Věčný kněz podle melchisedechova řádu

Verze pro tiskVytvořit PDF

Abychom pochopili celou problematiku Melchisedecha, musíme nejprve pochopit širší souvislosti, především vztah a rozdíl mezi starou, mojžíšskou, tj. sínajskou smlouvou a novou, Kristovou, tj. sijónskou smlouvou; rozdíl mezi Hagarou a Sárou; rozdíl mezi starým Božím lidem tj. etnickým Izraelem a novým Božím lidem tj. církví v níž etnický původ nerozhoduje. Z těchto a dalších paralel tedy souběžností, nám vyplyne i rozdíl mezi Abrahamem, totiž Áronovským kněžstvím, a kněžstvím Kristovým – podle řádu Melchisedecha. Tady jsou ty širší souvislosti:

1. Širší souvislost: Naplnění slibů

Na Starý zákon můžeme pohlížet jako na slib a na Nový zákon jako na naplnění tohoto starozákonního slibu. Starý zákon jsou fyzické předobrazy, nový zákon je duchovní skutečnost. Starý zákon jsou tedy fyzické předobrazy Krista, Nový zákon je duchovní skutečnost, je to Kristus sám!

Starý zákon neustále připomínal, že v posledních dnech přijde Mesiáš a ustanoví novou a lepší smlouvu než byla ta stará, která sloužila smrti, protože byla založena na liteře Zákona. Ta nová smlouva bude dokonalá, protože bude založena na oživujícím Božím Duchu. Pouze Kristus byl schopen naplnit starou smlouvu a tak vykoupit svůj lid. Všechna starozákonní zaslíbení byla, a jsou již dnes, v tomto okamžiku, naplněna v našem Pánu Ježíši Kristu. Zde je důkaz:

  • Ke všem zaslíbením Božím kolik jich jen jest, bylo v něm řečeno `Ano´. A proto skrze něho zní i naše `Amen´ k slávě Boží. (2 Korintským 1:20)

Na naplnění staré smlouvy v nové smlouvě Pána Ježíše Krista poukazoval již Mojžíš. Ten velmi dobře chápal, že jeho úkol byl pouze přechodný, obrazný, ale záslibný. Věděl, že ten pravý a konečný prorok, jenž vyvede všechen Boží lid, ze židů i z pohanů, do skutečné zaslíbené nebeské země, kde budou příbytky vybudovány samotným Bohem, teprve přijde!

  • Bůh však tímto způsobem vyplnil, co předem ohlásil ústy všech proroků, že jeho Mesiáš bude trpět … Mojžíš řekl: `Hospodin, náš Bůh, vám povolá proroka [=Krista] z vašich bratří [=etnických židů], jako jsem já; toho budete poslouchat ve všem, co vám řekne.´ A `každý, kdo toho proroka neuposlechne, bude vyhlazen z mého lidu´ [=Mojžíš věděl, že všichni v Kristu jsou Boží izraelský lid]. Také všichni ostatní proroci, kolik jich jen od Samuele bylo, přinášeli zvěst právě o těchto dnech [=o dnech církve!]. Vás [=kdo jste v Kristu] se týkají zaslíbení proroků i smlouva, kterou Bůh uzavřel s vašimi otci, když řekl Abrahamovi: `V tvém potomstvu budou požehnány všechny národy na zemi [=nejenom etničtí židé].´ Především pro vás [=etnické židy] povolal svého služebníka [=Krista] a poslal ho k vám, aby vám přinesl požehnání a odvrátil každého od jeho hříchů. (Skutky 3:18,22-26)

Boží zaslíbení, která Bůh vyslovil ústy svých starozákonních proroků, vyplnil skrze svého Syna. Kristus je ten jediný zprostředkovatel věčné Nové smlouvy. On vládne na nebeských výsostech jako Pán a Král svému království, jež není z tohoto světa. Proto, ani jeho zaslíbený lid ze židů a z pohanů nepatří tomuto světu, ale má občanství v nebesích.

Kristus je tím Apoštolem a Nejvyšším Knězem našeho vyznání. O něm nám již psal prorok Jeremjáš. Jeremjáš nemluvil výhradně k národnímu Izraeli [viz Ř 9:6], mluvil k Božímu Izraeli ke všem vyvoleným ze všech pronárodů. Naplnění slibů se přece vztahuje na Abrahamovo potomstvo a ten je otcem nejen židů, ale i hlučícího davu pronárodů, [viz Genesis 17:4]!

  • Avšak Ježíš dosáhl vznešenější služby, právě tak jako je prostředníkem vyšší smlouvy, založené na lepších zaslíbeních. Kdyby totiž ta první smlouva byla bez vady, nebylo by třeba připravovat druhou. Ale když Bůh kárá svůj lid, říká [=Jr 31:31-34]: `Hle, přicházejí dny, praví Hospodin, kdy s domem izraelským i s domem judským uzavřu smlouvu novou, ne jako byla ta smlouva, kterou jsem uzavřel s jejich otci v den [=na Sínaji], kdy jsem je vzal za ruku, abych je vyvedl ze země egyptské. Neboť oni nezůstali v mé smlouvě, a já jsem se jich zřekl, praví Hospodin. A toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, praví Hospodin: Dám své zákony do jejich mysli a napíšu jim je na srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. Pak už nebude učit druh druha a bratr bratra a nebude vybízet: `Poznej Pána´, protože mě budou znát všichni, od nejmenšího až do největšího. Slituji se nad jejich nepravostmi a na jejich hříchy už nevzpomenu.´ Když Bůh mluví o nové smlouvě, říká tím, že první je zastaralá. Co je zastaralé a vetché [=ústy Jeremjáše], blíží se zániku. (Židům 8:6-13)

Věk církve, věk mezi oběma Kristovými příchody je věk posledních dnů, v kterém k nám Bůh promlouvá ne skrze proroky, ale skrze svého Syna, Ježíše Krista:

  • Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků; v tomto posledním čase [=posledních dnech] k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky.  (Židům 1:1-2)

Starý zákon je tedy o Kristu a jeho těle (církvi), Nový zákon je Kristus a jeho tělo (církev)! Mojžíš v podstatě varuje pokristovské generace Božího Izraele [Dt 18:15-19; Sk 7:37; J 1:21,25; Mt 17:5; Lv 23:23-32; Ž 2:12]:

Poslouchejte Krista nebo zahynete. Já a všichni proroci, kolik jich jen bylo, ukazujeme „pouze“ na něj. Vzhlížejte ke skutečnosti, jež je zprostředkovaná Synem. Nevzhlížejte ke starozákonním stínům a předobrazům, které Kristovu skutečnost jen nastínili.

Veškeré Boží zaslíbení je obsaženo v plném Božství Ježíše Krista. Starozákonný slib byl předjímajícím očekáváním. Novozákonné naplnění v Kristu je lepší, protože je dokonalé a dokonané. Kristus je tou věčnou sijónskou (ne sínajskou) smlouvou!

  • Já Hospodin jsem tě povolal ve spravedlnosti a uchopil tě za ruku; budu tě opatrovat, dám tě za smlouvu lidu a za světlo pronárodům, abys otvíral slepé oči, abys vyváděl vězně ze žaláře, z věznic ty, kdo sedí v temnotě [=kdo jsou uvězněni v satanově otroctví]. (Izajáš 42:6-7)
  • Toto praví Hospodin: Odpovím ti v čase přízně [=v den Kristovy oběti], pomohu ti v den spásy, bude tě opatrovat, dám tě za smlouvu lidu, abys pozvedl zemi a zpustošená dědictví vrátil, abys řekl vězňům [=všem uvězněným v hříchu bez Krista]: „Vyjděte“, těm, kdo jsou v temnotách: „Ukažte se!“ Při cestách se budou pást a na všech holých návrších naleznou pastvu.  (Izajáš 49:8-9)

Ta pastva je Kristus. Nová smlouva je kvalitativně nadřazená staré, protože její podstata není neživá, odsuzující a zabíjející litera, ale živý Kristus. Jak řekl Pavel:

  • Těm, kteří jsou bez zákona, byl jsem bez zákona, abych získal ty, kteří jsou bez zákona - i když před Bohem nejsem bez zákona, neboť mým zákonem je Kristus. (1 Korintským 9:21)

2. Širší souvislost: Kniha Židům

Nosná myšlenka knihy Židům je, že starozákonní zaslíbení jsou naplněna v Kristu. V 1. kapitole čteme, že Kristovo postavení je vyšší než postavení andělů:

  • A když chce uvést Prvorozeného do světa, praví opět: `Ať se mu pokloní všichni andělé Boží!´ O andělích je řečeno: `Jeho andělé jsou vanutí větru a jeho služebníci plápolající oheň.´  (Židům 1:6-7)

Také se dočteme, že Syn Boží, Ježíš Kristus je Bůh:

  • O Synovi však: `Tvůj trůn, Bože, je na věky věků a žezlo práva je žezlem tvého království, Miluješ spravedlnost a nenávidíš nepravost, proto pomazal tě, Bože, Bůh tvůj olejem radosti nad všechny tvé druhy.´ A dále: `Ty, Pane, jsi na počátku založil zemi, i nebesa jsou dílem tvých rukou.  (Židům 1:8-10)

Ve 2. kapitole se dovídáme, že Boží lid, to jsou jeho zaslíbení a vyvolení, bude přiveden skrze Krista do Boží slávy:

  • Bylo přirozené, že Bůh, pro něhož je vše a skrze něhož je vše, přivedl mnoho synů k slávě, když skrze utrpení učinil dokonalým původce jejich spásy. A on, který posvěcuje, i ti, kdo jsou posvěcováni, jsou z téhož Otce. Proto se nestydí nazývat je svými bratry, když říká: (Židům 2:10-11)

Dále se dočítáme, že ti, které Bůh uvádí do slávy, jsou totiž Abrahamovým potomstvem z židů a pohanů:

  • Protože sourozence spojuje krev a tělo, i on se stal jedním z nich, aby svou smrtí zbavil moci toho, kdo smrtí vládne, totiž ďábla, a aby tak vysvobodil ty, kdo byli strachem před smrtí drženi po celý život v otroctví. Neujímá se přece andělů, ale `ujímá se potomků Abrahamových´. (Židům 2:14-16)

Ve 3. kapitole Židům nás pisatel důrazně nabádá, abychom si hleděli Krista:

  • Proto, bratří, vy, kteří jste svatí a máte účast na nebeském povolání, hleďte na apoštola a velekněze našeho vyznání, Ježíše: byl věrný tomu, kdo jej ustanovil, jako i `Mojžíš byl věrný v celém Božím domě´. (Židům 3:1-2)

Prostředník staré smlouvy, Mojžíš, byl věrný služebník v celém Božím domě, zatím co Kristus je věrný Syn nad celým Božím domem. Kdo je Božím domem a chrámem je zřejmé – je to Abrahamovo potomstvo, zaslíbení židé a pohané.

  • Mojžíš byl věrný v celém Božím domě, ale jen jako služebník, který měl dosvědčit to, co teprve bude vysloveno. Kristus však jako Syn je nad celým Božím domem. A tímto Božím domem jsme my, pokud si až do konce zachováme smělou jistotu a radostnou naději. (Židům 3:5-6)

Mojžíš, prostředník staré smlouvy, je pouze typem Ježíše Krista, který je ve všem nadřazený prostředník nové smlouvy. Stavitel domu je přece vždy nadřazen všem svým stavebním nástrojům, jako byl např. Mojžíš.

Ve 3. a 4. kapitole nám Duch Boží sděluje, že pravé sobotní odpočinutí máme v Kristu [viz. Žd 4:9]. Odpočinek v něm je nad každé lidské pomyšlení.

  • Nemáme přece velekněze, který není schopen mít soucit s našimi slabostmi; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu. Přistupme tedy směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas. (Židům 4:15-16)

3. Širší souvislost: Předobraz a typ nového kněžství

Přicházíme k jádru našeho zamyšlení. Kristus je věčný Kněz podle Melchisedechova řádu:

  • A na jiném místě říká: `Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchisedechova.´  (Židům 5:6)

Zde se pisatel knihy Židům v podstatě odvolává na 110. žalm:

  • Hospodin přísahal a nebude želet: Ty jsi kněz navěky podle Malkísedekova řádu.  (Žalm 110:4)

Tady bylo to starozákonní zaslíbení; starozákonní předobraz! Pisatel knihy Židům ale ukazuje, jak toto zaslíbení bylo naplněno v Kristu:

  • V ní [=dané naději] jsme bezpečně a pevně zakotveni, jí pronikáme až do nitra nebeské svatyně, kam jako první za nás vstoupil Ježíš, kněz na věky podle řádu Melchisedechova.  (Židům 6:19-20)

Když Ježíš na kříži skonal, roztrhla se chrámová opona, za kterou mohl do nejsvětější svatyně jen nejvyšší velekněz. V Knězi Ježíši, podle řádu Melchidesechova, již pronikáme nikoli do dočasné, pozemské, chrámové svatyně, nýbrž do nebeské svatyně!

Odkud se vlastně Melchisedech vzal? Kdo je to? Je to taková prazvláštní biblická postava!? Málokdy se o něm káže nebo píše, protože náhle přichází odnikud, nakrátko se objeví, pak zmizí a nezanechává po sobě žádné stopy. Všechno co o Melchisedechovi ze Starého zákona víme je toto:

  • A šálemský král Malkísedek přinesl chléb a víno; byl totiž knězem Boha Nejvyššího. Požehnal mu: „Požehnán buď Abram Bohu Nejvyššímu, jemuž patří nebesa i země. Požehnán buď sám Bůh Nejvyšší, jenž ti vydal do rukou tvé protivníky.“ Tehdy mu dal Abram desátek ze všeho.  (Genesis 14:18-20)

Kromě již citovaného 110. žalmu, v němž se Hospodin zapřisáhl, že Mesiáš, Ježíš Kristus, bude knězem podle Melchisedechova řádu, Starý zákon o tomto podivně zastřeném knězi Boha nejvyššího mlčí. Navzdory těmto pouhým dvěma starozákonním předobrazům Kristova kněžství v Melchisedechově kněžství; pisatel knihy Židům odkazuje téměř polovinu své knihy na Kristovo kněžství podle řádu Melchisedechova!

Víme již, že Melchisedech byl vyzdvižen i nad Abrahama o kterém víme nesrovnatelně víc. Melchisedech totiž Abramovi požehnal. Vyšší přece žehná nižšímu. Abram potom dal Melchisedechovi desátek ze všeho, což je důkaz Abramovi podřízenosti Melchisedechovi.

Každý starozákonní fyzický předobraz, představoval nějakou novozákonní duchovní realitu (skutečnost).

Například, židovská pascha byla svým způsobem fyzická forma, druh, typ Kristova kříže, která jej sice zobrazovala, ale nepředpovídala. Samotný Kristův kříž, protějšek, antityp paschy, bylo vynoření starozákonního principu, druhu, způsobu téže základní myšlenky, téže zásady ve vyšší, totiž duchovně reálné formě. Nebo, starozákonní Izrael byl fyzický druh, typ, princip Božího lidu, stačilo se do něj jen fyzicky narodit. Naproti tomu novozákonní církev, Kristovo tělo, Boží chrám je antityp fyzického Izraele, protože již není zobrazujícím principem, ani typem, ani druhem Božího lidu, nýbrž je již konečným, reálným, skutečným duchovním lidem do kterého se nevstupuje skrze fyzické Abrahamovy geny, ale skrze Boží „geny“ narozením z Ducha svatého bez ohledu na fyzickou příslušnost. Pravými Abrahamovými potomky a Boži dětmi jsou všichni zaslíbení z židů a nežidů [Ř 9:7-8]. Takovými příklady bychom mohli dlouho pokračovat…

Pokračujme tedy. Melchisedechovo kněžství v Gn 14:18-20 sice neslibovalo přicházející Kristovo kněžství (jako Žalm 110:4), ale zobrazovalo jej druhově, způsobově, kvalitativně a typově. Kristovo kněžství podle Melchisedechova typu se zásadně liší od áronovského kněžství. Konečná, věčná, duchovní realita, antityp Melchisedechova kněžství je Kristovo kněžství. Je to opět vynoření starozákonního principu, druhu, způsobu nebo typu téže základní myšlenky, téže zásady, ale ve vyšší, slavnější formě.

Zásada Melchisedechova kněžství byla nadřazena zásadě Áronova kněžství, protože zásada Áronova kněžství vězela v poslušnosti zákonu:

  • Kdyby služba levitských kněží, která vedla lid k poslušnosti zákona, přinesla dokonalost, nač by ještě bylo třeba ustanovovat jiného kněze podle řádu Melchisedechova, a nezůstat při kněžství podle řádu Áronova?  (Židům 7:11)

Kdo je Melchisedech z Gn 14:18-20?

Někdo si myslí, že to byl anděl. Osobně jsem si dlouho myslel, že Melchisedech bylo jakési „předvtělení“ samotného Krista. Dnes se přikláním k výkladu, že Melchisedech byl historickou osobností, jehož kněžství bylo druhem (typem) kněžství Ježíše Krista.

První vlastnost Boha, tedy i Krista je – že je. Jeho jméno je JSEM, proto vlastní nepodmíněnou existenci (Ex 3:14). Melchisedech musel tedy způsobově (typově), ne tělesně, splňovat tuto věčnou Boží vlastnost:

  • Je bez otce, bez matky, bez předků, jeho dny nemají počátek a jeho život je bez konce. A tak podoben Synu Božímu zůstává knězem navždy.  (Židům 7:3)

Kdyby byl Melchisedech „předvtělením“ Krista, tedy Kristem samotným, potom by v předešlém verši nemohlo být napsáno, že je „podoben Synu Božímu“, ale muselo by být napsáno, že „je syn Boží“. K této problematice se ještě vrátíme. Tomu, že Melchisedech nebyl samotný Kristus, nasvědčuje i text o 12 veršů níže, který říká, že je ustanoven jiný kněz (Kristus), jenž je druhově, typově podobný knězi Melchisedechovi:

  • To vše je ještě zřejmější, když podobně jako Melchisedech je ustanoven jiný kněz [=Kristus] (Židům 7:15)

Další starozákonní požadavek na kněžství bylo, že kněz musel být člověk, protože jenom člověk mohl zastupovat člověka:

  • Každý velekněz, vybraný z lidí, bývá ustanoven jako zástupce lidí před Bohem, aby přinášel dary i oběti za hříchy.  (Židům 5:1)

Rozhodně můžeme vyloučit možnost, že Melchisedech byl anděl, protože jenom člověk může zastupovat člověka před Bohem. Dnes věřím, že Melchisedech nemohl být ani „předvtělený“ Kristus, protože jeho vtělení, narození z panny (inkarnace) se událo asi o 1600 let později:

  • Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.  (Filipským 2:6-8)

Kristus nás může před Bohem zastupovat jako nejvyšší kněz, protože se stal člověkem. Stal se posledním Adamem [1K 15:45]. Tak jako zástupce rodiny musí pocházet z rodiny, tak jako vyslanec musí být občanem země, kterou reprezentuje, tak pouze člověk mohl zastupovat člověka (lid) v potrestání za hřích:

  • Bůh učinil to, co bylo zákonu nemožné pro lidskou slabost: Jako oběť za hřích poslal svého vlastního Syna v těle, jako má hříšný člověk, aby na lidském těle odsoudil hřích. (Římanům 8:3) 

Nesrovnáváme dva muže, srovnáváme dvoje kněžství

Vraťme se podrobněji k tomuto verši:

  • Je bez otce, bez matky, bez předků, jeho dny nemají počátek a jeho život je bez konce. A tak podoben Synu Božímu zůstává knězem navždy.  (Židům 7:3)

Na první pohled se přece zdá, že Melchisedech nemůže být člověk! Každý přirozený člověk má přece lidské rodiče a jeho tělesná pouť jednou skončí. Jak může tedy člověk Melchisedech zůstat knězem navždy?

Řešení je pouze jediné. Pisatel knihy Židům nesrovnává dva skutečné, historicky existující muže, Melchisedecha a Ježíše Krista, ale srovnává dvoje kněžství; kněžství Melchisedechovo a kněžství Kristovo. Bůh ve své prozřetelnosti povolal člověka Melchisedecha do takového kněžství, které by zobrazovalo způsob, typ kněžství Ježíše Krista. Dále, pisatel Židům zde nemůže srovnávat dva muže, protože verš (Žd 7:3) tvrdí „je bez otce, bez matky“ a dobře víme, že Ježíš Kristus měl jak matku (pannu Marii) tak Otce (Ducha svatého). Ježíš měl také počátek, když se narodil v Betlémě, přestože verš (Žd 7:3) tvrdí „jeho dny nemají počátek“.

Melchisedech musel mít jak tělesného otce, tak matku, nikde není napsáno, že se nenarodil. Zde je jádro věci. Jeho kněžství nebylo založeno na předcích, ani na otci ani na matce. Melchisedech byl podle (Žd 7:3) knězem „bez předků“ totiž bez rodokmene! V levitském kněžství byl ale rodokmen tou jedinou kvalifikací jak se stát knězem. Starozákonní kněžství se nedalo ani koupit, ani jmenovat, ani zvolit, ani uchvátit. Starozákonní kněžství bylo založeno na rodokmenu, na levitských Áronových předcích. Starosmluvní kněžská kvalifikace závisela na tom, kdo byl tvůj otec, zda byl Levita a zda přímým potomkem Árona. Řád Melchisedechova kněžství tedy vůbec nezapadal do řádu starozákonního kněžství Izraele. Rodokmeny byly ve starozakonním a starosmluvním věku klíčové. První kapitola první knihy Nového zákona začíná starozákonným kdo počal koho až po Krista. Po Kristu rodokmeny ustávají a vůbec nezáleží na tom, kdo jsou naši pokrevní předci. Jediný platný „rodokmen“ je, abychom se znovu narodili z Ducha Božího, abychom byli duchovními potomky Abrahama, abychom měli jeho víru. Děti Boží nejsou pokrevní děti, ale dětmi Božími jsou ty, které jsou zaslíbené jak se dočteme v Římanům 9:6-8. To, že po Kristu, rodokmen předků již nehrál žádnou roli bylo pro novou smlouvu naprosto nezbytné. Kdyby starozákonní rodokmeny platily dodnes, Ježíš by se nemohl kvalifikovat na kněze. Ježíš byl totiž z Judova ne z Leviho kmene. I kdyby byl Ježíš skrze Marii Levita, tak by se přesto nekvalifikoval, protože jeho nebeský Otec jistě není přímý potomek Árona.

Nová smlouva, kterou ustanovil Kristus, protože On je tou smlouvou, však zaručuje nesrovnatelně lepší „zastupitelství“, tj. kněžství, než bylo to staré áronovské. V Kristu je vše nové. Ježíš Kristus je knězem podle řádu, druhu, způsobu, tj. typu Melchisedechova kněžství proto, že Melchisedech byl jmenován knězem přímo samotným Bohem, aniž by jej podmiňoval áronovský rodokmen nebo 20-letá délka kněžské služby od 30 do 50 let věku jak nařizoval zákon. Kněze Melchisedecha Bůh ustanovil proto, aby starozákonní židovští svatí poznali, že konečné, věčné kněžství, nebude áronovského, nýbrž melchisedechovského typu. Židé měli jasné proroctví, že jejich zaběhnuté áronovské kněžství jednoho dne skončí. 110-sátý žalm popisuje kněžství Pána Ježíše Krista právě podle Melchidesechova řádu:

  • Davidův, žalm. Výrok Hospodinův mému pánu: „Zasedni po mé pravici, já ti položím tvé nepřátele za podnoží k nohám.“ Hospodin vztáhne žezlo tvé moci ze Sijónu. Panuj uprostřed svých nepřátel! Tvůj lid přijde dobrovolně v den, kdy pohotovost svoláš; v nádheře svatyně jak rosa z lůna úsvitu se objeví tvé mužstvo. Hospodin přísahal a nebude želet: Ty [=Ježíši Kriste] jsi kněz navěky podle Malkísedekova řádu…  (Žalm 110:1-4)

Před tímto kněžstvím se sklonil i Abraham a v něm i všichni jeho duchovní potomci, totiž církev! Zopakujme si celý klíčový úsek z knihy Židům. Melchisedech je typ Kristova, v žádném případě áronovského kněžství:

  • Tento Melchisedech, král Sálemu a kněz nejvyššího Boha, vyšel vstříc Abrahamovi, když se vracel po vítězství nad králi. Požehnal mu a Abraham mu z veškeré kořisti dal desátý díl. Jméno Melchisedech se vykládá jako král spravedlnosti, král Sálemu pak znamená král pokoje. Je bez otce, bez matky, bez předků, jeho dny nemají počátek a jeho život je bez konce. A tak podoben Synu Božímu zůstává knězem navždy. Hleďte, jak vznešený je ten, jemuž sám praotec Abraham dal jako desátek nejlepší část své kořisti. Levité, pověření kněžskou službou, mají podle zákona příkaz brát desátky od Božího lidu, to jest od svých bratří, ačkoli všichni pocházejí z Abrahamova rodu. Od Abrahama však dostal desátek ten, který nepocházel z rodu Levi, a Abraham, který měl zaslíbení, přijal od něho požehnání. A není sporu, že větší žehná menšímu. Levité dostávají desátky jako smrtelní lidé, Melchisedech však jako ten, o kom Písmo svědčí, že žije. Prostřednictvím Abrahamovým dal tak desátky i Levi, který sám desátky přijímá. Ještě se totiž nenarodil a byl v těle svého praotce Abrahama, když mu Melchisedech vyšel vstříc. Kdyby služba levitských kněží, která vedla lid k poslušnosti zákona, přinesla dokonalost, nač by ještě bylo třeba ustanovovat jiného kněze podle řádu Melchisedechova, a nezůstat při kněžství podle řádu Áronova? Avšak mění-li se kněžství, nutně nastává i změna zákona. A ten, na nějž se to slovo vztahuje, pocházel z jiného pokolení, z něhož nikdo nekonal službu u oltáře. Je dobře známo, že náš Pán pocházel z Judy, a u Mojžíše není zmínky o kněžích z tohoto pokolení. To vše je ještě zřejmější, když podobně jako Melchisedech je ustanoven jiný kněz ne podle zákona o tělesném původu, nýbrž na základě svého nepomíjejícího života, jak se o něm svědčí: `Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchisedechova.´ Tím se ovšem ruší předchozí příkaz jako neúčinný a neužitečný - zákon totiž nic nepřivedl k dokonalosti - avšak na jeho místo přichází lepší naděje, jejíž mocí přistupujeme až k Bohu. A navíc se to nestalo bez přísahy. Levité se totiž stávali kněžími bez Boží přísahy. Ježíš však se jím stal s přísahou; vždyť mu bylo řečeno: `Hospodin přísahal a nebude toho litovat: Ty jsi kněz navěky.´ Proto se Ježíš stal ručitelem lepší smlouvy. A dále: Levitských kněží muselo být mnoho, protože umírali a nemohli sloužit trvale. Ježíšovo kněžství však nepřechází na jiného, neboť on zůstává navěky. Proto přináší dokonalé spasení těm, kdo skrze něho přistupují k Bohu; je stále živ a přimlouvá se za ně. To je ten velekněz, jakého jsme potřebovali: svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků a vyvýšený nad nebesa, který nemusí jako dřívější velekněží denně přinášet oběti napřed za vlastní hříchy a pak teprve za hříchy lidu. Ježíš to učinil jednou provždy, když obětoval sebe sama. Zákon totiž ustanovuje za velekněze lidi, podléhající slabosti, ale slovo přísahy, dané až po zákonu, ustanovuje Syna navěky dokonalého. (Židům 7:1-28)

Na závěr můžeme bezpečně prohlásit, že Melchidesechovo kněžství starozákonním židům zvěstovalo, že přijde doba, kdy áronovské kněžství zanikne. Po Kristově ukřižování, od nastolení věčného Kristova kněžství, které je založeno na stejných zásadách jako Melchisedechovo kněžství, judaismus skončil!

Ježíš Kristus se narodil pod starou smlouvou, žil pod ní a zemřel pod její kletbou:

  • On `na svém těle vzal naše hříchy´ na kříž, abychom zemřeli hříchům a byli živi spravedlnosti. (1 Petrův 2:24)

Chrámová opona se roztrhla a jeho lid má v Kristu přístup k Bohu. Ne jednou za rok, ale bez ustání, vždyť jeho lid je chrám Boží.

Jsme-li v Kristu vše je nové: naše postavení v Kristu, náš přístup k Bohu, naše jméno, máme novou oběť, nového kněze, zástupce, zprostředkovatele, máme nový zákon a to je Kristus, máme nové království, nové narození, novou smlouvu. Vše je nové, dokonalé a úplné.

  • Avšak mění-li se kněžství, nutně nastává i změna zákona.  (Židům 7:12)
  • … před Bohem nejsem bez zákona, neboť mým zákonem je Kristus. (1 Korintským 9:21)

AMEN

PřílohaVelikost
melchisedech-osnova.pdf50.02 KB

Theme by Danetsoft and Danang Probo Sayekti inspired by Maksimer