Kristus v nás (Ef 3,17)

Přebývání Krista v křesťanech

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 1. listopadu 2015

Pokoj vám a milost, milí křesťané. Pokračujeme v našem výkladu listu apoštola Pavla křesťanům do Efezu a zkoumáme veliké a slavné věci, které jsou obsaženy v modlitbě apoštola. Před námi je dnes další verš (resp. jeho část) této modlitby, v němž nám Bůh ukazuje důsledky nebo výsledek modlitby, která je v předchozím verši. Slova, jimiž se dnes budeme zabývat, jsou velmi prostá:

  • Ef 3:17 … a aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích… 

Tato slova jsou součástí modlitby apoštola Pavla a my potřebujeme správně porozumět, jak přesně máme tato slova chápat v jejich kontextu. Za co přesně se Pavel modlí? Proto je tak důležité podívat se na celou Pavlovu modlitbu z určitého nadhledu a rozdělit ji na jednotlivé části. Na začátku (v. 14-15) Pavel ukazuje, ke komu se modlí – představuje nám Otce našeho Pána Ježíše Krista, Stvořitele nebe i země a všeho, co je v nich, Otce, od něhož pochází veškerý nebeský i pozemský rod. V následujícím verši předkládá svou prosbu, kterou jsme se zabývali minule – je to prosba, aby Bůh skrze svého Ducha pracoval v životech křesťanů. Jak má pracovat? Duch svatý má svou mocí upevnit vnitřního člověka.

Nyní by se mohlo zdát, že náš dnešní verš je další prosbou – aby Kristus skrze víru přebýval v našich srdcích. A potom by mohly následovat další prosby – abychom poznali Kristovu lásku, abychom byli prostoupeni vší plností Boží, což nás – stejně jako to bylo v případě Pavla – povede k onomu ohromnému a užaslému závěrečnému chvalozpěvu ve verších 20-21.

Ale jsou vážné důvody, proč se takhle na tuto Pavlovu modlitbu dívat nemůžeme. Minule jsem vám to řekl bez toho, abych to vysvětloval, protože jsme se zabývali jenom šestnáctým veršem – tou vlastní Pavlovou prosbou. Nyní si to musíme alespoň trochu vysvětlit. Jsou dvě věci, které bych chtěl zmínit. Jednak jsou zde závažné syntaktické důvody, proč nemůžeme veršům 16-19 rozumět jako prostému výčtu věcí, za které se Pavel modlil. Nechci vás zatěžovat detaily – je to něco, co vyplývá z originálního textu a co je velmi těžko přenosné do češtiny. Možná by to vyplynulo z kralického překladu, kdybychom se jím zabývali dostatečně dlouho. Podstatné je, že sedmnáctý verš navazuje na slovo upevněni nebo posilněni ve verši šestnáctém a nikoliv na začátek verše, na sloveso, které je jenom v kralickém překladu, kde čteme: … aby vám Bůh dal posilnění mocí Jeho Ducha…

Originální text navazuje na toto posilnění, nikoliv na darování. Sedmnáctý verš tedy není další prosbou – aby vám Bůh dal… to, to a to, ale je důsledkem posilnění mocí Ducha svatého. Tato skutečnost ještě jasněji vyplývá také z logiky celé věci – jaký by asi dávalo smysl, kdyby se Pavel modlil za křesťany a modlil by se za to, aby Kristus přebýval v jejich srdcích? Copak Kristus nepřebývá v srdcích všech věřících? Copak pro každého křesťana neplatí:

  • Galatským 2:20 … nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.

Samozřejmě, že to platí! Nejjednodušší definice křesťana je, že křesťan je ten, kdo je v Kristu, což znamená, že Kristus je v něm. Proto by nedávalo smysl, aby se Pavel modlil za křesťany v Efezu, aby Kristus přebýval v jejich srdcích. Kristus tam musí přebývat – jestliže ve vás nepřebývá Kristus, jestliže nevládne ve vašem srdci, potom nejste křesťané. Pouze těm, kdo Krista:

  • Jan 1:12 … přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.

Kristus musí být u nás doma – nikdo, kdo Krista nepřijal, není křesťanem. Proto apoštol vyzývá křesťany v Kolosis:

  • Koloským 2:6 Žijte v Kristu Ježíši, když jste ho přijali jako Pána.

Kristus musí vládnout nad lidským životem. Jestliže někdo žije tak, že neposlouchá Krista, že se nepodřizuje Jeho zapsanému Slovu, znamená to, že dosud Krista doopravdy nepřijal. Možná o Kristu hodně ví, možná si dokonce myslí, že Pána zná, může v Jeho jménu dokonce dělat veliké věci, jak to vidíme v Matoušovi 7, ale přesto to ještě neznamená, že Krista přijal a má s Ním vztah. To se pozná podle poslušnosti, podle ovoce, které se zjeví na životě.

Přesto můžete namítnout, že v našem textu přece je, „aby Kristus přebýval skrze víru ve vašich srdcích.“ Ano, je to tak. V čem je tedy rozdíl? Veronika s Jakubem se minulý týden vzali a jsou manželé. Bylo by nanejvýš divné, kdyby se Veronika modlila za to, aby Jakub byl jejím manželem. Ale všimněte si, jak veliký rozdíl bude, když se bude Veronika modlit – a věřím, že se modlí – za to, aby Bůh pracoval v srdci Jakuba, aby byl jejím manželem. A bude to myšleno v tom smyslu, aby rostl v tom, co to znamená být manželem podle Boží vůle, podle toho, co nám Bůh zjevil v Písmu – a totéž samozřejmě platí i obráceně, že Jakub se modlí stejně za Veroniku.

Přesně tak je to i s modlitbou, která je před námi. Potřebovali jsme si tohle říct, abychom pochopili, že sedmnáctý verš a následující dva nejsou dalšími prosbami, ale jsou důsledkem té jediné první prosby ve verši šestnáctém:

  • Efezským 3:16 … aby se pro bohatství Boží slávy ve vás jeho Duchem posílil a upevnil ‚vnitřní člověk‘…

Tím důsledkem posílení a upevnění vnitřního člověka, je přebývání Krista ve věřících. Duch svatý přišel, aby oslavil Krista, a tady vidíme, co přesně to znamená – že Kristus bude přebývat v našich srdcích. To je něco, co už nás vede přímo do našeho textu, k prvnímu bodu, kterým je:

I. Dílo Boží trojice

Práce trojjediného Boha v životě věřících – to je něco, co vidíme neustále od začátku našeho studia listu Efezským. Znovu a znovu narážíme na Boha, který tři-v-jednom a zároveň jeden-ve-třech. Podívejte se jenom na dva verše:

  • Ef 2:18 A tak v Kristu smíme obojí v jednotě Ducha stanout před Otcem.
  • Ef 2,22 v Kristu jste i vy všichni spolu budováni v Boží příbytek v Duchu. (ČSP)

Pokaždé je zmíněna celá Boží trojice – Bůh Otec, Bůh Syn, Bůh Duch svatý. Není to dílo tří bohů, ale je to dílo jediného Boha ve třech osobách. Není to dílo jedné osoby ve třech modifikacích – která se jednou projevuje jako Otec, jindy jako Syn, jindy jako Duch svatý. Nic takového! Je to jednotné dílo jediného Boha, který se nám dává poznat ve třech osobách – tento jediný Bůh je Otec, Syn a Duch svatý. Otec je Bůh, Syn je Bůh a Duch svatý je Bůh, ale nejsou to tři bohové, ale je to jediný Bůh. Otec není Syn a Duch svatý není ani Otec ani Syn, ale Otec, Syn a Duch svatý jsou jeden Bůh. Tohle je základní křesťanská doktrína, která odlišuje křesťanství ode všech ostatních náboženství – dokonce i od těch monoteistických. Náš Bůh není jako Bůh Židů ani jako Alláh, bůh muslimů, není jako Jehova Svědků Jehovových – jejich bohové se liší od Boha, který se nám zjevuje v Písmu, ale jsou to falešní bohové, jsou to modly, které si vytvořili lidé a které uctívají.

Podívejte se do naší modlitby – Pavel pokleká před Otcem a prosí Ho, aby nás posiloval svým Duchem, což povede k tomu, že Boží Syn, Kristus bude přebývat v našich srdcích. Otec je tím, kdo stojí za vším děním, kdo je hlavním hybatelem všeho, kdo pracuje skrze Ducha svatého, který je vykonavatelem, činitelem, je tím, kdo zpřítomňuje Krista v našich životech – a Kristus je Duchem svatým vyvýšen a oslaven, je zakotven a zabudován do životů Božích svatých. Je to i určitý vzor křesťanské modlitby – modlíme se k Otci ve jménu Syna v Duchu svatém. Není to jediný vzor modlitby, ale je to něco, s čím se v Písmu setkáváme nejčastěji.

Když se vrátíme k našemu textu, vidíme, že důsledkem moci, důsledkem působení Ducha svatého, Kristus přebývá v našich srdcích. To je hlavní práce Ducha svatého – a můžeme mluvit o spasení, posvěcení nebo oslavení věřících – je to vždycky skrze moc Ducha svatého. Jsme znovuzrozeni z Ducha svatého (J 3,6) – Duch svatý způsobil nové narození, dal nám nové srdce schopné věřit a poslouchat Boha. Jsme živi Božím Duchem (Ga 5,25). Sloužíme na základě toho, jak nás Duch svatý obdaroval, uschopnil a jak nás zmocňuje (1K 12,7). Skrze Ducha svatého rosteme v poznání duchovních věcí (1K 2,14). Duch svatý nás posvěcuje, abychom rostli ve svatý chrám, ve svatý příbytek Boží. Apoštol Pavel se modlil za křesťany v Tesalonice a stále za ně děkoval, že je Bůh:

  • 2Te 2,13 … jako první vyvolil ke spáse a posvětil Duchem a vírou v pravdu…

Ducha svatého jsme přijali jako příslib Boží darů, jako závdavek budoucích věcí (Ř 8,26). On nás uvede do slávy Božích synů.

Vidíme, že Duch svatý, jehož chrámem je nyní naše smrtelné tělo, je tím, kdo v životech křesťanů působí všechny věci. Jeho mocí máme být posilováni a budováni, jak se za to Pavel modlí v Ef 3,16. Ale Duch svatý nepřišel kvůli sobě a nedělá všechny tyto věci kvůli sobě, ale přišel, aby vydal svědectví o Kristu (J 15,26), aby oslavil Božího Syna. O tom je náš text:

  • Efezským 3:17 … aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích…

Ačkoliv je to celé dílo Ducha svatého, jde o Krista. On je tím nejdůležitějším ve veškeré práci Ducha svatého. Někdy křesťané trochu tápou, když se mluví o Kristu a nechápou, jak může Kristus přebývat v životech věřících. Vždyť Kristus je v nebi. Vzal na sebe smrtelné tělo a to tělo už bude mít celou věčnost – jak tedy může najednou být v našich srdcích.

Moji milí, tady stojíme před velikým tajemstvím, které se týká Kristovy osoby. Kdykoliv mluvíme o Bohu, budeme vždycky mluvit také o tajemství, tedy o věcech, které nám nejsou odhalené a nejspíš také nikdy nebudou. Bůh Otec přebývá v nepřístupném světle (1Tm 6,16) – to je něco, přes co se nedostaneme a nikdy nebudeme schopní. Na jedné straně skrze Krista máme v Duchu svatém přístup k Otci, ale na druhé straně zůstává skryt. Naše mysl není schopna tyto dvě věci spojit. A ani bychom se o to neměli pokoušet.

O Duchu svatém je řečeno, že je jako vítr – slyšíme jeho zvuk, vidíme jeho projevy, ale nejsme schopní ho nějak uchopit, nevíme, odkud přichází a kam směřuje. Duch svatý působí mnoho věcí, jak jsme si řekli – vidíme jejich výsledek, přesto nejsme schopni detailně popsat, co přesně a jak se děje. Řada věcí zůstává neuchopitelných. A nejinak je tomu s Kristem.

Věčný Boží syn na sebe vzal lidské tělo – stal se jedním z nás. V lidském těle, jako smrtelný člověk, podstoupil smrt, a to smrt na kříži. Na lidském vzal na kříž všechny hříchy svého lidu a na kříži byl za tyto hříchy potrestán – smrtí a odloučením od Otce. Ale protože žil dokonalým a svatým životem, smrt Ho nemohla udržet ve své moci a třetího dne vstal z mrtvých. To je evangelium Ježíše Krista, který tělesně pochází z rodu Davidova. Každý, kdo věří tomu, že Kristus zaplatil jeho hříchy a kdo vyzná Ježíše jako svého Pána, tedy podřídí se Jeho autoritě a Jeho Slovu, bude spasen.

Ale když mluvíme o tom, že Kristus bude přebývat v našich srdcích, jistě si nepředstavujeme Kristovu tělesnou přítomnost v nás. A to je ta druhá stránka, která dohromady s tou první vytváří tajemství Kristovy osoby. Ježíš Kristus, věčný Boží syn, nikdy neodložil své božství, svou věčnost, své božské atributy, ale v každém okamžiku, kdy byl v lidském těle – kdy byl dokonalým a úplným člověkm, byl zároveň cele a dokonale Bohem. Znovu je to něco, co vyznáváme, čemu věříme, co vidíme v Písmu, ale co naše mysl není schopná uchopit a porozumět tomu. Ale nejsme spaseni porozuměním, ale vírou! Věř v Pána Ježíše Krista a budeš spasen, říká Boží slovo (Sk 16,31).

Proto můžeme mluvit o tom, že Kristus bude přebývat v našich srdcích, proto můžeme vyznávat, že Kristus žije v nás (Ga 2,20), proto Pán Ježíš může říci, že kde se dva nebo tři sejdou v Jeho jménu, On bude uprostřed nich (Mt 18,20). Ačkoliv na sebe vzal lidské tělo, je stále Bohem se všemi božskými vlastnostmi – je vševědoucí, všemohoucí, všudypřítomný, je svatý, je spravedlivý, je milosrdný, je láska! To je Kristus, Boží syn, druhá osoba Boží trojice. Vzpomeňte si na Jeho milosrdenství, když k Němu přiváděli nemocné, chromé, slepé, hluché i posedlé a On všechny udzravoval. Nikoho neodmítl, nikomu neřekl, že ho neuzdraví, protože má malou víru, nikdy neřekl: „Už dost, nemám čas, jsem unavený, nemám náladu…“ Pohnut lítostí a soucitem se díval na zástupy a viděl ovce bez pastýře, zbloudilé, bloudící, hladové a zanedbané. Když s ním byly početné zástupy tři dny na pustém místě a On je vyučoval o Božím království, nasytil je z pěti chlebů a tří rybiček, když ho pohanská žena prosila o uzdravení své posedlé dcery, řekl slovo, a stalo se. Moji milovaní, to je Pán, který skrze víru bude přebývat ve vašich srdcích. Pohleďte na beránka Božího, který snímá hříchy světa. 

Ale pohleďte také na vládce, jemuž je dána veškerá moc na nebi i na zemi (Mt 28,18). Na toho, který přikazuje bouři, aby utichla a rozburácené řvoucí moře je rázem klidné jako ze skla, který svým mocným hlasem přikazuje: „Lazare, vstaň!“ A čtyři mrtvý Lazar vychází z hrobu. To je ten, který přichází do chrámu s bičem, převrací stoly směnárníků a vyhání je pryč, protože z domu Jeho Otce udělali svůj vlastní byznys a doupě lupičů. To je Pán a vládce! To je ten který přijde s veliko slávou s desetitisíci svých svatých, to je ten, který bude soudit, to je ten, jehož plášť je zbrocený krví, jehož slovo je jako meč a jako kladivo, které tříští skálu. To je Kristus, o kterém mluvíme! A co o něm říká náš text? Pojďmu k druhému bodu:

II. Kristovo přebývání

  • Efezským 3:17 … aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích…

Tento Pán, kterému se andělé klanějí a ve dne v noci volají „svatý, svatý, svatý“, bude přebývat ve vašich srdcích. Musíme si položit dvě otázky – první je, jak tento Kristus bude přebývat v našich srdcích a druhá, co přesně toto přebývání znamená. Ty dvě otázky patří k sobě a odpovědi na ně se do jisté míry překrývají. Začněme tou první – odpověď na ní je dvojí:

A. Jak bude Kristus přebývat v nás?

Můžeme si položit stejnou otázku, jakou si položil člen židovské velerady, učitel národa – což znamenalo člověka, který byl zodpovědný za vyučování národa – Nikodém, který se na Kristova slova, že se musí znovu narodit, zeptal: „Jak se to může stát?“ Odpověď by byla stejná i v tomto případě – je to dílo Ducha svatého, mocí Ducha svatého bude posilněn váš vnitřní člověk, takže Kristus ve vás bude přebývat. Tím jsme se zabývali minule. Přesto je nutné to znovu zopakovat, abychom neměli pocit, že to je naše dílo – nic takového! Je to Boží dílo, je to výsledek mocného působení Ducha svatého. Jak jsme ale slyšeli minule, je tady také prostor pro nás, protože buď se poddáváme tomuto mocnému působení Ducha svatého, nebo můžeme Ducha uhašovat svým hříchem, svou tvrdostí, nevěrou a nepoddajným srdcem i myslí. Jak to zpíváme v jedné písni, když jsme vzdáleni myslí i srdcem od Pána. To je stav, kdy Ducha svatého zarmucujeme, to je situace, kdy Boží děti neporostou a kdy Kristus nebude přebývat v jejich srdcích. Místo toho je bude narovnávat a napravovat hůl laskavého pastýře jejich duší – jejich nebeský Otec je bude vychovávat a káznit. Bůh je věrný – neopustí své děti.

  • 2Tm 2:13 Jsme-li nevěrní, on zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám sebe.

Bůh nás vychovává všemi dostupnými prostředky – vychovává nás skrze okolnosti, do kterých se dostáváme, skrze vztahy, v nichž žijeme, skrze naše vlastní jednání a rozhodování – v tom všem můžeme vidět Jeho ruku. A vychovává k vznešenému cíli – k podílu na své svatosti (Žd 12,10). Což je jinými slovy řečeno – aby Kristus přebýval ve vašich srdcích.

  • 1 Petrův 3:15 … a Pán, Kristus, budiž svatý ve vašich srdcích.

Jak v nás tedy Kristus bude přebývat? Mocným působením Ducha svatého a – jak říká náš dnešní verš – skrze víru. Je to Duch svatý, kdo v nás působí víru, kdo ji posiluje, buduje, kdo nás ve víře upevňuje a dává nám růst. Tato víra je nástrojem, kterým se držíme Krista. V Ř 12,3 čteme o tom, že to je Bůh, kdo každému uděluje určitou míru víry – proto nemáme svou víru poměřovat vírou druhých nebo ji srovnávat s druhými. To jediné, na co bychom se měli soustředit, je pravost víry – zda je to víra, která je dílem Ducha svatého, zda je to víra, která se vztahuje ke Kristu, jak je zjeven v Božím slově. Jenom taková víra obstojí a jenom taková víra bude schopná růst, posilovat se a upevňovat se. Přebývání Krista tedy není výsledkem nějakého tajemného působení Ducha svatého, není nějaký mystický zážitek nebo nějaký zvláštní prožitek – čímž nechci říct, že bychom neměli prožívat Kristovu přítomnost, ale nemáme se soustředit na prožívání, ale na víru. Vírou to všechno začíná a vírou to také pokračuje. A víra nakonec i zůstane až na věčnost. Apoštol říká:

  • 1K 13:13 A tak zůstává víra, naděje, láska - ale největší z té trojice je láska.

A jednoho dne dosáhneme jednoty víry a poznání Syna Božího a tak dorosteme zralého lidství podle měřítka Kristovy plnosti (Ef 4,13). Všimněte si, jak moc víra souvisí s poznáním. Na jiném místě Juda mluví o víře jako o souhrnu toho, čemu křesťané věří.

  • Judův 3 Milovaní, velmi jsem si přál psát vám o našem společném spasení, ale teď pokládám za nutné napomenout vás, abyste zápasili o víru, jednou provždy odevzdanou Božímu lidu.

Víra souvisí s učením, s doktrínami. A jistě si vzpomínáte, že Duch svatý nás upevňuje svou mocí – jak? Skrze vyučování – připomíná nám Boží slovo, uvádí nás do pravdy Božího slova. Vidíte, jak to jde ruku v ruce? Jaké je jediné místo, kde můžeme v pravdě poznávat Krista? Písmo! Když je Kristus zvěstován z Božího slova, co slyšíme? Věř v Pána Ježíše Krista a budeš spasen!

  • Římanům 10:9 Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.

Křesťanský začíná vírou v Krista. Křesťanský život pokračuje vírou v Krista:

  • Gal 2:20 … nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne.

Jak bude Kristus přebývat v křesťanech? Skrze víru! Čímž se dostáváme k té druhé otázce, kterou jsem kladl:

B. Co to je přebývání Krista v nás?

To slovo přebývání je zajímavé řecké slovo. Je vytvořené ze slovesa oikeó – to už by vám mělo něco říci – na konci druhé kapitoly jsme to slyšeli mnohokrát – oikos = dům, příbytek, domácnost, sloveso oikeó = bydlet, přebývat a z předpony kata, které toto sloveso zintenzivňuje. Obvykle Pavel používá slovo oikeó, když mluví o přebývání Krista v křesťanech. Na tomto místě to – zdá se – chce zdůraznit a vypíchnout trvalost Kristova přebývání. Je to protiklad k přechodnému pobytu, k návštěvě. Prostě jde o to, že Kristus bude doma ve vašem srdci. Kdy se to stane? Jak se to může stát? Je to dílo Ducha svatého, děje se to skrze víru, ale Ježíš to ještě rozvádí. Otočte se mnou do Jana 14. Ježíš mluví se svými učedníky o seslání Ducha svatého. A vyučuje je o poznání Otce. Mluví o tom, že svět Otce nepozná, ale učedníci ano, protože v nich bude přebývat Duch svatý – a bude je upevňovat svou mocí.

  • Jan 14:21 Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje. A toho, kdo mě miluje, bude milovat můj Otec; i já ho budu milovat a dám mu to poznat.

Komu se dá Kristus poznat? Tomu, kdo zachovává Jeho přikázání. Je to jednoduché. Když to učedníci slyšeli, nerozuměli tomu a Juda Pánu řekl:

  • Jan 14:22 Pane, jak to, že se chceš dát poznat nám, ale ne světu?

My máme odpověď v našem textu – je to dílo Ducha svatého, který v nás přebývá, ale učedníci tomu tehdy ještě nerozuměli. Ale podívejte se, jak na tuto otázku reagoval Ježíš – co jim na to řekl:

  • Jan 14:23 Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.

Je tady Slovo, Duch, aktivní, živá víra – výsledkem je přebývání Krista. Duch svatý nám otevírá Boží slovo, vyučuje nás o Kristu a učí nás spoléhat se na Boží slovo, věřit Bohu a Jeho slovu. To, že věříme, se pozná velmi jednoduše – podle toho Slova také jednáme. Víra bez skutků je mrtvá (Jk 2,26). Proto apoštol Pavel vysvětluje křesťanům v Galácii, že nejde o to, co dělají, zda se nechají obřezat či nikoliv, zda budou dělat nějaké náboženské skutky, ale:

  • Galatským 5:6 … rozhodující je víra, která se uplatňuje láskou.

Jestliže je zde víra, která se projevuje skutky lásky, potom je důkaz, že Kristus přebývá ve vašich srdcích. Ale pokud je zde jenom mluvení, za kterým nestojí žádné skutky, žádné praktické a viditelné skutky lásky, potom v takovém srdci Kristus svůj příbytek ještě nemá! A to nás vede k závěru:

III. Kristus v nás

Viděli jsme tu velikou slávu našeho Pána, který se rozhodl, že si z nás učiní svůj chrám a bude přebývat v našich srdcích. Viděli jsme, že přebývání Krista v nás znamená život podle Božího slova, víru, která se prokazuje láskou. Ale musíme se ještě zastavit u poslední věci z našeho textu – a tou je srdce. Boží slovo tady říká, že Kristus bude přebývat v našich srdcích. Co to znamená?

Můžeme tady dobře navázat na to, o čem jsme mluvili v šestnáctém verši, kde je napsáno, že Duch svatý bude upevňovat našeho vnitřního člověka. Zde, v sedmnáctém verši, je synonymum k vnitřnímu člověku – a to je srdce.

Dneska srdce lidé nejčastěji spojují s emocemi. Ale v Písmu srdce nejčastěji popisuje vnitřního člověka – je to nejenom sídlo emocí, ale především sídlo vůle, rozhodování, smýšlení. Když se mluví o srdcim, mluví se o postojích, mluví se o charakteru. A jestliže mluvíme o přebývání Krista v srdci křesťana, musíme znovu použít Pavlův popis z listu Galatským:

  • Gal 2:20 … nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne.

Boží syn žije skrze víru svůj život ve mně a skrze mě. A to je opět něco, co se bude projevovat navenek – nejenom v činech a ve slovech, ale i v postojích, které zastáváme, v rozhodnutích, která děláme. Kde v srdci, tedy ve vnitřním člověku přebývá Kristus, tam láska spojená se spravedlností a milosrdenství se svatostí. Tam bude na slovech, skutcích, rozhodnutích i postojích zjevné, že:

  • Efezským 4:15 Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista.

Kde žije Kristus v lidském srdci, tam přestává být místo pro sobectví, sebestřednost, pýchu, tvrdost, nevděčnost. Místo toho se tam začínají objevovat úplně jiné vlastnosti – a Písmo je pojmenovává jako ovoce Ducha:

  • Galatským 5:22-23 … láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání.

Kde jsou přítomné tyto vlastnosti, tam Kristus přebývá v srdci věřícího.

Jak je to s námi, milovaní? Jste budováni mocí Ducha svatého, takže roste vaše víra a Kristus je stále více přítomný ve vašich životech? Je Kristus a Jeho království stále více v centru vašeho života, v centru vaší pozornosti nebo se váš život stále točí okolo vás samotných, okolo věcí tohoto světa, okolo starostí, kterých má každý den dostatek? Jde o to, jak se mám já, nebo o to, jak se má Kristus ve mně?

Vím, že to jsou těžké otázky – ale jsou to naprosto nutné otázky, které si musí klást každý křesťan. Celá druhá polovina listu Efezským je praktickým vysvětlením toho, co to znamená, že Kristus přebývá v srdci křesťana. Tohle je zrcadlo našeho života, které si musíme nastavovat. Pán nás k tomu vede. Ale nevede nás k tomu proto, aby nás odsoudil nebo, aby se těšil v tom, jak jsme zdeptaní, protože jsme nedostateční, ale vede nás k tomu proto, abychom si uvědomili, že sami ze své síly nejsme schopní Ho následovat, nejsme schopní zalíbit se Bohu, nejsme dostateční k tomu, abychom mohli přijít do Jeho svaté přítomnosti. On musí pracovat v nás. A my se za to musíme modlit.

Nakonec text, který je před námi, je modlitbou. Modlitbou, která nám ukazuje, jak to má být v životě křesťana. Kdyby křesťané v Efezu byli takovými, jak o tom píše Pavel na tomto místě, nemusel by se modlit takovou modlitbu. Byli stejně slabí, jako jsme my. Potřebovali přímluvné modlitby právě tak, jako my. Potřebovali moc Ducha svatého úplně stejně, jako jí potřebujeme my. Potřebovali si stavět před oči Ježíše Krista, jako to musíme dělat i my. To je křesťanský život! To je život, který nemůžeme žít z vlastní síly, ale jenom z moci toho, který si nás zamiloval a vydal sebe samého za nás.

  • Fp 2:13 Neboť je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí.

Proto můžeme slyšet s radostí taková slova:

  • Koloským 2:6-7 Žijte v Kristu Ježíši, když jste ho přijali jako Pána. V něm zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry, jak jste v ní byli vyučeni, znovu a znovu vzdávejte díky.

Osnova kázání