnaný den a ještě jednou vás vítám v našem shromáždění. Znovu otevíráme Boží slovo a po krátké době, kterou jsme strávili ve Starém zákoně v knize Přísloví, se na nějakou dobu zase přesuneme do Nového zákona, do knihy Galatským. Je to jenom šest kapitol, ale je to hutných a mocných šest kapitol. Na rozdíl od knihy Přísloví nepůjdeme po celých kapitolách, ale půjdeme po menších částech a do mnohem větší hloubky.

List Galatským bývá nazýván „Magnou chartou křesťanství“. Je to dopis, o kterém Martin Luther napsal, že je to jeho nejmilejší kniha v Bibli. Luther shrnul poselství knihy Galatským takto: „Bůh přijímá jenom ty, jimž je odpuštěno, uzdravuje jenom nemocné, dává zrak pouze slepým, oživuje jedině mrtvé, posvěcuje jen hříšníky, dává moudrost jenom nemoudrým hlupákům. Zkrátka, prokazuje milosrdenství jenom ztroskotancům a dává milost jenom těm, kdo ji nemají.“ Právě takto popisuje dílo Boží milosti kniha, kterou dnes otevíráme. Budeme číst prvních devět veršů první kapitoly a potom se budeme zabývat prvními dvěma z nich. Ga 1,1-9.

Pavlův list Galatským je ostrým mocným dvousečným mečem v rukou dnešních křesťanů. Dnes se podíváme na pozadí knihy Galatským a ukážeme si souvislosti mezi tehdejší a dnešní dobou.

Žijeme v problematické době – moc hříchu se projevuje všude kolem nás, zkaženost je zjevná na každém kroku. Různá mnohá vyznání, náboženské nebo politické skupiny odkrývají mnohé problémy, ale nedávají žádná východiska. Přirozenou snahou padlého člověka je zasloužit si spasení svými skutky, svým způsobem života, svým úsilím, odříkáním, zásluhami.

Křesťané prvního století se nacházeli v podobné situaci – byla rozbujelá nemorálnost, zatímco morální čistota byla vzácná, existovala celá řada náboženství, filozofických směru, duchovních nauk, kultů a tajných skupin, ale nic z toho nemohlo přinést člověku pokoj, a žádné náboženství nebylo schopné zachránit a posvětit duši člověka. Přesto je přirozenou – a musíme dodat, že hříšnou – touhou člověka, pracovat a svými skutky (z nichž se stávají zásluhy) se podílet na svém spasení a posvěcení. A není to problém jenom pohanů nebo vyznavačů všech možných náboženství, ale jak ukazuje list Galatským, je to problém i křesťanů samotných. Je to hluboko v nitru každého z nás – je to totiž samotná podstata naší vzpoury proti Bohu – vytvořit si svou vlastní cestu spasení, sám sebe pasovat na toho, kdo bude určovat, jak mám být zachráněn. A to není něco, co se týkalo jenom starověké církve, ale týká se to každého z nás!

V listu Galatským jsme postaveni před fundamentální otázku, která se dotýká samotného evangelia – co je to evangelium a jaká je jeho moc. Opravdu stačí evangelium na to, aby byl člověk zachráněn? Někdy se poselství listu Galatským zužuje jenom na tuto otázku, ale problém galatských křesťanů byl ještě o krok dál – začali dobře, začali Duchem, ale chtěli pokračovat podle zákona. To bylo celé jádro problému, které nás vede k jiné otázce: Stačí samotné evangelium na to, aby člověk mohl žít svatým životem k Boží slávě? Je moc evangelia dostatečná k tomu, aby byl člověk nejenom zachráněn z milosti skrze víru, ale také posvěcen Boží milostí skrze víru v Ježíše Krista? To souvisí s problémem, který řešili apoštolové a starší jeruzalémské církve ve Skutcích 15, kdy někteří křesťané z řad farizeů, farizeové, kteří uvěřili v Krista, povstali a řekli:

  • Sk 15:5 Pohané [a jednalo se o ty, pohany, kteří uvěřili v Krista!] musí přijmout obřízku a musí se jim nařídit, aby zachovávali Mojžíšův zákon.

Pavel napsal svůj dopis církvím do Galacie nejspíš krátce před tímto setkáním v Jeruzalémě, což znamená někdy v letech 48-49 po Kristu, pokud přijmeme, že toto jeruzalémské setkání proběhlo v roce 49. Ve svém dopise Pavel vyjadřuje znepokojení nad tím, jak se šíří falešné evangelium a falešná naděje, a proto v něm poskytuje vodítko ke spasení a k zbožnému životu. Proto pečlivě vysvětluje, co je to evangelium, jaká je jeho moc a co to znamená žít svatě. Jsme skutečně spaseni jedině milostí skrze víru (Ef 2,8) nebo je potřeba ještě něco přidat? Stačí pouhá milost, nebo ji musíme doplnit svými skutky? Je oběť Ježíše Krista na kříži Golgoty dostatečná k tomu, abychom byli navždy dokonale posvěceni (Žd 10,14)?

Milovaní, v listu Galatským máme vzácný poklad, čisté učení o spasení z milosti. Pojďme tedy začít studium tohoto listu tím, že se podíváme na adresáty listu, na autora a na to, jak od samotného prvního verše řeší problém, kterému čelily církve v Galácii a jemuž musíme čelit i my.

Když budeme vědět více o příjemcích dopisu, pomůže nám to lépe pochopit obsah celého dopisu. Možná lépe porozumíme tomu, proč jsou některé věci napsané tak, jak jsou a lépe uvidíme Boží jednání s věřícími, které je v tomto dopise popsané.

I. Představení adresátů

Podobně jako je tomu v jiných Pavlových dopisech, i zde je jednoduché oslovení adresátů. Jenom v některých případech (např. v 1. Korintským) Pavel toto oslovení nějak více rozvíjí. Zde máme pouze strohé určení:

  • Galatským 1:2 … církvím v Galacii …

Než se pustíme do vlastního představení těchto církví, všimněme si toho „nepatrného“ slovíčka, nebo spíš gramatického tvaru v Božím Slově, které nám pomáhá porozumět tomu, komu byl list určen. Ukazuje nám také na charakter církve. Pavel píše církvím – církvím v množném čísle. Nepíše církvi v Galácii, ale církvím. Pavel umí mluvit o církvi v obecném slova smyslu, kdy má na mysli společenství svatých, všech Bohem Otcem vyvolených před stvořením světa, vykoupených Kristovou obětí na kříži Golgoty a v určeném čase povolaných Duchem svatým. Takto mluví o církvi na několika místech v listu Efezským. Ale nejčastěji mluví o místní církvi, tedy o církvi na konkrétním místě, ve městě nebo v domě, kde se scházela. Každá taková církev je pro Pavla církví v plném slova smyslu, je společenstvím svatých, vyvolených, vykoupených a povolaných Duchem. Jsou to ti, kdo jsou slovy Petra posvěceni Duchem svatým, aby se poslušně odevzdali Kristu Ježíši, kdo byli pokropeni jeho krví.

Když tedy Pavel píše církvím v Galácii, jedná se o samostatné, nezávislé církve, které byly v různých městech území zvaného Galacie. Nešlo o žádné denominace ani církevní struktury, ale samostatné sbory. Byly to církve, které o sobě věděly – protože si Pavlův dopis předávaly, byly to církve, které spolupracovaly, protože spolu dělaly sbírku pro věřící v Jeruzalémě, kteří byli postiženi hladomorem (1K 16,1). Přesto to byly církve, které na sobě nebyly nijak závislé ani neměly centrální vedení, ale byly ve svém jednání a rozhodování samostatné a nezávislé na vnější organizaci. Šlo o církve, které Pavel založil na své první misijní cestě, o nichž čteme:

  • Sk 14:23 V každé té církvi ustanovili starší a v modlitbách a postech svěřili učedníky Pánu, v kterého uvěřili.

Galatští nebo byli potomky Galů, kteří se ve třetím století před Kristem přestěhovali z Galie (na území dnešní západní Evropy), do rozsáhlého území v Malé Asii (v dnešním Turecku kolem Ankary). Území, na které se nastěhovali, bylo po nich pojmenováno jako Galacie. Později podle nich byla pojmenovaná také římská provincie na jihu Malé Asie, která zahrnovala podstatně větší území než jenom to obývané Galy. Víme o tom, že v této oblasti Pavel kázal evangelium v Perge, v Pisidské Antiochii, Ikoniu, Lystře, Derbe a na dalších místech, které byly přímo v provincii Galacii nebo s ní bezprostředně sousedily. Nejprve vždy kázal Židům, kteří většinou evangelium odmítli, a tak se Pavel obracel k pohanům:

  • Sk 13:48-49 Když to pohané uslyšeli, radovali se a velebili slovo Páně; ti pak, kteří byli vyvoleni k věčnému životu, uvěřili. A slovo Páně se šířilo po celé krajině.

Když se dnes mluví o Galech, lidé si většinou představí Asterixe a Obelixe. Dobové záznamy i historici mluví o lidech vysokého vzrůstu, kteří byli velmi stateční, vznětliví a rádi bojovali. Nepoužívali žádné brnění, přesto jejich útok byl velmi tvrdý a agresivní a málokdo mu dokázal odolat. Byli to lidé, kteří byli horliví v dobrém i zlém. Pavel jim připomíná, jak ho přijali, ačkoliv byl nemocen, jak byli vroucí a nadšení (Ga 4,15). Dokonce se zapojili do sbírky pro církev v Jeruzalémě sužovanou hladomorem.

  • 1 Korintským 16:1 Pokud jde o sbírku pro církev v Jeruzalémě, dělejte to podle pokynů, které jsem dal církvím v Galacii.

Co se to ale dělo s církvemi v Galácii, že jim Pavel musel napsat tento dopis? Do těchto církví přišli lidé, kteří tvrdili, že jsou křesťané, ale přitom „převraceli evangelium Kristovo“ (Ga 1,6-7; 3,1). Tito lidé byli známí jako židovští učitelé a mysleli si a učili, že ti, kdo nebyli židy a stali se křesťany, se potřebují nechat obřezat a potom musí dodržovat Mojžíšův zákon. V šesté kapitole o nich Pavel napsal:

  • Ga 6:13 Vždyť ani ti, kdo jsou obřezáni, zákon nezachovávají; chtějí, abyste se dali obřezat jen proto, aby se mohli pochlubit tím, co se stalo na vašem těle.

Tito lidé se chtěli chlubit vnějšími věcmi. Chtěli ukázat druhým, jak ti, které vyučují, zachovávají Mojžíšův zákon. Jak rozlišují dny a svátky, jak kladou důraz na vnější věci. Proto jim Pavel připomíná, že nezáleží na vnějších věcech, na obřezanosti nebo neobřezanosti těla, ale na novém stvoření (Ga 6,15). V Galácii byli křesťané, následovníci Ježíše Krista, kteří byli spaseni milostí skrze víru. Byli naplněni Duchem svatým a zapečetěni Duchem. Bůh jim dal svého Ducha proto, že uvěřili zvěsti, kterou slyšeli a ne kvůli skutkům, které dělali (Ga 3,2). O pár let později Pavel napsal křesťanům do Efezu:

  • Ef 1:13 V něm byla i vám, když jste uslyšeli slovo pravdy, evangelium o svém spasení, a uvěřili mu, vtisknuta pečeť zaslíbeného Ducha svatého.

I vy jste Ducha svatého přijali, když jste přijali pravdu evangelia, když jste uvěřili, když jste byli zachráněni z milosti skrze víru. Ne kvůli skutkům zákona ani kvůli obřízce, ale proto, že jste ve svém srdci uvěřili v Pána Ježíše Krista – uvěřili jste, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých a vyznali jste ho svými ústy jako Pána (Ř 10,9). Právě tak byli spaseni i galatští a Bůh jim dal svého Ducha, Ducha svatého, který je posvěcuje. Ale falešní učitelé, kteří k nim přišli, tvrdili, že to nestačí. Že se musí nechat obřezat a musí zachovávat Mojžíšův zákon, aby byli opravdu svatí před Bohem a tedy mohli být spaseni. Co na to Pavel?

  • Galatským 5:2 Slyšte, co vám já Pavel říkám: Dáváte-li se obřezat, Kristus vám nic neprospěje.

To jsou, moji milí, strašlivá slova. Kristus vám nic neprospěje? Ano, je to přesně tak, a my to uvidíme více, jak budeme procházet tímto listem. Pokud někdo hledá spravedlnost v zákoně, říká tím, že nestačí spravedlnost, kterou dává Kristus, která je darovaná z milosti skrze víru. A pro takového člověka není žádná naděje! Kristus mu nic neprospěje!

Pavel velmi dobře poznal, že toto učení převrací evangelium a proto napsal křesťanům do Galacie tento ostrý, ale zároveň pastýřsky velmi citlivý dopis. Je v něm cítit hluboká starost o galatské křesťany, ale zároveň je plný odvahy a rozhodného odhodlání ani na okamžik necouvnout před nepřáteli evangelia a nepokřivit dobrou zprávu o spasení z Boží milosti.

To je, milovaní, také náš úkol. Neměli bychom být jako galatští křesťané, kteří neměli moudrost a schopnost rozpoznání a neviděli, jak zhoubné je učení, které přijímají. Musíme se modlit a růst v poznání Boha, abychom rozpoznali každý blud a v moci Ducha svatého se odvážně postavili proti každému překroucení nebo pokřivení evangelia. Ale musíme být připraveni na každý úskok. V listu Galatským vidíme, že se nepřátelé pravého evangelia pokoušeli podpořit svoji věc tím, že zpochybní autoritu Pavla jako apoštola Ježíše Krista. A to nás vede ke druhému bodu dnešního kázání:

II. Představení autora (v. 1-2a)
  • Galatským 1:1-2 Pavel …  i všichni bratří, kteří jsou zde se mnou …

Pavel píše církvím do Galacie, ale nepíše jim sám. Připojuje k dopisu podpis ještě všech dalších bratrů, kteří jsou s ním. Nevíme nic o těchto lidech, ale byli to další křesťané, kteří poslali své pozdravy společně s Pavlovými a kteří, ačkoliv zde nejsou jmenovaní, ukazují na to, že stojí za Pavlem a podporují evangelium, které káže. Pavel v listu jmenuje několik dalších lidí, z nichž mnohé galatští křesťané osobně znali – jako byl Petr, Barnabáš nebo Titus. A Pavel se ve svém listě odvolává na svědectví bratrů, kteří jsou s ním. Ale to nebylo to nejdůležitější, na co se Pavel odvolával – tím nejdůležitějším byla jeho apoštolská autorita.

Pavel se hned na začátku označuje za apoštola. A to dokonce zvláštním způsobem: „Ne od lidí ani skrze člověka, ale skrze Ježíše Krista a Boha Otce, který ho vzkřísil z mrtvých“. Hned od začátku dopisu Pavel musí bránit svoji autoritu apoštola i své evangelium. A dělá to velice přímým prohlášením – Pavel, apoštol. Bylo totiž nutné se pevně postavit proti těm, kdo jeho autoritu a jeho evangelium zpochybňovali.

Tito lidé nejspíš říkali (a něco podobného můžeme vidět v listech do Korintu), že Pavel nechodil s Ježíšem a nepatří mezi Dvanáct apoštolů, kteří doprovázeli Ježíše během jeho pozemské služby. Je to pravda. Přesto nebylo pouze těchto dvanáct. Když Pavel připomínal Korinťanům evangelium, napsal jim, že poté, co Pán vstal z mrtvých podle Písem:

  • 1 Korintským 15:5-9 … ukázal se Petrovi, potom Dvanácti. Poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou; většina z nich je posud na živu, někteří však již zesnuli. Pak se ukázal Jakubovi, potom všem apoštolům. Naposledy ze všech se jako nedochůdčeti ukázal i mně. Vždyť já jsem nejmenší z apoštolů a nejsem ani hoden jména apoštol, protože jsem pronásledoval církev Boží.

Zjevně tady bylo více apoštolů. Všichni to byli lidé, kteří se setkali se vzkříšeným Ježíšem. A to nikoliv v nějakém přeneseném slova smyslu, ale osobně, přímo, tělesně. Pavel říká, že naposledy, jako poslednímu, se Kristus ukázal jemu. A ještě navíc to bylo způsobem, který byl odlišný, od všech ostatních – Pavlovi se Pán ukázal až po svém nanebevstoupení. Proto o sobě mluví jako o nedochůdčeti, proto říká, že by ani neměl být zván apoštolem – a přidává k tomu další důvod, a tím je pronásledování Kristovy církve. Pavel zjevně byl posledním z těch, které Pán ustanovil jako apoštoly. A o něco dále v první kapitole Galatským říká, že ho Bůh oddělil už v matčině lůně k tomu, aby kázal evangelium pohanům. To byl jeden z důležitých úkolů apoštola – skrze evangelium položit základy církve. A všimněte si, jak Pavel zdůrazňuje, že se nepovolal sám:

  • Galatským 1:1 Pavel, apoštol povolaný a pověřený nikoliv lidmi, ale Ježíšem Kristem a Bohem Otcem …

Pavel nebyl člověkem, který by sám sebe ustanovil za apoštola nebo učitele. Nebyli to ani jiní lidé, kteří by řekli, Pavle, ty říkáš přesně ty věci, které se nám líbí a které chceme slyšet. Ty jsi apoštol. Ne! Pavel zdůrazňuje, že to nebylo lidské dílo, že to nebyl jeho nápad ani jeho plán. Pavel si nevymyslel způsob, jak bude sloužit Bohu, neustanovil si svůj vlastní program uctívání a služby. Od první věty svého dopisu Galatským ukazuje, že nikdo nemůže sloužit Bohu tělesně, ale že je třeba duchovního povolání, duchovní služby. Bohu lze sloužit jenom v Duchu a v pravdě (J 4,24).

Každý člověk se rodí jako modlář, který hledá svou vlastní cestu k Bohu, který si vytváří boha svých představ, kterého chce uctívat a který mu za to bude sloužit. V každém z nás tohle stále je. Proto jsou i mezi křesťany tak populární nejrůznější programy, návody, manuály, vize a plány. Tyhle věci nám totiž dávají do rukou nástroj, který můžeme ovládat, na kterém se můžeme podílet, který můžeme užívat … a kterým se nakonec můžeme chlubit. Kolik letáků nebo Biblí jsme rozdali, kolik sborů jsme založili, kolika lidem jsme řekli evangelium, kolik učedníků jsme vycvičili, kolik zákonů jsme ovlivnili a protlačili, kolik potratových klinik bylo naším úsilím zavřeno, atd. Ale kde zůstalo evangelium? Kde je ta dobrá zpráva, která proměňuje lidské životy? Kde je závislost na Pána a na vedení jeho Duchem?

Pavel zdůrazňuje, že nebyl ustanoven apoštolem lidským způsobem, nestal se jím proto, že o to tolik usiloval a toužil po tom, nebo proto, že by pro to měl ty nejlepší předpoklady a studijní výsledky, nezvolili si ho lidé, ani mu nedali nejvíc lajků na facebooku, ale byl povolán Pánem Ježíšem a Bohem Otcem. Kristus sám ho oddělil ke službě, ke které ho Otec předurčil před založením světa. A na tomto místě vidíme Pavlovu pokoru na straně jedné – a je to přesně ta pokora, ve které o pár veršů dále říká, že tu není proto, aby se zalíbil lidem, a na straně druhé zde můžeme vidět autoritu, která za Pavlem stojí. Není to autorita lidí, ale je to autorita Boží.

I dnes tady máme apoštolskou autoritu. Máme celé a úplné svědectví apoštolů a proroků, na kterém stavíme, zapsané Boží slovo, Bibli. To jsou naši apoštolové a proroci. Nejsou a ani nemohou být lepší. Boží slovo je neomylným, bezchybným a objektivním slovem. A kdokoliv k nám přichází s vyučováním, musí přicházet s autoritou Božího slova. To neznamená, že ho bude držet v ruce jako rekvizitu a mluvit sám o sobě, neznamená to ani, že ho bude citovat, protože i ďábel cituje Boží slovo a dělá to chytře a rafinovaně. Stát v autoritě Božího slova znamená podřizovat se tomuto slovu, tedy jednat podle něj. Znamená to vykládat Boží slovo v jeho kontextu, vykládat jeho smysl ve světle dokonaného díla Pána Ježíše Krista na kříži Golgoty. A podle tohoto slova také jednat. Přesně to Pavel dělá v listu Galatským a k tomu volá i nás. I my se musíme učit, jak rozpoznat zdravé Boží slovo, jak rozpoznat čisté evangelium o spasení z milosti, které není nijak ředěné ani pokřivené. A kromě toho, že Pavel od prvního verše ukazuje na autoritu, kterou mu Bůh dal, přestavuje také řešení celého problému církví v Galácii – a tím řešením je právě evangelium.

III. Představení evangelia

Hned v první větě svého dopisu přináší Pavel evangelium. Ukazuje na to, co je podstatou evangelia – na vzkříšení Ježíše Krista. Boží Slovo říká:

  • Galatským 1:1 Pavel, apoštol povolaný a pověřený nikoliv lidmi, ale Ježíšem Kristem a Bohem Otcem, který Ježíše vzkřísil z mrtvých …

Jediným řešením problémů lidského života je evangelium. Jediným řešením hříchu je evangelium. Jedinou cestou ke společenství s Bohem je evangelium. Jediným způsobem ospravedlnění je evangelium. Jedinou možností života ve svatosti je evangelium. Evangelium Ježíše Krista, Božího syna, který se stal člověkem a na lidském těle zaplatil za hříchy svého lidu.

Od první věty svého dopisu vede Pavel křesťany ke Kristu, který zemřel a vstal z mrtvých. Zemřel kvůli nám a pro nás, ale mocí Otce byl vzkříšen z mrtvých. Není nic lepšího, kam bychom mohli jít. Jenom u Krista je život, protože on je vzkříšení i život (J 11,25). Jenom u Krista je odpuštění hříchů, jenom u něho je očištění svědomí a věčný život, jenom v Kristu nacházíme svobodu, kterou potřebujeme ke zbožnému životu. To je ostatně také hlavní myšlenka celého dopisu, kterou najdeme vyjádřenou v páté kapitole:

  • Galatským 5:1 Tu svobodu nám vydobyl Kristus. Stůjte proto pevně a nedejte si na sebe znovu vložit otrocké jho.

Ježíš Kristus, původem z rodu Davidova, vás svou obětí zachránil před přicházejícím Božím hněvem a vysvobodil vás z moci hříchu i z moci zákona k tomu, abyste mohli v moci Ducha svatého sloužit Bohu. Ježíš Kristus vám vydobyl právo Božích dětí. Ačkoliv jste byli Božími nepřáteli, získal pro vás dědictví, které patří jedině synům, svou smrtí vám dokořán otevřel přístup do trůnní síně, do svatyně svatých, před Boží tvář.

Milí přátelé, rozumíte takto evangeliu? Je pro vás evangelium skutečným životem? Nebo je to dlouhý seznam příkazů a zákazů, dlouhý seznam nejrůznějších nařízení a omezení, seznam „musíš“ a „nesmíš“? Pokud by to tak mělo být, potom potřebujete slyšet, že Kristus zaplatil plnou cenu za vaše hříchy a na kříži Golgoty dokonal dílo, ke kterému byl poslán. Nyní je dokonáno! Už je hotovo! Nyní jste nazváni Božími dětmi a skutečně jimi jste, jestliže věříte v Pána Ježíše Krista.

Křesťané, do Boží přítomnosti se můžete dostat jedině a jenom skrze víru v Pána Ježíše Krista. To není skutek, který byste mohli vyprodukovat, vyplodit nebo ho dosáhnout, ale je to dílo milosti Boží, která se slitovává, je to Boží dar. Bůh sám tvoří srdce, které je schopné věřit, Bůh sám vkládá do tohoto srdce víru. To je dílo milosti. Bůh sám zapečeťuje svým Duchem, aby nemohlo dojít k tomu, že tělesnost ospravedlněného člověka vydá Boží dílo nakonec marnosti. Můžeme tu vidět velikost Boží a nádheru evangelia.

Bratři a sestry, rozumíte tomu, že vaše hříchy jsou už odpuštěné, že za ně bylo zaplaceno a že k této ceně už nelze nic přidat? Rozumíte tomu, že není nic, co by vás mohlo oddělit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíše? Chápete, že skrze Krista – toho vzkříšeného – máme dokořán a doširoka otevřený přístup k Bohu? Uvědomujete si, že vás Bůh přijímá a miluje? On každého z nás dokonale zná, a přesto nás miluje! Jenom pomyšlení na tyto skutečnosti by nás mělo naplňovat trvalým úžasem, neutuchající radostí a hlubokou bázní před svatým Bohem, který se rozhodl sdílet svou svatost s hříšníky, jako jsme my.

Pavel už v první větě připomíná čtenářům slavné evangelium, od kterého se odchýlili a vydali se na cestu lidských zásluh a tělesného úsilí. Jde rovnou k podstatě, kterou je vzkříšení z mrtvých. Milí přátelé, Boží slovo nás tady volá, volá nás ústy Pavla, apoštola skrze vůli Syna i Otce. Bůh sám nám domlouvá a volá nás k tomu, abychom se pevně drželi toho, co jsme přijali, abychom se nikdy nepustili Božího syna, a nechtěli ho nahradit svými skutky, seznamem příkazů a zákazů, svou spravedlností, která nikdy nemůže obstát před tou Boží.

Křesťané, jste povoláni ke svobodě. Stůjte v ní, vytrvejte v ní, rosťte v ní. Kdysi jste byli svobodní od spravedlnosti (Ř 6,17) – neměli jste žádnou spravedlnost a to, co jste pokládali za svou vlastní spravedlnost, ve skutečnosti žádná spravedlnost nebyla. Prorok Izajáš říká (Iz 64,5), že všechna naše spravedlnost je ve světle té Boží spravedlnosti, čistá jako poskvrněný šat, jako hadry vyválené v bahně. Potřebujeme pochopit, že nemáme vůbec nic, co bychom mohli Bohu nabídnout. Pokud on sám s námi nebude jednat, pokud nás nepromění a nenaplní naše životy svou vlastní spravedlností, budeme ubozí tvorové, kteří nakonec skončí v hrůzách ohnivého jezera.

Ale list Galatským nám přináší jasnou zprávu o tom, že jsme byli vysvobozeni. A jako jsme předtím měli svobodu od spravedlnosti, nyní máme svobodu od hříchu. Hřích už nad námi nebude panovat. Pavel sice připomíná křesťanům, že dokud jsou v tomto těle, povedou boj s lidskými, tělesnými, vášněmi a žádostmi, ale díky moci Ducha svatého, který v nich přebývá, je mohou překonávat.

Pavel od prvního verše žene své čtenáře do náruče Ježíše Krista. A to je místo, kam musíme spěchat i my. Mimo Krista není žádná naděje, není žádné spasení, není žádná skutečná svoboda. Bez Krista není žádná spravedlnost, žádný pokoj, žádné odpočinutí, ani žádná láska. A pokud byste chtěli uplatňovat nebo předkládat Bohu svou lásku, svou spravedlnost, svůj pokoj nebo své odpočinutí, Kristus vám nic neprospěje. Každé evangelium, které ke Kristu přidává byť jen špetku lidských zásluh, je falešným evangeliem, o kterém Pavel napsal, že kdokoliv by ho hlásal „budiž proklet“ (Ga 1,9).

Proto stůjte pevně v té svobodě, kterou vám vydobyl Kristus, a nenechte na sebe vložit otrocké jho. Necouvněte ani o krok před falešnými bratry, kteří se dnes, stejně jako v době Pavla, chtějí vloudit mezi svaté, aby je spoutaly řetězy zákona a odvedli od Krista, ale spolehněte se na Pána a jeho milost. Autor listu Židům o tom napsal:

  • Židům 13:8-9 Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky. Nedejte se strhnout všelijakými cizími naukami. Je dobré spolehnout se na milost a nikoli na předpisy o pokrmech; kdo je dodržoval, nic tím nezískal.

Je dobré spolehnout se na milost. Je dobré spočinout v Kristu, který zemřel za naše hříchy podle Písem, ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých! Amen.

Kategorie: Články

Začali jste žít z Ducha svatého (Ga 3,1-5)

Zápas o duši - 8. Srpen 2018 - 0:35
Jaroslav KernalŽivot podle zákona je život podle těla

Pokoj vám a milost, milovaní svatí, bratři a sestry, přátelé i hosté. Sešli jsme se, abychom oslavovali Pána Ježíše Krista, abychom se povzbuzovali jako společenství Kristovy církve, abychom sloužili jedni druhým. Všechno, co děláme i říkáme ve společenství, má sloužit právě těmto cílům a především tomu, abychom budovali jedni druhé v lásce a povzbuzovali se k dobrým skutkům. Důležitou součástí tohoto budování je studium, výklad a aplikace Božího slova. Budeme dnes pokračovat v našem výkladu Pavlova listu církvím do Galacie. Před sebou máme začátek třetí kapitoly. Budeme číst verše 1-14 ze třetí kapitoly a potom zůstaneme u prvních pěti.

Pavel ve druhé kapitole listu Galatským vysvětloval roli zákona v životě křesťana. Viděli jsme, že Pavel v listu Římanům a Galatským, kde jsou pasáže, které se zabývají stejnými tématy, používá několik frází, které se významově překrývají – život pod zákonem a život v hříchu nebo pod mocí hříchu na straně jedné a na straně druhé je to život ve víře a život pro Boha. Život pod zákonem je životem pod mocí hříchu, zatímco život ve víře je životem pro Boha. Náš dnešní text ukazuje ještě další paralely – život podle zákona, je tělesným životem, životem podle těla, podle hříšné lidské přirozenosti, zatímco život ve víře v Krista, je životem podle Ducha svatého, životem v Duchu svatém. Jedná se o protiklady, které nelze spojit dohromady. Tato svá velmi silná prohlášení Pavel důkladně rozebírá a vysvětluje ve třetí a čtvrté kapitole listu Galatským. Náš dnešní text je úvodem do tohoto vysvětlování. Jedná se o několik řečnických otázek, které mají křesťanům v Galacii ukázat na absurditu jejich jednání. Mají ukázat na to, že jedinou cestou k Bohu je evangelium Ježíše Krista, jediný způsob, jak přijmout Ducha svatého, je vírou v Krista a jedinou možností, jak žít křesťanský život, je žít v moci Ducha svatého.

I. Cesta k Bohu

Pavel otevírá další část svého listu výrazným zvoláním:

  • Galatským 3:1 Vy pošetilí Galatští, kdo vás to obloudil?

České překlady zde mají velkou škálu variací ať již u slova pošetilý nebo u slova obloudil. V originále je velmi silný a ostrý výrok, silné oslovení, které je zdůrazněné citoslovcem na začátku verše. To ukazuje na přirozené dělení textu Pavlova listu. Je to zvolání, které má způsobit šok – tak jako pro Pavla bylo šokem, když slyšel zprávy o tom, jak se křesťané, kterým před očima vykreslen ukřižovaný Kristus, nyní obracejí k jinému evangeliu a chtějí žít podle zákona. „Ó, vy Galatští pitomci, kdo vás zhypnotizoval? Kdo vás uhranul? Kdo vás očaroval? Kdo vás omámil?“ Pavlův výrok je podobně silný jako jeho výrok ze začátku první kapitoly, kde mluví o jiném evangeliu (Ga 1,7-9). Používá slova, která obvykle nepoužívá. Nazývá bratry v Kristu (viz např. Ga 3,15 – slovo bratr je jedenáctkrát v celém listě) pošetilci, hlupáky, pitomci. Mluví o očarování, okouzlení. To není běžný slovník, který by křesťan používal. Také najdeme toto slovo jenom na tomto místě. A je bezpochyby přinejmenším zajímavé, že ho Pavel použil k tomu, aby popsal odklon křesťanů od Krista k zákonu.

Křesťané v Galacii byli doslova očarováni falešným učením a především falešnými učiteli. Ti lidé je fascinovali. Tak to ostatně bývá s každým falešným učitelem. Fascinuje lidi. Když v Božím slově čteme, že lidé si najdou učitele podle svých představ (2Tm 4,3), je to přesně o tomhle. Lidé obvykle nejsou pod vlivem falešných učitelů proto, že by byli tak ubozí a byli tak hrozně svedení, že by nevěděli, co dělají, ale jsou pod jejich vlivem, protože se jim to líbí, protože je tito falešní učitelé fascinují, jsou jimi doslova uhranutí a nemohou z nich spustit oči. Právě tak vypadali Galatští. Proto se jich Pavel ptá, kdo je očaroval. Používá slovo, které je spojené s magií, které je spojené s démonskými naukami. A používá ho právem! Kdo jiný než ďábel by mohl stát za takovým svodem, za takovým pohrdáním Kristovou milostí, za takovým svodem, který vede křesťany zpátky do bahna hříchu, z něhož je Kristus vysvobodil. To je vskutku démonské učení. Falešní učitelé jim tvrdili, že Kristus jim prospěje jenom tehdy, když se nechají obřezat a budou zachovávat Mojžíšův zákon (Sk 15,1). Ale co jim napsal Pavel? Napsal přesný opak:

  • Galatským 5:2 Dáváte-li se obřezat, Kristus vám nic neprospěje.

Jestliže chcete žít podle zákona, Kristus vám nic neprospěje. Vracíte se zpátky k odsouzení, které přináší zákon, a jste povinni zachovávat celý zákon. Falešní učitelé říkali, že bez zákona jim Kristus nic neprospěje. Duch svatý skrze Pavla říkal, že pokud půjdou k zákonu, Kristus jim nic neprospěje. To jsou dvě naprosto protikladná prohlášení! To je černá a bílá! Skutečně, to je spasení nebo zatracení. A ve světle Kristova evangelia je to přece tak zjevné. Museli být skutečně očarováni, aby uvěřili takové lži, která stojí v přímém protikladu k jednoduchosti evangelia.

Museli ztratit rozum. Proto je také Pavel nazývá hlupáky. Slovo, které je na tomto místě, se na jiném místě používá v mnohem mírnější podobě – může znamenat nevzdělaného člověka v protikladu k člověku vzdělanému (Ř 1,14). Použili bychom ho také, kdybychom chtěli ukázat na rozdíl mezi gramotným a negramotným člověkem. Ale mnohem častěji je toto slovo v Písmu (a je použité jenom šestkrát) použité v mnohem silnějším, ostřejším významu. Ježíš kárá učedníky, protože nevěří prorokům a nazývá je nechápavými (Lk 24,25). V 1Tm 6,9 Pavel varuje před touhou být bohatý, protože takový člověk upadá do mnoha nerozumných a škodlivých vášní – zde je toto slovo přímo spojené s hříchem. A v Titovi 3,3 je řeč o tom, že i my jsme před svým obrácením byli nerozumní. Nejsilnější význam tohoto slova je právě v našem oddíle v listu Galatským, kde je v prvním a třetím verši. Vyjadřuje údiv nad tím, že se odvracejí od Krista k zákonu. „Jak můžete být tak hloupí?“ Tady jsou zjevné pravdy a vy se od nich odvracíte! Co pak je to vůbec možné? Copak takhle jedná někdo, kdo má aspoň špetku zdravého rozumu? To jste tak pošetilí? Kdo vás svedl? Kdo vás okouzlil, že jste se odvrátili nejen od zdravého rozumu, ale přímo od samotného Krista!

  • Ga 3:1 Vždyť vám byl tak jasně postaven před oči Ježíš Kristus ukřižovaný!

Pavel hned nabízí srovnání – na jedné straně jsou ti, kdo učarovali křesťanům v Galacii a na druhé straně je Ježíš Kristus ukřižovaný. Ta fráze Kristus ukřižovaný je souhrným označením Kristova evangelia. Tato jediná fráze odsuzuje každou snahu dosáhnout spravedlnosti vlastním způsobem, vlastními zásluhami, vlastními skutky, skutky zákona. Tato jediná se staví proti každé snaze navléknout otrocké jho zákona na krk Kristem vysvobozeného křesťana. Kristus ukřižovaný – to je naše evangelium! Pavel nekázal zákon, ale Krista ukřižovaného. Kdyby používal zákon, aby pohany i Židy přivedl ke Kristu, kdyby ho používal tím způsobem, že by jim skrze zákon ukazoval na jejich hřích, aby je potom mohl přivést ke Kristu, mohli by křesťané v Galacii říci: „Ale Pavle, i ty jsi nás vedl nejdříve do zákona, a teprve potom ke Kristu. Neměli bychom to nyní udělat zase obráceně?“ Ale Pavel nekázal zákon, kázal Krista. Pavel nepřišel do lykaonským měst s desaterem v ruce a nezkoušel pohany z toho, jestli někdy něco ukradli nebo jestli vždycky světili sabat. Nic takového. Pavel s Barnabášem přišli mezi pohany a hlásali Krista. Pavel popisuje, co dělal vždycky a všude:

  • 1K 2:1-2 Ani já, bratří, když jsem přišel k vám, nepřišel jsem vám hlásat Boží tajemství nadnesenými slovy nebo moudrostí. Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného.

Musíme si ale ujasnit, že Pavel používal slova zákona ke kázání Kristova evangelia. Používal Písma Starého zákona, protože neměl jiná Písma, a ukazoval z nich, že Ježíš Kristus je zaslíbeným Mesiášem. Používal Písma přesně tak, jak je používat měl – ukazoval z Písem na Krista. V Tesalonice:

  • Sk 17:3 … vykládal Písmo a dokazoval, že Mesiáš musel trpět a vstát z mrtvých. „A ten Mesiáš“, řekl Pavel, „je Ježíš, kterého já vám zvěstuji.“

Pavel používal Písma způsobem, jakým to dělal Pán Ježíš. Ježíš řekl Židům, že Písma (a myslel tím celý Starý zákon) svědčí o něm. Učedníkům na cestě do Emaus vysvětloval od Mojžíše, jak se všechno vztahuje k němu. Pavel byl apoštol Ježíše Krista, Ježíš mu zjevil evangelium na cestě do Damašku, dal mu stejné zjevení jako všem ostatním apoštolům a novozákonním prorokům, takže byli schopní vykládat Písma Starého zákona ve světle Kristova kříže. Zjevil jim pravdu evangelia, zjevil jim dostatečnost a úplnost Kristova díla, proto kázali jenom Krista ukřižovaného a potvrzovali svá slova zjevnou skutečností, že tento Kristus ukřižovaný, zemřel a byl pohřben, ale třetího dne vstal z mrtvých. To je způsob jak položili základy Kristovy církve a skrze to, co napsali se i my dneska můžeme dívat úplně stejně na Písma Starého zákona a vidět v nich Krista ukřižovaného. Tento Kristus ukřižovaný je jedinou cestou k Bohu. Nikdo nemůže přijít k Bohu než skrze něj. A dneska k tomu musíme dodávat důležitou poznámku – že nikdo nemůže přijít k Bohu jinak, než skrze Krista, který je zjevený v zapsaném Božím slově. Protože už je tady doba, kdy slyšíme o mnoha Mesiáších, kdy je tady řada nejrůznějších „evangelií“, které nabízejí záchranu jiným způsobem, než skrze Krista ukřižovaného a zjeveného v Písmu.

Falešní učitelé nabízeli jinou cestu k Bohu – skrze skutky zákona. Ale Pavel vede křesťany znovu k tomu, aby šli ke Kristu. K tomu Kristu, který jim byl tak jasně vymalován před jejich očima, což je obrazné vyjádření toho, že Kristus byl veřejně, jasně a srozumitelně zvěstován v Galacii a díky tomu lidé, kterým teď píše, uvěřili. Jenom Kristus je cestou k Bohu, jenom v Kristu můžeme mít skutečný vztah s Bohem.

II. Vztah s Bohem

Pavel pokračuje v otázkách, které směřuje na křesťany v Galacii. Nejde mu o to, aby se dozvěděl odpovědi na tyto své otázky. On je nepotřebuje vědět, protože je zná, ale křesťané v Galacii si potřebovali na tyto otázky odpovědět, aby pochopili, proč je Pavel nazývá hlupáky.

  • Galatským 3:2 Chtěl bych se vás zeptat jen na jedno:

Doslova Pavel říká, že by chtěl, aby ho Galatští poučili v jediné věci. Pavel chtěl poučit. Je to jeden z jeho mnoha sarkasmů, které tak často používá. A je na místě. Galatští byli přesvědčeni, že Pavel se plete, že nerozumí správně evangeliu, že jim řekl jenom půlku a druhou jim zamlčel. Bylo v jejich nejlepším zájmu poučit Pavla – proto je k tomu vyzývá. V čem přesně chtěl Pavel poučit? Co se chtěl od Galatských dozvědět?

  • Galatským 3:2 Dal vám Bůh svého Ducha proto, že jste činili skutky zákona, nebo proto, že jste uvěřili zvěsti, kterou jste slyšeli?

Jak začal váš vztah s Bohem? Vztah s Bohem je možný jenom skrze Ducha svatého. Jenom on může zpřítomnit Krista v životě křesťanů, jenom on může způsobit, že nežiju už já, ale žije ve mně Kristus. Jenom on je schopen dát člověku nové srdce – místo srdce kamenného, vzdorovitého a tvrdého a neposlušného, srdce masité, pokorné, měkké a poslušné. Kdo by mohl udělat něco takového? Nikdo toho není schopen! To může udělat jen Bůh sám, což nám ukazuje, kdo je Duch svatý, o němž tady mluvíme.

Milí přátelé, dar Ducha svatého, trvalá přítomnost Ducha v lidském životě je to největší, čeho může stvořená bytost v tomto životě dosáhnout. Přemýšlejte o tom chvilku – Bůh se rozhodl, že se stane součástí svého stvoření, že bude přebývat uprostřed svého lidu, že si ze svých vyvolených učiní svůj příbytek, svůj chrám a bude v nich přebývat navěky. Přesně to se stalo, když Bůh seslal svého Ducha v den letnic. Ježíš zaslíbil svým učedníkům, že jim dá jiného přímluvce místo sebe, protože on odejde k Otci. Ježíš je ženich a do svatby nemůže být se svou nevěstou. Ale poslal jiného přímluvce – podstatou stejného sobě, božského přímluvce, aby byl s námi navěky:

  • Jan 14:17 Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude.

Bůh zaslíbil, že vyleje svého Ducha na všeliké tělo. Zaslíbil novou smlouvu, jejíž podstatou bylo přebývání Ducha ve věřících. Duch svatý dává nový život. Duch svatý je Bůh a jako takový je zdrojem života.

  • Izajáš 32:15 Až bude na nás vylit z výše duch, poušť se stane sadem a sad bude mít cenu lesa.

Co bylo bezcenné, stane se oázou. Co bylo mrtvé a pusté, bude naplněno životem a smyslem, ponese to hojné ovoce. Milovaní, Boží slovo tady mluví o nás – o prázdnotě našich životů, o tom, že jsme byli mrtví ve svých hříších a vinách, o tom, že jsme bloudili životem a snažili se ho naplnit různými aktivitami, které stejně nemohly nasytit naší duši. Byli jsme jako poušť, vyprahlá pustina. Ale Bůh bohatý v milosrdenství nás zachránil svou milostí – zjevil nám svého Syna. Nejenom objektivně v Kristově vtělení, ale především subjektivně – dal nám možnost slyšet evangelium o Božím synu, otevřel nám duchovní oči a před ně nám skrze kázání evangelia postavil Ježíše Krista ukřižovaného. A naše životy se proměnily. Znovu Izajáš:

  • Izajáš 35:1-2 Poušť i suchopár se rozveselí, rozjásá se pustina a rozkvete kvítím. Bujně rozkvete, radostně bude jásat a plesat. Bude jí dána sláva Libanónu, nádhera Karmelu a Šáronu. Ty uzří slávu Hospodinovu, nádheru našeho Boha.

To je dílo Ducha svatého v životě křesťana. Ježíš to přirovnává k proudům živé vody, které poplynou z nitra těch, kdo v něho věří. V tuto chvíli a v tomto těle není většího privilegia pro stvořené bytosti, pro Kristovou krví omyté hříšníky, než je přebývání Ducha svatého v jejich životech. A právě sem směřuje Pavlova otázka – přijali jste Ducha svatého proto, že jste uvěřili v Krista, nebo proto, že jste činili skutky zákona? Pavel nezpochybňuje jejich víru ani jejich nové narození, nezpochybňuje skutečnost, že přijali Ducha svatého, ale ptá, kde je zdroj – zda je v Bohem darované víře v Krista nebo lidmi činěných skutcích! Křesťané v Galacii nebyli jako učedníci Jana Křtitele, které Pavel potkal později u Efezu. Ti, když se jich zeptat, zda přijali Ducha svatého, když uvěřili, ani nevěděli, že Duch svatý byl dán. Ale u Galatských byl Pavel svědkem díla Ducha v jejich životě, jak vidíme o pár veršů dále. A proto se jich Pavel ptá, na jakém základě přijali Ducha. Bylo to proto, že uvěřili zvěsti, kterou slyšeli, tedy evangeliu, nebo to bylo proto, že konali skutky zákona?

Tato otázka je skoro absurdní. Křesťané v Galatských církvích pocházeli většinou z pohanů. Byli to lidé, kteří neměli zákon, jak říká Písmo. Neznali zákon. Nežili podle zákona. A když k nim přišel Pavel, nekázal jim zákon, ale kázal Krista ukřižovaného. Jak by vůbec mohli přijmout Ducha skrze činění skutků zákona? Kdyby to byli Židé, mohli by o něčem takovém třeba přemýšlet, ale tohle byli pohané, kteří před svým obrácením o zákoně vůbec nic nevěděli! Pavlova otázka míří k jasnému cíli – má jim ukázat, že jejich vztah s Bohem začal skrze víru v Pána Ježíše Krista. Pavel to dobře formuloval v listu Efezským:

  • Efezským 1:13-14 V něm byla i vám, když jste uslyšeli slovo pravdy, evangelium o svém spasení, a uvěřili mu, vtisknuta pečeť zaslíbeného Ducha svatého jako závdavek našeho dědictví na vykoupení těch, které si Bůh vydobyl k chvále své slávy.

Kdy křesťané přijímají Ducha? Když uvěří evangeliu. Slyší slovo pravdy a uvěří mu. A jsou zapečetěni Duchem svatým. Jak se to pozná? Na prvním místě zde vzniká vztah s Ježíšem Kristem, láska ke Kristu a k bližním a ochota poslechnout jeho Slovo. Je tady spolehnutí se na dílo Pána Ježíše Krista, a ruku v ruce s ním jde vyznání Krista jako Pána vlastního života. Nyní on kraluje nad mým životem – nežiju už já, ale žije ve mně Kristus.

  • Římanům 10:9 Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.

Je Ježíš Pánem tvého života? Vládne? Máš s ním vztah skrze víru? Spoléháš na jeho dílo na kříži Golgoty? Křesťanský život začíná z Boží milosti ospravedlněním skrze víru. Bůh dává nové srdce, které je schopné věřit. Dělá to skrze slyšení zvěsti evangelia. Aby někdo mohl být zachráněn, musí slyšet evangelium, zvěst evangelia, tedy zprávu o Kristu ukřižovaném a musí této zprávě uvěřit. Kdo se spolehne na tuto Boží zvěst, je zachráněn pro věčnost. Duch svatý v něm přebývá. Evangelium je:

  • Ř 1:16-17 moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro Řeka. Vždyť se v něm zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; stojí přece psáno: ‚Spravedlivý z víry bude živ.‘

Boží spravedlnost se zjevuje v evangeliu a tato spravedlnost je přijímána vírou. Jsme ospravedlněni skrze víru, ne skrze skutky zákona. Přijímáme darovanou spravedlnost, která není z nás, ale je z Boha. Je to Kristova spravedlnost, která je naprosto dokonalá. A tato spravedlnost přijímaná vírou opět vede k víře. Nevede zpátky k zákonu, ale vede k víře. Jestliže ve víře přijímáme Kristovu spravedlnost, nevede nás to k tomu, abychom nyní plnili skutky zákona, ale vede nás dál k tomu, abychom se spoléhali na toho, který nás vysvobodil z tohoto zlého věku, který už nás přenesl do svého království světla. Kristova spravedlnost přijímaná vírou vede k víře. Z toho plyne jediné – jestliže jsme začali vírou, musíme vírou také pokračovat. A to nás vede k poslednímu bodu dnešního kázání:

III. Život s Bohem
  • Galatským 3:3 To jste tak pošetilí? Začali jste žít z Ducha Božího, a teď spoléháte sami na sebe?

Moment! Copak chtěli spoléhat sami na sebe? Copak se nechtěli přiblížit Bohu a žít s Bohem podle skutků, které Bůh přikázal v zákoně? Ano, přesně to chtěli, ale přesně to také znamená spoléhat sám na sebe. Doslova v tom textu stojí, že chtějí pokračovat tělem. Začali Duchem, dokončují tělem. A na tomto místě tělo, sarx, neznamená maso, fyzické tělo, fyzickou existenci, jako to bylo ve dvacátém verši předchozí kapitoly, ale znamená hříšnou přirozenost člověka. Začali Duchem, přijali Ducha svatého skrze víru v Pána Ježíše Krista, ale chtějí pokračovat z vlastních sil, chtějí ke spasení přidat zachovávání skutků zákona, které budou oni sami dělat. Ale skutky zákona nejsou ty skutky, které Bůh pro své nové stvoření připravil.

  • Efezským 2:10 Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.

Skutky nového stvoření jsou skutky lásky. Je nesení břemen druhých. Je to prokazování lásky bližním. Jsou to skutky, které jsou zaměřené primárně na druhé a nikoliv na sebe. Mojžíšův zákon říká: „Nebudeš krást.“ Kristův zákon říká, že nemáš krást, ale máš přiložit ruce k pořádné práci, aby ses měl o co rozdělit s potřebným. Motivem je láska prokazovaná bližnímu. Tato láska není vykalkulovaná, není vypočítavá, není teologicky správně vysvětlená – tím chci říct, že učitelé zákona nepochybně vysvětlovali skutky zákona jako skutky lásky – nebudu krást, protože miluju bližního. Ano, to je sice pravda, ale není to celá pravda. Celá pravda je v tom, že budu sloužit bližnímu, ponesu jeho břemena, budu prakticky naplňovat jeho potřeby. Mimochodem tohle je něco, co nelze aplikovat bez společenství Kristovy církve, protože Kristova láska má být a může být zjevená na prvním místě mezi Kristovými učedníky.

Jiné místo, kde je dobře vidět nevykalkulovaná láska Kristových učedníků je Matouš 25. Ježíš vypráví podobenství o posledním soudu. Mluví o ovcích a kozlech. Jedni jsou požehnaní a je pro ně připraveno království od založení světa (Mt 25,34), zatímco druzí jsou prokletí a půjdou do věčného ohně, který byl připravený pro ďábla a jeho anděly (Mt 25,41). Co bude rozlišovacím znamením mezi oběma skupinami? Skutky lásky. Skutky nezáměrné a nevypočítavé lásky. Praktické skutky milosrdenství, o kterých ti, kdo je konali, ani nevěděli. Neuvědomovali si je. Ani jim na mysl nepřišlo, že by tento skutek byl TÍM skutkem lásky. Proto když jim Pán říká, že hladověl, žíznil, byl na cestách, ve vězení, nahý nebo nemocný, a oni se o něj postarali, nakrmili ho, oblékli ho, navštívili ho atd., jsou tito učedníci udiveni a ptají se Pána:

  • Matouš 25:37 Tu mu ti spravedliví odpoví: ‚Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít?‘

Všimněte si dvou věcí. Především si všimněte, že Boží slovo nazývá tyto ovce ‚spravedlivými‘. Jak se stali spravedlivými? Skrze skutky, které konali? Rozhodně ne! Spravedlivým se člověk stává jedině vírou v Pána Ježíše Krista. A druhá věc, která je velmi zjevná, se týká jejich jednání: jejich levice nevěděla, co činí pravice. Jednali z podstaty své nové přirozenosti. Nepočítali si body a nedělali si čárky, nevedli si počet dobrých skutků, které udělali, ale jednali v Kristově lásce, přirozeně, jak láska velí, prokazovali milosrdenství, aniž by si toho příliš všimli. Komu prokazovali milosrdenství? Komu sloužili? Pán říká, že sloužili jemu a prokázali milosrdenství jemu. Jak? Tím, že sloužili jeho maličkým, tím, co učinili jednomu z Kristových nepatrných bratří. Přesně o tom mluvil Ježíš, když dával svým učedníkům nové přikázání:

  • Jan 13:34-35 Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.

Nespoléháme na svou tělesnost, nespoléháme na skutky zákona, ale milujeme druhé a tak naplňujeme Kristův zákon. Náš text pokračuje:

  • Galatským 3:4-5 Tak veliké věci jste prožili nadarmo? A kdyby jen nadarmo! Ten, který vám udílí Ducha a působí mezi vámi mocné činy, činí tak proto, že plníte zákon, nebo proto, že jste slyšeli a uvěřili?

Bůh vám dal svého Ducha, když jste uvěřili v Ježíše Krista, když vám byl před oči postaven Ježíš Kristus ukřižovaný. Slyšeli jste evangelium a uvěřili mu. A vaše životy se začaly mocně proměňovat, protože Duch svatý ve vás začal své dílo posvěcení. Pavel nijak nezpochybňuje jejich obrácení, ani nezpochybňuje jejich křesťanský život, ale ukazuje, že prožili veliké věci z moci Ducha svatého. Přijali evangelium, uvěřili mu, spolehli se na Boží slovo a šířili toto slovo pravdy dál. Bůh s nimi jednal mocným způsobem. Pavel to nijak blíže nespecifikuje, ale Galatští nepochybně dobře věděli, o čem mluví. A stejně tak každý z nás, kdo vyznáváme Krista, může mluvit o velikých věcech, které Bůh působí v našem životě. Proč to Bůh dělá?

Pavel stále klade otázky. Jedná s vámi Bůh proto, že činíte skutky zákona, nebo proto, že jste uvěřili evangeliu? Co je základem vašeho přístupu k Bohu? Co je základem vašeho vztahu s Bohem? Je to evangelium nebo zákon? Na čem stavíte? Tady byli lidé, kteří chtěli stavět na skutcích zákona. Ale nemusí jít jenom o skutky zákona. Může jít i o jiné dobré skutky – o náboženské skutky nebo dokonce „křesťanské“ skutky. Vzpomeňte si, co Pán Ježíš učil v kázání na hoře. Mluvil o lidech, kteří za ním v onen den přijdou a budou ho oslovovat ‚Pane‘ (Mt 7,21-23). Ale to slovo ‚Pán‘ bude úplně prázdné v jejich ústech, protože všechno ostatní jejich mluvení i jednání bude svědčit proti tomu, že Ježíš je jejich Pánem. Co tito lidé říkají? Na čem staví své spasení? Podívejte se do toho textu!

  • Matouš 7:22 Což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?

Pane, copak jsem nekázal stovky kázání? Což jsem nenapsal řadu knih? Copak jsem nepřeložil hodně křesťanských článků? Copak jsem nesvědčil mnoha lidem? Což jsem neposloužil mnoha nemocným? Copak jsem nebojoval proti potratům? Což jsem se nemodlil za probuzení každý den? Copak jsem věrně nečetl Bibli celý život? Co jim Pán řekne?

  • Mt 7:23 Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.

Začali jste Duchem a chcete pokračovat tělem? Chcete se spoléhat na sebe? Na skutky zákona? Na své vlastní skutky, které jsou poskrvněné vaší hříšnou přirozeností? Na tom byste chtěli stavět? Takhle si představujete život s Bohem? Milí přátelé, tohle není způsob, jak byste se mohli líbit Bohu. Tohle není cesta, která by vás vedla k hlubšímu vztahu s Bohem. Snaha činit skutky zákona je spoléháním se na sebe sama. Znamená to návrat pod prokletí zákona, návrat k hříchu. Je to přímá cesta od Boha! Jedinou cestou k Bohu je evangelium Ježíše Krista, Kristus sám. Jediným způsobem, jak se přiblížit Bohu, je věřit v Ježíše Krista, stavět na něm, růst do jeho podoby, růst ve víře a v lásce. Jedinou možností, jak prohlubovat svůj vztah s Bohem, je žít v moci Ducha svatého, tedy ve víře v Pána Ježíše Krista a jenom v Krista samotného. Cokoliv jiného je pohrdáním Boží milostí a stavěním na vlastních zásluhách. Jinými slovy, je to cesta k odsouzení. Proto máme věřit v Ježíše Krista ukřižovaného a ve víře v něj máme život věčný. Jenom Kristus samotný může naplnit a cele uspokojit lidskou duši, jenom on přináší pokoj, radost a spravedlnost. On sám je naší spravedlností. V něm jsme zahrnuti vším nebeským požehnáním. V něm máme všechno, co potřebujeme ke zbožnému životu. Proto musíme jít k němu a spolehnout jen na něj a na jeho dílo na kříži Golgoty. Amen.

Kategorie: Články

Začali jste žít z Ducha svatého (Ga 3,1-5)

Biblická církev Praha - 5. Srpen 2018 - 10:00
Život podle zákona je život podle těla

Náš dnešní text začíná několika řečnickými otázkami, které mají ukázat nesmyslnost jednání křesťanů v Galacii. Ukazují, že jedinou cestou k Bohu je evangelium Ježíše Krista, jedinou možností, jak přijmout Ducha svatého, je vírou v Krista a jediným způsobem života s Bohem, je život v moci Ducha svatého.

Text kázání

Theme by Danetsoft and Danang Probo Sayekti inspired by Maksimer