Janovo evangelium

Ačkoli lidé mají sklony směřovat k tomu, že sami sebe činí středem všeho dění a podléhají pokušení si myslet, že i veškeré kon

Marta má břemeno, bolest. Zármutek. Její bratr zemřel. Největším břemenem je náš hřích, jehož mzdou je smrt! Její víra možná ještě všemu přesně nerozumí, ještě vše přesně nechápe, ale jde, snad intuitivně tím jediným správným směrem. Slyší, že se blíží Pán Ježíš a jde Mu rychle vstříc.

Bratři a sestry, nacházíme se se na úplném konci Janova evangelia. Ale není to tak, že když se jedná o poslední, závěrečná slova. Tak v nich není nic důležitého, podstatného. Vždyť víme, že veškeré Písmo, je cele vydechnuté Bohem a Jeho Duchem!

Velice jsem se zaradoval, když jsem mezi tvými dětmi našel takové, které žijí v pravdě, jak jsme dostali přikázání od Otce. A nyní tě prosím, paní, ne že bych ti psal nové přikázání, ale připomínám to, které máme od počátku: abychom milovali jedni druhé. A to je láska: žít podle Božích přikázání; to je to přikázání, o kterém jste od počátku slyšeli, že máte podle ní žít.
2. Janův 1:4-6

Vždyť i Kristus dal svůj život jednou provždy za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu. Byl usmrcen v těle, ale obživen Duchem.
1 Petrův 3:18

Boží láska není podmíněná naší dobrotou. Na to nikdy nesmíme zapomenout. Ve chvíli, kdy si začneme myslet, že nás Bůh má rád pro to, jací jsme, hodní, dobří k druhým lidem, zbožní, věrní a vytrvalí ve víře, v tu chvíli jsme na nejlepší cestě pryč od Boží milosti směrem k samospravedlnosti, která nakonec skončí bez důvěry Bohu, zato s vírou v sama sebe. A to je cesta do pekel. Protože jestliže si někdo myslí, že Boha nepotřebuje dnes, pak takový člověk říká, že Boha nebude potřebovat ani zítra. A život bez Boha není na věčnosti život, ale věčná smrt. Tam zbyde jen utrpení, protože Boží láska není v pekle přítomná.

Text kázání