Poklekni před Pánem (Ef 3,14)

Pokořte se před Pánem a On vás povýší

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 27. září 2015

Pokoj vám a milost, milovaní svatí. Opět jsme se sešli ke společnému uctívání Pána – není to nějaká tradice, neděláme to ani ze zvyku, ale chceme se setkat s Bohem a slyšet Jeho slovo. Chceme slyšet, jak Bůh mluví. A to je možné, kdykoliv otevřeme Jeho Slovo, Bibli.

Každé slovo, které je v této knize zapsané, je slovem přímo z Božích úst. „Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha“ (2Tm 3,16). Bůh sám vedl apoštoly a proroky, aby zapsali přesně to, co On sám chtěl, aby bylo zapsáno. Každé slovo, které máme v originálním textu, je přesně tím slovem, které tam Bůh chtěl mít. Proto můžeme – a dokonce musíme – říci, že kdykoliv otevíráme Písmo, Bůh k nám mluví. Proto i dnes chceme slyšet Jeho hlas, a Jeho Slovo říká:

  • Efezským 3:14-15 Proto klekám na kolena před Otcem, od něhož pochází každý nebeský i pozemský rod, a prosím…

I my se teď musíme sklonit před Bohem a můžeme i pokleknout a prosit Ho o milost a požehnání pro výklad Božího slova.

Dnešním textem otevíráme ohromný text, který je opět modlitbou. Je to druhá modlitba v listu Efezským. Mohli bychom říci, že je třetí, ale ta první, z první kapitoly verše 3-14, je spíš chválou, dobrořečením a uctíváním trojjediného Boha. A vlastní modlitba je až do verše 15. v první kapitole. Zároveň je tato modlitba pátým dlouhým souvětím v listu Efezským – a ještě tři taková souvětí jsou před námi. Celý tento text od 14. verše až do konce kapitoly je jediným dlouhým souvětím. Předtím jsme viděli takové souvětí v první kapitole, v. 3-14 a 15-23, ve druhé kapitole to byly verše 1-7 a ve třetí kapitole verše 2-13. Dvě tato souvětí jsou modlitbami v tom nejvlastnějším slova smyslu. V té první modlitbě (Ef 1,15-23) se Pavel přimlouval za křesťany, aby hlouběji poznali Boha, aby viděli velikost Boží moci v tom, co udělal v minulosti, když je povolal k naději, přitáhl je k sobě, aby viděli velikost Boží moci v tom, co je čeká v budoucnosti – jak veliké a slavné je Boží dědictví v Jeho svatém lidu a aby viděli velikost Boží moci v tom, jak tato moc působí v nyní v jejich životech skrze vzkříšeného Pána Ježíše Krista.

  • Efezským 1:19 … a jak nesmírná je velikost jeho moci vůči nám, kteří věříme v souladu s působením převahy jeho síly. (ČSP)

Druhá modlitba, kterou dnes otevíráme, nás má vést k tomu, abychom poznali moc a velikost Kristovy lásky a abychom tuto lásku zakoušeli, abychom v této lásce žili a uváděli ji do praxe ve vzájemných vztazích v církvi. První dva verše této modlitby nás uvádějí do modlitby a jsou popisem, jak bychom měli k modlitbě přistupovat. Uvidíme příčinu nebo důvod, proč se modlit za tyto věci, uvidíme postoj, s jakým máme k modlitbě přistupovat a uvidíme Toho, k němuž v modlitbě přistupujeme – nebeského Otce, od něhož pochází veškerý nebeský i pozemský rod. Pojďme tedy do našeho textu.

I. Příčina (proto)

Čtrnáctý verš začíná opět drobným slovíčkem – proto. Na co toto slovo navazuje? Mělo by nám to být jasné – možná si vzpomenete, že jsem říkal, jak Pavel začal prvním veršem třetí kapitoly a potom vložil do textu velikou vsuvku – ohromné souvětí ve verších 2-13. Z toho jednoduše vyplývá, že čtrnáctý verš navazuje přímo na verš jedna ze třetí kapitoly. Nebo ještě lépe – navazuje na verše 2,11-3,1 – na text, v němž Pavel mluví o církvi Kristově.

Ale ona Pavlova vsuvka z veršů 2-13, ve které Pavel vysvětluje Boží tajemství, tajemství evangelia a církve, nakonec ještě více podtrhuje a zdůrazňuje modlitbu, která následuje. Proč tedy Pavel pokleká před Otcem? Protože Bůh udělal veliké věci – Bůh s námi udělal veliké věci. Ze svých nepřátel udělal své děti. Smířil nás se sebou skrze Pána Ježíše Krista. Byli jsme vzdálení, ale stali jsme blízkými pro Kristovu prolitou krev. Jsme novým stvořením v Kristu Ježíši, jsme Božím lidem, který si Bůh získal vlastní krví. Patříme do Boží rodiny, jsme svatým chrámem, posvěceným Duchem svatým, kterého do nás Bůh vložil a kterým nás spojuje do společné stavby a do společného těla, kterým je církev. Jsme pevně spojeni jako živé kameny a jsme budováni v příbytek Boží v Duchu svatém. Proto Pavel pokleká před Otcem!

Proto je vězněm Krista Ježíše pro pohany. Je to soužení, které se obrátí ke slávě Kristovy církve a to je důvod, proč Pavel pokleká před Otcem.

Pavel vysvětlil Boží tajemství, evangelium o spasení z Boží milosti skrze víru v Pána Ježíše Krista. Ukázal, že pohané jsou spoludědicové:

  • Ef 3:6 … část společného těla, a mají v Kristu Ježíši podíl na zaslíbeních evangelia.

Proto pokleká před Otcem! Pavlovi byla dána milost, aby zvěstoval nevystižitelné Kristovo bohatství (Ef 3,8), aby odhalil tajemství Kristovy církve a její slávu, což Bůh skrýval od věčnosti až do příchodu Pána Ježíše Krista. Byly zde ohromné věci, které se týkaly církve a které naplňovaly Pavla úžasem a stejným úžasem by měly naplňovat i nás. Společně s Pavlem bychom měli být přemoženi velikostí Boží moudrosti, dokonalostí Božího záměrou, krásou Božího plánu, mocí Božího působení. Viděli jsme, že:

  • Efezským 3:10-11 Bůh chce, aby nebeským vládám a mocnostem bylo nyní skrze církev dáno poznat jeho mnohotvarou moudrost, podle odvěkého určení, které naplnil v Kristu Ježíši, našem Pánu.

Proto Pavel pokleká před Otcem. Nemůže jinak než vzdávat chválu nebeskému Otci, nemůže jinak než žasnout nad velikostí Boží a oslavovat Boha. Přesně k tomu vede porozumění evangeliu – kdokoliv rozumí, co Bůh udělal, nemůže jinak, než pokleknout před Otcem a vzdávat Mu chválu. A ve dvanáctém verši Pavel mluvil o tom, že v Ježíši Kristu máme skrze víru přístup k Otci (Ef 3,12). Ve čtrnáctém verši nám prakticky ukazuje, co to znamená:

  • Efezským 3:14 Proto klekám na kolena před Otcem…

Co je tedy tou hlavní příčinou, proč Pavel pokleká? Je to evangelium samotné s jeho důsledky. Je to porozumění tomu, co pro nás, s námi a skrze nás Bůh udělal a stále dělá. Mohli bychom také říci, že to je důsledek oné první modlitby z první kapitoly, kde se Pavel modlil za to, abychom poznali Boha. Jestliže poznáme Boha, jestliže více porozumíme tomu, kdo je Bůh, potom nebude nic přirozenějšího, než pokleknout na kolena před Otcem. Což nás vede ke druhému bodu dnešního kázání, a to je Pavlův:

II. Postoj (poklekám)

  • Efezským 3:14  Proto klekám na kolena před Otcem…

Máme zde slovo „poklekám“, nebo doslova, jak je to v textu – klekám na kolena. Co to znamená? Jak tomu máme rozumět? Je to tak, že křesťan musí při modlitbě klečet? Jistě se najdou lidé, kteří to budou tvrdit a vedle nich budou takoví, kteří to budou popírat a budou říkat, že se jedná o symbolický význam tohoto slova. Jak to tedy je? Podívejme se na tři věci:

A. Obecný význam – modlitba, uctívání

Apoštol zde používá slovo, které je použito jenom čtyřikrát v Novém zákoně a pokaždé Pavlem. V Římanům 11,4 Pavel cituje Starý zákon (1Kr 19,18), kde Bůh říká Elijášovi, že sedm tisíc v Izraeli nesklonilo kolena před baalem. V Římanům 14,11 Pavel cituje, kde Bůh říká:

  • Izajáš 45:23 Při sobě samém jsem přísahal, z mých úst vyšla spravedlnost, slovo, které se zpět nenavrátí. Přede mnou každý klesne na kolena a každý jazyk odpřisáhne…

Stejný text cituje Pavel v listu Filipským 2,10, kde tato slova vztahuje na Krista – že Bůh vyvýšil Krista nade všechno a dal mu jméno nad každé jméno:

  • Filipským 2:10-11 … aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno - na nebi, na zemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán.

Všechny tyto pasáže mluví o pokleknutí ve smyslu uctívání, sklonění se před velkou nadpřirozenou mocí, ať již před modlou nebo před živým Bohem, nebo před vzkříšeným a vyvýšeným Kristem v den soudu. Ve stejném smyslu můžeme rozumět tomu slovu i v našem textu. V tomto smyslu prostě Pavel mluví o modlitbě a o uctívání Boha. Mohl by stejně tak napsat: „Proto se modlím k Bohu Otci“, jak to podobně udělal v první modlitbě v listu Efezským. Pavel mohl použít různá jiná slova – a v řečtině jich je hned několik, která se dají použít pro modlitbu. Ale Duch svatý vedl apoštola k tomu, aby použil právě tato slova – skláním svá kolena.

V kontextu těch dalších tří výskytů tohoto slova proto musíme mluvit o uctívání, o zbožné a naprosto odevzdané modlitbě, která je zakotvená jednak v úžasu, o němž jsme mluvili před chvílí, ale také v bázni, protože rozumí tomu, ke komu přistupuje (k tomu se dostaneme za chvíli). Přemáhající sláva toho, co Bůh udělal s církví, a co stále dělá, vede apoštola k tomu, že pokleká před ještě větší slávou Toho, kdo všechny tyto věci dělá.

Před sebou máme modlitbu, která je naplněná bázní – to je důvod, proč Pavel pokleká na kolena. Přistupuje před Boží tvář, před tvář Krále slávy. A všimněte si posledních dvou veršů kapitoly, kde vrcholí Pavlova modlitba:

  • Ef 3:20-21 Tomu pak, který působením své moci mezi námi může učinit neskonale víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit, jemu samému buď sláva v církvi a v Kristu Ježíši po všecka pokolení na věky věků! Amen.

Tady je samotný vrchol slávy. Pavel se modlí k velikému Bohu. Je naplněn bázní podobně jako třeba prorok Izajáš, když viděl Panovníka Hospodina v chrámu v tom roce, kdy zemřel král Uzijáš:

  • Izajáš 6:1-3 Seděl na vysokém a vznosném trůnu a lem jeho roucha naplňoval chrám. Nad ním stáli serafové a volali jeden k druhému: ‚Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy.‘

Jaká byla reakce proroka na zjevení Boží slávy? Zděsil se a volal:

  • Izajáš 6:5 Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů.

Bázeň, úcta, pokora, úžas – to všechno jsou slova, jimiž můžeme popsat Izajášovu reakci na setkání s Boží slávou. Nejinak je tomu i v případě Pavla. Ještě jednu reakci bych rád zmínil – a to je reakce proroka Ezechiela. Jeho popis Boží slávy je naprosto jedinečný (přečtěte si alespoň celou první kapitolu Ezechiela). Bylo to velmi působivé, hlas Panovníka Hospodina byl jako hřmot mnohých vod a jako hřmění válečného tábora a to co viděl:

  • Ezechiel 1:27-28 I viděl jsem, jako by se třpytil oslnivý vzácný kov; vypadalo to jako oheň uvnitř i okolo; směrem od toho, co vypadalo jako bedra, nahoru a směrem od toho dolů jsem viděl, co vypadalo jako oheň šířící záři dokola. Vypadalo to jako duha, která bývá na mračnu za deštivého dne, tak vypadala ta záře dokola; byl to vzhled a podoba Hospodinovy slávy. Když jsem to spatřil, padl jsem na tvář a slyšel jsem hlas mluvícího.

Ezechiel padl na tvář, apoštol Jan, když se ve vidění setkal se vzkříšeným Kristem, padl na zem jako mrtvý, apoštol Petr po zázračném rybolovu, když pochopil, koho má před sebou:

  • Lukáš 5:8 …padl Ježíšovi k nohám a řekl: ‚Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný.‘

A mohli bychom pokračovat dál a dál. Pavel přistupuje k Bohu s vážností, s úctou a s bázní – pokleká na kolena před Otcem. To se nijak nevylučuje s tím, že přistupuje k milujícímu Otci, spíš se to doplňuje. Jsou to dvě polohy, které patří k sobě. To, co vyjadřuje těmito slovy, je (a to je druhá věc):

B. Postoj srdce – pokora

Když Pavel mluví o tom, že kleká na kolena, můžeme tomu rozumět v tom nejširším slova smyslu, že se modlí. Ale viděli jsme také, že používá velmi specifické slovo a to ukazuje, že chce něco zdůraznit – chce zdůraznit velikost Boží, chce vyzdvihnout uctívání a bázeň před Bohem. A s tím souvisí důležitá věc a tou je pokora. Můžeme totiž rozumět tomuto slovu, jako postoji srdce. A jak jsme viděli v předchozích případech, je to postoj pokorného srdce. Je to srdce, které ví, před koho předstupuje. Rozumí tomu, kdo je Bůh a kdo je člověk. Velice trefný příklad takového postoje nám předkládá Pán Ježíš v jednom svém podobenství – je to podobenství o těch, kteří si na sobě zakládali a známe ho také jako podobenství o farizeovi a celníkovi. Ježíš říká:

  • Lukáš 18:10-13 Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník. Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: ‚Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.‘ Avšak celník stál docela vzadu a neodvážil se ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: ‚Bože, slituj se nade mnou hříšným.‘

To je podobenství o pýše a pokoře. Je to o člověku, který byl pyšný a chtěl ukázat, jak skvělý je. Srovnával se s druhými – a je zajímavé, že se vždycky srovnáváme s těmi, kteří na tom jsou hůř než my – a myslel si, že Bůh je někdo, kdo ho musí přijmout, protože si to zaslouží. Ačkoliv si ten člověk hodně zakládal na tom, že zná Boha, nevěděl o skutečném Bohu nic. Neznal ani Boha ani sebe. Myslel si, že Bůh je jako člověk a že ho Bůh bude obdivovat stejně, jako ho obdivovali lidé, kteří viděli jeho skutky, ale neviděli jeho zkažené a pyšné srdce. Spolu s ním je tam celník – a od něj se můžeme učit, co to znamená pokora ve vztahu k Bohu. Stál docela vzadu a neodvážil se ani pozdvihnout oči k nebi. Bál se i pyšného pohledu, bál se, aby se neotevřelo nebe a nespálil ho oheň, jako spálil Áronovo syny Nádaba a Abíhúa, když přinesli před Hospodina do chrámu oheň, který jim Bůh nepřikázal přinést.

Celník dobře věděl, že je hříšník. Celník dobře věděl, že nemá, co by mohl Bohu nabídnout a proto se jenom modlil a prosil Boha – slituj se nade mnou hříšným. To byl člověk, který přicházel pokorně před Boží tvář.

Jiným příkladem by mohla být nevěstka, která přišla za Ježíšem do domu farizea Šimona a svými slzami mu omývala nohy, otírala mu se svými vlasy, líbala je a mazala je vzácným olejem (Lk 7,36-50). Pyšný farizeus pohrdl tou ženou, ale Ježíš vyzdvihl její lásku a odpustil její hříchy.

Pokora znamená pravdivě vidět, kdo jsem já a skutečně rozumět tomu, kdo je Bůh, který se nám dává poznat v Písmu a v Kristu. Pokora vyplývá z toho, že Bůh nám ukázal, kým doopravdy jsme. Pokora znamená, že chápeme, že se máme lépe, než si zasloužíme, protože to jediné, co si doopravdy zasloužíme, je peklo. Pokora znamená, že víme, že potřebujeme modlitby druhých mnohem víc, než jejich chválu. Když Jakub mluví o modlitbě, vede nás k pokoře:

  • Jakubův 4:6.10 Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost. … Pokořte se před Pánem, a on vás povýší.

Pokora je naprosto nezbytná v našem přístupu k Bohu. Bůh vyslýchá modlitby pokorných. Pokoření je na začátku Božím dílem v životě člověka. Je součástí nového srdce, stvořeného Duchem svatým. Jenom díky tomu jsme schopni sklonit se před Bohem a vzdát mu chválu, jenom díky tomu, že Bůh nám dal srdce, které je slovy proroka poslušné a touží plnit Hospodinovo slovo, se můžeme učit pokoře od našeho Spasitele, který říká:

  • Matouš 11:29 Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším.

Proto musíme pokleknout před Pánem – a na prvním místě ve svém srdci. Tam začíná skutečná pokora. Není to o vnějších věcech, ale je to o novém narození, je to o novém srdci, o nové přirozenosti. Tam to všechno začíná a bez toho to nejde. Z nového srdce se potom bude pokora šířit ven – bude určovat veškeré jednání křesťana, jeho myšlenky, jeho postoje, jeho city i jeho činy. Bude hrát hlavní roli v modlitebním životě křesťana a tam bude nakonec zjevná i navenek. A o tom je ta třetí věc, která se týká pokleknutí:

C. Postoj těla

Myslím, že není možné přehnat důraz na postoj srdce. A teprve když máme naprosto jasno v tom, že srdce je klíčem, můžeme mluvit o postoji těla. Pavel mluví o tom, že kleká na kolena před Otcem. Před sto a více lety bylo celkem normální, že se lidé modlili na kolenou. Modlili se tak doma, modlili se tak i ve sboru, modlili se tak dokonce i na veřejnosti. Možná bychom mohli říct, že to byla záležitost kultury a vnímání, byla jiná doba, lidé to tak chápali, ale dneska už nežijeme ve středověku, jsme moderní lidé, jsme hrdí a svobodní, žijeme v demokratické společnosti, máme svá práva, své výsady, své svobody a není ani důvod ani není normální, že bychom před někým klekali na kolena. Ale podívejme se na to ještě z trochu jiného úhlu. Podívejte se na takový příklad. Mluvili jsme o pokoře, která se spojuje s pokleknutím, ale stejně tak můžeme mluvit i o úctě, která je spojená s pokleknutím.

Představte si muže, který jde požádat o ruku ženu, kterou miluje a chce, aby tato žena byla celý zbytek života jeho milovanou manželkou. Chce ji přesvědčit o své lásce, chce jí dát najevo, že je pro něj tím nejcenějším, co po Pánu Bohu má, touží po tom, aby v tomto jedinečném okamžiku pochopila, jak ji miluje, jak si jí váží, jak moc pro něj znamená. Co může toto všechno vyjádřit? Když k ní přijde, stoupne si vedle ní a žoviálně prohodí: „Hele, krásko, tak do toho praštíme, ne?“ Nebo když vybere vhodný slavnostní okamžik, poklekne před ní a se vzácným zásnubním prstenem ji vybranými slovy požádá o ruku? Zcela nepochybně to bude ten druhý případ. Určitě se i toto může stát formální záležitostí, ale pokud je něco skutečně v srdci, bude se to projevovat i navenek.

Jde o úctu, kterou máme projevovat. Ano, máme důvěrný vztah s Bohem, ale to nic nemění na tom, kým Bůh je. Přestože máme důvěrný vztah se svým nebeským Otcem, neznamená to, že bychom k Němu mohli nebo měli přistupovat tak, jako kdyby byl naším kamarádem, parťákem, jako kdybychom si byli rovni. Nejsme! A nikdy nebudeme. A to je něco, co můžeme dobře vyjádřit tím, když před svým nebeským Otcem padneme na kolena. Není to jediný způsob, jak se křesťané mají modlit. V Písmu vidíme, že se lidé modlí v nejrůznějších pozicích – pozvedají při modlitbách ruce a hledí vzhůru, nebo naopak padají na tvář a modlí se v prachu země. Prorok Elijáš se modlil na hoře a v jeskyni, král Chizkijáš se modlil na svém loži. Prorok Daniel měl zvyk modlit se na kolenou třikrát denně:

  • Daniel 6:11 Daniel  … vešel do svého domu, kde měl v horním pokoji otevřená okna směrem k Jeruzalému. Třikrát za den klekal na kolena, modlil se a vzdával čest svému Bohu, jako to činíval dříve.

Pokleknout na kolena znamená pokořit své tělo před Bohem. Je to podobné jako padnout na tvář s rozpřaženýma rukama. To je pozice naprostého odevzdání se. Je to způsob, jakým svým tělem říkáme: „Já jsem zajatec.“ Něco podobného vyjadřuje i pokleknutí před Bohem. Může se z toho stát rutinní zvyk, který nebude vyjadřovat vůbec nic, ale to se může stát z čehokoliv. Ale zároveň to může být dobrý způsob, jak vyjádříme svou pokoru před Bohem, svou závislost na Něm, svou odevzdanost Jemu samotnému. Poklekněte před Pánem, milovaní, a udělejte to s vědomím, že Hospodin zkoumá srdce (Ř 8,27). Lidi můžeme oklamat vnějšími projevy pokory, ale Boha nikdy. Záleží na srdci, ale je-li srdce naplněné bázní a úctou, uvidíte to i na jednání. Tato pokora srdce, která se bude projevovat v jednání křesťanů, je úzce spojená s tím, koho vzýváme, ke komu se modlíme, koho uctíváme. A to nás vede k poslednímu bodu dnešního kázání:

III. Předmět uctívání (Otec)

  • Efezským 3:14 Proto klekám na kolena před Otcem…

Tady je hlavní důvod, proč pokleknout. Přicházíme před tvář svého nebeského Otce. V Kristu máme přístup před Boží tvář, a proto v bázni přicházíme před Otce. Moji milí, i tohle patří k tajemstvím evangelia. I Starý zákon na několika místech mluví o Bohu jako o Otci, ale je to spíš v obecném slova smyslu – Bůh jako původce, jako otec všeho živého.

Ale v Kristu dochází skrze evangelium k odhalení nového rozměru – křesťané se stávají členy Boží rodiny takovým způsobem, jak to ve Starém zákoně nebylo možné ani myslitelné. Nyní přistupujeme k Bohu jako ke svému Otci. Byli jsme cizí, ale stali jsme se domácí, byli jsme vzdálení, ale stali jsme se blízkými. Když jsme uvěřili v Krista, byli jsme zapečetěni Duchem svatým (Ef 1,13), kterého Bůh vložil do našeho nitra, a o Němž Ježíš řekl, že s námi zůstane navěky. Duch svatý nám zprostředkovává vztah s Otcem i s Ježíšem Kristem. Je znamením, že jsme přijati za syny:

  • Římanům 8:15-16 Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti.

Bůh nás přijal do své rodiny, adoptoval nás a označil nás za své vlastní. Křesťané, proto poklekáme před Otcem – víme, kdo to je a víme, také, kdo jsme my. Je to naprosto přirozené.

Církev je Boží rodina, která má svého Otce, a tím je Bůh. Tohle je něco, co je více rozvinuté v následujícím verši, kterým se budeme zabývat příště. Dneska chci zdůraznit důležitost porozumění tomu, že Bůh je náš Otec pro modlitbu. Všimněte si na tomhle místě těsné souvislosti s 12. veršem:

  • Ef 3:12 V něm smíme i my ve víře přistupovat k Bohu svobodně a s důvěrou.

Proč svobodně? Protože Bůh je náš Otec, který nás přijímá. Jako jeho děti k Němu máme neustále otevřený přístup. Přistupujeme zcela svobodně. Kdykoliv a kdekoliv. Bůh nikdy není natolik zaneprázdněn jinými věcmi, že by nepřijal své milované dítě.

Přistupujeme také s důvěrou. Proč? Protože Bůh je náš Otec. U Něho a s Ním jsme v naprostém bezpečí, a proto přicházíme s naprostou důvěrou. Neexistuje nic, co bychom nemohli říct svému nebeskému Otci. Žádná věc není příliš malá, žádná věc není tak bezvýznamná, že by ji Otec nechtěl slyšet. Jsme přece Jeho děti. Kvůli nám poslal svého jednorozeného Syna, a dovolil, aby se vzdal veškeré své slávy, kterou měl u Otce a vzal na sebe omezení lidského těla. Nechal Ho, aby se stal služebníkem a aby na sebe vzal naše hříchy a vnesl je na kříž.

  • Římanům 8:32 On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko?

Bůh je Otec, který nás velmi miluje. Proto máme před ním pokleknout, vzývat Ho jako Otce a skrze Ducha svatého s Ním budovat důvěrný vztah. Jak ho máme budovat? Jedině tímto způsobem – modlitbou. Jedině tak, že předstoupíme před tvář Jeho slávy, že přijdeme s pokorou a s bázní a budeme ho uctívat. Tohle je způsob, jak poznávat Boha, jak hlouběji rozumět Božímu tajemství, evangeliu, jak poznávat Kristovu lásku a jak budovat osobní vztah s nebeským Otcem. Není žádný jiný způsob, jak to udělat, než skrze modlitbu.

Včera jsme se s Jakubem bavili o tom, jestli se křesťan musí modlit. Nemusí – v tom smyslu, že modlitba z nikoho neudělá křesťana. I muslimové se modlí, i jehovisté nebo mormoni se modlí. A přesto ani jedni z nich nemají osobní vztah s Bohem. Jejich Bůh není Otec, se kterým by mohli mít vztah. Ale na druhé straně jenom těžko bude existovat křesťan, který se nemodlí. Nejenom že je modlitba cestou v duchovním růstu a nástrojem k poznání Boha, je také součástí nové přirozenosti křesťana. Stejně jako když se narodí dítě, začne dýchat, právě tak se křesťan po svém znovuzrození začne modlit. A potom už nikdy nepřestane. Kleká na kolena před Otcem!

Obdivuje velikého Boha, uctívá vznešeného Otce, padá v úžasu před moudrostí Božích záměrů, s láskou poznává svého nebeského Otce, který mu dal život, který ho posvěcuje, vychovává, který ho vodí po cestách spravedlnosti a dává mu růst v lásce do podoby Božího Syna, Pána Ježíše Krista. To je dílo našeho Otce v nás a je to důvod, proč poklekáme na kolena a voláme: „Otče náš, který jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi.“

Moji milí, musíme si neustále připomínat, kdo je Bůh. Musíme si uvědomovat, že třikrát svatý Bůh je náš Otec. Potom k Němu budeme přicházet jak s důvěrou a svobodně, tak také s bázní a s úctou a budeme mu vzdávat chválu, čest a slávu, která náleží jenom a jenom Jemu. Nebeské bytosti – čtyřiadvacet starců s královskými korunami na hlavách – odkládají své koruny, padají na tvář a volají:

  • Zjevení Janovo 4:11 Jsi hoden, Pane a Bože náš, přijmout slávu, čest i moc, neboť ty jsi stvořil všechno a tvou vůlí všechno povstalo a jest.

Pojďme i my připojit svůj hlas k jejich uctívání. 

Osnova kázání