Nadřazenost evangelia (Ko 1,18-20)

Nedejte se odtrhnout od naděje evangelia!

Ústí nad Labem, 12. prosince 2010, Marcus Denny 

  • On jest hlavou těla - totiž církve. On je počátek, prvorozený z mrtvých - takže je to on, jenž má prvenství ve všem. Plnost sama se rozhodla v něm přebývat, aby skrze něho a v něm bylo smířeno všechno, co jest, jak na zemi, tak v nebesích - protože smíření přinesla jeho oběť na kříži. (Ko 1,18-20)

Jak víte, tak po celém světě nalezneme mnoho různých falešných učení. Ale je důležité, abychom pamatovali na to, že některá falešná učení jsou více nebezpečná, než jiná. Míra nebezpečí falešného učení je závislá na tom, jakou škodu může napáchat.

Myslím, že všichni budete souhlasit s tím, že zemětřesení je špatné. Falešné učení je jako zemětřesení. V říjnu tohoto roku zasáhlo pobřeží Indonésie zemětřesení o síle 7,7 stupně Richterovy stupnice. Následná vlna tsunami zabila více než 200 lidí. Ale 26 prosince 2004 bylo ve stejné oblasti zemětřesení o síle 9,1 stupně. Následné tsunami zabilo více než 230 000 lidí. Větší zemětřesení obvykle znamená větší zkázu.

Stejné je to s falešným učením a se špatnými doktrínami. Míra nebezpečí nějaké falešné doktríny závisí na tom, jakou škodu může způsobit. Každý z nás má nějakou špatnou doktrínu. Každý z nás se mýlí v nějaké oblasti učení, ať už se jedná o učení o církvi, nebo o konci světa nebo jde o některé aspekty ohledně spasení. Ale měřítkem toho, které učení je více a které méně nebezpečné, je míra škody, kterou takové učení může způsobit.

A to je důvod, proč je verš 18 tak důležitý.

On je Hlavou těla, totiž církve. (Ko 1,18)

Hlava je důležitá ze dvou hlavních důvodů: z estetických důvodů a kvůli autoritě. Z estetického hlediska není na těle nic, co by upoutalo větší pozornost než hlava. Upravujete si účes na své hlavě, myjete si vlasy na hlavě. Čistíte si uši na své hlavě, někteří lidé si uši propichují. Lidé si čistí zuby, které mají v ústech na své hlavě. Ženy si dávají make-up na obličej, aby jejich hlava vypadala lépe. Obvykle si nedávají make-up na paže nebo na nohy, ale vždy si ho dávají na obličej. Nebo si barví své vlasy, protože si myslí, že budou vypadat lépe.

Lidé věnují své hlavě mnohem více času než ostatním končetinám, protože je ze všech končetin nejzjevnější a nevystavovanější. Různé nedostatky a poskvrny na rukou nebo na zádech mohou lidé zakrýt, ale hlava je vždy odhalená.

Hlava je nadřazená všem ostatním částem těla. Dokonce její pozice na vrcholu těla ukazuje na její nadřazenost nad ostatními částmi těla.

Ale hlava není nejdůležitější jenom kvůli tomu, jak vypadá, ale je nejdůležitější, protože se jedná o řídící centrum lidského těla. Všechny instrukce a příkazy přijímá tělo z hlavy a tělo dělá pouze to, co mu hlava přikáže.

Hlava je mimořádně důležitá. Bůh umožňuje žít lidem bez rukou nebo bez nohou. Ale nikdy (!) v celých dějinách lidstva nebyl člověk, který by mohl žít bez hlavy.

Když nám tedy Pavel v Ko 1,18 říká, že Kristus je „hlavou těla, tedy církve“, tak můžeme začít rozumět tomu, o čem mluví. Mluví o tom, jak důležitý je Kristus. Mluví o autoritě Krista, mluví o naprosto bezpodmínečné nutnosti Krista.

Falešné učení je jako nůž, který se snaží odříznout hlavu od těla. Pokud tělo přijde o hlavu, zemře. Pokud tělo odmítne hlavu, pokud je hlava oddělena od těla, tělo zemře.

Toto je důvod, proč je učení o Kristu tak důležité. Můžete mít špatné učení o posledních věcech, ale nemůžete mít špatné učení o Kristu. Můžete diskutovat o tom, jestli církev má být vedená staršími nebo pastorem, či demokratickým hlasováním členů … ale nemůžete se mýlit v učení o Kristu.

Proto se všechny sekty zaměřují na hlavu - jdou proti Kristu! Jestliže useknete hlavu, zničíte tělo. Svědkové Jehovovi jdou proti hlavě. Gnostici jdou proti hlavě. Islám jde proti hlavě.

Pokud dojde k opuštění učení o nadřazenosti Krista nad církví, pokud bude odstraněno učení o Kristu a jeho absolutní svrchovanosti a nadřazenosti jako jediného vládce církve a její jediné autority, potom se tělo stane nepoužitelné. Dnes je mnoho církví, které jsou paralyzované, protože opustily čisté učení o Kristu.

Ale Kristus je nejenom hlavou církve, On je také zdrojem života i původcem existence církve, jak o tom mluví další část našeho textu:

On je počátek, prvorozený z mrtvých. (Ko 1,18)

Slovo počátek nemluví o původu Krista. Kristus byl vždy. Ale druhá věta v tomto souvětí vysvětluje tu první. „Provorozený z mrtvých“ ukazuje na to, co znamená, že „On je počátek“.

Tento počátek nám ukazuje na původ církve a ještě více na původ duchovního života. Kristus existoval vždycky, církev nikoliv. Smrt na svět přišla skrze Adama, duchovní život přišel skrze Krista. Prvorozený z mrtvých znamená, že je prvním, kdo byl vzkříšen ve slávě. Byl zavražděn, ale nyní žije. Zemřel, ale nyní žije navěky. Byl vzkříšen, a tak také my budeme vzkříšeni z mrtvých. Na kříži Otec odvrátil svou tvář od Syna - Bůh vzal svou přízeň a místo ní vylil svůj hněv. Proč? Protože na kříži se Kristus stal naším zástupcem. Bůh zabil svého Syna, ale potom ho vzkřísil z mrtvých. Podívejme se na jeden klíčový verš:

  • Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom - jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce - i my vstoupili na cestu nového života. (Ř 6,4)

Nyní žijeme, protože Kristus je živý. Ale náš život je zcela závislý na připojení k hlavě - musíme být připojeni ke Kristu. Hlava je zdrojem života a vedení.  Lidé mohou žít s cizím srdcem v těle a stále se jedná o stejnou osobu, ale jakmile věda bude moci transplantovat mozek, potom dojde také ke změně osoby. A s církví je to úplně stejné. Zde je všechno nové. Nový život, nová mysl a jednoho dne také nové tělo. Ale musí zde být spojení s hlavou.

Můj spolužák ze střední školy se stal fyzioterapeutem, oženil se, má pět dětí. Vždycky bral rodinu na dovolenou na loď a jeli společně po řece. Rád plaval a tak skákal ze člunu do řeky. Ale jednou, když skočil, tak tam byla mělčina a on si zlomil vaz. Vyplaval a volal o pomoc a z Boží milosti se ho podařilo zachránit, ale je ochrnutý. Jenom s velkými obtížemi může pohnout rukou, ale vůbec nemůže chodit. Jeho hlava je v naprostém pořádku. Jeho tělo je po zdravotní stránce v pořádku. Ale je přerušené spojení mezi hlavou a tělem.

V Koloským 2,13 Pavel napsal, že jsme mrtví ve svých přestoupeních. Tato smrt znamená duchovní smrt. Znamená to, že sami o sobě nemáme duchovní život. Netoužíme po Bohu. Nemáme žádnou schopnost důvěrně poznat Boha, cítit Boha, toužit po Bohu. Nemáme duchovní život. Neměli jsme společenství, naději a neměli jsme opravdovou touhu být obnoveni Bohem. A dokonce - v 1. kapitole verš 21 - vidíme, že jsme byli Božími nepřáteli. Byli jsme nepřátelští vůči Bohu. Každý hřích byl skutkem zrady a vzpoury proti Bohu. Naše hříchy jsou tak strašlivé, že i ty nejspravedlivější skutky nejsou ničím, ba dokonce jsou před Bohem jako odporné hadry (Iz 64,5). Jak je to možné? Je to proto, že všechno, i ty nejlepší skutky, které děláme, děláme pro svou vlastní slávu.

Pokud je ale člověk duchovně mrtví a nemá touhu po poznání Boha, proč je tedy tolik náboženství? Zde je moje odpověď. Náboženství je největším viditelným dokladem lidské ubohosti. Náboženství je modlářství. V náboženství říká člověk Bohu své vlastní podmínky smíření. V náboženství říká člověk Bohu, že nepotřebuje tlouct na dveře a prosit, aby mohl vstoupit. Náboženství je prostě snaha člověka říci: „Já vstoupím do tvého království takovým způsobem, jaký se líbí mně, a tvé království bude mé.“

Je to jako když máte hladového psa a nabídnete mu misku s masem a misku se salátem. Vždycky, vždycky si vybere maso. Nikdy nebude chtít salát. Dokonce i když ho vycvičíte a naučíte ho, že si má vybrat misku se salátem, tak i když kvůli vašim hrozbám půjde k misce se salátem, tak se stejně bude dívat na misku s masem, bude slintat a bude toužit po mase, nikoliv po salátu. Stejně je to s každým náboženstvím. Může vás naučit chovat se lépe nebo jinak, ale nikdy nemůže změnit vaše srdce.

Ale evangelium říká, že naše naděje je jenom v Kristu. Naše naděje není v postavení babylonské věže, která by dosáhla až do nebe. Naše naděje není v nalezení nějaké cesty nebo prostředku, jak se zalíbit Bohu, ale v tom, že uvidíme, že Bůh už všechno sám udělal v Ježíši Kristu. Ježíš je prvorozený z mrtvých. Nepřemýšlejme zde o vzkříšení, ale přemýšlejme o Kristově smrti. On zemřel, abychom my mohli být vzkříšeni.

Kristus zemřel kvůli Božímu hněvu. My žijeme kvůli Jeho vzkříšení. On je prvorozený z té smrti, ve které bychom zemřeli navěky. Je prvorozený z mrtvých, a protože zemřel, my už nezemřeme. Jeho smrt nám přinesla život. On je zdrojem a původcem života a ti lidé, kterým tento život dal, se nazývají církev, jejíž hlavou je a také navždy bude. Jsme živí jenom tak, že jsme spojeni s hlavou. Pokud bychom byli odděleni od hlavy, veškerý život bude ztracen.

Ale v poslední části tohoto verše vidíme nejen ohrožení těla, ale také ohrožení hlavy:

takže je to on, jenž má prvenství ve všem. (Ko 1,18)

Cílem toho, že Kristus je hlavou a prvorozeným z mrtvých je, že má být vyvýšen úplně nade vše!

Evangelium není prostě jenom o našem spasení. Je o Kristově vyvýšení. Díváme se na kříž, na to, co pro nás znamená, ale nemůžeme a nesmíme zapomínat na to, co kříž znamená pro Krista. Ježíš řekl:

  • A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě. (J 12,32)

Kniha Zjevení je plná obrazů, kde všichni jsou svatí shromážděni a společně uctívají beránka. Mluvíme o Zjevení jako o knize posledních časů. Ale co je poslední čas? Konec, cíl a suma všech věcí je vyvýšení a oslavení Boha skrze Pána Ježíše Krista.

Slovo takže mluví o účelu. Nejvyšším Božím cílem bylo vyvýšit Ježíše skrze smrt a zmrtvýchvstání. Smrt Krista byla tím nejponíženějším, nejpokornějším činem, který kdy Kristus udělal. A stejně tak jeho vzkříšení bylo tím největším a nejmocnějším činem, který udělal.

Nejhorší zločin na světě je vidět to, co je nejslavnější a dělat, že to není. Lidé oslavují všechny možné jiné věci. Chodí na koncerty a poslouchají nádhernou hudbu a potom chválí umělce, nebo jdou na fotbal a fandí a oslavují nejlepší hráče, když dají gól nebo je zatracují, když prohrají. Lidé cestují po celém světě, aby prošli hory i kaňony a viděli věci, které jim berou dech a naplňují je úžasem. Ale zpráva o Boží smrti za jejich hříchy s nimi nic nedělá. To je ten nejhorší zločin.

Ale když církev, v níž jste vy i já, porozumí evangeliu, tak jí to vede ke chvále a nadšení jako nic jiného. Evangelium Ježíše Krista je to, co církev naplňuje vášní pro uctívání a posiluje jí to v službě evangeliu. Toto se děje, protože naše spasení je pro Kristovo vyvýšení. Uctívání a vyvyšování Ježíše je cílem evangelia.

A verš 19 nám ukazuje ještě jasněji, proč je to tak dalekosáhlé. Vysvětluje nám, že Kristus bude vyvyšován, protože je Bůh. Pokud se díváme na vzkříšení v kontextu Kristova Božství, tak podle verše 19 rozumíme tomu, že člověk, který zemřel na kříži, nebyl pouhou obětí ani zástupcem, ale byl to Boží Syn.

Plnost sama se rozhodla v Něm přebývat. (ČSP - neboť se Otci zalíbilo, aby v něm přebývala veškerá plnost.) (Ko 1,19)

Mohli bychom zde mluvit o Kristově Božství, a dokonce bychom měli, ale verš 19 nemluví jenom o tom, že Ježíš je Bůh. Mluví o tom, že Ježíš vnáší radost do srdce Otce a že Otcova plnost přebývá v Ježíši. Bůh je oslaven a naplněn radostí, když se dívá na Syna.

Musím zde na okamžik zastavit a zeptat se vás, jestli jste někdy přemýšleli o Bohu jako o Bohu radosti. Přemýšleli jste někdy o okamžiku, kdy je Bůh šťastný? A nejenom, kdy je Bůh šťastný, ale kdy je tou nejšťastnější bytostí v celém vesmíru? Uvědomujete si, co to znamená, být stvořeni podle Božího obrazu? Uvědomujete si, že to, co činí Boží hněv více pochopitelný, je skutečnost, že jsme pokazili Boží radost? Eden zarmoutil Boží srdce, protože mu ukradl Jeho radost. Bůh pohlédl na stvoření a viděl, že je dobré - a radoval se z něj. Ale hřích člověka okradl Boha o jeho radost. Bůh je Bohem radosti.

Přemýšleli jste někdy o nebi jako o místě z bílého mramoru, které bude podobné obrovské katolické katedrále, kde budou všichni tiše sedět v bázni a v úžasu? Ale nebe je místem radosti, protože Bůh je Bohem radosti. Raduje se ze svého Syna a nalézá v Něm potěšení, a kdybych měl víc času, tak bych kázal dál ze Sofonjáše 3,17 a ukázal vám, že Bůh nalézá potěšení také v nás. Bůh je tebou potěšen, můj příteli. Pokud jsi vložil svou víru v Ježíše Krista, Bůh se nyní na tebe dívá stejně, jako se dívá na svého vlastního Syna. Dívá se na tebe s potěšením.

Dovolte mi to ukázat z verše 20. Bůh je nejvíce potěšen svým Synem a to nejenom pro to, kým Syn je, ale pro to, co udělal.

Skrze něho a v něm bylo smířeno všechno, co jest, jak na zemi, tak v nebesích - protože smíření přinesla jeho oběť na kříži. (Ko 1,20)

Slovo smíření je jedno z pěti klíčových slov, jimiž Nový zákon popisuje slavné spasení v Kristu. Další čtyři slova jsou ospravedlnění, vykoupení, odpuštění a přijetí.

ospravedlnění stojí hříšníci před Bohem se svou vinou a v odsouzení, ale jsou prohlášeni za spravedlivé (Ř 8,33).

Vykoupení ukazuje hříšníky, kteří stojí před Bohem jako otroci, ale jsou propuštěni na svobodu (Ř 6,18-22).

Odpuštění ukazuje na to, že hříšníci jsou dlužníky Boha, ale jejich dluh je zaplacen a je jim odpuštěno (Ef 1,7).

přijetí jsou hříšníci před Bohem jako cizinci, ale On z nich dělá své syny (Ef 1,5).

A nakonec zde, ve 20. verši máme slovo smíření. Hříšníci jsou Boží nepřátelé, ale Bůh z nich dělá své přátele (2 K 5,18-20).

Následující verše (21-22) to ukazují naprosto jasně:

  • I vás, kteří jste dříve byli odcizeni a nepřátelští Bohu svým smýšlením i zlými skutky, nyní s ním smířil, když ve svém pozemském těle podstoupil smrt (Ko 1,21-22).

Smíření je doktrína, která učí, že Bůh z těch, kteří byli jeho zarytými nepřáteli, učinil své přátele (Ř 5,10). To je velmi radikální učení. Takže pokud Bůh vezme hříšníky a ospravedlní je, prohlásí je za spravedlivé, tak to je jedna věc. Pokud nám Bůh odpouští a umožňuje nám přijít od nebe a žít tam v pokoji v nějakém koutku jeho království, tak to je úžasné. Ale když Bůh vezme své nepřátele, odpůrce, bezbožné vzbouřence a udělá z nich své přátele, které posadí ke svému stolu, pomaže jejich hlavy olejem, takže je dobrota a laskavost provází po všechny dny jejich žití, tak to je neuvěřitelné. Jestliže smíření znamená, že Bůh z těch, kdo ho nenávidí, učiní ty, kdo ho milují, potom není lepší místo, kde by se mohla projevit moc tohoto smíření, než je Česká republika. Všichni jsou zde nepřátelští Bohu. Všichni zde nenávidí Boha - to je pole připravené ke žni, s Božími nepřáteli, kteří se mohou stát Božími přáteli skrze vylití Jeho Ducha.

Ale naše modlitba dnes nemůže být pouze za to, aby Boží nepřátelé zde České republice byli smířeni s Bohem, ale také za to, aby ti, kdo již byli smířeni, vy zde, mnohem více porozuměli té úžasné nádheře toho, co to znamená být smířen s Bohem, být přítelem Stvořitele celého vesmíru.

Mnohokrát jsem v životě kázal o tom, co má církev dělat pro Boha, ale stále více si uvědomuji, že je daleko důležitější, aby církev, tedy znovuzrození křesťané, věděli a stále více rozuměli tomu, co Bůh udělal pro nás.

Poslechněte si, co napsal prorok Sofonjáš:

  • Hospodin, tvůj Bůh, je uprostřed tebe, bohatýr, který zachraňuje, raduje se z tebe a veselí, láskou umlká a opět nad tebou jásá a plesá." (Sof 3,17)

Znáte takto na Boha? Vidíte, jak radikální je Boží péče o vás? Vidíte, jak mocná je Boží láska k vám? Nebo si představujete Boha jako starého muže s dlouhými vousy, který sedí na trůnu a je obklopen svými služebníky, kteří ho oslavují a nosí mu hrozny? Boží láska k jeho dětem je ohromná a Bůh si své děti cení velmi vysoko. Jeho radost z nich je nekonečná radost. Zpívá a raduje se ze svého slavného dědictví, jímž je jeho církev.

Musíme opustit představu, kterou jsme si vytvořili ve své mysli, že Bůh po nás touží jenom natolik, nakolik my toužíme po Něm. Tak to není. Bůh je větší než cokoliv, co jsme my. Jeho moudrost je nekonečná, Jeho síla je všemocná, a Jeho láska nemá žádná omezení.

Kdybyste vzali všechnu lásku, kterou může mít člověk ke svému partnerovi v manželství, ke svým dětem a rodičům, tak všechna tato láska by byla jen nepatrnou kapičkou proti oceánu lásky, kterou Bůh miluje své děti. Svatí, nikdy nemůžete vyčerpat Boží lásku k nám a Boží péči o nás. A jestli se někde ukazuje, tak je to právě na kříži. Člověk může položit život za svého přítele. Může položit život, aby zachránil druhé, ale Bůh vyhlašuje svou lásku od hlubin pekla až k výšinám nebe na Golgotě. Evangelium je tak radikální, že bychom až mohli být v pokušení myslet si, že Boží láska k hříšníkům je tak veliká, že nás miluje víc než svého vlastního Syna. Aby se toto pokušení nestalo hříchem, tak musíme pamatovat na to, že jsme spasení proto, aby byl Kristus vyvýšen.

Závěr

Chtěl bych, abychom dnes ráno odcházeli s tím, že se budeme radovat z následjících věcí a přemýšlet o nich: falešní učitelé se snaží oddělit hlavu od těla. Falešné evangelium se pokouší odstranit nádheru a život, které proudí z hlavy tím, že ji chtějí odříznout. Ale jiné nebezpečí pramení také z toho, že ztratíme spojení s hlavou. Hlava bude stále připojená k tělu, ale tělo na ní nebude nijak reagovat.

Svatí, jste připojeni k hlavě? Jste plni života? Žijete evangeliem? Rostete v porozumění toho, jak veliké je evangelium Ježíše Krista? Byl jsem ohromen tímto listem, protože jsem přemýšlel o jeho hlavním tématu, jímž je 'Dostatečnost Ježíše Krista' nebo 'Vyvýšenost Ježíše Krista'. Ale čím více tento list studuji, tím více si uvědomuji, že jeho tématem není jenom učení o Kristu, správná doktrína o osobě Ježíše Krista. Tématem této knihy je 'Naděje evangelia'. Je to právě zde, ve verši 23: „a nedáte se odtrhnout od naděje evangelia“.

To nejsou nespasení, kteří se odtrhnou od naděje evangelia, to je církev. Největší nebezpečí, kterému čelíme, je, že se odtrhneme od naděje evangelia tím, že se poženeme za jinými doktrínami nebo dalšími věcmi. Vyskočíme ze člunu, abychom plavali v jiných doktrínách, ale skončíme se zlomeným vazem, protože NIC nemůže být hlubší než evangelium. Nic není dalekosáhlejší nežli pravda o tom, že máme živý a věčný vztah s Bohem skrze Ježíše Krista. Boží láska a přízeň se dnes ráno zaměřuje přímo na nás a já se modlím, aby vaší nadějí bylo, že již brzy ho uvidíme tváří v tvář. Naše představa o radosti, kterou zakusíme, až Ho uvidíme tváří v tvář, je ničím ve srovnání s radostí, kterou má už nyní z vás.

Amen.