Dospělost v Kristu (Ef 4,13-14)

Podoba křesťanské zralosti

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 18. září 2016

Pokoj vám a milost, milovaní v Kristu, milí přátelé i hosté. Před námi je další text z listu Efezkým, Ef 4,13-14. Mluvíme o jednotě Kristova těla, viděli jsme prostředky, které Bůh použil k zajištění jednoty, viděli jsme, jak Bůh obdaroval svou církev, každý jednotlivý úd Kristova těla, abychom byli připravení navzájem si sloužit těmi dary, které nám Kristus dal, a tak abychom budovali Kristovo tělo. Náš dnešní text nám ukazuje cíl, k němuž tato vzájemná služba směřuje. Dva verše, které jsou před námi, mluví dospělosti v Kristu, a to nejprve v obecné rovině (v. 13) a následně (ve v. 14) ukazují, jak se to bude projevovat na životě jednotlivých křesťanů. Budeme číst prvních šestnáct veršů čtvrté kapitoly a potom se budeme zabývat verši 13-14.

Mluvíme o jednotě Kristovy církve – on je hlava, z něho roste celé tělo. On je úhelným kamenem a na něm je vybudovaná celá stavba. Na základě apoštolů a proroků roste tak, že se jednotlivé živé kameny navzájem podpírají a připojují se jeden k druhému, a tak mocí Ducha svatého roste chrám, který je dokonalým Božím příbytkem, svatyní svatých.

Náš text navazuje na verš 11, který mluví o tom, že Bůh obdaroval svou církev- Kristus vystoupil vzhůru, zajal nepřátele, dal dary lidem. Každý křesťan je obdarován k tomu, aby sloužil celému Kristovu tělu, jehož viditelným projevem je místní církev. Cílem tohoto růstu je dospělost – jednotlivců i celého těla. K tomu jsme byli obdarováni, k tomuto růstu do Krista jsme naším textem povzbuzováni a jsme také varováni, pokud neporosteme.

I. Obdarováni ke společnému růstu v Kristu

Náš text začíná v ekumenickém překladu slovy „až bychom dosáhli“ a pokračuje ve čtrnáctém verši slovy „pak už nebudeme“. Je tady časová i logická souslednost. Pavlíkův překlad, který máte v osnovách tam má slova „než dospějeme“ a „abychom již“. Stejně je to i v ostatních českých překladech. Je tady zdůrazněno, že něco má probíhat dokud… a v okamžiku, kdy toto dokud bude naplněno, už nadále nebude platit to, co platilo doposud.

Byli jsme obdarováni Kristem, abychom se budovali navzájem, abychom si sloužili v Kristu a připravovali jeden druhého ke službě – a to máme dělat tak dlouho, dokud nedosáhneme dospělosti. V okamžiku, kdy dosáhneme dospělosti, už nebudeme nedospělí, nebudeme batolata (Pavlík), doslova nemluvňata, maličké děti, které jsou naprosto závislé na svých rodičích.

Cílem křesťanského života je růst do dospělosti, růst do duchovní zralosti, růst do Krista. Znamená to růst ve svatosti, znamená to růst v lásce, znamená to růst v poznání Pána a jeho slávy, v poznání jeho Slova, znamená to proměňovat se do charakteru Pána Ježíše Krista. Toto je něco, co je dané do genetické výbavy Božích dětí. Každý, kdo se znovu narodil z nepomíjitelného semene Božího slova, má touhu po nefalšovaném duchovním mléku, aby jím rostl ke spasení. V listu Židům autor napomíná své čtenáře za to, že jsou stále ještě nedospělí (otočte si tam se mnou):

  • Židům 5:12-14 Za takovou dobu už byste měli být sami učiteli, a zatím opět potřebujete, aby vás někdo učil abecedě Boží řeči; potřebujete mléko, ne hutný pokrm. Každý, kdo potřebuje mléko, protože nepřivykl slovu spravedlnosti, je jako nemluvně. Hutný pokrm je pro vyspělé, pro ty, kdo mají cvičením své smysly vypěstovány tak, že rozeznají dobré od špatného.

Zde se prolínají dvě stránky Božího díla v nás, růstu do dospělosti v Kristu. Na jedné straně jsou tu nemluvňata, která rostou, protože je to jejich přirozeností. V přirozenosti žádného nemluvněte není, aby zůstalo nemluvnětem. Potřebuje podmínky, potřebuje dobrou stravu – v kontextu církve musíme mluvit o vyučování zdravého učení, jak je dobře vidět třeba v listu Titovi, musí zde být také zdravá církev, která bude nově věřící podporovat, povzbuzovat, napomínat a všemožně se o ně starat. A pokud je zde nové narození z Ducha svatého, pokud je tady nové srdce vyučené od Boha, potom zde nutně bude růst. Na druhé straně zde vidíme také zodpovědnost duchovního nemluvněte – Židům 5,14 mluví o tom, že mají cvičením vypěstovány své smysly tak, že rozeznají dobré od špatného. Ačkoliv je růst přirozený, není bezbolestný, není zadarmo. Když máte malé dítě a chcete, aby se neučilo chodit nebo mluvit nebo cokoliv dalšího, musíte ho to učit. Jinak se to samo nenaučí. V patřičném věku je naprosto připravené a vybavené k tomu, aby začalo chodit, aby začalo mluvit, aby se učilo ze zkušeností, které postupně získává. Ale pokud to s ním nebudete dělat, tak se to nenaučí. Pokud ho nebudete učit „máma“, „táta“… uslyší zvuky, ale nebudou mu dávat žádný smysl.

Jako duchovní novorozenci jsme Božím slovem voláni k zodpovědnosti za to, jak cvičíme své duchovní smysly. Ve fyzickém světě je povinností rodičů naučit své děti všechny dovednosti, které mají umět. V duchovním světě je zde sice zodpovědnost církve na straně jedné, ale na druhé straně a především je zde zodpovědnost každého jednotlivce.

Jednotliví křesťané byli obdarováni k tomu, aby si navzájem pomáhali v duchovním růstu, v růstu do dospělosti. Kdyby rodiče opustili své dítě a nechali ho jeho osudu, nepochybně by zahynulo. Když křesťan zůstane sám, nezahyne, protože život, který má, není závislý na vnějších věcech, ale je závislý na Bohu, který ten život způsobil, působí a zachovává. Přesto Bůh určuje podmínky, v nich mají křesťané růst. Tou první podmínkou je společenství církve, kde si jednotliví křesťané navzájem slouží ke společnému růstu. Další podmínkou je zdravé učení. Byli jsme obdarováni k tomu, abychom si sloužili navzájem a tak duchovně rostli – a třináctý verš tam má jedno „malé“ slovíčko, které musíme znovu zdůraznit a vypíchnout – slovíčko „všichni“. Všichni byli obdarováni (Ef 4,7), všichni mají sloužit svými dary druhým (Ef 4,12), a všichni mají růst do Krista. Není žádná výjimka, není nikdo, kdo by nemusel nebo neměl. Viděli jsme, že to je dokonce povinností křesťanů. Náš text nám říká, že opravdový růst může probíhat jenom v kontextu konkrétní místní církve.

Neexistuje nic takového, jako je růst na dálku. Nebo růst v osamocení. Abyste mohli růst, potřebujete druhé křesťany. Jednak proto, aby vám sloužili a budovali vás, a jednak proto, abyste vy sloužili jim a budovali je. V dnešní době mnoho lidí nahrazuje společenství reálné za společenství virtuální. Ale virtuální společenství je velká satanova lež. Jsou lidé, kteří svou jedinou církev mají na facebooku. Ale to není církev, to není skutečné budování.

Církev znamená skutečné lidi se všemi jejich klady a zápory. Nejsme tady proto, že jsme si blízcí, že máme podobné zájmy, že pocházíme z podobného prostředí nebo že jsme si tak pěkně po lidsku „sedli“. Ve skutečnosti je to skoro obráceně! Kdybychom hledali lidi, kteří nám budou „sedět“, nešli bychom do církve! Církev je ale Božím dílem, Bůh spojuje, Bůh shromažďuje, Bůh nás přivedl dohromady a svedl nás k sobě právě takové, jací jsme, abychom se navzájem budovali a sloužili si – i přes to, že jsme tak rozdílní. Ale právě v tom je milost, v tom je proměňující moc a dílo Ducha svatého, protože musíme zapírat sami sebe, musíme se pokořovat, musíme nést svůj kříž a spolu s ním také své bratry a sestry. Přestože je to pro nás často hodně těžké, pokládáme je za přednější než sebe, aby se nás zjevovala Kristova láska, a my jsme byli svědectvím světu kolem nás.

  • Jan 13:34-35 Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.

Tato láska se projevuje tehdy, když si navzájem sloužíme k růstu do Krista.

II. Povzbuzováni k růstu do Krista

  • Efezským 4:13 … až bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti.

Před námi je cíl, k němuž směřujeme, a to pro nás má být povzbuzením. Vždycky, když vidíme cíl, je to pro nás motivace k tomu, abychom vytrvali, abychom napnuli všechny síly a více usilovali, prostě abychom dosáhli cíle. Pohled na cíl je pro nás povzbuzením. Nejenom v každodenním životě, ale také v našem životě s Kristem. Boží slovo nás tady vede ke službě, vede nás k tomu, abychom budovali jedni druhé a zapírali sami sebe, což jsou těžké věci, z nichž se nám chce leckdy utéct. Proto si potřebujeme připomínat, co je cílem vzájemné služby křesťanů – je to křesťanská zralost. Jak tato zralost vypadá? O tom je třináctý verš. Začíná zvláštním druhem jednoty:

A. Jednota víry a poznání

Jednota víry a poznání Syna Božího. Mluvíme o církvi a v kontextu církve mluvíme o jednotě. A toto slovo se tady před námi znovu objevuje. Jednota víry, o které je tady řeč, není o tom, že máme mít všichni víru. O tom není třeba mluvit. Církev jsou ti, kdo uvěřili v Krista. Církev jsou ti, kdo jsou chválou jeho slávy – tedy ti, kdo byli Bohem vyvoleni (Ef 1,4), Kristem vykoupeni (Ef 1,7) a Duchem svatým zapečetěni (Ef 1,13). Kdy k tomu došlo?

  • Ef 1:13 Když jste uslyšeli slovo pravdy, evangelium o svém spasení, a uvěřili mu.

Takže když náš text říká, že máme dorůstat do jednoty víry, není to o tom, že máme dorůstat k tomu, aby v církvi všichni věřili. Gramaticky se na tomto místě nemluví o víře, jako o něčem, co máme všichni mít, ale mluví se tu o charakteru víry, kterou všichni máme. Je zde zdůrazněn obsah víry. Což je jeden ze způsobů, jak Písmo používá slovo víra – jako souhrn zdravého učení.

  • Judův 3-4  Milovaní, velmi jsem si přál psát vám o našem společném spasení, ale teď pokládám za nutné napomenout vás, abyste zápasili o víru, jednou provždy odevzdanou Božímu lidu. Vloudili se totiž mezi vás někteří bezbožní lidé, zapsaní už dávno k odsouzení, kteří zaměňují milost našeho Boha v nezřízenost a zapírají jediného vládce a našeho Pána Ježíše Krista.

Jde o obsah víry, o to, čemu věříme, co je základem naší víry. To je jednota, ve které máme růst, to je jednota, ke které si máme sloužit navzájem. Použiju nepopulární slovo – je to doktrinální jednota, tedy jednota v učení. Křesťané jsou a mají být lidem jedné víry – víry, která je postavená na Božím slově, která je naplněná Božím slovem a náš vede k jednotě v poznání Krista. Je tady řeč o jedné jednotě složení ze dvou věcí, které patří k sobě a nejde je od sebe nijak odtrhnout – jednota víra a poznání Syna Božího. Obsah víry a poznání, nebo ještě lépe rozpoznání, intimní znalost Pána Ježíše Krista, Syna Božího.

Poznání Syna Božího a víra, resp. obsah víry, jdou ruku v ruce. Když jsme uslyšeli slovo pravdy, evangelium – dobrou zprávu o díle Pána Ježíše Krista, a uvěřili jsme této zprávě, poznali jsme Božího syna. Slyšeli jsme evangelium, Bůh nám otevřel srdce, my jsme uvěřili a Pán Ježíš Kristus se stal naprosto reálným – a to takovým způsobem, jak do té doby nebyl. A v tu chvíli jsme začali poznávat Božího syna a tak rostla naše víra. Obsah naší víry se budoval ruku v ruce s poznáním Božího syna. Proto apoštol Pavel říká:

  • Ř 1:16-17 Nestydím se za evangelium: je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro Řeka. Vždyť se v něm zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; stojí přece psáno: ‚Spravedlivý z víry bude živ.‘

Co, resp. kdo je tou Boží spravedlností, která je přijímána vírou? Kristus (1K 1,30)! K čemu vede? K víře. To je křesťanský život. Jednota víry a poznání Syna Božího. Jak této jednoty dosáhneme? Ef 4,12 – tím, že budeme připravovat svaté skrze dary, jimiž nás Kristus obdaroval, budeme si sloužit navzájem a tak budovat Kristovo tělo. V té nejobecnější rovině to bude o tom, že spolu budeme mluvit o Kristu, že budeme mluvit o tom, čemu věříme, co jsme slyšeli v kázání, že se budeme ptát jeden druhého na věci, kterým z Božího slova nerozumíme, že budeme mluvit o tom, jak s námi Bůh jedná. To je způsob, jak se buduje jednota víry a poznání Syna Božího. To není úkol starších – to je úkol každého křesťana, celého Kristova těla. Starší mají bdít nad čistotou učení a chránit Boží lid před falešným učením a před vlky, kteří by chtěli trhat stádo. Ale o celé církvi platí to, co Pavel napsal křesťanům do Říma:

  • Ř 15:14 Jsem přesvědčen také já o vás, bratří moji, že i vy jste plni dobroty, naplněni veškerým poznáním, takže sami můžete ukazovat cestu jeden druhému.

Jeden druhému ukazujeme cestu a tak rosteme ve víře a v poznání Syna Božího. To je způsob, jak to Bůh ustanovil. Proto jsou všichni křesťané nazýváni královským kněžstvem – sloužíme Bohu a sloužíme jedni druhým a kromě Krista nepotřebujeme a nemáme žádného jiného prostředníka mezi námi a Bohem. To nás vede k druhému aspektu zralosti:

B. Dokonalý člověk

  • Efezským 4:13 … až bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti.

Ekumenický překlad mluví o zralém lidství jako o důsledku jednoty víry a poznání Syna Božího. Ale když se podíváte do Pavlíkova překladu ve svých osnovách, uvidíte, že ve 13. verši se třikrát opakuje předložka „k“ bez toho, že by tam byla nutná nějaká další návaznost na to, co předchází nebo následuje. Struktura věty v originále ukazuje na tři samostatné aspekty křesťanské zralosti – jednota víry a poznání Syna Božího je prvním a naprosto zásadním z těchto aspektů zralosti – bez zdravé víry a bez poznání Božího syna nelze mluvit o skutečné zralosti. Dokonalé lidství je druhým aspektem zralosti.

Mluvíme o dokonalosti, nebo o zralosti – slovo, které je tu použité, se také někdy používá ve smyslu plnoletosti v kontrastu k dětství, tedy plnoletý vs. dítě (což vidíme i v našem kontextu – viz v. 14), zralý vs. nezralý, dokonalý ve smyslu bez vady, perfektní vs. nějak deformovaný, s vadami, nedokonalý. V řeckém textu Starého zákona se toto slovo často používá o oběti, která byla dokonalá, bez vady a bez poskvrny. V jakém smyslu tomu máme rozumět v našem textu? Částečně tak, jak o tom mluví ekumenický překlad – dokonalý člověk dosáhl jednoty víry a poznání Božího syna. Pavel napsal křesťanům do Filipis:

  • Filipským 3:15-17 Kdo je dokonalý, ať smýšlí jako my; a jestliže v něčem smýšlíte jinak, i to vám Bůh objasní. Jen k čemu jsme již dospěli, toho se držme. Bratří, napodobujte mne. Hleďte na ty, kdo žijí podle našeho příkladu.

Křesťanská dokonalost se týká smýšlení, učení, poznání Božího syna. Křesťanská dokonalost souvisí s jednotou – to jsme viděli v předchozí části třináctého verše, a totéž vidíme i zde, protože náš text jde mnohem dál, než je osobní zralost, míří daleko za jednotlivce a směřuje k celé církvi. Pavlík ve svém překladu mluví o dospělém muži (podobně ČSP). O koho jde? O kom se tady mluví? V našem kontextu vidíme dvě věci, které jdou ruku v ruce – je zde tělo Kristovo, církev, společenství svatých, které se skládá z jednotlivých svatých, z jednotlivých křesťanů. Každý jednotlivý křesťan byl obdarován k tomu, aby sloužil druhým, abychom společně budovali tělo Kristovo. Každý jednotlivý křesťan musí růst ve víře a v poznání Božího syna, abychom společně, jako tělo Kristovo, byli v jednotě, každý jednotlivý křesťan roste v dokonalosti, abychom dospěli k dokonalému muži, jak je to v originálním textu, k jednomu novému člověku, o němž jsme mluvili ve Efezským 2:

  • Ef 2:13-15 Ale v Kristu Ježíši jste se nyní vy, kdysi vzdálení, stali blízkými pro Kristovu prolitou krev. V něm je náš pokoj, on dvojí spojil v jedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár. Svou obětí odstranil zákon ustanovení a předpisů, aby z těch dvou, z žida i pohana, stvořil jednoho nového člověka, a tak nastolil pokoj.

Stvořil jednoho nového člověka, nevěstu Kristovu. To je dokonalý člověk, k němuž směřujeme, do jehož plnosti rosteme v jednotě víry a v jednotě poznání Božího syna.  O této dokonalosti mluví Pavel v páté kapitole:

  • Efezským 5:25-27 Kristus si zamiloval církev a sám se za ni obětoval, aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem; tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná.

Svatá a bezúhonná – to je obraz dokonalosti, dokonalého člověka, dokonalé nevěsty. Náš text tedy mluví jak o osobním růstu každého jednotlivého křesťana, každého jednotlivého údu (viz Ef 4,16), tak také o růstu celého těla Kristova – a nejenom těla jako celku, ale také konkrétního projevu Kristova těla, místní církve. Místní sbor hraje v životě křesťana zásadní roli – jsme spaseni jako jednotlivci, ale jsme spaseni ke společenství, ke společnému růstu, ke společné službě. Vzájemná služba nás vede ke třetímu aspektu zralosti:

C. Kristova plnost

  • Efezským 4,13 … než my všichni dospějeme k jednotě víry a plného poznání Božího Syna, k dospělému muži, k míře postavy plnosti Kristovy…

Plnost Kristova, dokonalé lidství podle míry Kristovy plnosti – dokonalý člověk podle Kristovy plnosti. Znovu jsou tady obě stránky – osobní stránka, život každého jednotlivého křesťana, který má dorůstat do podoby Pána Ježíše Krista, i život celé církve, která jako společenství zralých křesťanů dorůstá do plné podoby Ježíše Krista. To je kontext našeho textu:

  • Ef 4:15-16 On je hlava, z něho roste celé tělo, pevně spojené klouby navzájem se podpírajícími, a buduje se v lásce podle toho, jak je každé části dáno.

Každý jednotlivý úd Kristova těla, každý křesťan je obdarován k tomu, aby budoval druhé a sloužil jim v lásce. Osobní růst každého jednotlivce v Kristu je základem pro růst celé Kristovy církve. Je to růst ve zbožnosti, růst ve svatosti, růst v posvěcení, tedy oddělení se od světa, jedná se o růst ve víře a v poznání Pána Ježíše Krista, tedy růst v učení, růst v lásce, růst v charakteru Pána Ježíše Krista. Vzpomínáte si, za co se Pavel modlil na konci třetí kapitoly:

  • Ef 3:16-19 … aby se pro bohatství Boží slávy ve vás jeho Duchem posílil a upevnil ‚vnitřní člověk‘ a aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích; a tak abyste zakořeněni a zakotveni v lásce mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka: poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží.

To je růst do Krista. To je růst do Kristovy podoby. To je budování Kristovy nevěsty – je to zodpovědnost každého jednotlivého křesťana – osobní duchovní růst i růst celého místního sboru. Tento růst do zralosti, do dokonalého člověka, do plnosti Pána Ježíše Krista probíhá skrze vzájemnou službu jedněch druhým v rámci místní církve. Je to služba celého Kristova těla. Každý úd je potřebný, nutný. Bez zapojení všech údů nemůže Kristovo tělo růst do dospělosti, zralosti, což nás vede do čtrnáctého verše, kde je:

III. Varováni před duchovní nezralostí

  • Ef 4:14 Pak už nebudeme nedospělí, nebudeme zmítáni a unášeni závanem kdejakého učení - lidskou falší, chytráctvím a lstivým sváděním k bludu.

Máme růst do zralosti, abychom nebyli nedospělí, abychom nebyli nemluvňata v Kristu. Žádný křesťan nemá být batoletem, nemluvnětem, malým dítětem, které je závislé na druhých. A všimněte si, že k tomu, aby rostl, není potřeba nějaký speciální zázrak, nestane se to ani ze dne na den, ale je to možné jenom dlouhodobou, trpělivou, pokornou a obětavou službou druhých a druhým v místní církvi. Pokud církev funguje jako nějaká nezávazná víceméně volnočasová aktivita, kam si někdy zajdu a jindy ne – což je veskrze konzumní, ale velmi rozšířený pohled na církev, potom v životě takového křesťana i takové církve nebude žádný růst, žádná zralost, žádná dospělost a dokonalost. Takový křesťan i takový sbor budou jako nemluvňata.

Na tomto místě se musíme oprostit od lidského sentimentu, který je nám blízký, když se mluví o nemluvňatech nebo batolatech. Malé děti jsou pro nás radostí a potěšením, jsou – obvykle – krásné, milé a sladké. Ale z biblického pohledu, když mluvíme o duchovních nemluvňatech, tak nemluvíme o ničem, co bychom měli následovat. A konec konců ono to tak platí i těch fyzických batolatech. Nikdo netouží být jako batole, nikomu nedáváme batole za vzor a po nikom nikdy nechceme, aby se v čemkoliv stal podobným nemluvněti. Co tedy říká o duchovní nezralosti náš text? Především říká, že křesťané, kteří nerostou do zralosti, jsou:

A. Zmítáni a unášeni závanem kdejakého učení

Doslova každý vítr, každičký závan pohne takovým křesťanem. Když mu řeknou, že Kristus je tamhle, běží tam, když mu řeknou, že je tady, běží sem. Zmítá se jako suchý list ve větru. Místo aby byl rozložitým stromem, který kořeny hluboko zapuštěné u tekoucích vod a nic s ním nepohne, je jako stéblo trávy, které se zmítá z jedné strany na druhou. Je to člověk, který neví, čemu vlastně věří. Místo aby šel do Písma a byl jako křesťané v Beroji a zkoumal, zda jsou věci tak, jak to stojí v Písmu, přijímá to, co mu říkají ostatní lidé. Když Juda popisuje falešné učitele, mluví o nich podobnými slovy:

  • Judův 12-13 Jsou jako mraky bez deště, hnané větrem, podzimní stromy bez ovoce, dvakrát mrtvé a vykořeněné, divoké vlny mořské, vyvrhující své vlastní hanebnosti, bludné hvězdy, jimž navěky je připravena nejčernější tma.

Ti, kdo je následují, jsou těmito vlnami, těmito větry hnáni a zmítáni. Nemáme se divit, že uvidíme takové lidi – náš text říká, že to je důsledek toho, když lidé nerostou v Kristu, že to je důsledek toho, když lidé nejsou zakotveni v Písmu a v místním sboru. Je to důsledek toho, když lidé neslouží druhým těmi dary milosti, které od Boha dostali.

Takový člověk se jen velmi málo liší od člověka náboženského, který ale ve skutečnosti vůbec není věřící. Známý text v kázání na hoře mluví o lidech, kteří přijdou k Pánu a budou se domáhat přístupu do Božího království. Budou říkat: „Pane, Pane“, ale uslyší od Krista:

  • Mt 7:23 Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.

Proč? Protože ti lidé neměli duchovní rozpoznání, nečinili vůli Boží (Mt 7,21), mysleli si, že slouží Bohu, ale ve skutečnosti sloužili sami sobě, dělali náboženské skutky pro své uspokojení a k tomu, aby si zajistili přístup do Božího království, aby měli nějaké zásluhy, prorokovali, vyháněli démony a dělali mocné činy, možná si mysleli, že evangelizují, ale ve skutečnosti měli jenom svou vlastní agendu, svůj vlastní plán, své vlastní nápady, jak šířit Boží království, jak naplňovat Boží vůli. Proto Ježíš říká, že nečiní vůli Boží, ale dopouštějí se nepravosti, nestaví na dobrém základu Božího slova, neřídí se tím, co o službě říká Písmo, ale řídí se svými nápady, svými pocity, jednají podle svých plánů, nikoliv podle Božích.

Takoví lidé jsou zmítáni a unášeni závanem kdejakého učení. Nejsou jako ten muž, který do skály Božího slova kope hluboké základy, aby na nich postavil pevný dům, který obstojí, až přijde bouře. A bouře přijde:

B. Faleš, chytráctví a lstivé svádění k bludu

  • Ef 4,14 … abychom již nebyli batolata, zmítaná příbojem a sem-tam unášená každým větrem toho učení, jež je v šejdířství lidí, v nepoctivém chytráctví za účelem soustavného obluzování… (Pavlík)

Písmo znovu a znovu opakuje, že je mnoho těch, kteří svádějí lidi. To nejsou lidé tam venku, mimo církev, ale jsou to lidé uvnitř, v církvi. Nejsou to nějací podivíni, kteří na první pohled vypadají odpudivě nebo divně, ale jsou to vážení členové církví – jsou to kazatelé, učitelé, starší, jsou to evangelisté, lidé, kteří se vydávají za apoštoly nebo proroky. A nepřicházejí svádět nevěřící lidi, ale svádějí na prvním místě věřící.

  • 2K 11:4-5 Když někdo přijde a zvěstuje jiného Ježíše, než jsme my zvěstovali, nebo vám nabízí jiného ducha, než jste dostali, nebo jiné evangelium, než jste přijali, klidně to snášíte! Mám však za to, že nejsem v ničem pozadu za těmi veleapoštoly!

Jak je možné, že křesťané v Korintu nedokázali rozpoznat tyto falešné veleapoštoly? Odpověď na tuto otázku je jednoduchá:

  • 1 Korintským 3:1-3 Já jsem k vám, bratří, nemohl mluvit jako k těm, kteří mají Ducha, nýbrž jako k těm, kteří myslí jen po lidsku, jako k nedospělým v Kristu. Mlékem jsem vás živil, pokrm jsem vám jíst nedával, protože jste jej nemohli snést - ani teď ještě nemůžete, neboť dosud patříte světu.

Tohle byla příčina – byli nezralí v Kristu. Nerostli. Šlo jim o jejich sobecké zájmy a sobecké touhy. Proto se jeden hlásil k Pavlovi a druhý k Petrovi, další k Apollovi. Místo aby sloužili druhým ve svém sboru, starali se jenom o sebe a o to, co sloužilo jim. Korintská církev je dokonalou ilustrací toho, co to znamená být nedospělý v Kristu, být duchovním batoletem. Byli zmítáni sem a tam nejrůznějším učením, byli zneužíváni falešnými apoštoly, byli zaměřeni sami na sebe a vůbec se nestarali o druhé ve svém sboru. Svět jim byl bližší než jejich duchovní rodina, takže je Pavel musel napomínat, aby netáhli jho společně s nevěřícími (2K 6,14-18). Byli obelháni a svedeni k falešným věcem. Proto je tato církev varováním i pro nás, moji milí. Jak pro jednotlivce, tak pro celý sbor. Nebuďte jako nemluvňata! Nechtějte zůstat nezralí, nedospělí.

  • Efezským 4:15 Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista.

To je dnešní výzva Božího slova pro každého z nás. Je důvod, proč se musíme namáhat, zapírat sami sebe, proč musíme usilovat o to, abychom rostli.  Jednoho dne se přiblíží konec našeho života. Kéž můžeme říci s Pavlem:

  • 2Tm 4:7-8 Dobrý boj jsem bojoval, běh jsem dokončil, víru zachoval. Nyní je pro mne připraven vavřín spravedlnosti, který mi dá … Pán, ten spravedlivý soudce.

Amen.

Osnova kázání