Kristův kříž (Ef 3,11)

Věčný Boží záměr

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 9. srpna 2015

Pokoj vám a milost, milovaní svatí, bratři a sestry v Kristu Ježíši, milí přátelé i hosté. Jsme ve třetí kapitole listu Efezským a před sebou máme mocný text, jehož větší část už jsme probrali, ale jehož vyvrcholení je ještě před námi

:

  • Efezským 3:10-11 Bůh chce, aby nebeským vládám a mocnostem bylo nyní skrze církev dáno poznat jeho mnohotvarou moudrost, podle odvěkého určení, které naplnil v Kristu Ježíši, našem Pánu.

Celý Boží plán směřuje a vždy směřoval jedním jediným směrem – k Božímu Synu Ježíši Kristu. Celý Boží plán se dokonale a jedinečně naplnil v Kristu. Jsou to slova, se kterými už jsme se setkali v našem studiu listu Efezským – část ohromného souvětí z první kapitoly říká (poslouchejte dobře):

  • Efezským 1:7-10 V něm jsme vykoupeni jeho obětí a naše hříchy jsou nám odpuštěny pro přebohatou milost, kterou nás zahrnul ve vší moudrosti a prozíravosti, když nám dal poznat tajemství svého záměru, svého milostivého rozhodnutí, jímž si předsevzal, že podle svého plánu, až se naplní čas, přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu.

Podobné myšlenky můžeme vidět také za následujícími verši ze 2. kapitoly:

  • Efezským 2:13 Ale v Kristu Ježíši jste se nyní vy, kdysi vzdálení, stali blízkými pro Kristovu prolitou krev.
  • Efezským 2:20 Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš.

Kristus je neustále v centru naší pozornosti. On je Alfou i Omegou, On je středem Písma, On je hlavním tématem celého Písma, o Něj jde až na prvním místě. Apoštol to nádherně vystihl v listu Koloským (dvojče Efezským):

  • Koloským 1:17-18 On předchází všechno, všechno v něm spočívá, on jest hlavou těla – totiž církve. On je počátek, prvorozený z mrtvých - takže je to on, jenž má prvenství ve všem.

Kristus má prvenství ve všem. Vždycky byl, stále je a navždy bude vyvyšován. On je v centru pozornosti svého nebeského Otce, On je také tím, koho Boží Duch oslavuje a na koho neustále ukazuje. Kristus je ústřední postavou celých dějin a musí být také ústřední postavou života konkrétních lidí. Proto ta klíčová otázka bude vždycky znít: Jaký je tvůj postoj ke Kristu?

Náš dnešní text nás vede k tomu, abychom se podívali na věčný Boží plán jak z celkové perspektivy – od věčnosti do věčnosti, z pohledu naplnění Božího plánu v Kristu, tak také z velmi osobní perspektivy – jak se věčný Boží plán realizuje v životech konkrétních jednotlivců, tedy nás, jak jsme tady. Pojďme tedy do našeho textu a podívejme se nejprve na:

I. Boží plán

V našem textu čteme:

  • Ef 3:11 … podle odvěkého určení, které naplnil v Kristu Ježíši, našem Pánu.

První věc, která by nás měla zastavit hned na začátku našeho verše, je otázka, na co přesně tento verš navazuje? K čemu se vztahuje slovo ‚podle‘? Co je podle věčného určení? Odpověď není nijak složitá – najdeme ji v předchozím verši. Jde o to, aby nebeské mocnosti skrze církev poznaly… Nebeské mocnosti mají poznávat „podle odvěkého určení“! Tohle je něco, co by nás mělo dopadnout se vší váhou a silou. Je tady odvěké určení, podle kterého mají nebeské mocnosti poznávat Boží mnohotvarou moudrost. Což neznamená nic jiného, že tady je Boží plán, který je věčným plánem.

A. Věčný Boží plán

Poslechněte si, jak jednotlivé české překlady překládají začátek jedenáctého verše: „podle odvěkého určení“ (E), „podle předsevzetí věků“ (Pavlík), „podle odvěkého stanovení“ (Žilka), „podle předuložení věčného“ (KRAL), „svůj odvěký záměr“ (B21), „podle odvěkého úmyslu“ (ČSP). Je zde celá ohromná škála slov: určení, předsevzetí, stanovení, předuložení, záměr, úmysl – všechna tato slova popisují Boží plán – a všechna mají společného jmenovatele: věčný!

Chtěl bych zde zdůraznit oboustrannost této věčnosti. Na jedné straně je tady plán, záměr, který tu byl od věčnosti. K tomu nás vede ekumenický překlad – odvěké určení. Tento Boží plán, že nebeské mocnosti se budou učit Boží mnohotvaré moudrosti, zde byl od věčnosti – byl zde tedy ještě před založením světa, dříve, než zde byly tyto nebeské mocnosti, dříve, než zde byla církev, od které by se mohly učit. Od samotného počátku Bůh zamýšlel, že to udělá právě takto. Ale věčnost, o které je zde řeč, pokračuje také na druhou stranu v pomyslné časové ose – tento Boží plán je věčný, a to znamená, že nebeské mocnosti budou stále skrze církev poznávat Boží mnohotvarou moudrost. Celou věčnost budou trávit tím, že budou hledět církev a skrze ni poznávat velikost a nádheru našeho Boha.

To mimochodem znamená, že církev je věčnou církví. Církev bude s Bohem už navěky. Moji milí, uvědomte si, na čem se z Boží milosti podílíte! Jak veliké věci pro nás Bůh připravil a jak veliké věci s námi Bůh dělá! Možná si řeknete: „Já jsem ale tak slabý a naše církev je maličká a bezvýznamná.“ Milovaní, církev je Boží dílo a ne naše. Ano, Bůh používá hliněné nádoby, ale On do nich vkládá vzácný poklad a On z nich dělá nádhernou stavbu, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš.

Skutečnost, že Boží plán je věčným plánem, také znamená, že jde o:

B. Jediný Boží plán

Ve druhé polovině dvacátého století se rozšířilo učení, s nímž se můžete setkat i dnes, které tvrdí, že hlavním Božím plánem byl Izrael, národ Izrael, tělesný Izrael, fyzičtí potomci Abrahama. Ale protože odmítli Krista, přišel na scénu plán „B“ – a tím plánem byla církev, která se stala takovou vsuvkou do dějin spasení, výplní do doby, než se obrátí celý Izrael. Myslím, že list Efezským je dobrou odpovědí na toto chybné učení – Bůh má věčný plán, plán, který tady byla před stvořením světa a bude pokračovat i po zániku tohoto hříšného světa. To ukazuje, že Bůh má a vždycky měl jenom jeden jediný plán. Neexistuje žádný plán „B“. Bůh není šílený vědec, který by experimentoval se svým stvořením, a když mu něco nevyjde, tak zkusí něco jiného. Bůh je neskonale moudrý, je vševědoucí, Bůh je dokonalý a už z toho vyplývá, že nikdy ani nemohl mít nějaký plán „B“.

Církev je Božím plánem číslo jedna, je jedinečným a finálním Božím plánem. V Božím slově najdeme jenom dvě stvořitelská umělecká díla, přičemž to první ukazuje na to druhé a vede k němu. Tím prvním Božím stvořitelským dílem je svět, který Bůh stvořil – viditelný i neviditelný. Je to nádherné dílo – a to si musíme uvědomit, že vidíme jenom pozůstatek jeho nádhery, protože při potopě bylo to původní dobré dílo zničeno a proměněno, přetaveno ve svět, který známe dnes. Ale jenom toto stvoření umožňuje vzniknout tomu druhému stvořitelskému uměleckému dílu – a tím je církev:

  • Efezským 2:10 Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.
  • Ef 2:14-15 Svou obětí … stvořil jednoho nového člověka, a tak nastolil pokoj.

To je církev. Vrchol Božího stvoření. Tak nastolil pokoj – tak došlo naplnění stvoření. Vzpomínáte si, čím bylo završeno první stvoření, stvoření nebe a země? Bylo završeno pokojem, odpočinutím:

  • Genesis 2:2-3 Sedmého dne dokončil Bůh své dílo, které konal; sedmého dne přestal konat veškeré své dílo. A Bůh požehnal a posvětil sedmý den, neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské dílo.

Tak první stvoření mělo od samého začátku ukazovat na to druhé – na církev, která bude naplněním tohoto pokoje, naplněním Božího odpočinutí. V Něm, v Kristu, je náš pokoj. On je tím, kdo zve všechny, aby přišli k Němu:

  • Matouš 11:28 Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.

Kristus je náš pokoj. Skrze Něj, pro Něj a v Něm byla stvořena církev – vrchol veškerého stvoření. To je veliké Boží dílo – to je věčný Boží plán, ke kterému směřovaly celé dějiny a kde také najdou své vyvrcholení. V Kristu došlo k naplnění tohoto věčného Božího plánu – je to jediný a jedinečný plán a Bůh v tomto směru nikdy neměl žádný jiný. To nás vede k druhému bodu:

II. Naplnění Božího plánu

V našem textu můžeme dobře sledovat jednotlivé kroky Božího plánu. Věčným Božím záměrem bylo dát poznat nebeským mocnostem Boží mnohotvarou moudrost. Prostředkem k naplnění tohoto záměru se má stát církev – skrze církev nebeské mocnosti poznávají Boží moudrost. Ale církev nemůže existovat bez Krista. Proto v našem textu čteme:

  • Ef 3:11 … podle odvěkého určení, které naplnil v Kristu Ježíši, našem Pánu.

A. V Kristu

V Kristu došlo k naplnění věčného Božího záměru. Náš text znovu naprosto jedinečným způsobem spojuje Krista a církev. Takových spojení už jsme viděli celou řadu a ještě uvidíme. Viděli jsme, že církev stojí a padá s evangeliem – a evangelium je Kristovo evangelium, je evangeliem o Kristu a evangeliem Krista. Církev bez evangelia není církví, církev bez evangelia nemá ani Krista. A v našem textu vidíme ještě hlubší spojení.

V Kristu došlo k naplnění věčného Božího záměru, kterým bylo dát poznat nebeským mocnostem Boží mnohotvarou moudrost skrze církev. Bůh tento svůj záměr, svůj plán, naplnil v Kristu. Kristus je středobodem, On je tím samotným jádrem Božího plánu, On je úhelným kamenem – bez něj nebude existovat ani církev, bez něj nemůže být ani řeči o poznání Boží moudrosti. On je tou moudrostí. Když Pavel píše církvi do Korintu o vyvolení a o tom, že Bůh vyvolil slabé, aby zahanbil silné, říká o Kristu, že:

  • 1 Korintským 1:30 … On se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením…

Kristus je skálou, na které je postavena církev, takže jí brány pekel nemohou přemoci (Mt 16,18), Kristus je úhelným kamenem – to je ten nejdůležitější kámen v základech starověké stavby, On je skálou spásy pro jedny i kamenem úrazu pro druhé. Kristus je jedinou hlavou církve, a církev je Jeho tělem. Proto nemůžeme mluvit o církvi předtím, než přišel Kristus v těle. Dokud se nenaplnil stanovený čas a nebyl zjeven Boží Syn, byla církev tajemstvím, které bylo po celá pokolení skryté.

Proto je Kristus naplněním Božího plánu – jednak proto, že má a musí mít prvenství ve všem a také proto, že bez Krista nelze mluvit o existenci církve. Teprve Kristus ustanovil svou církev a buduje jí. Aby nebeské mocnosti mohly skrze církev poznávat krásu a dokonalost Boží moudrosti, musel nejprve přijít Kristus – a tak v Něm dochází Boží plán ke svému naplnění.

Ale nejde jenom o nějaké obecné naplnění Božího plánu v Kristu. Kristus existoval vždycky – když jsme studovali knihu Genesis, viděli jsme na mnoha místech, jak se druhá osoba Boží trojice, Boží syn, zjevoval před svým vtělením. Ale náš text jde ještě o kus dál – jde k vrcholu Kristovy služby, jde k onomu místu, které je tím vlastním naplněním všeho, jde do bodu, o kterém můžeme mluvit jako o okamžiku početí Kristovy církve – a tím jedinečným bodem a stěžejním okamžikem dějin je Kristův kříž.

B. Na kříži

Na kříži došlo k naplnění věčného Božího záměru. Kříž je tím místem, kde dochází k naprostému, dokonalému vítězství nad hříchem, smrtí i satanem. Když mluvíme o kříži, nemluvíme o dvou zkřížených dřevech, nemluvíme o tom římském mučícím a popravčím nástroji, dřevěném kříži, který musel náš Pán nést a na který byl přibit. Mluvíme o všem, co tento kříž znamenal. Kříž je symbolem, zkratkou pro všechno, co Kristus vykonal.

Kristus nesl ten těžký dřevěný kříž, byl na něj přibit a zemřel na něm. To všechno je pravda, ale to je jenom povrch – to je to, co vidíme na první pohled. Kdybychom zůstali jenom u toho, tak bychom mohli mluvit nanejvýš o justiční vraždě, které se dopustili vůdcové židovského národa a ke které dotlačili římského místodržitele Piláta. Ale Kristův kříž znamená mnohem víc! Nemůžeme zůstat jenom u těchto vnějších věcí, ale musíme se podívat pod povrch. Musíme porozumět smylu Kristova kříže. Apoštol Pavel napsal:

  • 1K 1:17-18 Kristus mě totiž neposlal křtít, ale zvěstovat evangelium, ovšem ne moudrostí slov, aby Kristův kříž nepozbyl smyslu. Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse, je mocí Boží.

Všimněte si, že apoštol Pavel klade rovnítko mezi evangelium a kříž, a potom mluví o smylu kříže, o zvěstování kříže a o moci kříže. Tím samozřejmě nechce říct, že máme běhat za lidmi a říkat jim: „Kříž, kříž…“ Nebo že bychom se měli upínat na nějaký vnější symbol. Jestli chcete rozumět tomu, jaký je smysl Kristova kříže, musíte nejprve porozumět evangeliu. Na římských křížích potupnou, pomalou a bolestivou smrtí zemřely desítky, nebo spíše stovky tisích odsouzenců – obvykle vzbouřenců, dezertérů, válečných zajatců, uprchlých otroků nebo vrahů. Ale Kristův kříž se liší ode všech, protože jde o Krista. Nejde až tak o způsob Jeho smrti, ale o smysl Jeho smrti.

Kříž tedy na prvním místě znamená zástupnou smrt Pána Ježíše Krista. Kristus je zástupcem – na kříži je jako zástupce. Koho zastupuje? Zastupuje hříšníky – proto se stal člověkem. Aby mohl být zástupcem lidí, musel se nejprve ponížit a stát se jedním z nich. Adam byl zástupcem a v tomto smyslu také hlavou celé lidské rasy. V jeho zastoupení jsme všichni zhřešili a díky němu jsme se všichni stali hříšníky. To je důvod, proč dnes hřešíme – protože jsme hříšníci, jsme dědicové Adamovy hříšné přirozenosti. Někdo by mohl namítnout, že to je nespravedlivé, ale pravda je taková, že my hřešíme proto, že chceme. A protože hřešíme, je proti nám namířen Boží hněv a každý člověk je pod Božím hněvem – rodí se jako odsouzený vzbouřenec. Bůh nás nebude soudit za Adamův hřích, ale za naše vlastní hříchy: Písmo říká, že:

  • Římanům 5:18 … jediné provinění přineslo odsouzení všem…

Adam byl hlavou všeho lidstva a jeho provinění uvrhlo celý svět do zkázy. Písmo nazývá Krista druhým, nebo také posledním Adamem. Ta souvislost je více než zřejmá – i On je stejně jako Adam zástupcem. Ř 5,18 pokračuje:

  • Římanům 5:18 … i jediný čin spravedlnosti přinesl všem ospravedlnění a život.

Kristova smrt na kříži přinesla vykoupení. Všichni, kdo jsou v Adamovi, byli jediným činem Adama uvrženi do odsouzení a nyní budou souzeni kvůli svým hříchům. Stejně tak všichni, kdo jsou v Kristu, jsou jediným činem Krista – jeho křížem – ospravedlněni a žijí pro spravedlnost a slávu. Petr to vysvětluje:

  • 1 Petrův 2:24 On ‚na svém těle vzal naše hříchy‘ na kříž, abychom zemřeli hříchům a byli živi spravedlnosti.

Kristus se stal naším zástupcem – zástupcem všech, kdo v Něj věří a jako takový, na sebe vzal rozsudek, který měl patřit nám – tím rozsudkem byla smrt. Boží hněv, který se obrací proti našemu hříchu, se obrátil proti Kristu. To je ta nejstrašlivější stránka Kristova kříže – věčný Boží syn, který byl v náruči Otcově, který měl vždy dokonalý a láskou naplněný vztah s Otcem musel zakusit Otcův hněv kvůli našim hříchům. To je zástupná oběť.

V tomto smyslu Kristus zaplatil za naše hříchy a tak nás vykoupil. Proto mluvíme o tom, že skrze kříž jsme vykoupeni a ospravedlněni.

  • Koloským 2:14 Vymazal dlužní úpis, jehož ustanovení svědčila proti nám, a zcela jej zrušil tím, že jej přibil na kříž.

Takto se naplnil Boží záměr, o kterém je řeč v našem textu – na kříži! Jenom takto se z hříšníků stávají svatí, což je projevem mnohotvaré Boží moudrosti, kterou nebeské mocnosti poznávají v církvi. Proto je kříž tím nejdůležitějším, o co jde. Proto když se v našem textu mluví o naplnění Božího záměru v Kristu, musíme mít na paměti, že k tomuto naplnění došlo právě na kříži. A to jsme zatím mluvili jenom o tom, jak se kříž vztahuje k nám, a zmínili jsme jenom pár věcí. Ale Kristův kříž se netýká jenom lidí, ale zasahuje i nebeské mocnosti, protože když Kristus překonal hřích, tak na kříži:

  • Ko 2:15 odzbrojil a veřejně odhalil každou mocnost i sílu a slavil nad nimi vítězství.

Kříž zasahuje do duchovního světa nejenom v oblasti hříchu a smrti, ale znamená potvrzení Kristova vítězství nad ďáblem a jeho démony. Tady můžeme velice jasně vidět, že kříž je skutečně tím naplněním celého Božího záměru. Z toho také vyplývá, že Kristův kříž nebyla nehoda. Kříž byl vždycky Božím plánem, byl tím odvěkým, věčným Božím plánem. Předtím, než byl stvořen svět, byl tu plán na záchranu těch, které Otec daroval Synovi – a ustanoveným prostředkem záchrany byl kříž.

Viděli jsme tedy Boží plán, viděli jsme naplnění tohoto plánu v Kristu, a zcela konkrétně na kříži Ježíše Krista a nyní se dostáváme k poslední části našeho verše a tím také k poslednímu bodu dnešního kázání:

III. Realizace Božího plánu

Tím slovem realizace mám na mysli to, jak se tento Boží plán stává součástí našich životů, jak jsme my sami zapojeni do tohoto plánu. Jinými slovy bychom mohli říci, jak se stáváme církví, nebo – jak se stáváme křesťany. Jsou zde čtyři slova, která bychom mohli použít jako jednoduchou osu evangelia, jako charakteristiku zdravé Kristovy církve, na které se bude naplňovat Boží záměr a skrze kterou budou nebeské mocnosti poznávat Boží moudrost.

  • Efezským 3:11 … které naplnil v Kristu Ježíši, našem Pánu.

Kristus Ježíš, náš Pán – to je jednoduché vyznání křesťanské církve. Kristus Ježíš, můj Pán – to je vyznání každého opravdového křesťana. Každý, kdo svými ústy vyznává Ježíše jako Pána a věří ve svém srdci, že Ho Bůh vzkřísil z mrtvých, bude spasen (Ř 10,9). Ve svém zmrtvýchvstání byl Kristus uveden do moci Božího syna (Ř 1,4), byl vyvýšen:

  • Efezským 1:21 … vysoko nad všechny vlády, mocnosti, síly i panstva, nad všechna jména, která jsou vzývána, jak v tomto věku, tak i v budoucím.

To je Kristus, který je Kristem Písma. To je Kristus, ve kterém se naplnil věčný Boží záměr, to je Kristus, který je základem církve. Základem, který je naprosto pevný a jistý, nepohnutelný a mocný. Podívejme se tedy na závěr ještě na tato čtyři slova, která popisují našeho Spasitele, a ukažme si na nich, jak se Kristův kříž stává realitou v našich životech.

A. Kristus

Slovo Kristus není příjmení, ale titul. Je to řecký výraz pro hebrejské slovo mesiáš, což znamená pomazaný. Máme tomu rozumět tak, že Ježíš je pomazaný, Ježíš je Kristus. Tento titul nás odkazuje na starozákonní zaslíbení, že si Bůh povolá Mesiáše, Pomazaného, který vysvobodí Boží lid.

Ježíš je pomazaným Králem – zaslíbeným králem, který je od Hospodina a který bude vládnout navěky. Je to král, který přináší pokoj, stabilitu, bezpečí, prosperitu. Jeho království je věčné. Ježíš je pomazaným prorokem. Je Hospodinovým prorokem, Jeho slovo je Boží slovo – On sám je Tím Slovem. Ježíš je také pomazaným knězem. Je jediným prostředníkem mezi námi a Bohem. Na kříži dochází jeho služba velekněze naplnění.

  • Židům 7:26-27 To je ten velekněz, jakého jsme potřebovali: svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků a vyvýšený nad nebesa, který nemusí jako dřívější velekněží denně přinášet oběti napřed za vlastní hříchy a pak teprve za hříchy lidu. Ježíš to učinil jednou provždy, když obětoval sebe sama.

Podle Mojžíšova zákona nemohl být král zároveň veleknězem – proto musel přijít Kristus – Bůh v těle, zákonodárce sám. Kristus, který přinesl nový zákon a s ním nové kněžství – křesťané jsou nyní kněžími krále, a to i přes to, že nejsou z rodu Lévi. Jsou Kristovi a Kristus je učinil svým kněžstvem. To mohl učinit jenom ten, kdo je mnohem větší než Mojžíš – to mohl udělat jenom Syn Boží, Bůh sám. A tak když vyznáváme, že Ježíš je Kristus, vyznáváme, že je Bůh. Jakékoliv jiné vyznání není vyznání, které vede ke spasení, není to vyznání, na kterém by mohla být postavena nádherná budova Kristovy církve. Kristus je Bůh, který přišel v těle – to je význam a smysl jména Ježíš.

B. Ježíš

Ježíš je jediné jméno pod nebem, které bylo zjeveno lidem, abychom v Něm mohli být spaseni. Jméno Ježíš – hebrejsky Jozue nebo Ješua – znamená „Hospodin (JHVH) vysvobozuje“ nebo „Hospodin vysvoboditel“. On vysvobodí svůj lid z jeho hříchů (Mt 1,21). Ježíš vysvobozuje z hříchů. Ježíš vysvobozuje z přicházejícího Božího hněvu (1Te 1,10). Ježíš vysvobozuje z tohoto zlého věku (Ga 1,4). To všechno stojí za jménem Ježíš. Bůh se stal člověkem. Otec poslal svého Syna, aby byl Spasitelem světa (1J 4,14).

Bůh se stal člověkem a jméno Ježíš ukazuje kromě jiného právě na tuto skutečnost. Ježíš je člověkem – narodil se z Marie Panny, trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, zemřel a byl pohřben. Třetího dne vstal z mrtvých a usedl na trůn svého praotce Davida jako zaslíbený davidovský král. Cele Bůh a cele člověk – to je vyznání křesťanské víry, to je vyznání Kristovy církve.

Třetí slovíčko v závěru našeho textu je přivlastňovací zájmeno:

C. Náš

Mluvíme o Božím synu, o Bohu, který přišel v těle. On je nezávislý, nestvořený, neomezený, má život sám v sobě – všechno ostatní je závislé na Něm. My jsme závislí, stoření, omezení a potřebujeme život od Něj. Co to znamená, že je náš? Tím nejjednodušším způsobem můžeme říct, že je náš, protože my mu patříme, my jsme Jeho. Svým milovaným Ježíš řekne:

  • Matouš 25:34 Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa.

Tohle znamená, že On je náš! A ti, kdo toto uslyší, řeknou: Toto je náš Kristus, toto je náš Ježíš, toto je náš Pán. Haleluja, sláva Jemu.

Moji milí, ale toto platí jenom o těch, kteří mají skutečný vztah s Ježíšem Kristem. Mluvíme o hlubokém, osobním, intimním a nanejvýš důvěrném vztahu. A to znamená, že se musíme ptát sami sebe, zda máme takový vztah s Kristem? To je otázka života a smrti. Buď máme takový vztah s Kristem a to znamená, že je náš a my Jeho, a že s Ním a spolu s Ním budeme také trávit věčnost, nebo nemáme takový vztah s Kristem, a to znamená věčné odloučení od toho, který je život, světlo, pokoj. Znamená to věčné trápení v ohnivém jezeře. Zvažte dobře odpověď na tuto otázku a buďte upřímní sami k sobě. A pokud nemáte vztah s Kristem, volejte k Bohu a proste Ho, aby se nad vámi smiloval, aby vám dal nové srdce, abyste věřili v Krista, abyste poznali Krista, aby byl váš a vy Jeho. Jestliže je Kristus váš a vy Jeho, potom je Kristus váš:

D. Pán

To je poslední a finální charakteristika Krista, křesťana i církve. Kristus Pán! Pán znamená majitel a vládce. Pán, majitel své církve. Pán, majitel svého lidu, tedy jednotlivých křesťanů. Ježíš Kristus je vládce. V tomto smyslu je dnes mnohými chápán jako populární osoba, ke které se rádi hlásí – Kristus jako vládce nad démony, vládce nad nemocí, vládce nad chudobou, vládce nad mými nepřáteli… Ale pro křesťana to znamená na prvním místě, že Kristus je mým vládcem – je vládcem mého života, je vládcem mého těla, je vládcem mých peněz, mého volného času, je vládcem všeho, co dělám, o čem mluvím, na co se dívám, co poslouchám, co čtu, o čem přemýšlím – přesně to, moji milí, znamená, že Ježíš Kristus je můj Pán.

Populární, nicméně falešné učení říká, že Kristus může být Spasitelem člověka, ale nemusí být jeho Pánem. To není učení Písma. To není učení Krista ani apoštolů. Jestliže Kristus není Pán, není ani Spasitel. Spasitel je také Pánem. A vyznat Krista jako Pána znamená podřídit mu svůj život. Bez toho nelze mluvit o spasení. Bez toho nelze mluvit o křesťanství, o živém vztahu s Bohem, bez toho nemůžeme mluvit ani o církvi. Ježíš se ptá:

  • Lukáš 6:46 Proč mne oslovujete ‚Pane, Pane‘, a nečiníte, co říkám?

To je otázka, ke které nás vede náš dnešní text. To je závěrečná výzva dnešního kázání – je Kristus vaším Pánem? Můžete vyznat: Kristus Ježíš můj Pán? Protože tohle je vyznání, ve kterém dochází naplnění odvěký Boží záměr, to je vyznání Krista ukřižovaného a Krista zmrtvýchvstalého, to je vyznání, které dělá ze skupiny lidí Kristovu církev, to je vyznání, z něhož nebeské mocnosti poznávají mnohotvarou Boží moudrost. Tohle vyznání musí být také vyznáním tvého života! Amen. 

Osnova kázání