Charakteristiky církve v Efezu - Sk 20,17-31

Odevzdáni Slovu Boží milosti

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 1. září 2013

Pokoj vám a milost, milovaní svatí. Zabýváme se církví v Efezu, situací této církve, dobovým pozadím dopisu apoštola Pavla církvi do Efezu – děláme to, abychom mohli lépe porozumět tomu, co Pavel psal ve svém dopise.

Už jsme viděli, jak tato církev vznikla – jak u jejího vzniku stál věrný manželský pár – Priska a Akvila – společně s apoštolem Pavlem. Viděli jsme Pavlův opětovný příchod do Efezu a mluvili jsme o probuzení, které Bůh dal do celé této oblasti.

  • Sk 19:10 …všichni obyvatelé provincie Asie mohli slyšet slovo Páně, židé i pohané.

Boží slovo v Efezu šířila a Boží moc proměňovala lidi.

  • Sk 19:17 …na všechny padla bázeň a jméno Pána Ježíše bylo ve velké úctě.

Lukáš shrnul veliké Boží jednání do prostého vyjádření:

  • Sk 19:20 A tak mocí Páně rostlo a rozmáhalo se jeho slovo.

Důležitost Božího slova byla v efezské církvi nepřehlédnutelná. V dopise Efezským ji Pavel potvrdil, když mluvil o duchovním boji, který křesťané vedou nikoliv proti lidem, ale proti duchovním mocnostem a když při té příležitosti popisoval duchovní výzbroj křesťana:

  • Ef 6:17 Přijměte také ‚přílbu spasení‘ a ‚meč Ducha, jímž je slovo Boží‘.

To je něco, co bychom nalezli v genetickém kódu efezské církve. Dnes se podíváme na to, jak se tento genetický kód projevoval navenek – z našeho textu si ukážeme pět charakteristik efezské církve, tedy pět znaků zdravé církve, takové, která je novozákonní normou i pro církev současnou. M. Ot.

Ve dvacáté kapitole Skutků máme zaznamenanou Pavlovu řeč k efezským starším. Jedná se o unikátní záznam – je to jediná Pavlova řeč ve Skutcích, kterou měl ke křesťanům. V mnoha ohledech se také liší ode všech ostatních kázání apoštola, která Lukáš zaznamenal – Pavel mluví o své vlastní službě v církvi v Efezu a uvádí ji jako příklad pro starší efezské církve. A tady se dostáváme k první charakteristice. Efezská církev byla:

I. Církev vedená staršími (v. 17)

Pojďme tedy k první charakteristice – tu vidíme hned ve v. 17:

  • Sk 20:17 Z Milétu poslal Pavel vzkaz do Efezu a zavolal si starší církve.

Církev v Efezu měla své ustanovené starší. To není samozřejmost.

Je to důležitá charakteristika církve. Situace v Efezu nebyla jako situace na Krétě, kde Pavel nechal Tita s úkolem ustanovit starší:

  • Titovi 1:5 Proto jsem tě ponechal na Krétě, abys uvedl do pořádku, co ještě zbývá, a ustanovil v jednotlivých městech starší, jak jsem ti nařídil.

Církev, která není vedena staršími, je církví, která není v pořádku, není hotová, kompletní. Je v nepořádku, jako byla církev na Krétě.

Církev vedená staršími má své pastýře, kteří se starají o církev. Tento náš oddíl ze Skutků je skutečně jednou z významných novozákonních pasáží, které nás vyučují o tom, kdo jsou to starší a jaká je jejich role v církvi.

Před řadou let jsem slyšel vynikající kázání o starších právě z tohoto oddílu. Na příkladu Pavla a efezských starších můžeme vidět, co mají starší dělat. Znovu uvidíme důraz na Boží slovo a příště také na modlitbu.

Efezský sbor byl sborem, který měl své starší. Tady máme vlastně první zmínku (a jednu ze tří v Písmu) o tom, že v Efezu byli v církvi starší. Druhou zmínku nalezneme ve Zj 2, kde je dopis andělu církve v Efezu, což se nejpravděpodobněji vykládá jako starším církve v Efezu. A další zmínka je v 1. Timoteovi, kde je rozsáhlé vyučování o starších – Pavel tam mluví jak o těch stávajících, tedy těch, kteří už v Efezské církvi byli, tak také o těch, kteří mají být nově ustanoveni. Je to zajímavé, protože Pavel musel zopakovat Timoteovi, jací mají starší být a vést ho k tomu, jak má starší ustanovovat.

O ustanovení starších se nedovídáme z Lukášova popisu ve Sk 19, ani z Pavlova listu, který napsal do Efezu. Ale ve Sk 20 je jasný doklad, že v efezské církvi starší byli. Nevíme o tom nic více, ale je jasné, že jsou to starší, kteří byli ustanoveni Pavlem v průběhu Pavlovy tříleté služby v Efezu. Vzhledem k tomu, že v Efezu bylo probuzení a to znamená, že tu byla velká církev, i vzhledem k tomu, jak Pavel s těmito staršími mluví, to vypadá, že zde nebylo jenom pár starších, ale že se jednalo o větší skupinu.

Na dalších místech Písma můžeme vidět, že bylo Pavlovým zvykem ustanovit v místní církvi starší, případně ponechat v nově založené církvi některého ze svých učedníků a spolupracovníků – jako to bylo v případě Tita na Krétě, nebo v případě Lukáše, který podle všeho zůstal v nově založené církvi ve Filipis a ve Sk 20 se k Pavlovi po třech letech zase připojil.

  • Skutky apoštolské 14:23 V každé té církvi ustanovili starší a v modlitbách a postech svěřili učedníky Pánu, v kterého uvěřili.

Všimněte si, že to skutečně bylo pro Pavla normou – v každé církvi ustanovili starší, v každé. Efez tedy nebyl žádnou výjimkou. Zdravá církev je církví, která je vedená biblicky kvalifikovanými a řádně ustanovenými staršími.

II. Zkoušená církev (v. 18-19)

Apoštol Pavel mluví se staršími z Efezu a připomíná jim zkoušky, jimiž musel projít – a my můžeme směle předpokládat, že těmito zkouškami musela projít spolu s Pavlem také efezská církev.

Zase je to něco, co apoštol Pavel považoval za přirozené. Ve Sk 14 jsem zmiňoval církve, které Pavel založil a v nich ustanovil starší.

  • Sk 14:22 Všude tam posilovali učedníky a povzbuzovali je, aby vytrvali ve víře; říkali jim: Musíme projít mnohým utrpením, než vejdeme do Božího království.

Scénář, který nacházíme v knize Skutků, byl skoro v každé církvi stejný – dříve nebo později přišlo vždycky pronásledování. Nebylo vždy stejně intenzivní a nemělo vždy stejnou podobu, ale obvykle vždy v nějaké formě přišlo. Proto také nakonec Pavel píše:

  • 2 Tm 3:12 A všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, zakusí pronásledování.
  • Židům 10:32-34 Jen si vzpomeňte na dřívější dny! Sotva jste byli osvíceni, už jste museli podstoupit mnohý zápas s utrpením; někteří tím, že byli před očima všech uráženi a utiskováni, jiní tím, že stáli při postižených. Vždyť jste trpěli spolu s uvězněnými a s radostí jste snesli i to, že jste byli připraveni o majetek, neboť víte, že máte bohatství lepší a trvalé.

Moji milí, tohle je téma, které se nám v poslední době docela často vrací a je dost možné, že nás Pán Bůh připravuje na dny, které přicházejí. Když Pán Ježíš napsal církvi do Efezu, tak čteme:

  • Zj 2:3 Máš vytrvalost a trpěl jsi pro mé jméno, a nepodlehls únavě.

Skutečně – církev v Efezu prošla utrpením a pronásledováním kvůli Kristu.

Ježíš zaslibuje církvi soužení, zkoušku (Zj 2,10). Takové zkoušky přicházejí také na nás. A ještě přijdou. Je to něco, s čím musíme počítat.

Apoštol Pavel mluví ve Skutcích 20 o tom, že zkoušky pro něj znamenaly pokoření se a mnoho slz. Když je církev zkoušená, tak to obvykle není něco, co by nám přinášelo příjemné pocity. Znamená to bolest a slzy. Ale ruku v ruce s nimi jde Kristova radost, radost, která pramení z Božího Ducha.

Pavel zmiňuje úklady Židů. Nevíme přesně, o co šlo. Ze Sk 19 víme o tom, že byli tací, kteří vystupovali proti Pavlovi a především proti tomu, co kázal, a dokonce přede všemi tupili cestu Páně, zdravé křesťanské učení. Proto Pavel odešel ze synagogy. Ve 2. Tm pak připomíná kováře Alexandra a radí Timoteovi:

  • 2 Tm 4:14-15 Kovář Alexandr mi způsobil mnoho zlého. Odplatí mu Pán podle jeho činů. Také ty si dej před ním pozor. Velmi se totiž stavěl proti našim slovům.

Často to bylo dokonce tak, že se Židé rozhodli, že Pavla zabijou. Tak to bylo v Damašku, kde dokonce dali hlídat brány, aby jim Pavel neunikl, takže ho učedníci museli spustit v koši z hradeb, tak to bylo v Jeruzalémě, takže apoštolové poslali Pavla do Tarsu. Pavel sám zmiňuje útrapy a pronásledování v Antiochii, Ikoniu a Lystře (2 Tm 3,11). Znovu a znovu se pokoušeli Pavla zabít – v Jeruzalémě složilo více než 40 mužů slib, že se nebudou jíst ani pít, dokud Pavla nezabijí (Sk 23,12-13). Asi umřeli žízní…

Je docela možné, že podobným úkladům byl Pavel vystaven i Efezu. A spolu s ním vždy čelila takovým věcem i církev. Efezská církev byla zkoušenou církví. A hlavní příčinou těchto zkoušek bylo vždy evangelium. A to je také další bod našeho kázání, další – a druhá nejvýznamnější charakteristika efezské církve. Církev v Efezu byla:

III. Vyučovaná církev (v. 20-27)

  • Sk 20:20-21 Víte, že jsem vám nezamlčel nic, co by vám bylo k prospěchu; všechno jsem vám řekl, když jsem vás učil ve shromáždění i v rodinách. Naléhal jsem na Židy i Řeky a vyzýval je, aby se obrátili k Bohu a uvěřili v našeho Pána, Ježíše Krista.

V našem textu je to druhá nejvýznamnější charakteristika církve – k té nejvýznamnější se dostaneme za chvíli. Ale v současné době je to asi první nejvíce znevažovaná charakteristika církve. Když se dnes řekne učení, tak mnozí řeknou: „Jen to ne!“ Lidé chtějí zkušenosti, chtějí zážitky, chtějí akci, aktivity, setkání, společenství, vztahy, atd. To nejsou špatné věci a patří k vyjádření naší víry, ale musí stát na pevném základě – a tento základ nelze získat jinak než skrze vyučování.

Církve dnes vymýšlejí množství nejrůznějších aktivit, mnohá setkání pro různé skupiny lidí s pestrým programem. Skupiny podle věku – staří, mladí, svobodní, manželé, rodiny, maminky s dětmi, nebo skupiny podle zájmů – jsou skupiny křesťanských ekologů, lidé, kteří rádi zpívají, jiní rádi vaří, další chodí na výlety, … cokoliv si jen dovedete představit. Ale hlavně na nikoho nechoďte s vyučováním.

Jak to bylo v církvi v Efezu? Křesťané se vyučovali ve shromážděních i v rodinách. V předchozí kapitole jsme četli, že Pavel vyučoval každý den v přednáškové síni filozofa Tyranna. Jeden ze starých rukopisů uvádí, že Pavel učil od jedenácti dopoledne, do čtyř hodin odpoledne. Každý den pět hodin křesťanského vyučování a kázání.

Nevíme úplně přesně, jak tato shromáždění vypadala, ale slovesa, která Lukáš používá v našem textu, nám mohou ledacos napovědět. Ve verších 20 a 21 jsou tři (resp. čtyři) slovesa, která popisují Pavlovu službu. První je ve v. 20. Ekumenický překlad tam říká: všechno jsem vám řekl. KR, ČS – oznámil, B21 – kázal. Je tam slovo, které znamená vyhlašovat, veřejně oznamovat, mluvit. Pavel rozmlouval s lidmi a kázal jim.

Další sloveso v témže verši je sloveso učit. Pavel je vyučoval. Souvisí to se slovem učení, což je nějaký souhrn doktrín, jednotlivých předmětů, které jsou postupně probrány. To dělal Pavel v efezské církvi. A nebylo to nic nového. Totéž dělala první církev v Jeruzalémě:

  • Skutky apoštolské 2:42 Vytrvale poslouchali učení apoštolů…

 Podobně Pavel připomíná Timoteovi:

  • 1 Timoteovi 4:13 Než přijdu, ujmi se předčítání, kázání, vyučování.
  • 2 Timoteovi 4:2 Hlásej slovo Boží, ať přijdeš vhod či nevhod, usvědčuj, domlouvej, napomínej v trpělivém vyučování.
  • Titovi 2:1  Ty však mluv, co odpovídá zdravému učení.
  • Tt 3:8 Tato slova jsou spolehlivá, a chci, abys tomu všemu neochvějně učil

Toto je jádro života církve i každého křesťana. Je to důraz Božího slova, který najdeme jak ve Starém zákoně, tak v Novém. Když se podíváte do historie církve – ať již na dobu reformace nebo na některá z velkých probuzení minulosti, vždy uvidíte lidi, kteří berou do ruky Bibli, studují ji, poslouchají kázání, vyučují se navzájem.

Posledním slovesem, které Lukáš používá je sloveso zapřísahat, dosvědčovat. V našem překladu je to vyjádřené dvěma slovesy ve 21. verši – naléhal jsem a vyzýval. Pavel nevyučoval nějak lhostejně, takže by si stoupl a něco si odříkal a bylo. Naléhal, vyzýval, zapřísaha, dosvědčoval – dokonce čteme ve v. 31, že to dělal ve dne v noci a se slzami v očích. Jeho vyučování a kázání bylo naléhavé, vroucí. Jak to trefně vyjádřil jeden kazatel – kázal, jako kdyby to mělo být poslední kázání jak v životě jeho samotného, tak v životech jeho posluchačů, kázal jako umírající umírajícím.

Když se v dubnu 1912 potápěl Titanic, tak na jeho palubě byl také skotský pastor John Harper se svou šestiletou dcerou a sestrou. Jeho sestra i s jeho dcerou se dostaly do záchraného člunu. On sám volal: „Ženy, děti a nespasení lidé, nastupte do záchraných člunů!“ Potom dal svou záchrannou vestu jinému člověku. Když se loď potopila tak Harper zůstal spolu s 1517 dalšími v ledové vodě. Harper plaval od jednoho člověka ke druhému a každému položil otázku: Jste spasen? A potom jim jak nejrychleji to šlo, vysvětlil evangelium. Dělal to až do posledního okamžiku svého života. Jeden ze šesti lidí, které podařilo ze studené vody zachránit, dosvědčil, že i jemu položil Harper tuto otázku a potom se v ledové vodě utopil. Tento člověk byl posledním Harprovým obráceným.

To je obraz křesťanské církve. Apoštol Pavel říká:

  • Sk 20:24 Ale já nepřikládám svému životu žádnou jinou cenu, než abych dokončil svůj běh a splnil úkol, který jsem dostal od Pána Ježíše: hlásat evangelium o Boží milosti.

To je úkol, k němuž byl povolán nejenom Pavel, ale k němuž byla povolána celá církev, všichni křesťané. Ježíš říká:

  • Matouš 28:19-20 Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky [to je od slova učit], křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte [znovu je tady slovo učit] je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal.

Činění učedníků, tedy evangelizace znamená vyučování. To je naprostý základ získávání učedníků. To nejsou akce pořádané církví. To nejsou koncerty duchovní hudby ani sociální aktivity, ale jde o naléhavé vyučování, kázání evangelia, vyučování Božího slova, dokazování z Písma.

Sk 20,24 nám také ukazují, co bylo Pavlovým poselstvím – bylo to evangelium. To byl také hlavní důvod, proč Pavel zakoušel tolik těžkostí a problémů. Když budete kázat evangelium, které mluví o lidském hříchu, lidské zkaženosti, o Božím soudu a vysvobození z tohoto soudu skrze Ježíše Krista, tak budete zakoušet podobné těžkosti jako Pavel.

Z předchozích veršů (v. 20) a také z verše 27 vyplývá, že Pavel rozuměl evangeliu v celé jeho šířce. Evangelium bylo Boží slovo od začátku až do konce, byla to celá rada Boží (v. 27), bylo to všechno, co bylo křesťanům k prospěchu (v. 20). Jako synonymum evangelia je v v. 25 použito „hlásání Božího království“. Pavel si nevybral nějakou pasáž, která by mluvila jenom o Boží lásce nebo o tom, jak Bůh pomáhá člověku, nebo že Ježíš je naším bratrem, Duch svatý nás povzbuzuje, atd. Pavel kázal celou radu, úradek Boží.

Všimněte si také toho, že Pavel nedělal žádná speciální evangelizační shromáždění pro nevěřící a jiná vyučovací shromáždění pro církev. Nic takového. Ale ve všech shromážděních i v každém vyučování jednotlivců po domech, v rodinách, znovu znělo evangelium v kontextu vyučování, které Pavel předkládal. Tentýž úkol má církev také dnes. Nejsme jiní než křesťané v Efezu a ani církev se nijak nezměnila. Stále je sloupem a oporou pravdy (1 Tm 3,15) a jejím úkolem je přesně vyučovat Boží slovo v celé jeho šířce. To není doporučení, to není jedna z věcí, kterou by církev mohla dělat – to je povinnost, kterou církvi uložil Bůh, je to Boží příkaz a my podle něj musíme poslušně jednat. Proto je opravdová křesťanská církev takovou církví, která chce být vyučovaná a která také vyučuje. Vysvětlení této skutečnosti, tedy jak je možné, že je církev takové, najdeme v další charakteristice. Církev je:

IV. Boží církev (v. 28)

Toto je ta první a nejdůležitější charakteristika ze všech. Lukáš napsal:

  • Skutky apoštolské 20:28 Dávejte pozor na sebe i na celé stádo, ve kterém si vás Duch svatý ustanovil za strážce, abyste byli pastýři Boží církve, kterou si Bůh získal krví vlastního Syna. […kterou si získal vlastní krví.]

Na tento verš bychom mohli mít hned několik kázání – jak o starších, tak o církvi a také o Kristu. Doslovný překlad říká, že církev si Bůh vydobyl, získal, vykoupil vlastní krví. Je nám naprosto jasné, že se jedná o krev Božího Syna, ale je důležité, že Bůh ji označuje za svou vlastní. Jinými slovy je tady řečeno, že Ježíš Kristus, který přišel v těle jako má člověk, je Bůh.

Starší mají podle tohoto textu pást Boží stádo a střežit ho jako strážci. To je zodpovědností a prací starších církve – sytit Boží lid Božím slovem a střežit ho před hříchem a falešným učením. Proto musí být starší:

  • Tt 1:9 …pevný ve slovech pravé nauky, aby byl schopen jak povzbuzovat ve zdravém učení, tak usvědčovat odpůrce.

Je to důvod, proč tou nejdůležitější prací starších církve je studovat Boží slovo. Jednak je prostředek, jak střeží sami sebe a zároveň tak získávají hutnou stravu, kterou mohou sytit Boží lid.

Ale my mluvíme o církvi a zde je řečena skutečně ta nejdůležitější věc, která se týká církve – totiž, že církev je Boží. Církev patří Bohu. Církev nepatří žádnému člověku. Vzpomeňte si – v Korintě si to lidé začali myslet a začali se hlásit jeden k Petrovi, další k Pavlovi, jiný k Apollovi. Byl to hřích rozdělení, kterého se korintští dopustili, a proto museli slyšet vážné napomenutí:

  • 1 K 1:13 Je snad Kristus rozdělen? Což byl Pavel za vás ukřižován? Nebo jste byli pokřtěni ve jméno Pavlovo?

Křesťané v Korintu zapomněli na to, že církev je Boží. Církev má svého Pána, svého majitele, má svou hlavu, svého manžela, svou autoritu – církev je Kristus a Kristus je Boží. To je Bohem stanovený pořádek. Církev nepatří žádnému člověku nebo skupině lidí. Církev nemůže být ani ztotožňovaná s žádným člověkem, byť se tak často dělá – jak často můžeme slyšet, a jak často také sami říkáme – ten a ten chodí do sboru toho nebo onoho kazatele.

Potřebujeme myslet biblicky. A biblické smýšlení je, že církev je Boží. Je to Boží dům (1 Tm 3,15), je to Boží národ a vyvolený Boží lid (1 Pt 2,9), Boží dílo, Boží pole, Boží stavba (1 K 3,9), Boží chrám (1 K 3,16), Boží město (Zj 21,2), příbytek Boží (Zj 21,3).

Potřebujeme si tyto věci opakovat – potřebujeme změnit svůj pohled na církev a vidět ji tak, jak ji popisuje Boží slovo. Je pravdou, že v tuto chvíli je církev na zemi a ještě není shromážděná kolem svého Ženicha, takže se na ní ještě v plnosti nenaplnily všechny ty věci, které jsem jmenoval, přesto už tyto věci platí. Nyní je církev smíšeným lidem – pšenicí i koukolem, ale přijde den, kdy nebeští andělé oddělí zrno od plev a církev zazáří v celé své nádheře – svatá, slavná, bez vrásky, poskvrny a čehokoliv podobného (Ef 5,27) – přesně tak, jak ji očistil a ke svatbě připravil její Pán a nebeský Ženich, Ježíš Kristus.

Ona zmiňovaná skutečnost, že církev až do příchodu Krista bude vždy smíšeným lidem, zrnem i plevami dohromady, nás vede k poslední charakteristice – zdravá církev, je vždy:

V. Ohrožená církev (v. 29-31)

Možná vám to zní trochu divně, ale je to skutečně tak. Je jenom jedna církev, je jenom jedno stádo, která není a nemůže být ohrožované vlky – a to je stádo, smečka, církev vlků.

  • Skutky apoštolské 20:29-30 Vím, že po mém odchodu přijdou mezi vás draví vlci, kteří nebudou šetřit stádo. I mezi vámi samými povstanou lidé, kteří povedou scestné řeči, aby strhli učedníky na svou stranu.

Pavel varoval církev v Efezu před nebezpečím falešného učení, varoval učedníky před vlky v rouše beránčím. Dělal totéž, co náš Pán:

  • Matouš 7:15-16 Střezte se lživých proroků, kteří k vám přicházejí v rouchu ovčím, ale uvnitř jsou draví vlci. Po jejich ovoci je poznáte.

V tomto světě bude vždy církev ohrožovanou skupinou. Vždy jí hrozí pronásledování ze strany světa, útoky ze strany ďábla a falešné učení vlků – jak těch, kteří útočí zvenku, tak i těch, kteří útočí zevnitř, vlků v rouše beránčím. Proto nacházíme tolik varování v celém Novém zákoně! Už jsme to slyšeli hodněkrát a ještě uslyšíme – podívejme se tedy jenom na to, jaké apoštol ukazuje starším řešení:

  • Skutky apoštolské 20:31 Buďte proto bdělí a pamatujte, že jsem se slzami v očích po tři roky ve dne v noci každému z vás neustále ukazoval cestu.

Buďte bdělí a pamatujte. Dvě klíčová slovesa. Dvě klíčové věci nejenom pro starší církve, ale pro každého křesťana, pro každého z nás.

Buďte bdělí, střezte sebe i druhé, dávejte pozor. Na co bychom měli dávat pozor? Poslouchejte, co napsal apoštol svému synovi ve víře Timoteovi, který pracoval v církvi v Efezu:

  • 1 Timoteovi 4:16 Dávej pozor na své jednání i na své učení. Buď v tom vytrvalý. Tak posloužíš ke spasení nejen sobě, ale i svým posluchačům.

Tohle je cesta, po které musí jít každý křesťan. Je to cesta se zaslíbením – tak posloužíš ke spasení. Jednání i učení křesťana musí být svaté. To nás vede zpátky ke třetímu bodu, k Božímu slovu. Bez Písma nelze mít zdravé učení a správné jednání. Studium Božího slova nelze vůbec ničím nahradit.

Jenom Bible může být základem a zdrojem našeho učení. Jenom z Písma svatého se můžeme naučit způsobům svatého jednání. To je důvod, proč křesťané rádi naslouchají učení Bible, proč se zabývají Písmem. Bůh jim dal nové srdce a s ním také nové touhy – touhu znát Krista, poznávat Ho stále více, a to znamená znát Boží slovo, přebývat v něm, studovat ho, číst ho. Je to také důvod, proč křesťané tak rádi tráví čas ve společenství Božího lidu, kde se navzájem budují Božím slovem a povzbuzují se.

Proto se shromažďujeme k výkladu Písma v neděli a ke společnému studiu v úterý. Chceme růst v poznání pravdy, protože jenom tak můžeme růst také ve vzájemné lásce.

  • 1 Timoteovi 1:5 Cílem našeho vyučování je láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry.

Všimněte si, že ve Sk 20 apoštol Pavel svěřuje ve v. 32 starší církve Bohu a Slovu Jeho milosti.

  • Skutky apoštolské 20:32 Nyní vás svěřuji Bohu a slovu jeho milosti, které má moc vás proměnit a dát vám podíl mezi všemi, kdo jsou posvěceni.

Modleme se.

Osnova kázání