Adoptováni ke chvále – Ef 1,5-6

Verze pro tiskVytvořit PDF

…abychom chválili slávu Jeho milosti!

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 1. prosince 2013

Pokoj vám a milost, milovaní v Kristu. Před námi je mohutný text Božího slova – možná jeden z nejdůležitějších veršů v Písmu, které se týkají našeho postavení před Bohem. Před námi je oddíl, který vyčnívá svou majestátností nad ostatní Písmo. Budeme teď číst Ef 1,3-14. 

Úvod

Už jsme viděli, že toto veliké souvětí, které jsme četli, a které je v originále jediným dlouhým souvětím a jedinou ohromnou chválou, můžeme rozdělit na tři části podle toho, kdo je v nich oslavován a kdo je v dané části činitelem.

A. Kontext veršů 3-14

Když se díváme na tuto část listu Efezským můžeme jasně vidět dílo celé Boží Trojice. Bůh Otec, který vyvoluje před stvořením světa, Bůh Syn, který vykupuje, když se naplnil čas a Bůh Duch Svatý, který zapečeťuje, když nadejde čas na spasení vyvolených. Od začátku až do konce je tady jednotná spolupráce celé Boží Trojice. Dokonce je to tak, že v každé chvíli spolupracuje celá Boží trojice na každé z těch věcí – můžeme to dobře vidět v našem textu, kde se neustále opakuje „v Kristu“ nebo „skrze Něj“ apod. Přesto ty jednotlivé věci – vyvolení, vykoupení a zapečetění zdůrazňují specifické dílo jednotlivých osob Boží trojice. Od začátku až do konce je tady také jedna skupina lidí, se kterou Bůh jedná. Byli vyvoleni před stvořením světa, titíž byli také vykoupeni Kristovou obětí na kříži a titíž lidé jsou při svém uvěření Duchem svatým zapečetěni. Apoštol to popisuje také takto:

  • Římanům 8:29-30 Které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna, tak aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími; které předem určil, ty také povolal; které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy.

Všimněte si, jak se opakuje fráze „ty také“ – jsou to stále titíž jednotlivci.

B. Bezprostřední kontext

Minule jsme mluvili o předurčení, predestinaci, což je jiné slovo pro Boží plán, projekt, v němž Bůh všechno připravil tak, aby to nakonec došlo k cíli, který On sám zamýšlel. Předurčení (v. 5) je plánem, který Bůh naplňuje skrze vyvolení (v. 4). Vyvolení je konkrétním Božím činem, který stojí na počátku naplňování Božího plánu, toho, co si Bůh předsevzal, to, co předurčil. Vyvolení je vykopáním základů domu, který je naprojektován, jehož podobu vidíte na plánech před sebou – a tím plánem je předurčení.

Dneska se budeme zabývat závěrem první části, která pokračuje v popisu díla Otce. Bůh ve svém plánu předurčil, že určití konkrétní lidé se stanou jeho syny, jeho dětmi a z nich bude vytvořena nádherná nevěsta Jeho jednorozeného Syna – toho Nejmilejšího. Řekli jsme si, že jsme byli předurčeni k přijetí za syny a vysvětlili jsme si, co to znamená v kontextu Boží vůle – pamatujme, že se to stalo „rozhodnutím Jeho dobroty“. Dnes se musíme více zaměřit na ono „přijetí za syny“ neboli adopci, jak lze také překládat ten řecký výraz. Vysvětlíme si, co to znamená adopce, ukážeme si cíl adopce a její prostředek.

I. Adopce

  • Efezským 1:5-6 Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny a chválili slávu jeho milosti, kterou nám udělil ve svém Nejmilejším.

Předurčil nás k přisvojení za syny (Pavlík), k synovství (ČSP). Přijetí za syny – to je adopce. Našim uším zní možná to slovo adopce trochu negativně, ale tak to není. Ono to trochu vyplývá z toho, jak je adopce definovaná v našem právním systému. Adopce je „nejvyšší formou náhradní rodinné péče, při které přijímají manželé či jednotlivci za vlastní opuštěné dítě.“ Mluví se tady o náhradní rodinné péči, je tady opuštěné dítě a to všechno nás vede k představě určité sociální vyloučenosti, vidíme za tím rozbité rodiny, špatné nebo žádné sociální zázemí a to jsou věci, které na nás působí trochu negativně.

Na druhé straně můžeme uvažovat o pozitivních věcech, ale v kontrastu k negativním. Můžeme mluvit o manželích, kteří z nějakého důvodu nemohou mít děti a pro ně je adopce velmi pozitivní věcí – nicméně na pozadí něčeho velmi bolestného. Nebo můžeme mluvit o opuštěném dítěti, jehož rodiče zahynuli při nějakém neštěstí – i zde je adopce něčím velmi pozitivním, ovšem znovu na pozadí něčeho tragického.

Pokud ale přistupujeme k Božímu slovu, tak musíme tyto své představy odložit a podívat se na to, jak adopci vysvětluje Písmo. I Písmo bylo napsáno v určité době a nese v sobě určité prvky z doby, kdy bylo napsáno. Když apoštol Pavel psal Efezským o adopci, o přijetí za syny, tak psal tyto věci v kontextu římského práva, kde byla adopce velmi jasně definována. A proto se i my musíme podívat na to, co znamenala:

A. Adopce podle římského práva

Římané měli ve svém právním systému pevně zakotvený institut adopce a s adopcí se také můžeme v římské společnosti prvního století setkat docela běžně. Ovšem nejedná se úplně o adopci jako je ta naše. Římská společnost byla velmi tvrdá. Musíme si říci, že to byla modlářská, hříšná a převrácená společnost. Římané neznali sociální adopci. Fungovalo to tak, že pokud jste nechtěli novorozence, tak jste ho odložili na smetiště, kde ho buď sežrali polodivocí psi nebo si ho vzali křesťané (2. a 3. st.). Adopce nebyla sociální záležitostí ve smyslu pomoci někomu bez rodiny najít rodinu.

Adopce ale byla sociální v tom slova smyslu, že se jednalo o prestižní společenskou záležitost. Vznešené aristokratické rodiny, které zastávaly vysoké úřady a disponovaly velikým majetkem, ale neměly mužské potomky, si vyhlédly – obvykle dospělého, nadějného muže, který už něco dokázal, a toho adoptovaly. Znamenalo to, že rod bude pokračovat, jméno rodiny nezanikne a po generace střádaný majetek nepřijde vniveč. Jak to probíhalo? Adopce měla pevně stanovená pravidla. Ten, kdo byl adoptován, musel být svým přirozeným otcem třikrát prodán jako otrok novému adoptivnímu otci. Ten ho dvakrát vrátil přirozenému otci, ale potřetí si nového syna ponechal a z otroka učinil svého syna. Přirozený otec už od té chvíle neměl žádný nárok na svého syna. Syn dostal jméno nové rodiny, výsady a postavení nové rodiny, příbuzenství nové rodiny, podíl na majetku nové rodiny a příslib dědictví.

Římská rodina byla patriarchální – otec vládl nade všemi členy rodiny i nade vším jejich majetkem. Pokud měl adoptovaný syn nějaký majetek, tak se jeho správcem a faktickým vlastníkem stával adoptivní otec. Otec měl pravomoc i nad životem členů rodiny. Mohl dokonce vzít život a v rámci práva to nebylo považováno za vraždu. Jenom otec mohl říci – tento člověk bude mým synem a jenom otec také mohl říci – tento syn už dále nebude zván mým synem. Toto je pozadí římské adopce, jak ho důvěrně znali lidé, kterým apoštol Pavel psal svůj dopis.

B. Adopce a její důsledky

Římský způsob adopce je pro nás dobrou ilustrací toho, jak probíhá adopce křesťana do Boží rodiny. Samozřejmě je to – jako každá ilustrace – ilustrace nedokonalá a jsou zde i nějaké rozdíly. Přemýšlejme o tom chvilku.

1. Adopce je nevymahatelná. Kdo z vás je něčím dítětem? Každý. Všichni jsme něčími dětmi. Moje otázka zní: Jakým právem jsme se stali dětmi? Měli jsme nějaké právo být počati? Neměli! Jiná otázka: Má někdo z nás právo na to, aby ho někdo – třeba Bill Gates nebo Andrej Babiš – adoptoval? Nemá! Nikdo nemá právo na to, aby byl adoptován. O tom je adopce. Všechno právo je na straně toho, kdo adoptuje. Všechno právo je na Boží straně. Proto čteme, že Otec nás vyvolil před stvořením světa, že Otec nás předurčil k adopci. Bůh to udělal, ne my.

My dokonce můžeme říct, že předtím, než jsme se stali křesťany, jsme byli neadoptovatelné děti. Byli jsme na tom hůř než ten nejhorší sirotek na světě. Ezechiel píše dceři jeruzalémské, ale jeho popis se výstižně vztahuje i na nás:

  • Ezechiel 16:4-6 A tvoje narození? V den tvého narození nebyla odříznuta tvá pupeční šňůra, nebyla jsi umyta vodou, abys byla čistá, nebyla jsi potřena solí ani zavinuta do plének. Žádné oko nad tebou nepojala lítost, aby ti aspoň něco z toho udělali ze soucitu s tebou. V den svého narození jsi byla pohozena v poli, protože jsi vzbuzovala hnus. Tu jsem šel kolem tebe a uviděl jsem tě, jak se třepeš ve vlastní krvi, a řekl jsem ti, když jsi ležela ve vlastní krvi: Žij! Řekl jsem ti, když jsi ležela ve své krvi: Žij!

Dávno před stvořením světa nás Bůh vyvolil ke spasení, k životu, předurčil nás k adopci do své vlastní, Boží, rodiny.

2. Adopce je ze strany adoptovaného nezrušitelná. Dokonce i v našem právním systému je to tak, že když se jedná o nezrušitelnou adopci, tak dítě dostane úplně nový rodný list, kde jsou jako rodiče zapsáni jeho noví rodiče a všechny údaje o těch původních jsou smazány.

Boží slovo mluví o tom, že v duchovním slova smyslu jsou zde dva druhy dětí – jsou děti Boží a jsou děti ďábla. Skutečně jich není víc – jsou jenom dvě tyto skupiny, žádná jiná – střední, neutrální není. Buď jste dětmi Božími, nebo jste dětmi ďábla.

  • Efezským 2:1-2 I vy jste byli mrtvi pro své viny a hříchy, v nichž jste dříve žili podle běhu tohoto světa, poslušni vládce nadzemských mocí, ducha, působícího dosud v těch, kteří vzdorují Bohu.

My všichni – než jsme se stali křesťany, jsme byli dětmi ďábla. Ale Bůh nám udělil milost – zahrnul nás svou milostí. Předurčil nás k adopci. Udělal to ze svého rozhodnutí, ze své dobroty, z lásky k nám. Nebylo to kvůli ničemu v nás, ale bylo to kvůli lásce, která je v Něm. Proto můžeme říci, že:

3. Adopce nám dává naprostou jistotu a přináší pokoj. Celý úvod listu Efezským je o pokoji, o milosti, o jistotě, o spasení, které je pevné a jisté, je nepohnutelné, protože je cele a bez výhrad zakotveno jenom v samotném Bohu. Proto nám přináší takovou jistotu a pokoj.

  • Židům 13:5 Bůh řekl: ‚Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu.‘

Bůh je Otec, který nás nikdy nikomu nedá. Kristus za nás zaplatil (v. 7) – On si nás nenechá nikým ukrást. Bůh nás vydobyl (v. 14) – vybojoval nás, jsme jeho kořistí. Nikdo nás nevytrhne z Jeho ruky. O tom je adopce, o tom je přijetí za syny do Boží rodiny.

C. Adopce a její užitek

Jak jsme viděli na příkladu z římské rodiny, adopce přinášela nové postavení, nové jméno, nové výsady. Víte, jsou dva způsoby, jak z nás Bůh dělá své děti. Jednak je to novým narozením.

  • Jan 3:3 …nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.

To stojí na počátku. Bez nového narození není možné stát se součástí Božího království, není možné stát se údem Kristovy nevěsty. Nové narození musí být na samotném počátku. Jenom díky novému narození může přijít víra, ospravedlnění, pokání. Nové narození znamená novou přirozenost: Z dětí ďábla se stávají děti Boží.

Ruku v ruce s novým narozením jde adopce. Znovuzrození je o přirozenosti – je to o novém stvoření (2 K 5,17). Adopce je o novém postavení. Adopcí získáváme nový status, nové místo, novou pozici. Do této chvíle jsme byli jako žebrák Lazar z Lk 16, který byl chudák, plný vředů a který lehával u vrat boháče a toužil se nasytit alespoň tím, co spadlo z boháčova stolu (Lk 16,20-21). Když zemřel, byl přenesen k Abrahamovi, kde se mu dostalo všeho dobrého. To bylo nové místo, nové postavení, nový status. Toto je něco, co se děje v našem životě už nyní. Nyní jsme byli adoptováni do Boží rodiny, nyní máme nové postavení. Už nyní nazýváme Boha Otcem. Byli jsme vysvobozeni z otroctví hříchu a patříme do Boží rodiny:

  • Římanům 8:15 Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče!

Přijali jste Ducha synovství, doslova je tam adopce – je tam stejné slovo jako v Ef 1,5. Bůh je náš Otec, Abba. Doslova to znamená tatínek. Bylo to slovo používané malými dětmi – je to vyjádření důvěry, jistoty, stability.

Adopce do Boží rodiny znamená pevný, silný, na Bohu založený a v Něm zakotvený vztah s Ním samotným. Je to naprostá změna našeho postavení. Z otroka se stává syn, ze vzbouřence člen rodiny, z hříšníka svatý, z kamenného srdce je srdce měkké a masité. Z nenávisti je láska, z temnoty se stává světlo, z Božího nepřítele milované dítě Boží.

Je toho mnoho, co nám přináší přijetí za syny: 1.nejsme dětmi ďábla. Byli jsme vysvobozeni z jeho rodiny. 2. Přijali jsme Boží jméno. 3. Jsme Božími dětmi – přijali jsme Ducha synovství. 4. Jsme posazeni na nebeský trůn – nyní duchovně spolu s Kristem (Ef 2,6), ale jednoho dne ve vykoupeném těle. 5. Bůh se nad námi slitovává (odvrací od nás svůj hněv, který jednoho dne spálí celý tento svět). 6. Bůh nás chrání – nedopustí zkoušku nad naše síly. 7. Stará se o nás. Pečuje o nás, zajišťuje nás vším potřebným. Ne tak, jak kážou učitelé prosperity – Bůh naplňuje naše skutečné potřeby. Naše tělo je propadlé zkáze a náš život na zemi je krátký – to ukazuje, že naše skutečné potřeby nejsou tělesné, ale duchovní, věčné – Bůh pro nás připravil spasení. 8. Bůh nás také vychovává k vznešeným cílům. 9. Spolu s výchovou jde asi nejméně populární, ale důležitá věc – Bůh nás kázní, trestá. A nakonec, 10. Jsme dědicové a čekáme, až přijde čas a my získáme zaslíbené dědictví:

  • Ř 8:23 …i my sami, kteří již máme Ducha jako příslib darů Božích, i my ve svém nitru sténáme, očekávajíce přijetí za syny, totiž vykoupení svého těla.

Znovu je tady stejné slovo jako v Ef 1,5 – přijetí za syny, adopce. To slovo používá jenom Pavel a další dvě místa jsou v Ř 9,4, kde se mluví o tom, že Izraeli patřilo synovství, adopce a s tím také sláva, smlouvy, zákon, bohoslužba i zaslíbení. Poslední místo je v:

  • Galatským 4:4-5 Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna,

narozeného z ženy, podrobeného zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za syny.

Znovu je zde adopce, synovství použito v onom finálním, konečném významu, ve smyslu dědictví, které je zaslíbeno křesťanům.

  • Gal 4:7 A tak už nejsi otrok, nýbrž syn, a když syn, tedy z moci Boží i dědic.
  • Ef 1:5-6 (ČSP) Bůh nás předurčil k synovství … ke chvále slávy své milosti…

II. Ke chvále slávy milosti

Moji milí, celý tento oddíl – od prvního verše dál, je ohromnou oslavou Boha, velikého Boha, mocného Boha, svatého Boha, naprosto svrchovaného Boha. Boha, který se rozhodl zachránit hříšníky. To, co naprosto vyniká ve světle Boží velikosti, je ohromná Boží milost. Znovu a znovu je to o milosti.

Podívejte se spolu se mnou do listu Efezským:

  • Ef 1:7 …naše hříchy jsou nám odpuštěny pro přebohatou milost.
  • Ef 1:9 …svého záměru, svého milostivého rozhodnutí, jímž si předsevzal,
  • Ef 2:4-5 Ale Bůh, bohatý v milosrdenství … probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Milostí jste spaseni!
  • Ef 2:7 …nesmírné bohatství milosti je v jeho dobrotě k nám v Kristu Ježíši.

Kdyby to bylo málo, kdyby si pořád chtěl někdo myslet, že jsou zde potřeba nějaké skutky, jimiž bychom mohli dosáhnout svého spasení:

  • Efezským 2:8-9 Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit.

Milost je tím nejdůležitějším z Boží strany ve vztahu k nám.

A. Jsme adoptováni z milosti

Podívejme se na dílo Boha Otce, jak popsané ve verších 4-6. To celé je o milosti. Vyvolení je o Boží milosti – mluvili jsme o tom, že nejsme vyvoleni na základě čehokoliv, co by Bůh nacházel na nás nebo v nás samotných. Předurčení – to je Boží dílo. Když někdy křesťané mluví o tom, jak Bůh předurčil na základě toho, co viděl v budoucnosti, tak to jednak popírá myšlenku toho, že se Bůh rozhodoval sám a nezávisle na nás a potom mi to často připomíná rozhovor, který měl Bůh s Jóbem:

  • Jób 38:3-6 Nuže, opásej si bedra jako muž, budu se tě ptát a poučíš mě. Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi? Pověz, víš-li něco rozumného o tom. Víš, kdo stanovil její rozměry, kdo nad ní natáhl měřící šňůru? Do čeho jsou zapuštěny její podstavce, kdo kladl její úhelný kámen… (čtěte kap. 38-41!)

To je o Boží slávě, o Boží svrchovanosti, o Boží velikosti.

Dneska jsme mluvili o adopci. Celý proces adopce ukazuje na milost, je o milosti. Adopce je jenom z milosti. Adopce je to, co milost doopravdy znamená. Není to především o propuštění vězně, není to především o odpuštění hříchů, je to o přijetí to Boží rodiny. Všechny ostatní věci k tomu také patří, ale ale toto přijetí Bohem, toto bezpodmínečné přijetí Bohem, toto nenárokovatelné přijetí Bohem nám přesně ukazuje na milost.

Odsouzenec k smrti může prosit o milost a může dostat místo trestu smrti doživotí nebo vyhnanství. A je to milost. Hříšníci mohou prosit o milost a trest může být odložen. Příkladem může být město Ninive, kterému prorok Jonáš vyhlašoval, že bude zničeno. Když obyvatelé činili pokání – od největšího po nejmenšího, Bůh se slitoval a odložil – dočasně – soud nad tímto hříšným městem. Když sto let po Jonášovi řecký učenec Herodotos procházel kolem tohoto města, tak mu nikdo z místních nebyl schopen říci, co je ta hromada hlíny a prachu, v níž se toto pyšné město proměnilo. A dalších 2000 let lidé ani netušili, kde toto město bylo. Přišel Jonášem ohlášený soud!

Nic podobného se nemůže stát s adopcí. Buď je dítě naše, nebo je cizí. Buď dostalo milost a bylo přijato, nebo nedostalo milost. Milost je tím, na co nemá nikdo nárok. Přesto vidíme, že všechna milost je v Kristu Ježíši a nikdo, kdo k Němu přijde, nebude odmítnut. Boží milost je v Kristu přístupná pro každého! A každý, kdo v Něho věří, je Bohem přijat, má život věčný, nebude odsouzen, ale dojde slávy. Tady můžeme vidět, jak je milost ohromná a kolik slávy je spojeno s milostí. Proto apoštol mluví o chvále slávy Boží milosti.

B. Jsme adoptováni ke chvále

V šestém verši Ef 1 je popsaný cíl, věčný záměr, který má Bůh se svými vyvolenými, se svými dětmi, s těmi, které adoptoval – budou chválou slávy Boží milosti. Není tam sloveso, jako je to v E, ale je tam podstatné jméno. Je to tak i ve verši 12 a 14, přičemž ve 14. verši je zdůrazněno: abychom byli chválou Jeho slávy.

Je to docela důležité zvlášť v kontextu dnešního křesťanství. Když se dnes řekne chvála, tak si většina křesťanů představí zpět moderních popových písní s více nebo méně křesťanským textem. Znám jednoho bratra, který kudy chodí, zpívá. Neustále si pobrukuje křesťanské písničky. Ale to není to, co znamená tento text!

Můžete si totiž prozpěvovat křesťanské písničky a přitom dělat nekřesťanské věci – a potom nejste chválou slávy Boží milosti, ale ostudou Božího království. A ve zmatku, který dnes panuje mezi křesťany v těchto věcech, je klidně docela možné, že takový člověk nebude křesťanem vůbec.

Juda ve svém krátkém listu psal o lidech, kteří „zaměňují Boží milost za nezřízenost“ (Ju 4). Juda vysvětluje, že tito lidé nejsou křesťané, ačkoliv oni sami prohlašují, že jsou. Používají křesťanský slovník, používají křesťanské fráze, slouží v církvi a dost možná si prospěvují křesťanské písně. Problém je, že tito lidé neznají Boží milost. A to je základní důvod, proč – i kdyby dělali cokoliv – nemohou být chválou slávy Boží milosti. Nemůžeme oslavovat milost, pokud nerozumíme tomu, co milost znamená.

Náš text mluví o milosti a my jsme už od prvního verše viděli, že to znamená proměnu člověka. V adopci je tato proměna vysvětlena nejlépe. Vím, kdo jsem byl, vím, kdo jsem nyní a vím, kdo to způsobil. Proto mohu chválit Boha za jeho ohromnou milost.

III. V Božím Nejmilejším

Boží slovo nám v šestém verši říká, že všechna milost, kterou jsme dostali, je v Kristu Ježíši. Všimněte si, jak to souvisí s chválou třetího verše:

  • Efezským 1:3 Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů;

V šestém verši doslova je: ke chvále slávy své milosti, kterou nás milostivě zahrnul v tom Nejmilovanějším. V Kristu jsme zahrnuti milostí. Proč ale Pavel zdůrazňuje, že Kristus je Nejmilejší, ten Milovaný, Nejmilovanější? Chtěl bych rychle ukázat tři důvody:

A. Kristovo synovství je jiné než naše

Myslím, že to není hlavním záměrem, proč je to tady takhle napsáno, ale v kontextu adopce, přijetí za syny, o tom musíme mluvit. Naše synovství se od Kristova synovství liší v mnoha věcech, a abychom rozuměli tomu, kdo je Kristus, tak musíme o těchto věcech přemýšlet.

My jsme byli adoptováni do Boží rodiny, zatímco Kristus je věčný Boží syn. Kristus byl a je Bůh. My nikoliv. My se staneme účastníky Boží přirozenosti, ale jenom proto, že jsme byli adoptováni do Boží rodiny. Naše přirozenost byla zlá, ale Bůh jí změnil, dal nám novou. Kristova přirozenost je od věčnosti stále stejná:

  • Filipským 2:6 Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl…

Kristus se stal člověkem. Cele člověkem a dokonalým člověkem. V jeho přirozenosti nebylo nic, jako v naší přirozenosti. V lidském těle nám ukázal, co to znamená být člověkem. Co to znamená uctívat Boha, co to znamená být členem Boží rodiny a nazývat Boha svým Otcem. A to je něco, co my sami ze sebe nemáme a mít nebudeme. Proto je Kristus tím Nejmilejším.

B. Největší svatost vyžaduje největší oběť

Když Pavel nazývá Krista tím Nejmilejším, tak ukazuje, jak veliká oběť byla zaplacena za naše hříchy. Někdy se lidé ptají, proč Bůh nemohl jen tak odpustit naše hříchy? Když mě někdo urazí, také mu odpustím a nemusí platit vysokou cenu. Odpověď je jednoduchá – protože Bůh je absolutně svatý a my nikoliv. Absolutní svatost vyžaduje absolutní spravedlnost. Urážka Božího majestátu vyžaduje odpovídající cenu za hřích. Takovou cenou nemohlo být nic menšího než samotný Boží Syn.

  • Římanům 8:32  On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko?

C. Největší milost vyžaduje největší cenu

Bylo za nás zaplaceno výkupné. Bylo za vás zaplaceno jako za otroka. Byli jsme vykoupeni. Tím výkupným je sám Boží syn. Kvůli tomu, aby nás Bůh mohl přijmout za syny, se Kristus rozhodl vzdát se svého postavení v nebi a stát se člověkem. A co víc! Rozhodl se obětovat svůj vlastní život. Čistý, svatý a neposkvrněný Boží syn se rozhodl, že na sebe vezme náš hřích. Dokonalé pouto lásky mezi Otce a Synem bude kvůli našemu hříchu přerváno, protože na kříži je na Krista vylit Boží hněv kvůli našim hříchům!

  • Matouš 27:46 Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?

Toot je cena milosti. Nás nestojí nic – je to milost, ale Boha stála Jeho milovaného Syna. A to proto, abychom my nyní mohli být přijati jako Boží synové a dcery do Boží rodiny, do vztahu dokonalé lásky.

To je sláva Boží milosti. To je její velikost. Když toto vidíme, rozumíme, co to znamená, že jsme byli vyvoleni, abychom byli svatí a bez poskvrny. Když toto vidíme, rozumíme tomu, že máme být – v celém svém způsobu života „chválou slávy Jeho milosti“.

  • 1 Tesalonickým 4:1 Konečně vás, bratří, prosíme a napomínáme v Pánu Ježíši, abyste vždy více prospívali v tom, co jste od nás přijali a co už také činíte: žijte tak, abyste se líbili Bohu.

Amen.

PřílohaVelikost
ef1-5-6-osnova.pdf214 KB

Theme by Danetsoft and Danang Probo Sayekti inspired by Maksimer