Kdo ho bude milovat více? (Lk 7,36-50)

Odpuštění hříchů hříšné ženě v domě farizea

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 21. prosince 2008

Znovu máme jako Boží lid znovu ohromnou výsadu otevřít společně Boží Slovo a učit se z něj. Je to Boží milost, která je vyhrazená především církvi a proto se můžeme radovat z této milosti a můžeme z ní udělat součást našeho uctívání Pána.

Když jsem přemýšlel nad dnešním kázáním, tak mě hodně povzbudil příběh jednoho z reformátorů - Jana Kalvína. Přemýšlel jsem totiž nad tím, zda mám - tak, jak je to zvykem v mnoha církvích - v tuto poslední neděli před Vánocemi kázat příběh o narození Ježíše Krista a o událostech, které jsou tradičně spojovány s vánočními svátky či zda mám pokračovat ve výkladu Božího Slova, tak jak procházíme Lukášovým evangeliem. Jak mě v tom povzbudil Jan Kalvín?

V roce 1538 byl Jan Kalvín vyhnán z města Ženevy, kde předtím nějakou dobu kázal Boží Slovo. Vykládal ho verš po verši. Ale radním tohoto bezbožného města se nelíbilo jeho působení a tak ho vyhnali. Kalvín odešel do Štrasburku, kde dál kázal a vyučoval. V Ženevě mezitím Bůh působil na srdce lidí a největší z odpůrců evangelia buď zemřeli, nebo odešli a radní města dospěli k tomu, že Kalvínovo působení bylo dobré a požehnané a požádali ho, zda by se vrátil zpátky. Takže v roce 1541 se Kalvín vrátil do Ženevy a byl vděčně přijat. Co je ale zajímavé a co mě také povzbudilo, bylo, že první Kalvínovo kázání po návratu do Ženevy začínalo u textu, u něhož v roce 1538 skončil. Prostě pokračoval dál. Takže i já bych chtěl dneska pokračovat výkladem Lukášova evangelia bez ohledu na vánoční svátky, které jsou ostatně jenom svátky ustanovené lidmi a nikde v Bibli o nich nic nenajdeme (i když by to možná někteří chtěli tvrdit a někdy dokonce tvrdí).

Myslím, že je významné, že Bůh nám v Božím Slově nikde výslovně nepřikazuje, jak přesně máme kázat - jestli to nutně musí být výklad textu verš po verši nebo zda to mají být kázání na různá témata, či kázání vztažená určitým událostem. Ovšem některé věci musí být splněné.
Dobrý vzor najdeme v knize Nehemjáš:

  • Nehemjáš 8:5-8 I otevřel Ezdráš knihu před zraky všeho lidu, stál totiž výše než ostatní lid. Když ji otevřel, všechen lid povstal. Ezdráš dobrořečil Hospodinu, Bohu velikému, a všechen lid odpověděl s pozdviženýma rukama: "Amen, amen." Padli na kolena a klaněli se Hospodinu tváří až k zemi. Nato Jéšua, Baní, Šerebjáš, Jamín, Akúb, Šabetaj, Hódijáš, Maasejáš, Kelíta, Azarjáš, Józabad, Chanan a Pelajáš, levité, vysvětlovali lidu Zákon, zatímco lid stál na svém místě. Četli z knihy Božího zákona po oddílech a vykládali smysl, aby lid rozuměl tomu, co četli.
  • Nehemjáš 8:13-15 Na druhý den se pak shromáždili představitelé rodů ze všeho lidu, kněží a levité ke znalci Zákona Ezdrášovi, aby si vyložili slova Zákona. Našli totiž zapsáno v Zákoně, jejž Hospodin vydal skrze Mojžíše, že Izraelci mají při slavnosti v sedmém měsíci sídlit ve stáncích a vyhlásit a rozhlásit ve všech svých městech a v Jeruzalémě: "Vyjděte na hory, přineste větve oliv šlechtěných i planých i myrtové a palmové a jiných listnatých stromů, abyste mohli udělat stánky, jak je psáno."

Tady vidíme, že kázání musí vycházet z textu Božího Slova, dokonce tady čteme o výkladu oddílu za oddílem. Četli Boží Slovo, vykládali ho tak, aby Boží Slovo bylo srozumitelné - to je důležité, protože dnes se z toho často dělá to, aby kázání bylo srozumitelné, takže najdeme spoustu povrchních kázání, která vůbec nejdou do hloubky. Lidé se při nich možná pobaví a odcházejí domů s pocitem, jak to bylo dobré a srozumitelné, ale Božímu Slovu nerozumějí. Kázání má vysvětlovat, přiblížit, rozkrýt Boží Slovo, tak, aby bylo srozumitelné. Abychom - až si ho budeme doma číst sami, mohli udělat totéž, co dělá kazatel při kázání.

V Nehemjášovi jsme viděli také to, že se vrátili k tomu, co četli a chtěli to znovu vysvětlit a najít dobrou aplikaci, aby mohli poslechnout Boží Slovo. To je totiž vždy základ - jednat podle Božího Slova. Tady je tedy několik znaků dobrého kázání - není to nijak úplný nebo vyčerpávající seznam, ale jsou to dobré charakteristiky, podle nichž můžeme alespoň trochu rozpoznat, o jak kvalitní kázání se jedná. Takže ať už se bude jednat o kázání tématické nebo bude vztažené k nějakým událostem nebo bude výkladové, vždycky musí být založené na Božím Slově, musí z něho vycházet, být v něm dobře zakotvené a Písmem podložené.

Takže, když se vrátím zpátky ke svému rozhodování - rozhodl jsem se pokračovat dál ve výkladu Lukášova evangelia a nemusíme být smutní, že neuslyšíme před Vánoci příběh o narození Ježíše Krista, protože uslyšíme Boží Slovo. A to jde. Konec konců i ten příběh o narození Ježíše Krista je zaznamenán v Lukášově evangeliu a my jsme se jím zabývali v tomto roce. Ale chtěl bych vám doporučit, abyste si během svátků udělali čas a tento příběh si přečetli. Od začátku Lukášova evangelia, a když si ho přečtete, tak můžete pokračovat a přečíst celé Lukášovo evangelium.

Budeme nyní číst z Lukášova evangelia, ze sedmé kapitoly, verše 36-50.

Podstatou vánočního příběhu je narození Spasitele. Spasitele, který svůj lid zachrání svůj lid z jeho hříchů. A to je také hlavní myšlenka našeho dnešního příběhu. Příběhu, Ježíšova vyučování a Ježíšova jednání. To všechno dnes uvidíme v našem textu Božího Slova.

  • 36 Jeden z farizeů pozval Ježíše k jídlu. Vešel tedy do domu toho farizea a posadil se ke stolu.

Farizeus jménem Šimon pozval Ježíše k jídlu. To je docela zvláštní informace, když uvážíme, že farizeové patřili k nejvýznamnějším Ježíšovým odpůrcům.

Mimochodem je to podruhé v Lukášově evangeliu, kdy je výslovně zmíněno, že je Ježíš pozván k jídlu. Poprvé to bylo v 5. kapitole, kdy byl pozván celníkem Lévim, který uspořádal na Ježíšovu počest velkou hostinu a pozval řadu svých přátel. Také tehdy tam byli farizeové a pamatujete na jejich reakci?

  • Lukáš 5:30-32 Ale farizeové a jejich zákoníci reptali a řekli jeho učedníkům: "Jak to, že jíte s celníky a hříšníky?" Ježíš jim odpověděl: "Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem volat k pokání spravedlivé, ale hříšníky."

Nyní je to naopak farizeus, kdo zve Ježíše. Nečteme, že by uspořádal velikou hostinu jako Lévi, ale to myslím není podstatné. Pozval Ježíše do svého domu na jídlo. Zaujala ho Ježíšova osoba a chtěl ho poznat blíž. Chtěl se přesvědčit, jak uvidíme za chvíli, zda je to opravdu prorok, poslaný od Boha. To Šimonovo hledání pravdy bylo dobrým znakem.

A Ježíš využil této příležitosti. Vešel do jeho domu a posadil se ke stolu. To je takový pozvolný úvod do našeho příběhu.

  • 37-38 V tom městě byla žena hříšnice. Jakmile se dověděla, že Ježíš je u stolu v domě farizeově, přišla s alabastrovou nádobkou vzácného oleje, s pláčem přistoupila zezadu k jeho nohám, začala mu je smáčet slzami a otírat svými vlasy, líbala je a mazala vzácným olejem.

Nyní do našeho příběhu vstupuje nový prvek a začíná to být docela napínavé. Ve městě byla jedna žena hříšnice. To je opravdu zvláštní vyjádření. Kdybychom vzali Lukáše za slovo, museli bychom zvolat - haleluja, svaté město. Ale myslím, že tomu rozumíme správně, když řekneme, že toto město bylo plné hříšníků a Božího Syna zde nebyl nikdo svatý.

Přesto Lukáš zdůrazňuje hříšnost této ženy. A jak to vidíme ve 39. verši, byla to veřejně známá hříšnice. Nevíme, čím konkrétně byla známá, ale všichni věděli, že je hříšnice. Možná byla podobná ženě ze čtvrté kapitoly Janova evangelia, která měla pět mužů a ten, se kterým nyní žila, nebyl její muž. Nebo to byla nějaká jiná věc. Nevíme. Řecké slovo zde použité znamená prostě hříšnice.

Tato hříšnice se dozvěděla, že je Ježíš ve městě. Nevíme, jak se to dozvěděla, ani proč tato žena chtěla vidět Ježíše. Jenom několik málo věcí se můžeme domýšlet z toho, co čteme v našem textu.

To nejdůležitější je asi ve verši 50:

  • Lukáš 7:50 A řekl ženě: "Tvá víra tě zachránila, jdi v pokoji!"

Tato žena věřila v Krista. Nevíme, kdy uvěřila, ale v okamžiku, kdy se objevila příležitost setkat se s Ním osobně, tak tato žena jedná. Ona jednala z víry. A jak se tato její víra projevila? Chtěl bych říct čtyři znaky víry, jak se projevuje v tomto příběhu:

Její víra se projevuje láskou ke Kristu. Jakmile zjistila, že tam Ježíš je, běžela za ním. Odložila všechno, co vypadalo naléhavě, a šla ke Kristu.

To je jeden z nejdůležitějších znaků křesťanské víry. Láska k Bohu, láska ke Kristu. A přednost Krista přede vším ostatním. Absolutní priorita našeho vztahu s Kristem před všemi ostatními věcmi v našem životě. V Matoušovi 13 je v podobenství o rozsévači, které mimochodem následuje po tomto textu v Lukášově evangeliu, vyjmenováno několik věcí, které si osobují prioritu v našem životě - tu prioritu, která má patřit jedině Kristu.

  • Matouš 13:21-22 tíseň nebo pronásledování pro to Boží slovo, časné starosti a vábivost majetku ...

To jsou věci, které nás odvádějí od Pána a vedou k tomu, že takoví lidé odpadají (Mt 13,22).

V jejich životech už není láska ke Kristu. Další charakteristikou víry, která s láskou ke Kristu velice těsně souvisí, je ochota obětovat to nejvzácnější, co mám, pro Krista.

Tato žena přinesla alabastrovou nádobku se vzácným olejem a potírala Pánu nohy. Sloužila Pánu tím nejlepším, co měla. To je projev skutečné víry, která dává k dispozici úplně všechno, co má.

A konečně vidíme v tomto příběhu ohromnou pokoru. Tato hříšná žena přišla do domu velmi náboženského člověka. Bylo jasné, že ji tady nečeká nic jiného než odsouzení ze strany lidí. Farizeové velice pohrdali takovými lidmi, jako byla tato žena a nikdy by ji nepozvali do svého domu. Jejich postoj je patrný z toho, jak se staví k Ježíši, když vešel do domu Léviho a jedl s ním a s jeho přáteli. Ale tato žena je pokorná a kvůli Kristu je ochotná riskovat. Co na tom, že ji lidé odsoudí. Ona získala něco mnohem většího - odpuštění hříchů. Nový život v Kristu Ježíši. Takže jí nevadí, co si o ní budou myslet ostatní, co řeknou jejím slzám, jejímu chování. Důležité je jenom to, co řekne Pán.

  • 39 Když to spatřil farizeus, který ho pozval, řekl si v duchu: "Kdyby to byl prorok, musel by poznat, co to je za ženu, která se ho dotýká, že je to hříšnice."

Na začátku tohoto příběhu tato žena ustupuje do pozadí a ten, o koho jde, je farizeus Šimon.

Šimon už věděl, co si má myslet o Ježíši. To nebyl očekávaný prorok. Vždyť ani nepoznal hříšnou ženu. Šimon chtěl možná položit Ježíši nějaké teologické otázky, možná s ním chtěl diskutovat o Bibli, prostě chtěl ho víc poznat, ale nyní si v duchu říká, že to je zbytečné. Tento člověk není tím, za koho se prohlašuje, protože dovolí, aby se ho dotýkala hříšná žena.

A ačkoliv ten farizeus neřekl ani slovo - ostatně někdy nemusíme ani mluvit a hned je jasné, co si myslíme, tak Pán reaguje na jeho smýšlení. Ježíš nepotřeboval, aby mu někdo něco říkal - on zná naše myšlenky, ví, jak o Něm smýšlíme.

  • Jan 2:24-25 Ježíš jim však nesvěřoval, kdo je, poněvadž všechny lidi znal; nepotřeboval, aby mu někdo o něm říkal svůj soud. Sám dobře věděl, co je v člověku.
  • 40-42 Ježíš mu na to řekl: "Šimone, chci ti něco povědět." On řekl: "Pověz, Mistře!" - "Jeden věřitel měl dva dlužníky. První byl dlužen pět set denárů, druhý padesát. Když neměli čím splatit dluh, odpustil oběma. Který z nich ho bude mít raději?"

Vypráví mu příběh, který pro danou situaci podobenstvím. A Ježíš předkládá jednu velice jednoduchou pravdu - dva dlužníci a jeden věřitel. Věřitel odpustí oběma. Kdo ho bude milovat více? Dokonce i Šimon musel souhlasit s touto prostou logikou. Bylo to naprosto jasné. Tady není nic nejasného.

Ale jsou zde nějaké zajímavé a důležité věci, které chci ukázat, než budeme pokračovat dál. Je tady JEDEN věřitel. Je tu někdo, komu dlužíme všichni - a to je Bůh. To je Ježíš Kristus. On nás stvořil a dal nám život a postavil nás do světa, který také stvořil. A tak je na místě vděčnost, která by měla ovládat lidská srdce - už jenom z těchto dvou prostých faktů.

  • Římanům 1:19-21 Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu. Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu, ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě.

Může poznat mnoho o Bohu Stvořiteli, když se rozhlédneme a budeme se dívat kolem sebe. Ale lidé popírají pravdu a nejsou vděční, jako nebyl vděčný tento farizeus. Takže je tady jeden věřitel a v tom příběhu, který Ježíš vypráví, jsou dva dlužníci. Za okamžik Ježíš velice jasně vztáhne toto podobenství na Šimona a na hříšnou ženu. A bude jasné, že před oním věřitelem neobstojí ani jeden z nich. OBA jsou dlužníci. Tak jak jsem to zmínil na začátku - všichni v tom městě byli hříšníci. Vedle oné hříšné ženy také Šimon farizeus. I on je dlužníkem Pána.

A aby to Šimon pochopil a opravdu porozuměl, že také on je dlužníkem, jde Ježíš ke konkrétním věcem v jeho životě a přináší mu jasné a tvrdé usvědčení:

  • 44-46 Pak se obrátil k ženě a řekl Šimonovi: "Pohleď na tu ženu! Vešel jsem do tvého domu, ale vodu na nohy jsi mi nepodal, ona však skropila mé nohy slzami a otřela je svými vlasy. Nepolíbil jsi mne, ale ona od té chvíle, co jsem vešel, nepřestala líbat mé nohy. Nepomazal jsi mou hlavu olejem, ona však vzácným olejem pomazala mé nohy.

Není to úžasné, že tomu zbožnému farizeovi dává Ježíš za příklad hříšnou ženu? Ale tak to je. Této ženě byly odpuštěny hříchy a tak jednala z víry s velikou láskou. Zbožný farizeus sice věděl mnoho o Bohu, ale jeho srdce bylo tvrdé, zatvrzelé, nepřístupné. Byl naprosto chladný vůči Kristu. Byl to člověk, který byl plný svého náboženství, jeho život byl naplněný konáním náboženských skutků, vykonáváním obřadů a předpisů, ale chybělo mu něco velice podstatného - to, co měla právě tato žena. Víra v Ježíše Krista.

A tak Pán přichází s výčtem jeho hříchů. A nutno říct, že to, co čteme v textu, rozhodně nebyly ty nejpodstatnější hříchy. To nebyl zásadní problém farizeje. Jeho problém - stejně jako problém mnoha lidí dnes, byl v tom, že se pokládal za spravedlivého. Byl přesvědčený o tom, že jeho život je naprosto v pořádku, zatímco například hříšná žena pro něj byla zavrženíhodná. On by nedovolil - jako to dovolil Kristus, aby se ho tato žena dotkla.

A tak ho Ježíš nevede ke znovuzrození a k ujištění o odpuštění jako onu ženu. Ale vede ho k tomu, aby si uvědomil, že také on je dlužníkem, že také on je hříšník. Že je na stejné lodi, jako tato žena. Možná jede v luxusní třídě, zatímco tato žena byla někde v podpalubí, ale oba byli na stejné lodi. Na lodi, která podobně jako Titanic vypadá nepotopitelně, ale ve skutečnosti jede vstříc jisté smrti.

A tak mu Ježíš připomíná jenom takové „maličkosti". Maličkosti, které odhalují jeho srdce a jeho charakter. V jeho srdci nebyl žádná láska, tento farizeus nehodlal nic obětovat jako ona žena a chyběla tam jakákoliv pokora (ačkoliv navenek musel jako farizeus jistě vystupovat zbožně a „pokorně").

Ale Ježíš vzal konkrétní jednotlivosti, maličkosti farizeova vztahu ke Kristu, potažmo k hostům a ukazuje mu, že i on je dlužníkem, který nemůže splatit svůj dluh, hříšník, jehož jedinou nadějí je smrt.

Možná mu tak chtěl připomenout slova proroka Ezechiele, která farizeus jistě dobře znal:

  • Ezechiel 18:4 Hle, mně patří všechny duše; jak duše otcova, tak duše synova jsou mé. Zemře ta duše, která hřeší.
  • Ezechiel 18:24-28 Když se spravedlivý odvrátí od své spravedlnosti a bude se dopouštět bezpráví podle všech ohavností, jichž se dopouští svévolník, měl by žít? Žádné jeho spravedlivé činy, které konal, nebudou připomínány, zemře za to, že se zpronevěřil, za svůj hřích, kterým se prohřešil. Vy však říkáte: »Cesta Panovníkova není správná.« Nuže, slyšte, dome izraelský: Má cesta že není správná? Nejsou to vaše cesty, jež nejsou správné? Když se spravedlivý odvrátí od své spravedlnosti a dopouští se bezpráví, umře za to; zemře pro své bezpráví, jehož se dopouštěl. Když se však svévolník odvrátí od své zvůle, jíž se dopouštěl, a jedná podle práva a spravedlnosti, zachová svou duši při životě. Prohlédl totiž a odvrátil se ode všech svých nevěrností, jichž se dopouštěl; jistě bude žít, nezemře.

Proto také Ježíš může říci na adresu oné ženy:

  • 47 Proto ti pravím: Její mnohé hříchy jsou jí odpuštěny, protože projevila velikou lásku. Komu se málo odpouští, málo miluje."

Její hříchy jsou jí odpuštěny. Je hotovo. V originále tady najdeme sloveso ve indikativu perfekta - to je minulý čas, který vyjadřuje děj minulý dokonavý, který svými následky zasahuje do přítomnosti, ve které tento děj stále trvá. Něco, co se stalo v minulosti, co bylo ukončeno v minulosti, nicméně to má trvalý dopad na současnost. Takže to popisuje současný stav. Jsou jí odpuštěny hříchy.

U tohoto verše potřebujeme dávat velký pozor a přemýšlet nad tím, co opravdu znamená. Ježíš říká, že jsou jí odpuštěny hříchy, protože projevila velikou lásku. A před námi se objevuje otázka - jsme spaseni milostí nebo na základě našich skutků? Tento verš se zdá podporovat to druhé. Protože projevila velikou lásku, tak jí byly odpuštěny její hříchy. A skutečně můžete v některých diskuzích slyšet tento verš jako argument pro učení o tom, že si musíme zasloužit spasení.

Pokud ale nebudeme vytrhávat tento verš z kontextu a budeme číst dále, tak uvidíme, jak se věci doopravdy mají.

  • Lukáš 7:50 A řekl ženě: "Tvá víra tě zachránila, jdi v pokoji!"

Je důležité všimnout si toho, co tady Ježíš říká. Zachránila tě tvoje víra. Víra v Krista. Nezachránily tě skutky tvé lásky, tvoje slzy, tvoje pokora, tvoje obětování vzácného oleje. Zachránila tě tvoje víra.

  • Efezským 2:8-9 Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit.
  • 48 Řekl jí: "Jsou ti odpuštěny hříchy."

Tohle je velmi důležitá věc. Písmo nás učí, že jako křesťané můžeme mít jistotu, že nám byly odpuštěny naše hříchy. Bůh nás nechce nechat v nejistotě ohledně odpuštění našich hříchů, ohledně věčného života:

  • 1 Janův 5:13 Toto píšu vám, kteří věříte ve jméno Syna Božího, abyste věděli, že máte věčný život.

Máme s jistotou vědět, že nám byly odpuštěny naše hříchy. Jistě musíme přemýšlet nad falešnou sebejistotou a jistotou, která pramení z ujištění Ducha Svatého, ale o tom budeme více mluvit příští týden. Dnes chci zdůraznit, že tato žena měla ujištění od samotného Pána o tom, že její hříchy jsou odpuštěné.

Hledejme tuto jistotu také my, moji milí. I my ji potřebujeme, abychom nežili v podobném sebeklamu jako farizeus Šimon.

  • 49 Ti, kteří s ním byli u stolu, si začali říkat: "Kdo to jen je, že dokonce odpouští hříchy?"

Tento příběh se podle všeho odehrál v Kafarnaum - to byla na stejném místě, kde Ježíš uzdravil ochrnutého muže, kterému nejprve řekl, že mu odpouští jeho hříchy. A úplně stejně jako tehdy, i nyní naprosto šokoval ty, kdo byli shromážděni kolem.

Kdo to jen je? Ovšem i zde se zdá, že tato otázka je spíše vyjádřením údivu a nepochopení, než projevem skutečného zájmu o osobu Ježíše Krista.

Z celého Ježíšova jednání i učení bylo naprosto jasné, kým je. Jenom tito náboženští vůdcové o tom nechtěli slyšet.

  • Lukáš 6:11 Tu se jich zmocnila zlost a radili se spolu, co by měli s Ježíšem udělat.

Neměli nic společného s láskou k Bohu, s obětavou službou Bohu a druhým lidem a s pokorným jednáním. A tak jim dal Ježíš za vzor ženu, kterou dávno odepsali jako nenapravitelnou hříšnici.

  • 50 A řekl ženě: "Tvá víra tě zachránila, jdi v pokoji!"

Tady je klíč k jednání oné ženy. A pokud ten příběh nedočteme až sem, tak nám bude chybět velice důležitá část. Můžeme potom snadno skončit u toho, že si budeme myslet, že si můžeme odpuštění hříchů a spasení nějak zasloužit svým dobrým chovnáním a náboženskými skutky.

Ovšem opravdová víra vždycky plodí skutky. Víra této ženy vedla k tomu, že vyhledala Ježíše a sloužila mu. V následující kapitole Lukáše najdeme hned několik podobných žen.

  • Lukáš 8:1-3 Potom Ježíš procházel městy a vesnicemi a přinášel radostnou zvěst o Božím království; bylo s ním dvanáct učedníků a některé ženy uzdravené od zlých duchů a nemocí: Marie, zvaná Magdalská, z níž vyhnal sedm démonů, Jana, žena Herodova správce Chuzy, Zuzana a mnohé jiné, které se o ně ze svých prostředků staraly.

Proměněná srdce začínají zářit proměněným charakterem a novým způsobem jednání. Toto přinesla Boží milost také do našich životů. Tak se radujme z této milosti.

Když to shrneme na závěr - víme, co nám Ježíš odpustil. Znamená to uvědomovat si, co to je hřích, jaká je podstata hříchu - totiž že to je vzpoura proti Bohu.

  • Jan 16:9 Hřích v tom, že ve mne nevěří;

Nevěřit v Krista je hřích a znamená to vzpouru proti Bohu. Znamená to plivnutí Bohu do tváře - já si vystačím sám. Nepotřebuji žádného Boha. To je hřích. To je něco, v čem jsme žili všichni. Jestli jsme tohle nepochopili, tak nemůžeme v opravdovosti zakoušet to, co podle našeho textu následuje - odpuštění hříchů.

Takže je tady realita našeho duchovního stavu před Bohem, je tady víra v Ježíše Krista - je to aktivní víra, která jedná, víra, která činí pokání, lituje svých hřích a vede k aktivnímu vyznání Pána a konečně je tady odpuštění hříchů.

Mnoho lidí vyznává, že jim byly odpuštěny hříchy, přesto v jejich životě chybí tyto podstatné věci - jasné porozumění hříšnosti, pochopení toho, že jsem odsouzeným hříšníkem a že mojí jedinou nadějí je Ježíš Kristus.

Žena, o které jsme dnes mluvili, toto pochopila velice dobře a zařídila svůj život podle toho. Stejně další ženy na začátku osmé kapitoly. Farizeus naproti tomu projevoval zájem o Krista, vyslechl si jeho vyučování, ale nevíme, jak to bylo v jeho životě dál. Více podobné postoje rozvíjí text, který následuje v osmé kapitole, kde je jedno z nejvýznamnějších podobenství - podobenství o rozsévači, nebo spíš podobenství o různých druzích vyznání Ježíše Krista, z nichž pouze jedno je pravé - to, které se projevuje aktivní vírou.

Jak jsme na tom my, moji milí. Zakoušíme realitu odpuštění hříchů? Je to vidět na našem životě? Jeden zahraniční cestovní průvodce po České republice říká, že v Česku jsou převážně ateisté. A pokud jsou zde věřící, že to jsou křesťané, ovšem z jejich chování to není poznat. To je opravdu zvláštní postřeh cizinců, kteří se dívají na naši zem. Nechtějme být takovými křesťany, ale služme Pánu s bázní a úctou.

A pokud náhodou nemáte onu jistotu odpuštění hříchů, tak volejte k Pánu a věřte v Něj a jeho Slovu. On sám vám svým Duchem dá ujištění a uvede vás do veškeré pravdy. Amen.