Vychovávající Boží milost (Tt 2,12)

Verze pro tiskVytvořit PDF

Milost zachraňuje a vychovává

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 21. května 2017

Pokoj vám a milost, milovaní svatí, milí přátelé, milí hosté. Bůh se nad námi smiloval a dal nám tuto nádhernou příležitost společně ho uctívat, radovat se spolu jako Boží lid sjednocený v jednom Duchu skrze Ježíše Krista. Nemůžeme Boha uctít lépe než tím, že otevřeme jeho Slovo, budeme ho číst, vykládat a jednat podle něj. Pojďme tedy společně do druhé kapitoly listu Titovi, přečteme celou kapitolu, a potom se budeme zabývat v. 12.

Pavel píše Titovi, kterého ponechal na Krétě, aby dal pořádku, co ještě zbývá – pokud si projdeme celý kratičký list, uvidíme, že toho zbývalo ještě docela dost, ale řešením mělo být ustanovení starších v každé církvi. Starších, kteří budou biblicky kvalifikovaní a kteří povedou církev podle Božího slova. Církev na Krétě je příkladem toho, jak to vypadá, když nejsou v církvi ustanoveni starší. V těch sborech na Krétě vládl chaos. Byli tam lidé, kteří učili falešné věci, lpěli na zachovávání vnějších věcí, např. na obřízce, svým učením rozvraceli rodiny, šlo jim o jejich vlastní zisk, stavěli na výmyslech lidí, na židovských bájích, vytvářeli nejrůznější skupiny, v nichž se zabývali nepodstatnými věcmi, jako byli rodokmeny nebo dohady kvůli zákonu. Pavel o takových lidech napsal:

  • Titovi 3:10-11 Sektáře jednou nebo dvakrát napomeň a pak se ho zřekni; je jasné, že takový člověk je převrácený, hřeší, a tak sám nad sebou vynáší soud.

Ale Titus měl být člověkem, který bude mluvit to, co odpovídá zdravému učení. Měl jednat jako starší a ustanovit starší. Církev, kde nejsou ustanovení starší, bude církví, kde bude zmatek a rozdělení. Ale církev, kde jsou starší, kteří jsou ustanovení, ale nejsou biblicky kvalifikovaní, bude církev, která se vydala širokou cestou. Je lepší nemít starší, než ustanovit starší, kteří neodpovídají biblické kvalifikaci. Pokud se taková věc děje – a dnes to není nic neobvyklého – je to praktické popření Božího slova. Pokud ustanovíme někoho, kdo neodpovídá biblické kvalifikaci, říkáme tím, že máme lepší plán, než má Bůh. Říkáme tím, že jeho Slovo není důležité, že se jím nemusíme řídit. A pokud není důležité v otázce vedení církve, proč by mělo být důležité v jakékoliv jiné věci?

Četli jsme celou druhou kapitolu, abychom viděli, jak důležité je jednání mužů i žen v církvi – jak svým jednáním, které neodpovídá Písmu a není postavené na učení Písma, mohou znevažovat Boží slovo, a naopak – jednáním postaveném na Písmu dělat čest učení našeho Boha. Jestli toto platí o jednání mužů a žen v církvi, oč více toto bude platit pro církev jako celek! Ale nejde o to, abychom zachovávali nějaká pravidla. To podstatné, oč jde, je milost Boží. V závěru první kapitoly jsou popsaní lidé, kteří nepoznali milost. Jak to mohu říci? Písmo o nich mluví jako o nevěřích a poskvrněných (Tt 1,15). A dále říká:

  • Titovi 1:16 Prohlašují, že znají Boha, avšak svým jednáním to popírají. Jsou odporní, neposlušní a neschopni jakéhokoli dobrého skutku.

Tato slova nás přivádějí k našemu dnešnímu textu, k textu, který se soustředí na Boží milost, mluví o Boží milosti a o jejím působení v životě křesťana. List Titovi nám má mnoho co říci o tom, kdo je skutečný křesťan, protože hodně mluví o lidech, kteří se za křesťany považovali, ale ve skutečnosti jimi nebyli. Celý tento krátký list je naplněný úsilím o rozlišení a stanovení hranice mezi vírou a nevěrou. O tom je i náš dnešní text. Budeme se sice zabývat především dvanáctým veršem, nicméně musíme stavět na tom, co je řečeno ve verši jedenáct – tam je základ veškerého křesťanství: „Ukázala se Boží milost…“ Tato Boží milost, která se ukázala v Kristu, byla zjevena v Kristu, je charakterizovaná dvěma slovy – první z nich je v jedenáctém verši, kde je o ní řečeno, že to je milost, která zachraňuje. Boží milost je zachraňující milost. Proto Písmo říká:

  • Sk 15:11 Věříme přece, že jsme … spaseni milostí Pána Ježíše.

Podobně Efezským 2,5 a 8 – milostí jste spaseni. Tato milost se zjevila a tato milost zachraňuje. Je to milost, která zachraňuje všechny lidi. Kontext nám jasně ukazuje, že se Bible tady neučí univerzalismus, ale tvrdí, že nikdy nikdo nebyl ani nebude zachráněn jinak, než milostí, tedy že všichni lidé, kteří jsou zachráněni, všichni spasení, jsou zachráněni jenom milostí.

Milost, o které mluvíme, je aktivní milostí. Není nějak pasivní, že by Bůh čekal, až tuto milost někdo použije a v tomto smyslu by to byla milost, která je nabízená všem lidem. Nikoliv! Boží milost je zachraňující milostí, je to milost, která účinně působí v životě člověka, která zachraňuje hříšníka. Je to milost Boží, která spolu s Kristem probouží člověka, který mrtvý v hříchu a zachraňuje ho. Tento aktivní aspekt Boží milosti i rozsah jejího působení ještě více vyniká ve verši dvanáctém. Boží milost nejenom zachraňuje, ale také vychovává.

I. Zachraňující milost vychovává

To je to druhé slovo, kterým je Boží milost charakterizovaná v našem textu – milost, která vychovává. To co hned na začátku potřebujeme zdůraznit, je, že se jedná o tutéž milost. Ona zachraňující milost z v. 11 je milostí, která vychovává. Takto Boží milost působí v životech křesťanů.

Proč to musíme zdůraznit? Existuje učení, které je dnes mezi křesťany velmi rozšířené, a které tvrdí, že člověk může vyznat Krista jako svého Spasitele, ale Kristus nemusí být jeho Pánem. Milí přátelé, toto učení nemá žádnou oporu v Písmu, je to velmi špatné učení, protože nabízí falešnou naději lidem, kteří možná se na základě nějakého zážitku, nebo nějakého tlaku, nebo nějakého emočního působení, možná pod vlivem situace rozhodli pro Ježíše, tedy prohlásili, že chtějí, aby je zachránil. A toto učení říká, že když to takto někdo prohlásí, Bůh ho musí zachránit, že prý to Bůh slíbil. Kde Bůh něco takového slibuje? Nikde! Co čtete v Písmu?

  • Sk 16:31 Věř v Pána Ježíše, a budeš spasen ty i všichni, kdo jsou v tvém domě.
  • Římanům 10:9 Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.

Kristus je Spasitel a Pán v jedné osobě, nelze ho roztrhnout na dvě části. Nelze mít Krista jako Spasitele, a přitom ho nemít jako Pána. A minimálně jeden důvod, proč to takto nejde, je v našem dnešním textu – tady stojí, že ta milost, která zachraňuje, je milostí, která vychovává, a to znamená – jak uvidíme za chvíli, že tato milost proměňuje člověka a vede ho k naprosté poddanosti a podřízenosti Kristu. Je to milost, která od okamžiku záchrany člověka, působí v životě zachráněného tak, že poslouchá Krista.

Jsou tady dva aspekty Boží milosti, které od sebe nemůžeme oddělit, právě tak jako nemůžeme oddělit Spasitele a Pána, ani nemůžeme mezi tyto dva aspekty Boží milosti postavit nějakou časovou prodlevu. Je to velmi jednoduché – zachráněné srdce je nové srdce a nové srdce je poslušné srdce. Není to dokonale poslušné srdce – a to si musíme ujasnit hned na začátku, ale je to srdce, které je poddané Bohu a jeho Slovu. Podívejte se, jak toto srdce popisuje prorok Ezechiel ve známém oddíle, který mluví o znovzrození:

  • Ezechiel 36:26-27 A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich.

A poslouchejte, jak popisuje život věřícího král David:

  • Ž 119:47-48.97.157 Tvá přikázání jsou pro mne potěšením, já jsem si je zamiloval. Dlaně vztahuji k tvým přikázáním, já jsem si je zamiloval… Jak jsem si tvůj Zákon zamiloval! Každý den o něm přemýšlím… Má duše se drží tvých svědectví, velice jsem si je zamiloval.
  • Jeremjáš 31:33 Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, je výrok Hospodinův: Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem.

Křesťan je člověk, který poslouchá Boha. Křesťan je člověk, který je otrokem Božím a otrokem Ježíše Krista – nemůže neposlouchat, protože neposlušnost a vzdor proti Bohu je proti jeho nové přirozenosti. Křesťan je služebníkem spravedlnosti, už neotročí hříchu, ale je vysvobozen z moci hříchu a vydává svůj život do služby spravedlnosti. A znovu musím připomenout – není to dokonalé, není to bezchybné, ale je to úplně odlišné nastavení lidského srdce, než jaké zde bylo předtím. Než jsme se stali křesťany, byli jsme vzbouřenci, byli jsme lhostejní vůči Bohu a Božím věcem, byli otupělí vůči spravedlnosti, těšil nás život v hříchu a chlubili jsme se svou hříšností – hlavně tou, která vzbuzovala obdiv u druhých.

Ale Kristus všechno změnil – kdo je v Kristu, je nové stvoření (2K 5,17). Nyní milujeme Boha a toužíme po jeho spravedlnosti. Byli jsme proměněni, naše srdce, naše nitro už je nové. A tato novost začíná vycházet na povrch, začíná být vidět navenek. Což nás vede ke druhé věci, kterou musím zmínit, když mluvíme o výchově – podívejte se na konec dvanáctého verše: Kdy se má toto výchovné působení milosti ukázat? Nyní! V nynějším věku! Milost nás vychovává k tomu, abychom žili nyní zbožně, spravedlivě a svatě.

Boží milostí jsme zachráněni pro věčnost. Stejnou milostí jsme vychováváni pro současnost. Přijde den, kdy budeme proměněni – o tom budeme mluvit ve třináctém verši – je to den, kdy se vrátí veliký Bůh a náš Spasitel, Ježíš Kristus. Potom už nebudeme potřebovat výchovu. Ale to neznamená, že už nebudeme růst – teprve potom porosteme opravdu hodně, protože už našemu růstu nebude překážet hříšné tělo (budeme mít nové tělo) a s ním spojené hříšné myšlenky, touhy, postoje, jednání. Vše bude proměněno! Budeme mít podíl na Boží svatosti – a to je něco, k čemu jsme nyní vychováváni. Potom už porosteme jenom v pozitivním poznávání Boha a Kristova díla, budeme poznávat Boží záměr v historii, budeme mu rozumět, a budeme se radovat z velikosti Boží slávy, z Boží milosti, z Boží lásky, dobroty, z Božího soudy, z Boží svatosti a z Boží spravedlnosti. Proto musíme být Bohem vychováváni, abychom v tomto nynějším věku dělali ve všem čest učení našeho Spasitele Boha (Tt 1,10).

  • Žd 12:6-8 Koho Pán miluje, toho přísně vychovává, a trestá každého, koho přijímá za syna. Podvolujte se jeho výchově; Bůh s vámi jedná jako se svými syny. Byl by to vůbec syn, kdyby ho otec nevychovával? Jste-li bez takové výchovy, jaké se dostává všem synům, pak nejste synové, ale cizí děti.

Křesťané, radujte se z Boží výchovy! Hleďte porozumět, co je vůle Páně, hledejte Boží záměry, které vždy směřují k budování jeho království ne k budování našeho království zde na zemi. I když jeho výchova není příjemná, i když jsou to leckdy velmi těžké věci, jimiž musíme procházet, hledejte v tom všem jeho samotného a jeho dílo ve vás a skrze vás. V tom je Boží sláva i Boží milost. Jak nás tedy Boží zachraňující milost vychovává?

II. Zachraňující milost očišťuje

  • Tt 2:12 … vychovává nás k tomu, abychom se zřekli bezbožnosti a světských vášní…

Písmo nejprve zmiňuje negativní dílo Boží milosti v našich životech. A musíme si připomenout, že Boží dílo v nás má vždy dvě stránky – negativní a pozitivní. Musíme činit pokání – tedy dát něco pryč, a věřit evangeliu – tedy něco přijmout. Svléci starého člověka, obléci nové lidství, které se obnovuje podle obrazu našeho Stvořitele. Odložit starý způsob života a žít novým způsobem života. Přestat mluvit lži a začít mluvit pravdu se svým bližním. Přestat krást a začít pracovat vlastníma rukama, abychom se měli o co podělit s potřebnými. To je dílo evangelia v našich životech. Nejinak je tomu v našem textu – zříci se bezbožnosti a žít zbožně. Toto je popis křesťana. Pokud někdo setrvává ve lži, nebo vytrvalé podvádí na daních, okrádá svého zaměstnavatele, miluje svět a světské věci, pokud na člověku není vidět, že roste v posvěcení a ve známosti Boha, potom si oprávněně musíme klást otázku, zda je takový člověk skutečně křesťanem, zda v jeho životě došlo k novému narození, zda je tam nové srdce milující Boha.

Z Písma vidíme, že posvěcení je proces a také trvalý zápas a je zřejmé, že všichni začínáme v hlubokém mínusu. Všichni také bojujeme a zápasíme, někdy vyhráváme a někdy naopak prohráváme. Ale život křesťana musí mít jasné nasměřování – a o to nakonec jde, o celkové směřování života. Musím se ptát sám sebe, zda můj život směřuje ke Kristu, zda je stále podobnější Spasiteli, zda rostu v poznání Boha, jeho svatosti a jeho lásky, zda lépe a účinněji bojuji se světem, s ďábelskými pokušeními i s vlastní tělesností. Právě o tom je tato Boží výchova, o níž mluvíme.

Zachraňující Boží milost nás vychovává k tomu, abychom se zřekli bezbožnosti a světských vášní. Co to znamená zříci se bezbožnosti? Sloveso, které je v našem textu, je velmi silné. Nejčastěji ho v Písmu najdeme přeložené jako „zapřít“. Když Petr třikrát zapřel Pána (Mt 26,70; Mk 14,68; Lk 22,57; J 18,25), je tam použité toto slovo. Když Ježíš vyučuje učedníky o tom, že kdo ho zapře před lidmi, toho on zapře před nebeským Otcem (Mt 10,33), je tam znovu toto slovo. Sílu tohoto slova můžeme vidět, když ho používá Petr před veleradou, kdy připomíná velekněžím, že si na Pilátovi vyprosili propuštění vraha, ale zřekli spravedlivého Krista a nechali ho popravit (Sk 3,13-14). Zříci se něčeho nebo něco odmítnout není pasivní záležitost, ale je to aktivní jednání. Neznamená to netečnost vůči hříchu, ale vymezení se vůči hříchu a jeho aktivní odmítnutí. Je-li hřích tady, znamená to vyhnout se mu obloukem. To je zřeknutí se.

Zřeknout se bezbožnosti a světských vášní neznamená koketovat s hříchem, neznamená to vystavovat se dalšímu pokušení, neznamená to jít tak daleko, jak je to jen možné, aby to ještě nebyl hřích. Nic takového! Odmítnout bezbožnost a světské vášně znamená oddělit se od nich. Udělat tlustou čáru mezi sebou a bezbožností, nepodílet se na světských vášních, zošklivit si je jako to, co je Bohu odporné. Dobrým příkladem takového jednání je zbožný, blahoslavený muž z prvního žalmu, který se:

  • Žalm 1:1-2 … neřídí radami svévolníků, který nestojí na cestě hříšných, který nesedává s posměvači, nýbrž si oblíbil Hospodinův zákon, nad jeho zákonem rozjímá ve dne i v noci.

To je zřeknutí se bezbožnosti a světských vášní. Boží výchova je proces, ve kterém nás Bůh proměňuje do podoby Ježíše Krista. Ono zřeknutí se bezbožnosti a světských vášní je také proces – použité sloveso je ve tvaru, který ukazuje na to, co začalo v minulosti a stále trvá, je to neustále přítomné v našem životě. Je to neustálý trénink, kdy potřebujeme rozpoznat bezbožnost a světské vášně, tedy proměnit svou mysl Božím slovem, musíme se naučit správně reagovat, když jsme těmito věcmi konfrontováni, a musíme se naučit takové věci předvídat, předcházet jim, vyhnout se jim –toto je celý proces výchovy, přičemž až ta poslední fáze je odmítnutí bezbožnosti a světských vášní.

Je to dlouhý proces, pomalý a bolestivý. Je to stejné jako se všemi věcmi v našem životě – většinou se nenaučíme nějakou dobrou věc napoprvé. Zkuste spočítat, kolikrát malé dítě spadne, než se neučí chodit. Nedopočítáte se! Zvedne se a spadne, zvedne se a spadne, zvedne se, udělá krok a spadne, zvedne se, udělá krok a spadne… Stále znovu a dokola. Vypadá to skoro jako nekonečný proces, protože i když už je člověk dospělý, může se mu stát, že se mu zamotají nohy a spadne. Ale přesně tak vypadá výchova Boží milostí, kdy máme rozpoznávat bezbožnost a světské vášně a zříci se jich.

  • Koloským 3:8-9 Ale nyní odhoďte to všecko: zlobu, hněv, špatnost, rouhání, pomluvy z vašich úst. Neobelhávejte jeden druhého, svlecte se sebe starého člověka i s jeho skutky

Není třeba více popisovat bezbožnost a světské vášně, Písmo těmto věcem věnuje dost prostoru. A pokud chcete návod, projděte si krátký list Titovi (46 veršů!) a vypište si všechny věci, kterých se mají křesťané vyhnout – budete mít před sebou dlouhý seznam a hodně práce. Jen tři verše:

  • Titovi 3:1-3 Připomínej bratřím, ať jsou podřízeni těm, kdo mají vládu a moc, a ať je poslouchají. Ať jsou vždy hotovi jednat dobře. Ať nikoho nepomlouvají, ať se nepřou, jsou mírní a vždycky se ke všem chovají vlídně. Vždyť i my jsme byli kdysi nerozumní, neposlušní, zbloudilí, byli jsme otroky všelijakých vášní a rozkoší, žili jsme ve zlobě a závisti, byli jsme hodni opovržení a navzájem jsme se nenáviděli.

Ale zachraňující milost Boží změnila všechno! A nyní nás buduje.

III. Zachraňující milost buduje

  • Tt 2:12 … vychovává nás k tomu, abychom … žili rozumně, spravedlivě a zbožně v tomto věku

Zde se dostáváme k pozitivní stránce díla Boží milosti v křesťanovi. Negativní stránka znamená odřeknutí se hříchu, pozitivní stránka znamená nahradit ty negativní věci pozitivními, nahradit hřích svatostí. Četli jsme z Koloským tři o svlečení starého člověka – ten text pokračuje:

  • Koloským 3:10 … a oblecte nového, který dochází pravého poznání, když se obnovuje podle obrazu svého Stvořitele.

Poznali jsme Stvořitele, každý křesťan byl vyučen od Otce, což znamená, že má nové srdce a poznává Boha v pravdě skrze Ježíše Krista. To je dílo Ducha svatého, kterým jsme byli uschopněni k novému životu. Někdy křesťané říkají, že mají Ducha svatého a tedy nepotřebují nic dalšího, nepotřebují další vyučování, nepotřebují učení, nepotřebují trénink a sebezapírání – prý by to bylo zákonické. Ale náš text ukazuje přesný opak!

Ti lidé na Krétě byli křesťané. A je docela možné, že byli křesťany dlouhou dobu, možná několik desetiletí. Byli to křesťané, kteří měli Ducha svatého, přesto nežili úplně zbožně. Přesto museli slyšet taková napomenutí, která jsme četli jak z první, tak ve druhé i ve třetí kapitole. Měli také Písmo, ale ani to jim nestačilo. Co ještě potřebovali? List Titovi ukazuje, že potřebovali zdravou církev vedenou biblicky kvalifikovanými staršími, kde se bude kázat zdravé učení a křesťané se budou navzájem budovat v lásce. Protože to je ten hlavní prostředek Boží výchovy, tréninku, Božího vyučování. Bez zdravé církve to nepůjde.

Zdravá církev je místem, kde je křesťan vyzbrojován ke každodennímu zbožnému životu – v rodině, ve společnosti, v zaměstnání, v odpočinku. Zdravé učení v místním sboru je prostředkem milosti, který Bůh používá k tomu, aby nás vychovával ke zbožnému životu, k tomu, abychom žili rozumně, spravedlivě a zbožně v tomto věku.

Důraz dvanáctého verše, cíl Boží výchovy v životě křesťana, je položen na zbožném životě, na tomto nynějším životě. Není to ani tak o odřeknutí se bezbožnosti a světských vášní – to je nezbytný předpoklad zbožného života. Nelze žít zbožně, pokud člověk setrvává v bezbožnosti. Nelze žít rozumně, pokud je život člověka řízen a ovládán světskými vášněmi. Důraz je položen na rozumném, spravedlivém a zbožném životě.

Zastavme se na chvilku u rozumnosti v životě křesťana. Stále se setkávám s křesťany, kteří nechtějí mít s rozumem nic moc společného. Mimochodem – obvykle podle toho také vypadá jejich život. Někdy nás obviňují, že přistupujeme k Písmu jenom intelektuálně, že chceme všechno nastudovat, všemu rozumět, všechno nějak uchopit a pochopit, že klademe velký důraz na slovíčka, na Bibli, na přesný význam, na teologii, na pravdu. Chápu, že pro řadu křesťanů je to problém, protože stále více převládajícím pohledem je, že Bibli lze interpretovat různými způsoby a nemůžeme povyšovat jeden výklad nad jiný a dělat z nějakého výkladu jedinou pravdu. Ale to je nejenom hloupost, je to rouhání v přímém přenosu. Víte, dokonce i v těch nejobyčejnějších věcech, třeba když si jdete koupit jablka nebo pečivo, používáte svůj rozum a nevyberete si shnilé jablko nebo spálený chleba – nikdo neřekne, že to přece úplně jedno, že jenom záleží na úhlu pohledu. Přesto v přístupu k Písmu to mnozí dělají. Vzdorují proti pravdě a nechápou, co to znamená žít zbožně, být vychováván Boží milostí.

Náš text říká, že Boží milost nás vychovává k tomu, abychom žili rozumně. To slovo má řadu příbuzných slov, která ukazují na zdravý způsob života, na střízlivost, střídmost, uvážlivost. Mluví to o životě, který je postavený na dobrém základě, který není ztřeštěný, hloupý, nerozvážný, lehkomyslný nebo nezodpovědný. Není to život na houpačce, kdy člověk lítá sem a tam, kdy je zmítán a unášen závanem kdejakého učení, lidskou falší, chytráctvím nebo lstivým sváděním k bludu (Ef 4,14). Mluví o člověku, který přemýšlí o důsledcích dříve, než něco udělá nebo něco řekne, který promýšlí své kroky a uvažuje o své cestě. Je to život, o kterém mluví Pán Ježíš Kristus, když popisuje učednictví, když mluví o následování. Říká, že člověk si musí nejdříve spočítat náklad, než začne stavět.

  • Lukáš 14:29 Jinak – až položí základ a nebude moci dokončit – vysmějí se mu všichni, kteří to uvidí.

Pro křesťanský život proměňovaný Boží milostí je typické rozumné jednání. Je to uvážlivý, rozvážný život. Už jsme četli žalm první – každý den, ve dne v noci, rozjímám, přemýšlím o tvém Slově. Křesťan musí používat svůj rozum, aby mohl žít zbožně, aby rozuměl tomu, co je to spravedlnost a mohl žít spravedlivě. K tomu nás vychovává Boží milost. Nevychovává nás k tomu, abychom se řídili svými pocity nebo náladami, abychom otevřeli Písmo a zapíchli někam prst a to prohlašovali za Boží vůli, ale vede nás k tomu, abychom žili rozumně, abychom přemýšleli nad tím, co děláme, proč to děláme i jak to děláme, abychom zkoumali, zda způsobem našeho života bude oslaven Pán Ježíš Kristus. Zbožný způsob života je takový život, který je cele soustředěný na Krista. Pavel popsal:

  • 1Tm 3:16 … tajemství zbožnosti: Byl zjeven v těle, ospravedlněn Duchem, viděn od andělů, hlásán národům, došel víry ve světě, byl přijat do slávy.

To je zjevení Boží milosti! Kde se zjevuje? V Kristu Ježíši, v evangeliu:

  • Jan 1:17 Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista.

Milost, která se zjevila, milost, která zachraňuje, milost, která nás vychovává – to je jedna jediná milost, která se stala skrze Ježíše Krista, která k nám přichází v evangeliu Kristově. Tady je úhelný kámen spasení, tady je klíč ke zbožnému životu – a tím je evangelium. Křesťané, to je přesně to, co zoufale potřebujeme – víc evangelia. Hlouběji rozumět pravdě evangelia, být proměněni mocí evangelia, zakoušet slávu evangelia Kristova.

Milí přátelé, pokud nejste křesťané, nebo nemáte jistotu, že jimi skutečně jste, protože ve svém životě nevidíte proměňující moc evangelia, nezakoušíte milost, která vychovává ke zbožnému životu, zde je východisko – evangelium Ježíše Krista. Boží syn se stal člověkem, aby na lidském těle vzal na sebe hříchy svého lidu. Byl ukřižován – Bůh ho odsoudil ke smrti místo nás, ztotožnil ho s našimi hříchy a obrátil proti němu svůj svatý hněv, který měl s věčnými důsledky dopadnout na nás. Ale protože byl Kristus bez viny, třetího dne vstal z mrtvých a každý, kdo v něj věří, má život věčný. Kristův kříž je místo, kde se zjevila Boží milost, kde se zjevila Boží láska, kde se zjevila Boží spravedlnost, kde se zjevil svatý Boží hněv.

Jenom skrze kříž může být člověk zachráněn před přicházejícím Božím hněvem, jenom skrze kříž může zakoušet velikost Boží lásky, jenom skrze kříž se otevírá přístup k Boží milosti, která zachraňuje i vychovává, jenom skrze kříž může člověk dosáhnout věčného života, jenom tam může duše odpočinout od břemena hříchu a spočinout v pokoji. Proto vás chci všechny pozvat ke kříži, ke Kristu ukřižovanému a zmrtvýchvstalému.

Každého z vás dnes Kristus volá k pokání a k víře. Je jedno jestli jste křesťany rok, deset let nebo se ještě stále vzpíráte Bohu – každého z nás Bůh volá k pokání. K pokání z bezbožnosti, k pokání z lásky ke světským vášním, které nemohou nasytit duši, k pokání z nerozumného způsobu života, k pokání z nespravedlivých činů, myšlenek i postojů. A každého z nás jak tu dnes jsme, volá Bůh k tomu, abychom se cele spolehli na Krista, na jeho mocné dílo, v němž se zjevuje plnost a hojnost Boží milosti. Jenom v něm je naše záchrana, jenom skrze něj nás Bůh vychová, jenom jím nás Bůh posvěcuje, jenom do jeho podoby rosteme.

  • Tt 3:5-7 On nás zachránil ne pro spravedlivé skutky, které my jsme konali, nýbrž ze svého slitování; zachránil nás obmytím, jímž jsme se znovu zrodili k novému životu skrze Ducha svatého. Bohatě na nás vylil svého Ducha skrze Ježíše Krista, našeho Spasitele, abychom ospravedlněni jeho milostí měli podíl na věčném životě, k němuž se upíná naše naděje.

Skloňme své hlavy k modlitbě. 

Theme by Danetsoft and Danang Probo Sayekti inspired by Maksimer