Předurčeni k dědictví – Ef 1,11

Chvála Boží svrchovanosti

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 2. února 2014

Pokoj vám a milost, milí v Kristu. Před námi je dnes jeden z nejúžasnějších a největších veršů, které nacházíme v celém Písmu. Pojďme společně přečíst z Efezským 1 verše 11-14. 

Před námi je text, který je doslova nabitý významem, učením, doktrínami. Přetéká, doslova kypí, vře. Na druhé straně také mnohé, kteří tento text čtou, dovádí k varu – a to jak v pozitivním, tak i v tom negativním slova smyslu.

Verše 11-14 jsou vyvrcholení první Pavlovy modlitby, jeho díkůvzdání Bohu za to, jaký je a jak veliké věci dělá. A v 15. verši začíná další modlitba. Toto vyvrcholení, tyto čtyři verše jsou skutečnou chválou Boží svrchovanosti.

Minule jsme mluvili o Boží moci, když jsme si ve verši deset ukazovali, jak Bůh nakonec dovede všechny věci na nebi i na zemi do jednoty v Kristu. Bůh je ten, kdo má moc to takto učinit. V našem dnešním verši jdeme ještě dále – tento verš kromě jiného ukazuje na Boží svrchovanost. Ukazuje nám Boha, který je nade vším, Boha, který vládne, Boha, který je nezávislý na čemkoliv, včetně člověka. To je Bůh, kterého nám představuje Boží slovo, Bůh, který se tak odlišuje od představ dnešních lidí, ty, kteří si říkají křesťané, nevyjímaje.

  • Izajáš 40:13-14 Kdo změřil Hospodinova ducha a byl mu rádce a vedl ho k poznání? Kohopak o radu žádal, aby rozumnosti nabyl, aby ho poučil o stezce práva, naučil poznání a seznámil ho s cestami rozumnosti?

Tyto otázky jsou řečnické – odpověď na ně, je každému jasné: Nebyl nikdo, kdo by byl Božím rádcem, není nikdo, koho by Bůh musel žádat o radu. Přesto se tomu stále mnoho lidí vzpouzí – chtěli by poučovat Boha a tak se Mu staví na roveň, často dokonce nad Něj. Je to stará satanova lež, kterou svedl Evu v zahradě Edenu: „Budete jako Bůh.“ (Gn 3,5). Přesně to chce hříšná lidská přirozenost. Přesně k tomu se vztahuje a upíná.

Ale tento jediný verš z Božího slova, moji milí, je schopen zavřít každá taková ústa, která se v marné pýše pozvedají proti Bohu. Tento jediný verš je mocným mečem v Boží zbrojnici, mečem, který je ostrý na obě strany a rozsuzuje touhy a myšlenky lidského srdce. Pojďme tedy do našeho textu:

I. Předurčeni

Máme před sebou verš, který je dost obtížný, co se týče překladu. Pokud srovnáte všechny české překlady, tak uvidíte, že všechny sice směřují jedním směrem, ale mají širokou škálu významového rozpětí v jednotlivých nuancích.

První věc, u které se musíme zastavit, je předurčení. V ekumenickém překladu čteme o podílu na předem daném poslání. Kralický překlad mluví o předzřízení, zatímco ČSP a B21 mluví o tom, že „jsme byli předurčeni“, což je nejpřesnější překlad originálu. Už jsme o předurčení mluvili ve verši 5.

  • Efezským 1:5 Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny…

Podobně jako ve v. 5 je i ve v. 11 sloveso předurčit ve tvaru přechodníku. Ukazuje na slovo „být dědici“ nebo „být dědictvím“, „stát se majetkem“, jak je to v překladu Petrů (v osnovách). V ekumenickém překladu se vyhnuli napětí, které tady je, a dali sem slovo poslání – předem dané poslání. Ale je tady řeč o předurčení k dědictví. Slovo předurčit je v příčinném vztahu k řídícímu slovesu. A nejlépe to vyjadřuje Petrů a ČSP.

  • A skrze něho jsme se stali Božím majetkem, jak to předem určil… (Petrů)
  • V něm jsme se stali i dědici, když jsme byli předurčeni… (ČSP)

Je tady Boží určení, které předcházelo přede všemi ostatními věcmi. Boží určení předem, předurčení, je tady velmi silně zdůrazněno v druhé polovině verše, v ekumenickém překladu v té prostřední části, kde je řeč o tom, že jsme byli předurčeni „Bohem, který všechno působí rozhodnutím své vůle.“ To je velmi silné vyjádření, které nám ve spojení s předurčením nedává příliš mnoho manévrovacího prostoru. Řekl bych, že to zdůrazňuje a vysvětluje, co to předurčení doopravdy znamená.

Už jsme mluvili hodně o předurčení samotném v pátém verši a nechci se k tomu znovu vracet. Jenom si zopakujme jeden rozdíl mezi vyvolením a předurčením. Vyvolení se týká osob, mluví o konkrétních lidech, zatímco předurčení se více soustředí na dění, na stav, na výsledek. Co nám tedy o předurčení říká jedenáctý verš?

A. K dědictví

Tou největší věcí, kterou tady čteme, je, že jsme předurčeni k dědictví. Ekumenický překlad říká, že se nám dostalo podílu. Je to překlad jednoho zvláštního řeckého slova, které je v celém Novém zákoně použito jenom na tomto jediném místě. To slovo najdeme v řeckém překladu Starého zákona a v řecké literatuře ve dvou významech – ve významu losovat, určit losem nebo také vyvolit a druhý význam je být učiněn dědicem, být vyvolen nebo dostat dědický podíl. V českých překladech najdeme všechny možnosti.

  • Právě v něm se i nám dostalo podílu na vyvolení; byli jsme předurčeni podle předsevzetí… (B21)
  • V něm, pravím, v kterémžto i k losu připuštěni jsme, předzřízeni byvše… (K)

Tady překladatelé použili ten první význam – být připuštěn k losu, být vyvolen. Není to nemožné, ale nedává to úplně smysl – zvlášť patrné je to na překladu B21, kde čteme, že máme podíl na vyvolení a vzápětí na to, že jsme byli předurčeni. Ta dvě různá slova, která tam jsou, fungují jako synonyma a nepřináší nám žádný další význam, nedávají tomu verši jiný smysl, než že jsme byli vyvoleni. Ale to je něco, co už Pavel vysvětlil ve čtvrtém a v pátém verši.

Druhý význam nacházíme v ostatních českých překladech – jde o dědictví, jde o to být učiněn dědicem nebo dostat dědický podíl. Tento význam je na tomto místě daleko lepší. Ale ani zde to není úplně bez komplikací. Z gramatického tvaru toho slova totiž nelze zcela jednoznačně určit, kdo dědictví obdrží.

Jsou tady možné dva výklady. Prvnímu z nich – že dědictví obdržíme my, že jsme předurčeni k tomu, abychom získali dědictví – dává přednost většina zbylých českých překladů.

  • V něm jsme se stali i dědici… (ČSP, Žilka)
  • …v tom, v němž jsme také nabyli dědictví… (Pavlík)

Mnoho učenců se přiklání k tomuto překladu. Dělají to s ohledem na širší biblický kontext, protože Bible skutečně mluví o tom, že jsme dědicové Boží. Takovou paralelu bychom našli např.:

  • Galatským 3:29 Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši. Jste-li Kristovi, jste potomstvo Abrahamovo a dědicové toho, co Bůh zaslíbil.
  • Ř 8:17 A jsme-li děti, tedy i dědicové – dědicové Boží, spoludědicové Kristovi…

Byli jsme předurčeni k adopci, k synovství (v. 5) a jako synové dostaneme podíl na dědictví. To je souvislé učení Nového zákona. Ale nemyslím si, že to je to, co chce říci apoštol Pavel v Ef 1,11.

Je tady ještě druhá možnost – byli jsme učiněni dědictvím, byli jsme předurčeni k tomu, abychom se stali dědictvím. Tento význam nalezneme jenom v jednom jediném českém překladu (viz osnova):

  • A skrze něho jsme se stali Božím majetkem, jak to předem určil… (Petrů)

Tvar řeckého slova více ukazuje na tento význam. Také v souvislosti s předurčením je toto porozumění lepší. Dává větší smysl říci, že Bůh nás předurčil k tomu, abychom byli Jeho dědictvím (podobně jako ve v. 5, kde nás předurčil k tomu, abychom se stali Jeho dětmi) než že nás předurčil pro naše vlastní dědictví. Kromě toho skutečnost, že jsme se stali Božím dědictvím, mnohem lépe zapadá do kontextu následujícího verše, který mluví o tom, že tak se stáváme chválou Jeho slávy. Předurčil nás, abychom byli Jeho dědictvím a chválou Jeho slávy. Skrze vykoupení a zapečetění Duchem svatým jsme se stali Božím majetkem, Božím dědictvím. K tomu nás Bůh předurčil. To je důvod k Jeho chvále. Apoštol Pavel to opakuje jak v následujících verších první kapitoly, tak o něco dále, kde čteme:

  • Ef 1:19 …abyste věděli … jaké je bohatství slávy jeho dědictví ve svatých… (ČSP)

Ve druhé kapitole potom rozvíjí myšlenku jednoty v Kristu aplikovanou na Židy a pohany a říká, že Bůh spojil toto dvojí v jedno – z Žida a pohana utvořil jednoho nového člověka v Kristu. To jenom ukazuje, co řekl již předtím:

  • Efezským 2:10 Jsme přece jeho dílo, v Kristu Ježíši…

Jsme Božím dílem. Jsme Božím dědictvím. Jsme Jeho vlastnictvím, Jeho majetkem. Byli jsme přece Kristem vykoupeni a čtrnáctý verš říká, že si nás:

  •  Efezským 1:14 …Bůh vydobyl k chvále své slávy.

To nás vede k další věci, která se týká našeho předurčení k dědictví:

B. V Kristu

V Kristu jsme předurčeni k tomu, abychom se stali dědictvím. Toto je učení, které je určené na prvním místě především křesťanům. To není předmět evangelizace. Také to může být, jak za chvilku uvidíme, ale především se jedná o to, co Bůh dělá se svým lidem.

Celá první kapitola je soustředěná na Boží dílo v Kristu Ježíši a skrze Něj. Ukazuje nám, jak se Bůh chce vyvýšit ve svém Synu. Věřícím v Ježíše Krista (v. 1), milost a pokoj od Pána Ježíše Krista (v. 2). V Kristu jsme obdařeni vším duchovním požehnáním (v. 3), v Něm jsme byli vyvoleni před stvořením světa (v. 4) a skrze něj jsme byli předurčeni k adopci, k přijetí za syny (v. 5), byla nám udělena milost v Božím Nejmilejším (v. 6), v Kristu je vykoupení (v. 7), v Něm bude sjednoceno všechno na nebi i zemi (v. 10), v Něm jsme předurčeni k tomu, abychom byli Božím dědictvím. Kristus je tím, na koho se musíme soustředit!

Mimo Krista není nic. Všechno, co máme, všechno, co získáváme od Boha, co k nám od Boha přichází, všechno, co znamená spasení je spojené s Kristem. On je tím ústředním bodem celého Božího plánu. Kristus je úhelným kamenem. Je také kamenem úrazu pro všechny náboženské lidi. Kristova výlučnost, Jeho nárok na jedinečnost totiž uráží lidskou pýchu.

Před námi je definice křesťana, definice toho, kdo je Božím dědictvím. Je to každý, kdo je v Kristu. Nikdy nebyl, a nikdy nebude nikdo spasen mimo Krista. Nikdy se nikdo nestane Božím dítětem bez Krista. Bez Krista není žádné duchovní požehnání, mimo Krista není žádné předurčení, bez Krista není žádné Boží dědictví.

A to před nás staví otázku, kterou si musí položit jeden každý z nás, jak tady jsme: Jsem v Kristu? Odpověď na tuto otázku je klíčem k tomu, kde strávíme věčnost – zda jako Boží dědictví, nebo ve věčném odloučení od Něj. Jste v Kristu, milí přátelé? To je otázka života nebo smrti! Být v Kristu znamená život, být bez Něj znamená nemít nic. Nenechte, prosím, tuto otázku jen tak projít kolem sebe. Neodkládejte ji, nenechte jí zapadnout. Musíme na tuto otázku znát odpověď. Ptát se Boha, ptát se Krista, ptát se sebe.

Co to znamená být v Kristu? Velmi jednoduše to znamená ve víře v Něj. V Kristu je ten, kdo věří, že Ježíš je dostatečnou cenou za jeho hříchy, že to, co Kristus udělal na kříži, úplně uspokojilo Boží hněv, který byl namířený proti našim hříchům. Bůh nás vyzývá k tomu, abychom činili pokání a věřili evangeliu. Nemůžeme dojít ke spasení bez víry v Ježíše Krista. Nikdo nemůže být v Kristu, jestliže nepřijde ke Kristu a nepokoří se před ním – to znamená vyznat svou nevěru, prosit Boha o odpuštění a litovat života v bezbožnosti. Nikoho z těch, kdo ke Kristu přijdou, nevyžene ven (J 6,37). Každý, kdo vzývá Jeho jméno, bude spasen (Ř 10,13). To je evangelium. To je význam toho, co to znamená být v Kristu.

Bůh naplánoval spasení skrze Krista. Předurčil a vyvolil ty, kdo skrze Krista uvěří, Kristovu nevěstu, která bude Kristovou obětí na kříži vykoupena, očištěna a Jeho krví bude posvěcena pro svého ženicha a tak se stane slavným Božím dědictvím. To je ohromné poselství, které je pevně zakotvené v Bohu.

C. Podle záměru

Jde totiž o to, že Bůh takto předurčil podle svého záměru. Jedná se o něco, co Bůh předem připravil, naplánoval, co si předsevzal (v. 9).

Věci, o nichž mluvíme, nejsou nahodilé. Bůh není jako božstva vymyšlená lidmi, která jsou daleko od lidí a čas od času se podívají na to, co to vlastně ti lidé dělají a jak se jim vede. Bůh jedná podle svého záměru, nebo podle předsevzetí, jak to překládá B21 a ČSP. V ekumenickém překladu se nám toto slovo úplně rozplynulo mezi těmi ostatními. Překlad Petrů, který máte v osnově:

  • A skrze něho jsme se stali Božím majetkem, jak to předem určil ze svého vlastního rozhodnutí…

Myslím, že překladatelé ekumenické Bible tady neodvedli dobrou práci a zlomili ostří tohoto verše. Ten verš v ekumenickém překladu sice pořád mluví o Boží svrchovanost, ale celkový důraz, který je v tom originálním textu se skoro úplně ztrácí.

…jak to předem určil ze svého vlastního rozhodnutí! To jsou silná slova a zvláště v dnešní době s nimi potřebujeme být konfrontováni. Žijeme v době, která je velmi silně – jako nikdy v historii – zaměřená na člověka, na jednotlivce. Je to doba, která vyvyšuje individualismus, svobodu a nezávislost jednotlivce. Dnes se lidé nechtějí vázat ani tím nejpřirozenějším způsobem – jako muž a žena. Tento týden jsem mluvil s jednou ženou, která má dospělého syna, který už několik let žije se svou partnerkou. Ale nechce si jí vzít. A hlavní důvod – nechce se vázat, nechce se omezovat. Z hloubi své hříšné přirozenosti nesneseme, že bychom něco neměli pevně ve svých rukou, nesneseme nic, co by nějak omezovalo naše sobectví a naší touhu po nezávislosti.

Proto se nám tak těžkou čtou slova, že Bůh něco o nás určil ze svého vlastního rozhodnutí. To ne, to nechceme slyšet. Moji milí, je tolik křesťanů, kteří dnes tato slova odmítají. Jeden muž mi tento týden položil otázku, zda o tom, jestli bude někdo znovuzrozen, rozhoduje jen Bůh?

Co k tomu říká Bůh? Odpověď je v Jeho slově, v Bibli:

  • Jakubův 1:18 Z jeho rozhodnutí jsme se znovu zrodili slovem pravdy...
  • 2 Timoteovi 1:9 ...který nás spasil a povolal svatým povoláním ne pro naše skutky, nýbrž ze svého rozhodnutí a z milosti, kterou nám daroval v Kristu Ježíši před věčnými časy...
  • J 1:13 Ti se nenarodili z krve ani z vůle těla ani z vůle muže, nýbrž z Boha. (ČSP)

Je to celkem jasné! Přesně toto totiž znamená, že spasení je z milosti, že je Božím darem a znovuzrození je z Ducha svatého (tedy shůry – J 3,3).

Dokonce i překlad Petrů je v Ef 1,11 trochu nepřesný, protože doslova tam stojí, že Bůh to předem určil podle svého rozhodnutí nebo záměru. Předložka podle znamená „v souladu se“ svým záměrem. Bůh měl záměr a podle tohoto záměru předurčil, že ti, kdo jsou v Kristu, se stanou Jeho dědictvím. To je důvod, proč jsme Božím dědictvím – protože to Bůh předurčil podle svého záměru.

Ale je tady něco, co je možná ještě těžší pro naši přirozenou mysl – něco, co nás vede do druhé poloviny našeho verše, kde je nám představen:

II. Svrchovaný Bůh

Bůh není hodinář, který sestrojil hodiny, natáhl je a potom už se jen dívá, jak všechno běží. Přesto si to takto mnozí představují. A to teď nemluvím o nevěřících lidech, ale o věřících. Jsou lidé, kteří tvrdí, že Bůh sice ví, jak všechno dopadne, ale je toho mnoho, co neví o jednotlivých detailech.

Na internetových stránkách Zápasu o duši položil v jedné diskusi někdo otázku, jestli byl Adamův pád součástí Božího plánu. Někdo další tam odpověděl, že rozhodně nebyl. Podle autora té odpovědi Bůh sice věděl, že k pádu dojde, ale nebylo to součástí Jeho plánu. Musím se přiznat, že nerozumím tomu, jak by něco takového mohlo jít dohromady. A už vůbec tomu nerozumím ve světle našeho dnešního verše, který říká, že Bůh je ten:

  • Efezským 1:11 …jenž všechno působí rozhodnutím své vůle…

Bůh věci nejenom začal podle svého záměru, nejenom je předurčil dávno před tím, než se stanou – On je také působí podle své vůle. Co to znamená?

A. Všechno působí

Pavel mluví o Bohu, který předurčil a zdůrazňuje, že to udělal podle svého záměru, v souladu se svým plánem. Ovšem jedním dechem k tomu dodává, že ten, kdo to takto udělal, je také tím, kdo působí úplně všechno. Přesně tak to v našem textu stojí: Ten, to všechno působící…

Slovo působit je řecky ENERGEÓ – z toho máme české slovo energie. V řečtině to znamená „působit, být účinný, projevovat se“ nebo také „způsobovat“. Často je toto slovo spojené s mocí. Milí přátelé, toto není představa Boha, jak ji běžně nacházíme mezi současnými křesťany.

Dnes sice můžete slyšet často o Boží moci – o Boží moci v uzdravování, o Boží moci při činění zázraků, o Boží moci v evangelizaci atd, ale když se zmíníte o Boží moci, která působí všechny věci, tak se vší pravděpodobností narazíte. Lidé chtějí mít boha, který bude jednat podle jejich představ a bude respektovat jejich rozhodnutí, jejich hranice, jejich svobodu. To je ale bůh (s malým „b“) lidských přestav nikoliv Bůh, který se nám dává poznat v Bibli.

Bůh, o kterém je řeč v Ef 1,11 není loutkou v lidských rukou. Je to skutečně svrchovaný Bůh, který je nezávislý a který dělá všechno, co chce.

  • Žalm 115:3 Náš Bůh je v nebesích a všechno, co chce, koná.
  • Žalm 135:6 Všechno, co Hospodin chce, to činí na nebesích i na zemi, v mořích i ve všech propastných tůních.
  • Daniel 2:21 On mění časy i doby, krále sesazuje, krále ustanovuje, dává moudrost moudrým, poznání těm, kdo mají rozum.
  • Přísloví 21:1 Královo srdce je v Hospodinových rukou jako vodní toky; nakloní je, kam se mu zlíbí.

Tohle je Bůh Písma. Častou reakcí na to je – potom jsme jenom loutky.

Tak to například napsala jedna sestra po konferenci, kterou jsme měli minulý týden. Radek Kolařík tam mluvil o Boží svrchovanosti a vykládal Ř 9,20-23, kde je řeč o Bohu, který je hrnčířem a o nás, kteří jsme nádobou v Božích rukou. Radek řekl: „Bůh má moc určit, kdo bude nádobou k záhubě a kdo k Boží slávě. Je potřeba si uvědomit rozdíl mezi hrnčířem a hlínou. Hrnčíř ví, co je moudré, hlína ne.“

Zmiňovaná sestra napsala: „Hlína nemá srdce, vůli, nepřemýšlí, necítí, nemůže mít vztah s hrnčířem. Hrnčíř si s ní dělá, co chce. Pokud je člověk srovnáván s hlínou, potom je opět staven do role loutky, která nemá srdce, vůli, nepřemýšlí, necítí... tedy jen naplňuje OSUD, který jí hrnčíř = Bůh předem připravil?“

Ale všimněte si, že je to Bůh, kdo řekl, že jsme hlína a on je hrnčíř. Ř 9,20-23 jsou slova, která Duch svatý řekl skrze apoštola Pavla. Opakoval tak to, co 800 let předtím Bůh řekl skrze proroka Izajáše (Iz 29,16).

Bůh také věděl, že se nám to nebude líbit. Věděl, jaké si budeme klást otázky, a proto nám na ně dal ve svém Slově odpověď:

  • Římanům 9:20 Člověče, co vlastně jsi, že odmlouváš Bohu? Řekne snad výtvor svému tvůrci: „Proč jsi mě udělal takto?“

Právě toto je Bůh, který se nám dává poznat v Božím slově. Je to jiný Bůh, než ten, který je mezi křesťany obecně vzýván, takže nás může šokovat ten rozdíl. Ale není pochyb o tom, že Bůh chce, abychom Ho právě takto poznávali.

Obraz z Ř 9,20-23 nám neříká, že člověk je „loutka, která nemá srdce, vůli, nepřemýšlí, necítí… – není zde nic takového. Místo toho to ukazuje na rozdíl mezi Bohem a člověkem a na vztah mezi nimi. Říká nám to, kdo je Bůh a kdo je člověk. Nikde zde není řečeno, že člověk je loutka. Je to přesně naopak. Je zde zdůrazněno, že člověk je zodpovědný za své činy a bude po právu souzen za své hříchy. A to i přesto, že Bůh působí všechny věci.

Skutečnost, že Bůh všechny věci působí svou mocí, z nás nijak nesnímá naší zodpovědnost. Nevěřící v Krista bude Bůh soudit podle jejich činů a to není nic hezkého. Podstatou jejich problému je jejich nevěra v Krista.

Člověk není loutkou, a to i přes to, že Bůh působí všechno, co sám chce. Hrnčíř není neosobní OSUD, ale nanejvýš milující, moudrý, spravedlivý a svatý Bůh. Je-li to tak – a Písmo říká, že ano – potom to, co naplňujeme, je to nejlepší, co může být. Neexistuje nic lepšího. Existuje jenom ďábelská lež, která říká, že nás Bůh chce okrást o to nejlepší a že my sami jsme schopni vymyslet a udělat to, co je pro nás nejlepší.

Pojďme zpátky do Efezským. Pavel pokračuje a vysvětluje křesťanům, jak Bůh působí všechny věci. Je to:

B. Podle rozhodnutí Boží vůle

Tady nám konečně ekumenický překlad zůstal úplně věrný originálu. Bůh všechno působí podle rozhodnutí své vůle.

Boží dílo, Boží působení, Boží moc, nejsou jakýmsi jednáním neosobní síly. Ale všechno, co se děje, děje se podle rozhodnutí, nebo ještě lépe podle rady Boží vůle. Není nic, co by se Bohu nějak vymklo z rukou, co bylo pro Boha překvapením, co by se dělo s Jeho souhlasem, ale ne podle Jeho vůle.

Bůh nehledal radu u někoho jiného, neohlížel se na člověka, neohlížel se na okolnosti, neohlížel se na něco v nás, ale rozhodl se podle své rady, v souladu se svou vůlí. Vždy se rozhoduje podle své vlastní moudrosti a na základě své dobroty. To je Boží dílo. To je Boží působení.

Dnes mnozí falešní učitelé (jako je např. Joyce Meyer, Benny Hinn, Joel Osteen, jejichž knihy vycházejí i v češtině) bez ostychu vyhlašují satanskou lež – budete jako Bůh, jste bůh s malým „b“. Mnoho křesťanů je touto lží svedeno a nedělají rozdíl (nebo dělají jen minimální rozdíl) mezi člověkem a Bohem.

Ale Bůh je neskonale větší, než jsme my. On působí všechny věci podle rozhodnutí své vůle, v souladu s rozhodnutím, radou své vůle.

Křesťané, tohle je jedna z nejlepších věcí, kterou můžete slyšet. Často jsme totiž překvapeni, zaskočeni nebo dokonce šokováni tím, co se to kolem nás nebo přímo v našich životech děje. Tento text Božího slova nám může pomoci získat pokoj a jistotu. Neděje se nic, o čem by Bůh nevěděl. Neděje se nic, co by nebylo v Božím plánu. Na jiném místě to Bůh vyjadřuje slovy:

  • Římanům 8:28 Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí.

Moji milí, toto je místo, na kterém nacházíme jistotu a pokoj dokonce i v těch nejtěžších chvílích našeho života. Všechno napomáhá k dobrému… Jak je to možné? Protože Bůh působí všechny věci rozhodnutím své vůle.

  • Efezským 1:5 Ve své laskavé vůli nás předurčil… (B21)

Ekumenický překlad na tomtéž místě mluví o rozhodnutí Jeho dobroty. Jenom díky Boží dobrotě můžeme mluvit o spasení. Díky Boží dobrotě přišel Boží syn, Ježíš Kristus, aby zachránil hříšníky. To je milost, kterou dostáváme. Bůh je dobrý a proto zachraňuje – zachraňuje podle své vůle. Bůh je dobrý, proto se rozhodl zachánit některé hříšníky – zachránit všechny, kteří uvěří tomu, že Ježíš Kristus je dostatečnou cenou za naše hříchy, za moje hříchy, za tvoje.

Toto je svrchované Boží dílo, Boží působení. Byli jsme určeni k tomu, abychom se stali Božím dědictvím jako Boží majetek, protože nás k tomu Bůh předurčil podle svého záměru. Takto to učinil ten, kdo činí všechny věci nikoliv podle svého rozmaru, ale v souladu s nanejvýš dobrým rozhodnutím své vůle.

Amen.

Osnova kázání