Z hory slávy do údolí démonů (Lk 9,37-50)

Čtyři „trvalé" problémy Ježíšových učedníků 

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 22. března 2009 

Před námi je dnes znovu příběh z Lukášova evangelia - příběh, který jsem nazval „Z hory slávy do údolí démonů". Budeme pokračovat v textu Lukášova evangelia a já chci, abychom dnes přečetli celých padesát veršů z deváté kapitoly Lukáše. Otevřme tedy společně Písmo - já budu číst a vy můžete ten text sledovat společně se mnou ve svých Biblích. Lk 9,1-50.

Náš dnešní text začíná ve 37. verši. Ježíš sestupuje z hory proměnění. Z hory, kde došlo k Jeho nadpřirozené proměně, kde Petr, Jakub a Jan zakusili něco málo ze slávy a nádhery přicházejícího Božího království, které již dříve sami zvěstovali. Nyní se svým Pánem sestupují z hory slávy a jdou vstříc zástupu lidí, který obklopuje chlapce posedlého démonem.

Máme dnes před sebou velice zajímavý příběh. Příběh, který většinou máme spojený s velikou vírou nebo nevěrou. Četli jsme tento příběh z Markova evangelia, odkud také známe slova zoufalého otce:

  • Marek 9:24 Chlapcův otec rychle vykřikl: "Věřím, pomoz mé nedověře!"

Chtěl jsem, abychom přečetli tento příběh z Markova evangelia ještě před kázáním, abychom si mohli udělat takové malé srovnání. Slyšeli jsme nyní podání tohoto příběhu jak od Marka, tak od Lukáše a protože jste jistě pozorně poslouchali, tak vám asi neunikly určité rozdíly.

Podívejme se tady nejprve na to, čím se Lukáš na rozdíl od Marka vůbec nezabývá:

Vůbec nezaznamenává tři rozhovory - rozhovor Petra, Jakuba a Jana po cestě z hory proměnění, kdy spolu mluví o příchodu Elijáše, o Janu Křtiteli a kdy jim Ježíš přikazuje, aby o těch věcech s nikým nemluvili. Dále Lukáš nezaznamenává rozhovor otce posedlého chlapce s Ježíšem - právě s oním veršem - kdy volá o pomoc ve své nedověře. A nakonec nám tady chybí Ježíšův rozhovor s učedníky, kdy řeší otázku, proč že nemohli vyhnat démona oni. Je to zvláštní otázka a zvlášť v kontextu deváté kapitoly Lukáše se tato skutečnost jeví opravdu podivně.

Ovšem to není to, čím bych se chtěl dnes zabývat. Chci spíš poukázat na to, že když Lukáš nezařazuje tyto rozhovory do popisu tohoto příběhu, tak to dělá naprosto cíleně a záměrně. A kdykoliv v Písmu najdeme nějakou podobnou zvláštnost v podání jednotlivých lidských autorů, tak bychom se měli zastavit a přemýšlet nad tím, co chce touto odlišností autor říci.

Když se zamyslíme nad naším textem, tak uvidíme, že to, o co jde Lukášovi, se liší od toho, o co jde Markovi a Matoušovi v jejich evangeliích. Tedy - důraz je trochu jiný. V obou případech jde o víru. Ale zatímco Marek s Matoušem kladou důraz na víru učedníků - na stav jejich víry a ukazují na prostředky, díky nimž můžeme budovat víru - a mluví zde o modlitbě a půstu, tedy o duchovních disciplínách, mezi které dále patří ještě rozjímání a studium Písma, tak Lukáš se více soustředí na objekt naší víry - na Ježíše Krista. On je tím, kdo dává smysl oněm duchovním disciplínám - k Němu se modlíme, kvůli Němu se postíme, o Něm rozjímáme, a studujeme Písmo, neboť, jak říká Ježíš - Písmo svědčí o Něm (J 5,39).

  • Lk 9,37 Když příštího dne sestoupili s hory, vyšel mu vstříc veliký zástup.

Lukáš zaznamenává - podobně jako o něco dříve v deváté kapitole, že za Ježíšem šel veliký zástup. Veliký zástup, který se shromáždil kvůli Ježíšovým učedníkům - zdá se, že podruhé jsou učedníci naprosto bezradní. Během Ježíšova proměnění na hoře jsme byli účastníky zjevení Boží slávy, velikosti a nádhery. Mohli jsme se skoro hmatatelně dotknout Boží čistoty a svatosti, která zářila z celé bytosti našeho Pána Ježíše Krista. Slyšeli jsme hlas z nebe:

  • Lukáš 9:35 A z oblaku se ozval hlas: "Toto jest můj vyvolený Syn, toho poslouchejte."

Zachytili jsme něco z celé Boží slávy, ale byl to jen krátký okamžik. Po tomto krátkém zjevení nádhery Ježíše Krista, sestupuje Pán se svými třemi nejbližšími učedníky do údolí. Do údolí, kde na ně čeká, nebo se jim spíš vstříc valí zástup - nevěřící zástup, který za chvíli uslyší tvrdá slova:

  • Lukáš 9:41 Pokolení nevěřící a zvrácené, jak dlouho ještě mám být s vámi a snášet vás?

Uprostřed tohoto zástupu, který byl jako temná bouře, na rozdíl od vznešené slávy zjevené na hoře, a na rozdíl od mocného hlasu nebeského Otce, který se ozval z oblaku, uprostřed zástupu se ozývá hlas jiného otce. Otce, který volá kvůli svému jedinému synu.

  • Lk 9,38 A hle, jakýsi muž ze zástupu volal: "Mistře, prosím tě, ujmi se mého syna, vždyť je to mé jediné dítě;

Muž zprostředka zástupu volá a prosí o smilování. Všimněte si prosím v textu jeho prosby. Na co klade důraz? Co je zdůvodněním jeho prosby? Je to mé jediné dítě! Vzpomeňte si na jiné podobné scény z předchozích kapitol - pamatujete na syna vdovy z Naim, kterého Ježíš vzkřísil z mrtvých?

  • Lukáš 7:12 Když se blížili k městské bráně, hle, vynášeli mrtvého; byl to jediný syn své matky a ta byla vdova. Velký zástup z města ji doprovázel.

Jediný syn a veliký zástup. A co dcera představeného synagogy Jaira?

  • Lukáš 8:42 měl jedinou dceru, asi dvanáctiletou, a ta umírala. Když tam Ježíš šel, zástupy ho velmi tísnily.

Znovu zde bylo jediné dítě a kolem veliký zástup. Již mnohem dříve Bůh ukazoval na tuto skutečnost - podívejme, co napsal autor listu Židům:

  • Židům 11:17 Abraham věřil, a proto šel obětovat Izáka, když byl podroben zkoušce. Svého jediného syna byl hotov obětovat

Abraham ukázal mnoho století před narozením Ježíše, že jediný Boží Syn bude obětován. Tak, jak to později zapsal Jan:

  • 1 J 4:9 V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život.
  • Jan 3:16 Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.

Ježíš věděl, co to je, odloučení otce a syna. Ale Lukáš nám tady ukazuje ještě další věci:

  • Lk 9,39-40 hle, zachvacuje ho duch, takže znenadání vykřikuje, a lomcuje jím, až má pěnu kolem úst; jen stěží od něho odchází a tak ho moří. Prosil jsem už tvé učedníky, aby ho vyhnali, ale nemohli."

Vidíme tady obraz lidského pokolení, které je tady symbolizováno posedlým synem. Co asi zakoušel tento otec, jehož syn takto trpěl? Co zakouší Bůh Stvořitel, který je nazván otcem každého pozemského i nebeského rodu, když se lidské pokolení každodenně bouří proti němu a svým hříchem ukazuje na pohrdání Bohem a jeho milostí. Přesto - jak jsme to četli před chvílí, nebo jak říká další text:

  • Římanům 5:8 Bůh však prokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní.

Lidské pokolení, které je pod vládou hříchu a které nedokáže z tohoto hříchu, z této duchovní spoutanosti vysvobodit žádný člověk. Tento muž se obrátil na učedníky, ale oni mu nedokázali pomoci.

V prvním případě, při nasycení zástupů, se na ně obrátil Pán s žádostí, aby lidi nasytili oni. V tomto případě se na ně obrací otec nemocného syna. A učedníci nemohou sami ze sebe uspokojit ani jednu z těchto potřeb lidí kolem sebe. A v tuto chvíli dochází na ta drsná a zvláštní Ježíšova slova:

  • Lk 9,41 Ježíš odpověděl: "Pokolení nevěřící a zvrácené, jak dlouho ještě mám být s vámi a snášet vás? Přiveď sem svého syna!"

Lukáš nepopisuje rozhovor učedníků s Pánem o tom, proč nemohli vyhnat démona, ale soustřeďuje naší pozornost pouze na Ježíšovu výtku zástupu - pokud to ovšem máme pokládat za výtku.

V určitém slova smyslu to výtka jistě je. Pokolení nevěřící a zvrácené - to je rozhodně výtka. Lidé bez víry - převrácení. Tak jako Pavel popisuje starší v efezské církvi:

  • Sk 20:30 I mezi vámi samými povstanou lidé, kteří povedou scestné řeči, aby strhli učedníky na svou stranu.

Povedou převrácené řeči. Jinými slovy se jedná o lidi falešné, pokrytecké, lidi s převráceným myšlením, daleko od Boží Slávy. Takoví jsme byli i my - nezapomeňme na to!

  • 1 Korintským 6:11 Dali jste se však obmýt, byli jste posvěceni, byli jste ospravedlněni ve jménu Pána Ježíše Krista a Duchem našeho Boha.

Nezapomeňme na to, že jediné, co nás nyní odlišuje od lidí, kteří nejsou věřící, je skutečnost, že my jsme byli obmyti převzácnou krví Kristovou. Ale Ježíšův výrok ukazuje ještě dalším směrem:

Jak dlouho vás budu snášet? Jak dlouho? Do chvíle, kdy bude obětován jediný Syn nebeského Otce, aby na svém těle nesl trest za náš hřích a aby prolil svou vlastní krev za naše očištění.

A Lukáš popisuje, jak Ježíš poručil otci, aby přivedl svého syna.

  • Lk 9,42 Ještě než k němu přišel, démon ho povalil a zkroutil v křeči. Ježíš pohrozil nečistému duchu, uzdravil chlapce a vrátil jej otci.

Všimněte si duchovního boje, který probíhá až do poslední chvíle. Celý svět je pod vládou satana a i my jsme takoví byli.

  • Efezským 2:1-2 I vy jste byli mrtvi pro své viny a hříchy, v nichž jste dříve žili podle běhu tohoto světa, poslušni vládce nadzemských mocí, ducha, působícího dosud v těch, kteří vzdorují Bohu.

A satan, dokud může, bude dělat všechno proto, aby lidé neuvěřili a nepoznali pravdu.

  • 2 Korintským 4:4 Bůh tohoto světa oslepil jejich nevěřící mysl, aby jim nevzešlo světlo evangelia slávy Kristovy, slávy toho, který je obrazem Božím.

I zde vidíme, jak do poslední chvíle se snaží démon získat absolutní moc nad chlapcem, nechce ho pustit. Ale

  • 1 Janův 3:8 Proto se zjevil Syn Boží, aby zmařil činy ďáblovy.

V našem příběhu je toho konkrétní příklad a nádherná ilustrace, jak satan naprosto nemůže obstát před Božím Synem. Stačilo pohrozit a démon musel odejít. A Ježíš chlapce uzdravil.

A nakonec je tady nádherná Lukášova poznámka, kterou najdeme pouze u Lukáše - vrátil jej otci. Je to skoro symbolické. Lukáš zaznamenal tento příběh jako podobenství o našem vlastním vysvobození z hříchu a z vlády tmy. On přišel jako jediný Syn svého Otce a hledal, co zahynulo. Dal svůj život za náš a přijal ho zpátky a nakonec se vrátil do náruče svého nebeského Otce a přijal z jeho rukou slávu. Celý tento příběh směřuje jediným směrem - ukázat na Ježíše. On je předmětem naší víry a tady znovu vyvstává v slávě.

Ale Lukáš nám zaznamenává ještě jeden detail, jímž se odlišuje od Matouše a Marka:

  • Lk 9,43 Všichni užasli nad velikou Boží mocí. Když se všichni divili, co všechno učinil, řekl svým učedníkům:

KR I divili se náramně všickni velikomocnosti Božské. NBK Všichni byli ohromeni Boží velkolepostí. KMS Všichni byli ohromeni nad Boží velikostí.

Lukáš tady používá zvláštní slovo, které se ve starověku používalo k popisu panovníkova majestátu. Je to stejné slovo, jaké je použité ve 2Pt 1,16, kde se mluví o Ježíšově velebnosti. A jenom Lukáš popisuje, jak tato událost zapůsobila na shromážděný zástup. Všichni se divili nebo žasli nad Ježíšovou velebností. Tento Lukášův popis nám ukazuje, co Kristus tímto zázrakem způsobil - z hory proměnění, kde se Boží velebnost ukázala tak, jak vypadá ve věčném království, Ježíš něco z její slávy přinesl také do prostředí duchovní špíny a utrpení tohoto světa a znovu tak umožnil lidem alespoň zahlédnout záblesk Božího majestátu. Jenom tak se totiž může rozdmýchat, alespoň jiskřička víry.

Když se všichni divili jeho činům, tak Ježíš pokračoval krátkým vyučováním, na kterém si ukážeme další problém učedníků. Tím prvním byl nedostatek opravdové víry a tím druhým je neporozumění:

  • Lk 9,44 "Slyšte a dobře si pamatujte tato slova: Syn člověka bude vydán do rukou lidí."

Ježíš znovu zaměřuje pozornost učedníků i naší na jedinou věc - na kříž. A Ježíš to tady dokonce velice zdůrazňuje - slyšte a dobře si to pamatujte. Pamatujte na Kristův kříž!

To je to jediné, čím se můžeme chlubit a na co máme ve svém životě ukazovat.

  • Galatským 6:14 Já však se zanic nechci chlubit ničím, leč křížem našeho Pána Ježíše Krista, jímž je pro mne svět ukřižován a já pro svět.

To rozhodně nejsou nijak lehká slova, ale vzpomeňme si ještě na jedno místo z deváté kapitoly:

  • Lukáš 9:26 Kdo se stydí za mne a za má slova, za toho se bude stydět Syn člověka, až přijde v slávě své i Otcově a svatých andělů.

Moji milí, kéž jsou toto věci, které nás budou zaměstnávat - kříž Ježíše. Jeho smrt a vzkříšení. To jsou ty nejlepší události v dějinách lidstva a jsou to i ty nejlepší události v našich vlastních životech.

Přesto jsme často jako učedníci Pána:

  • Lk 9,45 Oni však tomu slovu nerozuměli a jeho smysl jim zůstával skryt; proto nechápali, ale báli se ho na to slovo zeptat.

Učedníci nechápali, co chce Ježíš říct. Dneska už jsme na tom lépe, než byli oni.

Dneska už víme, co se stalo a jak to bylo. Oni to tenkrát nevěděli, a proto jim smysl těch slov zůstal skrytý. Ale pro nás je to výzva. Učedníci se báli zeptat Pána. Možná proto, že nechtěli sami sebe shodit před ostatními, nevíme přesně proč. Ale tento strach by pro nás měl zůstat nepochopitelný.

Nebojte se, nikdy se nebojte Pána se na cokoliv zeptat. Možná na všechno nedostanete odpověď a určitě na všechno nedostanete odpověď hned, ale ptejte se. Tady je klíč k porozumění: ptát se a naslouchat Boží řeči v Božím Slově. Ne jako pasivní posluchači, ale jako aktivní činitelé.

To je způsob, asi jediný způsob, jak můžeme růst v porozumění Pánu - když vezmeme něco, čemu rozumíme z Božího Slova a aplikujeme to do svého života. A můžeme začít právě u těchto Ježíšových slov: Pamatujte na to, že Syn člověka bude vydán do rukou lidí.

Pamatujme na to ve všech situacích našich životů. Pamatujme na to, že to byl právě náš hřích, který tam Pána dovedl - a to nám pomůže vidět sami sebe realisticky. Když procházíme nějakým presem a těžkostmi, pamatujme na to, že náš Pán byl vydán do rukou lidí a musel:

  • Lukáš 9:22 mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží i zákoníků, být zabit a třetího dne vzkříšen."

Tak se nám tato slova stanou velkým povzbuzením. Pamatujme na to, když procházíme nějakými radostnými a krásnými věcmi - že to je právě proto, že Syn člověka byl vydán do rukou lidí. Díky tomu můžeme zakoušet Boží přízeň a blízkost a radovat se z množství jeho darů, jimiž nás zahrnuje.

Rozjímejme často nad těmito slovy, stavme si je před oči, kdykoliv budeme mít pocit, že máme na něco nárok, že si něco zasloužíme - samotný Boží Syn byl vydán do rukou lidí a šel pokorně jako beránek vedený na porážku.

Stačí tato jednoduchá pravda, kterou budeme aplikovat do vlastního života, a uvidíte, jak poroste vaše porozumění Pánu, jak poroste vaše víra a s ní také další věci, které zmiňuje Lukáš:

  • Lk 9,46 Přišlo jim na mysl, kdo z nich je asi největší.

KR I vznikla mezi nimi hádka o to, kdo by z nich byl větší. NBK Tehdy mezi nimi vyvstala otázka, kdo z nich je největší. KMS Napadla je myšlenka, kdo že je z nich největší.

Překlady se trochu různí v tom, jestli mezi učedníky vznikla skutečná hádka, nebo jestli každý z nich rozjímal ve své mysli o tom, kdo z nich je asi největší. Možná si můžeme představit tu situaci - promítněme si sled událostí - Petr, Jakub a Jan jsou s Ježíšem na hoře proměnění. Ostatní učedníci nemohou uzdravit posedlého chlapce. Poté jim Ježíš vysvětluje důvod toho, proč přišel - aby zemřel na kříži. Ale učedníci, ačkoliv nerozumí jeho slovům, tak se ho bojí zeptat. A do toho přemýšlejí nad tím, kdo z nich je asi největší.

Mohl to být klidně Jan, který měl se svým bratrem takové ambice, jak to vidíme ve verši 49 i v následujících verších a kteří dokonce vyslali svou matku, která byla sestrou Ježíšovy matky, aby se za ně u Ježíše přimluvila a zajistila jim místa po jeho pravici a levici.

  • Matouš 20:20-21 Tehdy k němu přistoupila matka synů Zebedeových se svými syny, klaněla se mu a chtěla ho o něco požádat. On jí řekl: "Co chceš?" Řekla: "Ustanov, aby tito dva synové měli místo jeden po tvé pravici a jeden po tvé levici ve tvém království."

Možná si říkali, my jsme byli na hoře proměnění, my jsme měli ty ohromné duchovní zkušenosti. Kdybychom my byli u toho posedlého chlapce, tak by to určitě dopadlo jinak.

Je to tragické, jak porušená je naše mysl hříchem. Místo, aby poslouchali Ježíše, místo aby dávali pozor na jeho slova o kříži, tak přemýšlejí nebo se dokonce dohadují o tom, kdo z nich je největší. Ať se hádali navenek, jako tomu bylo později, nebo o tom jen přemýšleli:

  • Lk 9,47-48 Když Ježíš poznal, čím se obírají, vzal dítě, postavil je vedle sebe a řekl jim: "Kdo přijme takové dítě ve jménu mém, přijímá mne; a kdo přijme mne, přijme toho, který mne poslal. Kdo je nejmenší mezi všemi vámi, ten je veliký."

Ježíš věděl, čím se zaobírají. A vrací je na začátek deváté kapitoly, do okamžiku, kdy je vyslal jako své posly s naléhavou zprávou o příchodu Božího království. To bylo jistě něco, co si učedníci pamatovali. Oni sami byli těmi vyslanci, a kdo je přijal, jako by přijal samotného Pána.

Nyní jim Pán říká: Kdybych vyslal jedno takové malé dítě, tak ten, kdo ho přijme, přijímá mne. Úplně stejně, jako tehdy přijali vás. Tam jste to byli vy, ale mohlo to být klidně jedno malé dítě. Nejde o důležitost posla, ale jde o toho, kdo ho posílá. Ten je tím podstatným a důležitým.

To bylo pro učedníky jistě nesmírně pokořující. Je - veliké apoštoly, kteří uzdravovali a vyháněli démony, Ježíš srovnal s malým dítětem. A dokonce jim víru takového dítěte dává za vzor.

  • Matouš 18:4 Kdo se pokoří a bude jako toto dítě, ten je největší v království nebeském.

Ježíš zná stále naší mysl a vidí i naše rozhovory. On ví nejlépe, co potřebujeme. A kdykoliv se začneme trochu nadýmat pýchou, tak se nedivme, že přichází sprcha pokory. Pokora je vlastnost, kterou rozhodně všichni potřebujeme. Podívejme se na několik veršů:

  • Matouš 11:29 Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce:
  • Skutky apoštolské 20:19 Sloužil jsem Pánu s velkou pokorou, v slzách a zkouškách,...
  • Ko 3:12 Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblecte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost.

Oblečte si na sebe pokoru. To není nic jednoduchého. To často bolí. To nás totiž vede k tomu, o čem jsme mluvili na začátku - k realistickému pohledu na sebe, k tomu, že nejsme nic jiného, nežli Bohem ospravedlnění hříšníci. Potřebujeme nutně pokoru, vždyť:

  • Jakubův 4:6 Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost.´

Tam, kde není pokora, tam bují sektářství, hádky, sváry, hněv, křik a závist a všemožné další hříchy. A to je patrné i z našeho textu. Vede nás to k poslední věci, kterou učedníci nechápali a se kterou mají problémy dosud: je to otázka tolerance.

  • Lk 9,49 Jan mu na to řekl: "Mistře, viděli jsme kohosi, jak v tvém jménu vyhání démony, a bránili jsme mu, protože tě nenásleduje jako my."

Je to Jan, kdo se takto ozývá s námitkou. Paradoxně s námitkou ve chvíli, kdy měl poslouchat Ježíšova slova a vztahovat je na sebe. Kdyby to udělal, tak by možná s touto námitkou nikdy nevystoupil. A všimněme si tam těch zdůraznění: kohosi, ve tvém jménu, bránili jsme mu, protože tě nenásleduje JAKO MY! Nechodí s námi. Odlišuje se od nás. Nezapadá do našich představ.

Ale Ježíš tady znovu uvádí věci na pravou míru:

  • Lk 9,50 Ježíš mu řekl: "Nebraňte mu! Kdo není proti vám, je pro vás."

Kdo není proti nám. Je dobré pečlivě číst tato Ježíšova slova. Protože ukazují na skutečnou toleranci Kristových učedníků. Dneska je často tolerance vydávána za uniformitu - a to jak mezi lidmi, tak mezi věřícími. Když nejste jako my, tak jste proti nám. Když neděláte věci s námi nebo tak, jak je děláme my, tak je to špatně. Na jedné straně lidé chtějí, abychom přijali jejich názor, ale na druhé straně nám nechtějí nechat náš vlastní. Ale toto jednání je také často náš vlastní problém. Připomeňme slova Fp:

  • Filipským 1:15-18 Někteří sice káží Krista také ze závisti a z řevnivosti, jiní však s dobrým úmyslem. Jedni z lásky, protože vědí, že jsem tu k obhajobě evangelia, druzí z touhy po uplatnění, ne z čistých pohnutek, a domnívají se, že mi v mém vězení způsobí bolest. Ale co na tom! Jen když se jakýmkoli způsobem, ať s postranními úmysly, ať upřímně zvěstuje Kristus; z toho se raduji a budu radovat.

Všimněme si, o co tady jde. Jde o kázání Krista s různými motivy. Kdekoliv se v pravdě káže evangelium, ať už jakýmkoliv způsobem, ale skutečné, pravé evangelium, tak se máme radovat. Ale:

  • Galatským 1:8 Ale i kdybychom my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám zvěstovali, budiž proklet!

Tady můžeme vidět, co to je skutečná tolerance a také boj o čistotu evangelia. Někdy lidé říkají, ty nejsi tolerantní, když mluvíš proti těm, kdo kážou evangelium prosperity, nebo dokonalého zdraví křesťanů, nebo jakkoliv jinak pokroucené evangelium. Ale můžeme jednat jinak?

Ano, potřebujeme mnoho lásky a tolerance. Ale skutečné lásky a skutečné tolerance, takové, která se nebojí jinakosti, která se nebojí pravdy. A potřebujeme mnoho moudrosti a porozumění, abychom vždycky obstáli v pravdě. Apoštol Jan napsal:

  • 3 Janův 1:4 Nemám větší radost, než když slyším, že moje děti žijí v pravdě.

Bůh se raduje, když se pevně držíme pravdy Božího Slova. Nenechme se o to okrást různými kompromisy, které se jenom vydávají za toleranci, ale ve skutečnosti jsou ústupkem a temnotou. Jenom tak totiž může růst naše víra, jenom tak můžeme více rozumět Pánu, a s tím se také budeme učit pokoře a vzájemné toleranci. Toleranci, která má jasně dané mantinely právě Božím Slovem a není bezbřehým splynutím s kdejakým závanem lidského učení, falše nebo chytráctví.

  • Efezským 4:15 Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista.

Amen.

Osnova kázání

Otázky ke studiu