Usmíření bratrů - Gn 45,1-28

Verze pro tiskVytvořit PDF

Josef se dává poznat svým bratrům

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 14. dubna 2013

Pokoj vám a milost. Dneska máme před sebou další kapitolu knihy Genesis. Jde o kapitolu, která popisuje shledání po dvaadvaceti letech. Pojďme si nejprve celou kapitolu přečíst.  

I. Úvod

V předchozích kapitolách jsme viděli, jak se Josef setkal se svými bratry, ale zůstal jimi nepoznán. Jako správce Egypta jim prodal obilí. Ale neobešlo se to bez jistého incidentu – obvinil své bratry z toho, že jsou vyzvědači a že opak dokážou, pokud přivedou svého nejmladšího bratra Benjamína. A aby ho skutečně přivedli, tak si nechal jednoho z nich, Šimeóna, u sebe ve vazbě.

Bylo jasné, že hlad bude trvat ještě šest let a že bratři budou muset přijít znovu – tedy pokud opravdu nelhali a Benjamín je stále na živu.

Minule jsme viděli, že Jákob jen neochotně souhlasil s tím, že Benjamín nakonec půjde s bratry do Egypta. Donutil ho k tomu hlad, který na všechny těžce doléhal. A tak bratři sestoupili do Egypta i s Benjamínem.

Ale to nebyl konec zkouškám. Josef měl přichystanou ještě jednu zkoušku, která měla ukázat, jaký je vztah jeho bratrů k Benjamínovi a která kromě toho dobře prokázala, jak moc se změnil vztah Josefových bratrů k jejich otci.

Zkouška, kterou Josef pro své bratry připravil a promyslel, byla tvrdá, nelítostná. Byl by to velmi krutý žert, kdyby nešlo o tak závažnou věc, jakou bylo prověření charakteru bratrů. Vložil svůj pohár do pytle s obilím nejmladšího bratra a potom bratry nechal sledovat a obvinil je z krádeže. A kalich se skutečně našel v pytli Benjamína.

Bratři tam stáli jako opaření. Roztrhli svá roucha – to je známkou hlubokého pokoření a často je to v Písmu obrazem pokání. Všichni se hned vrátili k Josefovi, který na ně čekal.

Druhá polovina 44. kapitoly zaznamenává Judovu řeč. Je to velmi silný a pohnutý projev. Bratři věděli, že hřích z dávné minulosti je dohnal a to samo o sobě je velmi pokořovalo. Juda ve své řeči dvakrát zmiňuje Josefa. Můžeme vidět, že musel stále myslet na to, co se stalo před lety.

Ale nyní stojí před Josefem jiný Juda, než jaký ho před lety navrhl prodat Izmaelcům. Je to Bohem proměněný Juda. A tak vyznává své hříchy proti Bohu a prosí o milost. Prosí Josefa, aby se on sám mohl stát Josefovým otrokem a Benjamín aby se mohl vrátit k otci.

Jeho slova jsou velmi pokorná a ukazují, že Bůh pracoval v Judově srdci.

II. Odhalení Josefa (v. 1-15)

Judova řeč byla velmi emotivní a naléhavá. Předkládá silné argumenty, které se týkají jejich otce – o tom, jak nebude moci být bez Benjamína, jak se žalem utrápí. Jistě měl před očima chvíle, kdy otec naříkal nad smrtí Josefa a on ho utěšoval prázdnými a lživými slovy. Nyní prosí egyptského správce – ať již byl přesvědčený o Benjamínově vině či nevině – o smilování nad nejmladším z bratrů a nad jejich otcem. Ta scéna je srdceryvná.

A. Zjevení (v. 1-8)

Josef nechal Judu říci všechno, co měl na srdci. A potom na to všechno velmi krátce opověděl (tři, v hebr. dvě slova): Já jsem Josef.

Juda a jeho bratři čekali odpověď, čekali rozsudek, čekali trest – konec konců Josef přikázal všem, aby odešli. Místo toho slyší šokující slova: Já jsem Josef. ___ Možná, že to bylo ještě horší, než když Josefův správce našel pohár v Benjamínově žoku s obilím. Tehdy nevěřili svým očím. Nyní něvěří svým uším. Místo soudu přichází milost. Milost, která je větší, než o jaké se jim i jen mohlo zdát. Jejich bratr Josef, kterého považovali za mrtvého, je živý.

1. Josef pláče

Jejich bratr Josef, kvůli němuž je pálilo jejich svědomí a nedávalo jim klidně spát, nyní před nimi stojí a pláče dojetím a radostí. Náš text říká, že se Josef nemohl ovládnout – z originálu je zřejmé, že nechtěl sdílet své slzy a svou radost i lásku s cizími lidmi a že se ovládal tak dlouho, dokud neodešli. Teprve potom se dal poznat svým bratrům. Je to již potřetí, kdy vidíme Josefa, jak pláče. Dvakrát to bylo v soukromí – poprvé, když poznal své bratry a slyšel je mluvit o Benjamínovi a o otci, podruhé, když spatřil Benjamína. Nyní, když se dává bratrům poznat.

2. Bratři se hrozí

Stál před nimi jako zjevení. Ani ve snu by je nenapadlo, že tento muž je jejich bratr. Ale nyní je ujišťuje, že je to skutečně on. Ptá se na otce – už ne na jejich otce, ale na svého otce: Můj otec skutečně ještě žije? Chce se ujistit, že to je tak, jak to slyšel od svých bratrů. Podívejte se do 3. verše:

  • Genesis 45:3 Bratři mu však nemohli odpovědět; tak se ho zhrozili.

Nebyli schopní vydat z hrdla hlásku. Myslím, že v první chvíli dostali strach – jako už několikrát – že teď přijde tvrdý trest. Vždyť to je ten Josef, kterého před lety prodali do Egypta.

3. Josef vysvětluje

Byl to šok i úleva zároveň. Pomyslete na Benjamína: Cože? Tohle je můj bratr? Cože? On nezemřel? Vy jste ho prodali? Šok, hanba, stud, ale také radost a úleva – to všechno se jistě mísilo dohromady. Bratři byli jistě rádi, že všechno vyšlo najevo – už je to venku, už mohli vydechnout. Navíc – Josef žije! A poslouchejte, co říká:

  • Genesis 45:5 Avšak netrapte se teď a nevyčítejte si, že jste mě sem prodali, neboť mě před vámi vyslal Bůh pro zachování života.

Tady je jádro celého Josefova příběhu – bratři Josefa prodali, ale Bůh jejich zlý čin použil k dobrému. Právě o tom je celý Josefův příběh – a místo, které je mu věnované v knize Genesis, ukazuje, jak je to významné. Proto čteme:

  • Římanům 8:28 Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí.

Toto je jistota, na které stojí křesťanské životy – tohle je jistota, kterou Bůh zjevuje od počátku stvoření. Ty, které Bůh miluje svou zvláštní, spasitelnou láskou, ty také vede a stará se o ně takovým způsobem, jakým se o žádné jiné lidi nestará. Bůh je láska a v tom nejširším slova smyslu opravdu miluje každého člověka, protože nemůže zapřít svou přirozenost. Ve stejném okamžiku se ale také proti každému hříšníkovi obrací Boží hněv. Ale žádný nevěřící člověk nemůže říci to, co může říci věřící – že všechno v jeho životě napomáhá k dobrému.

Křesťané, nemusíte zoufat, když se dějí těžké a špatné věci ve vašich životech. Mladá křesťanka, která ráda sportovala, jednoho dne skočila do vody a zlomila si krční páteř. Následkem toho ochrnula od krku dolů. Poslouchejte, co řekla:

To, co se mi stalo, nebylo trestem za mé špatné skutky – ať už jsem si je zasloužila či nikoliv. Jenom Bůh ví, proč jsem ochrnula. Možná věděl, že když mu budu sloužit, budu šťastnější. Kdybych byla schopná stát na nohou, těžko říct, jak by to se mnou dopadlo. Možná bych jen tak proplouvala životem – vdala bych se a možná i rozvedla – a byla bych nespokojená a zklamaná… Jsem mu opravdu vděčná, že získal mou pozornost a změnil mě.

Když se dnes ohlédnu zpět, jsem přesvědčena, že celé to utrpení kvůli mému ochrnutí bylo inspirováno Boží láskou. Nebyla jsem obětí jakéhosi krutého Božího vtipu. Bůh měl pro mé utrpení důvody a poznání některých z nich mi změnilo svět. (Joni Eareckson Tada, in: J. Blanchard, Kde je Bůh, když se dějí zlé věci)

  • Genesis 45:7-8 Bůh mě poslal před vámi, aby zajistil vaše potomstvo na zemi a aby vás zachoval při životě pro veliké vysvobození. A tak jste mě sem neposlali vy, ale Bůh.

Všimněte si mimochodem také toho, jak Josef staví (ve v. 7) na zaslíbeních, které Bůh dal jeho předkům – vaše potomstvo bude zachováno při životě pro veliké vysvobození. Když Izraelci slyšeli tato slova od Mojžíše, tak to pro ně muselo být velikým povzbuzením, protože v tomto světle jim dávalo smysl otroctví v Egyptě, k němuž došlo po Josefově smrti, pronásledování i útlak od Egypťanů, i útrapy, kterými procházeli při svém putování do Kenaánu.

Třikrát Josef opakuje bratrům, že to, co se stalo, bylo Boží vůlí – Bůh mě vedl, Bůh mě poslal, ne vy. Josef celým svým životem vzdává Bohu chválu a podřizuje se pod mocnou ruku Boží.

B. Pověření (v. 9-13)

Potom posílá bratry domů, aby šli za otcem a přivedli ho do Egypta. Ani to nebylo něco, co by bratři chtěli úplně slyšet – jak mají říct otci, že před lety Josefa prodali do Egypta? Jákob žil v přesvědčení, že Josefa roztrhala dravá zvěř, protože mu to jeho synové takto řekli. Teď budou muset říci pravdu.

Ale je to pravda, která má radostný konec – Josef žije a všechny zachrání před hladem, který bude trvat ještě dlouhých pět let. Kromě toho zde měli Josefovo ujištění, že to všechno bylo Božím dílem. Bratři asi nesdíleli úplně tenhle Josefův pohled, ale myslím, že jim mohl ulehčit jejich cestu k otci.

  • Genesis 45:13 Povězte otci, jakou vážnost mám v Egyptě, a vše, co jste viděli. Pospěšte si a přiveďte ho sem.

Povězte otci – pamatujete? Josef říkal otci o svých bratrech – a nebyly to dobré zprávy. Nyní mají bratři říci zprávu o Josefovi – a je to ta nejlepší zpráva, jakou mohl Jákob slyšet.

Josef slibuje, že se postará o svého otce v jeho stáří i své bratry. Slibuje to nejlepší, co mohl nabídnout. Je to výzva také pro nás, křesťané – děti se mají postarat o své rodiče, kdykoliv je to nevyhnutelné. Mají je podporovat a starat se o ně tak, jak je to možné. To je důkazem zbožnosti:

  • 1 Tm 5:4.8 Má-li však některá vdova děti nebo vnuky, ti ať se učí mít péči především o své příbuzné a odplácet svým rodičům. To je totiž milé Bohu. … Kdo se nestará o své blízké a zvláště o členy rodiny, zapřel víru a je horší než nevěřící.

C. Smíření (v. 14-15)

Konečně také dochází k usmíření. Bratři stojí zaražení a nevědí, co si mají myslet. A Josef objímá Benjamína a pláče. Benjamín také poznal svého bratra – on jediný neměl svědomí zatížené hříchem proti Josefovi. A v tomto smyslu pro něj bylo všechno o něco jednodušší.

Josef také políbil všechny své bratry. Teprve tehdy se jim otevřely oči a ústa. Teprve potom se bratři rozhovořili. Už je nesvíral pocit viny, hříchu. Tohle byl skutečně Josef a smířil se s nimi.

Vidíme Josefovu lásku k bratrům – Josef pláče, když se jim dává poznat. Je dojatý a nijak neskrývá své slzy. Tento postoj – postoj opravdové lásky – otevřel bratrům oči a dal jim pokoj do srdce. Přestože se před chvílí hrozili, jako kdyby viděli nějaký přízrak, tak nyní vědí, že jsou v bezpečí – nejenom v Josefově domě, ale především v Boží ruce, která vedla všechny okolnosti a dovedla je až k tomuto slavnému smíření. Teprve když je Josef vybídl, aby přistoupili blíž a sám se jich dotkl, tak se prolomily všechny zábrany.

III. Faraónův příkaz (v. 16-24)

Také farao se doslech o tom, že přišli Josefovi bratři. Z textu můžeme vyčíst o jeho vztahu k Josefovi i o jeho charakteru.

A. Laskavost faraóna

Celý faraónův dům slyšel, jak Josef pláče (v. 2) – to mimochodem ukazuje, že Josef sídlil vedle faraóna, v jeho těsné blízkosti. Není se čemu divit – vždyť Josef byl nejvyšším faraónovým úředníkem.

Když faraónovi sdělili, že přišli Josefovi bratři, tak čteme (v. 16), že to bylo milé jemu i všem jeho služebníkům. Služebníkům to možná bylo milé, protože jim to milé být muselo, ale faraónovi to bylo skutečně milé. Měl z toho radost. Vidíme, že si vážil toho, co pro něj Josef udělal a byl laskavý k Josefovi i k jeho bratrům, k celé jeho rodině. Láska se nikdy neptá: „Co musím udělat?“, ale vždycky se ptá: „Co ještě mohu udělat?“

Křesťanská láska se raduje – raduje se z pravdy, raduje se z Božího požehnání a z Boží milosti, které vidí na bratrech a sestrách. Kazatel John Stott řekl, že křesťanská láska není obětí našich emocí, ale služebníkem naší vůle. Právě to vidíme jak na Josefovi, který miloval své bratry a hledal a promýšlel cestu ke smíření, a také na faraónovi, který se chová laskavě jak k Josefovi, tak k jeho bratrům. Spolu s laskavostí jde ruku v ruce také:

B. Vděčnost faraóna

Faraón si byl vědom toho, co Josef udělal pro něj samotného i pro celou zemi a projevoval mu svou vděčnost.

Vděčnost není nic samozřejmého – hřích nás pokřivuje a vede nás k tomu, že přijímáme věci kolem nás naprosto samozřejmě – ať již se jedná o dary, nebo o pomoc, o službu druhých, o přátelství, o cokoliv. Žijeme s pocitem, že to je něco, na co máme nárok – a tento náš postoj se potom negativně promítá do našich vztahů.

Pokud si uvědomíme, kým jsme před Bohem – jako si to uvědomil Juda v předchozí kapitole, tak začínáme rozumět tomu, že nemáme nárok, právo vůbec na nic – jedině spravedlivý Boží soud. A to je něco, co nás pokořuje, ale zároveň nás to vede také k vděčnosti. O nevěřících je řečeno, že:

  • Ř 1:21 Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu, ani mu nebyli vděčni.

Zatímco věřící mají s vděčností v srdci oslavovat Boha (Ko 3,16), protože vědí, že se vždycky mají lépe, než si zaslouží. Kromě toho je to příkaz:

  • Koloským 3:15 A ve vašem srdci ať vládne mír Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo. A buďte vděčni.
  • Židům 12:28  Buďme vděčni za to, že dostáváme neotřesitelné království, a služme proto Bohu tak, jak se jemu líbí, s bázní a úctou.

I faraón byl vděčný. Nebýt Josefa, tak by byl nyní v Egyptě hlad – už druhý rok. A to vždycky znamenalo problémy, sociální bouře, nepokoj, nestabilitu, (občanskou) válku. Panovník Egypta rozuměl tomu, co by to znamenalo, a proto nyní projevuje svou vděčnost. Přestože všichni kočovníci byli pro Egypťany ohavností, tak zve celou Josefovu rodinu – rodiny všech jeho bratrů do Egypta. Svou vděčnost projevuje praktickým způsobem:

C. Štědrost faraóna

Faraón chce obdarovat Josefovu rodinu tím nejlepším:

  • Gn 45:18 Dám vám to nejlepší, co egyptská země má, a budete jíst tuk země.

Tady se projevuje velkorysá štědrost. Země je v „době hladové“, přesto faraón dává to nejlepší, co země má. To je skutečný projev vděčnosti. Puritán Thomas Manton napsal, že Bůh nám dal bohatství jako prostředek, jak uniknout hněvu – když ho budeme svobodně a štědře využívat pro Boží slávu. Právě to vidíme jak na faraónovi, tak na Josefovi. Totéž by mělo být vlastní každému křesťanovi. Když Bůh otevírá srdce, otevírá s nimi i peněženky.

Takto vděčná byla Marie, sestra Marty, když přinesla alabastrovou nádobku plnou vzácného, nardového oleje, rozbila jí a pomazala tím vzácným olejem Ježíše (Mk 14,3). Jan k tomu poznamenal, že dům se naplnil vůní té masti (J 12,3). To je vůně vděčnosti. Vděčnost naplní celý dům, zatímco nevděčnost je projevem bezbožnosti, je hříchem a patří mezi typické znaky lidí, kteří sice mluví o Bohu, ale osobně Ho neznají (2 Tm 3,4).

Faraón byl vděčný a jeho vděčnost se projevila v ohromné štědrosti. Tato štědrost naplnila vaky i vozy darované Josefovým bratrům a jeho otci, místo smutného průvodu, který šel do Kenaánu připravila bohatou a velkou karavanu, která se vracela domů. Tato štědrost darovala Jákobovi zemi Gošen, která je blízko Kenaánu – to bylo moudré a citlivé. Josefova rodina nebude mít pocit, že jsou zajatci, ale že jsou skutečně hosty v této zemi.

D. Neohlížejte se zpátky

Faraón také po Josefovi vzkázal jeho bratrům:

  • Genesis 45:20 Nelitujte ze svých věcí ničeho, protože budete mít to nejlepší z celé egyptské země.

Tato výzva by nás měla zastavit, protože to je novozákonní výzva. Když apoštol Pavel popisuje svůj život, tak říká něco podobného – nikoliv však vzhledem k bohatství Egypta, ale vzhledem ke známosti Krista:

  • Filipským 3:8 A vůbec všecko pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všecko. Pro něho jsem všecko ostatní odepsal a pokládám to za nic.

Slovo ‚nic‘ v závěru tohoto verše je hodně jemný překlad řeckého slova SKYBALON, které doslova znamená hnůj, výkal, nebo zbytky – jako byly například drobty nebo zbytky ze stolu, které byly určené nečistým psům. Tímto slovem apoštol popisuje a hodnotí svůj život předtím, než poznal Krista. Své vzdělání, své náboženské úsilí, svou spravedlnost před zákonem, svůj původ – to všechno pokládá za nic, protože to lepší je před ním. To nejlepší je od Krista a v Kristu.

Milovaní svatí, to nejlepší je teprve před námi – to je velké ponaučení z faraónových slov. Je to poselství celého Nového zákona, ale tady vidíme, že ho nacházíme hned na začátku Bible.

Tato slova musela být znovu balzámem pro unavené Izraelce na poušti. Čtyřicet let bloudili pouští, ale v srdci měli tento příběh, tato slova, která jim dávala naději. Tato slova jim ukazovala cestu – ačkoliv měli dobré věci a Bůh se o ně staral, každý den padala z nebe mana, Bůh byl uprostřed nic, ale přesto věděli, že to nejlepší, země zaslíbená je teprve před nimi.

Také my víme, že to nejlepší je před námi. Čeká nás život v trvalé přítomnosti Krista, v Jeho království, v Jeho blízkosti. Budeme se dívat na Jeho slávu a oslavovat ho, věčně se budeme radovat z Něj a v Něm. Nebude bolest, pláč, nemoc, zármutek, smrt. Budeme mít nová těla, která nebudou propadlá hříchu a zkáze. Už nyní zakoušíme, že navenek den ze dne hyneme, ale vnitřně se z moci Božího Ducha obnovujeme. Už nyní vidíme jako v mlze, ale přijde chvíle, kdy uvidíme doopravdy. Proto můžeme spolu s faraónem a s Josefovými bratry nechat za sebou to, co máme a těšit se na to, co je před námi, co nám zaslibuje Bůh a s radostí ho vytrvale následovat.

E. Nehádejte se mezi sebou

Je tady jedna věc, kterou Josef říká svým bratrům a která je napomenutím pro nás právě tak, jako byla napomenutím pro Izraelce na poušti.

  • Genesis 45:24 Jen mezi sebou nevyvolávejte po cestě hádky!

Na naší cestě směrem k naději potřebujeme jeden druhého. Josefovi bratři měli zachovat jednotu – a my si můžeme snadno představit, že zde byla celá řada věcí, které je mohly snadno rozdělit. Jak snadné bylo pohádat se o to, co řeknou otci, kdo mu to řekne, jak mu to řeknou, … Josef znal dobře své bratry a proto taková slova na rozloučenou.

I nás zná Bůh velmi dobře a ví, jak snadno se dostaneme do sporu.

  • Jakubův 4:1 Odkud jsou mezi vámi boje a sváry? Nejsou to právě vášně, které vás vedou do bojů?

A apoštol Pavel potvrzuje tato slova, když mluví o své staré přirozenosti:

  • Římanům 7:18 Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne.

Proto nacházíme v Písmu tolik výzev k tomu, abychom usilovali o pokoj, zachovávali jednotu, abychom se vyvarovali svárů a hádek. Tam, kde je v Božím lidu rozdělení, kde jsou hádky a svár, tam je zneváženo jméno našeho Spasitele a Pána Ježíše Krista. Byli jsme ospravedlněni Jeho krví jenom z Boží milosti. Každý z nás jak jsme tady. Jsme hříšníci, kteří byli ospravedlněni. Proto mezi námi má vládnout pokoj.

IV. Radostná zpráva pro Jákoba (v. 25-28)

Bratři se vydali na cestu domů. Přišli k otci a přinesli mu skvělou zprávu. Ale podívejte se v. 26, jak zareagoval Jákob:

  • Genesis 45:26 On však zůstal netečný, protože jim nevěřil.

Možná se bratři snažili jeden přes druhého říci svému otci své zážitky a tu dobrou zprávu o tom, že Josef žije. Bez jakéhokoliv úvodu, bez toho, že by nechali otce se rozkoukat a potěšit se tím, že uvidí jak Benjamína, tak Šimeóna. Prostě to na něj vybafli, takže si možná myslel, že krutě žertují.

Doslova v tom verši čteme, že jeho srdce zůstalo netečné. Je také možné, že to byla příliš velká a příliš dobrá zpráva, než aby bylo možné jí jen tak uvěřit. Dvacet dva let žil Jákob s tím, že Josef je mrtvý. Nyní jeho bratři přicházejí s tím, že žije. Bylo to ohromné, nečekané, překvapilo ho to. Nevěděl, co si má myslet. Byl to prostě šok. Nebyl vůbec žádný důvod, aby jim věřil.

Teprve když přišel trochu k sobě a když mu ukázali vozy, na nichž měl odjet do Egypta za Josefem, tak jeho duch okřál (v. 27) nebo ožil (ČSP).

Jako když Ježíš řekl Tomášovi – vlož svou ruku do mého boku a své prsty do mých ran (J 20,27). Jeho reakce je dobře známá:

  • Jan 20:28-29 Tomáš mu odpověděl: „Můj Pána a můj Bůh.“ Ježíš mu řekl: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili.“

Když Jákob viděl, řekl: „Stačí!“

  • Genesis 45:28 „Stačí,“ zvolal Izrael, „můj syn Josef žije! Půjdu, abych ho ještě před smrtí uviděl.“

Tady byl důkaz. Jasný, jednoznačný. Všimněte si, že v tuto chvíli nazývá Duch Svatý Jákoba jeho novým jménem – Izrael (Zápasí Bůh). Teprve v tuto chvíli začíná Jákob čerpat svou sílu od Boha. Do té chvíle seděl v zármutku a v depresi, v nevěře. Nyní říká: „Půjdu.“ Je tady ten Jákob, který bojuje a vítězí.

Jákob má pocit, že už brzy zemře (ještě to uvidíme více při jeho setkání s faraónem), přesto chce využít čas, který ještě má – a nevěděl, že má před sebou ještě celých sedmnáct let života – a jít za Josefem. Je odhodlaný, vkládá do toho všechnu svou energii a sílu. A tak bychom měli jednat i my. Nevíme, kolik času nám bylo vyměřeno, kdy přijde náš konec, ale čím jsme starší, tím více a tím častěji bychom se měli těšit na setkání se svým Pánem a s o to větší horlivostí bychom měli vyhledávat službu Pánu a dělat všechno, co děláme na sto procent, s plným nasazením. Mějme na paměti, jak málo času nám zbývá, abychom konali to, co je dobré a těšili z Božích požehnání.  

V. Josef – obraz Krista

Viděli jsme Josefa a znovu jsme si mohli všimnout, jak moc se podobá Kristu. Jeho odhalení se bratrům, jako kdyby z oka vypadlo Pánovu setkání s učedníky po Jeho vzkříšení.

Jeho starostlivost, jeho dobrota, jeho věrnost, oddanost rodině, láska – to všechno ukazuje na našeho Spasitele. Právě takto jedná s námi.

Tak jako Josef připravil všechno pro svou rodinu a zabezpečil ji vším dobrým – tím nejlepším z egyptské země, tak také náš Pán říká:

  • Jan 14:1-4 Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já. A cestu, kam jdu, znáte.

Ježíš připravuje věčné příbytky pro vás, křesťané. Pro ty, kdo na něj cele spoléhají. Víme, jak pokračuje tento příběh z Janova evangelia:

  • Jan 14:5-6 Řekne mu Tomáš: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak bychom mohli znát cestu?“ Ježíš mu odpověděl: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.

Ježíš je ta cesta. O tom byl dnešní příběh. Ukazoval na Spasitele, který přijde. Na toho Spasitele, kterého my už dobře známe – na Ježíše Krista. O Něm je konec konců celý tento příběh, celá Bible. A o Něm musí být také naše životy. Jinak nevejdeme do těch příbytků, které připravuje pro ty, kdo Ho milují. Amen.

PřílohaVelikost
gn45-1-28-osnova.pdf194.92 KB

Theme by Danetsoft and Danang Probo Sayekti inspired by Maksimer