Neodolatelná milost, účinné povolání Duchem

Verze pro tiskVytvořit PDF

Čtvrtý bod kalvinismu

Pavel Steiger, Ústí nad Labem 9. září 2018

1. Vymezení pojmu

Dnes si probereme Boží neodolatelnou milost.

1. Přirozený člověk je v Adamovi naprosto duchovně mrtev, nemůže si zvolit, aby následoval pravého biblického Boha:

  • Soustředění na sebe je Bohu nepřátelské, neboť se nechce ani nemůže podřídit Božímu zákonu. (Ř 8,7)

2. Proto se Bůh z nevýslovné, úchvatné dobroty nad svým lidem slitoval. Ke komu se Bůh sklonil, toho Otec vyvolil:

  • Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve. Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všecky, a nikdo je nemůže vyrvat z Otcovy ruky. (J 10,27-29)

3. Koho Otec vyvolil, a dal Synovi, pouze toho Syn vykoupil svou krví na kříži ze satanova otroctví:

  • … Josefe, syny Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí [pouze] svůj lid z jeho hříchů. (Mt 1,20-21)

A nyní přicházíme k bodu, který si dnes přiblížíme. Tedy:

4. Aby ten, kdo byl vykoupen Kristem z hříchů byl znovuzrozen, z Ducha svatého, tj. aby byl spasen a věřil, že jej Otec vyvolil a Syn vykoupil, vyslal Syn na zemi Přímluvce, Ducha svatého, který jako Syn, vychází od Otce:

  • Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž od Otce vychází, ten o mně vydá svědectví. Také vy vydávejte svědectví, neboť jste se mnou od začátku. (J 15,26-27)
  • Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch. (J 3,6)
  • On [Bůh] nás zachránil ne pro spravedlivé skutky, které my jsme konali, nýbrž ze svého slitování; zachránil nás obmytím, jímž jsme se znovu zrodili k novému životu skrze Ducha svatého. (Tt 3,5)
  • Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž se narodili z Boha [Duch svatý je Bůh]. (J 1,12-13)

2. Odolatelná „milost“ versus neodolatelná milost

Pelagius, Kassián

Římský katolicismus

Arminianismus

Augustin

Reformace

Kalvinismus

4. Odolatelná milost

Boží milost je nabízena bez zásluh; avšak lidé mají svobodnou vůli nebo Bohem udělenou svobodu skrze nápomocnou milost, proto mohou Jeho nabídce odolat a odmítnout ji.

4. Neodolatelná milost

Milost, kterou Bůh nepodmíněně udílí svému lidu, nemůže být odmítnuta, nelze jí odolat, protože nejde o přijmutí běžné nabídky, ale o stvoření nového vnitřního člověka, který neodolatelně žije svůj nový život v Kristu.

3. Nové stvoření nemůže Bohu odolat

a. Duch svatý završuje součinnost trojjediného Boha

Rozveďme si trochu podrobněji účinné povolání Duchem. Každá Osoba trojjediného Boha – Otec, Syn a Duch svatý — má svůj osobitý úkol. Každý Otcův záměr je vykonán Synem, a Synova práce je zprostředkována Duchem svatým:

  • … a byli předem vyhlédnuti od Boha Otce [Otec je miloval a vyvolil] a posvěceni Duchem [narodili se neodolatelně z Ducha, jsou „spasení & věří“, tj. první vzkříšení], aby se poslušně odevzdali Ježíši Kristu a byli očištěni pokropením jeho krví [Kristus prolil svou krev jen za ně, pokřtil je, ponořil Duchem svatým do sebe; Mt 3,11b]. (1Pt 1,2)

Všimněme si v předešlém verši nadčasové logické posloupnosti. Otec svou církev vyhlédl a vyvolil, Duch svatý ji posvětil, tj. znovuzrodil za tím účelem, aby viděla Krista, aby věřila v dokonanou oběť Jeho krve, která ji ospravedlnila a vykoupila ze satanova otroctví hříchu, a aby se Mu poslušně odevzdala.

To je v kostce neodolatelná milost, účinné povolání Duchem. To je Boží jednostranné, monergické, stvoření Jeho lidu.

b. Pavlovo neodolatelné omilostnění a účinné povolání

Způsob, jakým Bůh duchovně znovu stvořil hříšného Saula z Tarsu, satanova otroka, aby přebýval v Kristu, můžeme vztáhnout na každou zaslíbenou duši. Saul Krista nehledal, netoužil po Něm, naopak Jej pronásledoval. Byl na cestě do Damašku, aby vyhladil ty, kteří již uvěřili a Krista následovali. Bez jakéhokoliv varování světlo a hlas z nebe zasáhly do Saulova života (Sk 9,1-22). Saul byl ochromen, oslepen, přemožen a vyděšen. Boží odvěké ustanovení, Boží dekret, neodolatelná Boží milost povolaly Pavla se stoprocentní účinností, aby kázal Kristův kříž pohanům:

  • Když se však Bohu, který mě oddělil [vyvolil; ČEP] již v lůnu mé matky a povolal svou milostí, zalíbilo zjevit [svrchovanou a nepodmíněnou spásnou láskou] svého Syna ve mně, abych ho kázal mezi pohany, neporadil jsem se hned s tělem a krví [zda Jeho rozhodnutí zvážím a posléze přijmu, nebo odmítnu podle své vůle]. (Ga 1,15-16) [ČSP]

c. Nejen duchovní, ale i tělesné zmrtvýchvstání je neodolatelné

Jeden z nejvýstižnějších předobrazů, který poukazuje na neodolatelnou milost, na účinné povolání Duchem, je tělesné obživení Lazarova mrtvého těla (J 11,38-46). Lazar nemohl svému tělesnému obživení ani vzdorovat, ani jej nemohl volit, protože byl mrtvý. Lazarovo tělo leželo v hrobě a jediné, co se nad ním vznášelo, byl zápach. Duchovním rozkladem zapáchá každý přirozený člověk. Jen Boží nadpřirozený zásah mohl tuto beznadějnou situaci změnit. Teprve když Lazar ožil, začal projevovat známky života. Začal slyšet, vidět a mohl vykročit. Byl Lazar tělesně obživen proti své vůli? Mohl se mrtvý Lazar vzpírat a odolávat Božímu tvořivému, oživovacímu počinu, když žádnou aktivní vůli neměl? Protestuje snad novorozeně, že se narodilo proti své vůli, že se ho nikdo neptal? Jistěže ne! Je životaschopné, má vrozenou, Bohem stvořenou vůli žít.

Obdobné je to i s novorozencem z Ducha. Tak jako nikdo nemůže vzdorovat, odolávat svému početí a tělesnému narození, tak se nikdo nemůže vzepřít, odolávat svému duchovnímu narození. Duchovní novorozenec je obdarován Bohem stvořenou, skutečnou svobodnou vůlí, která již prahne po Kristu:

  • Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodni. (J 8,36)

4. Dvojí neodolatelná vzkříšení

Pán Ježíš Kristus vysvětil v 5. kapitole Janova evangelia dva druhy vzkříšení. Každé vzkříšení týkající se člověka náleží nutně buď do duchovní, nebo tělesné kategorie:

a. První, duchovní vzkříšení se vztahuje jen na Boží lid:

  • Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života. Amen, amen, pravím vám, přichází hodina, ano, už je tu, kdy mrtví [duchovně mrtví] uslyší hlas Božího Syna, a kteří uslyší [jen Jeho ovce slyší Jeho hlas a jdou za Ním (J 10,27)], budou žít [znovuzrození, první vzkříšení je duchovní a probíhá už nyní mezi oběma Kristovými adventy]. Neboť jako Otec má život sám v sobě, tak dal i Synovi, aby měl život sám v sobě. (J 5,24-26)
  • A dal mu [Ježíši Kristu] moc konat soud, poněvadž je Syn člověka. Nedivte se tomu, neboť přichází hodina [až se vrátí na Zem jako Soudce], kdy všichni v hrobech uslyší jeho hlas a vyjdou; ti, kdo činili dobré, vstanou k životu, a ti, kdo činili zlé, vstanou k odsouzení [všeobecné tělesné vzkříšení spasených i zavržených nastane při druhém Kristovu adventu]. (J 5,27-29)

b. Druhé, tělesné vzkříšení se vztahuje na všechny bez výjimky:

1. Kdo byl duchovně vzkříšen, kdo se tedy narodil dvakrát, poprvé tělesně z Adama a podruhé z Ducha (J 3,6-7), bude v poslední den tělesně vzkříšen do oslaveného těla k věčnému životu s Kristem; ten zemře jen jednou, tělesně (1K 15,22a).

2. Kdo nebyl duchovně vzkříšen, kdo se tedy narodil jen jednou, tělesně z Adama, bude sice v poslední den tělesně vzkříšen; ale zemře dvakrát, poprvé tělesně (1K 15,22a) a podruhé duchovně k věčné pohaně a odsouzení v hořícím jezeru daleko od Krista (2Te 1,8-9).

Jak první, duchovní, tak druhé, tělesné vzkříšení je Stvořitelova monergická, jednostranná, práce. Nikdo se přece nemůže sebevzkřísit! První, duchovní vzkříšení, udělení spasení a víry, je neodolatelná milost, je to účinné povolání Duchem svatým, je to jádro 4. bodu kalvinismu.

5. První, duchovní vzkříšení Božího lidu

V Janovi 5,24-26 Pán Ježíš hovoří o spasení, tzn. o duchovním vzkříšení, které Bůh činí již v těchto dnech, mezi oběma Kristovými adventy. Kdo věří slyšenému slovu, má v této chvíli věčný život. Ačkoli byl mrtev, přešel již ze smrti do života. Aby to bylo zřejmé, Ježíš zdůrazňuje v 25. verši: Přichází hodina, ano, už je tu, kdy mrtví uslyší, a kteří uslyší, budou žít; přejdou ze smrti do života, budou vzkříšeni. Jedná se o Jeho ovce, o tělesně živé lidi, kteří už slyší (J 10,27); jejich mrtvý stav a vzkříšení se proto musí týkat duchovní, nikoli tělesné stránky jejich bytí. První vzkříšení se týká jenom těch duchovně mrtvých a tělesně živých hříšníků, které Otec vyvolil a Syn vykoupil. Tento zázrak se kolem nás děje denně. Propojuje lidského ducha s Duchem Božím a je nedílným prvkem „spasení & víry“, jež vyvrcholí oslavením, tzn. tělesným vzkříšením všech v Kristu. Ježíš Kristus zajistil svou obětí na kříži vzkříšení svých; Martě řekl:

  • Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel [tělesně], bude žít [navěky duchovně i tělesně po vzkříšení těla]. (J 11,25)

Boží lid zemřel spolu s Kristem na kříži. Jeho vyvolení se stali účastníky Jeho smrti. Zemřel v nich starý, přirozený člověk:

Víme přece, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili. (Ř 6,6)

Jestliže se Jeho vyvolený lid, církev stala účastníkem Jeho smrti, stala se také účastníkem a podílníkem Jeho vzkříšení. Starý člověk zemřel s Kristem, narodil se nový člověk z Ducha, byl stvořen nový člověk v Kristu. To je první vzkříšení:

  • I vy jste byli mrtvi [duchovně] pro své viny a hříchy, … probudil nás k životu [duchovně vzkřísil, obživil, tj. první vzkříšení] spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi [duchovně] pro své hříchy. Milostí jste spaseni! Spolu s ním nás vzkřísil [převedl z duchovní smrti do duchovního života, propojil našeho ducha se svým Duchem] a spolu s ním uvedl na nebeský trůn [církev, Jeho vyvolení, dnes vládnou spolu s Kristem, jsou jeho vyslanci na zemi] v Kristu Ježíši. (Ef 2,1; 2,5-6)

Ježíš je vzkříšení i život. V Něm má Jeho lid, podíl na prvním vzkříšení a věčném životě. Spasení jsou s Bohem propojeni, nežijí již sobě, nežijí již hříchu, žijí Bohu, zrají pro věčnost, aby Ho na věčnosti neustále více poznávali.

  • Když zemřel, zemřel hříchu jednou provždy [jedna Jeho oběť odstranila hřích, který nesl za svůj lid], když nyní žije, žije Bohu [Já a Otec jsme jedno]. Tak i vy počítejte s tím, že jste mrtvi hříchu [odděleni od hříchu], ale živi Bohu v Kristu Ježíši [spojeni s Bohem]. (Ř 6,10-11)

Ta druhá, duchovní smrt – ohnivé jezero, už nemá na Boží lid, který byl duchovně vzkříšen, nárok:

  • To je první vzkříšení [spasení & víra]. Blahoslavený a svatý, kdo má podíl na prvním vzkříšení [kdo se narodil z Ducha]! Nad těmi druhá smrt [ohnivé jezero] nemá moci, nýbrž Bůh a Kristus je učiní svými kněžími a budou s ním kralovat po tisíc let. (Zj 20,6)

6. Duchovní vzkříšení, pokřtění do Krista je neodolatelné

První duchovní vzkříšení, pokřtění do Krista, tento neodolatelný, tvořivý Boží počin Písmo nazývá novým narozením (J 3,3), které není podmíněno vůlí přirozeného člověka. Právě to vysvětluje Pán Ježíš Kristus Nikodémovi, učiteli Izraele; do Božího království, do věčného života nevejde, jestliže se nenarodí znovu, nebude-li nejprve vzkříšen z přirozené, naprosté duchovní mrtvosti, zkaženosti a neschopnosti:

  • … Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu [nebude-li duchovně vzkříšen, ponořen do Krista], nemůže spatřit království Boží. (J 3,3b)

Na to Nikodém reagoval: Jak by se to mohlo stát, vždyť starý člověk přece nemůže vstoupit znovu do těla své matky? Nikodém chápal, že ještě neexistující člověk nemůže aktivně započít svoje vlastní, tělesné narození:

  • Tys to byl [Bože], kdo utvořil mé ledví, v životě mé matky jsi mě utkal. (Ž 139,13)

Ježíš svůj požadavek, který Nikodém nikdy nemohl splnit, zopakoval a upřesnil:

  • … Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího. (J 3,5b)

Jestliže utkání tělesného člověka v matce je výhradní, monergické Boží dílo, oč více to musí platit o utkání duchovního člověka z Ducha Božího!

Text „nenarodí-li se kdo z vody“ není jednoznačný. Věřím, že narození z vody ukazuje na duchovní očištění a obnovení (Ž 51,2; 51,7; Ez 36,25; J 13,10; 15,3; 1K 6,11; Žd 10,22; Ef 5,26; Tt 3,5). V ani jednom z nich narození z vody neznamená, že musíme být pokřtěni vodou, abychom byli spaseni. Křest vodou je fyzický předobraz duchovního křtu, který zachraňuje (1Pt 3,21), což znamená být ponořen do Krista, být v Kristu, být Jím prosáknut, být Jím zaplaven, být v Něm marinován, abychom chutnali stejně jako On, abychom s Ním zemřeli, s Ním byli vzkříšeni, jednoduše, abychom v Kristu byli Duchem svatým zapečetěni (Ef 1,13), a tak bez přestání činili to, co On činí v nás.

Když osm lidí z Noemovy rodiny našlo útočiště v korábu, byli zachráněni před jistou záhubou. Archa byla fyzický předobraz Krista. Kdo byl „pokřtěn“ do archy, byl zachován, kdo zůstal na souši, sám sebe před vodami potopy nezachránil. Koho Bůh vloží skrze Ducha svatého do Krista, ten je v bezpečí před přicházejícím soudem – dnem Páně. Druhým příchodem Pána Ježíše Krista skončí věk milosti; potom již nikdo nebude moci být spasen, protože zapadnou vrata archy, nastane soudný den Páně. Být v Kristu uschován, být do Něj ponořen, to je ten pravý křest, který nás zachraňuje:

  • To je předobraz [být v Noemově arše] křtu [být v Kristu], který nyní zachraňuje vás [zachraňuje nás ponoření, pokřtění do Krista]. Nejde v něm zajisté o odstranění tělesné špíny [jako při tělesném ponoření do vody], nýbrž o dobré svědomí, k němuž se před Bohem zavazujeme - na základě vzkříšení Ježíše Krista. (1Pt 3,21)

Bez vnějšího vyznání a závazku na základě vzkříšení Ježíše Krista by se křtitelnice proměnila v obyčejnou vanu s vodou, která by smyla jen tělesnou, nikoli vnitřní špínu. To ale neznamená, že křest vodou a stůl s chlebem a plodem vinné révy, jako památka na Jeho ukřižované tělo a prolitou krev, nejsou důležité; vždyť je to jeden z Jeho příkazů! Každý, kdo vyznává Ježíše Krista, kdo je opravdu v Něm, by měl svého Pána uposlechnout a křest vodou neodkládat! Zachraňující duchovní křest, ponoření do Krista, je nevyhnutelná a neodolatelná nutnost, je známkou vyznání, komu patříme. Křest, který nás zachraňuje, v němž zajisté nejde o odstranění tělesné špíny vodou, je svatý „sendvič“ – Bůh Duch svatý v nás a my v Bohu Synu. To je to synovství, ve kterém je nám tak bezpečno a blaze:

  • … budeš sát z královských prsů [Boží děti se živí Bohem]. Poznáš, že já jsem Hospodin, tvůj spasitel, tvůj vykupitel, Přesilný Jákobův. (Iz 60,16b)

Bůh si stvořil svoje děti pro svoji svatou náruč, aby prokázal nejen svoji lásku a milosrdenství, ale aby sám sebe oslavil, aby veškeré bytí Božího lidu, každá jeho myšlenka, každý čin velebil Jeho svatost. Křesťané byli znovuzrozeni, ponořeni do Krista ne svým, ale Božím rozhodnutím, Jeho neodolatelnou, stoprocentně účinnou spásnou milostí:

  • Z jeho rozhodnutí [nikoli našeho] jsme se znovu zrodili slovem pravdy, abychom byli jakoby první sklizní jeho stvoření [Boží, tvořivé činnosti nelze odolávat]. (Jk 1,18)

Kdyby Duch svatý někoho znovuzrodil teprve potom, až by dostal svolení, pak by Jeho milost byla odolatelná, což je nebiblický, antropocentrický výklad teologie spasení. Bůh na náš souhlas nečeká, nedočkal by se ho; On jej má, On je Pánem života i smrti.

7. Bůh neodolatelně duchovně křísí svoje zaslíbené

Následující text se sice vztahuje na starozákonní Jeruzalém, potažmo Izrael, nicméně obecně vystihuje duchovní stav a neschopnost každého přirozeného člověka, který se narodil jen jednou, tzn. tělesně. Je to jeden z nejpůsobivějších obrazů, ve kterém se zjevuje Boží neodolatelná spásná milost, Jeho dekretivní vůle, Jeho účinné povolání k věčnému životu, kterému přirozené, duchovně mrtvé děti toho Zlého nemohou a ani nemají schopnost odolat:

  • A tvoje narození [dcero jeruzalemská]? V den tvého narození [z Adama] nebyla odříznuta tvá pupeční šňůra [kterou se živíš tím Zlým], nebyla jsi umyta vodou, abys byla čistá, nebyla jsi potřena solí ani zavinuta do plének [obraz naprosté duchovní zkaženosti]. Žádné oko nad tebou nepojala lítost, aby ti aspoň něco z toho udělali ze soucitu s tebou. V den svého narození jsi byla pohozena v poli, protože jsi vzbuzovala hnus [přirozený člověk nemá jedinou vlastnost, kterou by se zalíbil Bohu]. Tu jsem šel kolem tebe a uviděl jsem tě, jak se třepeš ve vlastní krvi [krvácelas k smrti], a řekl jsem ti, když jsi ležela ve vlastní krvi: Žij! Řekl jsem ti, když jsi ležela ve své krvi: Žij! (Ez 16,4-6)

Dvakrát Hospodin opakuje: Když jsi ležela ve své vlastní krvi – Žij! Může snad někdo popsat výstižněji stav přirozeného člověka, jeho vytržení ze smrtelného satanova sevření než Bůh sám? To je neodolatelná milost, účinné povolání vyvolených par excellence. Kdo toto pochopí a Duchem zažije v srdci, ten má neodolatelné, Bohem vštěpené „spasení & víru“. Ten byl vyvolen! Kromě toho má jednou provždy vyřešeny otázky ohledně kalvinismu a arminianismu, monergismu a synergismu, reformace a katolicismu.

Přirozený člověk je ztracen, soustředěn na sebe, proto se nechce a ani nemůže podřídit Božímu zákonu (Ř 8,7). Nikdo nikdy nebude činit pokání ze své vůle, nikdo se sám od sebe neobrátí k pravému Bohu, jestliže mu to nebude dáno shůry:

  • A když chtěl projít do Achaje, bratři ho v tom povzbudili a napsali učedníkům, aby ho přijali. Když tam přišel, velmi prospěl těm, kteří uvěřili skrze milost Boží [uviděli neodolatelně Krista]. (Sk 18,27) [ČSP]

Všimněme si uvedeného textu. Apollo prospíval všem, kterým svědčil. Jeho posluchači nefilozofovali, neradili se s tělem ani krví, zda je vhodné v Krista uvěřit, ale uvěřili díky Boží neodolatelné milosti a moci. Následující text dále ukazuje úžasným způsobem, že první duchovní vzkříšení Božího lidu, účinné povolaní Duchem, „spasení & víra“ jsou neodolatelné, nikdo se nemůže vzepřít Boží dekretivní vůli:

  • Jako Otec mrtvé křísí a probouzí k životu, tak i Syn probouzí k životu, které chce [které mu dal Otec]. (J 5,21)

„Spasení & víra“ ve věku církve, mezi oběma Kristovými příchody, ujišťují bývalé satanovy otroky, že již patří do Božího království. Znovu jsme ujišťováni, že Stvořitelem prvního, duchovního vzkříšení, nového narození, je výhradně trojjediný Bůh:

  • Těm však [vyvoleným], kteří ho [Krista] přijali, dal pravomoc stát se Božími dětmi, těm, kteří věří v jeho jméno. Ti se nenarodili z krve ani z vůle těla ani z vůle muže, nýbrž z Boha [z Boží vůle]. (J 1,12-13) [ČSP]

Na každý pád, duchovní narození z vůle Boha je člověkem nezapříčiněné a nutně neodolatelné. Znovu si připomeňme nikoli náhodnou, nýbrž záměrnou podobnost mezi archetypy Izmaelem, který se narodil z vůle člověka, a Izákem, který se narodil z vůle Boha (Ga 4,23-25). Božími dětmi se stávají jen ti, kteří jsou zrozeni z vůle Boha, pouze a jen proto, že jsou dětmi zaslíbení (Ř 9,8). Boha může přijímat vírou, duchovním zrakem, jen nově stvořený člověk, který je uschopněn Duchem, aby si uvědomil, že:

  • On nás zachránil ne pro spravedlivé skutky, které my jsme konali, nýbrž ze svého slitování [Ex 33,19]; zachránil nás obmytím [nikoli vodou, ale Duchem], jímž jsme se znovu zrodili k novému životu skrze Ducha svatého. Bohatě na nás vylil svého Ducha skrze Ježíše Krista, našeho Spasitele, abychom ospravedlněni jeho milostí měli podíl na věčném životě, k němuž se upíná naše naděje. (Tt 3,5-7)

Ježíš Kristus, v jednom tvořivém momentu, svůj lid obmývá a zapečeťuje Duchem svatým, tj. vkládá, křtí do sebe, aby v Něm přebýval na věky. Od tohoto okamžiku každý, kdo patří k Jeho zaslíbeným, je spasen, vidí Krista, věří, je ospravedlněn a začíná jeho proces posvěcování, poslušnosti a růstu v poznání Boha, který vyvrcholí vzkříšením do oslaveného těla (Ř 8,23). Kristův duchovně vzkříšený lid, církev, ranami pobízí své tělo ke kázni (1K 9,27) a s bázní a chvěním uvádí ve skutek své neodolatelné a neodvolatelné spasení (Fp 2,12).

  • … neboť kdo se narodil z Boha [Bůh je ta neodolatelná příčina], přemáhá svět [satanův dům]. A to vítězství, které přemohlo svět, je naše víra [duchovní zrak, první duchovní vzkříšení, důsledek neodolatelné tvořivé Boží milosti]. (1J 5,4)

Víra znovuzrozených, darovaná Bohem (Fp 1,29), přemáhá svět. Kdo se z Boha nenarodil, nevěří, nemůže chápat Boží věci (1K 2,14), nýbrž je přemáhán světem. Podstata neodolatelného, prvního duchovního vzkříšení je nádherně ilustrována Božím chirurgickým zákrokem. Žádný pacient neoperuje sám sebe a pod narkózou se nemůže vzepřít řezům chirurgova skalpelu:

  • Hospodin, tvůj Bůh, obřeže tvé srdce i srdce tvého potomstva [v Abrahamově, Izákově a Jákobově potomstvu dojdou požehnání všechny pronárody země; Ř 9,6-8] a budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a budeš živ [budeš mne znát]. (Dt 30,6)

Teprve až po této duchovní Boží monergické operaci vyvolený lid neodolatelně miluje Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, myslí a silou. Ezechiel tento svrchovaný chirurgický zákrok, tuto tvorbu nového vnitřního člověka, popsal takto:

  • A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha [Božího Ducha]. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné [ďáblova ducha] a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha [z Něho se znovu vnitřně narodíte]; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich. (Ez 36,26-27)

Bůh celému Izraeli Božímu (Ř 9,6-8; Ga 6,16; Ef 2,12), z Židů a pohanů, „transplantuje“ nově stvořené srdce. Duch svatý působí na novou, Bohem stvořenou vůli, aby se znovuzrozený člověk neřídil svojí vůlí ani literou zákona, která odsuzovala k smrti, ale aby se řídil zákonem Krista (1K 9,21). To je cíl a vrcholné naplnění Božího spásného předsevzetí, kterému nikdo nemůže odolat.

AMEN

PřílohaVelikost
neodolatelna-milost.pdf74.91 KB

Theme by Danetsoft and Danang Probo Sayekti inspired by Maksimer