Kázání v Nazaretě - Lk 4,16-30

Verze pro tiskVytvořit PDF

On je Pán!

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 1. června 2008

Dobré dopoledne, bratři a sestry, milí přátelé. Po třech týdnech opět otevíráme Lukášovo evangelium. Minulou neděli jsme slyšeli jasnou zvěst, která byla také z Lukášova evangelia, ale dnes budeme pokračovat v našem výkladu tohoto evangelia. Ale dříve než se do něj pustíme, chtěl bych jen v krátkosti připomenout, co jsme slyšeli minulý týden a potom se ještě krátce vrátit k tomu, co jsme dosud prošli v Lukášově evangeliu.

Minulý týden nám Andrew ukazoval na reakci odsouzeného zločince několik charakterik opravdových křesťanů. Dnes na tyto charakteristiky trochu navážeme, protože si ukážeme, jaké byly reakce na kázání Božího Slova v Ježíšově rodném městě, Nazaretě.

To první, o čem Andrew mluvil minulý týden, byla lidská potřeba. Potřeba spasení. Vědomí toho, že nemohu obstát, před živým a svatým Bohem. Možná bychom mohli slovo potřeba, které se dnes příliš mnoho skloňuje a často ve velmi sobeckých kontextech, nahradit slovem, které možná není tak hezké, ale staří kazatelé ho rádi používali, protože dobře vystihuje náš stav před Bohem - to slovo je BÍDA. Naše opravdová bída před Bohem. Nemůžeme dostát nárokům spravedlivého Boha. To věděl odsouzenec na kříži, který visel vedle Ježíše, a vědí to také všichni znovuzrození křesťané. Bez tohoto vědomí totiž nemůžeme udělat další krok - totiž spatřit dokonalého Beránka, který byl obětován za naše hříchy - Ježíše Krista Spravedlivého. Zločinec vyznal:

Lukáš 23,41 my dostáváme spravedlivou odplatu za své skutky, kdežto tenhle nic zlého neudělal!

Jan 1,29 Jan Křtitel řekl: "Hle, Boží beránek, který snímá hřích světa!

Když vidíme dokonalého Ježíše, který umírá za naše hříchy, tehdy můžeme - podobně jako ten zločinec na kříži - udělat jedinou rozumnou věc: vložit svou důvěru do Jeho rukou.

Lukáš 23,42 Potom řekl Ježíšovi: "Pane, vzpomeň si na mě, až přijdeš do svého království."

Odevzdávám se ti, Pane. Ale ještě zbývá jeden krok - přijmout milost od Krále. Tento poslední krok může být tím nejtěžším a může být také tím, že se pro někoho stane evangelium kamenem úrazu. Pokud jsou ale v pořádku předchozí body, je tento poslední už jenom radostnou hudbou - takovou, jakou slyšel odsouzenec na kříži vedle Ježíše:

Lukáš 23,43 Ježíš mu odpověděl: "Amen, říkám ti, dnes budeš se mnou v ráji."

Jak jste na tom vy, moji milí? Jste křesťané? Jak byste odpověděli na otázku: „jestliže byste dnes měli zemřít, kde byste se ocitli?" Pokud nemáte jistotu - takovou jistotu, jakou měl odsouzený na kříži vedle Ježíše, tak neváhejte a utíkejte k Ježíši. Proste Ho o smilování, proste Ho, aby vám otevřel oči a probudil vaše srdce. Neodkládejte to na později. Vždyť nevíte, co bude později.

A vás, kteří už chodíte s Ježíšem, chci povzbudit k vytrvalému a trpělivému následování Pána. A k tomu patří také sycení se Jeho Slovem. Jeho Slovo je pravda, která nás posvěcuje (J 17,17). Jeho Slovo je světlo, které nám svítí na cestu. Jeho Slovo je vzácnější než chléb, protože jím se sytíme k věčnému životu. Tak pojďme nyní do Božího Slova. Budeme číst z Lukášova evangelia 4,14-30.

Mluvili jsme o tom, jak byl Ježíš pokřtěn a potvrzen svým nebeským Otcem, když se z nebe ozval hlas a Duch Svatý sestoupil na Božího Syna. Potom byl Ježíš plný Ducha Svatého 40 dní v pustině, kde čelil ďáblovým pokušením. A nyní jde zpět do Galileje. Vrací se v moci Ducha. Ježíš chodil v Duchu Svatém - o to víc je to důležitější pro nás, abychom i my chodili v Duchu a v Jeho moci.

Ježíš začal učit. Duch svatý je učitel, který nás uvádí do veškeré pravdy. Jan Křtitel, který byl plný Ducha Svatého od svého narození, kázal. A Ježíš - pod vedením Ducha Svatého a v moci Ducha Svatého, také kázal a učil.


16 Přišel do Nazareta, kde vyrostl. Podle svého obyčeje vešel v sobotní den do synagógy a povstal, aby četl z Písma.


Lukáš tady krásnou frází popisuje Ježíšovy zvyky. Podle svého zvyku, obyčeje. Normálně chodil každý týden do synagogy. Byl to jeho dobrý zvyk. Je celá řada dobrých zvyků, které bychom si jako křesťané měli osvojit.

Někdy lidé říkají, že zvyk je železná košile a že svazuje a my nemůžeme jednat z lásky a svobodně. Ale jsou zvyky, jako například poutání se v autě, které vám mohou zachránit život. A podobně jsou duchovní návyky, které vám mohou pomoci zachránit vaší duši.

Často je to tak, že lidé, kteří odmítají nějaké duchovní návyky, to dělají proto, aby před druhými a před Bohem obhájili svou neposlušnost a lenost. A tak říkají - my nemusíme. Jsme přece svobodní.

Ježíš také nemusel a hlavně - on to na rozdíl od nás nepotřeboval. Ale bylo jeho pravidelným zvykem chodit v sobotu do synagogy.

Je to známka zdravého duchovního stavu, že lidé mají touhu být s Božím lidem. A my potřebujeme být s Božím lidem.

A tak Ježíš tady zahajuje svou veřejnou službu, ale zároveň nedělá něco úplně jiného, zvláštního. Dělá to, co bylo jeho obyčejem.


17 Podali mu knihu proroka Izaiáše; otevřel ji a nalezl místo, kde je psáno:


Tohle je úžasný vzor pro nás. Ježíš otevřel knihu a našel svůj text.

To je přesně to, co máme dělat my - otevírat Bibli, mluvit z Božího Slova. Je to smutné, jak lidé používají Boží Slovo. Někdy ho nepoužívají vůbec, jindy ho použijí jako takový odrazový můstek pro své vlastní myšlenky nebo skáčou z místa na místo a nevědí, jak s Božím Slovem naložit. Ale Ježíš nám dává dobrý příklad - a my bychom se neměli bát ho následovat. Bere Bibli, otevírá jí a čte z ní. A potom, jak uvidíme za chvíli, ji vykládá. Ježíš otevírá - pro Židy známý mesiánský text - Iz 61:


18-20 `Duch Hospodinův jest nade mnou; proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým vrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.´ Pak zavřel knihu, dal ji sluhovi a posadil se; a oči všech v synagóze byly na něj upřeny.


Tento text popisuje rozsah Kristovy služby. Jde o Ducha Páně. Pomazal mne, abych KÁZAL. Kázat a učit, to jsou velké důrazy Lukáše. Podívejme se jenom v rychlosti na několik míst.

Lukáš 4,31 Odešel do galilejského města Kafarnaum a učil je v sobotu.

Lukáš 4,44 Kázal tedy v galilejských synagogách.

Lukáš 6,6 V jinou sobotu pak vešel do synagogy a učil.

Lukáš 7,1 Když dokončil tuto řeč ke svým posluchačům, přišel do Kafarnaum.

Lukáš 8,1 Potom procházel jednotlivá města a vesnice. Kázal a ohlašoval Boží království ...

A mohli bychom pokračovat ve druhém svazku Lukášova díla, v knize Skutků, kde vidíme apoštoly a církev, jak následují Ježíšův příklad a zůstávají v učení.

Jsou lidé, kterým se dělají pupínky, když slyší v církvi o učení, ale většinou se jedná o nedorozumění nebo o špatné pochopení toho, o co v následování Pána Ježíše Krista skutečně jde. A tak se někdy stává, že znehodnocujeme potřebu vyučování, ale Ježíš zahajuje svou službu citací z Izajáše.

Služba Mesiáše měla být spojena s vylitím Ducha Svatého a to se také stalo v den Letnic v Jeruzalémě, kdy byl na zem vylit Duch Svatý takovým způsobem, jako nikdy předtím.

Znovu tady vidíme tu souvislost, na kterou jsme si již několikrát ukázali v Lukášově evangeliu - totiž spojitost Ducha Božího a Slova Božího. Duch mě pomazal, abych kázal, říká Ježíš, když se vrátil v moci Ducha od Jordánu a z pouště a když otevřel Boží Slovo u proroka Izajáše.

Třikrát se v této krátké citaci opakuje slovo kázat - Duch mě pomazal, abych: 1. Nesl chudým radostnou zvěst 2. Vyhlásil zajatcům a 3. Vyhlásil léto milosti

Komu měl Ježíš kázat? Pojďme se podívat na několik slov z tohoto textu. Ve v. 18 čteme, že je poslán k chudým. Jaké chudé měl asi na mysli? Je evangelium omezeno jenom na lidi, kteří toho vlastní velmi málo nebo vůbec nic? Musíme dělat majetková přiznání při vstupu do církve? Něco málo se můžeme dozvědět z kontextu.

Ve verších 25-26 Ježíš mluví o chudé vdově ze Sarepty, ke které byl poslán prorok Elijáš a o kterou se Bůh tímto způsobem postaral. Tak jeden příklad, který Ježíš uvádí jako ilustraci, je příklad člověka opravdu chudého. Ta vdova neměla vůbec nic. Měla jenom poslední zbytek jídla a potom chtěla zemřít hlady. Ona byla velmi potřebná a chudá.

Ale hned druhým příkladem z verše 27 nám Ježíš naše uvažování o fyzické chudobě boří. Jako druhý příklad si vybírá vojevůdce Námana. Náman byl služebník aramejského krále, velitel aramejského vojska. Tento muš přišel za prorokem Elíšou s průvodem a vezl deset talentů stříbra (asi 300 kg), šest tisíc šekelů zlata (asi 60 kg) a desatery sváteční šaty - to byla velmi drahá záležitost. Tento člověk je ilustrací, kterou chce Ježíš ukázat, koho považuje za chudého.

Tyto dva příběhy mají řadu společných věcí a to, co nás zajímá v tuto chvíli je skutečnost, že jak chudá vdova, tak bohatý vojevůdce poslechli Boží Slovo a vzali ho jako svou jedinou naději. A to nám ukazuje význam slova chudý, které tady Ježíš používá.

Evangelium přichází k těm, kdo jsou fyzicky chudí - nepotřebujete peníze, abyste slyšeli o Ježíši. Evangelium je dobrá zpráva, která je zadarmo. Nemusíte platit žádné televizní poplatky - a v televizi mnoho dobrých zpráv neuslyšíte, spíše ty špatné.

Izajáš 55,1-3 "Vzhůru! Všichni, kdo žízníte, pojďte k vodám, i ten, kdo peníze nemá. Pojďte, kupujte a jezte, pojďte a kupujte bez peněz a bez placení víno a mléko! Proč utrácíte peníze, ale ne za chléb? A svůj výdělek za to, co nenasytí? Poslechněte mě a jezte, co je dobré, ať se vaše duše kochá tukem! Nakloňte ucho a pojďte ke mně, slyšte a budete živi! Uzavřu s vámi smlouvu věčnou, obnovím milosrdenství věrně Davidovi prokázaná."

A Ježíš, když byl během svátku stánků v Jeruzalémě, tak volal:

Jan 7,37 "Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije!

To je evangelium. Evangelium pro každého, kdo je chudý. A tady chci ukázat ještě druhou rovinu toho slova chudý - duchovně chudý - tedy pokorný. To jsou ti, kdo se nezabývají sami sebou, protože evangelium není dobrá zpráva, pro ty kdo jsou spokojení sami se sebou. Ježíš nese dobrou zprávu chudým.

Další skupinou lidí jsou zajatci, jimž přináší propuštění. Slovo, které je tady použité, není jen o nějakých zajatcích, o vězních v běžném slova smyslu (jako byli lidé zatčení za nějaký zločin nebo politický přestupek). Slovo zde použité mluví doslova o válečných zajatcích. Myslím, že to jasně ukazuje, že Pán nepoužívá toto slovo v doslovném významu, ale v přeneseném - kdo z nás by byl spasen, kdyby evangelium bylo pouze pro válečné zajatce?

Slovo propustit je slovo, které má význam také odpustit a záleží na kontextu, jaký význam tohoto slova se použije. Ježíš propouští zajaté, odpouští. Přináší milost a vysvobození.

Ale Ježíš mluví o tom, že se toto slovo naplnilo na jeho posluchačích. Ani oni nebyli válečnými zajatci. Ale byli zajatci hříchu. Hřích zotročuje, Kristus osvobozuje. Kristus dává svobodu lidem, kteří jsou v zajetí dluhů (jak uvidíme v 7,41-50), lidem, kteří jsou spoutaní satanskou nebo démonickou mocí (8,26-39), lidem, kteří jsou v zajetí lásky k penězům, jako byl celník Zacheus (19,1-10) a dalším.

Ježíš navrací zrak slepým a my, když vyhlašujeme evangelium, tak děláme totéž.

Pavlovi spadly šupiny z očí, když uvěřil v Ježíše a potom vyznává před Agrippou, že byl poslán:

Skutky apoštolské 26,18 abys otevřel jejich oči a oni se obrátili od tmy ke světlu, od moci satanovy k Bohu, a vírou ve mne dosáhli odpuštění hříchů a podílu mezi posvěcenými.´

A na jiném místě čteme o těch, kdo jsou slepí:

2 Korintským 4,3-4 Je-li přesto naše evangelium zahaleno, je zahaleno těm, kteří spějí k záhubě. Bůh tohoto světa oslepil jejich nevěřící mysl, aby jim nevzešlo světlo evangelia slávy Kristovy, slávy toho, který je obrazem Božím.

Bůh dává zrak, jenom On může dát zrak a veškerá naše služba je o tom, že Bůh nás žádá, abychom dělali něco, co nemůžeme dělat. Otevírejte oči slepým! Jak? Duch Hospodinův mě pomazal, abych zvěstoval! Kaž evangelium o Boží milosti.

Dostáváme se k poslednímu bodu Ježíšovy citace z proroka Izajáše a tady bych chtěl, abyste si dali záložku nebo prst do Lukáše a společně jsme otevřeli Izajáše 61. Podívejme se na první dva verše této kapitoly - to jsou ty verše, které četl Pán Ježíš. Podívejte se, kde Ježíš skončil. Ježíš skončil uprostřed věty. On přišel vyhlásit léto Hospodinovy milosti.

A nepokračoval dále slovy o soudu. To neznamená, že žádný soud nebude, nebo že nikdo nebude odsouzen. Znamená to, že Ježíš zahájil dobu milosti a tato doba stále trvá. TEĎ je čas milosti.

Ale Ježíš dokončí tento verš. Tak, jako se do puntíku naplnila slova, která citoval, úplně stejně se naplní i zbytek. Ježíš přijde znovu, ale tentokrát jako soudce a válečník, který bude soudit zemi.

Každý poslouchal - oči všech na něj byly upřeny. Mimochodem, synagoga přes týden sloužila jako škola a v sobotu se zde shromažďovaly celé rodiny. Dnes známe ortodoxní synagogy, které jsou rozdělené na ženskou a mužskou část, ale v době Ježíše se vší pravděpodobností nic takového nebylo. Byli zde muži, ženy i děti. Všichni poslouchali a jejich oči se upíraly k Ježíši.


21 Promluvil k nim: "Dnes se splnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli."


Asi bylo řečeno více, ale toto bylo pro nás zaznamenané. A chci, abychom si uvědomili ten důraz, který tady Lukáš vypichuje. Ježíš používá Boží Slovo - on se bránil Božím Slovem, tady ho vidíme, jak čte Boží Slovo a vykládá ho.

Ježíš si nikdy nemyslel, že by nebylo vhodné použít Boží Slovo. On je Boží Syn a má veškerou autoritu a moc. On by mohl říci cokoliv nebo udělat cokoliv, ale on bere Písmo, otevírá ho, čte z něj a vykládá ho. Proč? PROTOŽE TO STAČÍ!!!

Pro Ježíše bylo Písmo dostatečné k jakékoliv odpovědi. Když za ním přichází zákoník a ptá se ho, co má dělat, aby měl život věčný, co mu Ježíš říká?

Lukáš 10,26 Ježíš mu odpověděl: "Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?"

A když ho chtějí saduceové nachytat, tak jim říká:

Matouš 22,29 "Mýlíte se, neznáte Písma ani moc Boží.

A na jiném místě říká farizeům:

Jan 10,34-35 Ve vašem zákoně je přece psáno ... - a Písmo musí platit - ...

Pro Ježíše bylo Písmo dostatečné a podobně pro apoštoly a pro první církev. Jak jsme na tom my? Spokojíme se s Písmem nebo potřebujeme hledat na jiných místech a nahrazovat Boží moudrost moudrostí lidskou?


22 Všichni mu přisvědčovali a divili se slovům milosti, vycházejícím z jeho úst. A říkali: "Což to není syn Josefův?"


Vidíme tady dvě reakce a dost možná, že i ti stejní lidé měli obě reakce. Na jedné straně se divili slovům milosti, ale na druhé straně si říkali - copak toto může být Mesiáš? Lidé žasnou nad jeho slovy a stejní lidé, kteří vyjádří uznání nad kázáním, jsou fixováni na nevěru.

Mezi verši 22 a 28 se událo velice mnoho a my musíme pochopit, o co zde jde. Tento oddíl je klíčový pro další podobné oddíly - vzpomeňme na ukamenování Štěpána ve Sk 8, připomeňme také podobné snahy židů po Pavlově kázání ve Sk 22.

Proč se lidé nejprve diví a poslouchají, ale potom ho chtějí zabít? Proč lidé nejprve poslouchali Štěpána, ale potom vyvlekli za hradby a ukamenovali? Podívejme se na to.


23-24 On jim odpověděl: "Jistě mi řeknete toto přísloví: Lékaři, uzdrav sám sebe! O čem jsme slyšeli, že se dálo v Kafarnaum, učiň i zde, kde jsi doma." Řekl: "Amen, pravím vám, žádný prorok není vítán ve své vlasti.


Ježíš tady najednou reaguje trochu zvláštním způsobem a my si potřebujeme vysvětlit, proč takto reaguje. Tyto verše spojují následující dvě ilustrace s předchozím Ježíšovým prohlášením a nárokem.

Lidé na jedné straně přikyvovali a divili slovům milosti, ale na druhé straně byli zjevně přinejmenším v rozpacích a mnozí odmítali toto Ježíšovo prohlášení. Oni už slyšeli o tom, co se dělo v Kafarnaum a vznáší nárok - chceme, abys svá slova prokázal stejně jako v Kafarnaum. Nám nestačí věřit tomu, co od tebe slyšíme, chceme vidět stejné zázraky, jako jsi dělal jinde. To je velice nebezpečný postoj. Takový postoj nás může svést ke stejnému jednání jako nazaretské.

Na druhé straně tato námitka byla také oprávněná. Jan Křtitel říkal - nespoléhejte pouze na slova, ale uvádějte je do skutků. Ale Ježíš tady nepřistupuje na jejich jednání a chce, aby mu věřili. Myslím, že v tom, je celá pointa - oni mu nevěřili.

Matouš, když popisuje tento příběh, tak říká:

Matouš 13,58 A neučinil tam mnoho mocných činů pro jejich nevěru.

Ježíš jim proto pro pochopení dává dva příklady:


25-26 Po pravdě vám říkám: Mnoho vdov bylo v Izraeli za dnů Eliášových, kdy se zavřelo nebe na tři a půl roku a na celou zemi přišel veliký hlad. A k žádné z nich nebyl Eliáš poslán, nýbrž jen k oné vdově do Sarepty v zemi sidonské.


Farizeové říkali:

Jan 7,52 z Galileje prorok nikdy nepovstane!"

A tak Ježíš přichází se dvěma ilustracemi ze Starého zákona. Obě se týkají dvou velikých starozákonních proroků. Mimochodem, oba proroci, Elijáš i Elíša pocházeli ze severního Izraele a tedy z míst někde kolem pozdější Galileje.

První příběh je odehrává v Sareptě - to bylo fénické město, které leželo na pobřeží Středozemního moře mezi Týrem a Sidónem. Víte, kdo způsoboval největší problémy Izraelcům v době Elijáše? Proč se Elijáš modlil, aby nepršelo? Byl to král Achab a jeho žena Jezábel, dcera sidónského krále. Oba uctívali baala místo Hospodina. Féničanka Jezábel byla zdrojem největších problémů v Izraeli. Komu Bůh prokázal největší milost v době velikého hladu? Fénické vdově ze Sarepty.

To je typické pro Boží jednání. Boží milost je mnohem větší než naše. Což nebyla žádná zbožná vdova v Izraeli? Bylo mnoho vdov, ale Bůh poslal Elijáše za pohanskou ženou. Jak moc toto muselo dráždit Židy v Nazaretě. Židé v Jeruzalémě pohrdali svými židovskými souvěrci z Galileje a mysleli si o nich, že jsou pohané. O to více se tito lidé z Galileje snažili „být Židy".

A najednou jim Ježíš říká, že pohané je předcházejí do Božího království.


27 A mnoho malomocných bylo v Izraeli za proroka Elizea, a žádný z nich nebyl očištěn, jen syrský Náman."


Druhý příklad Božího milosrdenství. Myslíte, že byli v Izraeli v době Elíši nějací malomocní? Určitě byli. Ale kdo je uzdraven? Pohan!!!

A navíc velitel vojska, generál. Nebylo by lepší, kdyby umřel? Ale Bůh jedná jinak než my a prokazuje svou milost. V době proroka Elíši bylo největší hrozbou pro Izrael právě vojsko aramejského krále. A Bůh uzdravil jeho velitele. Boží milost je tady pro každého a je jí vrchovatě.

Přišel do vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. Těm kdo ho přijali, dal moc stát se Božími syny - ale tito lidé nenáviděli taková slova.


28 Když to slyšeli, byli všichni v synagóze naplněni hněvem.


Ježíšova slova vyžadují reakci. Jeho čas ale ještě nepřišel.


29-30 Vstali, vyhnali ho z města a vedli až na sráz hory, na níž bylo jejich město vystavěno, aby ho svrhli dolů. On však prošel jejich středem a bral se dál.


Ježíš je Pán. Prošel jejich středem, protože ještě nepřišel jeho čas. Nepřišel jako bezmocná oběť okolností, ale jako ten, kdo je Pánem nad životem i smrtí. Ježíš přišel kvůli kříži.

Jan 10,18 Nikdo mi ho nebere, ale já jej dávám sám od sebe. Mám moc svůj život dát a mám moc jej opět přijmout.

Nemáme už žádný doklad, že by se Ježíš ještě někdy do Nazaretu vrátil. Tito lidé propásli svou příležitost strávit čas s Božím Synem. Dokonce ho chtěli zabít. Kdo ví, kolik z nich bylo v ten velikonoční pátek v Jeruzalémě a společně s davem před Pilátovým palácem volali: „Ukřižuj ho!"

Ale viděli jsme, že Bůh je milostivý a dává svou milost a nešetří s ní, dává jí hojně. A tak ještě dnes trvá čas milosti, milostivé léto pro každého hříšníka, pro všechny chudé, slepé, zajaté.

Ty dvě ilustrace ze Starého zákona mají další společnou věc - a tou je víra a poslušnost. Chudá vdova měla poslední hrst mouky, když k ní Elijáš přišel. Chtěla z ní udělat placku, nakrmit sebe a svého syna a potom zemřít. A Elijáš jí řekl - když uděláš napřed placku pro mě, budeš žít a uvidíš veliký zázrak - mouka ve tvém hrnci a olej ve tvém džbánu nedojde, dokud bude trvat hlad, dokud nepřijde déšť. Ta vdova byla ve stejné situaci jako Nazaretští. Mohla říct - ať napřed vidím důkaz, napřed ukaž zázrak a pak můžeme něco řešit. Ale ona, ačkoliv nikdy předtím Elijáše neviděla, poslechla Boží Slovo. Ona neměla co ztratit. Kdyby neposlechla Elijáše, mohla žít o trochu déle a pak by i se svým synem zemřela hlady. Poslechnout Elijáše, znamenalo MOŽNÁ vůbec nezemřít. Stejné je to s evangeliem, na které spoléháme.

Podobně jednal také Náman.

2 Královská 5,8-15 Když Elíša, muž Boží, uslyšel, že izraelský král roztrhl své roucho, vzkázal králi: "Proč jsi roztrhl své roucho? Jen ať přijde ke mně. Pozná, že je v Izraeli prorok." Naamán tedy přijel se svými koni a s vozem a zastavil u vchodu do Elíšova domu. Elíša mu po poslovi vzkázal: "Jdi, omyj se sedmkrát v Jordánu a tvé tělo bude opět zdravé. Budeš čist." Ale Naamán se rozlítil a odešel. Řekl: "Hle, říkal jsem si: »Zajisté ke mně vyjde, postaví se a bude vzývat jméno Hospodina, svého Boha, bude mávat rukou směrem k posvátnému místu, a tak mě zbaví malomocenství.« Cožpak nejsou damašské řeky Abána a Parpar lepší než všechny vody izraelské? Cožpak jsem se nemohl omýt v nich, abych byl čist?" Obrátil se a rozhořčeně odcházel. Ale jeho služebníci přistoupili a domlouvali mu: "Otče, ten prorok ti řekl důležitou věc. Proč bys to neudělal? Přece ti řekl: »Omyj se, a budeš čist.«" On tedy sestoupil a ponořil se sedmkrát do Jordánu podle slova muže Božího. A jeho tělo bylo opět jako tělo malého chlapce. Byl čist. Vrátil se k muži Božímu s celým svým průvodem. Přišel a postavil se před něho a řekl: "Hle, poznal jsem, že není Boha na celé zemi, jenom v Izraeli.

Věř Bohu a jednej podle Jeho Slova - a Bůh se bude ke svému Slovu a ke svému služebníkovi přiznávat. Amen.

 

Theme by Danetsoft and Danang Probo Sayekti inspired by Maksimer