Nabitý den v Kafarnaum (Lk 4,31-44)

... neboť k tomu jsem byl poslán ...

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 15. června 2008

Dobrý den, moji milí. Opět dnes otevíráme Lukášovo evangelium a budeme pokračovat v našem výkladu. Je to úžasné, co dokáže služba jediného člověka k dalšímu jedinému člověku. Vzpomínáte si, komu bylo určeno Lukášovo evangelium? Theofilovi. Bylo určeno jedinému muži. Lukáš ho napsal pro tohoto svého přítele. Pro člověka, který možná byl, ale možná ještě nebyl znovuzrozeným křesťanem.

Je to nádherné, jak moc si Bůh může použít práci jednoho člověka, který byl oddaný jednomu jinému člověku ve zvěstování evangelia. Tato práce byla natolik rozhojněna, že posloužila milionům lidí po celém světě ke spasení a dalšímu množství křesťanů k duchovnímu růstu. Z toho, jak byl Lukáš oddán Pánu a zvěstování evangelia máme užitek dokonce také my, když dnes otevíráme jeho evangelium a studujeme ho. Mějme toto na mysli, když svědčíme našim nevěřícím přátelům, pamatujme na to, když se společně scházíme - nejsme velkým sborem, ale chceme být věrní a chceme být shledáni věrnými.

Pojďme nyní společně do Božího Slova - budeme číst z Lukášova evangelia, 4,31-44.

Věříte v zázraky? Není to poprvé v Lukášovi, kdy se setkáváme s nadpřirozenými věcmi, ale poprvé v Lukášově evangeliu se dostáváme k místu, kde Ježíš jedná nadpřirozeně - zázračně. A pro nás, lidi odchované komunistickým režimem a materialistickým způsobem života, je to možná trochu příliš přitažené za vlasy.

Možná si řekneme, že narození z Panny, zjevení andělů, nějaké shody v tom, kdy a kde se měl Ježíš narodit, to všechno by se dalo jistě nějak „normálně" vysvětlit. Ale v našem dnešním textu se setkáváme ještě s dalšími věcmi - s věcmi, které se týkají duchovních i tělesných věcí.

Posledních 150 let se vedou ohromné debaty mezi učenci o tom, zda Ježíšovy zázraky jsou skutečné zázraky nebo zda je můžeme normálně přirozeně vysvětlit. A je celá řada lidí, kteří se snaží tyto zázraky vysvětlit „přirozeným" způsobem. Jsou zde lidé, kteří chtějí dokázat, že křesťanství není pravdivé a tak poukazují na zázraky a říkají - podívejte se na to, to není možné, to jsou věci, které jsou prostě vymyšlené, takto se to nikdy nemohlo stát. To jsou skeptici a lidé, kteří nevěří, že by se nějaké nadpřirozené věci mohly dít. O takových lidech říkáme, že jsou to materialisté a oni sami říkají, že na co si nesáhnou, tak tomu neuvěří.

Potom jsou další, kteří sice říkají, že jsou věřící, ale v zázraky moc nevěří. Takoví říkají, že věc musí mít nějaké jasné a přirozené vysvětlení - v případě přechodu Rudého moře nebo řeky Jordánu (jak jsme o tom mluvili nedávno z knihy Jozue) vysvětlují takové věci velkým suchem a lidskou fantazií, Ježíšovy zázraky se pak snaží vysvětlit psychologicky nebo tím, že lidé si něco představovali nebo dokonce že byli zhypnotizovaní. Podobným způsobem se snaží vysvětlit také vzkříšení z mrtvých. Pravda je ovšem taková, že tito lidé popírají pravdivost Božího Slova, ačkoliv by s tímto výrokem mnozí z nich nesouhlasili. Spíše by řekli, že v Bibli jsou tyto texty, které mluví o nadpřirozených věcech nějakým symbolickým popisem běžných událostí, případně barvitým vylíčením věcí způsobem, který byl blízký lidem ve starověku. Jinými slovy tito lidé říkají, že existuje viditelný svět, který má své zákony, které jsou neporušitelné a nepřekročitelné. Odtud je jenom krůček k tomu, abychom interpretovali vzkříšení Ježíše Krista, jako vzkříšení neosobního životného principu, jako to dělají někteří současní teologové. Lidé, kteří se k zázrakům staví tímto způsobem, jsou s určitou nadsázkou řečeno tzv. „křesťanští" materialisté. Ale Boží Slovo ukazuje na diametrálně odlišné rozdělení reality:

  • Koloským 1,15-16 On je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření, neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi - svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti.

Realita, skutečnost, svět, ve kterém žijeme, je rozdělené na viditelnou a neviditelnou část, materiální a duchovní. A tyto dvě části podle Božího Slova nestojí proti sobě, ale vedle sebe a obě mají jediného Pána - a tím je Ježíš Kristus.

  • Efezským 1,22-23 Všechno podrobil pod jeho nohy a ustanovil jej svrchovanou hlavou církve, která je jeho tělem, plností toho, jenž přivádí k naplnění všechno, co jest.

Ježíš Kristus je Pán - vládne nad světem fyzickým, tak nad světem duchovním. Ten dnešní příběh ukazuje na realitu jeho vlády. Ukazuje na to, jak jeho vláda vypadá. Ježíš prokazuje svoji duchovní moc, Ježíš také prokazuje svoji moc nad lidským tělem a nakonec ukazuje svoji lidskou moc, když zůstává věrný Božímu záměru - tomu, kvůli čemu přišel v těle na svět.

Jako křesťané, kteří chtějí být věrní Božímu Slovu, musíme udržet obě tyto věci pohromadě. Nechceme být věřícími materialisty. Víme, že je tady duchovní svět, protože věříme Božímu Slovu a také proto, že jsme zakusili a každodenně zakoušíme jeho moc.

Pojďme nyní společně do našeho textu, který se zabývá některými aspekty vlády Ježíše Krista nad duchovním i fyzickým světem. První věc, kterou si ukážeme, je Ježíšova vláda nad duchovním světem.

  • Lk 4,31 Odešel do galilejského města Kafarnaum a učil je v sobotu.

Ježíš odešel z Nazaretu do Kafarnaum. Matouš nám říká, že se Ježíš do Kafarnaum přestěhoval.

  • Matouš 4,13-16 Opustil Nazaret a usadil se v Kafarnaum při moři, v území Zabulón a Neftalím, aby se splnilo, co je řečeno ústy proroka Izaiáše: Země Zabulón a Neftalím, směrem k moři za Jordánem, Galilea pohanů - lid bydlící v temnotách uvidí veliké světlo; světlo vzejde těm, kdo seděli v krajině stínu smrti.

Ježíš se z malého městečka Nazaret přestěhoval do města Kafarnaum. Jak vysvětluje Lukáš Theofilovi - bylo to galilejské město. Bylo to velké město a sídlilo v něm několik římských posádek. Bylo to správní centrum blízkého okolí, proto není divu, že si ho Ježíš vybral jako místo svého prvního působení.

V minulém oddíle jsme se dozvěděli něco o Ježíšových zvycích:

  • Lukáš 4,16 Podle svého obyčeje vešel v sobotní den do synagógy a povstal, aby četl z Písma.

Ježíš nebyl člověkem, který by vynechával shromáždění Božího lidu. Ať byl kdekoliv, tak šel v sobotu do synagogy. Také v Kafarnaum jednal stejně. A využil také každou příležitost k tomu, aby vyučoval lidi z Božího Slova.

  • Lk 4,32 Žasli nad jeho učením, poněvadž jeho slovo mělo moc.

Pamatujete, jak to bylo v Nazaretu?

  • Lukáš 4,22 Všichni mu přisvědčovali a divili se slovům milosti, vycházejícím z jeho úst.

V Kafarnaum žasli nad jeho učením. Ale ani údiv ani úžas nestačí ke spasení člověka. To, co je potřeba je opravdová víra. V Nazaretu chyběla docela a v Kafarnaum? To ještě uvidíme. Co my, jak je to s naší vírou? Věříme Bohu, věříme Jeho Slovu? Pán Ježíš při jedné příležitosti klade otázku:

  • Lukáš 18,8 Ale nalezne Syn člověka víru na zemi, až přijde?"

Proč byli tak užaslí? Bible říká, že jeho slovo mělo moc. Co to znamená? To první, čeho si musíme všimnout, je skutečnost, že to bylo učení, které mělo moc. Ježíšova moc se také projevila za několik okamžiků, když vyhnal démona z posedlého muže a lidé znovu žasli, ale v tuto chvíli žasli nad jeho učením. Podobné to bylo také v jiných případech:

  • Matouš 7,28-29 Když Ježíš dokončil tato slova, zástupy žasly nad jeho učením; neboť je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako jejich zákoníci.

Chtěl bych zmínit několik věcí, které způsobovaly, že lidé byli tak nadšení Ježíšovým učením. Jednak to bylo proto, že Ježíš kázal pravdu. Apoštol Jan později zaznamenal Ježíšova slova, která řekl Židům:

  • Jan 8,32 Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými."

Pravda je jedním z nejmocnějších nástrojů. Ježíš učil Boží Slovo (jak jsme viděli jeho kázání v Nazaretu) a Boží Slovo je pravda (J 17,17). Minulý týden mluvil Honza o tom, jakou moc má Boží Slovo - nevrátí se k Pánu s prázdnou. A Jakub k tomu ve svém listě dodává:

  • Jakubův 1,21 v tichosti přijměte zaseté slovo, které má moc spasit vaše duše.

Boží Slovo je mocné - zachraňuje lidské životy.

Dalším důvodem je, že Ježíš učil lidi podstatné a důležité věci z Božího Slova. Když se díváme na jeho vyučování, která jsou zaznamenaná, tak vidíme, že mají určitý řád nebo systém, že učí v nějakých celcích a s určitým cílem. Proto lidé žasli a říkali, že jeho učení je tak odlišné od učení zákoníků a farizeů. Ti se zabývali věcmi jako např. desátky z máty a kopru, existencí andělů, ale opomíjeli milosrdenství a víru (Lk 11,42).

Další dva důvody jsou ilustrované následujícími verši. Ježíš mluvil jako ten, kdo miluje člověka, protože přišel, aby hledal a spasil, co zahynulo (Lk 19,10). S touto láskou přichází také k posedlému člověku, který byl v synagoze. A následným skutkem potvrdil pravdivost a moc svých slov.

  • Lk 4,33-35 V synagóze byl člověk, který byl posedlý nečistým duchem; ten vzkřikl velikým hlasem: „Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit? Vím kdo jsi. Jsi svatý Boží." Ale Ježíš mu pohrozil: "Umlkni a vyjdi z něho!" Zlý duch jím smýkl doprostřed a vyšel z něho, aniž mu uškodil.

Ježíš potvrzuje svá slova skutkem. Nebyl prázdným mluvkou, ale podle slova také jednal. Jeho život byl v souladu s jeho učením, s jeho slovy. Je to důležité, že Ježíš mluvil s autoritou, kterou měl od Otce.

  • Jan 8,26 ten, který mě poslal, je pravdivý, a já oznamuji světu to, co jsem slyšel od něho."

Ježíš nemluvil sám za sebe - mohl a mohl by se prokázat stejnou autoritou, ale když se stal člověkem, stal se všech výsad a jednal v naprosté závislosti na Otci a na vedení Duchem Svatým. Viděli jsme to v předchozích verších celé čtvrté kapitoly, kde Ježíš stále používá zapsané Boží Slovo.

Jak jinak mohl Ježíš demonstrovat svou moc, než jednoduchým příkazem. Zmlkni a vyjdi. To bylo všechno. Nebyly po třeba žádné obřady, nebyla potřeba žádná vybuzená atmosféra. Bylo zde prosté slovo plné moci. Slovo, které překonalo démonskou moc.

  • Lk 4,36-37 Na všechny padl úžas a říkali si navzájem: "Jaké je to slovo, že v moci a síle přikazuje nečistým duchům a oni vyjdou!" A pověst o něm se rozhlásila po všech místech okolní krajiny.

Jaké je to slovo? Je to Boží Slovo, které je mocné, živé a ostré. Mluvili jsme o tom hodně v posledních týdnech, tak to nechci dále rozebírat. Jenom zopakuji, co jsem již dnes řekl - Boží Slovo má moc spasit naše duše a Boží Slovo vysvobozuje - z hříchu i ze zajetí démonů.

Stačil jeden skutek a pověst o Ježíši se rozšířila po celé krajině.

Mimochodem všimli jste si, že Ježíš vysvobodil posedlého v synagoze? Někdy si lidé myslí, že jsou nějaká svatá místa, kam ďábel nemá přístup, ale nic takového neexistuje. V našem příběhu démoni přišli za Ježíšem i do synagogy a vyslechli si jeho učení. A také se snažili o to, aby byli evangelisty. Ale Ježíš je umlčel.

Ježíš vysvobodil tohoto posedlého v sobotu. Lukáš má zvláštní zájem na této skutečnosti a uvádí pět příběhů, kdy byl někdo uzdraven nebo vysvobozen v sobotu - tento posedlý muž, o něco dále Petrova tchyně, v šesté kapitole je to muž s odumřelou rukou (a zde také dochází ke konfliktu s farizeji kvůli sobotě), ve třinácté kapitole to byla sehnutá žena, která osmnáct let nemohla narovnat záda a ve čtrnácté kapitole to byl člověk postižený vodnatelností.

Ale pojďme nyní dál, před námi se otevírá druhý příběh.

  • Lk 4,38-39 Povstal a odešel ze synagógy do Šimonova domu. Šimonova tchyně byla soužena silnou horečkou; i prosili ho za ni. Postavil se nad ní, pohrozil horečce a ta ji opustila. Ihned vstala a obsluhovala je.

Ježíš se v synagoze ukázal jako Pán nad duchovním světem a nyní, v domě Šimona se prokazuje jako Pán nad fyzickým stavem člověka. Pomiňme nyní skutečnost, že Šimon Petr byl ženatý (jinak by nemohl mít tchyni) a podívejme se na Ježíšovo jednání.

Ježíš neodvádí polovičatou práci. Stejně jednoduše jako přikázal démonovi v synagoze, aby opustil člověka, který jím byl posedlý, podobně uzdravuje Petrovu tchyni. Byla těžce nemocná a ono ho za ní prosili. Z Markova evangelia víme, že tam byli přinejmenším Petr a Ondřej a Jakub a Jan.

A tak se Pán postavil k té ženě, pohrozil horečce a ta jí opustila. Ale to nebylo všechno. Petrova tchyně byla nejenom uzdravena z nebezpečné nemoci (protože na horečku se běžně umíralo), ale byla uzdravena také z vleklé rekonvalescence. Kdo z vás měl někdy silnou horečku, tak ví, o čem je řeč. Po opravdu silné horečce je člověk slabý jako moucha. Ale Pán Petrovu tchyni uzdravil dokonale. Uzdravil ji takovým způsobem, že ihned vstala a obsluhovala je.

Toto je nádherný příklad toho, jak působí Boží moc, jak se projevuje evangelium v lidských životech. Podobným způsobem je moc evangelia popsána v listu do Tesaloniky:

  • 1 Tesalonickým 1,9 Lidé sami vypravují, jak jste nás přijali a jak jste se obrátili od model k Bohu, abyste sloužili Bohu živému a skutečnému

A velmi názorně tuto pravdu představuje Pavel ve svém listu do Říma:

  • Římanům 6,17-19 Díky Bohu za to, že jste sice byli služebníky hříchu, ale potom jste se ze srdce přiklonili k tomu učení, které vám bylo odevzdáno. A tak jste byli osvobozeni od hříchu a stali jste se služebníky spravedlnosti. Mluvím názorně z ohledu na vaši lidskou slabost: Jako jste se dříve propůjčovali k službě nečistotě a nepravosti k bezbožnému životu, tak se nyní dejte do služby spravedlnosti k posvěcení.

Dejte se do služby spravedlnosti k posvěcení. Služte Bohu živému a skutečnému. Přinášejte sami sebe Bohu jako živou a svatou oběť - to ať je vaše pravá bohoslužba (Ř 12,1).

  • Židům 12,28 Buďme vděčni za to, že dostáváme neotřesitelné království, a služme proto Bohu tak, jak se jemu líbí, s bázní a úctou.

Nemusíme čekat, až se něco stane. Nemusíme odkládat službu Bohu na později. Opravdové znovuzrození je charakteristické tím, že vede člověka ke službě Bohu. Jsme zachráněni, duchovně (a často i fyzicky a duševně) uzdraveni a není nic, co by nám bránilo ve službě Bohu. Jen máme sloužit Bohu tak, jak se mu to líbí - a to je něco, co vidíme v následujících pěti verších.

  • Lk 4,40-41 Když slunce zapadlo, všichni k němu přiváděli své nemocné, kteří trpěli rozličnými neduhy; on vzkládal ruce na každého z nich a uzdravoval je. Z mnohých vycházeli i démoni a křičeli: "Ty jsi Boží Syn! Hrozil jim a nedovoloval jim mluvit, protože věděli, že je Mesiáš.

Když zapadlo slunce - jinými slovy, když skončila sobota, přišli lidé za Ježíšem. A Ježíš jim sloužil - duchovně i fyzicky. To, co je pro nás velmi důležité, je, že Ježíš sloužil osobně, jeho služba nebyla nějak zprostředkovaná, neosobní, vzdálená, ale byla velmi osobní a hluboká.

Druhou věcí je skutečnost, že Ježíš sloužil efektivně. Jeho služba měla na lidi přímý dopad. Toto je věc, která je velice těžká a často je těžko rozpoznatelná, ale měli bychom přemýšlet nad ovocem služby. Jestliže naše služba dlouhodobě nevede k žádným výsledkům, možná bychom ji měli změnit. Ale musíme být v této oblasti velmi opatrní a moudří. Lukáš sloužil jedinému člověku - Theofilovi - a my nevíme s jakým výsledkem. Ale to, co víme, je, že jeho služba Theofilovi přinesla ohromné požehnání tisícům dalších po celém světě.

Ve verších, které jsme četli, je jedna zvláštní věc, která volá po odpovědi. Ježíš nedovoloval démonům mluvit. Proč?

Odpověď je jednoduchá a je v našem textu - protože věděli, že je Mesiáš. Nicméně myslím, že to pro nás není odpověď příliš uspokojující. Co bylo špatného na tom, že démoni volali, že Ježíš je Mesiáš? Chtěl bych zmínit pár věcí:

Ježíš nepotřebuje démonické evangelisty. Jistě nechce, aby někdo svou víru zakládal na démonském tvrzení. Je dobré si všimnout toho, že démoni, na rozdíl od řady současných teologů, vědí, kdo je Ježíš. Tady můžeme udělat malé srovnání toho, co to znamená opravdová víra.

  • Jakubův 2,19 Ty věříš, že je jeden Bůh. To je správné. I démoni tomu věří, ale hrozí se toho.

Víra démonů má určité nedostatky - chybí jí osobní vztah. Démoni znají Ježíše, ale jsou stále v opozici k němu. Protože chybí vztah, tak chybí také to, co naplňuje vztah - láska. Démoni nemohou milovat Krista, ale pouze se ho bojí. A protože zde chybí láska, chybí také jednání podle Božího Slova.

  • Jan 14,23 Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo,

Dalším důvodem, proč Ježíš nechtěl, aby démoni o něm mluvili, bylo to, že kdyby se rozkřiklo, že je Mesiáš, tak by ho mohli lidé chtít prohlásit králem. Nakonec se to také stalo (J 6,15).

A konečně Ježíš přišel nikoliv proto, aby se dal vyhlásit králem, ale proto, aby trpěl a nesl naše hříchy. To byl jeho úkol a žádný démon mu v tom nemohl zabránit.

  • Lk 4,42 Když nastal den, vyšel z domu a šel na pusté místo; zástupy ho hledaly. Přišly až k němu a zdržovaly ho, aby od nich neodcházel.

Marek jasně a výslovně říká, proč Ježíš odešel na pusté místo:

  • Marek 1,35 Časně ráno, ještě za tmy, vstal a vyšel z domu; odešel na pusté místo a tam se modlil.

To, co se zde odehrává, je nádherným dokladem Ježíšovy touhy po společenství s Otcem. Ježíš byl ve stálém společenství s Otcem. I my jsme ve stálém společenství s Bohem, protože do nás vložil svého Ducha. Ale my nikdy nemáme takovou jistotu obecenství s Bohem, jakou měl Ježíš. Předtím než Ježíš vzkřísil Lazara, tak se krátce modlil. Jan o tom napsal:

  • Jan 11,41-42 Ježíš pohlédl vzhůru a řekl: "Otče, děkuji ti, žes mě vyslyšel. Věděl jsem sice, že mě vždycky slyšíš, ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal."

Ježíš měl jistotu v tom, že ho Otec vždycky slyší. Proto bylo tak strašlivé, když na kříži volá: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?" Ale přestože měl Ježíš takto těsné obecenství s Otcem a přestože žil ve velice intenzívní službě druhým, dělal to, že si hledal čas na zvláštní společenství s Otcem. Odcházel na pustá místa a tam se modlil.

My ani zdaleka nemáme takový vztah s Bohem, jako měl Ježíš - i když jednou možná budeme mít - ale jsme schopni celé dny žít bez úzkého soukromého společenství s Bohem. Ježíš dlouho do noci pracoval a potom, časně ráno, ještě za tmy - a musíme si uvědomit, že tehdejší společnost vstávala brzo poté, co vyšlo slunce, takže ještě za tmy rychle hledal úzké společenství s Otcem.

Byl to další Ježíšův pravidelný zvyk - jedním byla pravidelná návštěva shromáždění, druhým byly pravidelné a soukromé chvíle ztišení s Bohem.

Možná znáte ty chvíle, kdy jste unavení a říkáte si, tak dneska z toho nic nebude. I učedníci byli takoví. Když Ježíš prožíval jedny z nejtěžších chvil před svým ukřižováním a žádal své nejbližší přátele, aby se alespoň chvíli modlili s ním, co se dělo? Spali. Únava je přemohla. Jak to že nepřemohla Ježíše? Protože jeho touha po společenství s Otcem byla větší než touha těla. A z této jeho lásky se máme učit.

A myslím, že je ještě lepší řešení, než zoufale přemlouvat unavené tělo - můžeme plánovat věci tak, abychom měli čas na společenství s Bohem. Možná to bude znamenat chodit dříve spát a odpustit si některé věci v televizi, abychom mohli dříve vstávat a mohli trávit čas s Bohem na modlitbě a v Jeho Slově. Možná to bude znamenat, že nestihneme tolik věcí, kolik bychom jich chtěli stihnout, že neuděláme tolik práce, že se nebudeme moct tolik věnovat svým koníčkům nebo zábavě. Možná budeme muset odmítnout některé naléhavé věci a možná se budeme muset vzdát i některých dobrých věcí - ale uděláme to kvůli tomu, co není jenom dobré. Uděláme kvůli tomu, co je skutečně nejlepší!

Protože to nejdůležitější v našem životě je strávit soukromý čas s Bohem. To je místo, kde jsme proměňováni. To jsou chvíle, které přinášejí občerstvení - ne vždy odpočinek, protože někdy musíme doslova zápasit na modlitbách. I Ježíš, když se modlil v Gestemane, modlil se tak, že mu po čele stékal krvavý pot. Ale tento čas je tím nejdůležitějším časem v našem životě.

I pro Ježíše byl tento čas důležitý. Kontext tohoto příběhu nám ukazuje, co asi Ježíš řešil na modlitbách - hledal to, co bylo nejdůležitější. A když se služba v Kafarnaum začala tak dobře rozbíhat a bylo tady mnoho lidí, kteří ho hledali a chtěli být s ním, bylo tady mnoho uzdravených a další vysvobození z démonského útlaku, nebylo to to nejlepší, co měl Ježíš dělat. Podívejme se do dalšího verše:

  • Lk 4,43 Řekl jim: "Také ostatním městům musím zvěstovat Boží království, vždyť k tomu jsem byl poslán."

Ježíš se nepustil do nějaké nezávislé činnosti, ale měl vždycky před očima důvod, proč přišel.

  • Jan 4,34 Ježíš jim řekl: "Můj pokrm jest, abych činil vůli toho, který mě poslal, a dokonal jeho dílo.

Součástí Ježíšovy služby bylo uzdravovat nemocné, vysvobozovat zajaté, dělat veliké zázraky, jako bylo nasycení zástupů, chození po vodě, křísení mrtvých a další věci. Ale to všechno mělo sloužit jediné věci - zvěstování Božího království. Proto byl poslán. Přišel, aby kázal evangelium. To bylo tím nejdůležitějším.

A stejně poslal také nás. Je to dobré, když církev může sloužit v mnoha oblastech v naší společnosti - když má školy, nemocnice, když slouží dětem, chudým, potřebným, vdovám, nemohoucím. Ale to všechno je také k ničemu, když církev neplní své hlavní poslání - kázat evangelium ztraceným.

Nepomůžeme společnosti, když budeme mít církevní školu a nebudeme kázat evangelium - potom tady budeme mít vzdělané hříšníky, ale ne spasené svaté.

Tak také nás Pán volá, abychom se nenechali odvrátit od toho, co je nejdůležitější v našem životě. Ukázali jsme si tu nejdůležitější věc v tom směru k nebi - k Bohu. Není to služba lidem, ale je to intimní společenství s Bohem, rozjímaní nad Jeho Slovem a modlitba. A tady vidíme tu nejdůležitější věc, kterou máme dělat směrem k lidem - zvěstovat jim evangelium. A je to také Boží zájem. Je to něco, co Bůh rozhojňuje v našich životech.

  • Jan 15,1-2 "Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou mou ratolest, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla hojnější ovoce.

Boží Slovo se k Bohu nevrátí s prázdnou, ale protože je ostrým mečem - a tomto kontextu bychom to mohli parafrázovat, že je ostrým vinařským nožem, tak ořezává to, co je špatné i to, co je docela dobré a nechává jenom to nejlepší. Protože z toho nejlepšího vyroste to, co je skutečně nejlepší a ještě mnoho dalšího dobrého.

  • Lk 4,44 A kázal v judských synagógách.

Náš dnešní text je ohraničen dvěma velkými slovy - v. 31 - učil, v. 44 - kázal. A my jsme v posledních týdnech věnovali hodně času tomu, že jsme si ukazovali z Písma důležitost Božího Slova pro křesťany.

Boží Slovo příliš nerozlišuje mezi učením a kázáním - jednoduché rozdělení může být takové, že učení zasahuje více mysl, zatímco kázání více srdce, ale na mnoha místech se oba pojmy překrývají.

  • 2 Timoteovi 4,2 Hlásej slovo Boží, ať přijdeš vhod či nevhod, usvědčuj, domlouvej, napomínej v trpělivém vyučování.

A na jiném místě Pavel Timoteovi napsal:

  • 1 Timoteovi 4,16 Dávej pozor na své jednání i na své učení. Buď v tom vytrvalý. Tak posloužíš ke spasení nejen sobě, ale i svým posluchačům.

Je důležité dobré učení, protože bez něj nemůže být dobré jednání. Jestliže chybí základ, nedá se stavět. Jestliže je základ špatně položený, bude tím poškozená celá stavba. Ale jak jsme si ukázali dneska - nelze jenom kázat a žít něco jiného. Náš život musí být v souladu s tím, co kážeme a učíme. Jinak bude nevěrohodný, naše slova budou prázdná a bezmocná.

Pojďme teď k Ježíši, protože jenom On může žít takový život. On žije svůj život skrze nás - to je duchovní realita, je Boží zásah z duchovního do tělesného světa. A my jednáme k jeho slávě a k šíření jeho království - to je náš zásah do duchovního, neviditelného světa - s Božím Slovem na modlitbách a ve společenství s Bohem, ale je to také náš zásah do fyzického, viditelného světa, když lidem kolem nás zvěstujeme evangelium a prokazujeme se skutky, které oslavují našeho Otce.

Amen.

Ježíš potvrzuje svá slova skutkem. Nebyl prázdným mluvkou, ale podle slova také jednal. Jeho život byl v souladu s jeho učením, s jeho slovy. Je to důležité, že Ježíš mluvil s autoritou, kterou měl od Otce.