Sláva všemohoucího Boha II. (Ef 3,21)

Jemu buď sláva na věky věků

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 24. ledna 2016

Pokoj vám a milost, milí svatí. Dneska budeme pokračovat v našem výkladu listu Efezským. Před námi je poslední verš třetí kapitoly, vrchol a závěr Pavlovy modlitby, vrchol prvních tří kapitol listu.

  • Ef 3:20-21 Tomu pak, který působením své moci mezi námi může učinit neskonale víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit, jemu samému buď sláva v církvi a v Kristu Ježíši po všecka pokolení na věky věků! Amen.

Minulý týden jsme se soustředili na kontext těchto dvou veršů a ukazovali jsme si, jak souvisí nejenom s těmi verši, které jim předcházejí, jak jsou vyvrcholením Pavlovy modlitby, ale jak souvisí s celou druhou kapitolou, kde se Pavel soustředí na téma církve. Církev, Kristovo tělo a Kristova nevěsta, je skutečně hlavním tématem celého listu. Vidíme to od začátku, od první Pavlovy modlitby v prvních čtrnácti verších první kapitoly, kde se třikrát opakuje, že jsme vyvoleni, vykoupení a povoláni k tomu, abychom byli chválou Boží slávy. Vidíme to v následující modlitbě apoštola Pavla, ve které se modlí za to, abychom osvíceným duchovním zrakem viděli, jak veliké je Boží bohatství a dědictví v jeho svatém lidu, tedy v církvi. Ta druhá modlitba apoštola je zakončena slavnými slovy o Kristu, který byl ustanoven

  • Efezským 1:22-23 … svrchovanou hlavou církve, která je jeho tělem, plností toho, jenž přivádí k naplnění všechno, co jest.

To jsou velmi slavná slova, která jsou řečena na adresu Kristovy církve. A druhá kapitola tato slova jenom rozvíjí. Ukazují nám, jak nás Bůh povolal ze smrti do života, z duchovních mrtvol stvořil nové stvoření ke své slávě, vytvořil novou rodinu – svou vlastní rodinu, buduje svůj chrám, svatý, Duchem svatým posvěcený, rostoucí a pevně spojený dohromady. Příbytek Boží, kde Bůh přebývá uprostřed svého lidu, jehož základem je samotný Boží Syn, Kristus, na němž všechno stojí a který je spojen dohromady mocí Ducha svatého.

Třetí kapitola mluví o tajemství církve, které bylo odhaleno skrze evangelium. V církvi mají i pohané dědictví věčného života a otevřený přístup k Bohu. Církev je vrcholem Božího stvoření, církev je cílem, ke kterému všechno stvoření směřuje. Veškeré stvoření je tady proto, aby byla zjevena a odhalena Kristova církev. A znovu nacházíme ve třetí kapitole ohromné věci, které se týkají církve – církev je učebnou nebeských mocností a sil:

  • Efezským 3:10-11 Bůh chce, aby nebeským vládám a mocnostem bylo nyní skrze církev dáno poznat jeho mnohotvarou moudrost, podle odvěkého určení, které naplnil v Kristu Ježíši, našem Pánu.

Znovu a znovu je to o církvi a pokaždé je to v souvislosti s Kristem. Kristus je hlava a církev je tělo, Kristus je základ a církev je stavba, Kristus je cílem, On sám je tou vlastní Boží moudrostí a církev je prostředkem, skrze kterou je tato Boží moudrost poznávaná. Spojení Krista a církve nacházíme úplně stejně i v našem dnešním textu:

  • Efezským 3:21 … jemu samému buď sláva v církvi a v Kristu Ježíši po všecka pokolení na věky věků!

Pojďme se tedy nyní podívat blíže na to, co to znamená. Máme před sebou jednoduchou osnovu, která přesně kopíruje náš text – nejprve se podíváme na to, co je to sláva, protože náš text říká: „Jemu, Bohu, buď sláva!“ Dále si ukážeme, že tato sláva se zjevuje skrze Krista a v Něm a skrze církev a v ní a nakonec si všimneme, že tato sláva je věčnou slávou. Bůh svou slávu nikomu nedá – jemu patřila všechna sláva před stvořením světa, patří mu i nyní a na věky bude všechna sláva jenom jeho samotného. Pojďme k prvnímu bodu:

I. Sláva

Jemu buď sláva! Bůh je Bohem slávy. Žalmista říká:

  • Žalm 24:7-10 Brány, zvedněte výše svá nadpraží, výše se zvedněte, vchody věčné, ať může vejít Král slávy. Kdo to je Král slávy? Hospodin, mocný bohatýr, Hospodin, bohatýr v boji. Brány, zvedněte výše svá nadpraží, výše je zvedněte, vchody věčné, ať může vejít Král slávy. Kdo to je Král slávy? Hospodin zástupů, on je Král slávy!

A na začátku listu Efezským se apoštol modlil k Bohu našeho Pána Ježíše Krista, který je Otcem slávy (Ef 1,17). Bohu patří všechna sláva. David volá:

  • Ž 62:8 Má spása a sláva je v Bohu, on je má mocná skála, v Bohu mám útočiště.

Nespočetný zástup vykoupených v nebi oslavuje Boha mocným hlasem:

  • Zjevení Janovo 19:1-2 Haleluja! Spasení, sláva i moc patří Bohu našemu, protože pravé a spravedlivé jsou jeho soudy!

Spasení, sláva a moc jdou ruku v ruce. Spasení patří Bohu – to bylo velké téma druhé kapitoly listu Efezským (Ef 2,8-10), moc patří Bohu – minule jsme viděli, že Bůh je mocen učinit neskonale víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit, a všechna sláva patří Bohu. Bůh říká ústy proroka:

  • Izajáš 42:8 Já jsem Hospodin. To je mé jméno. Svou slávu nikomu nedám, svou chválu nepostoupím modlám.
  • Izajáš 48:11 Kvůli sobě, kvůli sobě samému to dělám. Což smí být mé jméno znesvěceno? Svou slávu nikomu nedám.

Náš text říká: „Bohu buď sláva!“ Otázka, kterou si musíme položit, zní, co je to sláva? Co je to Boží sláva? Vidíme, že to je něco velmi závažného, co patří Bohu, o co se s nikým nebude dělit, a proto se potřebujeme podívat do Písma, abychom lépe porozuměli, za co se apoštol modlí a za co se musíme modlit i my. Potřebujeme rozumět tomu, co je to Boží sláva.

Slovo sláva má v Písmu velmi široký význam a my můžeme sledovat jeho vývoj ze Starého zákona do Nového. Ve Starém zákoně nacházíme dvě slova, která se v Novém zákoně spojují do jednoho, do řeckého doxa, které znamená sláva tak, jak jí běžně rozumíme dnes.

Ve Starém zákoně původně slovo pro slávu znamenalo tíhu, váhu, závažnost, a najdeme ho například v kontextu bohatství, majetku. Bohatství a sláva jsou dvě strany téže mince. O Abrahamovi čteme, že:

  • Genesis 13:2 Abram byl velice zámožný, měl stáda, stříbro i zlato.

Doslova bychom mohli říci, že Abraham byl těžký na dobytek, stříbro i zlato. Byl proslavený množstvím dobytka, stříbra a zlata. Byl tím slavný. Jiná místa v Písmu mluví o slávě v kontextu postavení, jako např. v Genesis, kde správce celého Egypta Josef říká svým bratrům, které přivedla neúroda do Egypta:

  • Genesis 45:13 Povězte otci, jakou vážnost mám v Egyptě, a vše, co jste viděli.

Jiná místa Starého zákona spojují slávu s Boží přítomností – vzpomeňte si, když král Šalomoun dokončil chrám a byla slavnost zasvěcení chrámu. Kněží obětovali stovky obětí, Boží lid se radoval a Šalomoun se modlil.

  • 2 Paralipomenon 7:1-2 Když Šalomoun dokončil svou modlitbu, sestoupil z nebe oheň a pohltil zápalnou oběť i díly obětního hodu a dům naplnila Hospodinova sláva. Kněží nemohli do Hospodinova domu vstoupit, neboť Hospodinova sláva naplnila Hospodinův dům.

To je váha Boží slávy, to je její velikost a síla, to je závažnost Boží slávy. To je vznešenost, nádhera i hrůzostrašnost našeho Boha – to je Boží sláva. Boží sláva je souhrnem toho, kým Bůh a jaký je. Je to záře, která vychází z Boha samotného a která Boha zahaluje do neproniknutelného světla. Boží sláva je oslňující krása Boha, je to souhrn a soulad všech Božích vlastností, je to nádhera a plnost života, která tryská z našeho Boha. To je důvod, proč voláme: „Bohu buď sláva!“ To je důvod, proč se modlíme za to, aby Bohu vzešla sláva. Není to proto, že by Bůh potřeboval nějakou naši pomoc v tom, aby byl slavný – On je Pán slávy a nikdy to nebude jinak. Přijde den, kdy se Bůh zjeví ve své moci a ve svém majestátu, kdy Pán sestoupí z nebe s nespočetnými zástupy svatých andělů i vykoupených lidí a ti, kteří budou ještě v té době v těle na zemi, mu půjdou vstříc, budou proměněni a dostanou nová těla. Tehdy, v onen den se skloní každé koleno na nebi, na zemi i pod zemí:

  • Filipským 2:11 … a k slávě Boha Otce každý jazyk vyzná: Ježíš Kristus je Pán.

Ale nyní se modlíme, za to, aby Bohu vzešla sláva z toho, jak žijeme a jednáme tady na zemi. Je to přání a niterná touha Bohem proměněného srdce. Právě tak, jako se modlíme za to, aby se děla Boží vůle, jako v nebi tak i na zemi, modlíme se za to, aby Bohu vzešla sláva. A právě tak, jako se nic na zemi ani v nebi neděje bez Boží vůle, všechno na nebi i na zemi směřuje k Boží slávě. Proto musíme rozumět této modlitbě jednak jako vyjádření naší lásky k Bohu, kdy chceme, aby se všechno dělo k jeho slávě a jednak je to prosba za to, abychom byli proměňovaní jeho mocí a abychom byli plni jeho milosti, aby skutečně všechno, co děláme, co říkáme i nad čím přemýšlíme, vedlo ke slávě našeho Boha. Bůh nás povolal k tomu, abychom byli chválou jeho slávy – a podívejte se na to, milí křesťané, jak nás povolal:

  • 2Pt 1:3 Všecko, čeho je třeba k zbožnému životu, darovala nám jeho božská moc, když jsme poznali toho, který nás povolal vlastní slávou a mocnými činy.

Povolal nás vlastní slávou a mocnými činy. V tom je Boží sláva, když jsme Božím Duchem přitaženi ke Kristu a k jeho kříži. Toto slavné povolání je v samotném Kristu Ježíši, ke kterému jsme byli povoláni skrze evangelium. Bůh ustanovil svou církev, aby nesla evangelium do celého světa – evangelium o smrti a vzkříšení Pána Ježíše Krista. Je to evangelium slávy, které zvěstujeme a skrze něj Bůh povolává své vyvolené ke spasení v Kristu. Což nás vede k druhému bodu našeho kázání. Viděli jsme, co je to sláva, jak závažná a veliká Boží sláva je. Nyní se musíme podívat na to, kde Boží slávu můžeme najít.

II. Místo slávy

  • Efezským 3:21 … jemu samému buď sláva v církvi a v Kristu Ježíši…

Apoštol Pavel ve své modlitbě ukazuje, kde se plně zjevuje Boží sláva, ukazuje na dvě místa, kde je Bůh nejvíce oslavován a oslaven. Jednoho dne Boží sláva naplní a přikryje celou zemi, tak jako vody pokrývají moře (Ab 2,14), celá země bude naplněna poznáním Hospodinovy slávy. To je ta chvíle, o které jsem mluvil, kdy se každé koleno skloní před Pánem. Boží sláva bude zjevná a jasná, bude zcela průkazná a zasáhne celé stvoření. Nebude nikdo, kdo by mohl zpochybnit, že se jedná o Boží slávu, nebude nikdo, kdo by mohl vzdorovat, kdo by se mohl ve své pýše pozvednout proti Hospodinu – všichni nepřátelé budou samotným Kristem položeni pod Otcovy nohy. Vyhlížíme tento slavný den a těšíme se na něj. Ale je to den, který je ještě před námi. Nyní není Hospodinova sláva takto zjevná a jasná po celém světě. Přesto jsou dvě místa, kde je Hospodinova sláva nezpochybnitelná – v církvi a v Kristu!

A. V církvi

Milí křesťané, tady je něco, co může být pro některé z nás skutečně překvapivé – v církvi se zjevuje Boží sláva. Bohu buď sláva v církvi! To není jenom modlitba a prosba, to není jenom touha znovuzrozeného srdce, to je vyjádření opravdové duchovní skutečnosti. Bůh je oslaven ve své církvi.

Kde je církev Kristova, tam je Bůh oslaven. Kde se církev buduje na svatém základě, kterým je Kristus a stojí na nepohnutelném slově apoštolů a proroků, tedy na Písmu, kde je Písmo standardem a normou pro učení i život církve, tam se na církvi zrcadlí Boží sláva.

Jestliže je tady taková církev, kterou jsme viděli ve druhé polovině druhé kapitoly listu Efezským, potom nebude nejmenších pochyb, že církev bude místem, kde je Bůh oslaven. Tohle je něco, co si musíme ujasnit a čemu potřebujeme dobře porozumět. Když se někdy díváme na to, jak vypadá církev v naší zemi, jak se překrucuje evangelium, jak se v mnoha církvích vůbec nekáže z Božího slova, místo toho kazatelé v lepším případě vezmou nějaký biblický verš a potom ho použijí jako odrazový můstek pro své vlastní myšlenky a nápady, používají psychologii nebo manažerské metody místo Božích, vidíme církev, která nenapomíná hřích a nevykonává kázeň, dovoluje křesťanům žít v hříchu a ještě tvrdí, že to je normální, vidíme zpolitizovanou církev, která nevolá k pokání a k víře v Krista, nebo náboženský, intelktuální či společenský klub, máme potom problém rozumět tomu, jak může být sláva Boží v církvi. Ale Bůh nás nevede k tomu, abychom měřili církev tím, co vidíme, tím, co máme před očima, nebo svými zkušenostmi, ale volá nás k víře – abychom se dívali očima víry, tedy očima Písma. Abychom rozuměli tomu, co je to církev ne na základě své zkušenosti, ale na základě učení Bible.

Proto se Pavel může modlit za to, aby Bohu vzešla sláva v církvi. Vždyť mluví o církvi, která je Božím stvořitelským dílem, mluví o církvi, která je Božím chrámem a příbytkem, kde Bůh sám přebývá, mluví o církvi, která je podívanou pro nebeské mocnosti, kde se učí o mnohotvaré moudrosti Boží (Ef 3,10). Je to církev, která je svatá, čistá, bez vrásky a bez poskvrny, nádherná a připravuje se pro svého ženicha (Ef 5,27). To jsou charakteristiky církve, která se buduje Božím slovem, na něm staví a Boží slovo přijímá jako svou autoritu, jak pro učení, tak pro jednání – a podle tohoto slova také jedná. Poslouchejte, co napsal Pavel mladé pronásledované církvi do Tesaloniky:

  • 1 Tesalonickým 2:13 Proto i my děkujeme Bohu neustále, že jste od nás přijali slovo Boží zvěsti ne jako slovo lidské, ale jako slovo Boží, jímž skutečně jest. Vždyť také projevuje svou sílu ve vás, kteří věříte.

Tam, kde Boží slovo projevuje svou sílu ve věřících – a to je možné jenom tam, kde je Boží slovo čistě kázáno a kde se podle něj žije – tam můžeme mluvit o skutečné Kristově církvi, která zrcadlem Boží slávy. Tam se také s horlivostí můžeme modlit za to, aby tam stále Bohu vzcházela sláva.

Ale musíme se tak modlit i jinde. V Písmu, např. v dopisech sedmi církvím ve Zjevení 2-3, vidíme, že církev může být slabá, může být nefungující, všelijak pochroumaná a plná falešného učení. Taková církev je na hraně, a pokud nevyužije čas a milost k pokání, Pán pohne jejím svícnem a nic z ní nezbyde. Ale potřebujeme pochopit, že i takové Boží jednání je jednáním k Boží slávě. Když Boží soud začíná od Božího domu, děje se to proto, aby vynikla nádhera a čistota skutečné Kristovy církve a pravá církev byla oddělena od toho, co se církví možná nazývá, ale co církví ve skutečnosti není.

Četli jsme, že Bůh svou slávu nikomu nedá. A to je ten důvod, proč takto jedná se svou církví – na ní zjevuje svou slávu, a to, jak v tom dobrém slova smyslu, kdy můžeme mluvit o velikých věcech Božích, můžeme mluvit o tom, jak se v církvi projevuje Kristova láska, jak jsou duchovní mrtvoly probouzeny k životu, hříšníci obnovováni k novému způsobu života, jak se formuje nový Boží lid, který v plnosti Ducha svatého uctívá svého Boha. To je obrovské svědectví pro okolní svět a je projev Boží slávy v církvi. Tak to můžeme vidět na první církvi v Jeruzalémě, o které čteme:

  • Sk 2:46-47 Každého dne pobývali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem. Chválili Boha a byli všemu lidu milí.

Ale Boží sláva se projevuje také Božími soudy. Vzpomeňte si na to, co apoštol Pavel píše korintské církvi – mezi křesťany v Korintě byli lidé, kteří tolerovali hřích, žili nezodpovědně, přistupovali k Večeři Páně a přitom žili v hříchu, kterého se nechtěli vzdát, tvrdili, že jsou křesťané, ale nechápali Kristovu oběť na kříži a odpuštění hříchů. Možná to pro ně byla příležitost, jak se zapojit do nějakého společenství, možná přišli ze zištných důvodů, nevíme přesně, proč byli mezi křesťany. Vyznali sice Krista, ale jejich srdce nebylo skutečně znovuzrozené. Nesoudili sami sebe Božím slovem, nežili podle něj. Proto přišel Boží soud – začal od Božího domu, od církve. Pavel jim napsal:

  • 1 Korintským 11:30-31 Proto je mezi vámi tolik slabých a nemocných a mnozí umírají. Kdybychom soudili sami sebe, nebyli bychom souzeni.

Boží sláva se vždycky bude zjevovat v církvi. Tak či onak, ke spasení vyvolených a k rozpoznání neznovuzrozených. Proto se musíme modlit za to, aby se Boží sláva zjevovala v Kristově církvi.

V našem textu v listu Efezským máme jediné místo v celém Novém zákoně, kde je v doxologii, tedy v oslavném chvalozpěvu postavena církev vedle Krista. Není to úplně obvyklé a někteří učenci s tím mají problém, že církev je takto přímo spojená s Kristem a Bohu je vzdávaná chvála stejně v církvi jako v Kristu. Napomáhá tomu i skutečnost, že v některých starých rukopisech chybí spojka „a“, takže třeba kraličtí překládají tento verš následovně:

  • Ef 3:21 Tomu, pravím, buď sláva v církvi svaté skrze Krista Ježíše… (KRAL)

Tomu bychom skutečně mohli takto rozumět. Církev je v Kristu a díky tomu může být Bůh být oslaven v církvi. To by jistě dávalo dobrý smysl. Ale celá řada dalších rukopisů spojku „a“ mezi slovy církev a Kristus má a zachovává. A myslím, že není žádný důvod, proč bychom se měli snažit vysvětlit toto spojení nějak jinak, než jak mu přirozeně rozumíme. Na jedné straně můžeme říct, že bez Krista není žádná církev, On je hlavou církve, On je úhelným kamenem, na kterém je církev postavena, takže nemůžeme mluvit o církvi a nemluvit o Kristu a na druhé straně sem patří všechno, o čem jsme už mluvili – církev:

  • Efezským 1:23 … která je Kristovým tělem, plností toho, jenž přivádí k naplnění všechno, co jest.

Pokud budeme mít před očima Kristovu církev v její nádheře a plnosti, jak nám jí zobrazuje Písmo, potom nemůžeme mít problém s tím, že Bůh v takové církvi zjevuje svou slávu – tu slávu, o které řekl, že ji nikomu nedá. Ale církev je Kristovým tělem, patří k Božímu synu a Pán o ní dokonce říká:

  • Jan 17:22-23 Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno – já v nich a ty ve mně; aby byli uvedeni v dokonalost jednoty a svět aby poznal, že ty jsi mě poslal a zamiloval sis je tak jako mne.

Kristova církev sdílí Kristovu slávu, slávu samotného Božího syna a to je to druhé místo, kde se Boží sláva v tomto světě přirozeně a zjevně nachází:

B. V Kristu

  • Efezským 3:21 … jemu samému buď sláva v církvi a v Kristu Ježíši…

Církev je tělem Kristovým a nevěstou Ježíše Krista. Mezi církví a Kristem je vztah jako mezi manželem a manželkou. A o takovém vztahu Písmo říká:

  • 1 Korintským 11:7 Muž … je obrazem a odleskem slávy Boží, kdežto žena je odleskem slávy mužovy.

Úplně stejně to platí u Krista a jeho nevěsty. Akorát kvalitativně se posouváme ještě mnohem dále, protože muž je obrazem a odleskem slávy Boží, ale Kristus sám je tou vlastní Boží slávou. Autor listu Židům začíná svůj list odkazem na Krista. Říká, že Kristus je nejjasnějším a nejdokonalejším slovem Božím, v něm k nám Bůh promluvil jednou provždy a definitivně. A potom dodává, že Kristus je také:

  • Židům 1:3 … odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty…

Kristus je výraz Boží podstaty. On je tou vlastní září, která vychází z Boha. Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy (1J 1,5). Kristus potom říká:

  • Jan 8:12 Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života.

Proto může Pán říci, že kdo vidí jeho, vidí Otce (J 14,9). Proto nebude v novém, nebeském Jeruzalémě potřeba slunce ani měsíc, aby mělo město.

 

  • Zjevení Janovo 21:23 … září nad ním sláva Boží a jeho světlem je Beránek.

 

Beránek Boží je Boží slávou, která už nyní září v životech křesťanů. Je to sláva, která je vidět na Kristově církvi, je to sláva, která je vidět na životech jednotlivých vykoupených Božích dětí. Apoštol napsal církvi do Korintu:

  • 2K 3:18 Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě - to vše mocí Ducha Páně.

Tady můžeme mnohem více rozumět tomu, co znamená Pavlova modlitba v Efezským 3,21 – Bohu buď sláva v církvi a v Kristu Ježíši… Kristus přebývá ve své církvi skrze Ducha svatého. On si z nás učinil svůj chrám. Jsme Božím domem, příbytkem samotného Boha. V Kristu samotném přebývá plnost Boží sláva. Kristus měl svou slávu před stvořením světa, ale vzdal se této slávy, aby se stal člověkem a v lidském těle se ponížil až na smrt. Vzdal se veškeré své slávy, stal se otrokem lidí, vzal na sebe to nejponíženější postavení. Jako poslední sluha myl svým učedníkům nohy – i přes to, že byl Pánem, jako odporný zločinec byl popraven na kříži – i přes to, že je naprosto spravedlivý a svatý. Nahý, zohavený, zkrvavený, zbičovaný, s trnovou korunou na hlavě visel na římském kříži a nesl na sobě Boží hněv kvůli našim hříchům. To nebylo místo slávy, ale místo naprosté potupy. Pod ním stáli kněží, zákonici a farizeové, kteří se mu posmívali. Kolemjdoucí potřásali hlavami. Nad jeho hlavu dal Pilát přibít výsměšnou – ale nevědomky také veskrze pravdivou – ceduli – Ježíš Nazaretský, Král židovský. To byl výsměch, to byla pohana, kterou svatý Boží syn nesl. To nebyla sláva – to byl nejtemnější okamžik lidských dějin. Ani sám Bůh Otec se nemohl na tu podívanou dívat, a když jeho spravedlivý hněv dopadl na jeho milovaného syna, na tři hodiny zahalil celou zemi temnotou. To byl veškerý opak slávy.

Ale potom přišlo to slavné nedělní ráno! Kámen byl odvalený, hrob byl prázdný, Boží syn byl vzkříšený. A po čtyřiceti dnech se vrátil do věčné slávy, kterou měl u svého Otce. Vrátil se jako vítěz, vrátil se s větší slávou, než jakou měl předtím, vrátil se jako ten, kdo překonal hřích i smrt, kdo porazil nebeské mocnosti, kdo vysvobodil a vykoupil svůj lid.

  • Židům 2:9 Vidíme toho, který byl nakrátko postaven níže než andělé, Ježíše, jak je pro utrpení smrti korunován ctí a slávou; neboť měl z milosti Boží zakusit smrt za všecky.

To je Boží syn, jemuž patří sláva. On svým dílem, které dokonal, dokonale a navěky oslavil svého Otce, takže když se modlíme za to, aby Bohu vzešla sláva v Kristu, modlíme se za to, aby se evangelium slávy šířilo do všech končin světa, ke všem národům, abychom nesli toto evangelium o Kristově díle až na sám konec země. A poslední věc, o které náš text mluví, je trvání Boží slávy:

III. Trvání slávy – Na věky věků

  • Efezským 3:21 … jemu samému buď sláva v církvi a v Kristu Ježíši po všecka pokolení na věky věků!.

Máme zde celkem jednoduché vyjádření, které v sobě ale nese hluboké poselství. „Po všechna pokolení na věky věků“ – to znamená v každé generaci po celou věčnost. Je to opět unikátní vyjádření, podobné nenajdeme nikde jinde v Písmu. Boží sláva bude trvat z generace na generaci, a až zde nebudou generace, bude zde na věky věků.

Je to naprosto jedinečné zakončení modlitby, které ukazuje na Boží velikost a svrchovanost, které v sobě nese odkaz na Boží všemoucnost, kterou jsme viděli v předchozím verši (Ef 3,20). Bůh je Pánem nad časem i nad každým člověkem. Bůh vládne nad každou generací a v každé generaci, v každém pokolení si zachovává svůj lid. V každém pokolení zde budou vykoupení, kteří budou tvořit Kristovu církev, ve které nalezneme Boží slávu, a v každém pokolení bude Kristus skrze tyto lidi oslaven, protože budou proměňováni mocí Kristova evangelia – tak bude v každém pokolení Bůh oslaven v církvi a v Kristu Ježíši. I v tak strašné době, v jaké žil prorok Eliáš, který si myslel, že zůstal jediný věrný Hospodinu, si Pán zachoval sedm tisíc, kteří nesklonili kolena před Baalem (Ř 11,4). V každém pokolení si Pán zachová své věrné. Oni jsou jeho slávou a skrze ně a v nich je a bude Bůh oslaven.

Sláva Krista i sláva církve už zde bude navěky. Už nikdy nepomine. I kdyby přišlo nejstrašlivější pronásledování, jaké si můžeme představit, i kdyby došlo k nejstrašnějšímu svodu, vždycky tady bude pozůstatek Božího lidu, vždycky tady bude Kristova církev, která bude stát pevně na Kristu a držet se jeho Slova, zachovávat ho a šířit. Tak bude Bůh vždycky oslaven v církvi a v Kristu.

A potom přijde den, kdy se Pán vrátí a potom jeho nevěsta, církev, zazáří v celé své slávě. A bude zářit už navěky. Bude s Kristem navěky, bude zrcadlit jeho dokonalou slávu a bude jí zrcadlit dokonale, protože bude proměněná a svatá. Prorok Daniel popisuje tuto slávu:

  • Daniel 12:3 Prozíraví budou zářit jako záře oblohy, a ti, kteří mnohým dopomáhají k spravedlnosti, jako hvězdy, navěky a navždy.

Navěky bude Bohu vzdávaná chvála a sláva v církvi a v Kristu Ježíši. To je slavná přítomnost a ještě slavnější budoucnost Božího lidu, vás, milovaní svatí, Kristovy církve. K takovým věcem nelze dodat nic jiného než to, co k nim dodává sám apoštol – tak se staň, neboli „amen“. 

Osnova kázání