Odpouštějte si navzájem (Ef 4,30-32)

Verze pro tiskVytvořit PDF

Nezarmucujte Ducha III.

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 27. srpna 2017

Pokoj vám a milost, milí křesťané, domácí víry i milí hosté, milí přátelé. Budeme pokračovat v našem výkladu Pavlova listu do Efezu. Jsme na konci čtvrté kapitoly a před námi jsou poslední tři verše listu. Pro lepší porozumění širšímu kontextu budeme číst od 25. verše.

V prvních čtyřech kapitolách Pavel položil důkladný teologický základ, na kterém nyní staví. Vysvětlil evangelium o spasení z milosti skrze víru v Krista, vysvětlil učení o církvi a nyní tyto doktríny aplikuje do životů křesťanů. Bezprostřední kontext našeho textu (v. 20-24) mluví o tom, že jsme byli vyučeni (doslova) Kristu, svlékli jsme starého člověka a oblékli jsme Krista. To je něco, co je vlastní každému křesťanovi. Pán Ježíš to připomínal ze Starého zákona, kde je psáno, že součástí nové smlouvy bude, že:

  • Jan 6:45 ‚Všichni budou vyučeni od Boha‘. Každý, kdo slyšel Otce a vyučil se u něho, přichází ke mně.

Otec nás přitáhl ke Kristu a Duch svatý aplikoval jeho dílo na všechny, které k tomu Otec před stvořením světa vyvolil a v daný čas přitáhl – skrze evangelium ke Kristu. To je vyučení Kristu, že jsme poznali pravdu o Kristu, byla nám odhalena, z rozhodnutí Krista nám zjevena:

  • Matouš 11:25-27 V ten čas řekl Ježíš: ‚Velebím, tě Otče, Pane nebes i země, že jsi ty věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zalíbilo. Všechno je mi dáno od Otce; a nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn - a ten, komu by to Syn chtěl zjevit.‘

Toto zjevení pravdy, toto odhalení, vyučení Otcem, vyučení Kristu můžeme nazvat znovuzrozením. Srdce přirozeného člověka není schopné porozumět duchovním pravdám o Kristu – takový člověk může tyto pravdy číst, protože jsou zapsané v Písmu, může jim dokonce nějakým způsobem rozumět, ale chybí mu skutečné duchovní pochopení, tedy celou pravdu o Kristu a spasení a místo si vytváří svou vlastní pravdu, nebo – jak je to dnes populární – má svůj výklad pravdy o Kristu a o spasení. Přirozený člověk se kvůli svému hříchu nemůže a ani nechce podřídit pravdě o Kristu, o Boží milosti, o Božím nároku na lidský život. Ale ten, komu Bůh odhaluje pravdu, se těmto pravdám s radostí podřizuje a poddává a jeho život je proměňován – obnovuje se duchovním smýšlením.

A to se projevuje také na praktickém životě – proto nám tady Písmo přikazuje, abychom nezarmucovali Ducha svatého. Můžeme tady slyšet slova proroka Izajáše, jehož ústy promlouval Bůh k Božímu lidu, k těm, které vykoupil, k těm, jimž se stal spasitelem:

  • Izajáš 63:10 Oni se však vzpírali a trápili jeho svatého ducha…

Tato slova jsou řečena Božímu lidu, vykoupeným. Stejně tak v našem textu v listu Efezským. Bůh mluví k těm, které povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. Jak bychom tedy mohli Ducha svatého zarmucovat? Víte, možná nejlepší způsob, jak bychom mohli přeložit ta slova, která tady jsou, by byl: „Nezarmucujte Ducha Božího, který je svatý.“ Důraz v tom textu je položený jak na Ducha, tak na to,  že je svatý.

Mluví se tu o zarmucování Ducha, protože Duch svatý je přímluvce, který s námi zůstane navěky. Duch svatý je tou osobou Boží trojice, která je bytostně, přímo, přítomná v životech křesťanů. Duch svatý je tím, kdo buduje církev Kristovu. Je to důvod, proč Pavel nemluví o zarmucování Syna, nebo zarmucování Otce, ale o zarmucování Ducha. Duch Boží buduje společenství křesťanů a to, co je popsané v našem textu toto společenství ničí. Kdykoliv tomu tak je, je Duch Boží zarmucován. A kromě toho, Duch Boží je svatý Duch Boží. Je to třikrát svatý Bůh, před nímž si svatí andělé zakrývají své tváře, aby nehleděli na jeho svatost a čistotu, aby nebyli na místě spálení žárem jeho slávy.

Čím tedy křesťané zarmucují svatého Ducha Božího? Vším tím, před čím nás tady tentýž Duch svatý – protože to byl on, kdo toto Písmo inspiroval, vydechl – varuje. Velmi jednoduše můžeme říct, že Ducha svatého zarmucujeme hříchem. Každý hřích je urážkou svatého Boha – a to znamená, že zarmucuje Ducha svatého. Náš text tady mluví o činech – jako je například krádež, o něco dále v páté kapitole se mluví také smilstvu nebo opilství, je tu řeč o slovech – lež je na prvním místě, ale také slova tvrdá, špatná, hanlivá, hrubá, dvojsmyslná (Ef 5,4), slova, která zraňují, ponižují, ubližují druhým – to všechno zarmucuje Ducha svatého Božího. V našem dnešním textu je dále řeč o postojích srdce – mluví se tu o hořkosti, tvrdosti, zlobě, utrhání – to všechno má své konkrétní projevy, ale začíná to v srdci člověka, jde o postoj srdce, mluví se tu o odpuštění – a i to má své projevy, ale na začátku je postoj srdce. Křesťané, jste nové stvoření! Proto nezarmucujte svatého Ducha Božího! Máte nové srdce, proto už nežijte podle své staré přirozenost a nezarmucujte Ducha svatého. Oblékli jste nového člověka, proto nezarmucujte Božího Ducha. Vždyť jste Božím Duchem zapečetěni pro den vykoupení – to je základ, na němž stojíte, a to je také první bod dnešního kázání.

I. Zapečetěni k vykoupení (v. 30)

  • Efezským 4:30 A nezarmucujte svatého Ducha Božího, jehož pečeť nesete pro den vykoupení.

Doslova zde stojí, že jste byli zapečetěni Duchem. Bůh si vás oddělil pro sebe, označil vás svým Duchem jako své vlastnictí a zachovává vás pro den vykoupení. To je učení, s nímž jsme se už setkali na začátku listu Efezským. Četli jsme:

  • Efezským 1:13-14 V něm [v Kristu] byla i vám, když jste uslyšeli slovo pravdy, evangelium o svém spasení, a uvěřili mu, vtisknuta pečeť zaslíbeného Ducha svatého jako závdavek našeho dědictví na vykoupení těch, které si Bůh vydobyl k chvále své slávy.

To jsou slavné a veliké věci. Byli jsme mrtví v hříchu, jak je řečeno na začátku druhé kapitoly, byli jsme neschopní cokoliv dobrého udělat, byli jsme otroky ďábla, otroky svých vlastních vášní a hříšných tužeb, žili jsme jenom pro své vlastní zájmy, pro uspokojení svých potřeb, kvůli svému sobectví. Své životy bychom mohli velmi jednoduše popsat všemi těmi negativními slovy, která jsou v celém tomto textu. A dokonce i to, co navenek možná vypadalo dobře, co nebylo vyslovenou lží, rouháním, krádeží nebo smilstvem, i to mělo svůj původ v našem sobectví a nemohlo přinést Bohu žádnou slávu. Proto Písmo mluví o tom, že neznovuzrozený člověk není schopen žádného dobrého činu. Dobrého v tom smyslu, že oslaví Boha. Ale vzpomeňte, co jsme četli v Efezským 2,4:

  • Ef 2:4-5 Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy. Milostí jste spaseni!

Ze své velké lásky nás Bůh probudil k životu spolu s Kristem. Otevřel nám duchovní oči a my jsme jimi spatřili Ježíše Krista ukřižovaného – ukřižovaného kvůli nám, kvůli našim hříchům, kvůli mně, kvůli mým hříchům. Najednou jsme uslyšeli slovo pravdy, evangelium, tak, jak jsme ho nikdy předtím neslyšeli – najednou bylo naprosto jasné, že je to slovo pravdy. Že to není nějaká teorie, že to není něco, co se týká někoho jiného, ale že jde o mě. To je ten okamžik, kdy jsme dostali nové srdce, a protože jsme měli nové srdce zrozené z pravdy, nebylo nic přirozenějšího, než uvěřit tomuto slovu pravdy, evangeliu. Srdce, které je stvořené z pravdy, nemůže chtít lež, ale touží jenom po pravdě. Už nechce žít ve lži, ale chce následovat pravdu.

To je srdce, které věří, že Ježíš Kristus zaplatil za jeho hříchy, že na něm Bůh sám odsoudil a dokonale potrestal každý můj hřích, a protože věřím tomu, že to Bůh udělal, jsem vykoupen z otroctví hříchu. Nově narozené srdce vidí cenu Kristovy krve, proto lituje svých hříchů a činí z nich pokání. Vyznává je Bohu, omlouvá se za ně lidem, odvrací se od nich a následuje cestu spravedlnosti.

Když se toto děje v životě člověka, andělé v nebesích se radují, a my mluvíme o novém narození, a spolu s ním také o zapečetění Duchem svatým. Tam, kde je nové srdce, je také pečeť Ducha svatého. Co Bůh svým Duchem v člověku stvořil, označil jako své vlastnictví. Říká tím, že to je něco, co nikdy neodtvoří zpátky, je to Boží podpis a náš text nám říká, že tento podpis, tuto pečeť neseme pro den vykoupení.

To je den, kdy se v oblacích zjeví Pán slávy. Přijde jako blesk z nebe, náhle, nečekaně, ale zjevně a jasně. Každé oko ho uzří. Nebude nikdo, kdo by se o tom nedozvěděl. Jeho příchod bude tak mocný, že otřese celou zemí. A poslouchejte, co o onom dni říká Boží slovo:

  • 1 Tesalonickým 4:16-17 Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve; potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem.

A na jiném místě Pavel vysvětluje, že pomíjitelné, smrtelné tělo oblékne nepomíjitelnost, protože tělo a krev nemůže vejít do království Božího.

  • 1 Korintským 15:51-53 Hle, odhalím vám tajemství: Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni, naráz, v okamžiku, až se naposled ozve polnice. Až zazní, mrtví budou vzkříšeni k nepomíjitelnosti a my živí proměněni. Pomíjitelné tělo musí totiž obléci nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost.

To je den vykoupení, kdy bude vykoupení završeno tím, že dostaneme nové tělo. Už nyní můžeme směle prohlásit, že jsme vykoupeni, protože nás vykoupil Kristus svým dílem na kříži Golgoty, kdy zvolal: „Je dokonáno!“ Dokonáno co? Dílo vykoupení. Na kříži zaplatil za všechny vyvolené. Tam je naše dokonalá jistota. A tak jak jdou dějiny a rodí se ti, kteří byli před stvořením světa zapsáni do knihy života, Duch svatý na ně aplikuje toto dílo vykoupení a zapečeťuje je pro den vykoupení. Jsou označeni jako ti, kdo obléknout nepomíjitelné tělo a budou navěky přebývat v Boží blízkosti, v Boží slávě, dokonce Písmo říká, že budou mít podíl na Boží svatosti!

Také nevěřící budou v onen den vzkříšeni. Ale nevstanou pro den vykoupení, ale vstanou k soudu. A věřte mi, že nebude nikdo, kdo by si liboval, jaké mu je teplíčko, jak můžete někdy slýchat od rouhačů, protože žár, jemuž budou po celou věčnost vystaveni, bude nesnesitelný. Nebude nikdo, kdo by říkal, že si užívá pekelnou párty s přáteli, jak někdy tvrdí hlupáci, protože každý svévolník bude v temném osamocení čelit jenom vlastním vinám a hříchům. Ale už nebude čas milosti, už nebude milost k pokání, už nebude druhá šance, ale každý bude muset zaplatit za svou vzpouru proti Bohu. Proto musíte činit pokání a věřit v Krista. Proto Bůh volá každého člověka pod nebem k tomu, aby litoval své nevěry, odvrátil se od svých hříchů a vložil svůj život do rukou Kristových. A Ježíš říká, že nikoho z těch, kdo k němu přijdou, nevyžene ven (J 6,37). Teď je čas milosti, teď vás Bůh volá, čiňte pokání a věřte v Krista. A nejenom ty, kteří vzdorují Bohu, ale i ty, kdo věří v Krista, Písmo varuje:

  • 2 Petrův 3:10-12 Den Páně přijde, jako přichází zloděj. Tehdy nebesa s rachotem zaniknou, vesmír se žárem roztaví a země se všemi lidskými činy bude postavena před soud.  Když tedy se toto vše rozplyne, jak svatě a zbožně musíte žít vy, kteří dychtivě očekáváte příchod Božího dne!

A to nás vede ke druhému bodu dnešního kázání:

II. Zapečetěni ke svatosti (v. 31)

Křesťané, byli jste zapečetěni Duchem svatým pro den vykoupení. Ale to neznamená, že teď budete pasivně čekat, až ten den přijde, to neznamená, že to je jediný užitek zapečetění Duchem svatým, to neznamená, že dílo Ducha svatého se týká jenom budoucnosti. Nic takového! Byli jste zapečetěni Duchem, a to znamená, že jste zapečetěni ke svatosti. Podívejte se od 31. verše:

  • Efezským 4:31 Ať je vám vzdálena všechna tvrdost, zloba, hněv, křik, utrhání a s tím i každá špatnost;

Zapečetění Duchem svatým je závazkem ke svatosti. On je Duch svatý. On vás nikdy nepovede k hříchu. Jeho pečeť zakonzervovala nové srdce a uchová ho pro den vykoupení a spolu s ním celého vnitřního člověka. Ale tato pečeť Ducha není něco statického, není to jako otisk fyzické pečeti do chladnoucího vosku, který ztvrdne a tuto pečeť uchová. Je to přesně obráceně. To nové srdce, které Duch Boží vložil do nitra křesťanů, rozehřívá celého vnitřního člověka a krok za krokem ho proměňuje do podoby Ježíše Krista. Je to jako horký vosk, který nalijete do připravené formy, až zaplní každé dostupné místo a podle té formy vznikne předem určený tvar. I vaše životy jsou takovou formou a Duch svatý je tím, kdo ji postupně vyplňuje. Vzpomeňte si, co jsme četli v první kapitole tohoto listu, co Pavel připomínal křesťanům v Efezu hned od začátku:

  • Efezským 1:4 … v něm [v Kristu] nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří.
  • Římanům 8:29 Které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna, tak aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími;

Všichni, kdo jsou zapečetěni Duchem svatým, jsou zapečetěni k tomu, aby přijali podobu Božího syna, k čemuž dojde v den vykoupení. K tomu nás Duch svatý zachovává, a k tomu nás také připravuje a buduje. On v nás působí, abychom dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti (Ef 4,13). Musíme být dotvořeni do Kristovy podoby. Proto náš text zdůrazňuje, že máme něco odložit, odstranit některé věci ze svých životů.

Mluví na prvním o tvrdosti nebo o hořkosti, jak můžeme toto slovo také přeložit. To nás vrací k obrazu srdce. Bible mluví o tom, že přirozený člověk má kamenné srdce, tvrdé srdce. Je to srdce, které je plné hořkosti, tvrdosti, zloby. Je to srdce, které je ve vzpouře proti Bohu – a to je ten důvod, proč je plné hořkosti. Protože Bůh za to může, že můj život je … takový nebo onaký, že se mi dějou takové věci, atd. Nebo si myslíte, že to tak není? Mluvte s lidmi, kteří se vzpírají Bohu o Kristu, řekněte jim evangelium – a víte, co nejčastěji uslyšíte? „Kdyby byl Bůh, nebyly by války…“, „neumírali by nevinní lidé…“, „a co děti, které umřou…“, „a co všechno to zlo na světě…“, „holokaust…“, „chudoba…“, „děti v Africe…“ atd. atd. Víte, co to je? To je hořkost, která vychází z tvrdosti lidského srdce! To je hněv, který pramení ze vzpoury proti dobrému a milosrdnému Bohu.

Proč ale Pavel tato slova říká křesťanům? Je to jasné úplně stejně, jako v předchozích případech, které jsme viděli na konci čtvrté kapitoly – je to proto, že s tím máme stále problém. Už jsme dostali nové srdce, ale ještě v nás nebyl cele dotvořen Kristus. Už jsme zapečetěni, ale ještě nejsme proměněni. Už jsme narozeni znovu, ale ještě nejsme dospělí, ještě jsme nedorostli do dokonalého lidství podle Kristovy plnosti. Ještě jsme neodložili smrtelné tělo, které je propadlé hříchu, a ve kterém hřích stále přebývá. Proto musíme slyšet, že je třeba, abychom některé věci ze svého odložili, abychom svlékli starého člověka.

V určitém slova smyslu už to tak je – už jsme svlékli starou přirozenost, protože jsme oblékli novou. Kdo je v Kristu, už je novým stvořením (2K 5,17).

  • 2 Korintským 5:17 Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!

Ale něco z toho starého stále zůstává a bude to s námi až do dne vykoupení, ať již se ho dočkáme v těle nebo k němu budeme vzkříšeni. Písmo tady mluví o každé špatnosti, která je spojená s hořkostí, hněvem, zlobou, křikem a urážkami. A přikazuje nám – a v Písmu je skutečně příkaz – abychom tyto věci odstranili ze svého života. Tam, kde přebývá Duch svatý, nemají tyto věci co dělat.

Jste chrámem Ducha svatého, proto už nežijte starým způsobem života, nežijte jako pohané, podle svých marných představ (Ef 4,17). Pohané si možná většinou nepřipouštějí marnost svého života, ale spíš je to tak, že si tuto marnost uvědomují, ale snaží vytěsnit každou myšlenku na marnost života v hříchu. Někdy to dělají tak, že se vrhají ještě více do hříchu. Nebo ze všech svých sil usilují o to žít slušně a hezky, ale pokud se jim to někdy daří, potom přijde chvíle, kdy z jejich nitra vytryskne tvrdost, zloba, hněv, křik, utrhání nebo jiná špatnost a znovu jsou tímto způsobem konfrontováni s marností vlastního života. Je to jenom důkaz toho, že přirozený člověk potřebuje Krista.

To nás vede k otázce, jak můžeme jako křesťané tyto věci odkládat? Jak můžeme naplnit příkaz, který je v našem textu? Je vůbec možné odložit tyto věci? Ano! Je to možné! Jste zapečetěni Duchem svatým, Duch ve vás přebývá. Je to jenom kvůli tomu, co Kristus udělal na kříži. Jste spaseni z milosti skrze víru a žijete vírou. A skrze víru v Krista také odkládáte všechny tyto věci. Poslouchejte, jak to popsal Pavel na začátku listu Římanům:

  • Římanům 1:16-17 Nestydím se za evangelium: je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro Řeka. Vždyť se v něm zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; stojí přece psáno: ‚Spravedlivý z víry bude živ.‘

Evangelium je Boží mocí ke spasení. To je něco, co si musíme stále připomínat. Evangelium Kristovo, evangelium o Ježíši Kristu, je Boží mocí ke spasení. Ale ten text nemluví jenom o spasení, ale mluví také o posvěcení, mluví o životě s Kristem a v Kristu, mluví o životě víry. Jak ten život žijeme? Skze evangelium! Protože v evangeliu se zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře. Skrze víru v evangelium jsme posvěcováni Boží mocí. Když se díváme na Krista, když hledíme na jeho slávu, když si připomínáme jeho čistotu a svatost, když rozjímáme o ceně, kterou zaplatil na kříži Golgoty, jsme posvěcováni zadarmo milostí v Kristu Ježíši. Přesně o tom je celá čtvrtá kapitola!

  • Ef 4:15-16 On je hlava, z něho roste celé tělo, pevně spojené klouby navzájem se podpírajícími, a buduje se v lásce podle toho, jak je každé části dáno.

On je hlava. On je autorita, on je zdroj. Z něho vyrůstá celé tělo. Nevyrůstá z našeho úsilí, nevyrůstá z toho, že jednáme podle Mojžíšova zákona, nevyrůstá z našich představ, ale vyrůstá z Krista samotného. On je život. On je naší spravedlností. On je cestou i pravdou.

Proto jestli chceme odstranit ze svého života všechnu tvrdost, hořkost, zlobu, hněv, křik, utrhání i jakoukoliv jinou špatnost, která není v tomto seznamu, nepůjde to jinak, než že půjdeme ke Kristu a budeme ho prosit o milost, o sílu, o moc Ducha svatého, o zjevení pravdy, o slitování nad námi. Jenom on sám nás může uschopnit k tomu, abychom odstranili tyto věci ze svého života. Pokud o to budeme usilovat bez něj, možná dospějeme k nějakým náboženským skutkům, ale nikdy nedospějeme k tomu, že naše nitro bude proměněné a z našeho srdce už takové věci vycházet nebudou. Jenom v něm jsme posvěceni.

Duch svatý nás zapečetil ke dni vykoupení a svou milostí v nás působí:

  • Tt 2:12-13 … a vychovává nás k tomu, abychom se zřekli bezbožnosti a světských vášní, žili rozumně, spravedlivě a zbožně v tomto věku a očekávali blažené splnění naděje a příchod slávy velikého Boha a našeho Spasitele Ježíše Krista.

A to nás vede k poslednímu bodu dnešního kázání. Jsme zapečetěni ke svatosti a k tomu, abychom odložili některé věci, ale jsme také:

III. Zapečetěni k lásce (v. 32)

Duch svatý v nás působí nejenom to, abychom něco odložili, ale abychom to nahradili něčím novým, lepším:

  • Efezským 4:32 … buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám.

Oblečte nového člověka! Znovu zde máme příkaz – buďte k sobě navzájem… Ta slova ukazují především do církve, mezi bratry. Laskavost a milosrdenství – to jsou vlastnosti, které vytékají z nového srdce. To je něco, čím mají být křesťané známí – svou laskavostí a svým milosrdenstvím. Nikoliv svou tvrdostí nebo zlobou. Církvi do Filipis Pavel napsal:

  • Filipským 4:5 Vaše mírnost ať je známa všem lidem. Pán je blízko.

Křesťané, Pán nás volá ke svatosti a k lásce. Láska je novým přikázáním, které dal Pán svým učedníkům a svatost je prostředím, ve kterém mají toto nové přikázání naplňovat. Podobně Titus měl na Krétě připomínat bratřím:

  • Titovi 3:2 Ať nikoho nepomlouvají, ať se nepřou, jsou mírní a vždycky se ke všem chovají vlídně.

Milovaní svatí, mírnost, vlídnost, laskavost, milosrdenství jsou základem křesťanského života. Přesně to vidíme na Kristu. Izajáš o něm napsal:

  • Izajáš 42:2 Nekřičí a hlas nepozvedá, nedává se slyšet na ulici.
  • Matouš 11:29 Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším.

Pán Ježíš Kristus vždycky prokazoval milosrdenství. Byl laskavý a mírný. Jednal s lidmi uctivě a s pokorou. A přitom to byl Boží syn. Byl to jediný král, který se narodil jako král. Byl králem, už když se narodil, byl víc než králem – Jan říká, že slovo, které bylo Bůh, se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Svatý Bůh přišel mezi nás, aby nám sloužil, aby nás vykoupil z otroctví hříchu, aby změnil naše tvrdá a vzpurná srdce. Ten, který měl nárok na veškerou úctu, uctívání a slávu, se vzdal této slávy, aby mohl zaplatit svým životem za vzpurné hříšníky. Bůh obětoval svého Syna a Boží Syn obětoval svou slávu i svůj život, aby nás očistil od našich hříchů, aby nám hříchy odpustil.

Neměli bychom tedy i my o to více odpouštět hříchy druhým? Písmo nám tady přikazuje, abychom si odpouštěli navzájem. Máme být laskaví, milosrdní a odpouštět si navzájem. To je dílo Ducha svatého v životech křesťanů. To je zapečetění k lásce. Takto Duch svatý buduje společenství svatých, kteří spolu žijí v lásce a odpouštějí si navzájem. Tohle je také naše každodenní modlitba – odpusť nám naše viny, jako i my odpuštíme našim viníkům.

Každý den, každý den má Bůh proč vzplanout hněvem kvůli hříchu v našich životech. Ale kvůli Kristu nám, kteří věříme, hříchy jednou provždy odpustil. Jako je vzdálen východ od západu zpíváme v jedné písni, tak daleko od nás vzdálil naše hříchy. Moji milí, to je zaslíbení nové smlouvy:

  • Jeremjáš 31:34 Už nebude učit každý svého bližního a každý svého bratra: ‚Poznávejte Hospodina!‘ Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich, je výrok Hospodinův. Odpustím jim jejich nepravost a jejich hřích už nebudu připomínat.

Tato slova připomíná autor listu Židům a vztahuje je na všechny věřící. Mluví o tom, že Kristus je naší novou smlouvou. Ježíš Kristus jednou provždy obětoval své tělo (Žd 10,10), proto jsme jednou provždy posvěceni. Svou obětí zaplatil za hříchy těch, kdo v něj věří a nikdy už je nebude připomínat.

  • Židům 10:14 Tak jedinou obětí navždy přivedl k dokonalosti ty, které posvěcuje.

Tady se dostáváme zpátky k zapečetění. Jednou provždy jste posvěceni, jednou provždy jste zapečetěni – jestliže máte nové srdce, máte ho jednou provždy. Bůh sám vás zachová až do konce. A krok za krokem vás bude mocí Ducha svatého proměňovat do podoby Kristovy.

  • Koloským 2:13-14 Když jste ještě byli mrtvi ve svých vinách a duchovně neobřezáni, probudil nás k životu spolu s ním a všechny viny nám odpustil. Vymazal dlužní úpis, jehož ustanovení svědčila proti nám, a zcela jej zrušil tím, že jej přibil na kříž.
  • Koloským 3:13 Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy.

Jestliže vám bylo odpuštěno, musí i vy odpouštět. Jestliže vy neodpustíte, ani vám Bůh neodpustí – to neznamená, že naše odpuštění je příčinou Božího odpuštění. Je to přesně naopak. Ale jestliže neodpustíte, bude to důkazem, že ani vám nebylo odpuštěno a v onen den, kdy se zjeví Pán, pro vás nebude žádné odpuštění. Bylo vám odpuštěno? Jsou vaše hříchy přikryté a očištěné krví Ježíše Krista? Stala se láska motorem vašeho života? Ne ta láska, o které mluví svět, ale skutečná láska, která dává sebe sama, láska, která pokládá svůj život, láska, která odpouští, Kristova láska. Kristus udělal všechno. Proč bychom tedy měli dále zarmucovat Ducha svatého svým hříchem?

Pohleďte na Krista, milovaní. Bůh neušetřil vlastního Syna, ale za nás za všechny jej vydal. A Písmo říká, jak by nám spolu s ním nedaroval všechno? Jestliže nás Bůh takto miloval, i vy se musíte milovat navzájem.

  • Ef 1:7 V něm jsme vykoupeni jeho obětí a naše hříchy jsou nám odpuštěny pro přebohatou milost.

Pojďte ke Kristu! Milí přátelé, ať již jste složili svou důvěru v Krista nebo ještě ne, pojďte nyní k němu. U něho je odpuštění. U něho je milost. Skrze něj jsme zapečetěni Duchem svatým. On je naše posvěcení. On je láska, která nás svou mocí proměňuje. Pojďte k němu!

PřílohaVelikost
ef4-30-32-osnova.pdf260.42 KB

Theme by Danetsoft and Danang Probo Sayekti inspired by Maksimer