Nedávejte místa ďáblu (Ef 4,25-27)

Verze pro tiskVytvořit PDF

Nezarmucujte Ducha I.

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 6. března 2017

Pokoj vám a milost, milí v Kristu. Budeme dnes pokračovat ve výkladu Pavlova listu církvi do Efezu. Jsme ve čtvrté kapitole listu a budeme číst celou jeho druhou polovinu od v. 17 do konce.

Hlavní výzva našeho textu pochází ze sedmnáctého verše:

  • Efezským 4:17 To vám říkám a dotvrzuji jménem Páně: nežijte tak, jako žijí pohané podle svých marných představ.

V originále to není příkaz, ale je to výzva, abychom už nežili jako pohané. Pozadí této výzvy je vysvětleno ve dvacátém verši a rozvedeno ve verších následujících. Pavel říká křesťanům, že nemohou žít jako pohané, protože byli vyučeni Kristem, poznali Krista a jsou vyučováni podle pravdy, která je v Ježíši. Znamená to, že už svlékli starého člověka, obnovují se duchovním smýšlením a oblékli nového člověka.

Tento nový člověk se obnovuje podle Božího obrazu ve spravedlnosti a svatosti pravdy. Dnes máme před sebou první část textu, který mluví o některých detailech této obnovy, mluví o tom, jak se obnovujeme podle obrazu svého Stvořitele, mluví o svatosti i spravedlnosti. Všechno je to spojené s pravdou – pravda je základem, na kterém stojíme, pravda je prostředím, v němž se obnovujeme, a pravda je také cílem, k němuž směřuje. Nemůže to být ani jinak, protože jsme se znovuzrodili z pravdy.

  • Efezským 1:13 V něm byla i vám, když jste uslyšeli slovo pravdy, evangelium o svém spasení, a uvěřili mu, vtisknuta pečeť zaslíbeného Ducha svatého.

Uslyšeli jste slovo pravdy, evangelium, jste vyučováni podle pravdy, která je v Ježíši, obnovujete se ve spravedlnosti a svatosti pravdy. Nedávno jsme četli jinou výzvu, která se týkala našeho společného duchovního růstu:

  • Efezským 4:15 Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista.

Kristus sám je cestou, pravdou i životem (J 14,6), proto to nemůže být jinak, než že celý náš život bude stále více proměňovaný do pravdy. Pravda je realita, je to skutečnost taková, jaká doopravdy je, nezkreslená hříchem nebo nějakou deformací. Pravda je na prvním místě Bůh sám, zapsané Boží slovo je pravda, a tato pravda musí pronikat do našich životů a proměňovat je. Chci vás povzbudit, abyste si často připomínali, že křesťanství je náboženství pravdy.

Neuvěřili jsme lži, ale pravdě. Nežijeme ve lži, ale v pravdě. Boží slovo popisuje několik tisíc let historie – je to v tomto smyslu (mimo jiné) faktografická literatura. Jsou zde fakta, která jsou ověřitelná. Je zde příběh, který je reálný, který se stal. Jistě – jsou a budou lidé, kteří budou tento příběh zpochybňovat, a pamatujte, že vždycky takoví lidé byli – Petr o nich napsal:

  • 2 Petrův 3:3-6 Především vám chci říci, že ke konci dnů přijdou posměvači, kteří žijí, jak se jim zachce, a budou se posmívat: „Kde je ten jeho zaslíbený příchod? Od té doby, co zesnuli otcové, všecko zůstává tak, jak to bylo od počátku stvoření.“ Těm, kdo toto tvrdí, zůstává utajeno, že dávná nebesa i země byly vyvolány slovem Božím z vody a před vodou chráněny. Vodou byl také tehdejší svět zatopen a zahynul.

Proto se musíme držet pravdy. Proto žijeme z pravdy a v pravdě. Proto činíme pravdu – kdo činí pravdu, přichází ke světlu – to je ten, kdo se narodil z Ducha svatého, tedy z Ducha pravdy, jak ho nazývá Pán Ježíš (J 14,17). Toto jsou věci, které nás vedou přímo k prvnímu bodu dnešního kázání:

I. Důsledek Kristova díla

Dvacátý pátý verš začíná malým slovíčkem – v řečtině jsou to tři písmena, v češtině pět – Proto! Kdykoliv čteme v Písmu takové slovo, kdykoliv se před námi objeví „proto“, musíme si položit otázku, k čemu se to vztahuje. Kde je ono proč, kde je základ, na který toto slovíčko reaguje, kde je vlastní příčina, protože toto slůvko mluví o důsledku. Je tady něco, co se stalo, a jsou zde věci, které z toho vyplývají – a proto se nyní musí dít něco jiného. Je tady příčina – tou je Kristovo dílo a je tady důsledek – to váš život s Kristem a v Kristu.

Písmo říká, že už jsme byli přeneseni ze tmy do světla (1Pt 2,9), z moci satana do království Božího syna (Ko 1,13). To je duchovní realita nového stvoření, a tato realita, tato pravda bude pronikat do každodenního života křesťanů. O tom mluví Pavel v Efezským 4,25-32. Teprve podruhé v celém listu se tady setkáváme se příkazem – první sloveso v rozkazovacím způsobu je v Ef 2,11, kde je křesťanům řečeno, aby pamatovali na to, čím byli, než je Bůh ze své milosti vykoupil. V prvním verši našeho dnešního textu je druhý příkaz a po něm následuje dalších deset do konce čtvrté kapitoly a dalších třicet do konce šesté kapitoly. To nám ukazuje, že nejdříve je tady, co Bůh udělal, co se stalo ve vašich životech, a potom – a teprve potom – následuje, co máte udělat vy. Je to dokonalé vysvětlení toho, co to znamená spasení z milosti:

  • Efezským 2:10 Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.

Nejprve zde musí být dílo Boží v nás, a teprve potom přicházejí skutky, které nám Bůh připravil. Přesně to je začátek našeho dnešního textu. Vyučili jste se Kristu samotnému, máte nové srdce, které vám ze své milosti daroval Bůh skrze Ducha svatého – proto už nemůžete žít, jako žijí pohané! Pohanský způsob života je minulostí, nyní je tady nové stvoření. Když Pavel píše Galatským, připomíná jim křest, kterým byli pokřtěni – křest Duchem svatým do Krista, jehož dokladem a vnějším vyjádřením je následně také křest vodou:

  • Ga 3:27 Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli.

Jste nové stvoření, svlékli jste starého člověka. Znovu je to něco, co apoštol připomíná křesťanům v Římě v souvislosti se křtem do Krista:

  • Římanům 6:3-4 Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt? Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom - jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce - i my vstoupili na cestu nového života.

Svlékli jste starého člověka a oblékli jste nového. Jste nové stvoření, které už nemůže žít starým způsobem života. Není to tak, že by to už vůbec nešlo – naší každodenní zkušeností je, že to jde a někdy je to dokonce tak špatné, že se nám chce žít starým způsobem života, ale o to více si musíme připomínat Kristovo dílo, musíme si připomínat, co se stalo na kříži Golgoty.

Co je tím základem, na kterém stavíme? Je to Kristův kříž, Kristovo dílo vykoupení a odpuštění hříchů. Protože jenom díky tomu, co Kristus udělal na kříži, jsme mohli svléknout starého člověka a obléknout nového. Nyní se obnovujeme podle obrazu svého Stvořitele. Kde podle Písma tato obnova začíná? Podívejte se do v. 23 – začíná smýšlením, začíná v mysli! Je to o mysli, která je konfrontovaná pravdou Božího slova a tak se proměňuje. Nezůstává ale jenom u mysli, ale pokračuje do celého člověka a projevuje se v konkrétním jednání. A to nás vede ke druhému bodu dnešního kázání, které nám ukazuje:

II. Moc Kristova díla

Pán Ježíše Kristus dokonal dílo spasení na kříži Golgoty. K tomu, co udělal, není co dodat. Zvolal: „Je dokonáno!“ Nikdo nemůže nic přidat. Jeho dílo je dokonalé, celé. Je věčným knězem, takže autor listu Židům může říci:

  • Židům 7:25 Proto přináší dokonalé spasení těm, kdo skrze něho přistupují k Bohu; je stále živ a přimlouvá se za ně.

Spasení je dokonalé. Boží milost zachraňuje z hříchu a ze smrti. Bůh zachraňuje z milosti nikoliv na základě zásluh. A tato zachraňující Boží milost, je jednak přehojná a jednak velmi mocná – z duchovní mrtvoly činí živého člověka, z hříšníka dělá svatého, ze vzbouřence Boží dítě. Pavel popisuje moc Kristova díla na třech věcech. A jak jinak by mohl začít než pravdou:

A. Pravda místo lži

  • Efezským 4:25 Proto zanechte lži a ‚mluvte pravdu každý se svým bližním‘, vždyť jste údy téhož těla.

Svlékli jste starého člověka, odložili jste lež. Už nejste pohané, protože jste poznali Krista a byli v něm vyučeni. Už nechodíte v marnosti svých představ, nebo v nicotnosti své mysli (jak to překládá Pavlík), nežijete v nevědomosti, ale poznali jste pravdu. Obnovujete se podle pravdy, která je v Ježíši, v její svatosti a spravedlnosti. Není možné, abyste dál setrvávali ve lži.

Ale zatímco v patnáctém verši čtvrté kapitoly byl položen důraz na život v pravdě, která se projevuje láskou, na tomto místě je položen důraz na mluvení pravdy. Je zde dvojí proces i s vysvětlením.

Na jedné straně je tady odložení lži a na druhé straně je tu mluvení pravdy. Ve všech českých překladech máme aktivně odložit lež, ale v originálním textu je přechodník ve tvaru, který ukazuje na dokonavost, tedy říká, že k tomu již došlo, tedy že odložení lži předchází mluvení pravdy. Případně bychom tomu mohli rozumět jako současnému ději, přičemž příkaz je ve slovese mluvit, což je řídící sloveso – mluvte pravdu, což je způsob, jak odložíte lež. Když budete mluvit pravdu, jasně to ukáže, že lež jste již odložili, že ve vašem životě nemá žádné místo. Nemyslíte, že to je zajímavé, že Pavel začíná popis nového života právě u slov, u mluvení? Ale jedná se o mluvení pravdy!

Pán Ježíš řekl, že ústa mluví, čím srdce přetéká (Lk 6,45). Ústa, rozumějte slova, mluvení, jsou oknem do srdce člověka. Ústa obvykle nejdříve odhalí zrádnost lidského srdce. Král Šalomoun napsal:

  • Př 25:14 Oblaka s větrem, ale bez deště, to je muž, který klame slibováním darů.

A české rčení říká: „Sliby – chyby.“ Proměněný jazyk je prvním znakem nového stvoření. Nemůže to být ani jinak – jestliže je tady srdce, které je zrozené z pravdy, musí tu být ústa, která mluví pravdu. Je to důvod, proč Ježíš říká, že vaše slovo má být ano, ano, ne, ne. A dodává, že co je nad to, je ze zlého. Nepřipomíná vám to něco? To je přesně náš kontext. Nelžete, abyste nedopřáli místa ďáblu. Mluvte pravdu!

Křesťané, vaše slovo musí být jasné a jednoznačné. V křesťanském životě není místo pro lež, není místo pro nějaké přikrášlování ani zatajování a zatemňování. Tady máme velký problém se svou starou přirozeností – žili jsme v temnotě, žili jsme v sobectví, chtěli jsme, aby se všechno kolem nás zaměřovalo jenom na nás a točilo se to kolem nás. Chtěli jsme být sluncem, aby všechno jako planety obíhalo kolem nás. Z toho důvodu jsme leckteré věci zamlčeli, jiné jsme neřekli tak, jak byly, upravili jsme si je k obrazu svému, aby co nejméně špatného zůstalo na nás a co nejvíce na druhých a tak jsme vynikli v očích druhých. Přesně o tom je zdůvodnění v našem textu: „Vždyť jste údy téhož těla.“

Nemůžete stavět na lži, nemůžete vyvyšovat sami sebe, nemůžete se pokládat za tak důležité, abyste druhým nemohli říct pravdu. Musíte mluvit pravdu s druhými, protože jenom to je způsob, jak můžete společně s druhými růst. Pokud se všichni budeme tvářit svatě a budeme dělat, že nemáme vůbec žádné problémy – „my jsme přece křesťané a křesťané přece nemají žádné problémy…“ – velmi brzy bude nad slunce jasnější, že jsme jen ubohá sebranka pokrytců, nikoliv církev Kristova.

Vzpomeňte si na Skutky 5, na příběh Ananiáše a Safiry. To nebyli lháři v tom slova smyslu, jak si to obvykle představujeme, tedy že by každé jejich slovo byla lež a všechno by převraceli v pravý opak. Jsou jistě i takoví lháři, ale my si rádi pod lží představujeme jenom toto, abychom nemuseli konfrontovat sami sebe. Jak to tedy bylo s Ananiášem a Safirou?

  • Sk 5:1-5 Také nějaký muž, jménem Ananiáš, a jeho manželka Safira prodali svůj pozemek. Ananiáš si však s vědomím své ženy dal nějaké peníze stranou, zbytek přinesl a položil apoštolům k nohám. Ale Petr mu řekl: "Ananiáši, proč satan ovládl tvé srdce, že jsi lhal Duchu svatému a dal stranou část peněz za to pole? Bylo tvé a mohl sis je přece ponechat; a když jsi je prodal, mohl jsi s penězi naložit podle svého. Jak ses mohl odhodlat k tomuto činu? Nelhal jsi lidem, ale Bohu!" Když to Ananiáš uslyšel, skácel se a byl mrtev; a na všechny, kteří to slyšeli, padla velká bázeň.

To je velmi drsný příběh, a kdyby to bylo jenom takto, mohlo by to být skutečně matoucí. Problém, v němž spočívá záludnost lži, je odhalený o pár veršů dále, když Petr mluví s manželkou Ananiáše, kterého mezitím pohřbili.

  • Sk 5:8-9 „Pověz mi, prodali jste to pole opravdu jen za tolik peněz?“ Ona řekla: „Ano, jen za tolik.“ Petr jí řekl: „Proč jste se smluvili a tak pokoušeli Ducha Páně?“

I ona padla mrtvá k zemi a na celou církev padla veliká bázeň. Lež není způsob, jak budovat křesťanské společenství. Slova ukazují na srdce. A ze srdce pramení jednání. Pokud na vaše slovo nebude spolehnutí, jak se budou moci lidé spolehnout na to, že evangelium, které jim říkáte, je pravdivé? Jak bychom mohli budovat Kristovu církev, která je sloupem a oporou pravdy, pokud bychom nežili v pravdě, nemluvili pravdu, nemilovali pravdu, nejednali v pravdě, neusilovali o pravdu? Proto mluvte pravdu každý se svým bližním, vždyť jste údy téhož těla!

Ale mluvení pravdy nemusí být vždy úplně tím nejpříjemnějším, co můžeme udělat nebo co si můžeme vyslechnout. Někdy bychom mnohem raději slyšeli „pravdu“ ochuzenou o některé nepříjemné detaily. Ale to už by nebyla pravda. Proto jsme také četli, že máme být pravdiví v lásce, abychom neválcovali druhé, ale abychom jim byli skutečnou pomocí a dorůstali do plnosti Ježíše Krista. A proto také Pavel zapsal následující verš v našem textu:

B. Svatost místo hříchu

  • Ef 4:26 ‚Hněváte-li se, nehřešte.‘ Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce.

Mluvení pravdy i poslouchání pravdy snadno dovede člověka k hněvu. Je to naprosto přirozené. Když se hněvá Bůh, je to proto, že Bůh je pravda a světlo. Boží hněv je logickým vyústěním Boží spravedlnosti a svatosti. Spravedlnost a svatost mají svůj základ v pravdě. Protože Bůh je naprosto pravdivý, dokonale a objektivně pravdivý a tedy naprosto spravedlivý, nemůže snést žádný hřích, žádnou nepravdu, lež, žádný klam, vůbec nic, co se protiví pravdě. Výsledkem je to, co nazýváme Božím hněvem. Podívejte se do listu Římanům:

  • Římanům 1:18 Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu.

Nepravostí potlačují pravdu – a to vede ke zjevení Božího hněvu.

Stejné je to s námi – pravda často vyvolává hněv. Ať již vyřčená nebo slyšená. Někdy vidíme pravdivé věci v životě druhého člověka a snažíme se mu je říci. A čím více přemýšlíme nad těmi, čím více je druhému vysvětlujeme, tím víc nás dráždí jejich syrovost, pravdivost, neschopnost druhého jednoduše věci přijmout, nebo dokonce odmítnutí ze strany druhého člověka. A to jsou věci, které vyvolávají hněv. Ovšem je tady velký problém – je tu obrovský rozdíl mezi naším hněvem a Božím hněvem.

Boží hněv je vždy svatý a spravedlivý. I když Bůh sám sebe nazývá Bohem žárlivě milujícím, i když mluví o tom, že horlí pro spravedlnost a plane proti převracení práva, jeho hněv nikdy není nespoutaný, nikdy není nekontrolovaný, nikdy není zaslepený zraněním, mstou nebo čímkoliv podobným. Není ani chladný a neosobní – každá nespravedlnost, každý hřích, každé převrácení pravdy, každá lež nebo cokoliv podobného je v konečném důsledku vždy namířeno přímo proti Bohu, je to projev vzpoury hříšného, pyšného a omezeného člověka proti svatému, dokonalému a nekonečnému Bohu. A to je něco, v čem Bůh nemůže nebýt osobně zainteresován. Přesto se jeho hněv nikdy nevymkne jeho kontrole. Dokonce i v tak tragické chvíli, kdy Bůh smetl všechno živé z povrchu zemského při potopě za dnů Noeho, kdy zemřely miliardy lidí a biliony zvířat během několika dní, čteme o Bohu:

  • Ž 29:10 Hospodin trůnil nad potopou, Hospodin bude trůnit jako král navěky.

Bůh vládl nad celým rokem, kdy trvala potopa stejně, jako vládne nad každým jiným rokem v dějinách lidstva. Naplnil se pohár jeho trpělivosti a ve svém hněvu doslova smetl všechno živé z povrchu zemského, přesto pamatoval na svůj plán, pamatoval na milost a jednal s milosrdenstvím. Zachoval Noeho a jeho rodinu a spolu s nimi všechna zvířata i ptactvo a zachránil je v arše.

Ale lidský hněv nikdy není takový jako Boží. Lidský hněv je vždycky zakořeněný v hříchu. Lidský hněv se nikdy nedokáže vymanit z pout hříchu. Proto potřebujeme slyšet, že nemáme hřešit. Hněv sám o sobě není zlý, pokud není spojený s dalšími lidskými emocemi. V našem textu je dokonce sloveso hněvat se v rozkazovacím způsobu – tedy doslova bychom to mohli přeložit jako: „Hněvejte se, a nehřešte.“ Hněv je normální reakcí. Pokud se obnovujeme ve své mysli, pokud jsme oblékli nové lidství stvořené ve spravedlnosti a svatosti pravdy, bude jen přirozené, že se objeví i reakce na hřích, a tou je hněv, spravedlivý a svatý hněv. Ale protože ještě nejsme zcela proměněni, bude tento hněv vždy, více nebo méně, nesvatý. Proto je řečeno, abychom nehřešili. A spolu s tím je zde také řešení:

  • Ef 4:26 Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce.

Pokud se rozhněváte – ať již kvůli pravdě, kterou jste slyšeli nebo kvůli pravdě, kterou říkáte, nehřešte a nenechte svůj hněv přetrvat do druhého dne. Svůj hněv musíte řešit na prvním místě s Bohem. Někdy křesťané vykládají toto místo tak, že musíte vyřešit svůj spor s bližním dřív, než zapadne slunce, ale ačkoliv obecně s tímto principem souhlasím, nemyslím si, že to je to, co říká tento text. Pokud mám v srdci hněv, musím jít především k Bohu. Jenom Bůh může vyřešit problém mého hněvu. A je to jedno, zda se jedná o spravedlivý hněv, když vidím hřích nebo bezpráví, nebo se jedná o hněv vyvolaný pravdou, která se mě hluboce dotkla. V obou případech musím na kolena a prosit Boha o milost. Písmo říká:

  • Římanům 12:19 Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud [hněv], neboť je psáno: ‚Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.‘

Kdykoliv se rozhněváte, pohleďte na Krista, pohleďte na kříž. Kříž je místem, kde byl vylit Boží hněv, vyvolaný našimi hříchy, mým hříchem, tvým hříchem, bratře, sestro, tento hněv byl vylit na milovaného Božího syna. On se stal smírnou obětí za naše hříchy. Kdykoliv vidíte, že vaše srdce se plní hněvem, nenechte nad ním zapadnout slunce, ale spěchejte ke Kristu a vylejte před ním své srdce. Proste ho o milost a slitování, proste ho, aby vám ukázal pravdu, pravdu o vás samotných, a o tom, kolik Božího hněvu musel Boží Syn snést kvůli vám. Jenom tak budete moci naplnit poslední příkaz našeho textu:

C. Duch svatý místo ďábla

  • Efezským 4:27 … a nedopřejte místa ďáblu.

Pokud byste se hněvali a nedokázali přitom nehřešit – a věřte mi, že nikdy nedokážete planout svatým hněvem, pokud svůj hněv nepředložíte Pánu a nenecháte ho, aby se on sám vypořádal s vaším hněvem, váš hněv se postupně promění v jed. Hněv začne kvasit a prokvasí celý váš život, stane se z něj jedovatý kořen hořkosti, který postupně nakazí všechno. Bude jako zhoubná nemoc – bude se šířit a ničit jeden orgán za druhým. Proto Písmo říká:

  • Židům 12:15 Dbejte na to, ať nikdo nepromešká Boží milost; ať se nerozbují nějaký jedovatý kořen, který by nakazil mnohé.

Lež i hněv jsou nástroje ďábla. Jimi ovládá lidské životy, jimi spoutává nejenom jednotlivce, ale celá pokolení, celé národy. Lidský hněv je spojen se všemi těmi vlastnostmi, které jsme viděli výše v popisu pohanského života – vzdor proti pravdě, zatemnělá mysl, zatvrzelé srdce, otupělost, bezuzdnost, chtivost – to všechno souvisí jak s hněvem, tak se lží. Jádrem je sobectví a pýcha, je to lidský život zotročený ďáblem, který obchází jako lev řvoucí a hledá, koho by uchvátil (1Pt 5,8). Všimněte si, v jakém kontextu to Petr napsal:

  • 1Pt 5:5-7 Všichni se oblečte v pokoru jeden vůči druhému, neboť `Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost´. Pokořte se tedy pod mocnou ruku Boží, aby vás povýšil v ustanovený čas. Všechnu `svou starost vložte na něj´, neboť mu na vás záleží.

Nedávejte místo ďáblu, ale pokořte se pod mocnou ruku Boží. Nechte se vést Duchem. Upřete svůj pohled na Krista – byli jste jím vyučeni, poznali jste ho, svlékli jste starého člověka a oblékli jste nového. Syťte se tedy pravdou a proměňujte se obnovou ve své mysli, abyste byli stále podobnější Pánu Ježíši Kristu. On je tím jediným řešením, které máme, v Kristu je naše jediná naděje. Sílu k boji proti ďáblu nenajdete v sobě, ale jenom a jedině v Kristu. Vedeme boj, který není tělesný a nelze ho vést tělesným způsobem a jenom u Pána se můžete vyzbrojit duchovními zbraněmi, které vás dovedou k vítězství – pásem pravdy, štítem víry, pancířem spravedlnosti, přilbou spasení, botami pohotové služby evangeliu pokoje a mečem Ducha svatého, jímž je Slovo Boží (Ef 6,14-17). To nás vede k samotnému závěru, k poslednímu bodu dnešního kázání, který vyplývá z těch dvou předešlých, a tím je:

III. Trvalost Kristova díla

Sedmnáctý verš nás vede k tomu, abychom už dále nežili jako pohané a další verše vysvětlují, proč to tak musí být v životě křesťana. Nemůže to být jinak, protože křesťan je člověk, který poznal Krista a vyučil se Kristu. Je to člověk s novým srdcem, které bylo stvořené Duchem svatým. Bůh zaslíbil:

  • Ezechiel 36:26-27 A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich.
  • Židům 10:16-17 ‚Toto je smlouva, kterou s nimi uzavřu po oněch dnech, praví Pán; dám své zákony do jejich srdce a vepíšu jim je do mysli; na jejich hříchy a nepravosti už nikdy nevzpomenu.‘

Nová smlouva je smlouva věčná. Je to smlouva bezpodmínečná. Vztahuje se na všechny, kdo jsou v Kristu, kdo se vyučili Kristu, kdo poznali Krista, kdo slyšeli slovo pravdy a uvěřili mu. Ti byli zapečetěni Duchem svatým. Bůh sám učinil, že se chtějí řídit jeho nařízeními, že konají skutky, které jim on sám připravil. Dnes jsme viděli některé z těchto skutků – odložení lži – to je dílo Boží ve vás, milovaní, mluvení pravdy, jak vás Bůh sám vyučil skrze Ježíše Krista, spravedlivý hněv, který se obrací proti hříchu a život ve svatosti, který je možný jenom ve stínu Kristova kříže. Nenechat nad svým hněvem zapadnout slunce ani nedopřát místa ďáblu. Podřídit svůj život Božímu Duchu, který vám byl dán, naplnit svůj život pravdou Božího slova, uchopit meč Ducha, jímž je Slovo Boží a nastavit si tento meč, jako zrcadlo, které zobrazí můj vlastní život. To je dílo Boží, to je proměna, která je způsobená mocí kříže. Bůh sám od základu mění a buduje váš život.

  • Fp 2:13 Neboť je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí.

Je to Bůh sám, který vás zapečetil svým Duchem a uchovává vás v pravdě až do příchodu Pána Ježíše Krista. Proto je celý tento oddíl v závěru čtvrté kapitoly o tom, jak nezarmucovat Ducha svatého. Ducha svatého zarmucujeme, kdykoliv žijeme jako pohané, kdykoliv nežijeme z moci Kristova kříže. Kdykoliv se odvracíme od pravdy, kdykoliv se uchylujeme k hněvu, kdykoliv živíme svůj hněv nebo chceme Boží spravedlnost prosazovat lidským hněvem (Jk 1,20). To není cesta Ducha svatého, ale cesta těla, cesta ďábla.

Proto nás Duch Boží volá, dnes, teď, abychom se vzdali bezbožnosti a světských vášní a žili s pohledem upřeným ke Kristu.

  • Titovi 2:14 On se za nás obětoval, aby nás vykoupil ze všeho hříchu a posvětil za svůj vlastní lid, horlivý v dobrých skutcích.

Jestliže to byl on, kdo začal to dobré dílo ve vás, dovede ho až do konce. On to slíbil (Fp 1,6) a on je ten, kdo nemůže lhát (Tt 1,2; Žd 6,18). Zapečetil nás svým Duchem pro den vykoupení, kdy dostaneme nová těla a budeme navždy a dokonale proměněni. Pak už nezůstane ani špetka lži v našich životech, ale všechno bude prozářeno světlem Boží slávy, radostí evangelia a pokojem pravdy. Pak už nebude žádné místo pro lidský hněv – Bůh vykoná svůj soud nad bezbožnými a svým milovaným setře každou slzu z očí. Budeme mít podíl na Boží spravedlnosti a svatosti, a naše životy nebudou nic jiného než čistá a svatá pravda. To je Kristovo dílo, to je Kristova moc, která už nyní působí proměnu vašich životů. Není nic a nikdo, kdo by to mohl zvrátit. Proto chvalme našeho Pána a radujme se z jeho neskonalé dobroty.

Amen. 

PřílohaVelikost
ef4-25-27-osnova.pdf378.45 KB

Theme by Danetsoft and Danang Probo Sayekti inspired by Maksimer