Zachraň život! (1J 5,16-17)

Nástroj v Božích rukou

Jan Suchý, Ústí nad Labem, 17. července 2016

Pokoj vám, sestry a bratři v Pánu Ježíši Kristu, milí hosté,

chci se vás dnes zeptat: patříte mezi ty, kteří věří ve jméno Syna Božího? Je to důležitá otázka, protože dnešní oddíl Janova listu nás přivádí k praktickým aplikacím Božího slova do křesťanského života a zvláště do života místní církve.

Připomeňme, co je to místní církev. Jeden z jejích popisů může znít takto: Místní církev, to je viditelné vyjádření Božího spasitelného díla v srdcích lidí, kteří se odevzdali Bohu a jedni druhým ke vzájemné službě celým svým životem.

Neexistuje církev jen napůl, neexistuje křesťan jen napůl. Buď jsem byl vykoupen Kristem ze svých hříchů skrze víru anebo ne. Buď mne Bůh učinil součástí církve anebo ne.

Je možné, že jsem křesťan, ale místo abych hleděl ke zdroji své spásy, k dokonalému Kristu, hledám své vlastní uspokojení nebo potěšení ve světě, který je Bohu nepřátelský. Je možné, že můj život příliš Krista neodráží a já se potýkám sám se sebou a svou nedokonalostí.

Potřebujeme Krista! Potřebujeme evangelium! Nejenom ten člověk, který ještě nikdy neslyšel evangelium, nejen ten člověk, který už slyšel, ale ještě nečinil pokání a neuvěřil Kristu, ale i ten, kdo mu věří a spoléhá na Krista, že ho dovede v posvěcení do Božího království, každý potřebujeme evangelium!

Proč? Protože:

  •  "evangelium: je moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří," (Ř 1:16).

Je to Boží moc pro ty, kdo věří, ke spasení. Jsme spasení? Ano, ale ještě nejsme s Pánem, ale na bojišti. Každý den potřebujeme Boží moc, abychom se proměňovali k jeho obrazu:

  • Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně, a tak jsme proměňováni k jeho obrazu ve stále větší slávě - to vše mocí Ducha Páně. (2K 3,18)

Každý den potřebujeme umírat hříchu, abychom byli živi Kristu: a to vše skrze víru v evangelium Ježíše Krista. Ježíš zemřel před 2000 lety. Je to dávno. Ale každý den potřebuji vyznávat Bohu svoje pády a svoje nevěrnosti, svoji neschopnost Boha potěšovat, svoji neschopnost pořádně milovat lidi, které mi Pán dal kolem mne, abych jim svou láskou sloužil. Proto znovu a znovu potřebuji vírou přijímat, že tam na místě zvaném Golgota tehdy Kristus zaplatil za moje hříchy - i ty z dnešního dne. Moc Jeho oběti mi přináší Boží odpuštění a nový život, který se proměňuje milostí za milostí. Proto křesťané potřebují evangelium.

I. Výsady Božího dítěte

A. Věčný život

Tak tedy křesťanům, kteří potřebují slyšet evangelium o Ježíši Kristu, píše apoštol Jan v naší 5. kapitole:

  • 1J 5:13  Toto píšu vám, kteří věříte ve jméno Syna Božího, abyste věděli, že máte věčný život.

Prvotním adresátem dopisu apoštola Jana je církev, společenství svatých, místní rodina vykoupených Božích dětí. Jan nás ujistil o věčném životě, který nám Bůh daroval. Odkud pramení křesťanova jistota, že má věčný život? Písmo to tvrdí a jeho život dokládá. Můžeme si jím být jisti, protože dar věčného života je dokazován živou vírou křesťana.

Můžeme si položit jednoduchou otázku: Je můj život veden touhou milovat Krista a sloužit mu dary, kterými mě zahrnul? To je důkaz věčného života, který Bůh vložil do nového srdce.

Věčný život na nás nečeká někde v daleké budoucnosti s nejistým koncem, ale už nám byl dán. Je to, jako by bylo zasazeno semínko do dobré půdy, aby vzešlo, rostlo, kvetlo a v pravý čas vydalo plody. Věčný život, který byl v nás započat, již vydává své ovoce. Duch svatý začal konat nádherné dílo proměny! To je první výsada, dar a milost, kterou křesťan dostal: věčný život.

B. Vyslyšené modlitby

Druhá je mu podobná: doširoka otevřená cesta k Otci je důsledkem daru věčného života. Ten, který dává život, ten se o něj také stará. Proto prosby křesťana ve shodě s Boží vůlí nezůstanou nevyslyšeny. Víme, že nás Bůh slyší (v.14-15) a pro nás tím nejlepším způsobem na ně odpovídá:

  • Řím 8:26-28  Tak také Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním.  (27)  Ten, který zkoumá srdce, ví, co je úmyslem Ducha; neboť Duch se přimlouvá za svaté podle Boží vůle.  (28)  Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí.

Duch ví, co je Boží vůle a pomáhá nám jí rozumět. Učí nás skrze Boží slovo. A Bůh se díky nevyslovitelným lkáním Ducha svatého k našim modlitbám nestaví zády, ale On na ně odpovídá, a to tím nejlepším způsobem. Je to otázka důvěry Otci, abychom Jeho odpovědi porozuměli.

To jsou výsady spaseného Božího dítěte, které nám Jan připomněl od 13. do 15. verše 5. kapitoly.

II. Výsady církve

A. Bratr se dopouští hříchu

A nyní nás Jan vede k poznání výsady, které máme jako církev.

  • 1J 5:16  Vidí-li někdo, že jeho bratr se dopouští hříchu, který není k smrti, ať za něho prosí; a Bůh mu daruje život, jestliže nehřešil k smrti.

Tady je rychlá Janova odpověď na otázku, kterou se někdo hned zeptá. Jak se mám modlit ve shodě s Boží vůlí? (v14). Tu je příklad. Toto je zjevená Boží vůle: abychom se modlili za bratra či sestru ve sboru, který se dopouští hříchu. Všichni jak tu jsme, jsme hříšníci, to dobře víme. Ale Jan tu ukazuje na situaci, kdy nejen víme o sobě i druhých, že jsme hříšníci, ale na situaci, kdy vidíme, že se můj bratr či sestra ve sboru dopouští hříchu. Jde o situaci, která nezůstává skrytá dalším očím.

A právě ten, který to vidí, dostává od Pána úžasné požehnání: Jan říká, že máme za bratra či sestru prosit a Bůh mu daruje život!

Všimli jste si, jak lidé obecně rádi čtou příběhy o hrdinech? Nebo sledují filmy, kde hrdina zachrání jiné? Ve světě plném špatných zpráv mají lidé hlad po těch dobrých, a nejlépe po těch, které jsou skutečné, ne jen vymyšlené.

A tady je výborná zpráva pro církev: Jsme povoláni, abychom zachraňovali životy!

Máme tu zaslíbení do našeho sborového života, že se Bůh o nás bude starat. Znovu Písmo vyzdvihuje důležitost společenství církve pro život křesťana.

Takový solo křesťan, který má za to, že církev moc nepotřebuje a tak se buď vůbec neúčastní společného uctívání Pána, ani sborového života nebo jen sporadicky, je automaticky ochuzen o dar, který mu Pán dává. Nemá vedle sebe bratra či sestru, kteří by za něj prosili, když sám ztroskotává se svou loďkou víry na nebezpečných útesech pokušení a vábení světa a upadá do hříchu. Kdo ho vysvobodí? Kdo za něj bude prosit? Skrze koho má být jeho život zachráněn?

Ale Jan tu říká, že se Bůh bude starat skrze bratry a sestry v místním sboru.

B. Co mám dělat?

Tady se musíme zastavit. Obvykle nás napadne, jak řešit situaci, kdy vidíme někoho ve sboru hřešit. Půjdu a pěkně mu řeknu, co si myslím! Ne!

Ani není dobré následovat příkladu Kainova, když Hospodin řekl Kainovi:

  •  "Kde je tvůj bratr Abel?  Odvětil: nevím, cožpak jsem strážcem svého bratra?" (Gn 4:9).

Dělat, jakoby můj bratr nebyl, znamená, že nerozumím poutu církve, kterým mě Bůh zavázal, když mě vložil do společenství svých dětí. Nezájem o bratry a sestry je přinejmenším neporozuměním toho, co je církev a v hoším případě ukazuje na stav mého vlastního tvrdého a soběstředného srdce.

Písmo nás tu vede jinou cestou: pros Pána za svého bratra či sestru, aby mu ukázal v čem je hřích a on se od toho odvrátil. První a nejdůležitější povinností křesťana ve sboru je modlit se a prosit Pána za vysvobození bratra od hříchu. Aby mu Bůh otevřel oči, aby mu dal porozumění, že hřeší a milost ke změně směru - ke změně smýšlení skrze pokání, které vyústí v proměněné jednání.

Předně si dej pozor, abys sám nepadl. Jak postupovat? S vytrvalou modlitbou pokročíme dále:

  • Ga 6:1-5  Bratří, upadne-li někdo z vás do nějakého provinění, vy, kteří jste vedeni Božím Duchem, přivádějte ho na pravou cestu v duchu mírnosti a každý si dej pozor sám na sebe, abys také nepodlehl pokušení.  (2)  Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův.  (3)  Myslí-li si někdo, že je něco, a přitom není nic, klame sám sebe.  (4)  Každý ať zkoumá své vlastní jednání; pak bude mít čím se chlubit, bude-li hledět jen na sebe a nebude se porovnávat s druhými.  (5)  Každý bude odpovídat sám za sebe.

C. Rozhojněná milost

Nádherou Boží milosti je, že skrze projevovanou lásku k bratru či sestře, kteří upadli do zjevného hříchu, Bůh proměňuje i toho, kdo na modlitbách za něj zápasí! Ne jednu milost Pán dává, ale hned alespoň dvě! A možná ještě další, protože tak se budují služebníci církve, aby jindy bojovali zase za jiného, kdo potřebuje. A Bůh se tu nezastavuje, ale používá si tuto službu církve ke své slávě v duchovním světě:

  • Efezským 3:10  Bůh chce, aby nebeským vládám a mocnostem bylo nyní skrze církev dáno poznat jeho mnohotvarou moudrost,

Opravdu je to veliká služba, když se jeden v církvi modlí za druhého:

  • Jk 5:19-20  Bratří moji, zbloudí-li kdo od pravdy a druhý ho přivede nazpět,  (20)  vězte, že ten, kdo odvrátí hříšníka od bludné cesty, zachrání jeho duši od smrti a přikryje množství hříchů.

Bůh mu daruje život. Bratr, který hřeší, má věčný život od obrácení. Ale nyní je ohrožen. A ty máš tu čest, tu výsadu skrze modlitební zápas vysvobodit svého bratra a Bůh ho obnoví a jeho duchovní život znovu pokvete.

Za koho se ale modlit? Na první pohled to možná vypadá, že je vše ve sboru v pořádku. Ale pokud se bratr nebo sestra dopouští hříchu, který je patrný, není třeba hledat. Příležitost k modlitbám vyvstane sama.

Kdyby tady apoštol Jan skončil, vše by vypadalo dobře. Bůh bude pracovat ve svých dětech a zahrne je výsadami ve své lásce. Mohou se účastnit díla milosti. Bůh si nás používá jako nástroje své milosti a lásky, když obnovuje křesťany, aby žili životy, pro které je vykoupil krví Ježíše Krista.

III. Hřích, který je k smrti

Ale žijeme na straně věčnosti, kde hřích je stále tvrdou realitou. A nevyhýbá se ani společenství církve. V druhé polovině 16. verše Jan pokračuje:

  • 1Ja 5:16  Jest ovšem hřích, který je k smrti; o takovém neříkám, abyste za něj prosili.

Je tu nějaký hřích, který je k smrti. Čeho se týká? Co o něm víme? Jak se mu vyhnout?

Hřích, který je k smrti: Apoštol Jan tu vůbec nevysvětluje, o jaký hřích jde. Zjevně bylo jeho čtenářům zcela jasné o co, jde, takže jim to nemusel vysvětlovat. Ale zatímco Jan tu vůbec nediskutuje, o co jde, celá církev od dob otců rané církve, tzn. od druhého století neustále hledá význam tohoto verše.

V historii církve bylo přestaveno několik názorů, o jaký hřích že to jde:

1) Otcové rané církve (Klement Alexandrijský, Origenes) měli za to, že jsou dva druhy hříchů: odpustitelný a smrtelný. Starý zákon vymezoval některé hříchy, za které se trestalo smrtí: obětování dítěte modlám, zlořečení otci a matce... (Lv 20). Jiné hříchy bylo možné odpustit skrze obětní systém. Tertulián pak udělal seznam nepřípustných hříchů (včetně vraždy, smilstva, rouhání a modlářství), které nebylo možné odpustit, zatímco menší hříchy ano. To se rozvinulo do ŘKC učení o sedmi smrtelných hříších. Dle tohoto učení však mohou být i tyto hříchy odpuštěny prostřednictvím kněze a tzv. svátosti pokání.

Boží slovo však takové rozdělení nikde nečiní. Každý hřích je smrtelný, protože:

  • mzdou hříchu je smrt (Ř 6:23).

Jen Bůh může odpustit hřích, ne žádný člověk, ani lidské skutky nezajistí odpuštění.

A rozhodně ne skrze zástupce jiného než Krista. Kdo se staví do role prostředníka mezi člověkem a Bohem, okrádá Krista o Jeho slávu, protože On je dokonalý Prostředník, ten obětovaný Beránek bez vady, učiněný hříchem. Ta smírná oběť. Sám dokonalý Velekněz, jakého jsme potřebovali:

  • Židům 7:26-28  To je ten velekněz, jakého jsme potřebovali: svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků a vyvýšený nad nebesa, který nemusí jako dřívější velekněží denně přinášet oběti napřed za vlastní hříchy a pak teprve za hříchy lidu. Ježíš to učinil jednou provždy, když obětoval sebe sama. Zákon totiž ustanovuje za velekněze lidi, podléhající slabosti, ale slovo přísahy, dané až po zákonu, ustanovuje Syna navěky dokonalého.

2) Další měli za to, že smrtelný hřích je ten, který vede k fyzické smrti: Ananiáš a Safira ve Sk 5:1-11 nebo nemravný člověk v 1K 5:5  jsou takovým příkladem.

Celý kontext předcházející našemu verši však mluví o duchovních skutečnostech, ne fyzických: věčný život je duchovní skutečnost, proto i smrt tu bude nejspíše v duchovním významu.

3) Pokud Písmo hovoří o hříchu, který nebude odpuštěn, pak je to v oddíle z Mt 12,31-32 (a odpovídajících oddílech v dalších evangeliích):

  • Mat 12:31-32  Proto vám pravím, že každý hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu svatému nebude odpuštěno.  (32)  I tomu, kdo by řekl slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno; ale kdo by řekl slovo proti Duchu svatému, tomu nebude odpuštěno v tomto věku ani v budoucím.

Ježíšovi odpůrci, farizeové, jej obvinili, že uzdravuje lidi mocí satana. Ježíš však vyháněl z lidí démony mocí Ducha svatého (Mt 12:28).

Sám na sebe nechal Ježíš plivat, lidé se mu vysmívali, byli ho po tváři, byl bičován. To vše snášel a vydržel, aniž by odplácel zlým. Tak hluboce se ponížil pro naši záchranu.

Ale pokud se Boží nepřátelé postavili proti Bohu tak, že se rouhali, nemohl to Ježíš nechat jen tak bez povšimnutí. Jakoby se dotkli zřítelnice jeho oka: Kristův svatý hněv se obrátil proti nim: nebude vám odpuštěno.

Jak vysoko Ježíš cení to, že jej poslal Otec. Jak vysoko musíme držet pravdu o Ježíšově božství.

To, co nám nejlépe a také jedině správně odhalí, o co tu jde, je kontext celého oddílu. Ano, kontext vládne! To, o čem je náš text předtím a kam vede, nám odpoví na otázku, o co jde, když člověk hřeší k smrti.

Jestliže Jan trvá na tom, že jedině ti, kteří věří, že Ježíš je Syn Boží, mají věčný život -tedy není v jejich životě žádný hřích, který by nebyl odpuštěn, pak jediný hřích který vede ke smrti je ten, kdy člověk odmítá spasitelnou pravdu o Kristu, Božím Synu, jediné cestě spasení. Jedině zatvrzelé odmítání smírné oběti Ježíše Krista zavírá člověku cestu k věčnému životu a nechává jej jít po cestě, která vede do zahynutí.

Proto tak ostře Ježíš odpověděl farizeům: kdyby uráželi Syna člověka, je připraven jim odpustit. Když ale zatvrzele a vědomě odmítají cestu spasení skrze Božího Syna, který se prokazuje mocí Ducha svatého, pak zůstávají ve svých vinách a hříších.

Každý hřích může být odpuštěn, ale tam, kde není touha po odpuštění, ale člověk zůstává ve vzpouře proti Bohu a odmítá Krista, pak jeho hřích nevíry nebude odpuštěn. Nejde o to, že by nějaký hřích nemohl být odpuštěn, ale o to, že hřích nevíry zůstává neodpuštěn.

Hřích, který je k smrti, je neodpuštěn a zůstává neodpuštěn, protože člověk odmítá prostředky, které Bůh pro odpuštění připravil: Krista, svého Syna, obětovaného na kříži.

Za bratra, který hřeší hříchem, který není k smrti, máme příkaz zápasit na modlitbách:

  • ať za něho prosí (v.16a).

Za hřích, který je k smrti takový příkaz není. Takový modlitba není jistě zakázaná, ale Jan dobře ví důvod, proč ji také nenařizuje.

Důvodem je povaha tohoto hříchu. Vědomé a vytrvalé odmítání Božího Syna jako jediné cesty spásy. V efezské církvi kdysi byli ti, kteří se stavěli proti Kristu, Božímu Synu.

  • 1J 2:19  Vyšli z nás, ale nebyli z nás. Kdyby byli z nás, byli by s námi zůstali. Ale nezůstali s námi, aby vyšlo najevo, že nepatří všichni k nám, kdo jsou s námi.

 Popírali, že Ježíš je Kristus, prokazující se mocí Ducha svatého.

  • 1 J 2:22-23  Kdo je lhář, ne-li ten, kdo popírá, že Ježíš je Kristus? To je ten antikrist, který popírá Otce i Syna. Kdo popírá Syna, nemá ani Otce. Kdo vyznává Syna, má i Otce.

Kdysi patřili do církve, ale pak opustili učení o spasení v Kristu, odmítli Krista Božího slova a tak vyšlo najevo, že nejsou spaseni. Jejich víra nevytrvala do konce a ukázala se jako falešná. Patřili kdysi do společenství církve, byli považováni za bratry, ale nakonec se ukázalo, že to nebylo pravdivé vyznání.

O stejné situaci mluví list Židům:

  • Žd 6:4-6  Kdo byli už jednou osvíceni a okusili nebeského daru, kdo se stali účastníky Ducha svatého  a zakusili pravdivost Božího slova i moc budoucího věku, a pak odpadli, s těmi není možno znovu začínat a vést je k pokání, protože znovu křižují Božího Syna a uvádějí ho v posměch.

Za takové Jan neříká, abychom se modlili.

Vysvětlili jsme si nyní, co je hříchem, který je k smrti v 1J 5:16. Každý hřích bez odpuštění vede k smrti. Ale Pán je tak milostivý, že nám hříchy odpouští. I křesťan, za kterého Kristus zaplatil výkupné, však má někdy pochybnosti o své spáse.

Otázka hříchu, který je k smrti a o němž Jan neříká, že bychom za něj měli prosit, trápí některé Boží děti jak v minulosti tak i dnes: nevztahuje se to i na mne?

Vždyť do svatosti, kterou žádá Bůh, mám tak daleko? Nedaří se mi úplně vymítit zlé myšlenky, které mne znovu a znovu napadají, nejsem svatý ve svých skutcích....

Jednak myslím, že už nyní lépe rozumíme, že otázka míry naší svatosti není tou samou otázkou hříchu, který je k smrti.

A za druhé: Milované děti Boží. Už jen tato otázka, která trápí vaše srdce je odpovědí. Jak by se neobrácený člověk chvěl před Boží svatostí, když jeho měřítkem je padlý člověk? Neobráceného vůbec nezajímá, co si o jeho životě myslí Bůh. Netrápí ho jeho svědomí, když žije v hříchu. Ale jestli tebe to trápí a nenechává chladným, pak je to známka, že Duch svatý v tobě pracuje dílem milosti. Je to dílo volající k pokání a také dílo přinášející ujištění:

  • 1J 1:9  Jestliže vyznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.
  • Bůh pokoje ať posílí vaše srdce, abyste byli bezúhonní a svatí před Bohem, naším Otcem. 1 Tesalonickým 3:13
  • Jud 1:24-25 Tomu pak, který má moc uchránit vás před pádem a postavit neposkvrněné a v radosti před tvář své slávy, jedinému Bohu, který nás spasil skrze Ježíše Krista, našeho Pána, buď sláva, velebnost, vláda i moc přede vším časem i nyní i po všecky věky. Amen.

Osnova kázání