Boží srdce pro ztracené I. (Lk 15,1-7)

Dva druhy hříšníků

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 7. února 2010

Pokoj vám a milost. Dobrý den. Dneska znovu otevíráme Lukášovo evangelium a dostáváme se k jedné z nejznámějších kapitol z tohoto evangelia a zároveň také k jednomu z nejznámějších podobenství – po podobenství o rozsévači a o milosrdném Samařanovi zde máme podobenství o ztracenosti – o ztracené ovci, ztraceném penízi a ztraceném synovi.

Pojďme tedy otevřít Boží Slovo a přečteme si společně celou patnáctou kapitolu Lukášova evangelia a potom se budeme podrobně zabývat prvními sedmi verši.

Předchozí kapitola byla charakteristická několika hostinami. Začínala hostinou, na které Ježíš říkal podobenství o hostině a o výběru hostů a nakonec to uzavřel podobenstvím o nebeské hostině, kde On sám je hostitelem a zákoníci a farizeové jsou těmi, kteří odmítají pozvání na Jeho hostinu.

Na té hostině, kterou to všechno začíná, si na něj zákoníci a farizeové dávali pozor. Přivedli tam muže, který byl těžce nemocný, a čekali, co se bude dít – zda ho Ježíš uzdraví a tak poruší jejich přikázání o tom, že v sobotu se nesmí uzdravovat, nebo nikoliv. Ježíš ho uzdravil a přitom jim udělil lekci, na kterou jistě dlouho nezapomněli.

Nicméně Pán farizeům a zákoníkům velmi, velmi překážel a vadil. A tak nevynechali jedinou příležitost, kdy mu mohli zkřížit cestu a nějak si rýpnout. Pánova reakce na zákoníky a farizeje je zaznamenaná v patnácté kapitole. Ježíš reaguje na tyto náboženské lidi trojpodobenstvím, které odhaluje Boží srdce, které hledá ztracené a lidské srdce – na jedné straně plné pýchy na své vlastní náboženství a na straně druhé – plné pokání.

V našem dnešním textu si ukážeme čtyři dvojice – dvě skupiny lidí hned na začátku. Potom uvidíme dva druhy ovcí v podobenství, které Ježíš dává farizeům, dále dva druhy hříšníků, které toto podobenství představuje a nakonec dva úděly, které souvisí s postojem a reakcí lidského srdce. Na závěr si pak ukážeme nějaké praktické aplikace, které pro nás z tohoto podobenství vyplývají. Nyní pojďme a prozkoumejme náš dnešní text.

I. Dvě skupiny

Ježíš opustil dům farizea a my si musíme připomenout, že jsme stále na cestě do Jeruzaléma. Ježíš míří vstříc kříži. Nikdo a nic ho nemůže odvrátit od tohoto cíle. Proto totiž přišel.

  • Lukáš 15:1 Do jeho blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli.

A hned na začátku našeho textu vidíme jednu úžasnou věc - hříšníci k němu přicházeli velmi blízko, a zatímco lidé sebespravedliví k němu nepřicházeli. Hříšníci se k němu stahovali v celých zástupech.

Tady si musíme vysvětlit, kdo to vlastně byli tito celníci a hříšníci. Celníci byli lidé, kteří vybírali mýtné a daně. Byli to lidé, kteří pracovali pro okupanty – pro Římany. Byli to lidé, kteří spolupracovali s římskou armádou. A kromě toho – často – tehdy, stejně jako dnes – zneužívali svého postavení a podváděli. Vybírali více, než měli a všechen přebytek šel do jejich kapes. Mnozí tak velmi zbohatli. Proto je lidé neměli moc rádi a farizeové a zákoníci jimi doslova pohrdali. Podobně i druhá skupina lidí – hříšníci – to byli lidé z okraje společnosti, různí lidé, kteří měli nějaký ten škraloup, taková galérka tehdejší společnosti. Ale nebyli to jenom lidé, kteří porušovali zákony – mezi hříšníky farizeové řadili také běžné lidi, Židy, kteří ovšem nežili podle farizejského učení. Postoj farizeů k těmto lidem tzv. hříšníkům je dobře patrný z Janova evangelia – když poslali chrámovou stráž, aby zatkla Ježíše a strážci se vrátili bez něj, tak čteme:

  • Jan 7:45-49 Chrámová stráž se vrátila k velekněžím a farizeům a ti se jich ptali: "Proč jste ho nepřivedli?" Oni odpověděli: "Nikdo nikdy takto nemluvil!" Farizeové jim řekli: "I vy jste se dali svést? Uvěřil v něj někdo z předních mužů či farizeů? Jen tahle chátra, která nezná zákon - kletba na ně!"

Prokletá chátra, která nezná zákon. To byl jejich postoj k lidem, kteří přicházeli ke Kristu. Tentýž postoj vidíme i v našem textu (v. 2). A všimněte si zajímavé věci, která ovšem tolik nevyzní v E překladu:

KR - Přibližovali se pak k němu všickni publikáni a hříšníci, aby ho slyšeli.

Hříšníci z širokého okolí se stahovali k Ježíši. Proč? Protože jim dával milost. Protože je přijímal a tak jim odhaloval, jaké je Boží srdce – totiž, že Bůh:

  • 1 Timoteovi 2:3-4 chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu.
  • 2 Petrův 3:9 Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání.

Všechny tři části našeho podobenství učí jednu věc – ukazují nám Boží srdce pro ztracené, že Bůh chce zachránit hříšníky. Je to pro nás důležité stále slyšet, že Bůh přijímá hříšníky, protože i dnes je mnoho farizeů v církvi, kteří reptají na to, že Bůh přijímá hříšníky, slitovává se nad nimi a dává jim milost k pokání, nový život v Kristu a spravedlnost v Duchu Svatém.

Všimněte si také, proč tito hříšníci přicházeli ke Kristu – v. 1 říká – aby ho slyšeli. Chtěli slyšet slova milosti, která vycházela z Jeho úst. Podobně několik let předtím následovali lidé Jana Křtitele, který zvěstoval stejnou zprávu – totiž že Bůh přijímá každého hříšníka, který činí pokání a odvrací se od svého starého způsobu života. Tito lidé chtěli slyšet dobrou zprávu – evangelium. Protože

  • Římanům 1:16-17 evangelium: je moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro Řeka. Vždyť se v něm zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; stojí přece psáno: `Spravedlivý z víry bude živ.´

Evangelium o Boží milosti je jako světlo na hoře, které přitahuje hříšníky. To nás přivádí k dalšímu verši našeho textu:

  • Lukáš 15:2 Farizeové a zákoníci mezi sebou reptali: "On přijímá hříšníky a jí s nimi!"

Tady je klíč k celé kapitole - Kristus přijímá hříšné lidi. Mimochodem to je hlavní téma Lukášova

evangelia. Pamatujete si na klíčový verš Lukáše?

  • Lukáš 19:10 Neboť Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo."

Hledá nás a nalézá. A kdokoliv k Němu přichází, toho nevyžene ho ven. Nic nás nemůže odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši.

Přesto jsou zde farizeové, kteří mu vyčítají - ty přijímáš hříšníky! Reptají mezi sebou, jsou hrubě nespokojení. Nejenom že je přijímá, ale dokonce s nimi jí. Na Předním Východě znamenalo pozvání k jídlu vyjádření úcty k druhému člověku. Byl to výraz přijetí a vyjadřovalo to, že si vážíte toho druhého. A tak Ježíš neváhal přijmout pozvání od farizeů (Lk 14,1), ale stejně tak sám zval hříšníky, kteří se k Němu shromažďovali. Ježíš přijímá hříšníky, kteří k Němu přicházejí, a zve je k jídlu – a jí s nimi.

Podobně jako když na začátku 14. kapitoly Ježíš uzdravil nemocného muže v sobotu, tak i zde je to něco naprosto skandálního – Ježíš přijímá hříšníky. Pro farizeje to bylo naprosto nepřijatelné. Úzkostlivé pokrytectví farizeů je patrné z jiného textu z Janova evangelia – než byl Ježíš ukřižován, tak:

  • Jan 18:28 Od Kaifáše vedli Ježíše do místodržitelského paláce. Bylo časně zrána. Židé sami do paláce nevešli, aby se neposkvrnili a mohli jíst velikonočního beránka.

Co na tom, že se chystali zavraždit Božího Syna – hlavně aby nevešli do domu pohana – to by je totiž mohlo poskvrnit. Vidíte to? Proto farizeové reptají mezi sebou a brblají si – co to ten člověk dělá, jak může s takovými lidmi jíst, … V jejich očích byl Ježíš nečistý, poskvrněný.

Tak tady můžeme vidět dva druhy lidí – zástup, který je Boží mocí přitahován ke Kristu a zástup, který ho ve své zatvrzelosti a pýše odmítá. Dvě skupiny lidí, naprosto odlišné a neslučitelné. Jak Ježíš reaguje na toto reptání farizeů?

  • Lukáš 15:3 Pověděl jim toto podobenství:

Ježíš k nim mluví v podobenství. Podobenství o Božím srdci, podobenství o ztracenosti, podobenství o veliké radosti v nebi. Podobenství, které pravdivě vykresluje každého z nás. Podobenství, které bude promlouvat k věřícím a bude pro ně varováním, aby neskončili jako farizeové – v pýše a sebeospravedlnění a podobenství, které bude promlouvat k nevěřícím, protože jim ukazuje velikost Boží milosti a lásky k lidem, kteří jsou poničeni strašlivou mocí hříchu. Podívejme se tedy na to podobenství – vede nás přímo ke druhé části našeho kázání, protože nám ukazuje na dva druhy ovcí:

II. Dva druhy ovcí

Ježíš toto podobenství začíná s takovým velmi osobním zaměřením:

  • Lukáš 15:4 "Má-li někdo z vás …

Ježíš se obrací na farizeje a okamžitě upoutává jejich pozornost – někdo z vás … Znovu je tady určitý paradox – ačkoliv Starý zákon mluví dobře o pastýřích – největší izraelský král, David, byl pastýř, a v Žalmu 23 je pastýřem nazýván Bůh sám (Hospodin je můj pastýř), tak farizeové pohrdali povoláním pastýře. Byla to nečistá práce, protože pastýř musel strávit mnoho času venku a nemohl se příliš aktivně účastnit náboženského života. A tak tady byl dvojí šok pro farizeje – poprvé, když Ježíš říká „někdo z vás“ a podruhé, když začne mluvit o pastýřích.

  • Lukáš 15:4 Má-li někdo z vás sto ovcí a ztratí jednu z nich, což nenechá těch devadesát devět na pustém místě a nejde za tou, která se ztratila, dokud ji nenalezne?

Ovce se ztrácí, protože je hloupá. Ovce má tendenci se ztratit. Toulá se, žere trávu a najednou zvedne hlavu a zjistí, že je ztracená a neví, jak zpátky. Úplně stejné je to s námi. Proto Bible nazývá ovcemi nás. Přečtěte si doma Izajáše 53. To je evangelium ve Starém zákoně. Co ale toto evangelium říká o nás?

  • Izajáš 53: 6 Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou,

To jsou slova, která později citoval apoštol Petr ve svém listě:

  • 1 Petrův 2:22-25 On `hříchu neučinil a v jeho ústech nebyla nalezena lest´. Když mu spílali, neodplácel spíláním; když trpěl, nehrozil, ale vkládal vše do rukou toho, jenž soudí spravedlivě. On `na svém těle vzal naše hříchy´ na kříž, abychom zemřeli hříchům a byli živi spravedlnosti. `Jeho rány vás uzdravily.´ Vždyť jste `bloudili jako ovce´, ale nyní jste byli obráceni k pastýři a strážci svých duší.

My jsme ta ovce, která se toulá a ztrácí. Často to vypadá, že tráva je zelenější na druhé straně plotu, a tak si říkáme: tohle bych mohl zkusit, tohle vypadá dobře, tamto se mi líbí ... a najednou – jsme ztraceni. Zamotáme se do hříchu a ani nevíme jak. Protože jsme jako hloupé ovce. Proto Bůh musel zasáhnout – resp. nemusel, ale chtěl. Ze své lásky udělal to, že:

  • 2 Korintským 5:21 Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti.

Určitě jste někdy hráli takovou hru, kdy jste si představovali, jaké zvíře byste chtěli být. Je to dobře vidět třeba u názvů sportovních klubů – v Ústí máme Ústecké lvy, v Liberci jsou Bílí tygři, Znojemští Orli, Rebel Havlíčkův Brod, Oceláři Třinec, … nikdo není ovce. Tak to je i s námi – chtěli bychom být lvi, tygři, orli, ale jsme ovce. Ovce, které potřebují svého pastýře. Hříšníci, kteří potřebují Vykupitele.

Všimněme si tohoto pastýře – on je dobrý pastýř. Dobrý pastýř na ovci nezapomene - nespokojí se s tím, že je jedna ztracená, neřekne si – je to jen jedna, mám ještě 99 dalších, to mi stačí. Dobrý pastýř jde za ztracenou a hledá ji, dokud ji nenajde. Nájemce, špatný pastýř, ten to nechá být. Ale zde je dobrý pastýř, náš Pán. On hledá své ovce a nedopřeje si odpočinku, dokud je všechny neshromáždí. Pán je ten, kdo se vydává hledat hříšníky.

Vzpomenete si, kdo hledal v Edenu? BŮH! Bůh hledá. Adam hledal místo, kam by se schoval. Bůh hledal Adama, který se schoval. Pastýř si nesedl a neschoval se a nenaříkal nad ztracenou ovcí, ale vydal se ji hledat. Podívejme se na okamžik do listu Filipským:

  • Filipským 2:6-9 Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno,

Bůh Syn byl s Otcem celou věčnost a užíval si společenství s Otcem. Ale toho všeho se vzdal – to je definice opravdové lásky, moji milí. To je přesně o tom, ne že my jsme si zamilovali Boha:

  • 1 Janův 4:10 V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy.

Tady je definice lásky. Vidíme, že láska byla iniciativní, Boží láska vidí naší potřebu a jedná – Bůh POSLAL. Ale tato Boží iniciativa stojí Božího Syna hodně – stojí ho život. Život, který dal za nás.

  • Jan 10:11 Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce.

Kvůli jediné ztracené ovci. Kvůli hloupému a svévolnému hříšníkovi opustil Pán slávu nebe a nádheru společenství se svým Otcem, všeho se vzdal a obětoval svůj život. Vydal se hledat nás, tebe. Ztracené hříšníky utopené v beznaději a prázdnotě svého způsobu života. To je láska, která hledá. To je láska, která se stará. Podívejme se do dalšího verše:

  • Lukáš 15:5 Když ji nalezne, vezme si ji s radostí na ramena,

Když se ovce zatoulala a ztratila, tak se často také zranila. Upadla, potloukla se, často byla tak zesláblá, že nemohla stát. V izraelských horách často trpěla žízní. A pastýř, když ji našel, tak ji vzal na ramena a odnesl ji domů. To je obraz našeho Pána.

Klade si ovci na ramena – je to náš velekněz. Ve Starém zákoně (Ex 28) si Aron oblékl efód a na něm byly drahé kameny, na nichž byla napsaná jména synů Izraele a tak přicházel před Boha a přinášel Izrael před Boží tvář. Ježíš je náš velekněz, který nás jako dobrý pastýř přináší na svých zádech před Hospodina.

  • Židům 4:14-16 Protože máme mocného velekněze, který vstoupil až před Boží tvář, Ježíše, Syna Božího, držme se toho, co vyznáváme. Nemáme přece velekněze, který není schopen mít soucit s našimi slabostmi; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu. Přistupme tedy směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas.

Pastýř jde ven a nalézá ovci, a když jí nalezne, tak ji nevyhodí a neřekne „měj se“, ale vezme ji na ramena. Nedá nám Bibli a neřekne „užij si to“, ale bere nás na ramena. Spasení v Bibli znamená vysvobození, trvalé vysvobození. On nás stále zachraňuje, neustále nám odpouští naše hříchy, zvedá nás, bere nás na svá ramena a nese nás dál – to je posvěcení. A ještě i v budoucnosti bude pokračovat toto dílo spasení a Pán nás definitivně zachrání – to je naše oslavení. To je, když bere to svou ovečku na ramena a odnáší domů.

  • Filipským 1:6 a jsem si jist, že ten, který ve vás začal dobré dílo, dovede je až do dne Ježíše Krista.

On se nespokojí s 99 ovcemi, ale jde pro tu ztracenou. Stále se za nás přimlouvá.

  • Židům 7:25 Proto přináší dokonalé spasení těm, kdo skrze něho přistupují k Bohu; je stále živ a přimlouvá se za ně.

Je dokonáno, Pán zvítězil a nyní se přimlouvá za nás – mimochodem všimněte si, jak je popsán křesťan v tomto verši: je to ten, kdo je přitahován k Bohu skrze Ježíše. A ON je ten jediný způsob cesty

k Bohu. On je ta jediná cesta – nikdo nepřichází k Otci, než skrze dobrého pastýře – Ježíše.

  • Římanům 8:30 které předem určil, ty také povolal; které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy.

Byli jsme oslaveni. Ježíš je opravdovou zárukou našeho spasení.

Toto je zvěst evangelia. Lidé potřebují slyšet, jak je Bůh volá a oslovuje – to je jediná možnost jak být přitažen k Bohu. Lidé musí slyšet Boží Slovo, evangelium. Někdo musí jít a zvěstovat ho. Jenom tak mohou lidé dojít spasení, jenom může být zjevena opravdová radost.

  • Lukáš 15:6 a když přijde domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: `Radujte se se mnou, protože jsem nalezl ovci, která se mi ztratila.´

Povolání pastýře nebylo nikdy jednoduché. V Izraeli byl často pastýřem někdo z rodiny a měl na starosti celé stádo a často v tom stádu byly také ovce dalších lidí. Když se stalo, že se ztratila ovce, tak pastýř nechal stádo pod dohledem svých pomocníků – pokud to bylo někde daleko od vesnice, nebo stádo zahnal domů a většinou sám se vydal hledat ztracenou ovci. Pastýř věděl, kde se se stádem pohyboval, takže věděl, kam má asi jít a kde ztracenou ovci hledat.

Ale nebylo to nic snadného. Čelil nástrahám hlubokých roklí, příkrých skal, musel se mít na pozoru před divou zvěří. O to radostnější byl potom jeho návrat se ztracenou ovcí. Pastýři přinášeli i mrtvé ovce, aby mohli dokázat, že je neprodali nebo nějak nezpronevěřili. A protože izraelská společnost žila do velké míry jako komunita, tak většinou návrat pastýře znamenal dvojitou radost – radost z toho, že našel ztracenou ovci a také radost z toho, že se sám v pořádku vrátil.

Proto zde čteme o tom, že svolá přátele a sousedy a řekne jim, radujte se se mnou. Takto volá Bůh také nás, abychom se radovali spolu s ním z každého hříšníka, který činí pokání.

Musíme si často připomínat, že spasení není nějaká smuteční událost, ale je to oslava. Je to radostná zpráva. Spasení je o radosti – o nebeské radosti.

  • Fp 3:1 A tak, bratří moji, radujte se v Pánu. Psáti vám stále totéž mně není zatěžko a vám to bude oporou.

Radujte se v Pánu. Radujte se, když jsou lidé zachraňovaní pro Boží království. Radujte se z vlastního spasení – vždyť vás Bůh sám hledal a nalezl, Kristus vás nese na vlastních ramenou a bezpečně nás donese až domů, do svého domu, kde pro nás připravuje místo k bydlení.

A tak znovu – paradoxně – je to ztracená ovce, která způsobuje radost a je to 99 spravedlivých, kteří jsou odsouzeni k životu na pustém místě – bez radosti, bez milosti, bez pokání, bez Boha. A to nás vede k dalšímu bodu našeho kázání – jako byly dva druhy ovcí, tak jsou zde také popsány dva druhy hříšníků.

III. Dva druhy hříšníků

  • Lukáš 15:7 Pravím vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.

Dostali jsme se k poslednímu verši našeho textu. Tento verš přináší určité rozuzlení celého

podobenství. Tento verš je varovným prstem, který ukazuje na farizeje. Boží Slovo nám tady ukazuje, že jsou jenom dva druhy hříšníků a každý člověk je buď v jedné, nebo ve druhé skupině.

Jsou hříšníci, kteří to uznávají a hříšníci, kteří to neuznávají. Hříšníci, kteří činí pokání a hříšníci, kteří pokání „nepotřebují“. Ne že by ho nepotřebovali – všichni potřebují pokání. Ale oni si myslí, že ho nepotřebují. Farizeové si vystačili sami se sebou a se svým náboženstvím. Ve skutečnosti totiž není žádných 99 spravedlivých, kteří nepotřebují pokání.

  • Římanům 3:23 všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy;

Všichni potřebují pokání. Nikdo, kdo nepotřebuje pokání, není spravedlivý, ale jenom ten je spravedlivý, kdo činil pokání.

Jenom evangelium přináší do našich životů opravdovou spravedlnost. Ne lidskou, ale Boží spravedlnost, spravedlnost Ježíše Krista. Jeho Bůh na kříži ztotožnil s naším hříchem a vylil na Něj svůj hněv – kvůli našemu hříchu.

  • 1Pt 2:24 On `na svém těle vzal naše hříchy´ na kříž, abychom zemřeli hříchům a byli živi spravedlnosti.

Neexistuje jiná cesta ke spravedlnosti. Neexistuje jiná cesta k nebeské radosti. Neexistuje jiná cesta ke spasení.

Podívejme se na poslední věc v našem textu a to jsou dva úděly.

IV. Dva úděly

Na jedné straně je to nebeská radost. V celé patnácté kapitole to vidíme znovu a znovu – třikrát propuká v nebi radost. Celé nebe se raduje – z čeho? Z jedné ztracené ovce, která byla nalezena.

Z čeho se raduje svět svět kolem nás? Zmínil jsem hokejové kluby a na stadionech můžeme vidět takovou radost. Brzy začne olympiáda a tam uvidíme mnoho radosti. Vidíme radost při uzavření dobrého obchodu, při vítězství volbách, čím dál častěji vidíme, jak se svět baví na úkor někoho druhého a raduje se z cizího neštěstí, a mohli bychom pokračovat.

Ale Ježíš nám ukazuje, z čeho se raduje nebe – a to je spasená duše. Hříšník, který činí pokání. A to nebe, které se tak raduje, je údělem tohoto jednoho hříšníka, který se odvrátil od svých hříchů a následuje Krista.

A na druhé straně, tím druhým údělem, je úděl těch 99 sebespravedlivých, kteří nepotřebují pokání. Podívejte se na to, kde zůstalo těch 99 ovcí ve verši 4 – nechal je na pustém místě. To je úděl těch, kteří si myslí, že jsou spravedliví, kteří nepotřebují Boží milost, nepotřebují odpuštění hříchů skrze Ježíše Krista. Takoví jsou už nyní na pustém místě:

  • Jan 3:18 Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, je již odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.

Již jsme četli v Lukášovi o pozvání na hostinu a viděli, že ti, kdo se považovali za spravedlivé, nebudou mít podíl na této hostině.

  • Lukáš 13:28 Tam bude pláč a skřípění zubů, až spatříte Abrahama, Izáka a Jákoba i všechny proroky v Božím království, a vy budete vyvrženi ven.

Zůstanou na pustém místě. Víte, Ježíš neříká, že těch 99 není důležitých. Ale zdůrazňuje, že ta jediná ztracená je jako hříšník, který činí pokání, zatímco těch 99 představuje farizeje, kteří se považovali za spravedlivé a mysleli si, že pokání nepotřebují.

Tak který z těchto dvou údělů je ten náš? Do které skupiny lidí patříš? Jsi ten, kdo je přitahován ke Kristu, a chceš slyšet Jeho Slovo a poslechnout ho? Nebo se raději díváš zdálky a kritizuješ nedokonalost těch, kdo ke Kristu přicházejí? Která z těch dvou ovcí jsi ty? Ta ztracená, která nutně potřebuje pastýře, který ji donese domů, nebo tak, která je ve svém bezpečí – na pustém místě? Který z hříšníků, představuje tebe? Jsi hříšník, který činí pokání, nebo hříšník, který se bez pokání obejde?

Dostali jsme se na samotný závěr první části podobenství, které nám ukazuje jaké je Boží srdce.

Závěr – Boží srdce pro ztracené

Ježíš nám tady dokořán otevírá pohled na to, jaké je Boží srdce pro ztracené lidi, pro nespasené, nevěřící, pro hříšníky a ty, kdo vybírají daně. Bůh hledá. Viděli jsme také radost, kterou se celé nebe raduje, když nalezený hříšník činí pokání. Vždycky je tam radost, v každém z těch tří příběhů, při každém – i při tom sebevětším – hříšníkovi. Bůh se raduje a nejen to – volá nás – radujte se se mnou! To je Boží srdce.

Byla tady ztracená ovce, která se zatoulala, příště uvidíme minci, která se ztratila v domě, a nakonec je tam syn, který se ztratil ve vzpouře. My všichni jsme sešli z cesty jako ovce, někteří se ztratili doma, vypadají jako věřící, ale ve skutečnosti nejsou a potřebují osobní vztah s Bohem. A konečně – je tolik lidí, kteří jsou ztraceni ve své vzpouře … ale nejvíce zatvrzelí jsou lidé, kteří jsou spokojení se svým vlastním náboženstvím.

Boží srdce stále hledá a hledá ty, kdo jsou ztraceni. Ježíš je připravený zachránit každého, kdo je ztracený, kdo bloudí, kdo poznal svoji hříšnost a pochopil, že takto se nikdy nemůže postavit před Boží tvář. Naše reakce je tedy jednoduchá – čiň pokání, lituj svých hříchů. Kdekoliv je vyznávání hříchů a jejich opuštění, tak tam můžeme s jistotou vědět, že Bůh jednal v takovém srdci, že Ježíš nese svou ovečku na ramenou domů. Co vy? Už jste činili pokání?

A pokud už jste součástí Božího lidu, pokud jste zakusili Boží proměňující milost, radujete se, když někdo začne následovat Pána Ježíše Krista? Říkáte nevěřícím o Kristu? Je to tak jednoduché nedělat nic a kritizovat ty, kdo říkají, že následují Krista. Je to ta nejkratší cesta do společenství farizeů a zákoníků. Moji milí, musíme ke Kristu. On nás nese, posvěcuje, dovede nás v pořádku domů, neztratí žádnou ovci. On nás volá, abychom byli takoví, jako je On sám. Tak vyjdi ven a hledej ztracené! Amen.

Osnova kázání