Narození Ježíše Krista - Lk 2,1-20

Verze pro tiskVytvořit PDF

Boží sláva se zjevuje obyčejným lidem

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 6. dubna 2008  (49:23) osnova 

Máme dnes před sebou příběh, který je nesmírně populární a zná ho dokonce většina lidí, kteří vůbec nejsou věřící - narození malého Ježíška, tzv. vánoční příběh. Nepřipadá vám to trochu zvláštní číst na začátku dubna vánoční příběh? Všimli jste si, jak často spojujeme některé příběhy nebo pasáže z Bible s nějakými událostmi a dokonce bych řekl, že je to tak, že když jsme četli tento náš text z Lukáše, tak se nám v mysli vynořují jesličky, sníh, hvězdy, vánoční atmosféra apod.

Ale v Bibli většina z těchto věcí není - v Betlémě, kde se Ježíš narodil, není žádný sníh, Ježíš se nenarodil o Vánocích - to jenom lidé zavedli tento svátek a zmiňované jesličky jsou se vší pravděpodobností také jenom naší evropskou iluzí. Lukáš, který tento příběh napsal, neměl v úmyslu zavést slavení vánoc, ale chtěl svému příteli Teofilovi pečlivě vypsat všechny tyto věci:


  • aby poznal hodnověrnost těch věcí, jimž byl naučen. (Lk 1,4)
Proto chci, abychom si dnes ukázali, 1. jak tento příběh zapadá do kontextu Lukášova evangelia - ukážeme si některé souvislosti a návaznost jednotlivých příběhů. 2. Ukážeme si, že tento příběh není jenom vánočním příběhem, ale že z něj můžeme čerpat každý den a při každém čtení Lukášova evangelia. 3. Uvidíme, že v tomto příběhu nejde pouze o narození malého Ježíše Krista, ale že jde o zjevení Boží slávy, slávy, která se zjevuje obyčejným lidem.

Pojďme se tedy pustit do našeho textu. Dříve, než to uděláme, se ale vrátíme zpátky k předchozímu příběhu v Lukášově evangeliu. Byl to příběh o narození jiného zaslíbeného dítěte - příběh o narození Jana Křtitele. Tento příběh mluví o narození, obřezání a pojmenování toho, kdo půjde před Pánem. V našem příběhu jde o narození, obřezání a pojmenování Pána.

Když se narodil Jan, příbuzní si přáli nějakou rodinnou kontinuitu v pojmenování Jana, ale nestalo se tak. Při narození Ježíše se sám Bůh postaral o to, aby zde rodinná kontinuita byla zachována.

Jan bude hlasem volajícím na poušti, takže není důležité, kým a z jaké rodiny je. Přesto měl Jan tak velký vliv v Izraeli, že se za ním přicházeli a ptali se ho, zda on je ten, koho mají očekávat. Aby tedy nevznikly pochybnosti, anděl při jeho pojmenování dohlédl na to, aby bylo jasné, že rodinná tradice nebude mít s Janovou službou nic společného.

V případě Ježíše šlo ale o naprostý opak. Tvrdit, že je Mesiáš, znamenalo tvrdit, že je syn Davidův a dědic Božích smluv, království a zaslíbení daných Davidovi. Zde naopak musela být rodinná tradice zachována. A my uvidíme, že Bůh se o to naprosto jasně postaral. Je tady syn Davidův, z potomstva Davidova, narozený v městě Davidově. To není jenom nějaký židovský kolorit. Apoštol pohanů, Pavel, popisuje evangelium jako

  • evangelia o jeho Synu, který tělem pocházel z rodu Davidova, (Ř 1,3)
A později píše svému učedníkovi Timoteovi:

  • Pamatuj na Ježíše Krista vzkříšeného z mrtvých, původem z rodu Davidova; to je moje evangelium. (2Tm 2,8)
Evangelium, to nejsou nějaké nadčasové principy, které pocházejí z mýtů. Evangelium je historickou událostí. Před staletími začal Bůh jednat s Abrahamen a jeho potomstvem a potom s Davidem a Ježíš je vyvrcholením tohoto historického dění.

  • Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného z ženy (Ga 4,4)
Tady se lámou dějiny. Historie dochází naplnění. Evangelium není něčím vymyšleným, ale je pevně zakotvené v historii. V historii, kterou Bůh vede tak, jak On sám chce. A to je smysl prvních sedmi veršů našeho textu - ukázat, jak se to stalo, že se Ježíš narodil právě v Beltémě, ačkoliv Josef ani Marie se o to nijak nesnažili. Bůh ve své prozřetelnosti řídil události tak, aby se Ježíš narodil v Betlémě.


1-2 V těch dnech vydal císař Augustus nařízení, aby v celé říši proběhlo sčítání lidu. (Toto sčítání proběhlo předtím, než se Quirinius stal správcem Sýrie.)


Lukáš uvádí svým vlastním způsobem datum, kdy se všechny tyto události staly. A všechno to vypadá, že to je pod kontrolou císaře Augusta. On to rozhodl. On vydal nařízení. Mohlo by se zdát, že je to pod kontrolou Augusta, ale my víme, že to řídil Bůh.

  • Královo srdce je v Hospodinových rukou jako vodní toky; nakloní je, kam se mu zlíbí. (Př 21,1)
Je to Bůh, kdo stojí nad dějinami světa a kdo je řídí. A my víme jenom to, co se Bůh rozhodl nám odhalit. A zde je jedna z těch věcí.


3-5 Všichni se tedy šli dát zapsat, každý do svého města. I Josef z Galileje se vydal z města Nazaret do Judska, do města Davidova zvaného Betlém (protože byl z domu a rodu Davidova), aby se nechal zapsat se svou snoubenkou Marií, která byla těhotná.


Marie s Josefem museli do Betléma, protože to bylo prorokované staletí předtím.

Oni věděli, že se Mesiáš narodí v Betlémě. Všichni to věděli. Když se král Herodes ptal zákoníků, kde se má narodit židovský král, dostal jasnou a jednoznačnou odpověď - v Betlémě, tedy v městě Davidově. Zdálo by se, že je to císař, kdo hýbe věcmi, ale "jenom" se naplnilo Boží slovo.

Josef s Marií nijak nepracovali na tom, aby naplnili Boží Slovo, ale všechno bylo v Boží režii. Josef a Marie neměli Písmo jako jízdní řád, že by si řekli, tak má se nám narodit Mesiáš, protože to anděl Marii řekl a ten se má narodit v Beltémě, tak co děláme v Nazaretu? Ne, moji milí. Vyšlo nařízení a Josef i Marie museli do Betléma, protože oba byli z domu a rodu Davidova.

Byl to Bůh, kdo určil místo, kde se narodí jeho syn. A byl to Bůh, kdo řekl, kdy se narodí.

  • A ty, Betléme efratský, ačkoli jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi vzejde ten, jenž bude vládcem v Izraeli, jehož původ je odpradávna, ode dnů věčných. (Mi 5,1)
A Daniel 9,26 popisuje, kdy se narodí. Nebyl to jistě císařův záměr dovést Josefa a Marii do Betléma, aby se tak potvrdila legitimita Ježíše jako následníka trůnu. Přesto takto nevědomky vyplnil Micheášovo proroctví.


6-7 Když tam byli, Marii nastal čas k porodu a porodila svého prvorozeného syna. Zavinula ho do plenek a položila do jeslí, protože v hostinci pro ně nebylo místo.


Jak charakteristická je tato situace. Je to symbolický postoj, který má svět k našemu Pánovi. Není pro něj místo. Nenašlo se místo pod střechou. Jenom prázdný žlab, který se používal na krmení zvířat. Nebyly to ty krásné jesličky, které známe z betlémů a obrázků, ale obyčejný, dřevěný nebo kamenný žlab - nebo také jinak česky řečeno koryto. Tam ležel náš Pán.

Je to tak charakteristické pro nás, lidi, pro náš svět, pro naše přemýšlení, pro naše rozhodování, pro naše jednání, pro naše touhy, cíle, pocity - pro Pána tady není místo. Tak moc ho chceme vytlačit úplně na okraj, do stáje, do světa zvířat, bajek, pohádek. Jedině tam se nějak spokojíme s Ježíšem. Ale jsou i takoví, kteří jsou ochotní jít ještě dál, jako král Herodes.

Jemu bylo málo, že pro Ježíše nebylo místo - Ježíš - Král je nesmírně nepopulární a nechtěnou osobou. Herodes šel ještě o něco dál - on se Ho pokusil zavraždit. Vyhladit Ježíše i všechno, co s ním nějak souvisí. A dnes je to stejné. Lidé se chtějí zbavit Ježíše. Buď ho úplně vyhladit, nebo si ho podřídit, třeba tím, že vytvoříme státní církev, která bude skákat tak, jak my budeme pískat, nebo Ježíše začleníme do panteonu ostatních velkých náboženských postav - v tzv. mezináboženském dialogu nebo v širokém ekumenickém hnutí uděláme z Ježíše bezbrannou loutku, kterou možná bude mít každý v ústech, ale nikdo ho nebude chtít znát jako Pána a Krále.

Ale Ježíš se narodil a nikdo tomu nemohl zabránit. A jako král se narodil do žlabu na krmení zvířat. To není moc slavné. Není. Ale ukazuje nám to něco o Ježíši - je známka pokory.

  • Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. (Fp 2,6-8)

Je to znak pokory, což vrcholí na kříži, ale začíná při Jeho narození. Ježíš se narodil jako to nejobyčejnější a možná také nejchudší, nejubožejší malé dítě. Neobyčejný Bůh přichází mezi obyčejné lidi. A to je další část našeho příběhu:


8-9 V tom kraji byli pastýři, kteří pobývali pod širým nebem a drželi noční hlídky u svého stáda. Náhle mezi nimi stanul Hospodinův anděl a ozářila je Hospodinova sláva. Hrozně se vyděsili,


Podívejme se nyní kousek stranou do okolí Betléma, ke stádům ovcí, k pastýřům. Tito pastýři nebyli žádná tintítka, ale drsní chlapi, kteří uměli ochránit svá stáda před zloději i před dravou zvěří.

Je to uprostřed noci, kdy „odlesk Boží slávy", jak je Ježíš nazván v listu Židům 1,3 přichází na svět. Je to symbolické - vzpomeňme si, co prorokoval Zachariáš o příchodu Krista:

  • pro niterné milosrdenství našeho Boha, v němž nás navštívil jako Svítání shůry (Úsvit z výsosti - KMS, Vycházející z výsosti - E), aby se zjevil těm, kdo jsou ve tmě a stínu smrti a přivedl naše nohy na cestu pokoje." (Lk 1,78-79)

Uprostřed noci přichází do tmy ten, který je Světlem světa (J 8,12), velikým světlem (Iz 9,1), ten, který je jasnou hvězdou jitřní (Zj 22,16) a jehož příchod ozáří zemi od východu na západ jako blesk (Mt 24,27). Tato sláva se zjevuje pastýřům - těm drsným, ale náboženskými lidmi opovrhovaným lidem.

Tady se děje něco, co jim sevřelo hrdla a rozbušilo srdce. Tady nešlo jenom o nějaký lidský úžas. Sláva se rozzářila a oni byli zděšení. 

Moderní člověk zapomíná, kdo Bůh skutečně je. Normální reakcí na zjevení Boží slávy je zděšení a bázeň. My už jsme mluvili o bázni. Celou první kapitolou se jako nit táhne bázeň před Bohem. Zachariáš se třásl strachy při zjevení anděla v chrámě (Lk 1,12), Marie byla rozrušená a bála se (Lk 1,28.30), Boží milosrdenství je zde od pokolení do pokolení pro ty, kdo se ho bojí (Lk 1,50), když lidé viděli zázračné narození Jana Křtitele, přišla na ně bázeň (Lk 1,65).

Bázeň před Bohem - to je jeden z žádoucích zbožných citů, které v nás má vyvolávat Boží přítomnost. Směs hluboké úcty, lásky a strachu z velikého a mocného Boha.

Podobnou bázeň zakoušel Jób, když se setkal s Bohem:

  • Jób na to Hospodinu odpověděl: "Co ti odpovím, když jsem tak bezvýznamný! Kladu si na ústa ruku. Jednou jsem už promluvil a nevím co odpovědět, ba i podruhé, ale nemohu pokračovat." (Jb 40,3-5)

  • Jób na to Hospodinu odpověděl: "Uznávám, že všechno můžeš a že žádný záměr tobě není neproveditelný. Kdo smí nerozvážně zatemňovat úradek Boží? Ano, hlásal jsem, čemu jsem nerozuměl. Jsou to věci pro mě příliš divuplné, které neznám. Rač mě vyslyšet a nech mě mluvit; budu se tě ptát a poučíš mě. Jen z doslechu o tobě jsem slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem. Proto odvolávám a lituji všeho v prachu a popelu." (Jb 42,1-6) 
Nikde v Písmu nenajdeme nějaké juchání, blažené pocity nebo bláznivý smích při zjevení Boží slávy.

Petr padá na tvář před Pánem s bázní a zděšením (Lk 5,8). Podobně další lidé v Písmu jako byl Izajáš, Ezechiel nebo Mojžíš. Podívejme se, co řekl Mojžíš při pohledu na horu zahalenou oblakem:

  • Mojžíš řekl: `Třesu se hrůzou a děsem.´ (Žd 12,21)
To je Boží sláva. To je zjevení Boží slávy, kdy nám vstávají vlasy hrůzou na hlavě, protože Bůh je blízko a my víme, KDO JE BŮH! Známe Boha a víme, že On jediný je Svatý. On je ten, kdo je mocný. Žalmista říká:

  • Ale u tebe je odpuštění; tak vzbuzuješ bázeň. (Ž 130,4)
Bůh je ten, kdo vzbuzuje bázeň - svým odpuštěním. Proto také v našem textu u Lukáše čteme:


10-12 ale anděl jim řekl: "Nebojte se! Hle, zvěstuji vám velikou radost pro všechny lidi. Dnes se vám ve městě Davidově narodil Spasitel - váš Mesiáš a Pán. A toto vám bude znamením: najdete děťátko zavinuté do plenek, ležící v jeslích."


Ale anděl říká: NEBOJTE SE! To je takové motto Lukášova evangelia a jako takový výrazný nápis to vyčnívá právě zde, v příběhu o narození Pána.

Jestli víme, kdo je Pán a kdo jsme my, tak se nemusíme bát - my se máme bát, ale Bůh říká, nebojte se. Proč?

Tam, kde je zděšení z vlastního hříchu, tam přichází dobrá zpráva - evangelium. Hřích je problém, ale Bůh zařídil řešení. Dnes se vám narodil Spasitel, Mesiáš, v Betlémě.

Pastýři byli připravení na setkání s Pánem - oni byli zděšeni ze svého hříchu, když se Boží sláva rozzářila kolem nich. A možná byli připravení - podobně jako Petr, volat odejdi od nás, Pane, protože my jsme hříšníci. Ale oni nedostali nějakou falešnou naději, která by je tak uchlácholila, takže by si řekli - s tím hříchem to není tak hrozné, to bude v pořádku. Ne! Anděl je ubezpečil, že je tady řešení jejich hříchu. A tak se nemusí bát.

Jak je to s námi? Jsme připravení na setkání s Pánem? Jak by to bylo, kdyby Pán přišel teď? Jak by to bylo, kdybys odešel z tohoto shromáždění a Pán by tě zavolal k sobě? Jsi usmířený s Bohem? Pokud ne, tak to prosím neodkládej. Tady je ten, kdo přišel, aby usmířil všechno na nebi i na zemi. Tak nečekej a vlož svou důvěru v Krista. Když to uděláš, potom to bude stejné, jako v našem dalším textu - tvoje srdce bude naplněno chválou a radostí z Boží velikosti a milosti.


13-14 A s tím andělem se hned objevilo množství nebeských zástupů takto chválících Boha: "Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj, lidem dobrá vůle."


Ne královský palác, ale místo pro krmení dobytka. Svět se o to nízké nezajímá. Pro svět je tady Ježíšek - panáček, děťátko, které spinká v jeslích, ale pro ty, kteří věří, je tady znamení - znamení Spasitele, který snímá hříchy světa.

Izajáš 53 mluví o tom, že Ježíš přišel pokorně a byl pohrdán.

  • Vyrostl před ním jako proutek, jak oddenek z vyprahlé země, neměl vzhled ani důstojnost. Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili. Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili. (Iz 53,2-3)
Přišel v pokoře. Sloužil v pokoře. A zemřel v pokoře a v pohrdání. Ale vstal ve slávě a odešel do slávy. A i my uvidíme slávu, až přijde podruhé - dosud je to pokorný Spasitel. Ale brzy přijde jako Pán slávy. A to, co se odehrálo na horách blízko Betléma, je jenom zlomek toho, co uvidíme při jeho druhém příchodu.

Tenkrát to viděla malá skupina pastýřů - ale potom to uvidí celý svět. A každý bude vědět - to je Pán Slávy. Už tu nebude koryto na krmení dobytka, bezbranné děťátko v plenkách, ale válečník, který přijde náhle a mocně, jako když blesk ozáří oblohu.

Země ho nepřijala, ale nebe mělo obrovskou radost. Celé nebe se radovalo. A celé nebe bylo zaujaté Ježíšem. Celá věčnost bude o Kristu a o Jeho díle na kříži.

  • Asi po týdnu k sobě vzal Petra, Jakuba a Jana a vystoupil na horu, aby se modlil. Zatímco se modlil, změnil se vzhled jeho tváře, jeho oděv zbělel a rozzářil se. A hle, mluvili s ním dva muži. Byli to Mojžíš a Eliáš, kteří se ukázali ve slávě a mluvili o jeho odchodu, k němuž mělo dojít v Jeruzalémě. (Lk 9,28-31)
Oni s ním mluvili o kříži. To je nevyčerpatelné téma úžasu, obdivu a chvály.

Mějme na paměti, že nikdy nejsme v menšině v uctívání Ježíše. Jsou zde zástupy, nebeské zástupy, které uctívají Boha společně s námi. A dokonce jsou zde nebeské mocnosti, které se od církve učí poznávat Boží moudrost.

  • Bůh chce, aby nebeským vládám a mocnostem bylo nyní skrze církev dáno poznat jeho mnohotvarou moudrost, podle odvěkého určení, které naplnil v Kristu Ježíši, našem Pánu. (Ef 3,10-11)
A tak se nemusíme nijak bát ani se stydět celým srdcem uctívat Boha ve společenství Božího lidu i mimo něj, protože nikdy nejsme sami. 

Nikde, na žádném místě, není pochybnost o tom, kdo je Ježíš - v nebi, v pekle, v celém vesmíru. Je jenom jedno místo, kde jsou pochybnosti - a to je srdce hříšných lidí. Ale jednoho dne se každé koleno pokloní.

Boží sláva se zjevila pastýřům. Obyčejným pastýřům, kteří smrděli po svých ovcích. A dneska to není jiné. I dnes se Boží sláva zjevuje obyčejným, normálním lidem. Když se Ježíš narodil, byli zde pastýři, když dospěl a stal se truhlářem, povolal k sobě rybáře a celníky, výběrčí daní a když vstal z mrtvých a odešel do slávy, tak svým Duchem povolává další obyčejné lidi, mladé i staré, s vysokoškolskými tituly i bez nich, muže, ženy i děti a každý, kdo v Něho věří, bude spasen.

Jsou tady dvě reakce na zjevení Boží slávy. Ta první je hození Krista do koryta pro dobytek, vytěsnění ho do oblasti mýtů a pohádek. Ale taková bázeň neslyší jako východisko ta sladká slova - NEBOJ SE! Taková bázeň zůstává se svým strachem a s trvalou pochybností - co kdyby? I ten nejzarytější ateista se musí čas od času vyrovnat s touto otázkou.

Tou druhou reakcí je reakce víry, která se prokazuje skutkem. Víra, která jedná v poslušnosti a chvále.


15 Jakmile od nich andělé odešli do nebe, pastýři si řekli: "Pojďme do Betléma! Podíváme se, jak se stalo, co nám Hospodin oznámil."


Tady vidíme poslušnost víry. Pojďme do Betléma, pojďme se přesvědčit. To je výzva také pro nás. Pojďme se přesvědčit, že Boží Slovo je pravda. A není jiný způsob, jak se o tom přesvědčit, než to zkusit - zkusit důvěřovat Bohu a Jeho Slovu. Spolehnout se na něj v každodenním životě.

  • Kdo chce činit jeho vůli, pozná, zda je mé učení z Boha, nebo mluvím-li sám za sebe. (J 7,17)
Mluvil k vám Bůh, mluvilo k vám Boží Slovo? Jednejte podle toho. To je cesta k růstu, to je jediná cesta k proměně našeho srdce.

Je tak mnoho křesťanů, kteří jsou křesťany jenom ve své hlavě! Oni vědí mnoho o křesťanství, dokonce mohou citovat i Bibli, ale jejich životy se míjí s Božím plánem pro křesťany.

  • Podle slova však také jednejte, nebuďte jen posluchači - to byste klamali sami sebe! Vždyť kdo slovo jen slyší a nejedná podle něho, ten se podobá muži, který v zrcadle pozoruje svůj vzhled; podívá se na sebe, odejde a hned zapomene, jak vypadá. (Jk 1,22-24)
Pastýři byli muži činu a muži víry. Slyšeli slovo a jednali podle něj.


16-18 Pospíšili si tedy, a když přišli, nalezli Marii, Josefa i děťátko ležící v jeslích. Poté, co ho uviděli, začali rozhlašovat, co jim bylo o tom dítěti řečeno, a všichni, kdo to slyšeli, žasli nad tím, co jim pastýři říkali.


Znovu se tady setkáváme s Boží moudrostí a svrchovaností. Ačkoliv Betlém nebylo nijak velké město, mohlo by se klidně stát, že v tuto noc se narodí dvě, tři nebo čtyři děti. Klidně je to možné. Jak mají pastýři najít právě narozeného Mesiáše? Bylo tady jenom jedno dítě položené do jeslí, nebo do žlabu. Věřím tomu, že i kdyby tady bylo deset dětí narozených tu noc v Betlémě, jenom jedno z nich nemělo střechu nad hlavou. Bůh nedovolí, aby došlo k nějaké záměně. Boží Syn musí být naprosto jasně k rozpoznání. Mudrce z východu dovedla hvězda, pastýře z okolí zase slova anděla. Boží Syn byl nalezen. A nebylo na tom nic složitého. Tady není nějaké složité a komplikované náboženství, kterému by mohli porozumět jenom hodně vzdělaní nebo náboženští lidé. Tady je jednoduchá víra prostých pastýřů.

Ve verši 17 pastýři mluvili o tom, co jim bylo svěřeno, a lidé žasli. Znovu je tady úžas, když pastýři - nikoliv teologové, mluví slovo Boží. To nebyli profesionální řečníci, ale obyčejní dělníci. Bůh jim něco dal a tak mluvili. Atext-align: justify;/span/span lidé žasli.


19 Marie všechna ta slova uchovávala a zvažovala ve svém srdci.


A Marie o tom uvažovala v srdci. Už když se Marie setkala s andělem, přemýšlela o těch věcech. Podobně když lidé uviděli Janovo narození, uchovávali to v srdci a rozvažovali o tom. Možná je pro vás ten příběh o narození Ježíše příliš neuvěřitelný. Může to tak být, ale neodhazujte ho hned pryč. Přemýšlejte o něm.

A vy, kteří věříte, tomu co tady čteme, přemýšlejme o těchto věcech, uchovávejme je ve svém srdci jako nejvzácnější poklad, a nakonec mluvme o tom, co nám bylo svěřeno. Vezměme si příklad z Marie - ona přijala Boží Slovo, v mysli je zachovávala a uvažovala o něm v srdci. Není nic lepšího, co bychom mohli udělat.

  • (Ten, kdo) si oblíbil Hospodinův zákon a nad jeho zákonem rozjímá ve dne i v noci, je jako strom zasazený u tekoucí vody, který dává své ovoce v pravý čas, jemuž listí neuvadá. Vše, co podnikne, se zdaří. (Ž 1,2-3)

  • Kniha tohoto zákona ať se nevzdálí od tvých úst. Rozjímej nad ním ve dne v noci, abys mohl bedlivě plnit vše, co je v něm zapsáno. Potom tě bude na tvé cestě provázet zdar, potom budeš jednat prozíravě. (Joz 1,8)

A znovu se podívejme, k čemu vede setkání se Spasitelem. Nebojte se, odpuštění hříchů je tady a je tady znamení odpuštění hříchů. Pastýři oslavovali Boha. Boží milost nás vede ke chvále a vděčnosti. To je Kristovo narození. Oslava Boha, zjevení Boží slávy, odpuštění hříchů a vděčnost.


20 A ti pastýři při návratu oslavovali a chválili Boha za všechno, co slyšeli a viděli tak, jak jim bylo řečeno.


Pastýři uvěřili Bohu a děkovali mu, protože viděli, že se splnilo všechno přesně tak, jak jim bylo řečeno. Bůh je věrný a prokazuje své milosrdenství tisícům pokolení těch, kdo se ho bojí.

A reakcí na prokázané Boží milosrdenství je poslušnost a chvála. Bůh přišel do jejich životů uprostřed jejich práce a oni uprostřed své práce oslavovali Boha. Nepotřebovali dělat nějaké superduchovní akce, ale uprostřed běžného každodenního života začali žít svůj život s Bohem v poslušnosti a chvále. A k tomu jsme povoláni také my. Abychom uprostřed všedního dne, my všední lidé, žili nevšední s výjimečným Božím Synem, který je naším spasitelem a Pánem.

Amen.
 

span style=color: #000000;text-align: justify;

Theme by Danetsoft and Danang Probo Sayekti inspired by Maksimer