Otázky na tělo - Lk 20,27-47

Verze pro tiskVytvořit PDF

Čí je to syn?

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 12. září 2010

Pokoj vám a milost. Minulý týden jsme si ukazovali, jak židovští vedoucí začali útočit na Pána Ježíše Krista. Viděli jsme, jak poslali svoje špióny, kteří ho měli dostat do vězení a nejlépe na smrt. Měli připravenou - z jejich pohledu - naprosto dokonalou otázku, která musela Pána úplně odrovnat. Nechtěli si připustit, že stojí před Božím Synem, který je vtělením Boží moudrosti, jak to popisuje například osmá kapitola knihy Přísloví. A Nový zákon říká:

1 Korintským 1:30 Vy však jste z Boží moci v Kristu Ježíši; on se nám stal moudrostí od Boha, spravedlností, posvěcením a vykoupením,

Proto také špioni farizeů a herodiánů byli zklamáni ve svém úsilí chytit Krista a obvinit ho. A my víme, jak to skončilo - jak to ještě v evangeliu uvidíme - že nakonec povolali falešné svědky, kteří křivě svědčili proti Pánu, aby ho mohli usvědčit a zavraždit.

Dnes máme před sebou třetí příběh z dvacáté kapitoly, v níž židovští vůdcové útočí na Krista. Ve druhé polovině této kapitoly je popsán tento jejich třetí útok - útok, který nyní přichází od té části židovské rady, kterou známe jako saduceje. Je to třetí útok - ten první se týkal autority, další s autoritou souvisel, ale jde v něm daleko více o politiku a v tomto třetím jde o náboženství. Poprvé se ptali na Jana Křtitele, zde se ptají na daně a nakonec se budou ptát na vzkříšení. Tímto útokem se ale nevyčerpávají otázky, které Lukáš ve 20. kapitole zaznamenal. Po útoku saduceů přichází ke slovu otázky, které klade sám Pán. Pojďme tedy společně přečíst Lk 20,27-47.

V našem textu jde znovu o problém náboženského pokrytectví. Pán Ježíš ho odhaluje naprosto otevřeně a varuje před lidmi, kteří takto pokrytecky žijí. Ať již to jsou ti, kteří popírají vzkříšení - nábožensky založení praktičtí materialisté, nebo náboženští puntičkáři - farizeové. Jediným východiskem je porozumět tomu, kdo je Pán Ježíš Kristus, vzdát mu chválu a následovat ho.

I. Čí manželka to bude? (v. 27-40)

Za Pánem Ježíšem přišli zástupci další skupiny, která tvořila velkou část židovského Sanhedrinu, velerady - saduceové. Saduceové byli původně potomky Sádoka, což byl velekněz za vlády krále Šalamouna. Později získali potomci Sádoka v podstatě výsadní velekněžské právo. Jenom z tohoto rodu pocházeli velekněží v Izraeli. Velký vliv měli potom po návratu z babylónského zajetí. V době Pána Ježíše Krista to byla spíše politická skupina, kterou už nelze ztotožnit pouze s potomky Sádokovými, nicméně zde zůstávaly velmi těsné vztahy s kněžími a židovskou aristokracií. Podívejme se také na to, jak tuto skupinu popisuje Lukáš:

Lukáš 20:27 Přišli k němu někteří ze saduceů - ti popírají vzkříšení - a otázali se ho:

Lukáš tady popisuje saduceje jako ty, kdo popírají vzkříšení. Dobře to můžeme vidět ve Skutcích, kde apoštol Pavel využil tohoto jejich přesvědčení:

  • Skutky apoštolské 23:6-8 Protože Pavel věděl, že jedna část rady patří k saduceům a druhá k farizeům, zvolal: "Bratří, já jsem farizeus, syn farizeův. Jsem souzen pro naději ve zmrtvýchvstání." Když to řekl, vznikl spor mezi farizeji a saduceji a shromáždění se rozdvojilo. Saduceové totiž říkají, že není zmrtvýchvstání a že nejsou andělé a duchové, kdežto farizeové vyznávají obojí.

Je potřeba, abychom si ujasnili, že tito saduceové nebyli žádnými ateisty. Oni nepopírali Boží existenci. Dokonce stavěli na Božím Slově, ale uznávali jenom prvních pět knih Mojžíšových. Neuznávali vzkříšení z mrtvých a soud, neuznávali existenci duchovního světa - andělů a démonů. Měli za to, že dobro a zlo je otázkou lidské vůle a lidského rozhodnutí. Popírali ústní tradici a v tom se tvrdě rozcházeli s farizeji. Kladli důraz na rituální čistotu, na to, že všechno v chrámu musí probíhat přesně tak, jak to předepisuje Mojžíš, zatímco farizeové - díky výkladu zákonu a ústní tradici - mohli mnoho věcí změnit. Takže mezi oběma skupinami bylo velké napětí. Tito saduceové, kteří popírají vzkříšení, tedy nyní přišli za Pánem Ježíšem s další otázkou.

Lukáš 20:28 "Mistře, Mojžíš nám ustanovil: `Zemře-li něčí bratr ženatý, ale bezdětný, ať se s jeho manželkou ožení jeho bratr a zplodí svému bratru potomka.´

Zde jsou tedy saduceové, o nichž židovský historik Josefus napsal, že byli velmi nudní. Byli spokojení s římskou nadvládou. A teď přicházejí s teologickou otázkou - zdá se, že mají problém. Byl to problém stejně závažný, jako byly závažné dohady středověkých teologů o tom, kolik andělů se vejde na špičku jehly. Takové věci odhalují většinou něco mnohem závažnějšího, co se skrývá uvnitř člověka.

Tento týden jsem mluvil s jednou paní, která nějakou dobu ve svém životě navštěvovala církev. Už dlouho ale nikam nechodí, a když na to dojde řeč, tak říká, že každá církev si myslí, že má pravdu a přitom je v těch církvích mnoho problémů. Možná má ta žena pravdu a často to tak je - ale i kdyby byly církve sebehorší, tak to nikomu nedává právo přestat hledat Boha a jeho království. Často je to spíš výmluva, kterou lidé používají - hlavně pro sebe - aby nějak utišili své vlastní svědomí. Ale žádná taková nebo jiná výmluva neobstojí před svatým Bohem. Lidé někdy kladou podobně hloupé otázky, a jejich jediným cílem je ospravedlnit sebe sama - mohou to být otázky typu - Může Bůh stvořit kámen, který by neunesl? Nebo odkud vzal Kain ženu? Nebo jak se dinosauři vešli k Noemovi do archy, … Tyto otázky mají většinou zakrýt tvrdost srdce, nevěru a neochotu sklonit se před svým Stvořitelem.

Podobné otázky ale mohou také klást věřící - a znovu je to většinou proto, aby nemuseli poslechnout Boha. Může se jednat o těžké teologické otázky jako je jistota spasení nebo otázka vyvolení nebo to jsou otázky, které odvádějí pozornost ode mě k druhým - ten druhý se chová tak a tak a proto se já nemusím chovat zbožně, nemusím být trpělivý, pokorný, ….

Všimněte si v našem textu, jak saduceové nazývají Pána. Říkají mu: Mistře. Znovu se tady projevuje pokrytectví - říkají sice mistře, ale přistupují k Pánu s velkou dávkou sarkasmu a v podstatě s pohrdáním. Ty jsi ten velký teolog. Ty jsi ten moudrý. Máme tady problém. Jejich teoretický problém se týká něčeho, čemu se říká levirátní manželství. Šlo o to, že když se někdo oženil a potom zemřel a neměl potomka, tak si jeho ženu měl vzít jeho bratr a zplodit s ní potomka, který ale nesl jméno zemřelého. Tak měli zachovat jeho jméno v Izraeli. Potomek potom zdědil majetek - a šlo hlavně o půdu - po zemřelém a to tak, jako kdyby byl jeho synem. Bylo to praktické nařízení, které hodně souviselo s tehdejší kulturou. Praktickou ukázku naleznete například v knize Rút. Ovšem saduceové na tomto nařízení postavili „důkaz“ o tom, že není vzkříšení. Podívejme se na to, jak to udělali.

Lukáš 20:29-33 Bylo tedy sedm bratří. Oženil se první a zemřel bezdětný. Jeho manželku si vzal druhý, pak třetí a stejně všech sedm; nezanechali děti a zemřeli. Nakonec zemřela i ta žena. Komu z nich bude tato žena patřit při vzkříšení? Všech sedm ji přece mělo za manželku."

Nařízení o tom, že bratr zemřelého si má vzít vdovu po něm, mělo jednak zachovat jméno zemřelého v Izraeli a také to měla být cesta, jak se postarat o vdovu, které zůstala. Taková vdova měla nového manžela a tím pádem už nebyla vdovou, ale bylo o ní postaráno jako o manželku.

Saduceové ale vymysleli takto absurdní situaci a chtěli zesměšnit celý koncept vzkříšení z mrtvých. Jejich myšlenka byla taková - jestliže je absurdní takto popsaná situace, potom je stejně absurdní také vzkříšení. Jejich otázka byla čistě sarkastická. Oni přece nevěřili ve vzkříšení. Chtěli jenom zkoušet Ježíše. Nešlo jim o žádnou odpověď. Šlo jim o to, ukázat, jak hloupé a absurdní je vzkříšení z mrtvých. Podívejme se na to, jak Pán odpovídá, na jejich otázku. Je to znovu, jako to bylo v předchozích případech - Pán částečně odpovídá na jejich otázku, ale v Jeho odpovědi se skrývá mnohem více - odpovídá na motivy i na víru svých tazatelů:

Lukáš 20:34-36 Ježíš jim řekl: "Lidé přítomného věku se žení a vdávají. Avšak ti, kteří byli hodni dosáhnout budoucího věku a vzkříšení z mrtvých, nežení se ani nevdávají. Vždyť už nemohou zemřít, neboť jsou rovni andělům a jsou syny Božími, poněvadž jsou účastni vzkříšení.

Ježíš jim ve své odpovědi ukazuje na to, jak ohromný je rozdíl mezi současností a budoucností. Všimněte si - kdo jsou hodni budoucího věku - kdo je podle Pána hoden?

  • Lukáš 14:26-27 Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem. Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem.

Zastavme se na okamžik, protože tady se dostáváme k té nejdůležitější věci lidského života - jste hodni dosáhnout budoucího věku? Tohle není řečnická otázka, to není ani otázka, kterou byste mohli někam odsunout nebo si s ní jen tak pohrávat. Prosím vás, abyste byli čestní a upřímní a sami sobě odpověděli na tuto otázku. Jsem hoden dosáhnout budoucího věku? Možná vás při tom napadne jiná otázka - kdo je vůbec hoden? Apoštol Pavel napsal v listu Efezským lidem, kteří dříve žili v temnotě a moci zla, kteří byli mrtví pro své viny a hříchy, kteří by rozhodně neřekli, že jsou hodni budoucího věku:

  • Efezským 1:13-14 V něm byla i vám, když jste uslyšeli slovo pravdy, evangelium o svém spasení, a uvěřili mu, vtisknuta pečeť zaslíbeného Ducha svatého jako závdavek našeho dědictví na vykoupení těch, které si Bůh vydobyl k chvále své slávy.

Proto se vás musím zeptat, zda věříte evangeliu, zda věříte v Pána Ježíše Krista? Přijali jste slovo pravdy a uvěřili mu? Platí to konkrétně právě o vás? Přemýšlejte nad touto otázkou, nenechte ji zapadnout. Nebuďte jako špioni farizeů, o nichž jsme četli:

  • Lukáš 20:26 podivili se jeho odpovědi a umlkli.

Byli lhostejní k Jeho slovům. Podivili se nad nimi a odešli. Místo nich přišli saduceové. Pojďme zpět.

Ježíš tady ukazuje saduceům, jak moc se mýlí ve svých spekulacích. Nic nevědí o budoucím věku, ale chtějí ho svými směšnými výmysly popřít. Jejich výhrada byla postavena na dvou nesprávných předpokladech - první byl ten, že svět po vzkříšení je prostým pokračováním toho pozemského světa a života - se všemi jeho manželskými závazky. Ale tak tomu rozhodně není. Při vzkříšení budou lidé podobni andělům a ve dvou směrech: nikdy nezemřou a nebudou se ženit ani vdávat. To nijak nepopírá pokračování manželských vztahů - spíš to ukazuje na to, že intimnost manželů, jejich harmonie a spojení, které mohou zakoušet a které je možné zakusit právě jenom v manželství, je zaslíbením něčeho daleko většího a úžasnějšího, co nás čeká po vzkříšení.

Druhý nesprávný předpoklad saduceů můžeme vidět v druhé části Pánovy odpovědi:

Lukáš 20:37-38 A že mrtví vstanou, naznačil i Mojžíš ve vyprávění o hořícím keři, když nazývá Hospodina `Bohem Abrahamovým, Bohem Izákovým a Bohem Jákobovým´. On přece není Bohem mrtvých, nýbrž živých, neboť před ním jsou všichni živi."

Ježíš znovu bere zbraň tazatelů a obrací ji proti nim - Mojžíš nám ustanovil - to byla slova saduceů. A tak Pán mluví o vzkříšení od Mojžíše. Saduceové předpokládali, že vztah mezi člověkem a Bohem je jenom dočasný - že platí jenom na této zemi a po smrti už nic není. Ale to není pravda! Bůh je věčný a stejně je to se vztahem, který vytvoří s člověkem. Jakmile máme vztah s Bohem, tak je tento vztah věčným vztahem - je to vztah navěky. Vzkříšení potom není nějakou fantazií, kterou si někdo vymyslel, ale nevyhnutelným důsledkem Božího charakteru a jeho přirozenosti.

To, oč tady ale jde, a na co ukazují i Matouš a Marek, když popisují tento příběh, tak je úzký vztah této otázky a Ježíšových tvrzení, že je Mesiáš a Spasitel světa. Bez zmrtvýchvstání by nebyl ani Mesiášem, ani Spasitelem světa. Bez zmrtvýchvstání by nebylo žádného křesťanství. Podívejme se na jeden zásadní text Nového zákona, který problematiku vzkříšení rozebírá:

  • 1 Korintským 15:12-19 Když se tedy zvěstuje o Kristu, že byl vzkříšen, jak mohou někteří mezi vámi říkat, že není zmrtvýchvstání? Není-li zmrtvýchvstání, pak nebyl vzkříšen ani Kristus.

Úplně stejně uvažovali i saduceové, a pokud by se jim podařilo znemožnit otázku zmrtvýchvstání, tak by znemožnili samotného Pána. Mimochodem - byli to také saduceové, kteří se zasazovali o to, aby byl spolu s Kristem odstraněn/zavražděn také Lazar, kterého Pán vzkřísil z mrtvých.

  • 14-15 A jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i vaše víra, a my jsme odhaleni jako lživí svědkové o Bohu: dosvědčili jsme, že Bůh vzkřísil Krista, ale on jej nevzkřísil, není-li vzkříšení z mrtvých.

Jestliže není nic takového jako vzkříšení, potom jsme lháři, protože prohlašujeme, že Kristus žije - že ho Bůh vzkřísil z mrtvých. Jestliže není vzkříšení, potom lžeme o Bohu.

  • 16-18 Neboť není-li vzkříšení z mrtvých, nebyl vzkříšen ani Kristus. Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě jste ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti, kteří zesnuli v Kristu.

Jestliže ale Kristus nevstal z mrtvých, potom není žádné odpuštění hříchů. Potom není žádná spravedlnost. Potom jsme stále ještě ve svých hříších. Potom od nich nemůžeme být žádným způsobem očištěni. Potom jsme pod strašlivým Božím hněvem. Potom není žádná naděje - ani pro nás a už vůbec ne pro ty, kteří nás předešli v Kristu. Apoštol jde v této své argumentaci tak daleko, že:

  • 19 Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí!

Jestliže není vzkříšení z mrtvých, tak žijeme jenom prázdným a mrtvým náboženstvím. Naše životy jsou ubohé - nejubožejší. V podstatě stejnou odpověď, i když ve zkrácené podobě, dává Pán Ježíš saduceům. Ale také jim ukazuje na to, že vzkříšení je realitou, protože Bůh není Bohem mrtvých, ale Bohem živých. Proto je vzkříšení něco, z čeho se jako křesťané můžeme radovat a na co se máme těšit. Vzkříšení nám pomáhá v těžkostech, ve chvílích, které vypadají beznadějně, při pokušení a také ve chvílích, kdy si s hrůzou uvědomujeme svůj hřích. V takových chvílích si potřebujeme připomínat, že přijde den, kdy se Pán vrátí a kdy budeme vzkříšeni. Kdy dostaneme nová těla, která už nebudou podléhat zkáze hříchu. Budou to obnovená čistá těla, která budou zářit svatostí a slávou. A Písmo nám, moji milí, připomíná, že ten den, je blízko.

Ale to nás znovu vede k otázce, kterou už jsme si pokládali - budeme těmi, kteří budou Pánem vzkříšeni k slávě a spasení? Odpověď na tuto otázku závisí na našem vztahu s Pánem Ježíšem Kristem. Kdo je Pán Ježíš? Jaká bude vaše odpověď? Jaký je váš vztah k Němu?

V našem textu můžeme vidět výsledek Pánovy odpovědi:

Lukáš 20:39-40 Někteří ze zákoníků na to řekli: "Mistře, dobře jsi odpověděl." A už se neodvážili položit mu jinou otázku.

Znalci zákona chválili Pána. Umlčel velekněží, farizeje i starší lidu, potom vyslané špiony farizeů a herodiánů a nakonec také saduceje. Nikdo ho nedokázal chytit za slovo. Museli zmlknout. Museli si položit ruku na ústa a odejít. Tady stáli před Pánem. On tady znovu prokazuje svou moc. Ale Pán Ježíš nezůstává jenom u odpovědi saduceům, ale přechází do útoku:

II. Čí syn to je? (v. 41-44)

Pán tady odvrací jejich pozornost od nepodstatných věcí, které je tolik zaměstnávaly k věcem, které jsou skutečně podstatné a důležité - vede je k tomu, aby přemýšleli nad tím, kdo je Mesiáš:

Lukáš 20:41-44 Řekl jim: "Jak mohou nazývat Mesiáše synem Davidovým? Vždyť sám David praví v Knize žalmů: `Řekl Hospodin mému Pánu: Usedni po mé pravici, dokud nepoložím tvé nepřátele za podnož tvých nohou.´ David tedy nazývá Mesiáše Pánem; jak potom může být jeho synem?"

Pán jde znovu - tak jako vždycky - do Božího Slova. Tohle je něco, co se musíme naučit také my.

Musíme používat Boží Slovo - to je ten meč, který je na obě strany ostrý. Jenom Božím Slovem můžeme vést duchovní boj. Jako východisko tady Pán znovu otevírá knihu Žalmů a cituje Žalm 110,1.

Král David zde označuje Mesiáše jako svého Pána. Jaký to dává smysl, když v Davidově době Mesiáš ještě neexistoval? A jaký by to dávalo smysl, kdyby v době, kdy se Mesiáš narodil, už neexistoval David? Jak mohl David neexistujícího Mesiáše nazvat svým Pánem? A jak by mohl být Mesiáš Pánem neexistujícího Davida? Znovu to odkazuje na vzkříšení, na to, že smrtí to rozhodně nekončí. Ale ukazuje to ještě dál. David označil Mesiáše za svého - jak by mohl být tento Mesiáš jeho Synem?

To jsou otázky, ze kterých nás může brnět hlava. Přesto na ně můžeme v Písmu najít jasnou a dobrou odpověď. Nalézáme zde dvě stránky celé věci - Ježíš je potomek Davidův:

  • Zjevení Janovo 22:16 Já, Ježíš, posílám svého posla, aby vám to dosvědčil po všech církvích. Já jsem potomek z rodu Davidova, jasná hvězda jitřní."

V tomto slova smyslu je synem Davidovým a my jsme to viděli například také ve třetí kapitole Lukáše, kde je zaznamenán rodokmen Pána Ježíše Krista. Ale ve vztahu k Davidovi platí také druhá věc - totéž co Ježíš prohlásil o svém vztahu k Abrahamovi:

  • Jan 8:58 Ježíš jim odpověděl: "Amen, amen, pravím vám, dříve než se Abraham narodil, já jsem."

Ježíš nemohl být jen tak popraven a přestat existovat. Byl Majitelovým milovaným Synem v plném slova smyslu. Po jeho smrti muselo nevyhnutelně přijít také vzkříšení. A to nás vede k ustanovení Jeho království. Usedni po mé pravici - Kristus byl ukřižován, zemřel a byl pohřben. Třetího dne byl vzkříšen, vystoupil na nebesa a usedl po Boží pravici. Království bylo nastoleno. Ale ještě není definitivně dotaženo do konce - dokud nebudou jeho nepřátelé položeni pod jeho nohy.

  • 1 Korintským 15:25-26 Musí totiž kralovat, `dokud Bůh nepodmaní všechny nepřátele pod jeho nohy´. Jako poslední nepřítel bude přemožena smrt.

Chci vás povzbudit, abyste si doma pročetli celou patnáctou kapitolu prvního listu do Korintu, která mluví o vzkříšení z mrtvých. A ještě než nyní půjdeme dále, tak se chci na okamžik zastavit u těchto dvou charakteristik Pána Ježíše Krista - on je cele a dokonale Bůh a cele a dokonale člověk. Je v něm spojeno toto dvojí, a jak jsme si ukázali, musí to tak být. Jenom toto je Kristus Písma. Jenom tento Kristus nám může přinést spasení.

Nelze být křesťanem a popírat některou z těchto věcí - jak Kristovo Božství, nebo jeho lidství, či jeho tělesné zmrtvýchvstání a oslavení. Můžeme mít různé názory na to, jak přesně to bude v budoucnosti při Pánově druhém příchodu, můžeme se lišit v názorech na duchovní dary, můžeme mít různý pohled na to, jak má být uspořádána církev - i když se v takových věcech budeme lišit, tak pořád budeme na jedné lodi - budeme bratry a sestrami v Kristu. V čem se rozcházet nemůžeme, jsou otázky, které se týkají Kristova Božství a lidství a Jeho tělesného zmrtvýchvstání. Jestliže budeme popírat některou z těchto věci - a buďte si jistí, že tak jako to byli saduceové v době Pána Ježíše Krista, tak jsou i dnes lidé, kteří tyto věci popírají - ale pokud někdo popírá některou z těchto věcí, tak nestojí na stejné lodi společně s námi a my nemůžeme mít s takovými opravdové duchovní společenství.

Apoštol Pavel ve 2 K 11 ukazuje na to, že byli a dodnes jsou falešní učitelé, kteří kážou jiného Krista než je ten Kristus, kterého nám zjevuje Boží Slovo. I dnes jsou lidé - a dokonce celé církve, které vyznávají, že novozákonní zpráva o Kristově tělesném zmrtvýchvstání a prázdném hrobu není historickou zprávou, ale obrazným vyjádřením duchovních věcí. Tito lidé to chápou velmi podobně jako saduceové a jakékoliv takové učení musíme velmi jasně a nekompromisně odmítnout. A nejenom, že musíme odmítnout takové učení, musíme se také distancovat od lidí, kteří takové učení šíří. Podívejme se dále do našeho textu a uvidíme Ježíšovo:

III. Varování před náboženskými pokrytci (v. 45-47)

Na vztahu ke Kristu se ukazuje, kde budeme trávit věčnost a na našem vztahu k Pánu se také odhaluje opravdovost našeho duchovního života. Tady se musíme mít na pozoru, protože platí ono staré známé: zdání klame.

Lukáš 20:45-47 Když všechen lid poslouchal, řekl učedníkům: "Dejte si pozor na zákoníky, kteří se rádi procházejí v dlouhých řízách, mají v oblibě pozdravy na ulicích, přední sedadla v synagógách a přední místa na hostinách. Vyjídají domy vdov a dlouho se na oko modlí. Ty postihne tím přísnější soud."

Pán Ježíš Kristus zakončuje disputaci se svými nepřáteli slovy soudu. Všimněte si kontextu - Pán skončil rozhovor se saduceji, kteří popírají vzkříšení i budoucí soud a Pán navazuje slovy o soudu. Pána pochválili zákoníci - nepřátelé saduceů - ale Pán se obrací proti jejich pokrytectví.

Pán ukazuje na to, co je motorem života těchto lidí - je to chvála a uznání druhých. Jsou to vnější věci, které mají zakrýt prázdnotu uvnitř. Zákoníci chtěli být vidět - jak na ulici, tak v synagogách a také - samozřejmě - na hostinách. Všude chtěli být na prvních místech. To, co nechtěli, byla služba druhým.

  • Marek 10:43-44 Ne tak bude mezi vámi; ale kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech.

Chcete být první? Služte druhým. Jsou to jednoduchá slova, ale je to velmi těžké je naplnit. Služte těm nejbližším - to je nejlepší lék na náboženské pokrytectví. Ochotná, pokorná a obětavá služba. Pokud někdo slouží pokorně a obětavě, tak brzo zapomene na dlouhé řízy, na nádherný vnějšek, na to, co má na sobě. Protože ve službě bližním na tom zas tolik nezáleží, jestli máte kravatu nebo tričko. Důležité je, zda jste ochotni sloužit.

  • Lk 20:47 vyjídají domy vdov pod záminkou dlouhých modliteb. NBK

To je tragický důsledek náboženství, které žije bez Ježíše. Každé náboženství, které je bez vztahu s Kristem, nakonec zneužívá druhé lidi. Většinou hlavně ty, kteří se nemohou dost dobře bránit. V případě zákoníků to byli vdovy - ženy, které neměly skoro žádné nebo měly jen velmi malé zastání.

Všimněte si, jak toto jednání zákoníků kontrastuje s jednáním Pána Ježíše Krista. Ježíš jednal s milosrdenstvím, s účastí, jednal štědře a přišel, aby sloužil. Zákoníci využívali a zneužívali - zneužívali duchovní věci ke svému vlastnímu prospěchu. K tomu, aby si zotročili druhé a žili z nich. Proto slyšíme ta tvrdá slova z úst Pána Ježíše Krista: Ty postihne tím přísnější soud.

Tito lidé budou muset mnoho vysvětlovat - i když na Božím soudu nebude místo pro vysvětlování. Bude tam jenom místo pro ohromnou hanbu a odsouzení.

Poslední poznámka k těmto veršům - Pán Ježíš Kristus se nebál veřejně označit náboženské pokrytce za pokrytce. Nebál se varovat lidi před falešnými učiteli, kteří je jenom zneužívali. Ani my bychom se neměli bát dělat takové věci. Není to nepatřičné nebo nelaskavé. Je to varování, které musí zaznít, protože jinak může snadno dojít k nenapravitelným škodám.

Závěr

Pánovi nepřátelé znovu přicházejí, aby Pána zkoušeli. Přicházejí pod rouškou přátelství. Říkají mu Mistře. Nazývají ho vznešeně a pěkně, ale poslouchat ho nechtějí. To je čiré pokrytectví. Takové, které se schovává za vnější nábožnou fasádu, ale uvnitř je plné špíny, hříchu a hnusu.

Víte, je to jednoduché. Dovnitř totiž nikdo nevidí. A vnější náboženské úkony - jako jsou dlouhé modlitby, pro nás to může být návštěva shromáždění nebo to, že dáváme na Boží dílo - to mohou být jen prostředky, jimiž chceme utišit vlastní svědomí. Zda to tak je či není - to víme jenom my a Pán. On ví všechno. On vidí za náboženskou fasádu - vidí přímo do srdce.

Proto vás chci na závěr vyzvat, abyste padli Pánu k nohám, abyste ho hledali, abyste ho prosili, aby vám odhaloval motivy vašeho srdce, vašeho jednání. Aby vám On sám ukazoval, jak si stojíte. Tohle je něco, co vám nikdo jiný nemůže říct. Něco se dá odvodit z chování a jednání, ale skutečnost můžeme doopravdy zjistit jenom od Pána. A tak se nenechme obelhat svým vlastním náboženským úsilím, které může pramenit z víry, ale také může být jenom snahou zakrýt špinavý vnitřek.

Na které straně stojíte? To je otázka, na kterou si musíte odpovědět vy sami - sami před Boží tváří.

PřílohaVelikost
Lk20-27-47-osnova.pdf364.89 KB

Theme by Danetsoft and Danang Probo Sayekti inspired by Maksimer