Musí křesťané světit sobotu?

Verze pro tiskVytvořit PDF

Písmo ukazuje, že zákon Mojžíšův (nikoliv nařízení daná Adamovi, Noemu nebo Abrahamovi) byl přidán pouze do příchodu Krista (Ga 3,24) a pro svou zastaralost (Žd 8,13) byl skrze kříž zcela a kompletně vyprázdněn (Žd 9,10; Kol 2,14; Ef 2,14-15). Ne jeho část, ale celý kompletní zákon, ten, jenž byl dán Mojžíšovi a jehož součástí je desatero včetně svěcení soboty - sabatu. Nikdo před Mojžíšem, ani Adam ani Abraham ani Noe sabat nesvětili (resp. nemáme žádný doklad, že by to dělali či nedělali) a podstatné jméno „sabat" není v knize Genesis zmíněno ani jedenkrát. První přikázání o svěcení sedmého dne (sabatu, soboty) vydává až Mojžíš v 16. kapitole Exodu. Citace knihy Genesis 2, 2-3, která je součástí desatera, nepředstavuje datum, kdy byl sedmý den institucializován, ale Mojžíš zde Izraelitům vysvětluje, proč byl institucializován: protože Bůh „sedmého dne odpočinul" (Ex 20,11).

Neděli křesťané nepovažují za náhradu sabatu, jak se někteří lidé domnívají, nýbrž je pro ně dnem, kdy se scházejí k bohoslužbám: připomínají si Kristovo vzkříšení (J 20,9), studují Boží slovo, mají společenství, modlí se (Sk 2,42) a společně lámou chléb (Sk 20,7), tedy slaví památku Páně. Nejedná se však o žádné svěcení sedmého dne.

Vyprázdnění zákona však v žádném případě nedává křesťanům svobodu vraždit, krást a cizoložit, neboť křesťané jsou pod zákonem Kristovým (Gal 6,2), který je nazván novou smlouvou, založenou na lepších zaslíbeních a jejímž prostředníkem není Mojžíš, ale Kristus (Žd 8,6-7). Zákon byl dán pouze do doby jeho příchodu (Ga 3,19). Tohoto prostředníka Nové smlouvy předpověděl již Mojžíš (Dt 18,15) a apoštol Petr v něm rozpoznal o letnicích Krista (Sk 3,22).

Tak byla skrze Krista uzavřena Nová smlouva (Lk 22,20), která je na těch, kdo věří, potvrzena křtem (1 Pt 3,21) a připomínána památkou Páně (Lk 22,19). Připomínka staré smlouvy mezi Bohem a Izraelem - sabat (Ex 31,13, Lv 24,8), jež byla stvrzena obřízkou (Sk 7,8) byla proto vyprázdněna křížem. Kvůli tomu také Pavel, farizeus a milovník zákona, který si byl lépe než kdokoliv po něm vědom moci kříže, napsal: „Nikdo tedy nemá právo odsuzovat vás za to, co jíte nebo pijete, nebo kvůli svátkům, kvůli novoluní nebo sobotám" (Ko 2,16) a galatské křesťany před takovou praxí dokonce varoval: „Dodržujete ustanovení pro dny a měsíce, období a roky! Bojím se, aby úsilí, které jsem vám věnoval, nebylo nakonec nadarmo" (Ga 4,10-11). Vnější věci jako dodržování dnů jsou dnes pouze záležitostí přesvědčení. „Někdo rozlišuje dny, jinému je den jako den. Každý nechť má jistotu svého přesvědčení" (Ř 14,5).

Proto Pavel v dopise Timoteovi píše, že zákon není určen pro spravedlivého (1 Tim 1,8). Tímto spravedlivým se člověk stává bez skutků zákona z víry (Ř 3,28), která vychází ze slibu, danému Abrahamovi ještě před vyhlášením desatera, a který se naplnil v Kristu (Gal 3,16-17). V životě církve se naplnění tohoto slibu projevilo obdržením zaslíbeného Ducha svatého, skrze víru v Kristovo vzkříšení (Ga 3,14). Skrze tohoto Ducha je do srdcí křesťanů vylita láska (Ř 5,5), jež nás uschopňuje k plnění „nového" přikázání lásky (J 13,34). Právě z tohoto důvodu není desatero určeno pro spravedlivého, ale pro hříšníka.

Jestliže budu z moci Ducha svatého milovat svého Pána, nebudu se přeci klanět jiným bohům. Pokud miluji své rodiče, budu o nich mluvit s úctou. Pokud miluji svého bližního, nebudu o něm křivě svědčit a pokud miluji svoji manželku, nebudu cizoložit. Do sobotního odpočinku, který mi byl dříve zákonem přikázán, jsem rovněž vešel skrze víru, a to ne pouze na jeden den v týdnu (Žd 4,3), ale trvale (Mt 11,28). Proto křesťan nežije pod kletbou zákona, ale pod milostí, která jej naopak z moci hříchu vysvobodila a nepotřebuje již nad sebou dozorce (Ga 3,25). Milost nám není dána k tomu, abychom Boha poslouchat nemuseli, ale naopak proto, abychom jej s čistým svědomím mohli z moci zaslíbeného Ducha poslouchat mnohem více.

Rozdíl mezi starými a novými přikázáními, včetně desatera, shrnul Pán Ježíš v „kázání na hoře", kdy žádal spravedlnost mnohem vyšší než tu, kterou mohla zajistit litera zákona. Vrahem již není jen ten, kdo spáchá vraždu, ale i ten, kdo se hněvá bez příčiny a smilníkem je již ten, kdo se na ženu dívá chtivě. Milost z moci Ducha tedy žádá mnohem více, než žádalo desatero a Ten, který zpytuje srdce i ledví se s pouhou literou rozhodně nespokojí.

V epištole Galatským dokonce Pavel nazývá stavění spásy na základě dodržování přikázání Starého zákona jiným evangeliem (Ga 1,6) a návrat k dodržování přikázání skutků zákona k popření kříže (Ga 3,21) a návratu k vesmírným mocnostem a modlářství (Ga 4,9-10). Nikde v Novém zákoně proto nejsou křesťané ani náznakem vedeni k svěcení sedmého dne a ani jeruzalémský sněm, který se právě problematikou zákona a milosti zabýval, nic takového křesťanům neuložil (Sk 15).

Další informace zde.

Theme by Danetsoft and Danang Probo Sayekti inspired by Maksimer