Těm je třeba zavřít ústa! - Tt 1,10-12

Desat znaků falešného křesťana

Jaroslav Kernal, Kladno 2. března 2014

Pokoj vám a milost, milovaní svatí. Opět spolu po delší době otevíráme list Titovi, jeden z nejkratších, ale zároveň jeden z nejhutnějších listů v Písmu. Verše, které jsou dnes před námi, jsou nejtemnějšími verši v tomto listu a patři k nejvážnějším textům celého Písma. Pojďme nyní přečíst celou první kapitolu Titovi a potom si vyprosíme Boží požehnání.

V první polovině první kapitoly se apoštol Pavel věnuje vyřešení velmi vážné situace církví na Krétě. Církve, které zde byly, neměly své ustanovené starší. Z toho pramenilo mnoho zmatku, bolesti, zranění a hříchu – a dnes tyto věci uvidíme. Apoštol Pavel důkladně připravil svého spolupracovníka Tita na to, aby tyto věci vyřešil – jak jsem ti (již dříve) nařídil. Přesto neváhá Titovi znovu zopakovat všechny podstatné věci, které se týkají starších. Ukazuje nám to, jak důležité je učení o starších v církvi. Každý, kdo se stane křesťanem, by se měl brzy seznámit s tím, kdo může a kdo nemůže být starším v církvi a také s tím, co je úkolem a náplní práce starších.

V těch několika verších, které máme v první kapitole o starších, je nejméně patnáct charakteristik starších. Popisují, jaký starší má, nebo naopak nemá, být. Většina z nich se týká charakteru staršího, tedy jeho vlastností, postojů, chování. Tři věci se více týkají náplně práce staršího – první odvozeně, totiž že má mít věřící děti, což je hned vysvětleno tím, že se těmto dětem nedá vytknout nevázanost a neposlušnost. Starší tedy vychovává své děti, stará se o ně, vede je a vyučuje. Totéž má dělat i v církvi – stará se o Boží stádo.

Dále je zde řečeno, že má být správcem, Božím správcem – je tím, kdo spravuje Boží dům, církev. Řídí, organizuje, rozhoduje a před Bohem se zodpovídá za to, co mu Bůh svěři.

A nakonec čteme o tom, kdo chce být starším, že musí být:

  • Titovi 1:9 …pevný ve slovech pravé nauky, aby byl schopen jak povzbuzovat ve zdravém učení, tak usvědčovat odpůrce.

Starší tedy musí sytit Boží lid, aby Boží lid rostl v poznání Pána a v Jeho lásce a zároveň musí chránit stádo – tím, že bude jasně označovat falešné učení a usvědčovat odpůrce. Když se apoštol Pavel loučil se staršími v Efezu, řekl:

  • Skutky apoštolské 20,29-30 Vím, že po mém odchodu přijdou mezi vás draví vlci, kteří nebudou šetřit stádo. I mezi vámi samými povstanou lidé, kteří povedou scestné řeči, aby strhli učedníky na svou stranu.

Zde se dostáváme k našemu textu (Tt 1,10-12) a také k prvnímu bodu:

I. Místo působení falešných křesťanů

Často se stává, že když křesťané slyší o falešných učitelích, falešném učení nebo falešných křesťanech, tak přestávají poslouchat a řeknou si, že to je něco, co se jich přece vůbec netýká. Mnozí lidé si myslí, že falešní učitelé – to jsou přece ti z jiných náboženství, muslimové, hinduisti, buddhisti atd. To nám nemá vůbec nic, co říci. Moji milí, opak je pravdou. Verše, které jsem četl ze Sk 20, ukazují, že nebezpečí není venku, mimo církev, ale uvnitř, v samotné církvi.

A. Jsou z nás

Církev byla vždycky pod tlakem falešných učitelů – a to nikdy nebyl tlak zvenčí. Vždycky to byli lidé z církve a v církvi. Ať se podíváme do kteréhokoliv listu v Písmu, tak s výjimkou Filemonovi v každém najdeme varování před falešnými učiteli a některé listy byly napsány především kvůli falešnému učení – např. Galatským, Koloským, listy Janovi, 2. Petrův nebo Judův, kde čteme:

  • Judův 3-4  Milovaní, velmi jsem si přál psát vám o našem společném spasení, ale teď pokládám za nutné napomenout vás, abyste zápasili o víru, jednou provždy odevzdanou Božímu lidu. Vloudili se totiž mezi vás někteří bezbožní lidé, zapsaní už dávno k odsouzení, kteří zaměňují milost našeho Boha v nezřízenost a zapírají jediného vládce a našeho Pána Ježíše Krista.

V listu Titovi je řeč právě o těchto lidech – jsou to lidé, kteří jsou v církvi, ale v mnoha případech se jedná o lidi nevěřící. Ne ve všech případech, to si musíme ujasnit. Může jít o skutečné křesťany, kteří jsou pyšní, tvrdí, nezralí, svedení… Ale často půjde o ty, které Pavel popisuje o několik veršů dále:

  • Titovi 1:16 Prohlašují, že znají Boha, avšak svým jednáním to popírají. Jsou odporní, neposlušní a neschopni jakéhokoli dobrého skutku.

To je zcela jednoznačně popis nevěřících – ale zároveň je to řečeno do církve. Jsou to lidé, kteří prohlašují, že znají Boha. Mohou o tom být hluboce přesvědčeni. Jsou to lidé, kteří chodí pravidelně do shromáždění, jsou to dokonce ti, kdo stávají za kazatelnou. Není to problém světa kolem nás, ale problém světa, který je v nás a mezi námi. Je to problém toho, že jako křesťané málo rozumíme tomu, kdo je a kdo není křesťan a často považujeme za křesťany ty, kdo jimi ve skutečnosti nejsou.

Víme, že do srdce člověka ve výsledku vidí jen Bůh, ale On nám dal své Slovo, abychom podle něj rozlišovali, abychom nežili zmateně v tomto světě a nedali se opít rohlíkem. Pokud křesťané Boží slovo nepoužívají, pokud svůj život nestaví na tento základ, nemůžeme se divit, když jejich – nebo naše vlastní – životy vypadají jako životy lidí na Krétě. V takovém prostředí musíme dávat:

B. Pozor, abychom nebyli z nich

Hned na začátku desátého verše tím prvním, co zde čteme, je strašlivá skutečnost, že existuje spousta, mnoho těch, kteří se nepodřizují. Jsou to velmi znepokojivá slova, moji milí. Dokonce se podle mě jedná o možná nejstrašnější slova v Písmu: je mnoho těch… Jsou to slova, která se opakují na mnoha místech a často v podobném kontextu.

Následování Krista je úzká cesta. Právě tak o tom mluvil Pán Ježíš Kristus:

  • Matouš 7,13-14 Vejděte těsnou branou; prostorná je brána a široká cesta, která vede do záhuby; a mnoho je těch, kdo tudy vcházejí. Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá.

To je něco, co by nás nemělo nechávat v klidu. Toto jsou slova, která nás nutně musí vést ke kříži Ježíše Krista. Jsou to slova, která nás musí vést na kolena před Pána a k tomu, abychom volali jako David:

  • Žalm 139:23-24 Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid, hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení, a po cestě věčnosti mě veď!

Kromě toho nás musí vést do Písma, abychom ve světle Písma zkoumali svůj vlastní života, svou víru – ten základ, na kterém stojíme, motivy i své jednání.

  • 1 Janův 2:28 Nyní tedy, děti, zůstávejte v něm [v Kristu], abychom se nemuseli bát, až se ukáže, a nebyli jím zahanbeni při jeho příchodu.

Toto musíme udělat dnes v našem textu. Chceme ho otevřít a použít jako zdrcadlo, které nám ukáže, jak vypadáme. Použijeme Boží slovo jako rentgen, jako počítačovou tomografii, „cétéčko“, abychom viděli, co je uvnitř. Oddíl, který je před námi, je temný a je dost možné, že se nám jeho pečlivý průzkum nebude ani trochu líbit. Ale to je riziko studia Božího slova. Podívejme se tedy na:

II. Desat znaků falešných křesťanů

Apoštol Pavel píše Titovi o lidech, kteří o sobě prohlašují, že jsou křesťané, ale nejsou jimi. Vedle toho – a to je důležité – také mluví o lidech, kteří křesťany skutečně jsou, i když tak nevypadají.

Takoví lidé slyšeli evangelium, slyšeli o tom, že Ježíš Kristus na sebe vzal Boží hněv místo nás, vzal na sebe naše hříchy a na kříži Golgoty za ně zaplatil. Takoví lidé uvěřili evangeliu, uvěřili tomu, že Ježíš Kristus je dostatečnou cenou za jejich viny, činili pokání, vyznali své hříchy Bohu a bylo jim odpuštěno. Přesto proměna srdce, ke které došlo v životě takového člověka, zatím – z nejrůznějších důvodů - zatím nepronikla na povrch a nijak se neprojevila na životě takového člověka. Je to vůbec možné?

Ano – do určité míry něco takového možné je. Ale jenom do určité míry. Jak takovou situaci vyřešit? Jsou jenom dva prostředky – jednoduše řečeno je to zdravé vyučování a kázeň. Nastavení zrcadla Božího slova je způsobem, jak se učíme zdravému učení. Ježíš řekl, že Jeho ovce slyší Jeho hlas a jdou za ním (J 10,27). Jan k tomu dodává nejprve o těch, kdo nejsou z Boha:

  • 1 Janův 4:5-6 Oni jsou ze světa; proto z nich mluví svět a svět je slyší. My jsme z Boha; kdo zná Boha, slyší nás, kdo není z Boha, neslyší nás.

Podívejme se tedy do Božího zrcadla. Obvykle máme tendenci číst Písmo a přemýšlet o textu ve smyslu „oni“. Ale musíme se naučit Slovo aplikovat do svého vlastního života a to znamená ptát se: „Co já? Jak jsem na tom?“

1. Nepodřizují se. Je mnoho těch, kteří se nepodřizují. Je zde použité stejné slovo jako je ve verši 6, kde se mluví o neposlušných dětech. Je mnoho lidí v Božím lidu, kteří se chovají jako vzpurné děti a nechtějí se podřídit Bohu. Jsou to buřiči (B21), nepoddajní (ČSP) a vzpurní (Pavlík). Doslova jsou to ti, kdo slyší příkaz, vědí, co mají udělat a neudělají to. Jakub říká (Jk 4,17), že to je hřích! Pavel tvrdí, že to je znak neproměněného a možná nevěřícího srdce.

Pavel měl s těmito lidmi vlastní zkušenost z Kréty – a proto o nich Titovi psal. Nechtěli se podřídit ani poslouchat ty, kdo je vedli. I dnes najdete v církvích mnoho lidí, kteří mají své učitele někde jinde než v místní církvi. Nepodřizují se ani starším, ani církvi, a to ve výsledku říká, že ani Pánu, protože Písmo nás učí:

  • Židům 13,17 Poslouchejte ty, kteří vás vedou, a podřizujte se jim…

Jak je to s námi? Jak je to se mnou, s tebou? Podřizuješ se? Posloucháš? Podddáváš se Bohu a Jeho Slovu a jím ustanoveným autoritám?

2. Vedou prázdné řeči. Jsou to mluvkové, kteří žvaní nebo vedou prázdné, zbytečné, marné řeči. Vidíme, že vzdor nechodí sám – někdy ho doprovází hřích těla – jako je násilí (jsou jako líté šelmy, zlá nebo zdivočelá zvířata), jindy hříchy jazyka – prázdné řeči. Hříchy jazyka patří k nejrozšířenějším hříchům vůbec. Písmo je plné varování před těmi, kdo svádějí prázdnými řečmi.

  • Jk 3:2 Kdo nechybuje slovem, je dokonalý muž a dovede držet na uzdě celé své tělo.
  • Efezským 4:29 Z vašich úst ať nevyjde ani jedno špatné slovo, ale vždy jen dobré, které by pomohlo, kde je třeba, a tak posluchačům přineslo milost.

V Titovi je řeč o prázdném tlachání, o marnosti v řečech, o mluvení bez konce, mluvení bez milosti, které nevede k budování a k růstu. Pavel napsal:

  • 1 Timoteovi 1:3-4 …žádal jsem tě, abys dále zůstal v Efezu a nikomu nedovolil učit odchylným naukám a zabývat se bájemi a nekonečnými rodokmeny, které vedou spíše k jalovému hloubání, než k účasti víry na Božím záměru.

Stejně jako to bylo v první církvi, tak i dnes je mnoho takových, kteří prostě žvaní. Jakmile se dostanou ke slovu, nezavřou ústa. Je to jak o zbytečném množství slov, tak o jejich mizerné kvalitě. A Ježíš říká, že ústa – resp. to, co z nich vychází – jsou obrazem lidského srdce. Podle toho, co vychází z úst, můžete odvodit, co je v srdci. Jaké je vaše srdce, moji milí? Je právě takové, jaká jsou vaše slova! Ne teď, ne při setkání církve, ale zítra, v práci, ve škole, doma – když vás rozzlobí děti, když se neshodnete s manželem nebo manželkou, když váš nadřízený v práci bude „naštvanej a dá vám to sežrat“…

3. Svádějí lidi. V originálním textu jsou pro tyto první tři charakteristiky použita podstatná jména – buřiči, žvanilové, svůdci (B21). Zde je slovo, které můžeme přeložit jako podvodník nebo svůdce. Je to člověk, který klame druhé.

Svůdce je lhář – vydává za pravdu něco, co pravda není. Všimněte si toho rozdílu mezi tím, kdo by měl být starším a člověkem popsaným zde. Ve v. 9 čteme, že aby někdo mohl být starším, musí být nejprve pevný ve slovech pravé nauky, doslova je tam, že se musí držet Božího slova. Naproti tomu ten, kdo se za něco vydává, ale není tím, za co se vydává, je svůdce, podvádí lidi a svádí je na scestí, na falešnou cestu. Je podobný andělu, který z nebe přináší jiné, falešné evangelium a proto je prokletý. Ježíš něco podobného komentuje slovy:

  • Mk 9:42 Kdo by svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří ve mne věří, lépe by mu bylo, kdyby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře.

Každý člověk je zodpovědný sám za sebe a za to, čemu a komu věří či nevěří. To je zodpovědnost každého jednotlivce. Ale běda těm, kdo svádějí druhé nebo jsou jim kamenem úrazu.

4. Lpí na vnějších věcech. Jsou to hlavně ti, kteří lpí na obřízce. Základní porozumění ukazuje naprosto jednoznačně na Židy – na zákoníky, kteří pronásledovali apoštola Pavla kamkoliv se hnul a všude přinášeli pohoršení, rozvrat, pronásledování, zkázu. My ale můžeme tuto charakteristiku rozšířit a zobecnit a rázem uvidíme, že se nevztahuje jenom na etnické Židy, ale také na velké množství pohanů. Apoštol Pavel napsal Galatským:

  • Galatským 6:12-13 Ti, kteří chtějí dobře vypadat před lidmi, nutí vás, abyste se dávali obřezat, jen aby nebyli pronásledováni pro kříž Krista Ježíše. Vždyť ani ti, kdo jsou obřezáni, zákon nezachovávají; chtějí, abyste se dali obřezat jen proto, aby se mohli pochlubit tím, co se stalo na vašem těle.

Všimněte si, že Pavel popisuje lidi, kteří se nepodřizují – sami zákon nezachovávají, mluví prázdné řeči, aby vypadali dobře před lidmi, a svádějí. Jsou to nábožní lidé – hrají hru na náboženství, ale nesnášejí kříž Ježíše Krista, protože ten vede k podřízenosti, k pokoře, ke kázni a ke svobodě. Ale oni se chtějí chlubit vnějšími věcmi. Svým svodem tito lidé:

5. Rozvracejí rodiny. Postupuji těmi charakteristikami podle originálního textu, kde je struktura věty trochu jiná než v češtině. Význam je stejný, jak to máme v českých překladech, ale v originále je to postaveno asi takto: „Rozvracejí celé rodiny, když učí tomu, co se nesluší, a dělají to kvůli hanebnému zisku.“

  • Tt 1:11 Pro hanebný zisk učí tomu, co se nepatří, a rozvracejí tím celé rodiny.

Falešné křesťanství a falešné učení má negativní dopad na rodinu. Vlivem falešného učení trpí rodina. Rodina to je něco, co ustanovil Bůh a co by mělo mít vysokou hodnotu v našem životě i v církvi. Jsou jenom tři instituce ustanovené Bohem – rodina, církev a stát. Bůh je ten, kdo definuje rodinu, kdo říká, jak má rodina vypadat a co je její zodpovědností.

Ti, kdo svádějí lidi – a svádějí je falešným, neslušným a nepatřičným učením – rozvracejí celé rodiny. Dnes jsme toho svědky v přímém přenosu. Jsou kazatelé, kteří bojují za práva homosexuálů na manželství, na rodinu. Takové učení a jednání skutečně rozbíjí rodiny.

Ale nemusí jít jenom o učení o rodině a o manželství. To, co dnes v círvki nejvíce poškozuje rodiny, je špatné učení o církvi, kdy je církev připodobňována k firmě a křesťané k (neplaceným) zaměstnancům. Důraz je potom kladen na výkon, na „službu“ – taková služba znamená dělat hodně aktivit, protože čím více bude aktivit, tím „úspěšnější“ církev bude – přinejmenším v očích okolní společnosti. A když nemůžeš dělat všechny tyto aktivity, když nesdílíš vizi, když se nezapojuješ, nebo když už nejsi schopen – tak se stáváš brzdou a břemenem. Toto je něco, co skutečně rozvrací rodiny.

Svět chce dnes rozvrátit rodinu a ten hlavní proud v církvi mu v tom ochotně a ze vší své síly pomáhá.

6. Učí, co se nepatří. Tady se poprvé dostáváme k tomu, že lidí, o nichž Pavel psal Titovi, učili. Přesto bych je nezařadil do kategorie „falešní učitelé“. Jedním z důvodů je to, že každý křesťan je v nějakém slova smyslu povolán k tomu, aby učil. Nejde jenom o starší, i když zde má nejspíš ten kontrast vyniknout – starší mají být v církvi těmi, kdo budou učit a budou učit zdravé věci, zdravé učení, budou učit pravdu. Ale vedle starších můžeme také říci, že každý muž je povolán k tomu, aby svou rodinu vedl Božím slovem – a to znamená, že bude učit.

  • Deuteronomium 6:6-7 A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat.

Tento příkaz se netýká jenom mužů, ale týká se také žen. Otcové i matky mají zodpovědnost učit své děti Božímu slovu a Božím cestám. Ale kromě toho je každý křesťan zodpovědný za to, aby svědčil o naději všem, kteří by se ho ptali, aby vysvětloval evangelium těm, kteří ho neznají. A v tomto smyslu je každý křesťan povolán k tomu, aby vyučoval druhé lidi. Víme, že všichni nemají stejné poznání a stejné porozumění, ale každý má vysvětlovat evangelium tak, jak mu rozumí a jak se to učí od svých starších ve svém sboru.

Ale lidé na Krétě, kteří rozvraceli celé rodiny, učili špatné věci. Originální text je dost obtížný na překlad – podívejte, jak to překládají české překlady: učí, co se nepatří (ČEP), učí, co by neměli (ČSP), učí nemístným věcem (B21), učíce neslušným věcem (KRAL), vyučujíce věcem, jimž se [vyučovati] nemá (Pavlík), učí věcem, které nejsou správné (Petrů), a Žilka mluví o nenáležitém učení.

Tato různost a určitá nejednoznačnost je dalším důvodem, proč si myslím, že tito lidé nejsou falešní učitelé, ale křesťané, kteří učí špatné věci nebo nevěřící, kteří se považují za křesťany, ale nevědí, co říkají a nerozumí tomu.

Vedle toho ovšem si musíme uvědomit, co říká náš text dále – totiž že přinejmenším někteří z těchto lidí byli v pozicích učitelů, protože:

7. Učí pro hanebný zisk… Říká se, že o peníze jde až na prvním místě. Ale nemusí jít naprosto nutně o hmotný zisk, i když o ten jde v tom hlavním slova smyslu. Ve Fp 1,21 používá Pavel toto slovo, když mluví o tom, že smrt – tedy to, že bude s Kristem, je pro něj ziskem. Může se tedy jednat o zisk hmotný i nehmotný. Jednoznačně to ale ukazuje na motivaci těchto lidí. Oni sami stojí ve středu. Může jít o jejich slávu, může jít o uznání ze strany druhých lidí, může jít o světské tituly a chválu – takže množí prázdná slova, žvaní a tím svádějí lidi.

Dovolte mi ještě krátkou odbočku – Boží Slovo ukazuje, že dělník je hoden své mzdy, takže je v pořádku, když si sbor platí svého kazatele, své starší.

  • Galatským 6,6 Kdo je vyučován v slovu, nechť se s vyučujícím dělí o všechno potřebné k životu.

Musíme říct, a dokonce v naší zemi zdůraznit, že je výsadou církve platit si své starší. Je to také biblickou povinností každého sboru a každého křesťana. Není to povinnost státu, není to povinnost nevěřících ani křesťanů z jiného sboru. Patří to ke zdravému fungování církve. Je to radost pro starší i pro sbor, když se sbor alespoň v nějaké míře může postarat o zaopatření životních potřeb svých starších a umožní jim věnovat se Božímu slovu a modlitbě. Na druhé straně apoštol Petr připomíná starším, že musí sloužit nezištně.

  • 1Petrův 5,2 Starejte se jako pastýři o Boží stádce u vás, ne z donucení, ale dobrovolně, jak to Bůh žádá, ne z nízké zištnosti, ale s horlivou ochotou,

Starší byli církví placeni, a Bůh sám je jejich motivací. To znamená, že i kdyby nebyli církví placeni, mají s radostí a dobrovolně vykonávat práci, kterou jim Bůh svěřil. Pojďme ale zpátky do Tita. Další tři znaky najdeme ve 12. verši – mohli bychom také říci, že shrnují všechny předchozí, nicméně stojí za to uvést je jednotlivě a podívat se na ně, protože jsou také samostatnými znaky:

8. Lháři. Pavel mluví o všech Kréťanech, ale zároveň tyto tři charakteristiky vztahuje také na lidi, kteří byli v církvi, prohlašovali, že znají Boha, ale svým jednáním to popírali. To je lež. A na tom nemění skutečnost, že ti, kteří to prohlašují, jsou přesvědčení o tom, že to je pravda. Pavel napsal Timoteovi, že:

  • 2 Timoteovi 3:13 …se zlými lidmi a podvodníky to půjde stále k horšímu, neboť klamou jiné i sebe.

To nás vede přímo k další charakteristice:

9. Zlá zvířata. Vzpurnost a buřičství, o nichž jsme mluvili na začástku, jdou ruku v ruce se lží a násilím. Je tady řeč o divokých, zdivočelých zvířatech. Může se někdo takový považovat za křesťana?

  • Titovi 1:15 Jak jejich rozum, tak jejich svědomí jsou poskvrněny.

Jednou z nejstrašnějších schopností člověka je schopnost sebeklamu. Písmo nám to připomíná na mnoha místech – neklamte sami sebe. Jestli se někdo chová jako zlé zvíře, rozhodně nemůže být křesťanem! Poslední znak jsou:

10. Lenivá břicha. Líté šelmy a lenivá břicha – to jde dobře dohromady. Tito lidé jsou lenoši – v řečtině je tam slovo, které říká, že jsou to břicha neaktivní, nezaměstnaná, zahálčivá a mohli bychom to přeložit také ve smyslu zbytečná.

Duchovní lenost je charakteristickým znakem většiny lidí v dnešních církvích. Lenost při studiu Písma, lenost při hledání Pána, lenost v modlitebním nasazení, lenost ve službě, lenost ve svědectví o Kristu, lenost ve vedení rodiny, lenost… Příliš mnoho tzv. křesťanů se podobá Kréťanům. Jaký je lék?

III. Řešení problému falešných křesťanů

Už jsem to zmínil na začátku – řešení je jenom ve dvou věcech: ve vyučování zdravého učení a k tomu patří nastavení zrcadla, které jsme udělali nyní a v kázni, v přísném napomínání. Jde to ruku v ruce. Prostou věc, kterou popisuje Pavel na zač. v. 11, mají starší udělat, jakmile se takový člověk objeví v církvi:

  • Titovi 1,11 Těm je třeba zavřít ústa.

Bible tady mluví velice syrově – je tam doslova řeč o zacpání úst. Umlčet někoho můžeme různými způsoby, ale zacpat někomu ústa? To je velice konkrétní a drsné. Přesto je to jediný způsob, jak jednat s lidmi, kteří žvaní, svádějí druhé, lžou. Nesmíme jim dovolit mluvit. Byl to úkol pro Tita a byl o také úkol pro nově ustanovené starší. Ovšem i zacpat ústa máme s milostí, s láskou a s pokorou. Titovi Pavel připomínal:

  • 2 Timoteovi 2,23-26 Nepouštěj se do hloupých sporů, v jakých si libují nepoučení lidé; víš, že vedou jen k hádkám. Služebník Kristův se nemá hádat, nýbrž má být laskavý ke všem, schopný učit a být trpělivý. Má vlídně poučovat odpůrce. Snad jim dá Bůh, že se obrátí, poznají pravdu a vzpamatují se z ďáblových nástrah, do kterých se dali polapit, když podlehli jeho vůli.

Tato slova jsou zpravidla úzce spojená s kázní. Život věřícího to není něco chaotického nebo nepředvídatelného, ale je to život, který je soustředěný na Pána Ježíše Krista. Jedině k Němu se upíná.

To, o čem jsme mluvili, je zodpovědností každého z nás a to i přes to, že že většina z vás nejste staršími sboru. Pokud nejste starší, potom není vaším úkolem zacpávat ústa druhým. Přesto má každý svou zodpovědnost.

Je zodpovědností sboru jako celku a samozřejmě starších, koho nechá stát na kazatelně, kdo bude vyučovat, koho bude církev poslouchat. Je zodpovědností i povinností sboru vybírat a ustanovovat své starší podle kritérií Písma a ne světa.

A vedle toho je také pro každého křesťana důležité, aby sám sebe zkoumal podle Písma. To je totiž tou největší službou, kterou může dělat ve svém sboru. Jenom z opravdových a zdravých křesťanů může být složená zdravá a Krista následující církev. Jenom tehdy, když my jako jednotlivci porosteme v pochopení toho, kdo je a kdo není křesťan, budeme tady mít církev, která bude zdravá a ne chaotická a rozvrácená, jako byla církev na Krétě a jak to mnohdy vidíme také kolem nás v naší zemi.

Jak tedy vypadá mé mluvení? Podřizuji se nebo se bouřím? Buduji nebo spíš rozvracím? Co za mnou zůstává – je to lepší, než to bylo nebo je to poušť? Jaké je mé chování? Jak je to s mojí aktivitou a pílí? Jaká je má motivace?

To všechno jsou otázky, jimiž jsme se zabývali. To je zrcadlo Písma, kterým na sebe hledíme. To je zdrcadlo Písma, které nás usvědčuje. A je to zrcadlo Písma, které nás nakonec vede zpátky k evangeliu a k nohám Pána Ježíše Krista.

  • Židům 12,1-2 …odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle.

Modleme se.

Osnova kázání