Aby přišlo nové, musí staré umřít! (Ř 6,1-3)

Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!

2. Korintským 5, 17

Pavel Borovanský, Ústí nad Labem, 3. listopadu 2019

 

I. Úvod

Pokoj vám a milost od Boha Otce i od Pána Ježíše Krista!  Vítám vás všechny. Domácí víry i hosty spolu s hledajícími.  Je krásné sledovat Boží dílo ve vás milovaní. V tomto sboru, který je, jak věřím pro nás všechny sborem domovským. Je naším duchovním domovem a útočištěm! Rád bych vyjádřil vděčnost za tento sbor i za sesterské sbory v Kladně i v Praze. Bůh neskutečně žehná našim společenstvím. Na Kladně jsou tři bratři obdaření ke staršovství, tedy k vedení, k ochraně a k sycení stáda. I v našem sboru Bůh žehnal trojnásobně. A když potom odešel bratr Jarda do Prahy, Bůh povolal do našeho společenství rodiny, ze kterých věřím vzejdou další muži povolaní jako strážci a pastýři Boží církve. I v Praze máme dnes stejnou naději. A již jsou vidět mezi bratry tady i tam ti, za které se modlíme, abychom rozpoznali jejich povolání. Apoštol Pavel píše svému synu ve víře následující slova.

  • 2 Timoteovi 2:1-2 A ty, můj synu, buď silný milostí Krista Ježíše, a co jsi ode mne slyšel před mnoha svědky, svěř to věrným lidem, kteří budou schopni učit zase jiné.

Vidíme, že nešlo o žádné tajné učení pouze pro starší. Nějaký vyšší level pro vyvolené z vyvolených. Pavel vyučoval Timotea před mnoha svědky. Není žádný rozdíl v učení, nebo v poznání mezi všemi křesťany. Všichni jsme povolání k tomu, abychom rostli v poznání tak, až dosáhneme zralosti a plné jednoty smýšlení i přesvědčení 1 K 1, 10.

A v Ef ve čtvrté kapitole čteme hned v jejím začátku, že dobrý Bůh dal svému lidu, církvi, dary proto. Abychom my všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti. Ef 4, 11-13.

Také apoštol Petr veden Božím Duchem dosvědčuje dobrotu a milost Boží v Kristu Ježíši, poslouchejte:

  • 2 Petrův 1:3 Všecko, čeho je třeba k zbožnému životu, darovala nám jeho božská moc, když jsme poznali toho, který nás povolal vlastní slávou a mocnými činy.

Všecko nám daroval Bůh. On neušetřil svého vlastního Syna, vydal Ho za nás. A spolu s Ním nám daroval naprosto vše. Jak chabá je ta i ta nejvzletnější řeč. Jak slabé je umění i těch nejsilnějších a nejschopnějších řečníků, když máme vyjádřit Boží charakter. Jeho dobrotu a milosrdenství. Štědrost a lásku se kterou dává naprosto vše i sám sebe do rukou svého lidu. Boží církve, kterou si vykoupil krví vlastního Syna!

V páté kapitole listu Římanům jsme mohli sledovat sílu Boží milosti. Dostatečně poučeni a vyučeni slovem Božím, se zrakem otevřeným Boží milostí jsme pochopili, proč Pavel pokládá evangelium za vše. A proč v protikladu ke Kristu a Jeho poznání považuje i ty nejlepší, nejkrásnější, nejdražší věci a nejsladší, nejpříjemnější rozkoše tohoto světa za hnůj. Nejen, že se nestydí za evangelium. Je jeho jedinou chloubou, nejvyšší radostí. Nejniternější, nejplnější rozkoší. Pojďme i my dále poznávat šířku, délku, výšku a hloubku Boží dobroty, milosrdenství a lásky. Budeme v kapitole šesté, v prvních třech verších. Pro kontext budeme číst od devatenáctého verše kapitoly pět.

Římanům 5:19-6:3 Jako se neposlušností jednoho člověka mnozí stali hříšníky, tak zase poslušností jednoho jediného mnozí se stanou spravedlivými. K tomu navíc přistoupil zákon, aby se provinění rozmohlo. A kde se rozmohl hřích, tam se ještě mnohem více rozhojnila milost, aby tak jako vládl hřích a přinášel smrt, vládla ospravedlněním milost a přinášela věčný život skrze Ježíše Krista, našeho Pána. Co tedy máme říci? Že máme dále žít v hříchu, aby se rozhojnila milost? Naprosto ne! Hříchu jsme přece zemřeli – jak bychom v něm mohli dále žít? Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt?

Odkazy: 2 Tm 2, 1-2; 1 K 1, 10; Ef 4, 11-13; 2 Pt 1, 3;

 

II. Špatné chápání a zneužití milosti. Ř 6, 1-2a

A. První Pavlova řečnická otázka

Šestou kapitolu listu Římanům otevírají tato slova: Co tedy máme říci? Že máme dále žít v hříchu, aby se rozhojnila milost? Abychom dobře pochopili Pavlovu argumentaci, musíme si uvědomit několik věcí.

 Za prvé:

Bible nebyla původně rozdělena do kapitol a ty dnes mohou trochu ztěžovat chápání textu. Když tedy odstraníme rozdělení na kapitoly. Mnohem lépe uvidíme, že Pavel reaguje na závěr kapitoly páté. Konkrétně na tyto verše:

  • Římanům 5:20-21 K tomu navíc přistoupil zákon, aby se provinění rozmohlo. A kde se rozmohl hřích, tam se ještě mnohem více rozhojnila milost, aby tak jako vládl hřích a přinášel smrt, vládla ospravedlněním milost a přinášela věčný život skrze Ježíše Krista, našeho Pána.

Za druhé:

Pavel předjímá možnou kritiku, kterou může tato argumentace přinést a kterou tehdy bezesporu i přinesla a dále přináší. „Když Pavle učíš, že jsme spaseni pouze na základě milosti Boží, když učíš, že kde bují hřích, tam se ještě více rozrůstá milost, potom hřešme, aby milost měla dostatečný prostor!“ Pavel dobře chápal, že jeho protivníci nejen z řad farizejů a zákoníků budou převracet učení o Boží spravedlnosti pouhou vírou a jen z milosti právě tímto způsobem. Pavel znal jejich argumentaci. Proto ji ve svém listu předjímal.

Za třetí:

Ale nešlo jen o zákonické Židy. I v církvi samotné se objevovali lidé, kteří svými bludy převraceli učení o milosti. Juda ve svém listu mluví o těchto falešných učitelích. Mluví o nich i Petr, ve 2 Pt, druhé kapitole. Tito lidé vytrhli verš Ř 5, 20 hrubě z kontextu. Převrátili a ohnuli pravdu učení o milosti ke své převrácené, hříšné podstatě. Všichni hlásali spásu z milosti v Kristu Ježíši, ale odmítali Kristovu vládu ve svých životech. Dělo se to v době apoštola Pavla, dělo se to v době Bunyanově, děje se to milovaní i dnes.

Narazil jsme několikrát na podobnou argumentaci v mnoha křesťanských diskusích. Společný znakem všech takto argumentujících lidí byla jejich neposlušnost Kristu. Jejich tvrdý a zapřisáhlý vzdor Kristově vládě v jejich životech! Jejich krédo zní: „Ježíš je můj Spasitel, ale ne můj Pán!“ Podle tohoto kréda je poznáte i dnes. Prý žiji z milosti a znamená to pro ně, že tedy mohou dále hřešit. Proto Pavel pokládá svou řečnickou otázku, aby nad míru jasně a srozumitelně sám odpověděl. Aby odpověděl pravdivě a v souladu s učením Krista a plnou inspirací Ducha svatého! Jeho odpověď zní: „Naprosto ne!!!“

B. Znovuzrozené srdce musí růst v dobrém chápání milosti Kříže

Pavel říká křesťanům v Římě, všem svým odpůrcům, nám dnes i všem případným čtenářům listu, že takový závěr je absolutně zlý a špatný. V žádném případě nežijme dál v hříchu! Pavel se hrozí a je pohoršen i jenom představou, že by někdo takto mohl argumentovat.  Za žádných okolností! Za nic na světě! Ani za nic z nebe, domněle z nebe! Kdyby sám anděl z nebe zvěstoval by Božímu lidu jiné evangelium, než Kristovo a apoštolů, budiž proklet říká Písmo v Ga 1, 8.

Ale když čteme Pavlovu řečnickou otázku i to, jak na ni odpovídá, vyvstává nám otázka jiná. A budeme dnes o tom mluvit. Může křesťan takto převracet učení evangelia o milosti a Boží spravedlnosti? Může znovuzrozené srdce špatně chápat, a proto převracet milost kříže?

Milovaní, Pavel psal křesťanům, proto odpověď zní: je mnoho okolností v životě věřících, které mohou ovlivnit naše chápání milosti. Prostředí se špatným učením, nebo jsou sbory, kde nemají přístup k Písmu. Lidské srdce, nejúskočnější ze všeho atd.  I jako křesťan mohu milost chápat špatně, a v krajním případě i takto zcela scestným způsobem. v Římě jistě právě tuto otázku řešili. Ať už ze strany Židů, zastánců zákona, tak možná ze strany těch, kteří by chtěli Krista jako zachránce, ale ne za Pána.

Pavel   ale pokládá svou řečnickou otázku, aby na ni sám vzápětí odpověděl také proto, že sám chápe evangelium velice dobře a správně. Věřící v Římě, ale i nás dnes chce Bůh slovy, která Pavel zapsal učit dobrému poznání a chápání milosti.  A pokud evangelium milosti i my chceme plně a dobře chápat. Musíme pozorně číst a rozvažovat nad Pavlovým dopisem.

Ta otázka totiž přirozeně vyplývá a povstává právě z dobrého a plného pochopení milosti Kříže. Vyplývá z toho, co Pavel učí v prvních pěti kapitolách.  Pokud křesťan dobře chápe milost, musí si tuto otázku položit. A musí si na ni také správně odpovědět. Za pomoci Písma a Ducha svatého. Modlitba, čtení, studium Písma a rozjímání nad ním. To je růst v poznání milosti a samozřejmě i aplikace v praktickém životě. Ptejme se tedy nyní spolu: znamená milost Kristova evangelia to, že můžeme dále hřešit? Jestliže bujení hříchu připravuje půdu slávě Boží milosti, máme dál hřešit, aby i milost mohla ještě více růst? Naprosto ne, říká apoštol pohanů! Pojďme si nyní ukázat, že cesta víry a správného chápání evangelia má dvě hranice, krajnice.

C. Jdi a už nehřeš, jako cesta. A dvě hranice této cesty

Každá dobrá cesta má dvě zřetelné krajní polohy, krajnice. Při putování po všech cestách hrozí, že když se blížíme krajnici, přichází nebezpečí. Jaká je odpověď na Pavlovu otázku ohledně pokračování v hříchu? Jaké jsou dvě krajní polohy naší cesty? Tak za prvé, přestože nám hrozí při cestě po krajnici kolize, jsou obě krajnice pro nás požehnáním. Díky nim můžeme kráčet po cestě spásy a posvěcení bez obav. Krajnice říkají pozor, sem se nepřibližuj!

Pavlova odpověď na otázku, zda máme dále hřešit je jasná, rázná a natolik kategorická, že nemusíme vůbec v této oblasti jakkoli pochybovat. Máme dále hřešit? Naprosto ne! V žádném případě a za žádných okolností. Tuto cestu nám vytyčil a dobře ukázal už sám Pán Ježíš. Když Ježíš uzdravil člověka nemocného 38 let, vyhledal ho později a řekl mu.

  • "Hle, jsi zdráv. Už nehřeš, aby tě nepotkalo něco horšího!" J 5, 14nn

A aby někdo nenamítal, že mu to ještě není jasné, podívejme se o kus dále. Do osmé kapitoly Janova evangelia. Ježíš zachraňuje ženu obviněnou z cizoložnictví. Když ti, kteří ji usilovali zahubit zahanbeně odešli. Obrací se náš dobrý Pán na ženu. Následuje tato scéna:

  • Jan 8:10-12 Ježíš se zvedl a řekl jí: "Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil?" Ona řekla: "Nikdo, Pane." Ježíš jí řekl: "Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!" Ježíš k nim opět promluvil a řekl: "Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života."

My nemáme dál kráčet cestou hříchu! Jdi a už nehřeš je příkaz Páně každému, kdo byl zachráněn Boží milostí. Naše cesta víry a pochopení Boží milosti a spravedlnosti tedy nese tento název. „Jdi a už nehřeš!“ Nebo chcete-li: "Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života." To je totiž jedno a to samé. Následovat Krista znamená jít ve světle a už nehřešit.

Ukázali jsme si cestu a nyní se podívejme na její krajnice i to, co je za nimi. Tou první krajnicí je místo, nebo okamžik, kdy se člověk začíná blížit překroucenému chápání milosti tak, že toleruje hřích ve svém životě. Smiřuje se sním. To už je na krajnici a za ní následuje nekonečný prostor stojící na filozofii falešných učitelů. Jsem pod milostí, tak mohu dál hřešit! Ano teoreticky, nebo hypoteticky pokud dobře chápu Boží milost a přičtenou spravedlnost Krista, potom „platí“, že mohu dál hřešit. Protože není žádný hřích, který by měl moc vytrhnout mne z ruky Krista a Otce. Jsou nám odpuštěny všechny hříchy pro přebohatou milost Ef 1, 7; Ko 2, 13. ale v okamžiku, kdy takto začnu smýšlet, jsem již z cesty milosti pryč. Jsem za krajnicí.

Druhou krajnicí je strach, že můžeme ztratit spasení kvůli hříchu v nás stále přebývajícím. A ten vede k zákonictví. K tomu, že něco musím činit a budu spasen. V tomto případě bojuji s hříchem, abych byl spasen. To je špatná motivace. Záslužná a převrácená.  A vede mimo cestu milosti. Potřebujeme dobře chápat Boží dílo spásy. Spravedlnost přičtenou z víry a pouze z milosti. Učme se od Pavla i z dalšího Písma. Máme dále hřešit? Ne! Když ale zhřeším, má hřích moc vytrhnout mne ze spásy? Ne!

 Jdi a už nehřeš! Zhřešíš- li, máš u Otce přímluvce, Pána Ježíše Krista spravedlivého! To je dobré pochopení učení o milosti a spravedlnosti z víry. Křesťan může upadnout do hříchu. I dlouhodobě. Ale celé jeho nitro křičí a volá: Bože smiluj se nade mnou hříšným, už nechci proti Tobě hřešit! David napsal, že mu vysychal i morek v kostech. Ž 32, 4

Odkazy: Ř 5, 20-21; 2 Pt 2; Ju 1, 4; Ga 1, 18; J 5, 14; 8, 10-12;

 

III. Pro hřích je křesťan mrtev! Ř 6, 2b

A. Jsme mrtvi pro hřích, co je mrtvé skončilo

Vidíme, jak se cítil David, když vzdoroval Bohu a setrvával v hříchu? Když odmítal činit pokání? Vidíme na té situaci dobře, jak naprosto nepřirozený stav to u věřícího člověka, u křesťana je. Člověk, který má Božího Ducha je nové stvoření. Má nové srdce. My někdy říkáme, když se modlíme za nevěřící. „Bože prosím změň srdce toho člověka.“ Ale změna není to pravé ořechové. Bůh dává jiné, úplně nové srdce. Jde tedy spíše o výměnu. Nové nahrazuje staré. A dnes uvidíme, že můžeme doslova trvat na následujícím výroku: „Staré umřelo, narodilo se nové!“ to je výrok Svatého Ducha Pavlovými ústy z 2 K 5, 17. Proto také tentýž Pavel v šesté kapitole listu do Říma vyhlašuje, jako odpověď na svou otázku, zda máme žít dále v hříchu tento fundamentální výrok, na kterém musíme trvat.

  • Ř 6: 2 Naprosto ne! Hříchu jsme přece zemřeli – jak bychom v něm mohli dále žít?

Byli jsme otroky hříchu. Naprosto svázaní. Totálně spoutaní. Ani to nejtvrdší otroctví, které připravil, nebo připravuje člověk člověku, nemá takovou hroznou moc, jako otrokář jménem hřích! Svět po pádu viděl mnoho zlého, co dokáže činit bližní bližnímu. Včetně otroctví těch nejhorších, nejtvrdších a nej převrácenějších forem. Četli jste román Chaloupka strýčka Toma, komunisty necenzurovanou verzi, nebo román Kořeny? Oba romány vámi otřesou.

Zotročeni byli a jsou jedinci, celé skupiny a společenství. Dokonce celé národy i rasy byli vykořisťovány a zneužívány otroctvím. Sami Židé otročili čtyři sta let Egyptským králům. Ale to všechno je jen viditelný, vnější projev otroctví lidských srdcí. Lidská srdce otročí hříchu a jsou tak strašlivě a hluboko hříchem zasažená. A člověk sám je ve všech oblastech natolik do hloubky zkažený hříchem, že sama jeho podstata je hříšná. Hřích neproniká do člověka zvenčí, ale vyvěrá z jeho srdce Mk 7, 21. A proto nestačí staré srdce léčit. Musí umřít a být nahrazeno novým srdcem, které je darem od Boha. Poslechněte si místo z knihy Ezechiel.

  • Ezechiel 11:19 A dám jim jedno srdce a vložím do jejich nitra nového ducha, odstraním z jejich těla srdce kamenné a dám jim srdce z masa,

Když Pavel prohlašuje, že nemůžeme již dále hřešit, protože jsme hříchu zemřeli. Neříká nic jiného, než to, co popisuje prorok Ezechiel. Bůh odstranil z našeho nitra srdce kamenné a starý člověk s tímto vyjmutím starého srdce umírá. Umírá hříchu. Jde o duchovní skutečnost. Ale pokračujme ve sledování Božího díla.

B. Nemůžeme pokračovat v tom, čemu jsme zemřeli

Pokud tedy jsme zemřeli hříchu, je snadné pochopit Pavlovo kategorické „Naprosto ne! Odpověď na otázku, zda máme dále žít v hříchu nemůže být stručnější, ráznější a kategoričtější! Čemukoli člověk umírá, o to navždy přichází. Už nikdy se k tomu nevrátí. Čemukoli člověk umírá, to navždy ztrácí vládu nad daným člověkem.  Pokud otrok umírá, je osvobozen od otrockého jha. Pokud otrok umírá, přichází otrokář o svého nevolníka. V našem případě otrokář hřích ztrácí vládu nad člověkem, jehož hříchy vynesl Ježíš na svém těle na kříž. Pavel přináší tento kategorický výrok druhé poloviny Ř 6, 2 s naprostou jistotou. Poslouchejte sami:

  • Ř 6, 2 Hříchu jsme přece zemřeli – jak bychom v něm mohli dále žít?

Umíráme hříchu. Tomu nejmocnějšímu a nejstrašlivějšímu otrokáři. A tato smrt nás vymaňuje jednou provždy a navždy z jeho vlády a moci. Před hříchem, v jeho očích a pro jeho království jsme zemřeli a zůstáváme pro něj mrtvi napořád. Prorok Ezechiel prorokoval mnoho set let před příchodem Krista tato Boží slova.

  • Ezechiel 36:25-27 Pokropím vás čistou vodou a budete očištěni; očistím vás ode všech vašich nečistot a ode všech vašich hnusných model. A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich.

V okamžiku, kdy Bůh z našich srdcí odstraňuje kamenná srdce, umíráme hříchu. Představte si situaci, kdy otrokáři umírá jeho trok. Co udělá? Jakou moc má dál nad zemřelým otrokem? Jaký nárok si může na zemřelého činit? Donutí ho nějakým způsobem, aby mu dále sloužil, je to v moci otrokářově? Naprosto ne, říká apoštol Pavel, plně unášen Duchem svatým.

Hřích je mocnou silou. Uvedl do zhouby celé stvoření i s vrcholem stvoření člověkem. Ale když jedná Bůh, moc hříchu končí. Nemá páky. Nemá páru. Nemá na to lidi, jak bychom řekli. Milost v Kristu je mocnější. V páté kapitole Pavel jasně prokazuje sílu kříže. A v šesté toto své učení jasně zpečeťuje kategorickým, a absolutním výrokem. Již nemáme žít dále v hříchu. Naprosto ne!

 Hříchu jsme totiž zemřeli a je na místě nejenom otázka, jak bychom v něm mohli dále žít. Ale platí, že ani nemůžeme již dále žít v hříchu, pod jeho vládou. Jednalo by se totiž o život v příkrém rozporu s naší novou přirozeností. Protože ve vybrané pasáži Ezechiela Boží dílo nekončí odebráním starého srdce. Bůh vkládá nové a spolu s ním nového ducha. Svého Ducha. Křesťan rozhodně již nemá žít v hříchu. Křesťan, protože zemřel hříchu, dokonce již nemůže žít v hříchu! To je silné slovo, že? Znamená to, že od svého obrácení a znovuzrození už křesťan nikdy nezhřeší? Co znamená Pavlovo prohlášení, že už nemůžeme dále žít v hříchu?

C. Poklad v hliněné nádobě

Jsou určité skupiny křesťanů, které učí o úplném a dokonalém posvěcení už tady a teď. Například Weslyáni. Učí o bezhříšnosti křesťana, které už nyní v tomto světě můžeme dosáhnout. Ale ačkoli chápu touhu po dokonalém posvěcení a důraz na něj, nemohu s tímto učením na základě Písma souhlasit. Apoštol Jan říká ve svém prvním listě slova nám všem známá.

  • 1 Janův 1:5-9 A toto je zvěst, kterou jsme od něho slyšeli a vám ji oznamujeme: že Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy. Říkáme-li, že s ním máme společenství, a přitom chodíme ve tmě, lžeme a nečiníme pravdu. Jestliže však chodíme v světle, jako on je v světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu. Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není. Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.

Můžeme zhřešit. A hřešíme. V myšlenkách a někdy i skutcích. Potřebujeme milost v každé vteřině. Ten vzácný poklad nového srdce, nového ducha, Božího Ducha máme v hliněných nádobách. A je to dobré rozhodnutí Boží, ačkoli se nám možná nezdá. Bůh to učinil, aby bylo všem jasné, že ta nesmírná moc Boží milosti není z nás, ale jeho dar. Ne k naší slávě, ale k Boží slávě Bůh koná a jedná. Tak, aby o tom nikdo nemohl pochybovat. Jak potom ale zachovat Pavlův kategorický výrok, který je pravdivý a biblický. Křesťan již nemá žít v hříchu a ani nemůže žít dále v hříchu. Hříchu jsme zemřeli.  Co s tím?

Už jsme si to jednou vysvětlili. A nyní to učiníme ještě více do hloubky. Pro hřích a jeho království jsme mrtvi. V řeckém originále stojí slovo apothnéskó. A vyjadřuje historickou skutečnost. Skutečnost naší smrti, ve smrti Kristově. Tento podíl na historické skutečnosti, že jsme opravdu zemřeli hříchu, máme skrze víru jednou provždy nám odevzdanou Ju 1, 3; Ježíš zemřel za nás a na našem místě. Hříchy, pro které nesl Boží hněv byly naše, ne Jeho. Jde o zástupnou a smírčí oběť. A proto jsme my nyní pro hřích mrtví, protože za naše hříchy bylo zaplaceno. Ježíš za ně zemřel.

Není to tak, že bychom během našeho posvěcení nějak postupně, pomalu a dlouze umírali hříchu. Jde o něco, co se již stalo na kříži. Před Bohem Otcem i Pánem Ježíšem jsme mrtvi hříchu fakticky a skutečně. Protože jsme darem Boží milosti ospravedlněni v Kristu, jsme mrtvi jak vládě hříchu, tak i věčnému trestu za něj. A protože jsme nová stvoření, s novým srdcem a naplněni i zapečetěni Duchem svatým, je vědomý a dobrovolný hřích v naprostém protikladu s naší novou přirozeností. Kdo je v Kristu, nežije hříchu. Zhřeší-li však, ať činí pokání. Protože má u Otce Přímluvce, Pána Ježíše Krista. 1 J 2, 1;

Odkazy: 2 K 5, 17; Mk 7, 21; Ez 11, 19; 36, 25-27; 1 J 1, 5-10; 2, 1; Ju 1, 3;

 

IV. Když jsme poznali toho, kdo nás povolal svou slávou, tak víme!

A. Nevíte snad o své smrti v Kristu?

Půjdeme k poslednímu verši. Pavel v něm pokládá svou poslední řečnickou otázku.

  • Římanům 6:3 Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt?

Už víme, že Pavel nepokládá své otázky proto, že nezná odpověď a potřebuje, aby mu ji někdo sdělil. Otázky jsou řečnické a vycházejí všechny z úplného Pavlova pochopení evangelia o Božím soudu a o přičtené spravedlnosti skrze víru a z milosti v Kristu. Všechny Pavlovi otázky slouží jednomu jedinému. Absolutnímu prokázání skutečnosti, že křesťan je pro hřích mrtev a nemůže v něm pokračovat.

 A to je věc milovaní, kterou bych chtěl, abychom si všichni dobře zapamatovali. Pro chvíle pochybností a velikého zápasu s hříchem, kdy se bude zdát, že hřích je v nás až příliš živý. On totiž v nás stále živý je. Žije v našich tělech. Pochopte to dobře. Pavel přeci nepíše, že hřích pro nás zemřel, ale my pro hřích! To chce Pavel, abychom dobře pochopili a vybudovali na tom svou víru. Ta musí být pevná právě ve chvílích, kdy je hřích silný a až příliš živý v našich životech.

Milostí jsme spaseni a milostí vítězíme. Porazit hřích a naprosto s ním skoncovat může jenom Bůh. A On to učinil. Ježíš zvítězil a přijde den setření každé slzy a úplného smazání hříchu z mapy stvoření. Hřích je poražen, ale žije ještě. Snaží se nás stále podmanit a zahubit. Ale milost je větší. V první kapitole Janova evangelia stojí psáno.

  • Jan 1:16-17 Z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí. Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista.

My přeci víme stejně jako Pavel, že jsme zemřeli díky Kristu a Jeho kříži, vládě hříchu! 

B. Víme, že v Kristu je plnost milosti.

A dobře také víme, že v Kristu je plnost milosti. Jsme ve stejné pozici jako Pavel. Zrozeni z Boha, naplněni a zapečetěni týmž Božím Duchem. Vyučeni a osvobozeni pravdou stejného Ducha Božího. A víme drazí svatí, že neexistuje nic takového, jako plnost hříchu. Ten byl vpuštěn do stvoření Adamovým skutkem. Byl to Boží plán.  Milost má svůj původ a zdroj ve věčném Bohu, Kristu. Hřích má svůj původ a zdroj ve stvoření a jeho vzpouře. Milost, kterou jste od Boha Otce v Kristu obdrželi je plná a věčná. To je význam J 1, 16, milost za milostí a znovu a znovu. Pořád dál a dál jste obdařeni, až k věčnosti a navěčnost. Život v hříchu i hřích sám má podstatu ve lži. A lež není ani plná ani věčná. Proto i hřích jednoho dne skončí absolutně.

 Do té doby ale musíme vést nemilosrdný, tvrdý a někdy tíživý, dlouhý až nepřestávající boj s hříchem. Ale on už nad námi nepanuje. Jsme pro něj mrtví. On už nás prostě nemůže donutit k tomu, abychom mu opět otročili! Zkuste donutit mrtvolu k čemukoli.

A padneme-li do hříchu? Ježíš už za něj zaplatil! Proto je pro nás Kristus zdrojem a pramenem nekončící milosti. Věčné milosti. Utíkejte k Němu, když hřešíte. Copak si myslíte, že vás vyžene, když již vynesl váš hřích na dřevo kříže, zaplatil za něj a smyl ho z vás svou vlastní krví? On už prokázal svou lásku k nám tím vším. Zemřel za nás! A my utíkejme k Němu, když hřešíme, buďme rychlí v pokání. Prokažme lásku k Němu, kterou vlil do našich srdcí spolu s Duchem svatým. Vždyť to je ta naděje, která neklame Ř 5, 5. Vybudujme svou víru na této skále. Zemřeli jsme hříchu. V Kristu je plnost milosti. Na to se spolehněte!

C. Víme, že všichni v Kristu jsou pokřtěni v Kristovu smrt

Poslední věcí, kterou bych chtěl vytáhnout z našeho textu je následující slovo. Pavel píše:

  • všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt

Všichni v Kristu! To není jako když do obchodu přijde kvalitní zboží a člověk musí spěchat, aby nebylo vyprodáno. Protože zboží přišlo v omezeném množství a někteří lidé si ho nakoupí více. S milostí je tomu jinak. Ani kdyby všichni vaši sourozenci v Kristu hřešili od rána do večera, a tak neustále nakupovali zadarmo a bez peněz této vzácné Boží milosti a spravedlnosti, sklad nebude vyprázdněn! To se nemůže stát. Všichni, kdo jsou v Kristu se mohou plně spolehnout na Boží milost a spravedlnost skrze Kristův kříž. Poslouchejte slova Pána Ježíše, Bohatýra nebes a Jitřní hvězdy:

  • Jan 6:37-40 Všichni, které mi Otec dává, přijdou ke mně; a kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven, neboť jsem sestoupil z nebe, ne abych činil vůli svou, ale abych činil vůli toho, který mě poslal; a jeho vůle jest, abych neztratil nikoho z těch, které mi dal, ale vzkřísil je v poslední den. Neboť to je vůle mého Otce, aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný; a já jej vzkřísím v poslední den."

Nemusíme proto Ke Kristu spěchat ze strachu, že milost bude vykoupená! My ale chceme ke Kristu spěchat! A to kvůli Pánu samotnému. Ne ze strachu, že milosti je málo a Pán nás odbude. Ale právě kvůli tomu, kým On sám je a že víme o plné milosti v Něm, Ježíš nás neodbude!

Milostí jsme spaseni skrze víru. Všichni, kdo jsou pokřtěni v Krista, zemřeli moci hříchu! Nejde o křest vodou. Takovou sílu vodní křest nemá. Jde o křest Duchem svatým. Duch Boží nás ve křtil do Krista. A my to víme. Díky Bohu jsou pro nás Pavlovi otázky stejně řečnické a stejně dopředu již zodpovězené. Bůh nám dává porozumět evangeliu podobně jako dal Pavlovi. Dává nám v tom podobně i růst. Pavel nepíše tento svůj dopis jako mladík. Ale ve věku asi šedesáti let. Věříme stejnému evangeliu. A proto víme jako Pavel. Evangelium je zvěstí Boží a jenom vírou lze i vědět. Ale nejenom věříme. My dnes již víme. Naše víra je jistotou. Petr píše, že jsme poznali Boha v Kristu 2 Pt 1, 3. A slovo Petrem použité značí hluboké, intimní poznání, tedy my opravdu víme. A toto vnitřní svědectví máme v sobě, a Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. Ř 8, 16

Amen!

Odkazy: J 1, 16-17; 6, 37-40; Ř 5, 5; 8, 16; 2

Osnova kázání