Neboj se sestoupit do Egypta! - Gn 46,1-30

Verze pro tiskVytvořit PDF

Setkání Jákoba s Josefem

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 21. dubna 2013

Dobré dopoledne, pokoj vám a milost, milí domácí víry i milí hosté. Z Boží milosti jsme se dneska sešli, abychom uctívali našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Základem křesťanského uctívání je Boží slovo. Chci to hned na začátku zdůraznit a zopakovat, protože dnes v této věci panuje stále větší zmatek. Za uctívání se vydává pomalu kde co, ale Boží slovo nám ukazuje, že jádrem uctívání církve vždy a všude bylo a musí zůstat právě Slovo Boží – čtení, kázání, výklad, aplikace. Pojďme tedy přečíst náš dnešní text.

I. Josef žije (opakování)

V předchozí kapitole jsme viděli smíření Josefa se svými bratry. Než se dal Josef poznat svým bratrům, tak je důkladně prozkoušel. Chtěl vidět, zda se v jejich životech něco změnilo – zda se změnil jejich vztah k Benjamínovi (a podle něho mohl usuzovat na to, jaký bude jejich vztah k němu samotnému) a také, zda se změnil jejich vztah k otci.

Viděli jsme, že si dříve svého otce nevážili, drze se na něj utrhovali, za jeho zády dělali špatné věci (o nichž Josef otci říkal), chovali se k Jákobovi pokrytecky – nejvíce se to projevilo, když prodali Josefa do Egypta, svému otci řekli, že ho roztrhala divá zvěř a potom ho přišli – neúspěšně – utěšovat v jeho zármutku.

Podle slov Judy, která pronáší před Josefem, můžeme poznat, že Bůh s bratry jednal – minimálně v době mezi oběma návštěvami Egypta. Mluvili jsme také o Judově životě (Gn 38), a můžeme se domnívat, že přinejmenším s ním Bůh jednal mnohem dříve a velmi mocně. Juda, který stojí před Josefem, je pokorný a obětavý služebník. Nabízí svůj vlastní život za život svého nejmladšího bratra a motivem jeho jednání je jeho láska k otci. Nechtěl by způsobit svému otci zármutek (jaký už mu jednou svým jednáním způsobil), ale chce svého otce potěšit a za každou cenu – i za cenu toho, že se stane otrokem v cizí zemi – chce splnit slib, který otci při svém odchodu dal – totiž že Benjamína přivede zase zpět.

Na Judově jednání jsme si mohli připomenout dílo Pána Ježíše Krista, který z lásky ke svému nebeskému Otci šel, stal se člověkem, stal se podoben otroku a obětoval svůj život za všechny své mladší bratry. Čteme o Něm:

  • Židům 2:11 A on, který posvěcuje, i ti, kdo jsou posvěcováni, jsou z téhož Otce. Proto se nestydí nazývat je svými bratry.

Podobně jsme mohli v předchozí kapitole vidět Josefa, který se dává poznat svým bratrům a vysvětluje jim, že to byl Bůh, kdo ho poslal před nimi do egyptské země.

  • Genesis 45:7 Bůh mě poslal před vámi, aby zajistil vaše potomstvo na zemi a aby vás zachoval při životě pro veliké vysvobození.

Stejným způsobem šel před námi Ježíš – zakusil smrt a byl vzkříšen. Nyní je v nebi, kde pro nás připravuje nebeské příbytky. Z místa slávy po pravici svého Otce buduje nebeský Jeruzalém, jímž je církev živého Boha.

Josef poslal bratry domů pro jejich rodiny a pro Jákoba, aby je přivedli do Egypta, kde je plně zaopatří a postará se o ně. Náš dnešní text nám ukazuje Jákobovo setkání s Josefem. Přestože Jákob Josefa velmi miloval a toužil spatřit jeho tvář, tak hledá Boží vůli v tom, zda má, či nemá sestoupit s celou rodinou do Egypta.

II. Boží slib (v. 1-4)

Jákob si pamatoval na hlad, který postihl Kenaán, když byl ještě chlapec. Tehdy chtěl jeho otec Izák sestoupit do Egypta, ale:

  • Genesis 26:2 Ukázal se mu totiž Hospodin a pravil: „Nesestupuj do Egypta. Přebývej v zemi, o níž ti řeknu.“

Jákob se ve svém životě naučil hledat především Boží vůli a Jeho království.

Miluje Josefa, ale je odhodlaný především poslechnout Boha. Můžeme to jasně vidět v prvních čtyřech verších našeho textu – především ze slov, která říká Bůh Jákobovi. Jákob se přes všechnu svou lásku k Josefovi zjevně obával jít do Egypta. Nepochybně mu v tom bránilo přinejmenším několik věcí – kromě už zmíněné zkušenosti z mládí, to pravděpodobně byla také zkušenost stáří. Boží slovo nám připomíná pravdy o stáří (které může nastat u každého člověka v jiném věku):

  • Kazatel 12:5 A člověk se bude bát výšek a úrazů na cestě.

Stáří je spojené s určitou bázlivostí, která je vzdálená mládí. Mladí lidé často jednají ztřeštěně až pošetile. Díky tomu někdy dosahují obdivuhodných věcí, ale jindy si snadno přivodí záhubu.

Myslím si, že největší zábranou byla pro Jákoba bázeň před Bohem. Proto:

A. Jákob hledá Boží tvář (v. 1)

Jákob se sice nadšeně vydal na cestu, ale čím více o tom přemýšlel, tím více viděl, že musí hledat Boží vůli. Zdá se, že byl připravený vrátit se zpátky.

  • Genesis 46:1 Izrael se vydal na cestu se vším, co měl. Když přišel do Beer-šeby, obětoval Bohu svého otce Izáka oběti.

Král Šalamoun v knize Přísloví říká důležitou věc o našem vztahu s Bohem:

  • Přísloví 3:6 Poznávej ho na všech svých cestách, on sám napřímí tvé stezky.

Tato slova v knize Přísloví jsou přímo určená synům – je to napomenutí, rada otce synovi. Synové, poslouchejte. Dcery – protože se to netýká výlučně synů – poslouchejte. Od svého mládí – kdo je tady nejmladší, kdo mě poslouchá a může rozumět? – od svého mládí máte poznávat Boha na všech svých cestách. A Bůh slibuje, že On sám napřímí cesty těch, kdo ho poznávají.

Moji milí, Jákob nám ukazuje, že tato rada se netýká jenom dětí nebo mladých lidí, ale týká se i těch, kterým je už 130 let jako Jákobovi. Jinými slovy – týká se i těch nejstarších. Týká se úplně každého z nás. Poznávejte Boha na všech svých cestách – na každém svém kroku (B21). V našich životech se dějou věci, kterým často nerozumíme, nebo jim rozumíme jen málo, jsou těžké a bojíme se jich. Proto musíme poznávat Boha na svých cestách, hledat jeho tvář, jeho vůli. A On narovná naše cesty právě tak, jako narovnal cestu Josefa.

Musíme si také všimnout, ještě tří věcí:

1. Jákob obětuje v Beer-šebě. Jákob obětuje na místě, kde už předtím jeho otec Izák vybudoval oltář a vzýval jméno Hospodina (Gn 26,25) a kde ještě předtím jeho dědeček Abraham vzýval jméno Hospodina, Boha věčného (Gn 21,33). Bylo to významné místo a Jákob si mohl připomínat Boží sliby, které Bůh dal jeho předkům. Před 215 lety povolal Abrahama, aby šel do této země.

Nespadli jsme z nebe, ale ve víře stavíme na tom, co nám vydobyly předchozí generace. Pamatujme na to, když uctíváme Boha. Nejsme prvními křesťany na světě, ani zdaleka nejlepšími a nejdokonalejšími a máme se co učit od těch, kteří nás předešli ve víře.

2. Jákob obětuje Bohu svého otce. Toto jednak souvisí s tím, co jsem právě řekl, ale vede to ještě o něco dále. Jákob si připomíná Boha, který uzavřel smlouvu s jeho dědečkem Abrahamem, jeho otcem Izákem a také s ním samotným. Těsně předtím, než se Jákob setkal s Ezauem při návratu do Kenaánu, si právě takto připomínal Hospodina:

  • Genesis 32:10 Bože mého otce Abrahama a Bože mého otce Izáka, Hospodine, tys mi pravil: ‚Navrať se do své země a do svého rodiště a já se postarám, aby se ti dobře vedlo.‘

Vidíme, že Jákob skutečně toužil potěšit Boha a hledat Jeho vůli. Proto:

3. Jákob obětuje oběti. Puritánský komentátor říká, že Jákob obětoval oběti nad to, co obětoval obvykle. Protože se chtěl smířit s Bohem – aby si nenesl do Egypta žádný hřích, a protože chtěl vyjádřit Bohu svou vděčnost. Ještě nezakusil všechno Boží dobrodiní, ale už za něj chválí Boha.

B. Bůh napravuje Jákobovu stezku (v. 2-4)

Jákob hledá Boží království na prvním místě a Bůh urovnává jeho cestu. Jákob usiluje o to, aby poznával Boha na všech svých cestách, a Bůh sám se mu dává poznat a vede ho.

1. Bůh obnovuje smlouvu s Jákobem (v. 2-3)

Všimněte si, že Bůh volá na Jákoba jeho starým jménem. Připomíná mu jeho závislost na sobě. A jákob reaguje právě tak, jak bychom očekávali od Božího muže: „Tu jsem.“

Nyní je to Bůh, kdo připomíná Jákobovi, kým je. Ta připomínka není jen tak ledajaká. Bůh připomíná Jákobovi smlouvu, kterou s ním uzavřel:

  • Genesis 28:13 Já jsem Hospodin, Bůh tvého otce Abrahama a Bůh Izákův. Zemi, na níž ležíš, dám tobě a tvému potomstvu.
  • Genesis 31:13 Já jsem Bůh z Bét-elu, kde jsi olejem pomazal posvátný sloup a kde ses mi zavázal slibem.
  • Genesis 35:11 Já jsem Bůh všemohoucí. Ploď a množ se; vzejde z tebe národ a společenství pronárodů, i králové vzejdou z tvých beder.

Tím, jak se Bůh Jákobovi představuje, mu připomíná předchozí sliby, které už mu dal: že bude s ním, že mu bude žehnat, že ho rozmnoží, že mu dá zemi.

2. Bůh povzbuzuje Jákoba k cestě do Egypta (v. 3)

Neboj se sestoupit do Egypta. Už jsme si říkali důvody, proč se Jákob bál. Boží bázeň byla skutečně tím nejdůležitějším, co ho drželo. Proto hledal Boží tvář. Toužil spatřit Josefa, ale byl ochoten obětovat touhy svého srdce na oltář Boží vůle. Proto ho nyní Bůh pozvbuzuje.

Jákob se obával přestěhování do Egypta a není divu. Žádná taková velká změna v životě se neobejde bez problémů. Každá radost s sebou přináší i starosti. Možná také myslel na to, že jeho milovaná Ráchel zemřela při podobném stěhování – na cestě do Kenaánu. Možná se také obával egyptského modlářství a bál se, že by se jeho synové – a znal je už docela dobře – mohli snadno do modloslužby zaplést. Tak se to nakonec i stalo, jak o tom čteme v knize Skutků:

  • Sk 7:42-43 Byl jsem to já, lide izraelský, komu jste po těch čtyřicet let na poušti obětovali a přinášeli dary? Byl to Moloch, jehož stánek jste s sebou nosili, a hvězdu boha Remfana, obrazy, které jste si udělali pro svou modloslužbu.

Možná se také Jákob obával utrpení, o němž mluvil Bůh s Abrahamem. Vidina přítomného požehnání a potěšení mu nedovolila odvrátit svůj pohled od budoucnosti a od toho, co to má přinést.

Pamatujme na to, že ne vždy to, co se nyní jeví jako nejlepší, bude tím nejlepším také za několik let.

Ale Bůh Jákoba povzbuzuje – a nejenom to, zaslibuje mu veliké požehnání: Učiní z něj veliký národ. Tato slova kontrastují s tím, co čteme v následujících verších – že všech duší, které sestoupily do Egypta, bylo sedmdesát. To je jen o něco víc, než je nás tady dneska. To nevypadá na veliký národ. Ale Bůh je velký a mocný! To byla jistá naděje Jákoba a to je také naše naděje.

3. Bůh ujišťuje Jákoba o své přítomnosti (v. 4)

Přes všechny obavy, které Jákob měl, ho Bůh ujišťuje a říká mu velmi důležitou věc, kterou si musíme vrýt hluboko do paměti i do srdce: „Já sestoupím do Egypta s tebou.

Můžete být na nejhorším místě na světě, můžete být v Egyptě, můžete být v břiše velké ryby jako Jonáš, nebo ve vyschlé cisterně jako Jeremijáš, můžete být ve vězení jako Josef, na rozbouřeném moři jako Pavel, nebo v rozpálené ohnivé peci jako druhové Daniele – pokud tam s vámi je Bůh, tak jste na tom nejbezpečnějším místě na světě.

A i kdybyste se zavřeli do nejlepšího a nejpevnějšího trezoru na světě a Bůh s vámi nebyl, tak vám to nebude nic platné.

Ať už nás Bůh vede do nejtemnějšího a nejhlubšího údolí v našem životě, tak pokud je s námi, tak máme jistotu, že nás zase vyvede ven. Když jde s námi dolů, vyvede nás také nahoru. Šel s námi do smrti – Ježíš zemřel na našem místě – a proto máme jistotu, že tak, jako vstal On, vstaneme i my a jako On vystoupil do slávy, tak do této slávy vezme i nás.

Jákob se sice obával sestoupit do Egypta, ale Bůh ho povzbudil a hned vzápětí je před námi:

III. Boží požehnání (v. 5-27)

Jákob se stěhuje z Kenaánu do Egypta. Jistě se toho nenadál. Jákob byl mužem, který byl rád doma. Určitě si byl jistý, že svůj život dožije v Chebrónu a svým synům předá do dědictví zaslíbenou zemi. Ale Bůh všechno řídil jinak. Jákob si myslel, že už je na konci svého života a zaobíral se myšlenkami na smrt. Mimochodem – všimněte si Božího ujištění ve v. 4., že Josef Jákobovi zatlačí oči. Ale někdy i ti, kdo si myslí, že jsou již blízko smrti, se mohou dočkat velikých změn ve svém životě.

Minule jsme si připomínali, že musí být připraveni na setkání se svým Bohem, že musíme být připraveni na to, že odejdeme z tohoto světa. Dnešní text nám připomíná, že musíme být připraveni i na jiné věci. Je toho mnoho, co se může stát mezi tímto okamžikem a chvílí, kdy nás Pán povolá na věčnost. Možná se cítíme dobře usazení, více nebo méně spokojeni – ale pozor! Boží slovo říká, že jsme cizinci na této zemi, přistěhovalci – proto se může snadno stát, že se snadno ocitneme bez domova.

Zanedlouho si připomeneme jedno smutné výročí – 10. května 1627 bylo vydáno Obnovené zřízení zemské, které znamenalo, že kdo se nestal katolíkem, musel do tří měsíců opustit zemi. Odhaduje se, že opustilo zemi asi 36 tisíc rodin, tedy kolem dvou set tisíc lidí. To je naše historie. Ale nemusíme chodit tak daleko. Můžeme připomenout události z tohoto století – byť ne z naší země: např. v Iráku bylo podle sčítání lidu na konci osmdesátých let minulého století 1,4 miliónu křesťanů. Dnes se po několika válkách odhaduje jejich počet něco kolem 300 tisíc. Více než milión lidí odešlo. Totéž se děje dnes v Egyptě, v Sýrie, v celé severní Africe. A je to jen otázka času, kdy se podobných věcí dočkáme i my. Boží slovo nám neustále připomíná, abychom byli připraveni následovat Pána, kamkoliv nás povede.

Podívejte se do našeho textu a všimněte si, jak Bůh požehnal Jákobovi. Dal mu přehlédnout celou jeho rodinu. Jákob viděl své syny, vnuky a dokonce i pravnuky. 64 mužských potomků sestupovalo s Jákobem do Egypta. S nimi také Jákobova dcera Dína a dcera Ašera Serach. Tedy šedesát šest lidí kromě Jákoba. Nejsou zde započítány manželky Jákobových synů a vnuků. To byla celá Jákobova rodina – mohl vidět jejich tváře, znal jejich jména a viděl v nich – oprávněně, protože Bůh o tom s Jákobem mluvil – budoucnost, naději, viděl v nich národ, který zanedlouho povstane.

Bůh je věrný a plní své sliby. Uplynulo už 215 let od Gn 12,2, kdy dal Bůh svůj slib Abrahamovi. Jeho vnuk se nyní dívá na 66 duší, které sestupují do Egypta, aby se tam z nich stal veliký národ. Až budou za několik set let opouštět Egypt, tak zde bude 600 tisíc mužů, kromě žen a dětí. Bůh se rozhodl, že svou slávu zjeví v Egyptě a proto nyní Jákob míří vstříc svému synu Josefovi. Na jejich setkání vidíme, jak veliká je:

IV. Boží dobrota (v. 28-30)

Bůh se stará o své děti – to je zkušenost, kterou můžeme jako křesťané dosvědčit. Není to vždy tak, jak bychom si to my představovali, ale vždycky je to tak, že Bůh je v tom oslaven. Tak je tomu i nyní. Všimněme si nejprve:

A. Jákobova moudrost (v. 28)

Jákob posílá před sebou svého syna Judu, aby oznámil Josefovi Jákobův příchod do Gošenu. Jákob tady projevuje svou úctu k Josefovi, který je vládcem Egypta. Je to výraz úcty vůči těm, pod jejichž ochranu přichází.

Jákob si pro takový úkol vybral Judu. Je to příznačné, protože Juda to byl, kdo Jákobovi slíbil, že udělá vše pro to, aby přivedl domů Benjamína, když ho Jákob pustí s nimi do Egypta. Juda jednal s velikou moudrostí a pokorou jak se svým otcem, tak také s Josefem, jak jsme to viděli v kapitole 44. Juda byl skutečně ten nejlepší, koho si Jákob mohl vybrat. Znovu to ukazuje na Jákobovu moudrost, s níž vládl jako patriarcha nad svou rodinou.

Jákob nechce být pohoršením pro svého syna Josefa ani pro Egypťany a tak posílá napřed posla, který oznámí jeho příchod. Je to moudré a uctivé jednání. Ukazuje nám to muže, který usiluje o to, aby žil v pokoji s lidmi kolem sebe. Proto posílá Judu, aby se Josef mohl připravit na setkání s otcem. Jejich setkání je potom stejně dojemné, jako setkání Josefa s jeho bratry:

B. Josefova úcta k otci (v. 29)

Dvacátý devátý verš popisuje – zvláště ve světle předchozích událostí Josefova života – jednu z nejkrásnějších situací v Písmu – setkání otce a syna, vládce Egypta a starý pastýř. Je to setkání otcovské lásky a synovské lásky:

  • Gn 46:29 Josef dal zapřáhnout do vozu a vyjel svému otci Izraelovi vstříc do Gošenu. Když se setkali, padl mu kolem krku a na jeho šíji se rozplakal.

Josef spěchal svému otci vstříc. Ukazuje nám to lásku, jakou měl syn ke svému otci. Když se setkali, tak mu padl kolem krku a plakal. Josef pláče radostí, že smí znovu spatřit svého otce.

Komentátor Matthew Henri na tomto místě poznamenává, že v tomto světě často vyjadřujeme žal i radost stejným způsobem – slzami. Ale ve světě, který nám Pán připravuje, už bude pláč vyhrazený jenom pro zármutek pekla. V nebi bude dokonalá radost, která nebude smíchaná s žádným zármutkem, s žádnými slzami. Bůh setře každou slzu. Nebeská radost bude čistá a plná pokoje a milosti.

Josef byl mužem velkého srdce – už třikrát jsme ho viděli plakat a nyní pláče znovu. A ještě ho uvidíme plakat, až jeho otec zemře. Tady je muž, který miluje a k tomu patří i slzy. Stejné slzy vidíme také u Pána Ježíše Krista – když byl u hrobu svého přítele Lazara, tak čteme (J 11,35), jak mu do očí vstoupily slzy. Byly to slzy lásky, jak čteme v následujícím verši.

C. Jákobova splněná touha (v. 30)

Poslední verš našeho dnešního oddílu ukazuje Jákobovu lásku k Josefovi.

  • Genesis 46:30 Izrael Josefovi řekl: „Teď už mohu zemřít, když jsem spatřil tvou tvář a vím, že jsi ještě živ.“

Jak mnoho je skryto v těchto slovech! Podívejme se alespoň na tři věci:

1. Jákobova láska k Josefovi. Jákob se nyní raduje. Dvacet dva let si myslel, že Josef je mrtvý, ale nyní vidí, že žije. Jeho srdce jásá. To, že se setkal s Josefem, ho potěšilo a uspokojilo natolik, že říká: „Nyní už mohu zemřít.“

Nemyslím si, že by nechtěl dál žít v blízkosti Josefa a těšit se z požehnání a slávy, kterou mu Bůh dal, ale už sama skutečnost, že ho spatřil, ho naplnila takovým pokojem a radostí, že říká tato slova. Miloval svého syna a svou lásku tady vyjadřuje více než jasně.

2. Jákobova připravenost zemřít. Jákob tady říká, že nyní už není nic, co by mu bránilo v pokoji zemřít. Šalamoun řekl:

  • Přísloví 13:12 Dlouhým čekáním zemdlívá srdce, kdežto splněná touha je stromem života.

Jákob je toho dobrým příkladem. Viděl svého syna, spatřil jeho tvář a ví, že žije. Jeho touha se naplnila a on je naplněný pokojem, smířený s Bohem – a díky tomu, paradoxně, také připravený opustit tento svět.

Ale Bůh nejedná podle našich plánů. Jákob žil ještě dalších sedmnáct let a to je ještě docela dost dlouho. Smrt nepřichází tehdy, když si jí přejeme – ať již v okamžiku radosti, jako to bylo tady, nebo v okamžiku hlubokého zármutku, kdy by člověk raději nežil. Nejsme pány života a smrti. Chtěli bychom být, ale Bůh dává život a Bůh ho také bere. Jak On sám chce a kdy On sám chce. Naše životy jsou v Jeho ruce a zemřeme tehdy, až On bude chtít – nikoliv tehdy, kdy jsme přesyceni radostmi života nebo naopak zdeptáni jeho strastmi a trápením. Kazatel velkého probuzení v Anglii v 18. století, Georg Whitefield řekl: Starejte se o to, jak žijete, a Pán se postará o to, jak zemřete.  

3. Jákobův smysl života. Jákobova slova nám odhalují skutečnost, že nežil sám pro sebe, ani nežil pro současnost, pro své potěšení, nebo podle slov neznabohů, která cituje apoštol v listu do Korintu:

  • 1 Korintským 15:32 ‚Jezme a pijme, neboť zítra zemřeme.

Jákobův život směřoval dál. Jákob se díval dopředu – díval se na své potomstvo, díval se na Boží zaslíbení, díval se na Boha samotného – hledal Ho a poznával ho na všech svých cestách. Také nyní viděl Boží dílo, Boží ruku na svém životě a proto říká – jsem připraven odejít k Bohu.

Jeho život nebyl připoután k tomuto životu, nebyl připoután k jeho jmění, k jeho zemi, ani k rodině. Viděl, jak se naplňují Boží sliby a to ho naplňuje pokojem, protože ví, kdo je jeho zachránce – Bůh jeho otce Abrahama a Izáka.

V. Závěr a aplikace

Dostali jsme se na závěr našeho textu a já bych chtěl ještě zdůraznit několik věcí, o nichž jsme dnes mluvili a ukázat několik praktických aplikací.

A. Poznávání Boha

Chtěl bych vás povzbudit, abyste si udělali čas na hledání a poznávání Boha na vaší cestě. Pokuste se zamyslet každý den nad tím, jak Bůh jednal tento den ve vašem životě, zamyslet se každý týden, jak Bůh jednal v uplynulém týdnu ve vašem životě. Položte si otázky: Kam mě, Bože, vedeš? Co mě chceš naučit? Jak mě chceš proměnit? K čemu mě chceš použít? Jak ti můžu sloužit v situaci, do níž jsi mě postavil?

Modlete se za tyto věci a pište si je. Když si napíšete každý den pár řádků, tak za čas tady budete mít ohromnou knihu Božího jednání ve vašem životě. To není jenom něco pro vás, ale jednoho dne si to budou moci přečíst vaše děti, vaši vnuci nebo pravnuci. A budou vzdávat chválu nejenom Bohu Abrahamovu, Izákovu a Jákobovu, ale Bohu svého otce, dědečka nebo pradědečka. Vaše poznání Boha může ovlivnit mnohé, kteří přijdou po vás.

B. Podřízenost Jeho vůli

Viděli jsme, jak Jákob hledá Boha – slovy Nového zákona – hledá Boží království a jeho spravedlnost na prvním místě. A všechno ostatní mu bylo přidáno. Byl ochoten se podřídit Boží vůli, i když to znamenalo opustit zemi, kterou měl rád.

Byl by ochoten nejít do Egypta, i kdyby to znamenalo nespatřit tvář svého milovaného syna Josefa. Vždycky to byla Boží vůle, co dával na první místo. Jákob k tomu dospěl během svého chození s Bohem a my jsme již dříve viděli, že to tak nebylo vždycky – ale naučil se poslušnosti, naučil se podřizovat se Bohu, protože viděl, že to je ta nejlepší cesta pro jeho život.

A to je veliká výzva pro nás. Často si způsobujeme mnohá trápení, protože hledáme svá vlastní řešení a nechceme se podřídit těm Božím.

  • Matouš 16:25 Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.

Poslední věc, kterou chci zmínit, je:

C. Vděčnost

Jákob s vděčností obětoval Bohu. Ještě nezakoušel plnost Božího požehnání, protože byl ještě v Kenaánu, na místě hladu a ještě nespatřil tvář svého syna – přesto přichází před Boží tvář a přináší oběti.

O to více je pak vděčný po setkání se svým synem. Vděčnost nejlépe vyrůstá, když je zaseta v těžkostech. Je jako rostlina, která musí být zasetá na podzim a zůstat v dobré zemi celou zimu, aby mohla v létě naplno vykvést.

Stejně jako Jákob ani my ještě nevidíme naplnění Božích slibů. Přesto by nám nemělo nic zabránit tomu, abychom byli vděční a chválili našeho Pána z celého srdce, přinášeli Mu oběti díků, oběti vděčnosti, oběti sebe sama.

  • Ř 12:1  Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba.

Amen. Budeme zpívat a potom se ztišíme k modlitbě.

PřílohaVelikost
gn46-1-30-osnova.pdf194.01 KB

Theme by Danetsoft and Danang Probo Sayekti inspired by Maksimer