Trojiční jednota Božího lidu (Ef 4,4-6)

Trojjediný Bůh působí jednotu svého lidu

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 24. dubna 2016

Pokoj vám a milost, milovaní svatí. Jsem moc rád, že po dlouhé době zase můžeme být mezi vámi a můžeme společně otevřít list Efezským a pokračovat v našem výkladu tohoto nádherného listu. Jsme ve čtvrté kapitole a to je oddíl, který se zabývá jednotou církve. Budeme číst prvních šestnáct veršů čtvrté kapitoly a potom se budeme zabývat verše 4-6.

Celý tento oddíl se zabývá jednotou Božího lidu v rozmanitosti, která směřuje ke zralosti, k dospělosti v Kristu, který je cílem jednoty a měřítkem dospělosti. Boží syn je dokonalým zobrazením Boha a zároveň je dokonalým člověkem, vzorem toho, jak má člověk vypadat a jak jednoho dne, v den jeho slavného příchodu, bude vypadat každý křesťan, každé Boží dítě.

  • Efezským 4:13 … až bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti.

Jako to bylo dosud pokaždé v listu Efezským, i dnes máme před sebou slavný a veliký text, který zrcadlí Boží velikost a nádheru. Popisuje základ naší jednoty. Je to text, který zdůrazňuje jednotu jako žádný jiný v Písmu. Ukazuje nám, že tato jednota je dílem Boží trojice v životech křesťanů. Je to jednota, která je způsobena Bohem a je působena jenom v Božím lidu.

Předchozí oddíl (verše 1-3) byly výzvou k jednotě Božího lidu. Tato výzva byla zakončena příkazem, abychom usilovali o zachování jednoty Ducha spojeni svazkem pokoje. Viděli jsme, že tato výzva staví na tom, co bylo řečeno v předchozích třech kapitolách listu Efezským. Skutečná jednota může růst jenom na základě vyznání Krista, může být jenom tam, kde jsou znovuzrození křesťané, ne lidé, kteří sice svými ústy vyznávají, ale svým životem Boha popírají. O takových lidech Písmo říká, že jsou nevěřící. A nejen to:

  • Titovi 1:16 Jsou odporní, neposlušní a neschopni jakéhokoli dobrého skutku.

Proto jsme mluvili o tom, že jednota může vyrůstat jenom z opravdového vyznání Krista, ze srdce, které je proměněné Duchem svatým. Ale viděli jsme, že to samo ještě nestačí a že musíme jít ještě o krok dále – musíme jít k tomu, o čem mluví první tři kapitoly listu Efezským, a to je doktrinální jednota. Jednota v porozumění tomu, kdo je to Bůh a co Bůh dělá (kap. 1), kdo je to člověk a co člověk dělá (kap. 2), jednota v porozumění tomu, co je to církev (kap. 2-3). To je souhrn zdravého učení, shrnutí křesťanské víry, o kterou máme zápasit, protože se do církve vloudili mnozí, kteří převracejí pravdu. Ale ani zde se ještě nemůžeme zastavit. Bezprostřední kontext našeho textu nám ukazuje, co musí stát na vyznání Krista a na zdravém učení:

  • Efezským 4:2 Snášejte se navzájem v lásce…

Ze zdravého učení musí vycházet a bude vyvěrat vzájemná láska. A teprve v lásce, v Kristově lásce, kterou budeme prokazovat jedni druhým, můžeme usilovně zachovávat jednotu Ducha, jak je nám přikázáno.

I. Jednota

Bez jakéhokoliv přechodu mezi třetím a čtvrtým veršem Pavel vystřeluje:

  • Efezským 4:4-6 Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech.

Máme před sebou text, který ve třech verších používá sedmkrát číslovku jedna, jeden. Jedno tělo, jeden Duch, jedna naděje, jeden Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh. A to v kontextu úsilí o zachování jednoty Ducha. Je možné ještě více zdůraznit jednotu? Může ještě více nějak vyniknout? Je to skutečně jenom náhoda, že je zde jednička sedmkrát? Sedm je v Bibli často číslo, které označuje plnost a dokonalost.

A. V Bohu

A podívejte se do toho textu. Můžete se podívat do osnov, které máte, kde jsem vám to zdůraznil – všimněte si, že v samotném jádře textu je Bůh – Otec, Syn a Duch svatý. Bůh je tím hlavním v celém tomto oddíle. O Bohu je řeč v prvních třech verších – Pavel vězeň kvůli Pánu, zachovejte jednotu Ducha… A Bůh je tím, kdo jedná v následujících verších – podle míry Kristova obdarování každého křesťana Bůh obdaroval skrze Ducha svatého k budování Kristova těla. V těch našich třech verších vyniká jeden Duch, jeden Pán a jeden Bůh. Osoby Boží trojice jsou zde vyjmenované v tomto pořadí, ačkoliv jinde je Písmo jmenuje v pořadí opačném. Ale je to logické a vychází to z kontextu – je zde návaznost na třetí verš, kde je řeč o Kristově těle, o církvi, která má usilovat o zachování jednoty Ducha. Musí o to usilovat, protože je jenom jeden Duch. Jeden Duch, jeden Pán, Jeden Bůh, který je Otec, jeden Otec. Máme zde jednotu a jedinost v Bohu samotném i jedinost Boha samotného. Je to ohlas vyznání víry Izraele:

  • Deuteronomium 6:4 Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný.
  • Exodus 20:3 Nebudeš mít jiného boha mimo mne.

Jeden Bůh, který je Otec, Syn a Duch svatý. Neoddělitelně a nerozlučně, jednotně a zároveň bez míchání osob. Není jiného Boha. Náš Bůh je jediný Bůh. V Bohu je naprostá jednota. Vzpomeňte si na modlitbu Pána Ježíše Krista v horní místnosti tu noc před ukřižováním – modlil se za jednotu:

  • Jan 17:22-23 Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno – já v nich a ty ve mně; aby byli uvedeni v dokonalost jednoty a svět aby poznal, že ty jsi mě poslal a zamiloval sis je tak jako mne.

Boží sláva je základem jednoty Božího lidu. Dokonalá jednota Boží trojice tvoří východisko dokonalé jednoty učedníků Ježíše Krista, tedy církve. Ale náš text nemluví jenom o jednotě Boha a v Bohu. Ukazuje také na jednotu:

B. V učení

Je tady řeč o jednom těle, jedné naději, jedné víře, jednom křtu. To je souhrn celé řady doktrín, které nacházíme v Božím slově. Ale jak jsem to zmínil před chvílí – jestliže je jednota křesťanů založená v Bohu a postavená na učení prvních tří kapitol listu Efezským, potom tyto věci – jedno tělo, jedna naděje, jedna víra a jeden křest budou spíš důsledkem než východiskem. Nebudou tím, v čem budeme jednotu hledat, ale budou tím, co nás bude naprosto přirozeně spojovat.

Je tu tělo Kristovo spojené jedním Duchem, duchovní příbytek Duchem svatým pevně spojený dohromady a budovaný v příbytek Boží v Duchu (Ef 2,22). Je zde povolání Ducha svatého, kterým jsme byli povoláni ke spasení. Je tu jedna víra, která je vírou v Krista a vírou Kristovou, protože on sám je jejím původcem i dokonavatelem (Žd 12,2). A spolu s vírou je tu jeden křest – křest do Krista, a to znamená nové stvoření.

  • Gal 3:27 Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli.

Jedním křtem jsme byli vekřtěni do Krista a Krista jsme také oblékli.

  • Římanům 6:3-4 Nevíte snad, že všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v jeho smrt? Byli jsme tedy křtem spolu s ním pohřbeni ve smrt, abychom - jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých slavnou mocí svého Otce - i my vstoupili na cestu nového života.

Stejně jako v obou citovaných textech ani v našem textu nejde o křest ve vodě, ale jde o křest, jímž nás Duch svatý spojuje s Kristem. Křest ve vodě je potom vnějším vyjádřením toho, co se stalo uvnitř člověka, vnějším vyjádřením nového stvoření. Znovu tak můžeme vidět, že jednota učení je spíše výsledkem toho, že jsme v Kristu, než něčím, co by bylo nejasné a na čem bychom museli pracovat. Jednota učení vyplývá z toho, že na základě Písma rozumíme tomu, kdo je to Bůh, kdo je člověk a jaké je Boží dílo v člověku. To nás vede k další oblasti:

C. V Božím lidu

Jednota, o které se tady mluví, se týká Božího lidu. O Božím lidu je řeč od začátku až do konce našeho oddílu. A nejenom našeho oddílu, ale je to od poloviny první kapitoly až do konce listu. Pavel se modlil za to, aby nám Duch osvítil vnitřní zrak, a my jsme viděli velikost bohatství, které máme v Božím lidu (Ef 1,18), dále mluví o tom, že Kristus byl ustanoven svrchovanou hlavou církve (Ef 1,22), přičemž o církvi mluví jako o těle a plnosti Krista (Ef 1,23). Druhá kapitola rozvíjí učení o církvi a vysvětluje, že církev je vytvořena z obrácených Židů a pohanů, kteří se v Kristu stávají novým člověkem, nevěstou Ježíše Krista. Závěr druhé kapitoly vykresluje církev hned několika způsoby – rodinu, město, stavbu, chrám, Boží příbytek v Duchu svatém. Ve třetí kapitole je církev představena jako věčný Boží plán, k němuž směřovaly celé dějiny a který byl odhalen s příchodem Ježíše Krista, s jeho ukřižováním a slavným vzkříšením. Pomyslete jen na místo, jaké dává apoštol církvi v závěru své modlitby ve třetí kapitole:

  • Efezským 3:20-21 Tomu pak, který působením své moci mezi námi může učinit neskonale víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit, jemu samému buď sláva v církvi a v Kristu Ježíši po všecka pokolení na věky věků!

Čtvrtou kapitolou začíná aplikace učení prvních tří kapitol do církve. První polovina čtvrté kapitoly se na církev soustředí velmi specificky – z hlediska jednoty. Jednota se týká církve, skutečné Kristovy církve, která jednotu už má a proto je nám přikázáno jenom to, abychom jednotu zachovávali. Je totiž jenom jedno tělo, jeden Duch, jedna naděje, jeden Pán, jedna víra, jeden křest a jeden Bůh a Otec všech. Jenom ti, kdo jsou Božími dětmi, jimž je Bůh Otcem, jsou jednotní. Ti se narodili z Ducha svatého a věří v Božího syna.

Do této jednoty nemůže být zahrnut nikdo, komu není Bůh Otcem, kdo není znovuzrozeným křesťanem. To nám ukazuje, jak pošetilé jsou všechny snahy vytvářet nějakou vnější jednotu mezi církvemi a denominacemi. A z druhé strany nás to vede k tomu, abychom byli velmi pečliví a ze všech sil usilovali o to, abychom co nejlépe a nejpřesněji učili a vysvětlovali, kdo je to křesťan podle Božího slova. Abychom se nespokojili s nějakými povrchními věcmi, ale šli do hloubky, k podstatě a nenechali se odbýt nějakým laciným a prázdným vyznáním nebo tvrzením. Boží slovo velmi jasně říká:

  • 2 Korintským 6:14-16 Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími! Co má společného spravedlnost s nepravostí? A jaké spolužití světla s temnotou? Jaký souzvuk Krista s Beliálem? Jaký podíl věřícího s nevěřícím? Jaké spojení chrámu Božího s modlami? My jsme přece chrám Boha živého.

Jde o jednotu pravého Božího lidu. To musíme mít neustále na paměti. A to nás vede ke druhé věci v našem textu – k tomu, kdo tuto jednotu působí:

II. Trojjediný Bůh

Už jsme viděli, že náš text mluví o trojjediném Bohu. Znovu a znovu v listu Efezským Pavel vyzdvihuje Boží trojici a její dílo v životě křesťanů. A nejinak je tomu i v tomto textu. Máme tady sedm jediností a vedle toho každý verše obsahuje trojici věcí, které se týkají dané osoby Boží trojice. Podívejme se na ně trochu blíže a podrobněji – nejprve je tady:

A. Jeden Duch

Jeden Duch, který spojuje křesťany, který je zapečetil, když uslyšeli slovo pravdy a uvěřili (Ef 1,13-14), který je probudil k životu v Kristu (Ef 2,5), skrze kterého přicházíme v Kristu před Boží tvář (Ef 2,18), který nám zjevuje evangelium a duchovní pravdy (Ef 3,5-6), který posiluje a upevňuje našeho vnitřního člověka (Ef 3,16). Duch nás také povolal k jedné naději.

  • Efezským 4:4 … k jedné naději jste byli povoláni…

Je tady velmi těsné spojení Ducha svatého s naším povoláním. Duch nás povoláním povolal k jedné naději. Duch svatý byl vylit do světa a přitahuje ty, které Otec vyvolil před stvořením světa, ke Kristu. Duch je usvědčuje z hříchu a svědčí jim o Kristu, dává jim nové srdce, takže mohou činit pokání a věřit evangeliu. Jedna naděje, o které se tady mluví, je shrnutím celého spasení. Mohli bychom říci, že to je naděje na zmrtvýchvstání, protože až dostaneme nová těla, budeme proměněni do podoby Ježíše Krista a naše spasení bude završeno, a my už budeme navždy s Pánem (1Te 4,17). Je to naděje, která je naprosto jistá – stojí na skutečnosti, že Kristus vstal z mrtvých.

  • 1 Tesalonickým 4:14 Věříme-li, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, pak také víme, že Bůh ty, kdo zemřeli ve víře v Ježíše, přivede spolu s ním k životu.

K této naději povolává Duch svatý a on je také tím, kdo nás ujišťuje o tom, že tato naděje pravá a pravdivá. Dosvědčuje našemu duchu, že jsme Božími dětmi (Ř 8,16). To nás vrací k důvodu, proč můžeme mluvit o jednotě – Duch nás spojuje v jedné Boží rodině, tedy všechny, kteří se z Ducha svatého narodili znovu. Jeden Duch, Duch svatý, Duch Kristův.

  • Římanům 8:9 Kdo nemá Ducha Kristova, ten není jeho.

Jedno tělo – tělo Kristovo, církev, jeden Duch, Duch Kristův, který svědčí o Kristu, jedna naděje – že budeme proměněni do podoby Ježíše Krista. To vede přímo do pátého verše, kde je vyvýšen:

B. Jeden Pán

Jeden Pán. Jeden jediný Boží syn. Monogenhj – jediný, jedinečný nebo jak se ne zcela přesně někdy překládá – jednorozený syn. Jediný Pán, který jediný je jedinou a jedinečnou cestou, pravdou i životem. Nikdo nepřichází k Otci jinak než skrze něj (J 14,6). Je jenom jedna cesta, protože je jenom jeden Pán. Jediný Boží syn, jediný syn, který je vlastní – i my jsme Božími dětmi, ale jsme adoptovaní, zatímco Kristus je jediný syn, který je stejné podstaty, stejného rodu s Otcem. Jaký je Otec, takový je Syn. Kdo vidí Syna, vidí Otce (J 14,9) a kdo má Syna, má i Otce (1J 2,23).

Jeden Pán – Pán je nejčastější označení Ježíše Krista v Novém zákoně. V řeckém překladu Starého zákona se slovem Pán označoval Hospodin, JHVH. Apoštolové, kteří velmi dobře znali tento řecký text a používali ho, neměli problém použít slovo Pán, kurioj, pro označení Ježíše Krista. On je Pán. Jemu byla dána veškerá moc na nebi i na zemi, on je jediným a svrchovaným vládcem. Bůh všechno podrobil pod jeho nohy (Ef 1,22) – to je známka toho, že Kristus je Pán, že vládne, kraluje. Už nyní svrchovaně vládne nad celým stvořením, nejenom nad svou církví, ale nad světem duchovním i fyzickým. Boží syn se stal člověkem, aby nás vykoupil, aby na lidském těle odsoudil a potrestal hřích. Ze své věčné slávy, kterou měl u Otce, sestoupil a vzal na sebe lidské tělo, tělo poníženosti, stal se služebníkem, otrokem.

  • Filipským 2:8-11 … v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán.

Nikdo není jako Kristus, je jenom jeden Pán. Tento Pán přijde znovu ve slávě se svými svatými a s nespočetnými zástupy andělů, přijde pro svůj lid a přijde soudit ty, kteří nečinili pokání a nevěří v jeho dokonané dílo na kříži Golgoty. Přijde jako vítěz, jako soudce vší země, jako Pán pánů a Král králů, přijde jako vládce národů, vtrhne sem se svou velikou mocí a zničující silou a celá země se všemi jejími skutky bude postavena před soud. To je význam slova Pán. Ale netýká se to jenom budoucnosti – vládne už nyní.

Jeho vláda se nejvíce a zjevně projevuje v jeho lidu, v církvi, v životě každého jednotlivého křesťana. Není nikdo, komu by byl Kristus Spasitelem, a nebyl by mu Pánem. Ačkoliv je to dnes mezi křesťany rozšířené, není možné, aby byl někdo, kdo tvrdí, že je křesťanem, ale odmítá se pokořit před Kristem jako Pánem. Takové jednání je vzpoura, což je podstata hříchu, takové jednání ukazuje, že Duch svatý neproměnil srdce takového člověka, nedošlo k novému narození, protože každé znovuzrozené srdce s radostí vyznává, že Ježíš Kristus je Pán. Apoštol Pavel napsal křesťanům do Říma:

  • Římanům 10:9 Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.

Vyznáš-li Ježíše jako Pána. Je jenom jeden Pán. Nemůžete sloužit dvěma pánům, nemůžete sloužit Bohu i majetku. Nelze se klanět před věcmi tohoto světa, a zároveň vyznávat Krista jako Pána. To je sezení na dvou židlích. Nelze bažit po uznání světa a chvále od lidí a zároveň mít chválu od Boha.

  • Ga 1:10 Kdybych se stále ještě chtěl líbit lidem, nebyl bych služebníkem Kristovým.

Je jenom jeden Pán, kterému sloužíte. Nelze sloužit dvěma pánům. Tento Pán je Boží syn, Bůh sám, Slovo, které se stalo tělem.

  • Jan 1:18 Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náruči Otcově, nám o něm řekl.

Což nás vede ke třetí osobě Boží trojice, k šestému verši našeho textu:

C. Jeden Otec

  • Efezským 4:6 … jeden Bůh a Otec všech…

Milovaní, všimněte si toho, co je tak úžasné, velkolepé a nádherné – náš Bůh je Otec. A to samo o sobě znamená, že miluje – je-li tu Otec, musí tu být i Syn. Bůh je věčný Otec a Boží syn je věčný Boží syn. Nikdy nebyla doba, kdy Otec nebyl Otcem, stejně tak nebyla doba, kdy nebyl Boží syn. Je zde jeden věčný Bůh – Otec, Syn a Duch svatý.

V listu Efezským by nás označení ‚Otec‘ nemělo překvapit – už jsme ho viděli několikrát. Apoštol začíná svůj list tradičním pozdravem:

  • Efezským 1:2  Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista.

Bůh je náš Otec. Hned v následujícím verši mluví o tom, že Bůh je Otec našeho Pána Ježíše Krista (Ef 1,3), dále Otec slávy (Ef 1,17), v jednotě Ducha přistupujeme před Otce (Ef 2,18). Když Písmo mluví o Bohu jako o Otci, obvykle je to ve dvou významech – buď jde o označení Otce Pána Ježíše Krista, nebo se mluví o Bohu jako Otci v kontextu Božích dětí. Nejinak je tomu v našem textu. Ve třetí kapitole jsme sice četli o Otci, od něhož pochází veškerý nebeský i pozemský rod (Ef 3,14-15), ale ten text ukazuje na Boha jako na stvořitele, jako na původce veškerého života. To je jediný způsob, jak můžeme mluvit o Bohu jako o Otci veškerého stvoření. V tomto kontextu nemůžeme mluvit o Boží lásce, nemůžeme mluvit o Boží milosti, nemůžeme mluvit o přijetí, o láskyplné péči atd. Ve vztahu ke stvoření, které nebylo vyvoleno k věčnému životu v Boží blízkosti, můžeme mluvit jenom o stvořitelském vztahu, který vyžaduje zodpovědnost stvořených bytostí vůči stvořiteli.

Ale Otec ve vlastním slova smyslu mluví jenom o věřících. Bůh je Otcem věřících. O tom je také náš text – Bůh je Otec všech. Zde se musíme na chvilku zastavit, protože je tady textová varianta, která je v našich Biblích uvedena v poznámce, kde na konci šestého verše je zájmeno my – je ve všech nás. To zájmeno je celé řadě dobrých rukopisů – jak východních, tak západních a proto mám za to, že má být součástí našeho textu. V šestém verši je čtyřikrát slovo všichni – Otec všech, nade všemi, skrze všechny, ve všech – takto je to doslova v řečtině. Kromě čtvrtého verše, kde se mluví o povolání, jímž nás Duch svatý povolal, není v těchto třech verších žádné sloveso. Bůh, Otec všech – koho všech? Těch, kdo mají jednotu Ducha, tedy Božích dětí, těch, jimž byla dána milost, jak o tom čteme v dalším verši:

  • Ef 4:7 Každému z nás byla dána milost podle míry Kristova obdarování.

To nás vede k poslednímu bodu dnešního kázání:

III. Boží lid

Už jsme mluvili o tom, že jednotu, o které je tady řeč, můžeme zakoušet jedině uprostřed Božího lidu. Ježíš se modlil za tuto jednotu, za jednotu uč, za jednotu učedníků a celý list Efezským zdůrazňuje jak otázku jednoty, tak vyzdvihuje slávu a nádheru církve. Náš text začíná slovy „jedno tělo“ – jedna církev, jeden jediný Boží lid nově stvořený Duchem svatým z Židů a pohanů v Kristu Ježíši. Kristus má jenom jednu jedinou nevěstu – a tou je církev. Na konci první kapitoly jsme četli, že Kristus byl učiněn svrchovanou hlavou církve, která je jeho tělem (Ef 1,22) – a poslouchejte, co je tam o církvi řečeno:

  • Efezským 1:23 … plností toho, jenž přivádí k naplnění všechno, co jest.

Církev je plností Krista. Myslím, že tohle je něco, čemu jenom velmi málo a velmi obtížně rozumíme, protože to cele přesahuje naše uvažování, náš rozum. Ukazuje nám to, že církev je mnohem víc, než si myslíme, že je mnohem vzácnější, než jsme ochotni si připustit, že Bůh se na ni dívá úplně jinak, než jak se na ni obvykle díváme my. Ale přesně o tom je nakonec celý tento list.

Církev je divadlem a školou pro nebeské mocnosti, kde se učí o přerozmanité Boží moudrosti (Ef 3,10). V církvi se zjevuje Boží sláva stejně, jako se zjevuje v Kristu (Ef 3,20-21), protože církev je Kristovým tělem. Církev je tím místem, kde je Bůh přítomný, kde Bůh pracuje, církev je tím nástrojem, který Bůh používá v tomto světě. Církev je místem Božího působení. A přesně v tomto smyslu musíme rozumět druhé polovině šestého verše:

  • Ef 4:6 … Bůh…, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech.

Tomuto textu rozhodně nemůžeme rozumět ve smyslu všeobecném – jak k tomu svádí většina českých překladů Bible, které neuvádějí zmiňované zájmeno – s tímto zájmenem bychom mohli přeložit tento verš také takto: Otec nás všech, nad námi všemi, skrze nás všechny, a v nás všech.

Bůh je skutečně stvořitelem (a v tomto smyslu Otcem) všech, je také nade všemi, protože svrchovaně vládne nade vším svým stvořením – není ani jediný atom, ani jediná duchovní částice, které by se nějak vymykaly jeho vládě. Bůh také působí skrze všechny – skrze své vyvolené i skrze ty, kteří mu vzdorují. Bůh ve své moudrosti učinil všechny věci tak, že směřují k naplnění jeho plánu – zbožní v tom, že plní jeho vůli a bezbožní tím, že jeho vůli vzdorují. On všechno působí rozhodnutím své vůle, a proto čteme, že:

  • Přísloví 16:4 Hospodin učinil vše k svému cíli, i svévolníka pro zlý den.

Ale poslední část šestého verše můžeme vztáhnout jenom na Boží děti, na církev. Bůh je všech – ale nikoliv ve všeobecném slova smyslu, protože to bychom se dostali k panteismu, který říká, že všichni jsme součástí Boha a Bůh je v každé částici, je ve všem. Náš Bůh je svatý a jako takový může být jenom na svatých místech. Svévolníci budou daleko od jeho slávy.

Proto potřebujeme ospravedlnění, proto musíme být očištěni Kristovou krví, proto musíme být prohlášeni za svaté – abychom mohli mít společenství se  svatým Bohem. Náš Bůh nepřebývá ve svévolnících, a to i přes to, že skrze ně působí a jedná v tomto světě. A to je důvod, proč šestý verš mluví o církvi.

Církev je místem Božího působení. Církev je místem, kde můžeme otevřeně a v plném slova smyslu prohlásit, že Bůh je Otec všech, protože Kristova církev se skládá jenom ze znovuzrozených dětí Božích. Jenom církev je místem, kde dokonale platí, že Bůh je nade všemi, protože v církvi se všechno radostně podřizuje jeho vládě. Svět kolem nás se bouří proti Bohu – to neznamená, že by Bůh nevládl nad světem, vládne, ale svět leží ve zlém a vzdoruje Boží vládě. Církev je ale tím místem, kde je Boží vláda nejenom vyhlašovaná, ale kde je zjevná, protože srdce Božích dětí radostně poslouchají hlas Boží a jednají podle Jeho slova.

V církvi také Bůh skrze všechny působí a je ve všech. Každého obdaroval svou milostí a každého křesťana používá jako svůj nástroj. Každý křesťan je údem Kristova těla a nástrojem v Boží ruce. Tento verš nám ukazuje, že církev – jak ve všeobecném slova smyslu, tak v konkrétním slova smyslu, tady jako místní sbor, je místem Božího působení. Zde máme očekávat Boží jednání, když se podřizujeme Jeho vládě, zde máme hledat Boží působení, zde vidíme, jak Bůh proměňuje lidská srdce. Proto je církev tak důležitá. Nejsou to denominace, nebudou to misijní agentury, nebudou to mezidenominační organizace, kde Bůh bude jednat zjevným způsobem – Bůh jedná v církvi a skrze ni. To nevylučuje, že Bůh si použije nějakou organizaci nebo denominaci ke svým cílům – Bůh může použít cokoliv a všechno to nakonec bude k jeho slávě, ale ukazuje nám to, kde máme hledat Boží působení my – v Božím lidu.

Jednota, o které mluvíme v našem textu, se týká na prvním místě Božího lidu v místním sboru. Bůh nás nevolá k tomu, abychom vytvářeli nějaké lidské organizace, a pokoušeli se je sjednotit na rádoby křesťanských základech, ale volá nás k tomu, abychom byli jednotní v místním sboru. To je naše povolání – budovat Kristovo tělo, místní sbor. Zde je církev viditelná se vším jejím řádem, v celé její nádheře, svatosti a slávě. Zde je místo, kde trojjediný Bůh působí v Božím lidu a spojuje ho k dokonalosti, spojuje ho ke stejné jednotě, jaká je v něm. Proto nemohu zakončit jinak než modlitbou apoštola:

  • Ef 3:20-21 Tomu pak, který působením své moci mezi námi může učinit neskonale víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit, jemu samému buď sláva v církvi a v Kristu Ježíši po všecka pokolení na věky věků! Amen.

Osnova kázání