Vězeň kvůli Pánu (Ef 3,1)

Tomu, kdo zvítězí…

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 12. dubna 2015

Pokoj vám a milost milovaní svatí, milí přátelé. Dneska dopoledne zaměříme svou pozornost na další text z Božího slova, na první verš třetí kapitoly. Ale než to uděláme, musíme si povědět něco o třetí kapitole jako celku. Apoštol Pavel dál pokračuje ve svém výkladu toho, co je to církev, už jsme viděli veliké věci ve druhé polovině druhé kapitoly, ale před námi jsou ještě další – a skutečně se nejedná o nic malého – jsou to myšlenky, které doslova berou dech, které ohromují svou velikostí, hloubkou, nádherou a mocí. Pomysleme třeba jen na „tajemství, které bylo od věků ukryté v Bohu, který vše stvořil“ (v. 9) a které bylo nyní vyneseno na světlo! O jakých to věcech tady mluvíme!

To jsou skutečné hlubiny Boží. Nebo závěr třetí kapitoly:

  • Ef 3:20-21 Tomu pak, který působením své moci mezi námi může učinit neskonale víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit, jemu samému buď sláva v církvi a v Kristu Ježíši po všecka pokolení na věky věků!

Velká část třetí kapitoly (jedna třetina) je opět modlitbou. A stojí za to naučit se tuto modlitbu zpaměti a modlit se tato slova Písma. Skloňme i my nyní své hlavy v modlitbě a prosme Pána o jeho požehnání a vedení. 

Máme před sebou první verš třetí kapitoly, kde stojí:

  • Efezským 3:1 Proto jsem já, Pavel, vězněm Krista Ježíše pro vás pohany.

Ekumenický překlad nám tu předkládá ucelenou větu, která mluví o Pavlovi. Ale v originálním textu je tento první verš jenom začátkem věty a tato věta pak pokračuje ve verši 13. Jedenáct veršů (v. 2-12), které mezi prvním a třináctým veršem, je čtvrté nejdelší souvětí v listu Efezským. Pavel začal větu, ale v její polovině potřeboval znovu vysvětlit a probloubit to, o čem mluvil ve druhé kapitole a proto vkládá do této věty vsuvku – dlouhé souvětí, které máme v češtině rozdělené hned do několika větných celků.

Tok Pavlových myšlenek můžeme dobře vidět třeba u Pavlíka:

  • Efezským 3:1.13 Z této příčiny já, Pavel, vězeň Krista Ježíše pro vás, národy, proto prosím, byste neochabovali při mých strastech pro vás; to je vaše sláva.

Takto vypadá celá Pavlova prosba, jeho výzva křesťanům – neochabujte ve víře, nedejte se odradit mým vězením. Pavel odkazuje na předchozí věci, které napsal ve druhé kapitole a zároveň přidává další vysvětlení, v nichž ukazuje, proč křesťané nemají ochabovat ve víře, proč se nemají nechat odradit tím, že někdo trpí kvůli své víře. Na tuto myšlenku se dnes zaměříme – soužení, útrapy a pronásledování pro Krista. Z našeho textu si ukážeme, že nejrůznější soužení a útrapy, ale především pak pronásledování pro Krista patří ke křesťanskému životu. Vysvětlíme si, jak se s těmito věcmi, a především s pronásledováním – a jedno jestli svým nebo cizím – můžeme vyrovnat a nakonec uvidíme, na co máme soustředit svou pozornost bez ohledu na to, zda procházíme soužením, či nikoliv. Pojďme k prvnímu bodu:

I. Soužení a útrapy

My, křesťané v České republice, žijeme v takové době a na takovém místě ve světě a v historii, kdy sice slyšíme o mnoha souženích církve, ale z Boží milosti jsme většiny z nich v tuto chvíli ušetřeni. To je něco, za co bychom měli být Bohu neustále vděční a měli bychom Mu za to vzdávat chválu.

A. Soužení a útrapy

Ale na druhé straně nemůžeme nevidět, že všichni procházíme nejrůznějšími těžkostmi a souženími – a já nechci nijak zpochybnit jejich vážnost, závažnost a hloubku, protože mnohé z toho, co prožíváme, je opravdu těžké a vážné. Ale musíme pamatovat na to, že většina těch věcí, kterými nyní procházíme, jsou „běžnými“ těžkostmi, s nimiž se musí vyrovnávat většina lidí bez ohledu na to, zda jsou křesťany, či nikoliv. Jsou to věci, které souvisí se soužením tohoto přítomného – a Boží slovo dodává „zlého“ (Ga 1,4) – věku. Jsme sice z tohoto zlého věku vysvobozeni, ale nejsme z něj vychváceni. Ono vysbovození z tohoto zlého věku znamená, že nebudeme odsouzeni společně s tímto světem, neponeseme stejný úděl jako tento svět. Přesto však musíme v tomto světě žít a zakoušet některá soužení, která souvisí s důsledky Adamova pádu, souvisí s hříchem – a to jak obecně, tak konkrétně.

V tom obecném slova smyslu musíme mluvit o důsledcích hříchu v kontextu smrti, v kontextu nemocí, v kontextu těžkostí, s nimiž se potýkáme, abychom uživili sebe a svou rodinu, abychom si vydělali na svůj každodenní chléb, abychom žili v nějakých přijatelných vztazích, které budou vždycky do určité míry porušené hříchem, abychom zakoušeli nějakou přijatelnou míru spravedlnosti, která opět bude vždycky poznamenaná lidským hříchem. A toto jsou věci, s nimiž se potýkají křesťané i nekřesťané. Patří sem to, čeho jsme svědky dnes a denně – a to je např. skutečnost, že lidé umírají a nevyhne se to ani nám samotným a našim nejbližším, lidé jsou nemocní – mají vážné a těžké nemoci, jsou různě postižení, obtížně sháníme práci, abychom se uživili, patří sem sociální nespravedlnost, ale i právní nespravedlnost atd.

V tom konkrétním slova smyslu mluvíme o důsledcích konkrétních hříchů, kterých se sami dopouštíme. I na tomto místě budeme mluvit o něčem, co je vlastní křesťanům stejně jako nekřesťanům, ale musíme si také říci, že díky Boží milosti se v této oblasti projevuje Boží požehnání, které spočívá na křesťanech. Co tím chci říct? Křesťan je člověk, který touží žít tak, aby se líbil Bohu. A to znamená, že bude jednat podle moudrosti, která je mu zjevovaná v Božím slově. Samozřejmě i nekřeťan může jednat podle této moudrosti. A Bůh zaslibuje, že bude žehnat těm, kdo takto jednají. Ale Boží požehnání se bude projevovat především v tom, že křesťan má nové srdce, takže podle Božího slova jednat může a chce, zatímco nekřesťan má k takovému jednání odpor a tento odpor je schopen přemoci jenom tehdy, pokud je přesvědčen o tom, že mu to přináší zjevný užitek.

V praxi to bude znamenat například to, že křesťan bude vždycky usilovat o to, aby pracoval poctivě, aby dodržoval dané slovo, aby mluvil pravdu, aby nepodváděl – ani v práci nebo ve škole, ani ve vztazích, aby nebral, co mu nepatří, aby netoužil po věcech cizích lidí… Pokud někdo takto jedná, tak to přinese velký užitek do jeho života. Nebude muset neustále řešit, komu a co řekl a jak to udělat, aby někomu dalšímu nemusel říct totéž, nebude se muset strachovat, že ho přistihnou při nepravostech, že ho zavřou kvůli podvodům v práci nebo kvůli zlodějinám, nebude se muset bát, že ho žena vyhodí, až mu přijde na milenku, protože křesťan žije poctivě, čestně a věrně. A to přináší veliký užitek do jeho života a pomáhá mu to uniknout mnoha trápením.

B. Pronásledování pro Krista

Ovšem vedle těchto věcí jsou těžkosti, útrapy a soužení, s nimiž se nekřesťané vyrovnávat nikdy nemusí – a to je pronásledování pro Krista. To je to, co nacházíme v prvním verši třetí kapitoly. Pavel je vězeň pro Krista. Podobná slova opakuje Pavel také na začátku čtvrté kapitoly:

  • Efezským 4:1 Proto vás já, vězeň kvůli Pánu, prosím…

A v samotném závěru dopisu Pavel ještě více přibližuje křesťanům v Efezu svou situaci a prosí je, aby se za něj vytrvale přimlouvali:

  • Efezským 6:19-20 aby mi bylo dáno pravé slovo, kdykoliv promluvím. Tak budu moci směle oznamovat tajemství evangelia, jehož jsem vyslancem i v okovech, a svobodně je zvěstovat, jak je mi uloženo.

Pavel byl pronásledován, byl ve vězení a byl v poutech. Pavel byl v tomto vězení čtyři roky – z toho dva roky strávil v Ceasareji a dva roky v Římě, odkud napsal tento list. Je to Pavlovo vězení, které je popsáno v knize Skutků, a my si o něm za chvíli povíme více. Nyní chci ale ukázat, že pronásledování kvůli Kristu patří ke křesťanskému životu. Pavel napsal svému milovanému učedníkovi a synove ve víře Timoteovi následující slova – poslouchejte dobře:

  • 2Tm 3:11-12  Jaká pronásledování jsem přestál, a ze všech mě Pán vysvobodil! A všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, zakusí pronásledování.

Pronásledování kvůli Kristu je součástí křesťanského života.

Stará jednota bratrská ve svém vyznání víry řadila pronásledování ke znakům pravé církve. K opravdové církvi patří pronásledování. Pronásledování nebude trvalé, nebude ani vždy stejně intenzivní, ale vždycky v nějaké míře bude. Pokud přestane, potom začíná být pravděpodobně něco v nepořádku s církví a s evangeliem. Jestliže evangelium nepálí jako sůl sypaná do rány, jestliže neřeže jako meč na obě straný ostrý, jestliže nevyvolává protivenství, pohoršení a výsměch, nejspíš to nebude evangelium Kristovo.

  • Lukáš 6:26 Běda, když vás budou všichni lidé chválit; vždyť stejně se chovali jejich otcové k falešným prorokům.

Evangelium je zpráva, která vyvolává dvě velmi emotivní reakce – na jedné straně je radostný souhlas, nadšený úžas, oslava Boha za Jeho milost a dobrotu, ale na druhé straně je to odpor, pohrdání a pronásledování. Poslouchejte, jak to bylo v životě apoštola Pavla – kázal evangelium Židům i pohanům, že v Kristu Ježíši je věčný život pro každého, kdo věří:

  • Sk 13:48 Když to pohané uslyšeli, radovali se a velebili slovo Páně.

To byla ohromná reakce, se kterou se nesetkáváme často. V takovéto míře je to nadpřirozené Boží dílo a my se musíme modlit za to, aby Bůh otevřel srdce lidí také v České republice, aby i oni viděli nádheru evangelia a radovali se ze spasení. Zatím to tak není. Zatím to vypadá, jako o dva verše dále:

  • Sk 13:50 Ale židé pobouřili vznešené ženy, které také ctily jediného Boha, pobouřili i přední muže toho města, podnítili tím proti Pavlovi a Barnabášovi nepřátelství a vyhnali je ze svého kraje.

To je ta druhá reakce na kázání evangelia. To je reakce, na kterou jsme mnohem více zvyklí v naší zemi. Není tak prudká, jako ji vidíme v Písmu, ale není ani výrazně odlišná. Setkáváme se s nepřátelstvím, s výsměchem, s pobouřením – kvůli evangeliu. Můžeme se tomu vyhnout, když to evangelium trošku zabalíme do takového hezkého kabátku z psychologie a náboženství, odstraníme z něj ta ošklivá slova jako je hřích a místo něj použijeme třeba slovo omyl nebo chyba, nebo slova jako smrt, trest, peklo, soud, zodpovědnost, jediná cesta, odsouzení, pronásledování a nahradíme je těmi hezkými slovy jako je láska, přijetí, požehnání, uzdravení, prosperita, vztah, uznání, tolerance atd. Když budete kázat evangelium jenom s takovými slovy, lidé budou spokojení a budou vás rádi poslouchat – a nebudete mít žádný problém s pronásledováním. Ale ve skutečnosti takto lidem nikdy neřeknete evangelium. Protože celé evangelium obsahuje jak tu špatnou zprávu o našem hříchu a odsouzení, tak tu dobrou zprávu o Boží milosti a lásce, která je v Kristu Ježíši. Lidé často citují J 3,16:

  • Jan 3:16 Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.

Ale nechtějí výlučnost Krista, která je v tomto verši, nechtějí vidět soud, který vyhlášen nade všemi, kteří nevěří v Krista. A možná by stačilo, kdyby jen četli o něco dál ve stejné kapitole:

  • Jan 3:18 Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, je již odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.
  • Jan 3:36 Kdo věří v Syna, má život věčný. Kdo Syna odmítá, neuzří život, ale hněv Boží na něm zůstává.

Kažte celé evangelium z Jana 3 a garantuju vám, že nebudete ani populární, ani oblíbení, ani vás nebudou následovat zástupy, ale že budete mít problém. Je to problém, který přináší evangelium Kristovo. Přináší pronásledování. Pronásledování v nejrůznější formě – apoštoly vyhnali ze svého kraje. V komunistické Severní Koreji nebo v Islámském státě je často rovnou vraždí – muže, ženy i děti. Na dalších místech vyhánějí lidi kvůli Kristu z jejich domovů. Minulý týden jsme slyšeli o masakru na univerzitě v Keni. Útočníci vyhledávali křesťany a ty pak zabíjeli. A když přijela armáda, stříleli hlava nehlava všechny. V naší zemi se nemusíme bát o život, ani že nás vyženou ze svých domovů. Naši předkové ve víře to v této zemi už zakusili. My to zakoušíme jenom v malé míře, když se nám lidé vysmívají, říkají nám, že jsme fanatici, nebo hlupáci. Ale Kristovo evangelium stojí za to, abychom se ho dál drželi. Lidé se nás čas od času zeptají, proč věříme takovým hloupostem, že přece věda… Ale každý z nás může dosvědčit svým vlastním životem, že Kristovo evangelium je Boží mocí ke spasení, Boží mocí k proměně života, a že v Kristu máme všechno duchovní požehnání nebeských věcí. Poslouchejte, co k tomu říká Pán Ježíš:

  • Jan 15:20-21 Sluha není nad svého pána. Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat - jestliže mé slovo zachovali, i vaše zachovají. Ale to vše vám učiní pro mé jméno, poněvadž neznají toho, který mě poslal.

Moji milí, jak soužení tohoto věku, tak pronásledování pro Krista, je vaším údělem. Kristus zaplatil svým životem a kvůli Němu máme být ochotní přinést stejnou cenu také my. A přesně toto je způsob, jak se máme vyrovnávat s pronásledováním a soužením, které do našich životů přichází.

II. Jak se s tím vyrovnat

Podívejte se zpátky do našeho textu v Efezským 3 – apoštol tady říká, že je vězněm Krista Ježíše (E). Co to znamená? Jak to Pavel myslel, že je vězněm Ježíše Krista? Copak ho Kristus zavřel do vězení? Je Ježíš jeho věznitel? Copak není Vysvoboditel? To jsou otázky, které nás napadají, když čteme tento text. Abychom mu opravdu porozuměli, musíme se podívat na kontext Pavlova uvěznění, což najdeme v poslední čtvrtině knihy Skutků.

A. Důvod Pavlova uvěznění

Apoštol Pavel kázal Židům i pohanům evangelium Kristovo. Přesně to evangelium, které jsme viděli ve druhé kapitole listu Efezským. Kázal o Kristu:

  • Ef 2:14-16 V něm je náš pokoj, on dvojí spojil v jedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár. Svou obětí odstranil zákon ustanovení a předpisů, aby z těch dvou, z žida i pohana, stvořil jednoho nového člověka, a tak nastolil pokoj. Oba dva usmířil s Bohem v jednom těle, na kříži usmrtil jejich nepřátelství.

To byla slova, která pobuřovala Židy. Dávala pohanům stejné místo jako Židům. Brala Židům to, na co byli opravdu pyšní – zákon a chrám. Židům i pohanům říkala – musíte se znovuzrodit z Ducha svatého. Vzpomenete si, z čeho obvinili Štěpána, a proč ho potom také ukamenovali?

  • Sk 6:13-14 Tenhle člověk znovu a znovu mluví proti tomuto svatému místu i proti Mojžíšovu zákonu. Na vlastní uši jsme slyšeli, jak řekl, že Ježíš Nazaretský zboří tento chrám a změní ustanovení, která nám dal Mojžíš.

Proč zatkli apoštola Pavla? Resp. Židé ho chtěli zabít a Římané ho zatkli a tak ho zachránili před smrtí. Pavel byl v Jeruzalémě a vykonal v chrámu očistné obřady, ale někteří Židé pobouřili lid, chytili Pavla:

  • Skutky apoštolské 21:28  a křičeli: „Izraelci, pojďte sem! To je ten člověk, který všude všechny učí proti vyvolenému lidu, proti Zákonu a proti chrámu. A teď ještě přivedl do chrámu pohany a znesvětil toto svaté místo.“

To byl důvod Pavlova zatčení. Pavel nepřivedl pohany do chrámu. Přišel s Trofimem, který byl z Efezu, do Jeruzaléma, ale nepřivedl ho do chrámu. Ale Pavla zatkli, a Židé na něj žalovali u římské vlády. Ale neměli nic, z čeho by mohli apoštola obvinit. Protože Židé chtěli Pavla úkladně zavraždit, poslal velitel pevnosti v Jeruzalémě Pavla do Caesareje k římskému místodržiteli a napsal mu následující slova:

  • Sk 23:29 Shledal jsem, že se žaloba týká sporných otázek jejich zákona, ale že nejde o žádný zločin, který by zasluhoval smrt nebo vězení.

Římský místodržitel nechal Pavla ve vězení dva roky. Důvod najdeme v Písmu – ve Sk 24,27 čteme, že se chtěl zavděčit Židům. Po dvou letech vězení v Caesareji se Pavel, jako římský občan, odvolal k císaři – aby byl souzen před císařem. A tak ho s eskortou poslali do Říma. Celou dobu, kdy byl Pavel ve vězení, byl v řetězech, v poutech – obvykle byl připoután k nějakému vojákovi. Měl určitou volnost, mohl bydlet v domě, mohl přijímat návštěvy, mohl studovat, psát, kázat, ale musel být v domě a byl v poutech. A poslední verše knihy Skutků nám popisují, jak to bylo v Římě – apoštol pozval Židy, kteří žili v Římě, a vysvětloval jim evangelium. To byl jeho úkol, to byla jeho práce, to bylo jeho poslání, které od Pána dostal. A v závěru Skutků čteme:

  • Sk 28:30-31 Pavel zůstal celé dva roky v najatém bytě a přijímal všechny, kdo za ním přišli, zvěstoval Boží království a učil všemu o Pánu Ježíši Kristu bez bázně a bez překážek.

B. Pavlův pohled na vězení

Viděli jsme důvod Pavlova uvěznění – bylo to nespravedlivé obvinění kvůli Kristu a kvůli evangeliu. Pavel se nedopustil žádného zločinu, žádného přestupku proti zákonu, nebyl žádný zákonný důvod, proč by měl být ve vězení. Byl tam jenom kvůli evangeliu Ježíše Krista. Proto také sám sebe nazývá vězněm Ježíše Krista.

Ale to není jediný důvod, proč se takhle nazývá. Dalším důvodem je skutečnost, že Pavel vidí své vězení jako cestu, kterou mu Pán připravil. Vidí své uvěznění jako dílo Ježíše Krista ve svém životě. Proto mluví o tom, že je vězněm Ježíše Krista. A tohle je způsob, jak se můžeme vyrovnat s pronásledováním a utrpením, které na nás doléhá. Tímto způsobem můžeme i z těch těžkých věcí, které na nás doléhají, čerpat útěchu a povzbuzení – totiž pokud porozumíme, že to je součást Božího plánu s naším životem.

Když apoštol Pavel uvěřil, když se stal křesťanem, když se setkal s Ježíšem Kristem na cestě do Damašku, Ježíš za ním poslal Ananiáše, kterému o něm řekl:

  • Sk 9:15 …on je mým nástrojem, který jsem si zvolil, aby nesl mé jméno národům i králům a synům izraelským.

O třicet let později viděl Pavel své uvěznění jako naplnění těchto Kristových slov. V Caesareji svědčil židovské veleradě o Kristu, svědčil římskému místodržiteli Felixovi a jeho manželce Drusille, svědčil dalšímu místodržiteli Porciovi Festovi, svědčil králi Agrippovi a jeho ženě Bereniké, svědčil římskému důstojníkovi z císařského praporu, který provázel Pavla do Říma, svědčil správci ostrova Malta Publiovi, svědčil Židům v Římě a měl slyšení před císařem. V listu Filipským (Fp 4,22) zmiňuje křesťany z císařského domu – a můžeme věřit, že to byl důsledek Pavlova věrného svědectví o Kristu v římském vězení – proto mluví o tom, že je vězněm Krista Ježíše.

C. Náš pohled na těžkosti a soužení

Pavel je pro nás ohromným příkladem, jak se máme dívat na těžkosti, které přicházejí do našich životů. On je viděl jako Boží dílo ve svém životě. Rozuměl jim jako Boží ruce, která vede jeho život. Jak se díváte na těžkosti vy? Jak přijímáte různá soužení nebo dokonce pronásledování? Boží mužové i ženy, jejichž příklady máme zaznamenané v Písmu, jsou nám velkým pozvbuzením.

Například Jób ve svém velikém soužení říká své ženě:

  • Jób 2:10 To máme od Boha přijímat jenom dobro, kdežto věci zlé přijímat nebudeme?

Nebo král David – Žalmy jsou plné Davidových modliteb, které se týkají nejrůznějších situací z jeho života – od těžkostí v rodině, přes pronásledování až po těžkosti, kterým čelil díky svým vlastním hříchům. Ale znovu a znovu vidíme, že všechno vkládá do rukou Božích. To je totiž jediná cesta, jak můžeme naložit s těžkostmi a s pronásledováním ve svém životě.

Pán dopouští těžké věci v našich životech, aby nás učil závislosti na Něm samotném, abychom se nespoléhali na svou moudrost, na svou sílu, na nejrůznější lidské prostředky, ale abychom vždycky hledali pomoc na prvním místě u Něj, v Jeho síle, v moci evangelia. Proto také hraje modlitba tak důležitou roli v životě křesťana. A i náš text je vlastně úvodem k modlitbě, která začíná ve verši 14 a pokračuje až do konce třetí kapitoly. Naše závislost na Kristu odpovídá naší závislosti na modlitbě.

Viděli jsme, že do našich životů zcela jistě přijdou těžkosti a problémy, a pokud budeme chtít žít zbožně, přijde také pronásledování. Viděli jsme, že tyto věci máme přijímat z Boží ruky, protože to je cesta, jak můžeme oslavit Boha a růst v závislosti na Něm. Nyní se musíme podívat ještě na jednu věc, kterou zmiňuje apoštol Pavel v našem textu a to je motivace, která nás povede dál. Jsou tu věci, které nám pomohou vytrvat, když soužení nebo pronásledování pokračuje, když jedna rána stíhá druhou a my nevíme, jak dál.

III. Na co se vždycky soustředit

Apoštol Pavel v prvním verši třetí kapitoly říká: Kvůli těmto věcem – a má na mysli druhou polovinu druhé kapitoly, nebo přinejmenším poslední čtyři verše druhé kapitoly, které jsou v originále jediným souvětím – kvůli těmto věcem jsem vězněm Ježíše Krista.

Znovu připomíná křesťanům, na co se mají soustředit ve svém životě. Odkzuje je zpátky k důvodu, kvůli kterému je ve vězení – tím důvodem je dílo Ježíše Krista a tím vrcholným dílem je Kristova nevěsta, církev. A to bylo něco, na co jsme se soustředili na konci druhé kapitoly Efezským. Nyní na to Pavel znovu odkazuje a děláte velmi silným výrazem – v Ekumenickém překladu máme sice jednoduché „proto“, ale v dalších překladech to vidíme mnohem zřetelněji: Žilka a ČSP říkají „z tohoto důvodu“, Pavlík „z této příčiny“, Kraličtí „pro tuto věc“. V originále je tam skutečně velmi silný odkaz na předchozí text. Pavel chce prostě říci, že tady je důvod, proč je vězněn a tímto důvodem je jeho služba Kristově nevěstě, Kristova nevěsta samotná, její sláva, její dokonalost, její nádhera, její čistota a svatost. Tím důvodem je svatý chrám budovaný z živých a harmonicky spojených kamenů, který roste v Pánu, tím důvodem je Boží příbytek, do kterého jste vy, milí křesťané, budováni.

Pavel ukazuje, že je tady důvod, kvůli kterému stojí za to být vězněm Ježíše Krista. Je tady důvod, kvůli kterému stojí za to zakusit pronásledování, zakusit výsměch, zakusit pohrdání druhých, je tady důvod, proč vytrvat v těžkostech, vytrvat v souženích, nejrůznějších trápeních a bolestech, které na nás doléhají. Přijímáme je z Boží ruky a chceme tím oslavit Krista a díváme se na slavné věci, které nám Pán připravil, abychom vytrvali až do konce.

Apoštol Pavel odkazuje zpátky a mluví o důvodu, kvůli kterému stojí za to vytrvat a být vězněm Kristovým, ale zároveň hned potom, co vyslovil, resp. napsal tato slova, vkládá do této své myšlenky obsáhlé souvětí jedenácti veršů, ve kterých se znovu vrací k důležitosti, nádheře, moci a slávě Kristovy církve.

Je tak naplněn přemýšlením o církvi, že prostě nemůže jinak. On říká, že toto je důvod, proč stojí za to, projít každým soužením a vytrvat v každém pronásledování a každé těžkosti. Jak to řekl otec jednoho ze zavražděných jednadvaceti egyptských křesťanů, které nedávno zabili muslimové v Lybii, Esama Badira Samira: „Srdce mě bolí, ale děkuji Bohu, že mi dal tak úžasný dar. Můj syn skutečně žil pro Krista bezúhonným a počestným životem a teď pro Krista zemřel. Jsme na něj pyšní.“

Milovaní, naše občanství je nebeské, nikoliv pozemské. To je místo, kam musíme upírat svůj pohled. Společně s Abrahamem vyhlížíme nebeské město s pevnými základy, které sestupuje od Boha (Žd 11,8-10). Díváme se na chrám, který buduje Kristus a díky němu chceme být věrní a vytrvat. Chceme vítězit:

  • Ř 8:37 Ale v tom ve všem slavně vítězíme mocí toho, který si nás zamiloval.

To jsou slova apoštola Pavla, který byl spoután a uvězněn a přesto vytrval až do své mučednické smrti, protože chtěl oslavit Ježíše a těšil se na nádheru života s Ním v nebeském Jeruzalémě. V čem všem podle něj slavně vítězíme?

  • Římanům 8:35-36 Kdo nás odloučí od lásky Kristovy? Snad soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, bída, nebezpečí nebo meč? Jak je psáno: ‚Denně jsme pro tebe vydáváni na smrt, jsme jako ovce určené na porážku.‘

Ale v tom všem slavně vítězíme mocí Kristovou. Milí přátelé, je tohle také vaše vítězství? Jsou to slova, která můžete vyznat spolu s apoštolem? Poslouchejte, co říká:

  • Římanům 8:38-39 Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.

Křesťané, můžete si být naprosto jistí! V Kristu máme úplně všechno. Ale vy, kteří v Kristu nejste, nemáte vůbec žádnou jistotu. Musíte jít ke Kristu. Jen u Něj je život. Jen u něj je pokoj. Jen u Něj najdete sílu i vytrvalost obstát. Jen u Něj najdete přijetí a lásku. Proto odložte své hříchy a pojďte k Němu. Amen. 

Osnova kázání