Nové náboženství (Lk 5,27-39)

Co je staré pominulo, hle je tu nové!

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 31. srpna 2008

Dobré dopoledne milí bratři a milé sestry. Ještě jednou vás vítám na našem dnešním shromáždění. Sešli jsme se, abychom společně uctívali Ježíše Krista, abychom studovali Jeho Slovo. Chceme být jako první církev, která zůstávala v učení apoštolů.

Ježíš Kristus, kterého jsme vyznali jako Spasitele a Pána, přinesl světu nové náboženství - náboženství milosti, lásky a pravdy. Starý zákon mluvil o novém srdci, které Bůh dá člověku, mluvil o nové smlouvě, kterou Bůh uzavře se svým lidem. A apoštol Jan, který byl miláčkem Páně, napsal:

  • 1 Janův 2,7-8 Nepíšu vám, moji milí, nové přikázání, ale přikázání staré, které jste měli od počátku; staré přikázání je to slovo, které jste slyšeli. A přece vám píšu přikázání nové - vždyť se stalo skutečností v něm i ve vás, že tma ustupuje a pravé světlo již svítí.

Staré pominulo a je tu nové. Ježíš Kristus přišel jako světlo na svět a ozářil nás svou velikostí a slávou své milosti. Když jsme ho poznali, tak jsme dostali nové srdce a v Něm s námi Bůh uzavřel smlouvu, která je nová a na rozdíl od té předchozí, je smlouvou, která nezvetší a nikdy nezanikne.

Jakým způsobem představoval Pán Ježíš tuto novotu, toto nové náboženství, plné moci? Pojďme se podívat do našeho dnešního textu. Budeme číst z Lukášova evangelia z páté kapitoly, verše 17-39 a potom se budeme soutředit na závěr kapitoly od 27. verše.

Pátá kapitola Lukášova evangelia je kapitolou příběhů a podobenství. Můžeme si všimnout zajímavé struktury této kapitoly. Jsou zde čtyři příběhy a čtyři obrazy. První tři příběhy ukazují na to, kdo je Ježíš Kristus. Odhalují jeho velikost a moc, ukazují na jeho vládu nad fyzickým i duchovním světem. Čtvrtý příběh, který po nich následuje, je vyvrcholením a zopakováním těchto tří příběhů. Vidíme v něm všechny důležité aspekty předchozích příběhů.

Jednoduché povolání - pojď za mnou. Zvedl se a šel. Vidíme tam očištění - jako u malomocného. Jak to, že sedíte s celníky a hříšníky? Protože potřebují očistit - zní jednoduchá odpověď. Vidíme tam odpuštění hříchů a velikou radost, která je reakcí na milost, kterou nám Bůh prokazuje. Napětí páté kapitoly tady dosahuje svého vrcholu.

Zároveň je ten čtvrtý příběh cestou ke čtyřem ilustracím, které Ježíš dává farizeům a v nichž jim ukazuje, kdo je a co znamená jeho příchod. Ilustrace, která se vztahuje k již zmíněným hříšníkům a celníkům, která je zabalená do zvláštní otázky týkající se půstu. A následně tři ilustrace jednoho podobenství, které ukazuje k novotě života i díla Ježíše Krista.

Vidíte tu textovou strukturu, která se před námi otevírá? Tři příběhy a jeden příběh, jedna ilustrace a tři ilustrace. Lukášovo evangelium, to není snůška nějakých výroků a sesbíraných příběhů, ale můžeme za ním vidět ruku vynikajícího autora, který psal s určitým záměrem a cílem. Jedná se o promyšlený text, který má hlavu a patu a který chce ukázat, že Ježíš Kristus je Pán, který přišel, aby zachránil to, co zahynulo. Lukáš byl vedený Duchem Svatým, když psal své evangelium, Bůh ho použil jako svůj nástroj, přesto zde vidíme kvality lidského autora a můžeme si tak uvědomovat, že Bůh nás používá takové, jací jsme, s našimi přednostmi i slabostmi. Bůh nás používá dokonale k naplnění Jeho vůle.

Pojďme zpátky do textu Božího Slova. První příběh páté kapitoly, poté, co Ježíš vedl rybáře zázračným způsobem k úžasnému a naprosto neočekávanému úlovku ryb, vrcholí Ježíšovou výzvou:

  • Marek 1,17 Ježíš jim řekl: "Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí."
  • Lukáš 5,11 Přirazili s loďmi k zemi, všechno tam nechali a šli za ním.

Všechno tam nechali a šli za ním. Podívejme se teď do našeho dnešního textu od verše 27.

  • Lk 5,27-28 Pak vyšel a spatřil celníka jménem Levi, jak sedí v celnici, a řekl mu: Pojď za mnou." Levi nechal všechno, vstal a šel za ním.

Stejné místo jako v příběhu se Šimonem Petrem, stejná reakce, pouze jiní lidé. Ježíš je ve svém městě, jak říká Matouš (Mt 9,1), tedy v Kafarnaum (Mk 2,1), kde se odehrál i předchozí příběh o uzdravení chromého.

  • Marek 2,13-14 Vyšel opět k moři. Všechen lid k němu přicházel a on je učil. A když šel dál, viděl Leviho, syna Alfeova, jak sedí v celnici, a řekl mu: "Pojď za mnou." On vstal a šel za ním.

A podívejme se na to, co říká Matouš:

  • Matouš 9,9 Když šel Ježíš odtud dál, viděl v celnici sedět člověka jménem Matouš a řekl mu: "Pojď za mnou!" On vstal a šel za ním.

Matouš Lévi, syn Alfeův, celník, který měl svou celnici u břehu moře. Vybíral poplatky od lidí, kteří se přepravovali přes moře.

Celníci nebyli oblíbenou skupinou lidí v Izraeli. Jejich zaměstnání nebylo příliš příjemné. Byli to výběrčí daní. Mohli bychom to přirovnat k firmě, která provozuje mýtné brány na našich dálnicích. Od státu získá povolení, potom na vlastní náklady vybuduje systém a potom ho s vysokým profitem provozuje. Podobně to fungovalo i ve starověku. Od římanů si člověk koupil právo vybírat daně za nějakou činnost, často se to týkalo vstupů do měst, průchodů po určitých cestách, mostech apod. A potom s určitým profitem mohl provozovat takovouto celnici.

Jedním z důvodů, proč tito lidé byli velmi neoblíbení, byl jejich loajální vztah k vládní k moci - jinak by nemohli tyto lukrativní zakázky, jak bychom dnes řekli, získat. A to je v očích jejich národa stavělo do role skoro vlastizrádců. Židé nebyli rádi, že jsou součástí Římské říše a nesli to jen velmi nelibě. A tady byli jejich krajané, kteří z toho naopak těžili.

Dalším důvodem nelibosti byla skutečnost, že v postavení celníka, se takový člověk musel každodenně stýkat s pohany, tedy s lidmi, kteří nebyli Židy. A to jej v očích náboženských Židů činilo rituálně nečistými. Byli nečistí stejně, jako člověk postižený malomocenstvím. Židé také považovali vybírání daní za ohavnost a za násilí páchané na vyvoleném národě. Podíl na vybírání daní, byl pro Židy podílem na modloslužbě, která měla být podle zákona Mojžíšova trestaná smrtí (Lv 20,5).

A konečně tady to, co vytýkal celníkům také Jan Křtitel:

  • Lukáš 3,12-13 Přišli i celníci, aby se dali pokřtít, a ptali se: "Mistře, co máme dělat?" On jim řekl: "Nevymáhejte víc, než máte nařízeno."

Správu cel si pronajímal člověk, který byl zodpovědný za určitou oblast a ten potom pronajímal další dílčí části dalším lidem, vrchním celníkům, kteří měli pod sebou další konkrétní celníky. Jediná pevná taxa, která v celém tomto systému byla daná, byla částka odváděná Římu. Ta byla pevně stanovená již na začátku, ale celý řetězec obsahoval množství dalších lidí, kteří se na něm živili. Takže za konkrétní zboží, které se proclívalo, zpravidla žádná pevná sazba nebyla a bylo na vůli toho kterého celníka, jaké clo určil. Byl to systém, který umožňoval vysokou korupci a zneužívání. A byl to důvod, proč VŠICHNI nenáviděli celníky. Takže když čteme v Novém zákoně o celnících, obvykle se jedním dechem zmiňují další hříšníci, jako byli prostitutky, zloději a další.

Takovým celníkem byl také Matouš Lévi, syn Alfeův, z Kafarnaum. Ježíš se zastavil u jeho celnice, a povolal ho, aby ho následoval. Chci, abychom si všimli tří věcí v postoji Léviho, které nám mají být vzorem v následování Pána - jsou to tři vnější projevy, za nimiž se skrývá proměněné srdce - srdce, které velmi miluje Pána. Křesťan je ten, kdo miluje Pána a tato láska nezůstane a ani nemůže zůstat skrytá. Takže o jaké znaky lásky se tady jedná?

Tím prvním je poslušnost. Poslušnost, která se rodí z lásky k Pánu a z úcty k Němu. Boží Slovo používá slovo bázeň k popisu takové směsi strachu, úcty, obdivu a lásky. Lévi nezaváhal ani chvilku - podobně jako předtím Šimon Petr a jeho společníci. Všechno tam nechali a šli za Ježíšem. Ježíš je Pán, a když On volá, tak nelze neposlechnout. Když jsme přitahováni k Pánu mocí jeho lásky, tak jí s radostí běžíme vstříc. Je to Boží dílo v člověku, kdy Bůh obnovuje lidské srdce a dává člověku víru a touhu následovat Pána.

Lévi šel - bez výhrad a bez výmluv. Tady nebylo žádné ohlížení se zpět, tady nebyl čas ani místo pro ohledy, co na to řeknou druzí, co sousedé, přátelé, … Jak si budou poťukávat na čelo a říkat si, ten Lévi se zbláznil, stal se z něj pánbíčkář, nebo jiné podobné věci. Lévi věděl, komu uvěřil - vzpomeňme - Ježíš byl ve „svém“ městě, byl na místě, které učinil svým dočasným domovem. Lévi jen čekal na Pánovo slovo - a nyní se dočkal. Miloval Pána, proto neváhal a poslouchal.

  • Jan 14,23-24 Ježíš mu odpověděl: "Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, nezachovává má slova. A slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal.

Tím druhým znakem lásky k Pánu, je následování Pána. Srdce, které je zamilované do Pána, je taženo za Pánem. Není žádná moc, která by mohla toto pouto rozdělit. A cokoliv chce toto pouto rozdělit, ať už je to cokoliv, je vždycky hřích. A nemusí to být nutně špatná věc, ale mohou to být dobré věci a pohnutky. Ale pokud ve svém důsledku vedou k tomu, že se vzdalujeme od Pána, že ho nenásledujeme, nebo že zpožďujeme a dáváme přednost jiným věcem - to všechno je hřích.

Jak to je s námi, moji milí? Je na našich životech patrná láska k Pánu a touha následovat ho, kamkoliv nás povede? Jsme ochotní ho následovat i tehdy, když vidíme, že nás to bude něco stát, že budeme muset něco opustit a vzdát se některých věcí? Přemýšlejme o tom často a intenzivně a nastavujme si zrcadlo Božího Slovo, protože to jediné nám skutečně v pravdě a bez výmluv ukáže, jak na tom jsme. Třetí znak Léviho lásky k Pánu je popsán v následujícím verši:

  • Lk 5,29 A ve svém domě mu připravil velikou hostinu. Bylo tam množství celníků a jiných, kteří s ním stolovali.

Lévi připravil pro Pána hostinu, velikou oslavu. Lévi dal Pánu k dispozici všechno, co měl, dal mu to nejlepší ze svého domu, dal mu svůj dům. Léviho srdce bylo naplněno vděčností a radostí.

Lévi následuje Pána nejenom navenek, ale zve ho i do svého domu. I tady buď Pánem. Možná tam bylo ledaco, za co se musel před Pánem zastydět - nevíme, nechtěl bych Lévimu křivdit. To co víme, je, že připravil svůj dům pro Pána a udělal z toho velikou slavnost. Lévi nechal ve své celnici svou minulost a ve svém domě začal novou budoucnost. Všechno nejlepší co měl, včetně svých přátel, přinesl Pánu k nohám. Nechtěl následovat Pána jenom tehdy, když byl lidem na očích a nechtěl jít ani v opačném extrému - následovat ho tak tajně, za zavřenými dveřmi svého domu.

Lévi vyznal Pána před lidmi, když opustil svou celnici, a nyní ho zve do těch nejsoukromějších míst. A zároveň s touhou dát Pánu to nejlepší se v jeho srdci probudila nová touha - s tímto Pánem, který pro nyní pro Léviho znamenal úplně všechno, seznámit také všechny další lidi. Proto vidíme s otevřeným srdcem také otevřený dům - nejenom pro Pána, ale pro mnoho dalších lidí.

Lévi pozval mnoho dalších lidí a další pravděpodobně (jak už to při takových událostech bývá) přišli sami - a byla to pestrá směs lidí: Pán a jeho učedníci, Lévi a další celníci, ale také farizeové a jejich zákoníci a jak nám říká Marek, tak tady byli také učedníci Jana Křtitele.

Ovšem z následujícího verše to vypadá, že farizeové se nechtěli účastnit hostiny. Možná stáli uvnitř domu, ale nechtěli jíst společně s celníky a hříšníky. A byli velice pohoršeni tím, že Ježíš s nimi jedl. Jejich postoj je dobře popsán ve třicátém verši.

  • Lk 5,30 Ale farizeové a jejich zákoníci reptali a řekli jeho učedníkům: "Jak to, že jíte s celníky a hříšníky?"

Farizeové a jejich zákoníci reptali. To je postoj, který zabíjí. Ačkoliv to byla všeobecně známá historická zkušenost izraelského národa, něco, co mělo být právě farizeům důvěrně známé, projevují se tady jako synové svých otců.

Zastavme se tady na chvíli a podívejme se na to, proč reptání zabíjí. Co je na reptání tak nebezpečného a co všechno může reptání způsobit? Podívejme se na reptání Izraelců na poušti. Založte si prst nebo záložku do Lk 5 a pojďme na chvilku otočit do knihy Žalmů, do Žalmu 78.

  • Žalm 78,17-31 Hřešili však proti němu opět. Vzdorovali v tom vyprahlém kraji Nejvyššímu, srdcem pokoušeli Boha, chtěli stravu podle vlastní vůle. A reptali proti Bohu: "Může Bůh prostřít stůl v poušti? Do skály sic udeřil a potoky vod tekly proudem. Může však dát také chleba nebo opatřit pro svůj lid maso?" Hospodin se rozlítil, když to vše slyšel. Oheň prudce vzplanul proti Jákobovi, hněv vyšlehl proti Izraeli, neboť nevěřili Bohu, nedoufali v jeho spásu. Přesto vydal příkaz mračnům shůry, zotevíral vrata nebes a jako déšť spouštěl na ně manu, aby jedli, nebeské obilí jim dával. Člověk jísti směl chléb mocných, stravu sesílal jim do sytosti. Dal na nebi vanout východnímu větru, jižní vítr přivedl svou mocí a déšť masa na ně spustil, tolik jako prachu, pernatého ptactva jak mořského písku, nechával je padat rovnou do tábora okolo příbytků jejich. Najedli se víc než do sytosti, dopřál jim to, čeho byli chtiví. Nepřešla je chtivost. Měli ještě pokrm v ústech, když proti nim vyšlehl hněv Boží. Zahubil jejich velmože, izraelské junáky v prach srazil.

Reptání je zjevný projev toho, co se skrývá uvnitř člověka. Ježíš na jiném místě říká:

  • Lukáš 6,45 Dobrý člověk z dobrého pokladu svého srdce vydává dobré a zlý ze zlého vydává zlé. Jeho ústa mluví, čím srdce přetéká.

Reptání je výsledkem toho, čím srdce přetéká. Nikde v Bibli nenajdeme nějaký pozitivní příklad reptání. Jako že by někdo reptal a bylo to správné a v pořádku. V části žalmu 78, který jsme četli, najdeme nejméně čtyři postoje srdce, které stojí za reptáním.

V sedmnáctém verši je první z nich - vzdor. To je přesný protiklad toho, co nám ukázal Lévi. Izraelci vzdorovali Bohu. Bůh řekl, jděte, oni řekli, nepůjdeme. My máme vzdor spojený především s malými dětmi, ale ruku na srdce - nejsme právě v tomto často jako ty malé děti? Podívejme se na dvě místa v Písmu, která nám ukazují, že vzdor je jenom trochu jiné slovo pro neposlušnost.

  • Židům 3,15 Je řečeno: `Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce ve vzdoru!´

Jestliže Bůh mluví, nedělej, že neslyšíš! To je jedna z nejnebezpečnějších věcí pod sluncem.

  • 1 Petrův 2,8 Oni přicházejí k pádu svým vzdorem proti slovu - k tomu také byli určeni.

To je výsledek vzdoru. Pád. A Petr na tomto místě nemluví o klopýtnutí věřících, ale o zatracení nevěřících. To je výsledek vzdoru. Srdce plné vzdoru nemůže být plné lásky k Pánu. To nejde smíchat.

Další věc, kterou čteme v Ž 78, v 18. verši, je svéhlavost. „Chtěli stravu podle vlastní vůle“. Jak často a rádi zapomínáme, že Bůh nám ve svém Slově říká nejenom, CO máme dělat, ale často nám také říká, JAK to máme dělat. Chceme dosahovat Božích cílů, ale lidskými prostředky.

To je myslím jeden z největších problémů současné církve. Jeden příběh ze Starého zákona přesně ukazuje na tento problém. Král Saul měl jasné instrukce, ale on udělal všechno úplně jinak a na závěr všeho se ještě pochválil: Zachoval jsem Hospodinovo slovo. Jaká byla Boží odpověď?

  • 1 Samuelova 15,23 Vzdor je jako hříšné věštění a svéhlavost jako kouzla a ctění domácích bůžků. Protože jsi zavrhl Hospodinovo slovo, i on zavrhl tebe jako krále."

Svéhlavost, která se navenek projevuje reptáním, je přímou cestou k zavržení.

Dalším postojem reptajícího srdce v Ž 78 je nevěra. 22. verš říká: nevěřili Bohu, nedoufali v Jeho spásu. Nevěra, zpochybňování Božího Slova, zpochybňování Božích zaslíbení - to je častý zdroj reptání proti Bohu nebo proti lidem. Bůh řekl Izraelcům, že dobudou zaslíbenou zemi, ale oni mu nevěřili. Jsou tam obři - před těmi nás ani Bůh nezachrání. Zabijí nás i naše děti. Paradoxně - jejich děti zvítězily nad těmito obry, zatímco otcové zemřeli ve své nevěře na poušti. Moji milí, vyvarujte se nevěry v každé podobě. Jakmile se s ní někde setkáte - v knize, v kázání, v televizním pořadu nebo v novinách, v nějakém vyučování či v diskuzi na internetu, utíkejte od nevěry. Od nevěry je jen blízko k Božímu spalujícímu žáru.

Poslední postoj, který zde chci zmínit, je žádostivost, dychtivost. Nepřešla je chtivost - verš 30. Měli ještě pokrm v ústech, když proti nim vyšlehl hněv Boží. Zahubil jejich velmože, izraelské junáky v prach srazil. Proto reptali, protože v jejich srdci byla chtivost. Jak jsme se měli dobře v Egyptě - to byla jejich slova. Jenom samá mana a žádné maso. Chceme se mít líp. Chceme žít jako svět kolem nás. My si přece zasloužíme lepší zacházení, zasloužíme si lepší místo, lepší plat, lepší, … Vyšlehl hněv Boží!

Milovaní v Pánu, pozor na reptání. Jakmile přistihnete své rty při reptání, dívejte se dovnitř, k srdci a zkoumejte ho pod drobnohledem Božího Slova, ne psychologie, nebo čehokoliv podobného. Boží Slovo je zrcadlo, které je schopné proniknout až do nitra našeho srdce a odhalit ho před Pánem i námi samotnými. A to je přesně to, co potřebujeme.

Pojďme nyní zpátky do Lukášova evangelia. Farizeové reptali proti Pánu. Jak to, že jí s hříšníky? Lukáš nám tady ukazuje ještě další postoj, který jde ruku v ruce s reptáním a který často doprovází všechny čtyři dříve zmíněné - PÝCHA. Jak to že jí s touhle lůzou? Kdo jsou tito nýmandi - to byla jinými slovy otázka farizeů. Jak může jíst s hříšníky?

  • Lk 5,31-32 Ježíš jim odpověděl: "Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem volat k pokání spravedlivé, ale hříšníky."

Ježíšova odpověď je prostá a zasahuje ránu pýše náboženského života. Je to jednoduché - kdo potřebuje léčit, zdraví nebo nemocní? Nemocní. Kdy potřebuje vysvobodit z hříchu - hříšníci nebo spravedliví? Samozřejmě hříšníci.

Farizeové nepovažovali sami sebe za úplně dokonalé. Oni věděli, že jen Bůh je spravedlivý. Rozuměli tomu, že KAŽDÝ člověk potřebuje činit pokání. A Ježíš jim tady ukazuje na absurditu jejich otázky. Kdo jiný má činit pokání, ne-li hříšníci? Za kým je tedy třeba jít? Za hříšníky.

Na tomto místě bychom měli ale dát pozor, abychom nepřekroutili Ježíšův výrok. Ježíš zde nemluví o tom, že musíme jít jen za těmi, kteří prožívají vlastní hříšnost. My nevíme, jestli vůbec někdo takový mezi Léviho hosty byl. Ježíš tady jednoduše říká, že aby člověk mohl činit pokání, potřebuje pochopit svou vlastní hříšnost. Hřích je důsledkem lidské vzpoury proti Bohu. A jenom lidé, kteří toto pochopí, mohou činit pokání. Jenom ti, kdo pochopí, že jsou nemocní právě v tomto slova smyslu, jsou připravení činit pokání. A nemusejí to být nutně ti, kdo prožívají nějaké těžkosti v životě. Víte, myslím, že celníci byli skupinou lidí, kteří z našeho dnešního pohledu, byli za vodou. Oni měli všechno, a co neměli, to si vzali. Přesto jim něco chybělo a podobně jako je to v Lk 18, někteří z nich věděli o svém zoufalém stavu před Bohem. Ale takoví lidé byli i mezi farizeji - viz Nikodém (J 3).

Ale farizeové nechtěli přijmout Ježíšovu argumentaci, a tak jdou dále:

  • Lk 5,33 Oni mu řekli: "Učedníci Janovi se často postí a konají modlitby, stejně tak i učedníci farizeů; tvoji však jedí a pijí."

Proč tak zvláštní reakce tuto Ježíšovu odpověď? Co spojuje Ježíšovu odpověď s reakcí farizeů? Je opravdu tak zvláštní a nepochopitelná, jak se zdá? Nebo se za ní skrývá ještě něco jiného? Dává nám tento rozhovor Ježíše s farizeji nějaké vodítko k tomu, zda se jako křesťané máme či nemáme postit?

Abychom dobře pochopili tuto reakci farizeů, musíme si nejprve ujasnit, co to je půst, a co to byl půst ve Starém zákoně a také, co znamenal půst pro farizeje.

Starý zákon předepisoval jediný půst - jednou ročně na den smíření. Tento půst měl být výrazem pokání, zkroušeného srdce před Bohem. Velice brzo však proniklo do židovství ještě něco dalšího - a začaly se objevovat další půsty. Půst se tak v očích těchto náboženských lidí stával urychlovačem modliteb, a ještě později - pro farizeje - byl půst výrazem oddané služby Bohu. Zbožný farizeus se postil dvakrát týdně, ale tento jeho skutek byl jenom vnější mrtvou formou.

  • Matouš 6,16-18 A když se postíte, netvařte se utrápeně jako pokrytci; ti zanedbávají svůj vzhled, aby lidem ukazov ali, že se postí; amen, pravím vám, už mají svou odměnu. Když se postíš, potři svou hlavu olejem a tvář svou umyj, abys neukazoval lidem, že se postíš, ale svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.

A tak když farizeové kladou otázku ohledně půstu, tak jinými slovy říkají: Oni činí pokání? Tak jak to, že se nepostí?

  • Lk 5,34-35 Ježíš jim řekl: "Můžete chtít, aby se hosté na svatbě postili, když je ženich s nimi? Přijdou však dny, kdy od nich bude ženich vzat; potom, v těch dnech, se budou postit."

Ježíšova odpověď je velice jasná a jednoduchá. Moc se mi líbí, že Ježíš odpovídá prostým způsobem, nekomplikovaně a srozumitelně pro každého. A Ježíš ve své odpovědi dělá hned několik věcí. Nejenom, že odpovídá na výtku farizeů, kterou vznesli, ale On ve své odpovědi především ukazuje na to, kdo je on sám a nakonec také v tom, co říká, nám dává odpověď ohledně půstu křesťanů.

Ježíš se prohlašuje za ženicha. Také Jan Křtitel ho takto označoval (J 3,29). Ježíš říká, začala svatba, je zde ženich. A v přítomnosti ženicha se nikdo nemůže postit - to by byla urážka. Ale přijde chvíle, kdy ženich bude vzat a potom se budou postit.

Ježíš je ten, na koho všichni čekali, jako se čekalo na ženicha. Nyní přišel a lidé, kteří zakusili jeho odpuštění, se radují z jeho milosti a z jeho příchodu. Už zde není místo pro starozákonní půst. Půst, který si měl naklonit Boha a ukázat na zkroušené srdce.

  • Lk 5,36 Řekl jim i podobenství: "Nikdo neutrhne kus látky z nového šatu a nezalátá jím starý šat; jinak bude mít díru v novém a ke starému se se záplata z nového nehodí.

Jedno podobenství ve třech variantách. Možná to je věc, která nás často mate, a my nevíme, jak máme naložit se závěrem tohoto podobenství. Ale když si uvědomíme, že se jedná o tři věci, které zde Ježíš předkládá jako ilustrace a nikoliv dvě, tak nám to hodně pomůže.

Ježíš srovnává staré a nové, dobré a lepší. Záplata z nového oblečení na starém obleku, nové víno ve starých měších, a staré víno, které je mnohem lepší než nové.

Nikdo nebude používat lepší oblečení na to, aby jím spravil horší oblečení.

  • Lk 5,37-38 A nikdo nedává mladé víno do starých měchů; jinak mladé víno roztrhne měchy a vyteče a měchy přijdou nazmar. Nové víno se musí dát do nových měchů.

Nikdo nechce zničit víno i měchy. Proto použije věci tak, jak se mají použít. Mladé víno, které ještě dozrává, roztrhá staré měchy, které jsou již seschlé. Ale může se dát do nových měchů, které budou pracovat společně s vínem, a uchová se obojí.

  • Lk 5,39 Kdo se napije starého, nechce nové; řekne: `Staré je lepší.´

A kdo okusí lepší víno, nebude hned chtít pít víno horší.

  • 2 Korintským 5,17 Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!

Kdo zakusil odpuštění hříchů, očištění vlastní nečistoty, uzdravení vlastního hříchem ochromeného života, kdo zakusil Boží povolání do spravedlivého života, ten už se nechce vracet ke starým věcem, ke starému způsobu života, ke starým pokusům naklonit si Boha. Takový člověk má jistotu v Bohu samotném a nikoliv ve vlastních skutcích, které chce pro Boha udělat.

  • 2 Korintským 5,18 To všecko je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření.

Kéž nás Pán provází svou mocí a svou přítomností, abychom mohli všude šířit vůni jeho poznání.

Osnova kázání

Otázky ke studiu