Na prvním místě žádám... (1Tm 2,1-2)

Priorita modlitby v životě církve

Jaroslav Kernal, Praha 11. prosince 2016

Pokoj vám a milost, milovaní v Kristu. Před pěti lety jsem kázal sérii, která se týkala specifik našeho sboru (Důrazy a odlišnosti Biblického společenství křesťanů). Vytiskl jsem vám to a najdete to také na webových stránkách sboru, kde jsou i kázání ke každému z těchto sedmi bodů: 1. Máme velkého Boha, 2. Soustředíme se na Ježíše Krista, 3. Bible je pro nás naprosto klíčová, 4. Používáme výkladové kázání, 5. Zvěstujeme evangelium Boží, 6. Spoléháme na modlitby, 7. Aktivně budujeme společenství. Jsou to věci, jimiž chceme být charakterističtí jako sbor. Jsou to věci, které nacházíme v Písmu, které považujeme za důležité a chceme je zdůraznit zvlášť v dnešní době, která většinu z těchto bodů úplně odmítá. Současná církev obecně má velmi malého boha, který potřebuje milost člověka, soustředí se na aktivity, Bible je pro ní naprosto zastaralá a nepoužitelná, nepoužívá žádné kázání, zvěstuje evangelium lidských potřeb, spoléhá na manažerské metody a světské metody a místo společenství nabízí škálu anonymních služeb. Proto je důležité, abychom si připomínali, že vidíme tyto věci jinak. Proto dnes opustíme list Efezským, i když neopustíme církev v Efezu a půjdeme do 1Tm 2 a budeme se věnovat prvním dvěma veršům druhé kapitoly, které mluví o modlitbě.

Do té série před pěti lety se poprvé zapojil kázáním Pavel, když kázal z Jakubova listu o modlitbě. Od té doby kázal dalších padesát kázání v našem sboru a roste z něj vynikající vykladač Božího slova. Jsem opravdu moc vděčný za to, co za těch pět let Bůh udělal s Pavlem a s jeho rodinou a co s ním stále dělá. Musíme být velmi vděční za takové muže jako je on – není dokonalý, ale to není nikdo z nás, to nejsem ani já, vždyť to dobře víte. Proto musíme být vděční a musíme se modlit za takové bratry, jako je Pavel a Honza, protože hodně obětují, aby mohli sloužit Bohu a jeho lidu, církvi. A musíme se modlit za to, aby Bůh povolával další takové bratry, kteří schopní a ochotní se učit, růst a pokorně a pravdivě zvěstovat Boží slovo. A to jsou témata, která nás vedou přímo do našeho dnešního textu. Ukážeme si v něm především prioritu modlitby v životě církve, všimneme si různých druhů modliteb, které zde Boží slovo jmenuje a dále se podíváme také na to, co by mělo být obsahem našich modliteb podle tohoto textu a nakonec na to, co je cílem společných modliteb křesťanů. Ale ještě předtím než se pustíme do samotného textu, musíme si připomenout důležitou věc – Pavel píše Timoteovi a skrze Timotea efezské církvi. Když tedy nyní Pavel volá k modlitbám, volá na prvním místě církev nikoliv jednotlivé křesťany. Mluví o společné modlitbě Božího lidu – podívejte se do osmého verše:

  • 1 Timoteovi 2:8 Chci tedy, aby se muži všude ve shromáždění modlili, pozvedajíce ruce v čistotě, bez hněvu a hádek.

Modlitba ve shromáždění musí být prioritou mužů. Když se církev shromáždí, je zodpovědností bratrů, aby se modlili. Ženy nejsou z modlitby vyloučeny – např. 1. Korintským 11 mluví o modlitbách žen. Podobně zde v páté kapitole, když se mluví o osamělých vdovách, říká Pavel, že vdova, která má být podporovaná sborem, je takovou ženou, která doufá v Boha a:

  • 1Tm 5:5 … oddává se vytrvale prosbám a modlitbám ve dne i v noci.

To mluví více o soukromých modlitbách, ale ženy se vždy účastnily shromáždění církve a modlily. Ve druhé polovině druhé kapitoly vidíme, že Boží slovo zakazuje ženám ve shromáždění učit muže, ale nikde jim nezakazuje modlit se. Když učedníci čekali na vylití Ducha svatého v Jeruzalémě:

  • Sk 1:14 Ti všichni se svorně a vytrvale modlili spolu se ženami, s Marií, matkou Ježíšovou, a s jeho bratry.

Jak vypadala tato společná modlitba? Něco nám může napovědět první list do Korintu, kde Pavel napravuje špatnou praxi v používání duchovních darů. Ve čtrnácté kapitole mluví o daru jazyků, který byl přítomný v první církvi. Konkrétně mluví o modlitbě v jazycích, o modlitbě ve shromáždění, kde jsou přítomni další lidé a jeden se modlí v jazycích – a Pavel v tom oddíle zdůrazňuje, že modlitba v jazycích musí mít také výklad. Pokud tomu tak není, má ten člověk, který byl takto obdarován mlčet. A vysvětluje proč:

  • 1K 14,16 Neboť kdybys dobrořečil jen duchem, jak by mohl přítomný prostý člověk k tvému díkůvzdání říci ‚Amen‘, když neví, co říkáš? (ČSP)

Je tady princip, který úplně stejně platí o všech modlitbách. Když se shromažďujeme, máme se společně modlit a máme se modlit jednomyslně (což je něco, čím se budeme více zabývat v osmém verši). V praxi to vypadá tak, že jeden člověk se modlí nahlas a srozumitelně a modlí se tak, aby ostatní mohli vyjádřit svůj souhlas s jeho modlitbou svým ‚Amen‘ („Staň se“ nebo „budiž“). Je to vyjádření souhlasu, kdy jsme shromážděni jako tělo Kristovo, a já svým ‚Amen‘ říkám, že cele stojím za tím, co v modlitbě říká můj bratr nebo sestra v Kristu a stvrzuji to. Je to jako kdybych se sám tuto modlitbu modlil. Když se církev shromažďuje, Bůh je uprostřed svého lidu. Bůh s námi samozřejmě je i tehdy, když jsme sami doma, je s námi i v práci mezi nevěřícími lidmi, je s námi neustále. Zapečetil nás svým Duchem a ten s námi bude navěky. Ale když se shromažďujeme, Bůh s námi jedná ještě jiným způsobem. Shromážděná církev vyjadřuje realitu společenství, vyjadřuje realitu Kristova těla, ukazuje na jednotu těla, které se podřizuje své hlavě – Kristu. A Bůh dává zvláštní zaslíbení pro společné modlitby:

  • Matouš 18:19-20 Opět vám pravím, shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.

Kristus je vyvýšen a oslaven, když se dva a více učedníků modlí v jeho jménu. Proto se máme modlit. A to už je něco, co nás vede přímo do našeho dnešního textu – první věc, kterou zde vidíme, je:

I. Priorita modlitby

  • 1Tm 2:1 Na prvním místě žádám, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy, díkůvzdání…

Na prvním místě! Nesmíme zapomenout na to, že do druhé kapitoly jsme se nedostali z ničeho nic, nespadli jsme do ní z vesmíru, ale přišli jsme do ní skrze první kapitolu – na ní navazujeme a na ní stavíme. Velmi konkrétně stavíme na evangeliu, které Pavel vysvětlil v patnáctém verši. Dokonce na začátku prvního verše je v originále drobné slovíčko, které odkazuje na předchozí text, je to částice, která se používá ke vyjádření návaznosti na to, co bylo řečeno předtím. Mohli bychom ji přeložit jako ‚tedy‘ (ČSP, Pavlík) nebo ‚pak‘ (KRAL), ale mohli bychom ji přeložit i slovem ‚proto‘.

Pavel zdůrazňuje evangelium, zdůrazňuje dobrý boj, který máme bojovat, abychom si zachovali víru a dobré svědomí, zdůrazňuje vykonávání kázně v církvi a vyloučení těch, kteří žijí v hříchu, nelitují toho, nečiní pokání a tak se rouhají svému Vykupiteli. A proto na prvním místě žádá, aby se církev modlila. Je to vlastně naprosto přirozené – pokud se křesťané nemodlí, pokud svou sílu nehledají u Pána, v jeho veliké moci, potom to znamená, že spoléhají jenom sami na sebe, na svou sílu, na svou moudrost, na svou moc, na svou výmluvnost, na svou chytrost a logiku, a to je nejrychlejší cesta k tomu, aby pohrdli dobrým svědomím a ztroskotali ve víře.

Proto je prvním požadavkem zdravé víry, prvním důsledkem evangelia právě modlitba. Někdy se modlitba přirovnává k dýchání – je to takové duchovní dýchání. Kdo dýchá, žije. Kdo nedýchá, je nejspíš mrtvý nebo brzo bude. Když se narodí dítě, jednou z prvních věcí, která ohlašuje jeho narození, je jeho křik. Křik je důkazem, že dýchá! Modlitba je důkazem, že křesťan žije. A podobně jako dýchání je jednou ze základních životních funkcí, takže skoro nikdy nepřemýšlíte nad tím, že teď se musíte nadechnout a teď vydechnout, že teď jste málem zapomněli dýchat a teď jste dýchali moc, i modlitba se musí stát pro křesťana něčím naprosto přirozeným, o čem nebude ani přemýšlet, ale co bude prostě a jednoduše žít, protože modlit se můžete kdykoliv a kdekoliv. A samozřejmě máme mít vyhrazený čas jenom pro modlitbu. A jako sbor máme mít vyhrazený čas, kdy se budeme společně modlit jako tělo Kristovo.

Pavel to zdůrazňuje v našem textu, když říká, že modlitba je tím, co křesťané křesťané mají dělat na prvním místě, doslova je tam ‚před vším‘, tedy před vším ostatním, čím bychom se chtěli a měli zabývat, se máme na prvním místě modlit. Ten text bychom mohli také přeložit jako ‚nejprve ze všeho‘, ‚na prvním místě‘ (E), což ještě více ukazuje na prioritu, důležitost, na výsadní místo modlitby v životě křesťana i v životě církve. Je tady evangelium na straně jedné, Boží slovo, na němž stavíme a skrze které mluví Bůh k nám a na druhé straně je tady modlitba, kdy my mluvíme k Bohu. Pavel povzbuzuje, vybízí, žádá, napomíná křesťany k tomu, aby se na prvním místě modlili. Sloveso, které Pavel použil, je slovo parakalew, které se překládá jako napomenout nebo povzbudit, tedy vybídnout, nějakým způsobem popostrčit, žádat, zvát. K čemu přesně tedy Pavel volá křesťany?

II. Různé druhy modlitby

  • 1 Timoteovi 2:1 Na prvním místě žádám, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy, díkůvzdání…

Máme zde čtyři synonyma, která se používají o modlitbě. Jsou to slova, která se do určité míry překrývají, přesto každé z nich má svůj specifický a vyhraněný důraz. Pavel říká, že se mají konat, činit, dělat prosby, modlitby, přímluvy a díkůvzdání. Jednejte takto! Modlete se! To je příkaz Božího slova, to je náplň života církve. Nejsou to na prvním sociální aktivity, nejsou to ani politické aktivity, ani charitativní činnost, nemá to být zábava nebo populárně naučné věci, nemají to být aktivity, které mají církev přiblížit okolnímu světu, co se má na prvním místě konat, ale mají to být modlitby. Někdy se říká, že jestli chcete vidět opravdový život nějaké církve, navštivte modlitební shromáždění. A totéž platí i o jednotlivých křesťanech. Jakub říká:

  • Jk 5:16-18 Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého. Eliáš byl člověk jako my, a když se naléhavě modlil, aby nepršelo, nezapršelo v zemi po tři roky a šest měsíců. A opět se modlil, a nebe dalo déšť a země přinesla úrodu.

Modlitba vyjadřuje naší naprostou závislost na Bohu. Jestli se chcete učit modlit, dívejte se na Ježíše. Bůh přišel v těle, a jako člověk, ukazuje Boží syn naprostou závislost na svém nebeském Otci. Znovu a znovu ho vidíme, jak se modlí. Časně ráno, ještě za tmy, odchází na pustá místa, a modlí se. Občas – před vážnými rozhodnutími, jako bylo vybrání učedníků, se modlí celou noc. U Ježíše najdeme celou tu škálu, která je popsaná v našem textu – prosí, modlí se, přimlouvá se a vzdává díky. Jako první máme v našem textu:

A. Prosby

Ježíš v zahradě Getsemane prosil Otce, aby ho minul kalich, který měl vypít:

  • Matouš 26:39 Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš.

Prosba obvykle směřuje k nějakým našim potřebám. Máme prosit, abychom dostali (Mt 7,7), máme prosit Pána žně, aby vyslal dělníky na svou žeň (Mt 9,38). Pavel povzbuzuje křesťany ve Filipis:

  • Filipským 4:6 Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu.

Bohu na vás záleží! Jste jeho milované děti, je vaším milujícím Otcem, takže si nesmíme myslet, že je nějaká věc příliš malá na to, abychom jí přinášeli před Otce. Máme mu předkládat každou svou starost (1Pt 5,7), každé své trápení, každou svou bolest i radost. To je budování důvěrného vztahu s Bohem. Prosíme ho, aby ve všech těchto věcech jednal. On je všemoboucí Bůh. On nás potěšuje, povzbuzuje, obdarovává nás drobnými i velkými radostmi na cestě víry, a skrze modlitby nás také vychovává, protože nenaplní každou naší prosbu a žádost, ale odpovídá na ně podle své vůle. Nebude odpovídat na hříšné touhy našich srdcí, nebude svým dětem dávat to, co by jim ublížilo nebo je svedlo na scestí, ale s radostí bude odpovídat na všechny prosby, které povedou k našemu posvěcení a které oslaví a vyvýší jeho Syna v našich životech. Proto proste, a bude vám dáno.

B. Modlitby

Modlitba v tom nejširším a nejobecnějším slova smyslu je druhým slovem, které Pavel používá. Je to slovo, které se v Bibli používá o modlitbě nejčastěji.

  • Ef 6:18 V každý čas se v Duchu svatém modlete a proste, bděte na modlitbách…

Modlitba je prostředkem duchovní bdělosti. Písmo nám říká, že máme být bdělí, protože ďábel obchází jako lev řvoucí (1Pt 5,8). Modlitba je způsobem, jak se můžeme udržovat v bdělosti. Potřebujeme být bdělí, abychom si uchovali víru a dobré a svědomí, abychom neztroskotali ve víře a nepohrdli dobrým svědomím. Proto se musíme modlit. V tomto kontextu to bude mimo jiné znamenat, že budeme vyznávat své hříchy, vylévat před Bohem své srdci a vyznávat Bohu svou lásku. V modlitbách neustávejte (1Te 5,17).

C. Přímluvy

Přímluva je druh prosby – je to prosba za někoho jiného. Ježíš se přimlouval za své učedníky, prosil za Petra, aby – až bude zkoušen a tříben – jeho víra neselhala. Pavel prosí svaté, aby se vytrvale přimlouvali jak za něj, tak za všechny ostatní bratry a sestry, aby se modlili za to, aby mu bylo dáno pravé slovo, kdykoliv promluví (Ef 6,18-19).

Ježíš je velekněz, a proto se za nás bez přestání přimlouvá před Božím trůnem (Ř 8,34; Žd 7,25). Jsme královské kněžstvo, a po vzoru svého velekněze se máme i my přimlouvat za druhé. Muž se musí přimlouvat za svou ženu, žena za svého muže, oba se musí přimlouvat za své děti a děti, které jsou znovuzrozené, se musí přimlouvat za své rodiče. V církvi se máme přimlouvat jeden za druhého – na prvním místě, podle kontextu, za to, abychom bojovali dobrý boj a zachovali si víru a dobré svědomí. To je naše nejdůležitější služba v Kristu. To je způsob, jak naplňujeme službu Kristovu tělu. A když vidíme, jak druzí vedou dobrý boj, rostou ve víře, jak žijí svatě a mají dobré svědomí, děkujeme za ně Bohu.

D. Díkůvzdání

Nové srdce je vděčné srdce. Podívejte se na Pavla! Kdykoliv si připomněl evangelium, hned spěchá ke chvále:

  • 1 Timoteovi 1:17 Králi věků, nepomíjejícímu, neviditelnému, jedinému Bohu buď čest a sláva na věky věků.

Znovu a znovu nacházíme taková místa v Písmu, znovu a znovu jsme také vybízeni k vděčnosti. Proč? Protože Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky! Kdyby nebylo nic jiného, tohle je důvod nad všechny ostatní důvody.

Ale musíme v našem textu jít ještě dál – zmiňoval jsem v souvislosti s modlitbami předchozí kontext, ale Pavel náš pohled směřuje nejenom dovnitř, do církve – a to je priorita číslo jedna, ale také ven, k okolnímu světu. Což nás vede ke třetímu bodu dnešního kázání.  

III. Obsah modlitby

  • 1 Timoteovi 2:1-2 … aby se konaly … modlitby… za všechny lidi, za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc…

Tady se v praxi setkáváme se zdravým učením o církvi. Církev je komunitou, společenstvím svatých. Společenství znamená, že k sobě patříme ještě jinak než k ostatním lidem, máme spolu jiný vztah než s ostatními. Jsme spojeni, jsme oddáni jeden druhému, nejsme si cizí, ale jsme si blízcí. Možná ne lidsky, protože máme různé zájmy, jsme z odlišných prostředí, máme různé zvyklosti, ale přesto je tady něco, co nás spojuje víc než cokoliv jiného – a to je Kristova oběť. Jsme vykoupeni a už nepatříme sami sobě, ale patříme Bohu. Všichni jsme součástí jeho rodiny (Ef 2,19). V Kristu jsme sourozenci – a toto duchovní pouto je silnější než jakékoliv jiné, protože přetrvá na věčnost. A jednoho dne budeme dokonalým společenstvím, budeme dokonale spojeni jeden s druhým a mimo církev, resp. mimo hlavu církve, Krista, nás nebude zajímat nic jiného.

Ale nyní je církev ve světě. Ještě nevešel plný počet pohanů, ještě nebyli zachráněni všichni vyvolení z Židů, a ačkoliv je církev společenstvím, není a ani nemá být uzavřeným společenstvím. Nejsme ze světa, jsme společenstvím svatých, ale jsme ve světě (J 17,14-15) – a proto se máme modlit za všechny lidi a za všechny v moci postavené. Máme být městem, které leží na hoře, máme být svící, která hoří na svícnu, solí a světlem tomuto světu (Mt 5,13-15).

Církev není uzavřenou skupinou striktně oddělenou od okolního světa (1K 5,10), ale má se dívat do světa, modlit se za svět, modlit se za všechny lidi a spolu s nimi také za vládce, v originále je za krále (28 ve světě) a za všechny dosl. představené, tedy za všechny, kteří jsou v nějakém postavení, kteří mají nějakou moc. Není zde nijak specifikováno, o jakou moc se jedná – jsou to lidé na předních místech – v politice, v ekonomice, v práci, ve společnosti. Což nám ukazuje, že církev nemá žít odděleně od světa, protože se má modlit za ty, kdo vládnou – a to i přes to, že se nám nemusí líbit, jak vládnou a co dělají, máme se modlit za ty, kterým je svěřena nějaká autorita – může to být nadřízený v práci, může to být policie, máme se modlit za soudce nebo za místní politiky na radnici. Boží slovo nám přikazuje, abychom se za tyto lidi modlili. Proč se za ně máme modlit? To nás vede k poslednímu bodu dnešního kázání:

IV. Cíl modliteb

  • 1 Timoteovi 2:2 … abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti.

Náš text pokračuje třetím a čtvrtým veršem a vede ke spasení – máme se modlit za to, aby ti lidé kolem nás, aby naši nadřízení, naši politici, policisté, soudci, bohatí podnikatelé, a vůbec všichni, jimž byla od Boha svěřena nějaká moc, byli spaseni. Nevíme, koho z nich Bůh před stvořením světa vyvolil ke spasení, proto se máme modlit a máme jim kázat evangelium.

Ale všimněte si struktury toho našeho textu – máme se modlit za ty, kdo jsou v moci postavení na prvním místě proto, abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti. První důvod, proč se máme modlit, nás znovu vede do závěru předchozí kapitoly, vede nás k církvi, vede nás k dobrému boji, vede nás ke zbožnosti a tím ke Kristu.

A. Tichý a klidný život

Když Pavel psal o tichém klidném životě, možná chtěl křesťanům v Efezu připomenout bouři, která předcházela jeho odchodu z Efezu, kdy uctívači Artemis naplnili tamní amfiteátr a dvě hodiny volali: „Veliká je Artemis Efezská!“ (Sk 19,34). Jistě vzpomínal na Jásona, kterého rozvášněný dav chytil a chtěl lynčovat, který byl uvězněn a zaplatil pokutu, aby křesťané v Tesalonice mohli žít pokojně a nebyli pronásledováni. Možná si připomněl rány, které dostal ve Filipis a jak musel pro klid církve opustit město… Kam přišlo evangelium, tam vyvolávalo neklid, protivenství, pronásledování, nepřátelství, rozdělení. Vzpomeňte si na Ježíšova slova, když mluví o vyznání Krista:

  • Mt 10:34-36 Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a ‚nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina‘.

Přiznání se ke Kristu před lidmi přináší problémy v současnosti, zapření Krista před lidmi přinese mnohem vážnější problémy v budoucnosti – na věčnosti. Evangelium je třaskavou zprávou, kterou hříšníci nenávidí a nemohou ji snést. Proto se máme modlit za všechny lidi a za všechny v moci postavené, abychom mohli žít tichým a klidným životem. Evangelium má být kázáno všem lidem, ke Kristu se musíme přiznat před lidmi, a máme se modlit, aby to nevedlo k rozdělení a k pronásledování. Ale i když takové věci přijdou, nemáme přestat kázat evangelium a vyznávat Krista. Krize, bouře, pronásledování i rozdělení – to všechno Bůh používá v našich životech ke své slávě a k našemu růstu, přesto Boží myšlenky o nás nejsou o zlu, ale o pokoji (Jr 29,11):

  • 1 Timoteovi 2:3 To je dobré a vítané u našeho Spasitele Boha.

Co je dobré a vítané? Tichý a pokojný život. Proč? Protože v takovém čase se můžeme soustředit na to, abychom žili:

B. Ve vší zbožnosti a vážnosti

K tomu směřují modlitby Božího lidu, to je smysl našich modliteb a cíl našeho života – abychom mohli žít svatě a opravdově, abychom mohli rozvíjet zbožnost a žít svůj křesťanský život ve vší vážnosti a poctivosti. To znovu ukazuje na dobrý boj, na zachování víry a dobrého svědomí.

Moji milí, Bůh nám dal ohromnou výsadu, že smíme žít v době, kdy je klid, pokoj, kdy se můžeme cele oddat zbožnosti. Máme všeho víc, než měli křesťané kdykoliv před námi. Máme co jíst, máme kde bydlet, netrpíme nouzí, ani válkou, nejsme pronásledováni, máme hojnost Biblí, překladů, nejrůznějších pomůcek ke studiu Bible, knih o zbožnosti, máme nahrávky kázání a vyučování, máme videa, máme všechno, co si jen můžeme představit. Otázka, kterou si musíme položit, je, proč vidíme tak málo zbožnosti ve svých vlastních životech, proč tolik zápasíme o opravdovost svého křesťanství? Proč církev na západě tak moc upadá, že je podobná víc společenskému klubu než společenství svatých? Víte, proč to tak je? Protože se pořád znovu vzdalujeme od evangelia slávy požehnaného Boha! Protože evangelium není tím nejcennějším pokladem našich životů. Protože máme ve svém životě důležitější věci než je Ježíš Kristus! Podívejte se na konec třetí kapitoly na tajemství zbožnosti:

  • 1Tm 3:16 [Bůh] Byl zjeven v těle, ospravedlněn Duchem, viděn od andělů, hlásán národům, došel víry ve světě, byl přijat do slávy.

Zbožnost je o Kristu. On je centrem – on musí být centrem, protože pokud není centrem našich životů, ještě žijeme ve svých hříších. Proto je modlitba tak důležitá – je to ujištění o tom, že patříme Kristu, je to místo, kde čerpáme sílu k životu spolu s Kristem a v Kristu, je spolehnutí se na Boha, že ve všech věcech v našem životě má on sám poslední a rozhodující slovo.

Proč se tedy tak málo modlíme? Podívejte se spolu se mnou do Lukáše 18:

  • Lukáš 18:1-8 Vypravoval jim podobenství, aby ukázal, jak je třeba stále se modlit a neochabovat: „V jednom městě byl soudce, který se Boha nebál a z lidí si nic nedělal. V tom městě byla i vdova, která k němu ustavičně chodila a žádala: ‚Zastaň se mne proti mému odpůrci.‘ Ale on se k tomu dlouho neměl. Potom si však řekl: ‚I když se Boha nebojím a z lidí si nic nedělám, dopomohu jí k právu, poněvadž mi nedává pokoj. Jinak mi sem stále bude chodit a nakonec mě umoří.‘“ A Pán řekl: „Všimněte si, co praví ten nespravedlivý soudce! Což teprve Bůh! Nezjedná on právo svým vyvoleným, kteří k němu dnem i nocí volají, i když jim s pomocí prodlévá? Ujišťuji vás, že se jich brzo zastane. Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?“

Jak je třeba stále se modlit a neochabovat… Všimněte si těch souvislostí – je to vytrvalosti modlitby, je to o usilovné a těžké práci (svatí ve dne v noci volají), je to o vztahu k nebeskému Otci, je to o odpovědi na modlitby – vidíme, že Bůh s radostí a ochotně odpovída na modlitby svých vyvolených, i když ne vždy v tom čase, kdy oni chtějí, a tím způsobem, jakým oni chtějí. Je to o Boží ochraně (abychom mohli žít tichým a klidným životem) – Bůh se zastane svých dětí! A konečně je to o Kristově druhém příchodu – modlitba ukazuje, že očekáváme Kristův druhý příchod, že nežijeme jako ateisté nebo materialisté, ale vyhlížíme blízký příchod našeho Pána Ježíše Krista. Ale nalezne Syn člověka víru na zemi při svém příchodu? Vidíte, jak modlitba souvisí s dobrým bojem, abychom si zachovali víru a dobré svědomí, abychom neztroskotali ve víře?

Proto potřebujeme jít v modlitbách ke Kristu, hledat jeho tvář, pokořit se před ním, činit pokání, vyznávat své hříchy, prosit ho o smilování na námi i nad našimi blízkými, radovat se z jeho odpuštění a z jeho přítomnosti, oslavovat jeho velikost, slávu, moc a spasení. Amen. 

Osnova kázání