Napsáno na obalu Bible – Ef 1,3-4

Vyvolil nás před stvořením světa…

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 13. října 2013

Pokoj vám a milost, milí v Kristu. Dnes máme před sebou další dva verše z listu Efezským. Prošli jsme už společně úvodní dva verše a viděli jsme, jak hned od začátku svého listu, od prvních slov, apoštol Pavel buduje věřící ve zdravém učení a ve víře.

Hned na začátku apoštol Pavel jasně definoval, kdo je to křesťan. Křesťané jsou svatí věřící, kteří jsou v Kristu. To je dostatečně jasná a vyčerpávající charakteristika opravdových křesťanů a z ní vyplývá dobrá a srozumitelná charakteristika Kristovy církve, které byl a je určen Pavlův list – církev je společenstvím svatých, společenstvím těch, kteří jsou v Kristu. Tito lidé zakoušejí Boží milost, která vede k pokoji.

List Efezským je jako symfonie. Hned v prvních dvou verších je vyznačené téma celého listu – křesťan, církev, milost, pokoj a především – jako vrchol a refrén všeho – Pán Ježíš Kristus. Zbytek celé první kapitoly tvoří dvě ohromné a mocné modlitby. Budeme nyní číst první z nich – verše 3-14.

Úvod

Apoštol Pavel obvykle na začátku svých listů po úvodním pozdravu děkuje Bohu za adresáty listu, za jejich víru a za to, jak s nimi Bůh jedná. Také v listu Efezským je tato pasáž s díkůvzdáním, ale začíná až v 15. verši první kapitoly.

Předchozích dvanáct veršů, verše 3-14 jsou chválou Bohu za to, co Bůh udělal pro křesťany a v nich. Před námi je nejdelší souvětí v Bibli. Verše 3-14 jsou totiž v řečtině jednou jedinou větou, jediným souvětím. Někteří učenci dokonce říkají, že se jedná o největší a nejmonumentálnější souvětí, jaká kdy bylo dochováno v řecké literatuře. V celém listu je celkem osm hodně dlouhých souvětí a tři z nich jsou modlitby. Tato je první z nich. Je největší a také nejhlubší a nejoslavnější.

Toto souvětí má v řečtině 202 slov – mimochodem to je minimální délka slohové práce státních maturit. Apoštol Pavel by zjevně neměl problémy s délkou maturitní práce – otázka je, zda by tomu někdo rozuměl, kdyby na celou práci použil jediné souvětí.

Před námi je souvětí, které je mohutné, mocné, komplexní. Je to text, který popisuje Boží dílo od věčnosti do věčnosti. Popisuje Boží dílo jak v člověku samotném, tak v celém stvoření, v celém vesmíru, ve světě duchovním i světě fyzickém, materiálním.

  • Efezským 1:10 …že podle svého plánu, až se naplní čas, přivede [Bůh] všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu.

Ve  dvanácti verších této modlitby je vypsaná Boží sláva jedním z nejlepších způsobů, jaký můžeme v Písmu najít. Před námi je věta, která je plodem velice duchovní a nesmírně přemýšlivé mysli. Tato věta je modlitbou, díkůvzdáním, chválou, je rozjímáním, které vyjadřuje úžas nad velikostí Boží.

Tato slova nás směřují jedním jediným směrem, vyjadřují nejvlastnější cíl Božího jednání – třikrát se tady opakuje „ke chvále Jeho slávy“ (v. 6, 12, 14). Všechno, co Bůh dělá, dělá s ohledem na svou slávu.

Bůh, který je tady popsán, to není žádný dědeček v noční košili, co sedí na obláčku, to není nějaký bezmocný bůžek lidských představ, který se sklání před svrchovaným rozdhodnutím člověka. To není automat na přání, který by tady byl k tomu, aby naplňoval naše sobecké vášně, plnil naše přání a žádosti.

To není bůh, který couvá před velikým člověk, to není bůh, který by nemohl prosadit, co chce, není to bůh, který by byl omezen tím, že se lidem bude nebo nebude chtít, že mu lidé něco dovolí nebo nedovolí dělat. Podívejte se do toho textu – tady je Bůh, který stvořil, vyvolil, předurčil, Bůh, který vykoupil, zjevil, předsevzal si, Bůh který přivede všechno k jednotě v Kristu!

  • Efezským 1:11 [Bůh, který] všechno působí rozhodnutím své vůle!

Moji milí, když budete mluvit a kázat o takovém Bohu, tak přijdou lidé, kteří se považují za křesťany, a řeknou – v takového Boha věřit nebudu. Kdyby měl být Bůh takový, tak raději budu ateista. Takoví lidé ve skutečnosti uctívají svojí vlastní představu Boha – toto je nejnebezpečnější moderní modlářství. Každý z nás má trochu pokřivenou představu o Bohu – tak to skuečně je, ale proto máme Boží slovo, abychom rostli v poznání Boha takového, jaký doopravdy je. Je skutečně tragické, že Bůh, ve kterého věří mnozí tzv. křesťané, není Bohem, který se nám zjevuje skrze své slovo. To není Otec našeho Pána Ježíše Krista, to není Bůh, kterého bychom mohli poznat v Kristu Ježíši.

Tady je Bůh, který neoslavuje člověka, ale sebe. Jonathan Edwards, teolog velkého probuzení v Americe v 18. století napsal: Protože Bůh je nekonečně dokonalý, tak Mu musí jít o Jeho vlastní slávu, protože oslavovat něco menšího nebo méně dokonalého než je On sám, by byl hřích. Protože je Bůh nekonečně dokonalý, tak by byl nespravedlivý, kdyby neoslavoval to, co je dokonalé, což znamená sám sebe.

V našem textu se dnes budeme soustředit na Boha, který jedná ke své slávě a k našemu spasení. Jak? Především vidíme, že:

I. Požehnaný Bůh nám požehnal (v. 3)

Po prvních dvou verších, které tvoří pozdrav a přivítání pokračuje Pavel chválou Boha a střemhlav se vrhá do hloubky největších doktrín Božího slova – jde k nebeským výšinám a k době před stvořením světa. A všechno v tomto oddíle se soustředí na Boha, na Boží trojici, na Boha Otce, na Boha Syna a na Boha Ducha svatého. Mimochodem celá tato modlitba je trojiční – v souvislosti s chválou Boží slávy ve verších 6, 12 a 14 ji můžeme rozdělit na dílo Boha Otce (4-6), dílo Božího Syna (7-12) a dílo Ducha svatého (13-14).

Boží slovo nás vede k tomu, že Bůh musí být vždycky v centru, musí být na prvním místě, musí být tím nejdůležitějším ze všeho. Křesťané musí být radikálně zaměření na Boha, nikoliv soběstřední, ale Bohostřední.

  • Ř 11:36 Vždyť z něho a skrze něho a pro něho je všecko! Jemu buď sláva na věky.

Současná církev i jednotliví křesťané se topí v mnoha problémech z jednoho důvodu – protože se soustředí na sebe, jsou subjektivní, jde především o ně, jsou soběstřední! Individualismus a sobectví jsou modlami naší doby. A je velmi snadné z této perspektivy číst také Ef 1,3:

  • Efezským 1:3 Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů;

Jde o nás? Jde přece o naše požehnání, o dary pro nás… Nikoliv – všimněte si, kde apoštol začíná: Pochválen buď Bůh, nebo jak zní lepší překlad – požehnaný Bůh. Bůh je hoden chvály. Pavel tady používá třikrát stejné slovo v různých tvarech – poslouchejte překlad ČSP:

  • Ef 1:3 Požehnaný Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nám požehnal veškerým duchovním požehnáním v nebeských [věcech] v Kristu.

Bůh je požehnaný. On je zdrojem všeho požehnání. Proto je také hoden veškeré naší chvály. Jak se toto požehnání projevuje? První u čeho musíme začít, je, že toto požehnání není nikde jinde než:

A. V Kristu

Bůh nám požehnal – v Kristu. Mimo Krista není nic. Znovu si všimněte díla Boží trojice, které tady ve v. 3 vyniká – Bůh Otec nám v Kristu požehnal a toto požehnání nepřichází do našich životů nijak jinak než skrze Ducha svatého. Duch svatý je ten, kdo všechno toto požehnání, které je v Kristu přináší do našich životů.

Duch svatý nás usvědčuje z hříchu, Duch svatý nám otevírá oči, abychom viděli nádheru Krista, k němuž nás Otec přitahuje, Duch svatý nám dává nové srdce a nový život, takže můžeme vyznat své hříchy, činit pokání a věřit v Pána Ježíše a tak v Něm nacházet plnost všeho Božího požehnání.

Bůh stojí na začátku evangelia, Bůh stojí na začátku našeho duchovního života, Bůh stojí za vším co, máme. Je to tak, že všechno, co máme, dokonce všechno, co kdokoliv má, včetně těch, kdo nejsou křesťané, všechno má svůj původ u Boha, všechno pochází od Něj.

  • 1 Korintským 4:7 Kdo ti dal vyniknout? Máš něco, co bys nebyl dostal? A když jsi to dostal, proč se chlubíš, jako bys to nebyl dostal?

Ale požehnání, o němž je řeč tady, se týká jenom křesťanů.

Prvním důvodem proč to mohu tvrdit, je, že jenom křesťané jsou v Kristu. A jenom v Kristu je toto požehnání. To neznamená, že z něj nemůže vzít užitek nikdo další – jsou další způsoby, jak požehnání, které je v Kristu, přetéká na další lidi, na ty, kteří v Kristu nejsou. Hodně se teď mluví o hornících na dole Paskov. Horníci, kteří budou propuštěni, dostanou odstupné 24 měsíčních platů. Ale kolem dolu Paskov pracuje i řada dalších lidí – jsou lidé, kteří mají práci proto, že tady pracují horníci. Mohou to být řidiči, nebo lidé v kantýně nebo další. Až skončí horníci, tak skončí i tito lidé, ale protože nejsou zaměstnanci dolu, tak nedostanou nic. Žádné benefity se jich netýkají.

Křesťané podobně přijímají všechen užitek od Boha, protože jsou v Kristu. Jenom skrze Krista můžeme přijít k Bohu a jenom v Něm tak můžeme najít pravé duchovní požehnání. Mimo Krista žádné vlastní požehnání není.

Mnohdy i křesťané hledají požehnání ve věcech tohoto světa, ve věcech, které nejsou v Kristu, ve zkušenostech, které jsou oddělené od Krista – ale žádné pravé a ryzí požehnání není mimo Krista. Bez Něj dojdeme jenom k práznotě a k marnosti.

Je tady ještě druhý důvod, proč požehnání, o němž je tady řeč, je jenom pro křesťany. Je to totiž požehnání:

B. V duchovních věcech

Jedná se o duchovní požehnání. To je opět něco, co je vlastní jenom křesťanům. I nekřesťané mohou zakoušet duchovní věci a přijímat cosi, co budou nazývat duchovním požehnáním, ale nejedná se o skutečné duchovní věci. Takové věci k člověku přichází jedině skrze Krista. Prosto musíme trvat na tom, že se jedná o věci, které nejsou od Boha, ale od ďábla a dalších padlých andělů, od duchovních mocností, které drží lidi v zajetí a v temnotě, aby jim nezazářilo světlo evangelia.

Doslova v našem textu čteme o duchovním požehnání v nebeských věcech. To je něco, co musíme zdůraznit zvláště v dnešní době. Dnes je velmi rozšířené falešné učení, které říká, že křesťan má nárok na to, aby byl zdravý a bohatý zde na zemi. Ale apoštol zde mluví o nebeských věcech, o duchovním požehnání. Přijde den, a nikdo z nás neví, kdy to bude, kdy budeme odvoláni z tohoto světa a budeme už navždy v přítomnosti Krista. V onen den, mluvím o dni smrti, si s sebou před Boží tvář nevezmene ani své bohatství ani své zdraví, ani své vzdělání, ani svou knihovnu, své bankovní konto, své zlato nebo šperky. Nevezmeme si s sebou nic z tohoto světa. Nejmoudřejší král, který kdy žil, král Šalamoun, říká o člověku:

  • Kazatel 5:14 Jako vyšel z života své matky, nahý zase odchází, jak přišel, a za svoje pachtění si nic neodnese, ani co by se do ruky vešlo.

Proto nám náš text říká, že požehnání, které v Kristu máme, je duchovní požehnání, je to požehnání nebeských věcí. Týká se především našeho spasení, ale nesmíme tomu rozumět příliš úzce. Nejde jen o naši duši – jde o všechno, co s tím souvisí. Pavel se modlil za to, aby křesťané:

  • Efezským 1:18 …osvíceným vnitřním zrakem viděli, k jaké naději vás povolal, jak bohaté a slavné je vaše dědictví v jeho svatém lidu…

Duchovní požehnání nebeských věcí to je všechno, o čem budeme mluvit v následujících verších. Pavel to popisuje v prvních třech kapitolách listu. A všimněte si ještě jedné důležité charakteristiky, kterou uvádí – požehnaný Bůh nám v Kristu požehnal:

C. Ve všem

Boží slovo tady mluví o veškerém duchovním požehnání. Není nic, co by nám Bůh nedal. Není nic, co by Bůh jedněm zatajil a jiným odhalil, co by jedněm odepřel a jiným dal. Každému, kdo je v Kristu, je dáno všechno duchovní požehnání nebeských věcí.

Dokonce je tady napsáno, že Bůh nám už v Kristu tyto věci dal, už nám požehnal. V originále je tady sloveso ve tvaru minulého času, jehož důsledky přetrvávají do současnosti. Nejsem si úplně jistý, že Pavel chtěl právě tohle zdůraznit, protože v tomto čase jsou i další slovesa v tomto odstavci, ale rozhodně to vyjadřuje, že Boží požehnání je záležitostí minulosti a přítomnosti. Není to něco, co by bylo před námi. Není to něco, co bychom si museli nějak zasloužit.

Někdy lidé přistupují k Bohu s tím, že když budou dělat to a to, tak získají Boží požehnání, když budou dostatečně svatí, když budou dost zbožní, když budou správně uctívat Boha, když se budou hodně modlit… – můžete si sami dosadit cokoliv. Ale je to přesně obráceně – Bůh nám v Kristu požehnal vším duchovním požehnáním, abychom ho mohli uctívat, abychom mohli být svatí, abychom žili zbožně, abychom se modlili a oslavovali Boha.

  • 2 Pt 1:3 Všecko, čeho je třeba k zbožnému životu, darovala nám jeho božská moc, když jsme poznali toho, který nás povolal vlastní slávou a mocnými činy.

Takto je Bůh oslaven. Nejsme to my, kdo přinášíme něco Bohu, ale je to On, kdo nám přináší své požehnání, abychom Ho mohli oslavovat. A následující verš (4.) nám toto Boží požehnání podrobně vysvětluje:

II. Požehnaný Bůh nás vyvolil (v. 4a)

Hned na začátku svého listu jde Pavel k velmi těžkému učení Božího slova – k učení o vyvolení. Když toto slovo řeknete některým křesťanům, tak je to jako kdybyste zamávali červeným hadrem před zdivočelým býkem.

Učení o vyvolení je v křesťanských kruzích zdrojem diskuzí a polemik, dohadů, hádek. Problém ale není v učení samotném – problém je, moji milí, v nás. Podívejte se na to, co dělá apoštol Pavel. Učení o vyvolení je součástí jeho chvály Bohu, je součástí jeho modlitby.

Budeme se tímto tématem, učením o vyvolení a předurčení mnohem více zabývat příště, proto teď řeknu jenom jednu poznámku. Bůh nás dobře zná a proto věděl a předpokládal, jaké těžkosti bude toto učení působit naší pýše a nezávislosti. Proto nám ve své moudrosti a ve slitování dal ve svém Slově odpověď na naše námitky – podívejte se do Ř 9,13-24. Přečtěte si celý tento oddíl – Boží slovo tady mluví o vyvolení a o Boží svrchovanosti ve spasení a teké o námitkách, které lidé přinášejí. Jak na to apoštol reagoval? Přečtu jenom dva verše z tohoto oddílu:

  • Ř 9:20-21 Člověče, co vlastně jsi, že odmlouváš Bohu? Řekne snad výtvor svému tvůrci: „Proč jsi mě udělal takto?“ Nemá snad hrnčíř hlínu ve své moci, aby z téže hroudy udělal jednu nádobu ke vznešeným účelům a druhou ke všedním?

Člověče, co vlastně jsi, že odmlouváš Bohu! To je Boží odpověď na naše námitky, na naši vzpouru. Učení o svrchovaném Božím vyvolení vyvolává v lidech odpor, někdy až zuřivý. Vyvolává ho dnes, stejně jako ho vyvolávalo přede dvěma tisíci lety. Je to ohlas toho, co se stalo v Edenu – člověk chce být pánem, člověk chce rozhodovat, člověk chce být svrchovaný a nezávislý. O tom to nakonec všechno je – o naší nezávislosti. A přijmout myšlenku, že Bůh rozhodl, že On je svrchovaný, rozumějte doopravdy svrchovaný i se všemi důsledky, které to přináší, je dost nepohodlné a nepříjemné. Znamená to přijmout, že jsme naprosto a cele závislí na Bohu. Ale přesně o tom je učení o vyvolení, o tom je Boží svrchovanost.

Podívejme se teď rychle na to, co o vyvolení učí náš text – především se zde říká, že jsme vyvolení:

A. V Kristu

Co to znamená? Dnes je mezi evangelikálními křesťany stále více rozšířený pohled švýcarského novoliberálního teologa minulého století, Karla Bartha, který zjednodušeně říká, že ‚v Kristu‘ znamená, že Bůh vyvolil Krista. Jenom Krista a nikoho jiného. A jenom tehdy, když člověk přijde ke Kristu a uvěří v Něj, tak dostává do Krista, tedy do Božího vyvolení.

Ovšem nejedná se o nic nového – jde o starý pohled na vyvolení, který je oblečený do obnoveného kabátu. Jsou totiž jenom dvě možnosti, jak můžeme vyvolení rozumět. První možnost říká, že Bůh ve své moudrosti svrchovaně a nezávisle, tedy bez ohledu na cokoliv v člověku, bez ohledu na jakékoliv činy nebo zásluhy člověka, vyvolil část lidí ke spasení, zatímco ostatní pominul v jejich zatracení.

Druhý názor říká, že se Bůh ve své moudrosti podíval do budoucnosti a viděl, kdo z lidí uvěří a takového člověka vyvolil. Jinými slovy Bůh vyvolil toho, kdo si předtím vyvolil Boha. Toto je v současnosti nejrozšířenější pohled na otázku Božího vyvolení, přinejmenším mezi českými křesťany.

Buď je Boží vyvolení bez ohledu na člověka a cokoliv, co je v člověku, nebo je tady myšlenka Božího vyvolení na základě toho, co je v člověku, tedy na základě toho, že někdo v sobě nějak našel víru a někdo jiný nikoliv. Je to tak, že zastánci toho druhého pohledu potom musí obtížně a krkolomně vysvětlovat, jak to tedy je s tím, že jsme spaseni z milosti a nikoliv na základě našich vlastních zásluh. Nechci se tím dále dneska zabývat, ale chci říci, že naše spasení nestojí na tom, čemu věříme o vyvolení. Jsme spaseni vírou ve vzkříšeného Krista a Jeho zásluhy, nikoliv vírou ve vyvolení. A to potřbujeme mít neustále na paměti.

Bůh vyvolil jednotlivce – Pavel tady píše „nás“. A vyvolil nás v Kristu. Mimo Krista není žádné vyvolení. Už jsme to zdůraznili u Božího požehnání, a tady to musíme udělat znovu.

Kdo byl před stvořením světa Bohem vyvolen, ten nakonec skončí v Kristu, ten bude skrze Krista také zachráněn. Není jiná možnost záchrany než z milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista. Mimo Krista nikdy nikdo nebyl a nebude zachráněn. Bez Krista není žádné spasení. A bez Krista bychom také nemohli mluvit ani o vyvolení. V tomto světle nám dávají smysl slova Pána:

  • J 6:44 Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal…

Když se Pán Ježíš modlí k Otci v Janovi 17, tak ho prosí, aby oslavil svého Syna, jako Syn oslavil Jeho, a potom říká:

  • Jan 17:2 …tak jako jsi mu dal pravomoc nad veškerým tělem, aby všem těm, které jsi mu dal, dal život věčný. (ČSP)

Na tomto místě musíme ale zdůraznit, že nikdo nebude spasen bez víry, bez toho, že by činil pokání a že by se pokořil před Kristem a následoval Ho. Ti, kdo jsou v Kristu, jsou zde proto, že k Němu přišli – byli Otcem přitaženi, slyšeli zvěst evangelia o tom, že jsou hříšníci, kteří si nezaslouží nic jiného než odsouzení a smrt, a uvěřili tomu, že Kristus na sebe vzal všechny naše hříchy, vnesl je na kříž, kde na ně Bůh Otec vylil svůj hněv. Tak naše hříchy smazal a my se nyní můžeme postavit před Boží tvář.

B. Před stvořením světa

Boží slovo nám říká, že Bůh nás vyvolil před stvořením světa. Tady jsme u názvu dnešního kázání – napsáno na obalu Bible. Na první stránce Bible je popsáno stvoření světa. Ale to, o čem dnes mluvíme, se odehrálo ještě před tím. Kdybychom to měli zapsané chronologicky v Písmu, tak by to muselo být na obalu Bible.

Moji milí, toto časové určení nám znovu ukazuje na Boží svrchovanost a nezávislost Jeho rozhodnutí. Dříve než bylo cokoliv stvořeno, už tady byla Boží volba, Boží rozhodnutí, Boží vyvolení.

Znovu si všimněte, v jakém kontextu to tady Pavel říká – je to v kontextu chvály, v kontextu dobrořečení, v kontextu modlitby. Pavel oslavoval Boha a říkal, že požehnaný Bůh nám požehnal tím, že nás před svořením světa vyvolil. To je skutečně slavné – je to něco, co ve všech směrech přesahuje naše chápání. Jak často nad tím kroutíme hlavou a snažíme se to nějak vysvětlit místo toho, abychom udělali totéž, co Duchem svatým inspirovaný apoštol – padli na kolena a s vděčností v srdci vzdávali Bohu chválu.

Tady se učíme něco velikého – zdravé učení Božího slova vede ke chvále a uctívání. Nevede k vysvětlování, ale k oslavě. To je něco, co nacházíme v Božím slově od začátku do konce. Učení vede k uctívání. Bez zdravého učení nemůže být ani řeči o zdravém a pravdivém uctívání. Když vidíme to, co Bůh dělá, tak ačkoliv tomu možná nerozumíme a neumíme to vysvětlit, tak Boha uctíváme.

Poslední věc, kterou dnes zmíníme o samotném vyvolení, je, že je:

C. Ke spasení

Už jsme viděli, že požehnání, které máme ve vyvolení, není závislé na ničem, co je v nás samotných. Znamenalo by to totiž, že v nás je nějaká kvalita, která v jiných lidech není. Vyvolení je primární příčinou spasení. Jsme vyvoleni ke spasení. V našem textu je to trochu opsané a za okamžik se na to podíváme, nyní však otevřeme:

  • 2 Te 2:13  Stále musíme děkovat Bohu za vás, bratří milovaní od Pána, že vás Bůh jako první vyvolil ke spáse a posvětil Duchem a vírou v pravdu, abyste měli účast na slávě našeho Pána Ježíše Krista; k tomu vás povolal naším evangeliem.

Bůh vás vyvolil ke spáse. Podobně např. Ř 8,28-30. A ta další slova vedou přímo k poslední části našeho dnešního textu:

III. Požehnaný Bůh nás posvěcuje (v. 4b)

Mnohdy lidé namítají, že učení o vyvolení vede k pasivitě. Jednou spasen, provždy spasen – tak proč bych se měl nějak trápit. Milovaní svatí, to je naprosté nepochopení tohoto vzácného učení.

Boží vyvolení vede k naprosté jistotě. Ježíš říká:

  • Jan 6:37 Všichni, které mi Otec dává, přijdou ke mně; a kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven.

Kdo je v Kristu, nemusí se bát. Musí se zkoumat a prověřovat, zda je skutečně v Kristu, ale nemusí se bát, že by se ho Kristus někdy zřekl. Požehnaný Bůh, který nás vyvolil, nás nenechal bez prostředků, jimiž bychom mohli posuzovat svůj duchovní stav. Podívejte se na druhou polovinu v. 4:

  • Ef 1:4 …vyvolil nás, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří.

Vyvolení před stvořením světa, a tedy spasení v nynějším čase, vede k posvěcení. Nevede k pasivitě, ale bude se aktivně a viditelně projevovat v životě křesťana. Bude se projevovat bojem s hříchem, posvěcením, bude se projevovat úsilím o bezúhonný život, bude se projevovat tím, čemu říkáme Boží výchova. To je posvěcení. Bůh své děti vychovává, posvěcuje, protože jednoho dne budou stát před Jeho tváří a budou mít podíl na Jeho svatosti. To je cíl, k němuž nás vychovává a k němuž směřuje náš život. Máme tedy být:

Svatí a bez poskvrny

Svatost je cílem křesťanova života. Je to naprostá oddělenost pro Boha a Jeho slávu. Abychom byli chválou Jeho slávy!

  • 1 Petrův 1:15  ale jako je svatý ten, který vás povolal, buďte i vy svatí v celém způsobu života.

Svatost se týká každé oblasti křesťanského života. Nic nám není ponecháno pro nás samotné. V křesťanově životě nemůže být žádná oblast, kde by si řekl: V této věci mi Bůh nemá co říci. Tato věc je jenom moje záležitost. Naší normou je taková svatost, jakou má Bůh sám.

Právě toto je jedna z věcí, která je charakteristická pro Boží děti, pro ty, kteří jsou v Kristu, kteří byli vyvoleni před stvořením světa. Svatost a bezúhonnost. Svatost s důrazem na vnitřní oddělení se a bezúhonnost s důrazem na to vnější – aby náš život byl navenek i uvnitř čistý.

Posvěcení je důsledkem Božího požehnání, je výrazem, vyjádřením Božího vyvolení. Bůh nás vyvolil, abychom byli svatí. Nevyvolil nás proto, že by viděl, že budeme svatí nebo proto, že jsme se stali svatými. Ale abychom mohli být svatými, tak nás Bůh vyvolil. Další dva verše Efezským říkají:

  • Efezským 1:5-6 Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny a chválili slávu jeho milosti, kterou nám udělil ve svém Nejmilejším.

Není větší důvod ke chvále a k oslavě Boha. Bůh je veliký a slavný a učinil všechny tyto věci pro naše spasení, posvěcení a oslavení. On sám je učinil, abychom my mohli být chválou Jeho slávy. Vzdejme mu za to díky.

Osnova kázání