Články

Před jedenácti sty padesáti lety přišli na území naší země – tehdy na území státního útvaru, který nazýváme Velká Morava, dva bratři z Tesaloniky, Konstantin a Metoděj. Jejich cílem bylo seznámit zdejší pohanské obyvatelstvo s jednoduchou zvěstí evangelia – tedy slovy Písma:

• …že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem. (1 K 15,3-4)

Tesalonika, Soluň, byla osídlena slovanským obyvatelstvem a jazyk, jímž se tam mluvilo, nebyl úplně vzdálený jazyku místních Slovanů. Proto bratři udělali totéž, co dělají misionáři mezi primitivními kmeny dodnes – převedli jazyk do psané podoby a přeložili Boží slovo.

Dobrý den a pokoj vám, milá nevěsto, milý ženichu, vážení svatebčané. Důvod, proč jsme se dnes sešli je naprosto jasný – je to manželství Veroniky a Jakuba. Možná si kladete otázku, k čemu něco takového jako je manželství, vůbec je? Copak se nedá žít bez manželství? Nemohou dva lidé žít jen tak spolu – prostě proto, že se mají rádi? Copak k tomu potřebují nějaký papír? Rozumím takovým otázkám, protože doba, ve které žijeme, přesně k takovým otázkám vede.

Milovaní svatí, bratři a sestry, milá církvi Biblický sbore křesťanů v Kladně.

Náš Bůh s vámi učinil veliké věci a my se radujeme spolu s vámi. I když nejsme fyzicky přítomni, v Duchu svatém a na svých modlitbách jsme s vámi.

Syn ctí svého otce a služebník svého pána. Jsem-li Otec, kde je úcta ke mně? Jsem-li Pán, kde je bázeň přede mnou, praví Hospodin zástupů vám, kněží, kteří zlehčujete mé jméno. Ptáte se: „Čím zlehčujeme tvé jméno?“ (Malachiáš 1,6)

• Toto praví Panovník Hospodin: „I když pošlu na Jeruzalém tyto své čtyři přísné soudy: meč, hlad, dravou zvěř a mor, abych z něho vymýtil lidi i dobytek!“ (Ez 14,21)

Mnozí z těch, kdo nás předešli na cestě víry, nebyli zmateni chaosem tohoto světa (jako jsou zmateni křesťané v současnosti), ale rozuměli Božímu dílu ve světě. Viděli Boha jako spravedlivého vládce, který řídí tento svět podle své dokonalé moudrosti a skrze svou přetékající dobrotu. Jeho vláda je zcela spravedlivá a směřuje ke dni, který to nade všechnu pochybnost prokáže.

Modlitba Mojžíše, muže Božího, jak je devadesátý žalm nadepsán, je vynikajícím nástrojem pro vstup do každého nového roku. Je to výborná a vhodná modlitba pro každého Božího muže (i ženu). Srdcem této modlitby je verš dvanáctý – prosba směřovaná k tomu, jak získat moudrost srdce.

Před nedávnem (21. 10. 2014) jsem dostal email s údajným proroctvím a s prosbou o jeho rozsuzování. Ačkoliv tento email nebyl adresován přímo mě, ale byl mi přeposlán, vzhledem k množství adresátů z celé republiky (kteří byli uvedeni v kopii originálního emailu), jsem nepovažoval za nevhodné přispět svým dílem k rozsuzování tohoto „proroctví“.  

Dalším důvodem, proč jsem se rozhodl reagovat na toto proroctví, je, že jeho autora znám již od dob svého studia na univerzitě. Kromě toho působí jako pastor ve stejném městě, kde žiji, takže znám i řadu lidí z jejich sboru.

Písmo nám ukazuje, že novozákonní církve (sbory) byly nezávislými místními církvemi. Co to znamená konkrétně? Kniha Skutků nám nabízí celou řadu dobrých příkladů. Jestli chceme dobře porozumět, co je to místní nezávislý sbor, studujme sbory v Tesalonice (Sk 17,1-15), v Korintě (Sk 18,1-18), v Efezu (Sk 18,19-20,1.18-38). Podívejme se na několik věcí:

A. W. Tozer

Každá námitka proti evangelizačním metodám současného modlářského křesťanství se setkává s triumfálním zvoláním: „Ale my získáváme ztracené!“

A pro co je získáváte?

• Pro pravé učednictví?
• Pro nesení kříže?
• Pro sebezapření?
• Pro oddělení se od světa?
• Pro ukřižování těla?
• Pro svatý život?
• Pro vznešený charakter?
• Pro pohrdání poklady světa?
• Pro naprosté odevzdání se Kristu?

Samozřejmě – odpověď na tyto otázky bude znít: NE!

(Podle A. W. Tozera)

Většina z těch, kdo navštěvují církve, hraje – podobně jako se hrají jiné hry – hru na náboženství.

Náboženství je totiž nejrozšířenější hrou na světě!

Církev má svou vlastní „hrací plochu“, svá vlastní „pravidla“ a své vlastní „vybavení“ pro to, aby lidé mohli hrát hru na náboženství.

Evangelium o Boží milosti nás učí, že jsme spaseni jedině milostí skrze víru. Apoštol říká: „Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit.“ (Ef 2,9). To je základ, na kterém staví všichni křesťané – ke spasení nepotřebujeme skutky, jak to učí římská církev, ale jsme spaseni milostí skrze víru. Skutky jsou tím, co tuto víru přirozeně následuje: „Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.“ (Ef 2,10).

Devět věcí k modlitbám za církve a jejich pastýře, které byly zveřejněny službou 9Marks ve zprávě za rok 2013:

1. Výkladové kázání: Modlit se za to, aby se více pastýřů oddalo kázání celé rady Boží a z hlavní myšlenky textu Písma činili hlavní myšlenku svých kázání.

2. Biblická teologie: Modlit se za to, aby více pastýřů kázalo o velikém Bohu z velkého příběhu Bible, aby tak jejich sbory byly chráněny před falešným učením.

Jedním z největších problémů současné křesťanské církve je nedostatek a často přímo neschopnost biblického rozlišování. Nemůžeme se tomu ale příliš divit. V posledních letech jsme svědky toho, jak je samotnými křesťany v masivním měřítku odmítáno zdravé biblické učení, doktríny, s tím, že nepotřebujeme učení, ale zkušenosti. Důležitá je prý touha, nikoliv informace. Přímým důsledkem je, že mnozí křesťané dnes nejsou schopni jasně a srozumitelně vysvětlit, čemu doopravdy věří, a udělat to tak, aby to mělo hlavu a patu.

• Všechen lid se shromáždil jednomyslně na prostranství před Vodní branou a vyzvali znalce Zákona Ezdráše, aby přinesl knihu Mojžíšova zákona, který vydal Hospodin Izraeli. (Neh 8,1)

Osmá kapitola Nehemjáše začíná jedním z největších probuzení v historii Izraele. Stalo se to během svátku troubení. Svátek troubení byl zvláštní připomínkou, která měla být úvodem ke dni smíření. První den sedmého měsíce byl den odpočinku a celé společenství mělo přinést speciální oběti. Uctívání (společná veřejná bohoslužba) bylo prioritou společenství.