V soužení neochabujte (Ef 3,13)

Verze pro tiskVytvořit PDF

Myslete na slávu, která je před vámi

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 20. září 2015

Dobré dopoledne, pokoj vám a milost, milovaní svatí, bratři a sestry v Kristu Ježíši, milí přátelé. Pokračujeme v našem výkladu listu Efezským a před sebou máme závěr dlouhého souvětí, které začínalo ve druhém verši a navazovalo na verš první, ve kterém apoštol Pavel křesťanům do Efezu napsal:

  • Efezským 3:1 Proto jsem já, Pavel, vězněm Krista Ježíše pro vás pohany.

A druhým veršem začíná dlouhé souvětí, v jehož první polovině vysvětluje Boží tajemství (v. 2-6), což je evangelium, spasení z milosti skrze víru nejenom pro Židy, ale také pro pohany, pro nás. Ve druhé polovině (v. 7-12) se potom zabývá službou – jak svou, tak službou církve. Jistě si pamatujete na ono fascinující prohlášení, které je učiněné o církvi:

  • Efezským 3:10 Bůh chce, aby nebeským vládám a mocnostem bylo nyní skrze církev dáno poznat jeho mnohotvarou moudrost.

Nezbývá než volat haleluja, sláva Bohu, a žasnout nad těmi velikými věcmi, které učinil s námi, kteří jsme byli mrtví ve svých hříších, byli jsme poddáni satanově vládě, žili jsme ve vleku vlastních žádostí a tužeb – to je popis ze začátku druhé kapitoly listu, a na jiném místě tentýž autor, Pavel, říká:

  • Titovi 3:3 Vždyť i my jsme byli kdysi nerozumní, neposlušní, zbloudilí, byli jsme otroky všelijakých vášní a rozkoší, žili jsme ve zlobě a závisti, byli jsme hodni opovržení a navzájem jsme se nenáviděli.

Ale Bůh z nás učinil svou církev, nádhernou a dokonalou a zářící nevěstu svého milovaného Syna, kterého poslal, aby nás vykoupil ze všeho hříchu a očistil od každé nepravosti. Skrze Něj a v Něm máme to všechno:

  • Ef 3:12 V něm smíme i my ve víře přistupovat k Bohu svobodně a s důvěrou.

Na tato slova a na celý tento oddíl ve třetí kapitole listu Efezským navazuje Pavel závěrečnou větou celého souvětí, ve které s prosbou přikazuje křesťanům:

  • Efezským 3:13 Proto prosím, abyste se nedali odradit tím, že pro vás musím trpět; vždyť se to obrátí k vaší slávě.

Máme před sebou závěr celé první poloviny třinácté kapitoly. Pavel zde předložil veliké věci, které se týkají evangelia a církve. Nyní to vše uzavírá – všimněte si slovíčka „proto“ na začátku třináctého verše, které odkazuje zpátky k celému předchozímu odstavci. V závěrečné prosbě Pavel vyzývá křesťany ke statečnosti tváří tvář soužení – je to Pavlovo soužení, které by mohlo ochromit jejich víru, ale budou-li stateční, obrátí se to k jejich slávě. Pojďme tedy k první výzvě a to je výzva ke statečnosti.

I. Statečnost

  • Ef 3:13 Proto prosím, abyste se nedali odradit tím, že pro vás musím trpět…

Pavel naléhá na křesťany, ale jeho naléhání není nějakým citovým nátlakem nebo vydíráním. Všimněte si dobře, co udělal v celém tomto oddíle. V prvním verši třetí kapitoly mluví o tom, že je vězněm. Je ve vězení kvůli pohanům, je Kristovým vězněm, tedy vězněm pro Krista a kvůli pohanům. Důvodem jeho uvěznění bylo evangelium, které kázal pohanům. Bezprostřední příčinou jeho uvěznění bylo obvinění, že uží Židy, aby neposlouchali Mojžíšův zákon a že přivedl do chrámu pohany. Vzpomínáte si na ten příběh ze Skutků? Pavel přijel do Jeruzaléma a setkal s Jakubem a staršími jeruzalémského sboru, kteří mu řekli, že v Jeruzalémě uvěřili desítky tisíc Židů a všichni jsou horlivými zastánci Mojžíšova zákona. Ale o Pavlovi se doslechli, že učí, aby lidé neposlouchali Mojžíšův zákon, neobřezávali se a nežili podle židovské tradice. A poradili Pavlovi, aby šel do chrámu a složil slib, nechal se ostříhat a přinesl oběti, jak to předepisoval zákon. Tak bude jasné, že je Pavel věrný zákonu.

Pavel to všechno udělal, a když byl poslední den zasvěcení, Pavel byl v chrámu a tam ho uviděli nějací Židé, kteří nebyli z Jeruzaléma. A protože předtím viděli Pavla ve městě v doprovdu Trofima a Tita, kteří byli pohané, okamžitě způsobili ohromný povyk a pobouřili celé město.

  • Skutky apoštolské 21:28 Křičeli: ‚Izraelci, pojďte sem! To je ten člověk, který všude všechny učí proti vyvolenému lidu, proti Zákonu a proti chrámu. A teď ještě přivedl do chrámu pohany a znesvětil toto svaté místo.‘

Toto byla záminka, proč byl Pavel zatčen a posléze uvězněn. Tu hlavní příčinu nacházíme o několik veršů dále ve Skutcích. Když Pavla římští vojáci vysvbovodili z rukou pobouřených Židů, podařilo se mu zjednat klid a promluvit k těmto lidem. A začal jim vyprávět své svědectví o tom, jak se setkal s Kristem na cestě do Damašku. Vypadalo to, že lidé byli uchváceni Pavlovým svědectvím a napjatě poslouchali, ale jenom do určité chvíle:

  • Skutky apoštolské 22:21 Ale Pán mi řekl: ‚Jdi, neboť já tě chci poslat daleko k pohanům!‘ Poslouchali ho až do chvíle, kdy řekl tato slova; ale pak začali křičet: ‚Sprovoď ho ze světa! Nesmí zůstat na živu!‘

Tohle nám ukazuje, co bylo tím jádrem, co bylo kamenem úrazu – spasení pohanů, evangelium, které Boží mocí pro každého, kdo věří, jak pro Žida, tak pro pohana. Proto Pavel říká, že vězněm kvůli pohanům. Tím Pavel začíná třetí kapitolu. Ale to poslední, co by chtěl, je, aby ho křesťané nějak litovali, nebo se zaměřovali jeho osobní situaci, osobní nepohodlí. A proto přichází obrovská vsuvka, jedenáct veršů, ve kterých Pavel vysvětluje Boží tajemství, evangelium o spasení Židů i pohanů skrze Ježíše Krista. Tím hlavním důvodem je, aby se lidé soustředili na skutečný důvod jeho uvěznění a ne na onu samotnou skutečnost nebo na Pavlovo utrpení, které musí snášet. Proto Pavel vysvětluje evangelium, proto mluví o těch velkých a slavných věcech, proto zaměřuje veškerou pozornost svých čtenářů jenom a především na Pána Ježíše Krista, proto mluví o odvěkém určení, které Bůh naplnil v Kristu Ježíši, proto zdůrazňuje, že svobodně a s důvěrou přistupujeme k Bohu jenom skrze víru v Pána Ježíše Krista.

Právě na tyhle věci Pavel odkazuje ve třináctém verši, když říká: „Proto prosím, abyste se nedali odradit…“ Na tohle všechno odkazuje toto Pavlovo „proto“. Jejich statečnost a odvaha nemá být motivována soucitem s Pavlovým uvězněním nebo Pavlovým utrpením, ale musí mít svůj původ a základ v oběti Pána Ježíše Krista, v evangeliu slávy, v Kristu samotném a v porozumění tomu, co Bůh v Kristu udělal jak pro nás, tak s námi.

To neznamená, že křesťané nemají mít soucit – vždyť mají plakat s plačícími a radovat se s radujícími. Apoštol Jan nám připomíná:

  • 1 Janův 3:17 Má-li někdo dostatek a vidí, že jeho bratr má nouzi, a bez soucitu se od něho odvrátí - jak v něm může zůstávat Boží láska?

Ale motivací našeho jednání nemá být soucit, ale evangelium. Dnes jsme svědky toho, jak nám média denně předkládají příběhy a obrázky lidí, kteří z nejrůznějších důvodů opustili svůj domov a snaží se dostat do Evropy, přesněji řečeno, do několika málo evropských států, kde mohou být štědře zaopatřeni. Je to hra na city, ale chybí v ní jakékoliv zásadní informace. Jsou to srdceryvné příběhy a obrázky, které skutečně hýbou lidskými emocemi. Ale už neuslyšíte informace o tom, že tito lidé překročili hranice ilegálně, že nejčastěji použili nějakou zločineckou organizaci, které zaplatili ohromné sumy peněz, aby se dostali do Evropy, že zahazují své doklady totožnosti, že napadají policisty, demolují zařízení ubytoven a azylových center, atd. Nemyslím si, že to je všechno jenom černobílé, ale chci ukázat, jak se hraje na city a jak se manipuluje lidmi. Ale to není způsob, jakým jedná Bůh, ani jakým by měli jednat křesťané. To ostatně vyplývá i z našeho textu.

Máme zde výzvu, která je na jedné straně prosbou a na druhé straně skoro příkazem – jde o výzvu ke statečnosti. Pavel prosí křesťany, ale je to prosba, kterou nelze odmítnout. V Pavlíkově překladu je v poznámce uvedeno, že tomu máme rozumět ve smyslu „vyprošuji si“. Pavel žádá křesťany, ale ne v tom smyslu, že by o něco žadonil jako ten, kdo něco zoufale potřebuje, ale žádá je s autoritou apoštola – je to prosba, která je naprosto autoritativní a závazná. Je to jako když rodič řekne svému dítěti: „Vynes, prosím, odpadky“ nebo „Ukliď si, prosím, svůj pokoj“. To není prosba, ale je to laskavá žádost, laskavý příkaz. „Ukliď si, prosím, pokoj“ – jinak poneseš důsledky své neposlušnosti.

Právě v tomto smyslu apoštol prosí křesťany, resp. přikazuje jim, aby byli stateční tváří tvář utrpení druhých křesťanů. Ekumenický překlad mluví o tom, aby křesťané neochabovali, studijní překlad říká, aby neklesali na mysli (ČSP, B21), kraličtí překládají slovo, které tam je, slovem „nehynuli“. V originálním textu je tam slovo, které doslova znamená „neztratit srdce“ a slovník uvádí jako možnosti překladu slova „unavit se, ochabnout, polevit“ nebo „ztrácet odvahu“. Stejné slovo použil Ježíš v Lk 18,1, když vysvětloval učedníkům, jak je třeba se modlit a nepolevovat. Neztrácejte odvahu, křesťané, buďte stateční, protože Kristus pro vás udělal veliké věci. Neztrácejte srdce a neochabujte, buďte odvážní v následování Krista. Celý svět nakonec půjde proti vám, ale evangelium je vzácnější než celý svět. Ježíš říká:

  • Matouš 16:25-26 Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí? A zač získá člověk svůj život zpět?

Žijeme ve světě, který podle slov Pána Ježíše Krista leží ve zlém. Jsme svědky nespravedlnosti, bezpráví, korupce, lží, nemorálností, hříchu v každé jeho možné podobě. Na mnoha místech ve světě jsou křesťané pronásledováni, vyháněni ze svých domovů, a surově vražděni nebo prodáváni do otroctví. Doléhá na nás mnohá tíseň tohoto věku. Vidíme svou vlastní slabost, bojujeme s hříchem, s pokušením, se svým sobectvím, s leností a snadno se nám může stát, že upadneme do rezignace a řekneme si, že nemá cenu usilovat o zbožný život, že nemá cenu někomu svědčit o Kristu, když se vám skoro každý vysměje, že nemá cenu vychovávat své děti, když to vypadá, jako kdyby to na ně nemělo skoro žádný vliv, a mohli bychom pokračovat ještě dlouho.

Apoštol Pavel rozuměl takovým myšlenkám, takovému životu, takovému pokušení. A proto říká s velkou naléhavostí: „Prosím vás, abyste se nedali odradit…“ I já vás spolu s apoštolem naléhavě prosím, žádám vás, milovaní v Kristu, abyste neochabovali, abyste neztráceli srdce, ale byli odvážnými svědky Pána Ježíše Krista. On sám je tím důvodem, On sám je zdrojem síly, On je tím, na koho se musíte dívat a od koho se musíte učit, abyste byli stateční, u Něj musíte hledat všechnu svou sílu a pomoc – a On ji dá. Jenom kvůli Němu vás prosím, buďte odvážní, bezúhonní a ryzí:

  • Filipským 2:15 …Boží děti bez poskvrny uprostřed pokolení pokřiveného a zvráceného. V něm sviťte jako hvězdy, které osvěcují svět.

Ježíš často povzbuzoval své učedníky slovy „nebojte se“ – přijměte toto povzbuzení i z dnešního textu – jestliže jste v Kristu, nebojte se, jste na nejbezpečnějším místě na světě. Neztrácejte srdce jako Petr, který viděl Pána, jak jde po moři a prosil Ho, aby směl jít také. A Pán řekl: „Pojď!“ A Petr šel – ale když viděl vlny a bouřící se moře, začal pochybovat, ztratil srdce, jeho víra ochabla, polevil a ztratil odvahu – a v tu chvíli se začal topit.

  • Matouš 14:30-31 … když viděl, jaký je vítr, přepadl ho strach, začal tonout a vykřikl: ‚Pane, zachraň mne!‘ Ježíš hned vztáhl ruku, uchopil ho a řekl mu: ‚Ty malověrný, proč jsi pochyboval?‘

Ježíš vás drží. On vás vede. Skrze Něj máte přístup k Bohu a přistupujeme k Němu s důvěrou a směle, proto neochabujme. Neztrácejme odvahu ani tehdy, když se přichází nejrůznější soužení. A to je druhý bod našeho kázání:

II. Soužení

  • Ef 3:13 Proto prosím, abyste se nedali odradit tím, že pro vás musím trpět…

V našem textu vidíme ještě jiný druh soužení než je osobní soužení. Je to soužení druhých. A musíme jít ještě dále – Pavel tady říká, že se jde o jeho utrpení pro efezské křesťany. To přesně koresponduje s prvním veršem třetí kapitoly, kde mluví o tom, že je vězněm pro ně.

Už jsme si ukázali, jak máme rozumět tomu, že Pavlovo uvěznění bylo kvůli pohanům – kázal evangelium také pohanům a vedl je k víře v Krista a ke svobodě v Kristu, a nikoliv do okovů Mojžíšova zákona. To byl důvod jeho uvěznění – evangelium Kristovo zvěstované pohanům. Ale Pavel tady říká ještě něco dalšího – říká, že pro tyto křesťany trpí. Co to znamená? Jak tomu máme rozumět? Co chce Pavel říci tím, že trpí pro ně? Je tady nějaké zástupné utrpnení jedněch za druhé?

Myslím, že odpověď není příliš složitá. Apoštol tady navazuje na své vyučování z předchozího oddílu – jak ze třetí kapitoly, tak z druhé poloviny druhé kapitoly, navazuje na vyučování o církvi. Pavel popsal církev jako stavbu, jako společenství, jako tělo Kristovo, jako Boží chrám, jako svatyni svatých a také jako místo vyučování nebeských mocností. Církev není náhodné uskupení lidí, kteří mají společné to, že věří v Pána Ježíše Krista. Boží slovo vidí církev jako jednotku, jako společenství, jako kompaktní celek. Církev je Boží rodina – jedná se tedy o jednotlivce, kteří patří k sobě. Jsou přilepeni k sobě, zapasováni do sebe – jsou jedním tělem, tělem Kristovým.

Velmi často se dnes můžete setkat se dvěma názory, které spolu velmi úzce souvisí – první názor říká, že víra je soukromou záležitostí každého člověka a nikomu do toho nic není, zda někdo věří, či nikoliv. Tento názor říká, že víra má své vymezené působení v soukromí jednotlivce, a potom možná ještě někde ve společenství stejně smýšlejících nebo věřících. Ale víra prý nepatří na veřejnost, člověk by podle své víry neměl jednat ve svém profesním životě a jeho víra by se prostě neměla nějak zásadně projevovat v jeho životě – leda v soukromí, kde to nikdo nevidí. S tím souvisí ten druhý názor, který říká, že křesťan ke své víře nepotřebuje nikoho další, natož církev. Rozumím tomu, že mnoho lidí je zklamaných církví, takže nechtějí být součástí žádné církve, ale do jisté míry souhlasím s tím, že věřit musí každý sám za sebe, ale skutečně žít svou víru je možné jenom ve společenství.

Oba tyto názory, s nimiž se můžete setkat v křesťanských kruzích, vycházejí ze špatného pohledu na to, co je to církev. Církev není individualistická záležitost ani věc konzumní společnosti, kdy někteří lidé přicházejí do církve jako do kina nebo k holiči – aby dostali nějaké služby a zase šli domů podobně jako další lidé, kteří tam jsou s nimi. Písmo mluví o tom, že církev je tělo, jedno tělo, jedna církev. Je to podobné manželství, kdy se muž a žena – to je manželství podle Bible, svazek muže a ženy, kdy se tito dva stávají jedním tělem. To znamená, že jsou odevzdáni jeden druhému, jsou spolu spojeni, svázáni a co se děje jednomu, jako by se dělo i druhému. Žijí nejenom spolu, ale žijí jeden pro druhého, ve prospěch toho druhého, v naprosté vzájemné oddanosti. Právě tak je to s církví – je to společenství křesťanů, kteří jsou oddáni jeden druhému. Proto Bible mluví o domácích víry, proto mluví o duchovní rodině, proto mluví o jednom společném těle. Proto může apoštol napsat, že trpí pro efezské křesťany. A křesťanům v Kolosis píše:

  • Koloským 1:24 Proto se raduji, že nyní trpím za vás a to, co zbývá do míry utrpení Kristových, doplňuji svým utrpením za jeho tělo, to jest církev.

Zde je v originále úplně stejné spojení jako v Ef 3,13 – a bylo vhodnější, aby i zde bylo totéž, co je v listu Efezským – trpím pro vás. Není to kvůli vám, ani místo vás, ale pro váš prospěch. A tak vidíme dvojí smysl v tomto utrpení – když trpí jeden úd církve – zde je to apoštol Pavel, trpí spolu s ním všechny – efezští nebo koloští křesťané. To je jeden význam – sounáležitost těla Kristova. Ale je zde ještě další význam, a to je ve prospěch těchto křesťanů. Ale jaký prospěch jim mohlo přinést uvěznění apoštola?

Jsou zde dvě věci, které chci zmínit – jedna je obecná a jedna je konkrétní. Apoštol Pavel byl vězněm Krista pro pohany. V tom konkrétním slova smyslu to byla Pavlova práce mezi pohany v Efezu a na dalších místech, která ho dovedla do vězení. Je tam jako obhájce evangelia, které jim zvěstoval. Když budete číst knihu Skutků, uvidíte, že Pavel byl pronásledován Židy, kteří chtěli evangelium obrátit v pravý opak. V listu Galatským píše o lidech,

  • Ga 2:4 … kteří předstírali, že jsou bratří, a pokoutně se mezi nás vetřeli s úmyslem slídit po naší svobodě, kterou máme v Kristu, aby nás uvedli do otroctví zákona.

Pavel obhajuje pravost evangelia a je ochoten kvůli tomu snášet vězení i utrpení. V tomto smyslu trpí pro křesťany z pohanů a pro ně vězněm – nemůže ustoupit ani o krok z toho, co mu Bůh zjevil, nemůže zapřít nebo zpochybnit evangelium, které zvěstoval pohanům a je připraven i zemřít.

V tom obecném smyslu je to o té sounáležitosti křesťanů. Pavel svým uvězněním oslavuje Krista a to přinese také slávu církvi, která za ním stojí. V našem sboru máme Carianne, která je vyslaná sborem Christ Our Hope ve Spokane. Její služba tady je nejenom službou jí samotné, ale je také službou celého jejího sboru pro nás a pro Kristovo evangelium v Ústí nad Labem. Ona je tady nejenom za sebe, ale také za svůj sbor a pracuje tady pro jejich slávu.

Podobně když zakládáme nový sbor v Praze, není to práce jenom nás samotných, ale je to také vaše práce, vaše dílo, vaše služba – tím, že za námi stojíte, tím že nás povzbuzujete, tím že nás podporujete a modlíte se za nás. Nejste sice osobně v Praze, ale my tam jsme jako součást tohoto sboru a dokud tam nebude samostatný a nezávislý sbor, bude to služba i sláva tohoto sboru – a i potom, až tam – z Boží milosti – takový sbor vznikne, bude to ovoce služby tohoto sboru. Proto napsal apoštol Pavel Tesalonickým:

  • 1Te 2:19-20 Vždyť kdo je naše naděje, radost a vavřín chlouby před naším Pánem Ježíšem Kristem při jeho příchodu, ne-li právě vy? Ano, vy jste naše sláva a radost.

To není jenom o vztahu mezi staršími církve a církví, i když i to sem patří. Ale je to také o celkové službě a celkové sounáležitosti jedněch s druhými a celé církve. V den Kristova příchodu budou moci říci starší – tito křesťané, tato církev je naší chloubou, protože to jsou Kristovy ovečky, které nám byly svěřeny a které jsme sytili, o které jsme pečovali. A tyto ovečky budou moci říci – tito pastýři jsou naší chloubou, protože jim jsme se s radostí a kvůli Kristu podřizovali, za ně jsme se modlili a jejich službu jsme podporovali celým svým životem. To je sounáležitost a sláva Kristovy církve. A to nás také vede k poslednímu bodu dnešního kázání a tím je:

III. Sláva

  • Efezským 3:13 Proto prosím, abyste se nedali odradit tím, že pro vás musím trpět; vždyť se to obrátí k vaší slávě.

O jaké slávě tady Pavel mluví? A co přesně se obrátí ke slávě křesťanů? To jsou dvě důležité otázky, na které si musíme odpovědět. Už jsem mluvil o slávě, která je součástí celého Kristova těla a souvisí s propojením církve jako těla. Je to sláva, která bude zjevena na konci věků, při příchodu Pána Ježíše Krista. Tehdy zazáří nádhera Kristovy nevěsty – Jan ve svém vidění popisuje nevěstu Beránkovu jako:

  • Zj 21:10-11 … svaté město Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha, zářící Boží slávou; jeho jas jako nejdražší drahokam a jako průzračný křišťál.

To je finální sláva církve, na které budeme mít podíl, milí křesťané. To je sláva, která čeká Kristovu církev, to je sláva, ke které je povolán naprosto každý křesťan, sláva, která je jistotou a cílem každého z nás.

  • Římanům 8:30 … které předem určil, ty také povolal; které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy.

Boží sláva – to je cíl, ke kterému směřujeme. Je to cíl, k němuž jsme byli předurčeni. Ale v našem textu nacházíme ještě něco trochu jiného. Podívejte se do našeho verše – je tady sláva, která souvisí s naším současným životem. Můžeme tomu porozumět, když pochopíme, co se obrátí ke slávě křesťanů. Není to samotné Pavlovo utrpení, co jim obrátí ke slávě, ale je to skutečnost, že neochabnou, že budou stateční i přes Pavlovo utrpení. Ten, kdo stál u zrodu jejich církve, ten, který tři roky ve dne v noci kázal Boží slovo a vyučoval je ve shromážděních a v rodinách, ten, s nímž se s pláčem loučili na břehu moře v Milétu (Sk 20,37), tento muž je nyní v poutech ve vězení a je tam kvůli evangeliu, které jim kázal. Jak snadno by mohla taková zpráva zviklat jejich víru. Jak lehce by to mohlo otřást jejich důvěrou v Pána. Ale Pavel jim říká: „Moje okovy i vaše víra – to všechno bude k vaší slávě.“ Pavlovy okovy byly ke slávě, protože posloužily k rozšíření evangelia a daly Pavlovi možnost kázat králům i císaři. Něco podobného napsal Pavel také církvi do Filipis – bylo to během stejného uvěznění a ve filipské církvi byli lidé, kteří měli velký strach o Pavla, a jejich víra byla otřesena tím, že byl uvězněn a že se ocitl blízko smrti. Ale poslouchejte, co jim Pavel napsal:

  • Filipským 1:12.25-26 Rád bych, bratří, abyste věděli, že to, co mě potkalo, je spíše k prospěchu evangelia… Proto pevně spoléhám, že zůstanu a budu se všemi vámi k vašemu prospěchu a k radosti vaší víry, abyste se mohli mnou ještě více chlubit v Kristu Ježíši, když k vám opět přijdu.

Pavel vede křesťany k tomu, aby se spoléhali na Krista, protože On je jejich slávou. Je slávou, která bude zjevena a je slávou, která se zjevuje už nyní. Bůh poslal svého milovaného Syna – toho, který je nazván září, odleskem Boží slávy, aby za nás položil svůj život, a tentýž Bůh dovolil, aby pohané uvěznili apoštola Pavla a nakonec ho i popravili. V tomto Bohu máme jistotu – jestliže dopustil, aby jeho milovaný Syn byl bičován, ukřižován a potupně usmrcen, potom se skutečně nemusíme bát, jestliže přichází pronásledování a utrpení do životů křesťanů kolem nás i do našeho vlastního. Takové věci se obrátí k naší slávě. A tato sláva je něčím, co přichází od Boha.

Není to lidská sláva – i když mnozí hledají právě takovou a zamilovali si lidskou slávu víc, než slávu Boží, ale je to Boží sláva. A Boží sláva to je něco, co přímo a nerozlučně souvisí s Bohem. Slova, která Písmo používá pro slávu, znamenají záři nebo lesk, odlesk, mohou znamenat také chvála nebo mínění, ve Starém zákoně to slovo znamená tíži, nebo váhu, závažnost. Obecně je to něco důležitého, vážného, čím je daná osoba známá, proslavená, co daná osoba vyzařuje, čím se vyznamenává, co je jejím leskem.

Když Mojžíš postavil na poušti stánek podle Božího příkazu:

  • Exodus 40:34-35 Tu oblak zahalil stan setkávání a příbytek naplnila Hospodinova sláva. Mojžíš nemohl přistoupit ke stanu setkávání, neboť nad ním přebýval oblak a příbytek naplňovala Hospodinova sláva.

Když Boží sláva naplnila chrám, který postavil král Šalomoun, čteme:

  • 2Pa 5:13-14 I naplnil oblak ten dům, dům Hospodinův, takže kněží kvůli tomu oblaku nemohli konat službu, neboť Boží dům naplnila Hospodinova sláva.

Když sestoupila Boží sláva, lidé se nemohli ani pohnout. Toto je Boží sláva, o které Bůh prohlásil, že ji nikomu nedá (Iz 42,8). To je Boží sláva, kterou viděl Izajáš, která byla jako lem roucha a naplňovala celou svatyni (Iz 6,1). To je Boží sláva, která jednoho dne naplní zemi, jako vody přikrývají moře (Ab 2,14). Je to sláva, kterou měl Syn u Otce ještě dříve, než byl svět. Je to sláva, kterou dal Otec Synovi, o které čteme v Kristově modlitbě:

  • Jan 17:22 Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim…

Vracíme se zpátky na začátek – Pavel povzbuzoval křesťany, aby neochabovali kvůli Kristu. On je jejich slávou. Jeho sláva byla v tom, že na sebe vzal svůj kříž a šel až na smrt, aby vykoupil svůj lid. Pokořil se až k smrti. To je důvod, proč Pavel píše, že se raději bude chlubit svými slabostmi, protože na nich se ukáže Boží moc (2K 12,9) a s nimi je spojena Boží sláva.

Milovaní svatí, Kristus nám daroval svou slávu. Stejnou slávu, kterou oslavil Otce, když byl na zemi. Oslavil Ho svou poslušností, věrností, oddaností, odvahou. Nyní dal tuto slávu nám, abychom oslavili my Jeho – poslušností, věrností, oddaností, odvahou. Nyní volá nás, abychom neochabovali ve víře, ale abychom se dívali k tomu, který nás jednoho dne přijme do své slávy.

  • 1 Petrův 2:19-20 V tom je totiž milost, když někdo pro svědomí odpovědné Bohu snáší bolest a trpí nevinně. Jaká však sláva, jestliže budete trpělivě snášet rány za to, že hřešíte? Ale budete-li trpělivě snášet soužení, ač jednáte dobře, to je milost před Bohem.

Skrze evangelium jste dostali milost, se kterou je spojená věčná sláva, Kristova sláva. Tato sláva má na nás být zjevena již nyní – když vytrváme ve víře navzdory světu, navzdory ďáblu, navzdory pokušení a hříchu, navzdory pronásledování i smrti. Bůh nás povolal k tomu, abychom šli a vytrvali.

  • Efezským 2,10 Vždyť jsme jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům, které Bůh předem připravil, abychom v nich žili.

Pojďme tedy ke svému Stvořiteli, přistupme odvážně k Pánovi slávy, poklekněme před tváří svého nebeského Otce a vzdejme Mu čest a slávu za to, že vede naší víru od počátku až do konce. Amen. 

PřílohaVelikost
ef3-13-osnova.pdf295.48 KB

Theme by Danetsoft and Danang Probo Sayekti inspired by Maksimer