Hospodin slyší (Ž 6)

Z hlubin bezedných tě volám!

Pavel Borovanský, 28. října 2018, Ústí nad Labem

I. Úvod

Pokoj vám a milost! Čas nelze zastavit. A je to dobře, protože každý další den nás přibližuje setkání s Pánem.  Týden se sešel s týdnem. A tak jsme se dnes mohli opět sejít jako Boží lid. Poznaný a zamilovaný Bohem v Kristu pře stvořením světa. Ten, který si nás zamiloval, ten nás vykoupil drahocennou krví vlastního Syna.

  • 1 Petrův 1:18-21 Víte přece, že jste z prázdnoty svého způsobu života, jak jste jej přejali od otců, nebyli vykoupeni pomíjitelnými věcmi, stříbrem nebo zlatem, nýbrž převzácnou krví Kristovou. On jako beránek bez vady a bez poskvrny byl k tomu předem vyhlédnut před stvořením světa a přišel kvůli vám na konci časů. Skrze něho věříte v Boha, který ho vzkřísil z mrtvých a dal mu slávu, takže se vaše víra i naděje upíná k Bohu.

A tak se scházíme v jednotě, protože jsme byli vekřtěni jedním a týmž Duchem Božím do Kristova těla. Scházíme se, abychom plni Ducha svatého uctívali Otce i Syna, zpívali duchovní písně a naslouchali výkladu Písma svatého.

Takto sjednoceni ve víře, rosteme v poznání Boha a tím i v posvěcení. Nelze to činit jinak. Než tak, že se sytíme každým slovem vycházejícím z Božích úst. Tak rosteme a jsme posilováni v novosti života. Petr k nám promlouvá takto:

  • 2 Petrův 1:3-8 Všecko, čeho je třeba k zbožnému životu, darovala nám jeho božská moc, když jsme poznali toho, který nás povolal vlastní slávou a mocnými činy. Tím nám daroval vzácná a převeliká zaslíbení, abyste se tak stali účastnými božské přirozenosti a unikli zhoubě, do níž svět žene jeho zvrácená touha. Proto také vynaložte všecku snahu na to, abyste ke své víře připojili ctnost, k ctnosti poznání, k poznání zdrženlivost, ke zdrženlivosti trpělivost, k trpělivosti zbožnost, ke zbožnosti bratrskou náklonnost a k bratrské náklonnosti lásku. Máte-li tyto vlastnosti a rozhojňují-li se ve vás, nezůstanete v poznání našeho Pána Ježíše Krista nečinní a bez ovoce.

Vidíme, že pravdivé poznání Boha se vine jako zlatá nit celým životem křesťana. Od povolání až ke dni, kdy staneme našemu Bohu a Pánu Ježíši Kristu tváří v tvář! Dokonce i potom, na věčnosti budeme hledět na Pána, poznávat Ho a v tomto poznání růst. Stále bude prostor k růstu v poznání Boha, ve vděčnosti a službě Bohu.

Pokud vám tedy bude kdokoli tvrdit, že poznání Boha, tedy teologie a biblické doktríny nejsou důležité, odkažte ho do Písma, do druhého listu Petrova řekněte mu: „Nestojíš v pravdě. Bez pravého poznání není pravé ctnosti, ani pravé zbožnosti!“

Ale nyní už milovaní pojďme do Božího slova, do Písma. Prosme Boha o plnost moudrosti a poznání v Duchu svatém a skrze Písmo. Budeme dnes společně rozebírat žalm šestý. Žalm Davidův.

  • Žalm 6:2-11 Nekárej mě, Hospodine, ve svém hněvu, netrestej mě ve svém rozhořčení! Smiluj se nade mnou, Hospodine, chřadnu, Hospodine, uzdrav mě, mé kosti trnou děsem. Má duše je tolik vyděšená, a ty, Hospodine, dokdy budeš váhat? Vrať se, Hospodine, braň mě, pro své milosrdenství mě zachraň! Mezi mrtvými tě nebude nic připomínat; což ti v podsvětí vzdá někdo chválu? Vyčerpán jsem nářkem, každé noci smáčím svou podušku pláčem, skrápím slzami své lože. Zrak mi slábne hořem, kalí se mi vinou všech mých protivníků. Pryč ode mne všichni, kdo pácháte ničemnosti! Hospodin můj hlasitý pláč slyší, Hospodin slyší mou prosbu, moji modlitbu Hospodin přijme. Hanba a velký děs padnou na všechny mé nepřátele. Pryč odtáhnou v náhlém zahanbení.
  • Žalm 6:2-4 Nekárej mě, Hospodine, ve svém hněvu, netrestej mě ve svém rozhořčení! Smiluj se nade mnou, Hospodine, chřadnu, Hospodine, uzdrav mě, mé kosti trnou děsem. Má duše je tolik vyděšená,

II. Vím, kdo jsi Bože, vím, kdo jsem!

David začíná šestý žalm nářkem, zoufalým lkáním svého srdce. „ Nekárej mne, Hospodine, ve svém hněvu, netrestej mne ve svém rozhořčení!“ Jak je to možné? Nečetli jsme o Davidovi a nemluvíme o Davidovi jako o muži podle Božího srdce, jako o muži víry, v němž měl Bůh zalíbení?

Ano, víme, že král David byl přesně takovým mužem! Ale to nebyla žádná Davidova zásluha. On dobře věděl, že je živ z víry. Že nemá před Bohem žádnou svou spravedlnost. V žalmu pátém ho slyšíme říkat:

  • Žalm 5:8-9 Já však pro tvé hojné milosrdenství smím přicházet do tvého domu, smím se klanět před tvým svatým chrámem ve tvé bázni. Hospodine, ve své spravedlnosti mě veď navzdory těm, kdo proti mně sočí, svou cestu přede mnou učiň přímou.

Bůh svrchovaný Stvořitel, Bůh svrchovaný Spasitel. Celé dílo Boží spásy je jen Jeho! On jediný učinil člověka. On jediný spasí člověka. Všechno je Boha a Boží. Všimněte si toho dobře ve slovech Davida v pátém žalmu. Boží je milosrdenství, pro které David smí přicházet k trůnu milosti, do domu, který je Boží! Boží je svatý chrám! Boží je bázeň, naplňující srdce Davida! Boží je spravedlnost, jež vede prozřetelně Davida po cestě víry! A Boží je také ta cesta!

Kde je zde prostor pro nás, pro padlé bytosti? Nikde! A chvalme Boha za to, že nám takový prostor nedal a nikdy nedá. Jinak by nebyl nikdo spasen. Což Písmo jasně nemluví o úplné zkaženosti člověka? Nečteme snad v Gn 6, 5, že každý výtvor mysli i srdce padlého člověka je v každé chvíli jen zlý a zlovůle lidí každým okamžikem narůstá?!

David to ví, zná pravdu o svatém, dokonalém Bohu a zná pravdu o sobě, o člověku, který je hříchu zaprodán. Proto ví, že i když je spravedlivý z víry, pořád zůstává hříšníkem.

  • Žalm 130:1-5 Poutní píseň. Z hlubin bezedných tě volám, Hospodine, Panovníku, vyslyš můj hlas! Kéž tvé ucho pozorně vyslechne moje prosby. Budeš-li mít, Hospodine, na zřeteli nepravosti, kdo obstojí, Panovníku? Ale u tebe je odpuštění; tak vzbuzuješ bázeň. Skládám naději v Hospodina, má duše v něho naději skládá, čekám na jeho slovo.

David došel stejného poznání jako autor této poutní písně. Bude-li mít náš Bůh na zřeteli naše nepravosti, nemá nikdo z nás naději. Ale Bůh nám naše nepravosti promíjel, ještě když jsme byli Jeho nepřátelé, a v Kristu je prominul, odpustil a úplně zahladil jednou provždy. Už na ně nevzpomene! Vzdálil je od nás, jako je vzdálen východ od západu. A země je, drazí přátelé, kulatá. Změřte vzdálenost východu od západu!

Proto David volá úpěnlivě a v úzkostech k Bohu, nekárej mě, Bože ve svém hněvu, netrestej mne ve svém rozlícení. Smiluj se nade mnou! Ví, že jen Bůh a Boží milosrdenství jsou Davidův život a pomoc.

David bere okolnosti svého života v určitém slova smyslu jako soud. I stará jednota bratrská takto nahlížela na Boží jednání ve světě i s ní samotnou. Vždyť soud začíná od Božího domu. Ale není soud, jako soud! Chvála Pánu, pokud jsme souzeni a rozsuzováni Pánem, Jeho Duchem i slovem tady a teď! Sám David volá k Pánu v žalmu 26.

  • Žalm 26:2 Hospodine, zkoumej mě a podrob zkoušce, protřib moje ledví a mé srdce!

A dodává v následujícím verši Ž 26: „Tvé milosrdenství mám před očima.“

David i ve své úzkosti ví, že Bůh si ho zamiloval. Že v Davidově životě je plně přítomná Boží neutuchající milost. A tak i když je na tom velmi zle, všimněte si: David chřadne, je nemocný úzkostí, jeho kosti se třesou děsem, jeho duše je vyděšená. A v kontextu můžeme směle říci, že tento strach má kořeny v bázni Boží, v Bohu a ne v Davidových nepřátelích. David utíká před nepřáteli, ale ví, že Bůh je ten, kdo dopouští toto pronásledování. Proto volá k Bohu, aby ho netrestal ve svém spravedlivém hněvu. David ví, že je hříšník. Přesto David utíká k Bohu a jen v Boha doufá! Vždyť kam bychom, Pane šli! Jen ty máš slova věčného života.

To je, milovaní, víra. Spasitelná, zachraňující víra plná pravé bázně Boží, dar od Boha. Jak máme zkreslené představy o víře! A nejen o ní, ale o všech duchovních skutečnostech. Jak moc potřebujeme být zakotveni pevně a pořád v Písmu. V pravdivém poznání Boha i sebe. Myslíme si, že naše víra je silná a nejsilnější, když zdoláváme návrší. Když nás Bůh vodí po výšinách a na vše hledíme pěkně shora a s přehledem. Vše se nám zdá jasné a pevně dané.

Ale tak to není bratři a sestry. Je to přesně naopak. Bůh říká Pavlovi: „Stačí, když máš mou milost, ve tvé slabosti se ukáže má síla. Síla mého milosrdenství.

Chřadneme děsem, třesou se naše kosti, jsme nemocní úzkostí, sténá a úpí naše duše? Potom chvalme Boha Otce i našeho Pána Ježíše, že dopustil do našich životů takové veliké věci. Že zkoumá naše srdce, naše ledví. Přezkušuje nás a tříbí. Taví nás ve své výhni, abychom byli ryzí.

Protože to povede k víře tak silné, jakou měl David. Pokud v takových těžkých chvílích, kdy si uvědomujeme, že jsme jen hlína a duše smrtelná. Pokud v takových chvílích spěcháme k Bohu a naše naděje se jen k Němu upíná. Potom je naše víra nejsilnější, jaká může být. Protože přemáhá okolnosti. Poráží a potírá důsledky pádu i prokletí hříchu. To je ta víra, která přemáhá svět. Jak praví Pán Ježíš ústy apoštola Jana.

  • 1 Janův 5:4 neboť kdo se narodil z Boha, přemáhá svět. A to vítězství, které přemohlo svět, je naše víra.

Bože zkoumej nás! Rozsuď nás a naše ledví! Bože smiluj se nad námi a netrestej nás ve svém svatém hněvu. Dej, ať tvé milosrdenství máme před očima a v srdci stále. To je Davidova i naše modlitba.

To je dílo Boží v nás, dílo spásy a posvěcení. Dílo, které vede k životu věčnému a k daru všech darů. K podílu toho, kdo byl hříšníkem, na Boží svatosti.

III. A ty Hospodine, dokdy?

Král David volá v úzkosti k Bohu. Třese se děsem, ale jeho víra je v tu chvíli nejsilnější, jaká může být. Přemáhá svět i okolnosti pádu i hříchu. David pokračuje slovy, která bychom mohli označit skoro za troufalá.

  • Ž 6,4b a ty, Hospodine, dokdy budeš váhat?

Volání, výzva druhé poloviny čtvrtého verše je velmi silná. Nejde to vyjádřit silněji. V ekumenickém překladu máme: a ty, Hospodine, dokdy budeš váhat?. Ale doslovné přeložení hebrejského textu je lépe vyjádřeno v Pavlíkově a kralickém překladu.

  • Pavlíkův: Má duše je velmi otřesená, a ty, Hospodine, až do kdy?
  • Kral: Ano i duše má předěšena jest náramně, ty pak, Hospodine, až dokavaď?

A potom David pokračuje: „Vrať se, Hospodine, braň mě, pro své milosrdenství mě zachraň! Mezi mrtvými tě nebude nic připomínat, což ti v podsvětí vzdá někdo chválu?“

Jak je to s Davidem, je troufalý, nebo je to jinak? David není troufalý, drazí v Pánu. David dobře zná Boha. On zná Boží dobrotu, lásku a milosrdenství, které je věčné. Když se David takto Bohu připomíná, není to tak, že by David, nebo kdokoli z nás měl Bohu, co nabídnout.

Není to tak, že by David, nebo kdokoli z nás mohl dělat s Bohem výměnný obchod. „Pane, zachraň nás a my tě budeme chválit! Když nás nezachráníš, kdo tě potom bude chválit?“ Písmo má na takové smýšlení lék:

  • Lukáš 19:37-40 Když už se blížil ke svahu Olivové hory, počal celý zástup učedníků radostně a hlasitě chválit Boha za všechny mocné činy, které viděli. Volali: „Požehnaný král, který přichází ve jménu Hospodinově. Na nebi pokoj a sláva na výsostech!“ Tu mu řekli někteří farizeové ze zástupu: „Mistře, napomeň své učedníky!“ Odpověděl: „Pravím vám, budou-li oni mlčet, bude volat kamení.“

Kdyby David činil s Bohem výměnný obchod, potom by to bylo skutečně troufalé. A bylo by to zákonictví, které nemůže nikomu přinést spásu.

David však zná Boha, zná Jeho dobrotu a slitování. Věří v Jeho spásu a má na paměti Jeho neutuchající milosrdenství. Zná Boží vůli i Boží cíl. A to je spasení z víry pro Davida.

Volá k Bohu v pátém verši: Vrať se, Hospodine, braň mě, pro své milosrdenství mě zachraň!

Je David malomyslný? Podlehl snad poraženectví? Mluví přeci k Bohu, aby se vrátil. Je snad Bůh pryč, opustil Davida?

Ne, myslím, že v kontextu šestého verše jen vyjadřuje svou víru a poznání o tom, že jen V Bohu má svůj život. V Božím milosrdenství. Je to vyřčená pravda o tom jediném způsobu, jak může člověk být zachráněn! Spravedlivý bude a je živ z víry v Boží milosrdenství a pomoc.

Když mluví o tom, že mrtví nemohou Boha chválit, říká tím: „Vím, že ty, Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův jsi Bohem živých!“ a protože jsi i můj Bůh. Vím, že nezemřu, ale budu žít. Budu zachráněn!

Když mluví o tom, že v podsvětí nevzdá nikdo Bohu chválu, říká tím: „Vím, že jsi mne poznal a spasitelně vyvolil a že díky tvé milosti já David do podsvětí nepatřím.“

David věděl, že zemře, že jeho duše do podsvětí sestoupí. Ale věřil Bohu a očekával vzkříšení z mrtvých.

To není troufalost. To je pravá víra. To je poznání Boha. To je to, o čem jsme mluvili už v úvodu, když jsme četli z 2Pt 1,3-8. Vidíte, jak je důležitá teologie, tedy poznání Boha. Jak je důležité znát pravdivé biblické doktríny. Vidíte tedy, jak je důležité pravdivé biblické učení. Ne láska, ne jednota, ale pravé učení je základ. Stojí-li vaše víra na pravém poznání, na pravém učení, potom přemáhá svět. Jak bychom chtěli jinak obstát ve zkouškách a v těžkostech, než tak, že budeme znát Boha v pravdě. Kde jinde chceme brát jistotu i posilu pro svou víru, než v tom, že budeme Boha dobře znát, tak, jako David! David ví, že je hříšník a Bůh je svatý. Ale David také ví, že Bůh je s ním. Že byl Bohem spasitelně poznán. Hledejme nejprve Boha a Jeho království. Vše ostatní nám bude přidáno. Mt 6,33

Pokud nebudeme usilovat o pravdivé poznání, pokud budeme říkat, že teologie a pravdivé učení není důležité. Potom budeme skutečně troufalí a drzí, protože tím říkáme, že nemusíme dobře znát pravdu, dobře znát Boha. Ukazujeme svůj nezájem o pravdu a Boha! Ale přesto si drze nárokujeme Jeho milosrdenství a záchranu. A pokud neznáme Boha v pravdě, jak můžeme žít k Jeho slávě? Když ji sami neznáme, nemůžeme pro ni žít.

Známe Boha v Duchu svatém a v pravdě, jako David? Známe Ho opravdu tak, že můžeme směle říct? „Vím, že myšlenky tvé Bože o mně, jsou myšlenky o pokoji. Vím, že nepatřím smrti, ale Tobě. Vím, že nejsem mrtvým, který tě nemůže chválit. Vím, že nejsem majetkem podsvětí!“ Známe Boha takto? Anebo jsme jen troufalí a drzí?

Můžeme uprostřed děsu a temnoty volat k Bohu Davidovými slovy? A ty, Hospodine, dokdy budeš váhat? Vrať se, Hospodine, braň mě, pro své milosrdenství mě zachraň! Mezi mrtvými tě nebude nic připomínat; což ti v podsvětí vzdá někdo chválu? Ž 6,4b-6

Pokud voláme takto v Duchu svatém, jsme blahoslavení. Pokud ne, spěchejme ke Kristu v pokání. Ale zpět k Davidovi.

IV. Na dně propasti, před branami pekla!

  • Žalm 6:7-8 Vyčerpán jsem nářkem, každé noci smáčím svou podušku pláčem, skrápím slzami své lože. Zrak mi slábne hořem, kalí se mi vinou všech mých protivníků.

Davidova situace je vážná. Velmi vážná. Mluví o sobě, že je vyčerpán. Je vyschlou studnou. Bez vody a bez života. Jako by už ani nežil a byl mrtev. Také proto v šestém verši mluví o smrti a podsvětí. David říká Bohu, že sám v sobě nic nevlastní a nic nemá! A to je, jako by byl mrtev. Jeho život je jen nářek a soužení. Poduška i celé lože je mokré od Davidových slz. Zrak mu slábne pro veliký zármutek a kalí se mu vinou nepřátel, kteří usilují o jeho život. A těch není málo. Mají zlou touhu Davida zničit. Mají odhodlání i prostředky.

Ale vraťme se zpět k poznání pravdy, že ve chvílích, kdy jsme úplně bezmocní, je nám Bůh nejblíže a nejvíce se projevuje Jeho síla. Ve chvílích, kdy nás Bůh dovede až tam, kde nás chce mít. Na místo, kde zahanbeně mlčí lidská moudrost, protože nemá, co by řekla. Na místo, kde není žádné lidské naděje, síly, nebo moci. Na místo, kde pro nás neexistuje žádná cesta! Je to jako smrtelná past. To místo je jako sám hrob!

Na takovém místě, kde není žádné světlo, kde není žádný únikový východ. Žádná úniková trasa. Na takovém místě milovaní jsme správně. Na takovém místě jsme teprve Bohem připraveni na to, poznat Ho v pravdě. Poznat Jeho moc. Jeho milost a nesmírné slitování. Moc kříže. Moc, která vzkřísila Krista z mrtvých!

Poznat Ho v pravdě jsme připraveni teprve ve chvíli, kdy jsme na tom jako David. Kdy nic, ale zhola nic nemáme! Tam, v úplném vyčerpání, roztřeseni ve svých kostech a v hloubi své duše bázní Boží a poznáním své nicotnosti. Tam promočení slzami.

To je stálý stav křesťana. Jeho srdce a duše. Není to jen v okamžiku našeho obrácení, znovuzrození. To je trvalý stav. Kdy Bůh ve svém milosrdenství nám dává růst v poznání i posvěcení. Proto Jakub říká. Mějte z toho jenom radost bratří, přicházejí-li na vás rozličné zkoušky. Znovu opakuji, ne výšiny, ne vrcholky hor, kdy hledíme na vše z výšky. Ale hlubiny temnoty. Rokle a údolí šeré smrti jsou místem kalení víry a proměny našich srdcí!

Chřadneme děsem, třesou se naše kosti, jsme nemocní úzkostí, sténá a úpí naše duše? Potom chvalme Boha Otce i našeho Pána Ježíše, že dopustil do našich životů takové mocné skutečnosti. Taví nás ve své výhni, abychom byli ryzí.

Tam, kde Bůh zboří nás, naše myšlení i vůli, kde zboří a zničí všechny naše cesty. Tam, kde zlomí naši sílu i spoléhání na sebe. Tam povstává víra pevná, neochvějná, která porazí v Kristu hřích ďábla i smrt. Když schováme svůj vlastní meč. A přijmeme meč Boží, Písmo. Když dobojujeme svůj vlastní boj a upneme se ke Kristovu boji na kříži. K boji, který je již dobojován. Pak budeme teprve vítězit a vítězové.

V naší slabosti, v naší úplné kapitulaci, v naší úplné odevzdanosti Bohu je ta cesta k pravé síle a k pravé víře. Stačí, když máme Jeho milost, protože teprve v ní se projeví síla našeho Boha, moc kříže! 2K 12,9

A tak se raději chlubme slabostmi, aby na nás spočinula moc Kristova. Spolu s apoštolem Pavlem i s králem Davidem společně volejme:

  • Žalm 6:7-8 Vyčerpán jsem nářkem, každé noci smáčím svou podušku pláčem, skrápím slzami své lože. Zrak mi slábne hořem, kalí se mi vinou všech mých protivníků.

Vždyť i my stojíme proti řadě nepřátel. Proti hříchu v nás, proti hříchu ve světě a proti duchovním mocnostem. To vše touží nás zničit stejně, jako kdysi Davida. V bázni Boží milovaní, ve veliké bázni před Bohem, říkám tato slova. Ta moc není z nás. My jsme jen těla, jen hlína oživlá dechem Božích úst. Jsme smrtelné duše, jejichž údělem bez Boží milosti je jen navždy se třást, navždy plakat a naříkat. Proto volejme k Bohu v bázni a pokání.

Co se ale stane, když nás Bůh dovede na místo, kde úplně umřeme sami sobě? Kde budeme jako David ve stavu podobném smrti. Pojďme se na to podívat.

V. Moc vzkříšení!

  • Žalm 6:9-11 Pryč ode mne všichni, kdo pácháte ničemnosti! Hospodin můj hlasitý pláč slyší, Hospodin slyší mou prosbu, moji modlitbu Hospodin přijme. Hanba a velký děs padnou na všechny mé nepřátele. Pryč odtáhnou v náhlém zahanbení.

David se vzepjal. Boží síla protkla Davidovu slabost! Pryč od Davida všichni zlovolní z tohoto i z duchovního světa! Střežte se všichni, kdo usilujete Davida zahubit! Protože se dotýkáte zřítelnice Božího oka Za 2,12. Dotýkáte se povolaného Božího služebníka. A tím se dotýkáte samotného Boha. Ruce pryč od něho. Ptáte se proč? Protože jeho Zastánce je mocný Př 23,11. A velmi dobře slyší Davidovo lkání. Slyší Davidovo úzkostné volání. A vidí Davidovu pevnou víru. David je pevně přesvědčený, že nejenom Bůh slyší, ale i přijme jeho prosbu! Verš 10.

  • Hospodin slyší mou prosbu, moji modlitbu Hospodin přijme.

David se přestal třást v mocném vzplanutí své víry. A budou to jeho nepřátelé, kdo se třást začnou. Hanba a veliký děs roztřese jejich, srdce, duše i kosti. Padnou navždy nepřátelé Davida i jeho království. A to z řad fyzických i duchovních nepřátel. Odtáhnou pryč, budou odraženi, odtaženi pryč. Do věčné hanby a věčného děsu. Budou pryč. Nebude jich více.

VI. Spolu s Davidem podobni Kristu, jako Kristus!

Drazí Kristovi, i pro vás má Bůh toto mocné vzepětí víry. I pro vás má moc kříže, která křísí, pozvedá z prachu a bez újmy provádí vodou, ohněm, pouští i údolím šeré smrti.

Daří se vám? Buďte Bohu za to vděční, že vás vodí po vrcholcích a návrších, kde slunce jasně svítí a vše je průzračné. Užívejte si tyto okamžiky, protože Bůh je dobrý a rád vám je dává. Zpívejte mu žalmy a duchovní písně. Radujte se z Něho, z Jeho Ducha a slova. Radujte se z Krista.

Jste uprostřed zkoušek a výhně trápení a starostí? Radujte se o to více! Že vás přivádí ve svém milosrdenství na to požehnané místo, kde vše, co je z vás, umře a bude mrtvé. To místo je kříž. Kristův kříž. Ať už bere na sebe jakoukoli podobu. Nemoc, strach, zkouška, utrpení, pronásledování, smrt, hlad, nebo bída. Slovy apoštola Pavla:

  • Římanům 8:35-39 Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč? Jak je psáno: „Denně jsme pro tebe vydáváni na smrt, jsme jako ovce určené na porážku.“ Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval. Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.

Vždyť když se podíváme pozorně očima Nového zákona na šestý žalm, uvidíme Davida jako předobraz Kristův a nás, jako Kristovi učedníky! Poslouchejte pozorně:

  • Žalm 6:2-11 Nekárej mě, Hospodine, ve svém hněvu, netrestej mě ve svém rozhořčení! Smiluj se nade mnou, Hospodine, chřadnu, Hospodine, uzdrav mě, mé kosti trnou děsem. Má duše je tolik vyděšená, a ty, Hospodine, dokdy budeš váhat? Vrať se, Hospodine, braň mě, pro své milosrdenství mě zachraň! Mezi mrtvými tě nebude nic připomínat; což ti v podsvětí vzdá někdo chválu? Vyčerpán jsem nářkem, každé noci smáčím svou podušku pláčem, skrápím slzami své lože. Zrak mi slábne hořem, kalí se mi vinou všech mých protivníků. Pryč ode mne všichni, kdo pácháte ničemnosti! Hospodin můj hlasitý pláč slyší, Hospodin slyší mou prosbu, moji modlitbu Hospodin přijme. Hanba a velký děs padnou na všechny mé nepřátele. Pryč odtáhnou v náhlém zahanbení.

Kdo byl kdy kárán jako nikdo jiný? Na kom spočinulo Boží rozhořčení, hněv a trest jako na žádném jiném člověku? Kdo kdy měl větší potřebu Božího milosrdenství? Kdo kdy naléhavěji a silněji volal k Bohu o slitování? Koho duše byla úzkostná až k smrti? Kdo kdy byl ve vážnější situaci opuštěn Bohem? Kdo jiný, než Ježíš Kristus, Syn Boha živého! Ten, jenž má slovo věčného života.

Ano, byly to naše hříchy. To pro naše viny nesl Boží hněv a stal se pro nás hříchem. Ale to nic nemění na tom, že On a jen On je pravým naplněním žalmu šest. Ne David tenkrát, ne my dnes. Byla to Kristova víra, láska a poslušnost. To Jeho víra se vzepjala tak mocně, jako žádná jiná. On stál tváří v tvář té největší a nejhorší skupině nepřátel. Ďáblu, hříchu, smrti a všem svévolným lidem. Kristova víra, láska a poslušnost je bez zakolísání všechny potřela. A ještě potře! Jeho nepřátelé byli drtivě navždy poraženi a jejich zahanbení a děs je a bude nekončící. Nikoho jiného, než Krista nevyslyšel Bůh mocněji a v dokonalé plnosti. Poslechněme si slova z listu Židům:

  • Židům 7:26 To je ten velekněz, jakého jsme potřebovali: svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků a vyvýšený nad nebesa,

Jeho Bůh vzkřísil z mrtvých a tak celému světu dosvědčil, že Ježíš je ten zaslíbený Mesiáš a Pán. Jen v Kristu dojdou požehnání všechny národy, protože Bůh v Kristu povolává z každého národa, jazyka i rasy. Jen Kristu náleží panství na věky věků. On je naplněním a plností nejen žalmu šest, ale všeho na nebi i na zemi. K Němu pospíchejme a v Něm navždy zůstávejme. Amen!

Osnova kázání