…aby měli zdravou víru (Tt 1,13-14)

Přísné napomínání vede k růstu

Jaroslav Kernal, Kladno 20. července 2014

Pokoj vám a milost, milí svatí. Jsem moc rád, že se znovu scházíme nad Božím slovem a můžeme pokračovat ve výkladu listu Titovi. Pomalu jsme se dostali do druhé poloviny první kapitoly a dnes zaměříme svou pozornost na verše 13 a 14. Budeme číst od 10. do 16. verše.

Apoštol Pavel nechal Tita na Krétě, aby dal do pořádku, co ještě zbývá – a zbývalo toho ještě docela dost. Měl ustanovit starší a Pavel neváhal znovu Titovi zopakovat, jací to mají být lidé. Už předtím mu dal instrukce, Titus věděl, co má dělat a jak, přesto Pavel znovu píše, že starší musí být (E – mají to být), doslova je tam, že to je člověk, který „JE:“. Starší církve musí být lidé, kteří mají zcela konkrétní vlastnosti popsané ve verších 6-8 a musí mít také určité schopnosti, které jsou popsané ve verši 9 – musí být:

  • Titovi 1:9  pevný ve slovech pravé nauky, aby byl schopen jak povzbuzovat ve zdravém učení, tak usvědčovat odpůrce.

Následně jsme si z veršů 10-12 ukazovali deset vlastností falešných učitelů, kterým měl Titus – a také nově ustanovení starší – zavřít ústa, což je jediný způsob, jak zabránit šíření jejich bludů. Ukazovali jsme si, že to jsou lidé, kteří 1. se nepodřizují – jsou to buřiči, 2. žvaní – vedou prázdné řeči, 3. svádějí lidi – jsou to podvodníci, 4. chlubí se vnějšími věcmi (lpí na obřízce), 5. rozvracejí rodiny, 6. učí, co se nepatří, 7. učí pro hanebný zisk…, 8. jsou to lháři, 9. jsou jako zlá zvířata, a 10. charakterizuje je duchovní lenost. Mnohé z toho – nepodřizování se Božímu slovu a ustanoveným autoritám, žvanění, chlubení se vnějšími věcmi, duchovní lenost – bylo charakteristické také pro zmatené křesťany na Krétě. Právě těm jsou určena slova 13. a 14. verše. V tomto směru je list Titovi aktuální také dnes a po všechny věky – vždy bylo nutné pečlivě vybírat starší a kdykoliv to církev nedělala s důkladnou pečlivostí, tak na to vždy doplatila, vždy bylo nutné napomínat falešné učitele a zavírat jim ústa a vždy zde bylo množství zmatených a poblouzněných křesťanů, kteří byli svedeni prázdnými řečmi dravých vlků a hloupě opakovali jejich žvanění i způsoby jednání. Petr k tomu napsal, že:

  • 2 Petrův 2:1-2 V Božím lidu bývali ovšem i lživí proroci; tak i mezi vámi budou lživí učitelé, kteří budou záludně zavádět zhoubné nauky a budou popírat Panovníka, který je vykoupil. Tím na sebe uvedou náhlou zhoubu. A mnozí budou následovat jejich nezřízenost a cesta pravdy bude kvůli nim v opovržení.

V Petrově textu nalezneme děsivá slova – na začátku druhého verše říká mnozí. Z toho jediného slůvka by nám měl běhat mráz po zádech a měli bychom volat ke svému Spasiteli: „Pane, chraň nás před pokušením a svodem!“ Musíme prosit Boha, aby nám pomáhal chránit naše srdce, mysl, ústa, jednání, abychom nepodlehli zhoubným naukám. A musíme vědět, že to je na prvním místě naše vlastní zodpovědnost. Situace církve a jednotlivých křesťanů na Krétě nám ukazuje, že falešní učitelé skutečně přinášeli zmatek do jejich životů, situace kolem nás nám ukazuje, že se od té doby nic nezměnilo. Text, který je před námi, je stále stejně aktuální a naléhavý. Pojďme nyní do tohoto textu. Ukážeme si z něj nejprve, jak máme jednat s křesťany (a s církvemi), kteří jsou zmatení a jsou ve vleku falešných učitelů a potom se podíváme na cíl, k němuž máme směřovat, a tím je zdravá víra.

I. Přísně je napomínej

Křesťané mají být zdraví ve víře. To je jeden z velkých důrazů pastorálních epištol (listy Timoteovi a Titovi). Je to důraz celého Písma. Ať se nakonec podíváte kamkoliv, všude najdete výzvy, povzbuzení nebo napomenutí, jejichž cílem je, aby křesťané byli zdraví ve víře. Co to znamená být zdraví ve víře? Budeme se tomu věnovat mnohem více za chvíli, ale na úvod chci uvést, že to znamená být podobný Kristu. Nejlepší definice:

  • Efezským 4:13-14 …abychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti. Pak už nebudeme nedospělí, nebudeme zmítáni a unášeni závanem kdejakého učení - lidskou falší, chytráctvím a lstivým sváděním k bludu.

Křesťané na Krétě nežili v jednotě víry a poznání Syna Božího, byli nezralí, jak lidsky i duchovně, byli nedospělí a to znamenalo, že byli unášeni závanem kdejakého učení, lidskou falší, chytráctvím a lstivým sváděním k bludu.

Apoštol jasně prohlašuje, že svědectví o křesťanech na Krétě je:

A. Pravdivé svědectví

To jsou slova, jimiž začíná 14. verš a která odkazují k předchozímu verši, kde Pavel k popisu stavu Kréťanů používá slova básníka Epimenida:

  • Titovi 1:12 Jeden z nich, jejich vlastní prorok, řekl: ‚Kréťané jsou samí lháři, zlá zvířata, lenivá břicha.‘

Pavel potvrzuje slova pohanského básníka – ukazuje, že nijak nepřehání, když říká to, co říká. Dokonce můžeme toto Pavlovo potvrzení vztáhnout k celému jeho popisu situace na Krétě, jak jsme ji viděli od desátého verše. To všechno je pravda. To všechno ještě navíc potvrzují slova jednoho z jejich vlastních básníků, který měl mezi pohany pověst proroka. Pavel tady neříká, že Epimenides byl Božím prorokem. Ale říká, že jeden jeho výrok, který se týká charakterů Kréťanů, je pravdivý a v tomto smyslu skutečně prorocký. Bůh použil Epimenida, aby nastavil Kréťanům zrcadlo. Nyní ale na Krétu přichází Titus s mnohem lepším a jasnějším zrcadlem – přichází s Božím slovem, podle kterého bude napravovat Kristovu církev i životy jednotlivých křesťanů.

Je tady pravdivé svědectví o jejich životech. Není to nijak úchvatné svědectví – je mnohem více smutné a místy až děsivé. Nepodřizují se, vedou prázdné řeči, chlubí se vnějšími věcmi, jejich rodiny jsou neuspořádané, rozvrácené, a Pavel je vede k tomu, aby starší ženy učili mladší, aby se staraly o domácnost a milovaly své muže – jak asi vypadaly rodiny takových křesťanů! Otroci okrádali své pány, zaměstnanci své zaměstnavatele, byli nespolehliví, byli to lháři, chovali se jako zvířata, a byli líní. To je strašné svědectví. Ale mělo by nás vést k otázce, co by apoštol napsal o nás? Jak by popsal naše křesťanské životy? Jak by popsal naše rodiny? Jak by nás popsal v naší práci? Jaké je svědectví našeho života? Modlím se za to, milovaní, aby svědectví našich životů ukazovalo, jak velkého Pána uctíváme. Zároveň ale vím, že jsme slabí a že mnohokrát v našich životech selháváme. Proto potřebujeme totéž, co potřebovali křesťané na Krétě:

B. Zdůvodněné napomínání

  • Titovi 1:13 Proto je přísně kárej…

Je tady to slůvko „proto“, které další překlady překládají jako „pro tu příčinu“ (Pavlík), „z toho důvodu“ (ČSP). Toto slůvko jasně odkazuje na předchozí prohlášení, na svědectví, které Pavel vydal o křesťanech na Krétě. Pavel viděl život církve i jednotlivců (ponechal Tita na Krétě, tzn. že tam s ním byl), viděl, v jakém stavu jsou, a to byl jednoznačný důvod k tomu, aby Titus zasáhl. Pavel nebyl lhostejný ke stavu církve ani k tomu, když viděl, že nějací křesťané žijí v chaosu nebo životem, který neoslavuje Boha.

Tady je první velká lekce, kterou se máme naučit. Když vidíme hřích nebo neukázněnost v životě bratra nebo sestry, nebo kdekoliv v církvi, nesmíme být lhostejní, ale je to výzva k tomu, abychom jednali, abychom se modlili a abychom napomínali. Je zde samozřejmě několik rovin jednání, ale v té nejširší rovině mluvíme o zodpovědnosti každého křesťana za svůj vlastní život a také o zodpovědnosti každého křesťana za církev, a tedy za život bratrů a sester v Kristu. Boží slovo říká, že jsme jedno tělo, že jsme údy, které se navzájem podpírají, které se navzájem nesou, budují se v lásce, povzbuzují se k dobrým skutkům a napomínají se, kdykoliv a kdekoliv je to potřeba. To je církev – to je obraz církve podle Bible. To není nedělní klub, kam se přijdeme pobavit, kde si to přijdeme užít a potom hurá domů. Církev je živý organismus lidí, kteří patří k sobě a jejichž životy jsou otevřené vůči sobě navzájem. Pavel napsal křesťanům do Říma:

  • Ř 15:14 Jsem přesvědčen také já o vás, bratří moji, že i vy jste plni dobroty, naplněni veškerým poznáním, takže sami můžete ukazovat cestu jeden druhému.

Každý křesťan může ukazovat cestu druhým – pokud žije ve svatosti a následuje Krista, tedy pokud sám nežije v hříchu. Náš oddíl ukazuje na to, že pro starší církve je to povinnost. Jejich povinností je umlčet ty, kdo kážou falešné věci, zabránit takovým lidem učit druhé ve sboru. Starší jsou pastýři a tedy ochránci stáda, mají chránit Boží lid. Je tragédií, že dnes naleznete církve, které se chlubí tím, že přijímají širokou škálu různých, často protichůdných, učení. Ale zkuste do takové církve přijít se zdravým učením – se zlou se potážete. Co tedy mají starší sboru dělat, když dojde na nápravu věcí?

C. Přísná výchova

  • Titovi 1:13 Proto je přísně kárej

Titus má kárat přísně. První otázka, která nás asi napadá, je, koho přesně má kárat? O kom se tady mluví? Kdo jsou ti „oni“ zmiňovaní v tomto verši? Myslím, že odpověď je docela jasné a už jsem na ní ukázal – především se jedná o křesťany, kteří byli svedeni žvaněním falešných učitelů, jsou to křesťané, kteří se zamotali do lidských filozofií a názorů, které nestojí na Písmu. Následující verš to ukazuje celkem přesvědčivě:

  • Tt 1:14 …nedrželi se židovských bájí a příkazů lidí, kteří se odvracejí od pravdy.

Je tady skupina lidí, které je určeno toto napomínání a je oddělená od těch, kteří vydávají příkazy, kteří učí lidské báje a kteří se odvracejí od pravdy. Této skupině je určeno napomínání, tito křesťané mají být konfrontováni se svými hříchy a mají být vedeni k pokání. Těm druhým lidem – těm, kdo svádějí, je třeba zavřít ústa. Podívejte se do dalších dvou veršů, jak v nich Pavel tyto lidi označuje – on jasně ukazuje, že lidé, kteří se odvracejí od pravdy, nejsou křesťany – jsou to nábožní lidé, kteří možná tvrdí, že znají Boha, ale přitom jsou odporní, neposlušní a neschopní jakéhokoliv dobrého skutku.

Takové lidi je třeba na prvním místě umlčet a teprve potom je možné je napomínat, konfrontovat je s jejich hříchy, vyučovat je a vést je k pokání. Ale nejprve musí být zticha a musí začít poslouchat. Dokud budou lidmi, kteří se nechtějí podřídit, není možné je vést k pokání. Přesto Pavel povzbuzoval Timotea v Efezu, aby vlídně poučoval odpůrce:

  • 2Tm 2:25-26 Snad jim dá Bůh, že se obrátí, poznají pravdu a vzpamatují se z ďáblových nástrah, do kterých se dali polapit, když podlehli jeho vůli.

Ti, kdo jsou zrozeni z pravdy, milují pravdu a podřizují se pravdě. Někdy to bolí více a někdy méně, někdy to trvá krátce a jindy opravdu dlouho, ale skutečné Boží dítě se nakonec podřídí pod mocnou ruku Boží. Čím déle to ale trvá, tím fatálnější jsou důsledky hříchů, které potom Boží dítě musí nést. Podívejte se na Lota. Boží slovo říká, že to byl muž spravedlivý, který trpěl bezbožností v Sodomě (2Pt 2,7). Přesto v té Sodomě žil. Nebyl zvrhlý, jako byli ostatní, podřídil se slovům andělů, tedy slovu Božímu. Ale kompromisy, které udělal předtím, než vstoupil do Sodomy, během té doby, kdy žil v Sodomě a i potom, co z ní byl vyveden, ho dovedly k tomu, že ho jeho vlastní dcery zneužily a zplodily s ním děti. Hřích má vždycky důsledky v životě Božích dětí. Nelze dělat kompromisy, vyhýbat se zodpovědnosti, hřešit a myslet si, že to Bůh nějak přehlídne nebo že se nic nestane.

Ale Boží dítě je možné na rozdíl od falešných učitelů napomínat, usvědčovat z hříchu a vést k pokání. Když se vrátíme do našeho textu, tak je tam slovo kárat, které může znamenat také napomínat nebo dokonce potrestat. V Novém zákoně je toto slovo používané ve velmi konkrétním slova smyslu – zahrnuje jak konfrontaci hříchu, tak také výzvu k pokání. A to je jediná možnost, jak jednat v takových případech, které jsou popsané v našem textu. Moji milí, pokud naše životy nejsou v pořádku, potřebujeme, aby za námi přišli bratři nebo sestry, aby za námi přišli starší sboru, konfrontovali nás a vedli nás k pokání. To je jediná cesta k nápravě. A v případě, že jsou naše životy utopené v hříchu a zamotané do chaosu a zmatku, musí přijít pokárání, které bude přísné. Titus měl na Krétě jednat přísně. A právě tak to musí být, milovaní. Musíme si uvědomit dvě věci:

1. Kde není přísné napomínání, tam nebude kázeň a tam také nebude žádná zbožnost. Když chybí kázeň v rodině, bude chybět také zbožnost, když rodiče nevedou a nevychovávají své děti, jejich děti nebudou zbožné. Když se sami rodiče nepodrobují kázni, tedy napomínání a nápravě svých hříchů, nebudou ani rodiče zbožní. Když v církvi chybí kázeň – tedy přísné napomínání hříchů a vedení k pokání, bude v církvi chybět i zbožnost a církev bude plná bezbožných lidí, svévolníků, kteří sice prohlašují, že znají Boha, ale svým jednáním to popírají (v. 16). V církvi to musí začínat na kazatelně a v rodině u hlavy rodiny.

2. Přísné napomínání je projevem opravdové křesťanské lásky. Dnes se sice v církvi hodně mluví o lásce, ale nejedná se o lásku podle Písma, ale o opičí lásku, o světskou lásku, což je sebeláska. Víte, jít přísně pokárat bratra nebo sestru, znamená nést kůži na trh, znamená to obětovat se a velmi riskovat. Je jednodušší říct, že ono to nějak dopadne, nebo že se musím modlit, aby mu to Pán ukázal. Ale to je alibismus, sobectví a sebeláska. Vypadá to zbožně, ale ve skutečnosti je to bezbožné. Je to hřích proti Bohu, který nám přikazuje, abychom napomínali, a je to hřích proti bližnímu, který dál hřeší. To nás vede ke druhému bodu našeho kázání, a to je cíl, ke kterému má směřovat přísné napomínání – tím cílem je:

II. Zdravá víra

Už jsme si nastínili, co to znamená zdravá víra – je to zralost, která odpovídá duchovnímu i fyzickému věku, je to porozumění učení i jednání a život, který je podobný životu Ježíše Krista. V našem textu je zdravá víra definovaná trochu jiným způsobem. Jsou zde tři věci, které jsou pro zdravou víru charakteristické a které chybějí falešným učitelům. Tou první je:

A. Poslušnost

Verš 10 začíná prohlášením, že je mnoho těch, kteří se nepodřizují – je tam řeč o falešných učitelích, ale následující verše nám dávají poznat, že se jedná také o všechny, kteří jsou jimi svedeni. Dokládá to také řada dalším míst z Božího slova – paralelní pasáž z 2. Timoteovi:

  • 2 Timoteovi 3:2-5 Lidé budou sobečtí, chamtiví, chvástaví, domýšliví, budou se rouhat, nebudou poslouchat rodiče, budou nevděční, bezbožní, bez lásky, nesmiřitelní, pomlouvační, nevázaní, hrubí, lhostejní k dobrému, zrádní, bezhlaví, nadutí, budou mít raději rozkoš než Boha, budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat. Takových lidí se straň.

To jsou velmi tvrdá a vážná slova. Neposlušnost z nich přímo prýští. Křesťan je pravým opakem člověka, který je popsaný v těchto verších. Zdravý křesťan je ten, kdo následuje svého Pána, kdo se Mu podřizuje, kdo Ho poslouchá. Boží slovo je v tomhle jasné a nekompromisní:

  • Jan 14:23 Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo…

To je o poslušnosti. To není o pocitech, to není o okolnostech, to není o lidech okolo nás – to je o našem vlastním srdci. Podle toho se pozná, zda stavíme na Písmu, či nikoliv. Text, který dnes máme před sebou, je jednou z těch klíčových věcí. Měřítkem světa je dnes popularita, oblíbenost. Jedna sestra mi nedávno řekla: „Když půjdu tu ženu, ‚sestru‘, která přede mnou pomlouvala druhé, napomenout, bude to znamenat, že ji ztratím, že už se mnou nepromluví a možná dokonce přestane chodit do sboru.“ Moji milí, je-li to tak, bude mnohem lépe, aby taková žena do sboru nechodila! Pokud nechce činit pokání a změnit své jednání, potom není církev místem, kde by měla být. A to platí o každém. Proto musíme napomínat hříšníky. Proto musíme být přísní na ty, kteří nechtějí činit pokání. Možná odejdou, možná si dokonce najdou sbor, kde je nikdo napomínat nebude, možná si najdou kazatele, kteří vyhoví jejich přáním – ale bude to znamenat, že „zbožně“ sebeuspokojeni půjdou do pekla. Křesťan poslouchá napomínání a jedná podle něj:

  • Žalm 141:5 Spravedlivý ať mě třeba bije, pokládám to za milosrdenství, ať mě trestá, je to pro mou hlavu olej, má hlava to neodmítne, v jejich neštěstí se za ně ještě budu modlit.
  • Přísloví 6:23 Vždyť příkaz je světlem a vyučování osvěcuje, domluvy a kárání jsou cesty k životu.

To je vyznání křesťanského srdce. To je vyznání zdravé víry. Zdravá víra poslouchá, podřizuje se a jedná. Všimněte si v našem textu, že tady jsou příkazy falešných učitelů. To je jejich styl, to je způsob jejich jednání – budou přikazovat lidem, co mají nebo nemají dělat. Snaží se různou manipulací donutit lidi, aby je poslouchali. Jak jedná Bůh? Jak jednají pastýři ustanovení od Boha? Ano Bůh také přikazuje, ale nemanipuluje. A Bůh především dává svému lidu nové srdce a svého Ducha – a poslouchejte, co ještě dělá:

  • Ezechiel 36:27 …učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich.

Bůh to učiní. Když Bůh dá nové srdce, tedy nové narození z Ducha svatého, je tady poslušnost. Poslušnost patří k novému životu. Neposlušnost ke starému. Kromě toho je Bůh dobrý pastýř, který zná své ovečky jménem, a ovce znají Jeho, znají Jeho hlas a jdou za Ním. Proto pastýři stáda – Bohem ustanovení pastýři! – berou Jeho slovo a volají Boží lid Božím slovem, ne slovem lidským, ne lidskými bájemi, nebo výmysly, ale tím Slovem, které ovce dobře znají a které touží poslechnout. Proto může Jan napsat:

  • 1 Janův 4:6 …kdo zná Boha, slyší nás, kdo není z Boha, neslyší nás. Podle toho rozeznáváme ducha pravdy a ducha klamu.

To nás vede k další charakteristice zdravé víry:

B. Pravda

  • Tt 1:14 …nedrželi se židovských bájí a příkazů lidí, kteří se odvracejí od pravdy.

Musíme si položit otázku, jak je to možné, že křesťané na Krétě následovali lidi, kteří se odvraceli od pravdy? Musíme si tutéž otázku klást i dneska – jak je možné, že tolik křesťanů následuje lidi, kteří se odvracejí od pravdy?

Je to prosté a odpověď má dvě části. První část se týká samotných křesťanů. Písmo tady říká, že mají mít zdravou víru. Když jí nemají, jsou podle Ef 4,14 zmítáni a unášeni závanem kdejakého učení. To je nezdravá víra. Tady slyší něco a hned tam letí, tamhle si něco přečtou a hned jsou pro to nadšení, tady jim někdo něco řekne a už za ním běží. Všímáte si, jak souvisí nezralost a nezdravá víra s neposlušností? Křesťané se často nedrží zdravého učení jenom proto, že jsou neposlušní a mnohdy jsou svedeni jenom proto, že nejsou zralí ve víře a nenechají se vést zbožnými staršími. Skutečně se nemůžeme divit tomu, že to tak bylo na Krétě – církve neměly žádné starší a každý si učil, co se mu zachtělo. Nemůžeme se ani divit, že podobná situace je v naší zemi – církve sice mají starší, ale většina z nich nejsou skutečnými staršími, jsou spíše sborovými úředníky, kteří byli vybráni z těch, kdo byli ochotní aspoň něco dělat. Jestliže u starších a kazatelů chybí kvalifikace podle Písma, potom církev bude vypadat jako církev na Krétě – neporoste v pravdě a nebude se podobat svému Spasiteli, Kristu.

Druhá část odpovědi se týká falešných učitelů. Žádný falešný učitel nikdy nepřijde a neřekne vám: „Já jsem falešný učitel, pojďte mě následovat, já vás odvedu od pravdy.“ Tak to prostě není. Žádný podvodník nikdy nepřijde a neřekne, že je podvodník, který vás přišel okrást. Vždycky to vypadá celkem seriózně. Někdy dokonce velmi seriózně. Zajděte si někdy do nějakého křesťanského knihkupectví, nebo se na nějaké podívejte na internetu. Najdete tam knihy, kde se jejich autoři ohánějí biblickými verši (v tom lepším případě), nebo různými napřirozenými zjeveními a zázraky v tom případě horším. Když vezmete většinu takových knih a postavíte je do jasného světla Písma, podíváte se na to, co učí o Bohu, co učí o spasení, co učí o církvi, co učí o Písmu, musíte takové knihy odložit, protože nemají s biblickým křesťanstvím nic společného. Často představují Boha, který je nemohoucí, protože není schopen zachránit člověka, ale musí čekat, až se člověk rozhodne pro Něj, představují evangelium jako možnost spasení, nikoliv Boží moc ke spasení, mluví o tom, že je potřeba k Písmu přidat nadpřirozená zjevení a výklad, atd. To všechno je obvykle zabaleno do nějakých biblických veršů a tváří se to velmi zbožně. Když to potom křesťané přijímají, jsou odváděni od pravdy.

Kde myslíte, že dochází k největšímu svodu křesťanů? V církvi! To není mimo církev, to není v nějakém jiném náboženství, je to v církvi. Lidé, kteří stojí na kazatelnách, jsou příliš často lidmi, kteří se odvracejí od pravdy. Jak? Tím nejčastějším způsobem je, že nevykládají Boží slovo, ale předkládají lidem své vlastní výmysly. Boží slovo je použité jako odrazový můstek, ze kterého se kazatel odrazí a pak už létá ve výšinách psychologie, filozofie, lidských přání a tužeb, všeho, co se tak dobře poslouchá. Ale může to být i tak, že kazatel bude vykládat Boží slovo a přesto se bude odvracet od pravdy. Ano, jsou i takoví. Jsou lidé, kteří na kazatelně kážou to, co říká Písmo, ale – ve svém životě to nedělají a lidi ve sboru nevedou k tomu, aby podle toho jednali. Každý má svou pravdu – ty věříš tomu, já zase domu, ale hlavně, že se v neděli sejdeme a máme lásku… Potom dochází k tomu, co nazývám hrou na náboženství: Ty nám budeš kázat to, čemu vlastně ve skutečnosti nevěříš (a my víme, že tomu doopravdy nevěříš!), a my budeme dělat, že tě posloucháme. A pak se pěkně rozejdeme a budeme si dál – my i ty – žít, jako jsme žili. V naší zemi jsou desítky kazatelů, kteří neděli co neděli s lidmi hrají tuto náboženskou hru! To nás vede k poslední věci, kterou se projevuje zdravá víra:

C. Oddělení se

  • Tt 1:14 …a nedrželi se židovských bájí a příkazů lidí, kteří se odvracejí od pravdy.

Je tady slovo, které nám ukazuje negativní aspekt zdravé víry. Zdravá víra na jedné straně něco přijímá – to je o poslušnosti a o pravdě, a na druhé straně se něčeho vzdává, něco odmítá, od něčeho se odděluje. Sloveso, které tady je, má celkem širokou škálu možností překladů: nedbali (ČSP), nezabývali se (B21), nešetřili (KRAL), nevšímali si (Žilka), nepřikládali mysl (Pavlík), nedrželi se (E). Skutečně je to slovo možné přeložit mnoha způsoby, a zmíněná škála nám ukazuje na významovou hloubku tohoto slovesa. Je odvozené od slovesa mít, vlastnit, držet. V pozitivním významu je toto slovo použité v případě Lydie, které Pán otevřel srdce, aby přijala, co Pavel zvěstoval (Sk 16,14). Nebo jinde:

  • 1 Timoteovi 4:13 Než přijdu, ujmi se předčítání, kázání, vyučování.

Znamená to přijmout za vlastní, ztotožnit se, oddat se něčemu. A v našem textu je toto slovo v negativním významu. Je tam ve tvaru, který ukazuje na to, že se jedná o součást zdravé víry. Sloveso ve třináctém verši je „být zdráv“ a je v aktivním tvaru, který mluví o trvalém ději – aby pořád měli zdravou víru, aby to nebylo jednou nahoře a jednou dole, jednou nadšení a zapálení a za pár týdnu na hranici nevěry, zmítáni pochybnostmi. Slovo ve 14. verši – nedržet se – je v přechodníku, který ukazuje na současný děj.

Mít zdravou víru tedy znamená aktivně opustit nezdravé věci, oddělit se od nich, nevracet se k nim, oddělit od nich svou mysl a přilnout ke zdravým věcem, k pravdě, kterou je Boží slovo, k pravdě, kteou je Kristus sám. Pavel říká, aby pustili ze své mysli názory lidí, židovské báje, lidské výmysly, příkazy těchto lidí, jejich učení – mají se od takových věcí aktivně oddělit a už se k nim nevracet. Kristus je od nich očistil.

Ale Písmo jde v těchto věcech ještě dál a říká, že se máme oddělit i od lidí, kteří takto svádějí druhé. Takových lidí se straň (2Tm 3,5)! Nepřijímejte je do domu, ani je nevítejte – kdo je přijímá, má podíl na jejich zlých skutcích (2J 10-11). Ať se vám oškliví i jejich plášť, poskvrněný hříchem (Ju 23).

  • 2 Korintským 6:14 Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími! Co má společného spravedlnost s nepravostí? A jaké spolužití světla s temnotou?

Křesťané, Boží slovo nás volá k tomu, abychom se oddělili od těch, kteří se sice nazývají bratry, ale ve skutečnosti jimi nejsou. Jejich skutky je prozrazují. Nemáme mít s nimi nic společného.

Názory takových lidí, jejich učení, jejich příkazy – to všechno uvedlo křesťany na Krétě do chaosu, proto mají nyní poslechnout Tita a jím ustanovené starší, podřídit se jim, a přijímat zdravé vyučování. To je totiž cesta, jak je Bůh oslaven – když rosteme ve víře a ve zralosti, když se naše víra upevňuje, když je zdravá.

Milovaní, nemusíme čekat, až budeme svedeni, až se náš život ocitne v chaosu, ale můžeme se už nyní aktivně oddělovat od všeho falešného a sytit se tím nejlepším z Božího slova. 

Osnova kázání