Zakořeněni v lásce (Ef 3,17-18)

Upevnění mocí Ducha znamená život v lásce

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 22. listopadu 2015

Pokoj vám a milost, milovaní v Kristu. Z Boží milosti dnes znovu otevíráme Pavlův list církvi v Efezu, kde apoštol strávil tři roky vyučováním. Poslouchejte, jak sám popsal svou službu, když připomínal efezským starším, jak mají pečovat Boží stádo, které jim Duch svatý svěřil:

  • Skutky apoštolské 20:31-32 Buďte proto bdělí a pamatujte, že jsem se slzami v očích po tři roky ve dne v noci každému z vás neustále ukazoval cestu. Nyní vás svěřuji Bohu a slovu jeho milosti, které má moc vás proměnit a dát vám podíl mezi všemi, kdo jsou posvěceni.

Svěřuji vás Bohu a slovu Jeho milosti, které má moc vás proměnit – proto jsme dneska tady, abychom slyšeli Boží slovo, abychom slyšeli Boží hlas a byli proměněni mocí tohoto slova. Máme před sebou text z listu Efezským, ze třetí kapitoly, kde je modlitba apoštola Pavla, který se modlí za svaté. Máme před sebou další část Pavlovy modlitby, kde prosí za svaté a přimlouvá se za ně. Modlí se za upevnění vnitřního člověka mocí Ducha svatého. Proč se za to modlí? To vysvětluje ve své modlitbě a je to v textu, který je dnes před námi:

  • Efezským 3,17-18 … a tak abyste zakořeněni a zakotveni v lásce mohli spolu se všemi svatými pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka…

V našem dnešním textu nacházíme vysvětlení účelu Pavlovy modlitby, tedy k čemu to povede, když křesťané budou upevněni mocí Ducha svatého. Přímým důsledkem bude, že Kristus bude skrze víru přebývat v jejich srdcích, což povede k tomu, že budou zakořeněni a zakotveni v lásce a budou společně se všemi svatými stále více rozumět a chápat všechny rozměry Kristovy lásky, která působí v životech křesťanů. Jedná se o vzájemnou lásku jedněch k druhým, jde o lásku, která se projevuje mezi učedníky v Kristově církvi.

  • Jan 13:35 Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.

Toto je láska, která musí být přítomná v Kristově církvi. Jde o vzájemnou lásku mezi učedníky, což je něco, co odlišuje učedníky od okolního světa. Svět nemiluje Boha, křesťané Ho milují. To není z nás, protože milujeme Boha jenom díky tomu, že On napřed miloval nás (1J 4,19). Svět nezná Boží lásku, ale kdo je zrozen z Boha, miluje, protože Bůh je láska (1J 4,8). To je důvod, proč ve světě nemůžete najít skutečnou lásku – lidé, kteří neznají Boha, nikdy nebudou ani nemohou milovat tak, jako ti, kdo Boha poznali. Ale Boží přikázání je, že ten kdo poznal Boha, musí milovat svého bratra (1J 4,21). A to je důvod, proč Jan může tak jasně prohlásit, že:

  • 1 Janův 5:3 V tom je totiž láska k Bohu, že zachováváme jeho přikázání.

Mluvíme o lásce, která je dílem Božím v životě křesťana. Náš dnešní text ukazuje na tři veliké věci, které se týkají křesťanské lásky – a je velmi důležité, abychom rozuměli tomu, že dneska mluvíme o lásce v její horizontální podobě, tedy lásce, která se projevuje ve vzájemných vztazích mezi křesťany. Příště budeme mluvit o lásce Kristově, tedy o té vertikální podobě lásky, o lásce, kterou Kristus miluje svou nevěstu, o lásce, kterou máme poznat, ačkoliv přesahuje každé poznání. I dnes musíme mluvit o poznání a poznávání lásky, ale je to láska, která má mezibratrský rozměr. A první věc, kterou si o této lásce musíme říct, je, že tato láska je:

I. Láska jako pevný základ křesťanského života

Připomeňme si nejprve, co bylo důvodem, že jsme uvěřili, že jsme se stali křesťany, že jsme se odvrátili od života v sobectví a ve službě sobě sama, svým vlastním žádostem a touhám. Mluvili jsme o tom ve druhé kapitole, kde na začátku Pavel popisuje ten zoufalý stav života člověka, který žije bez Boha, žije jako otrok světa, ďábla i svého vlastního hříchu. Písmo říká, že takový člověk je odsouzenec, protože na něm spočívá Boží hněv. Ale…

  • Ef 2:4-5 Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy.

Co se stalo? Boží láska vedla Boha k tomu, že nás před stvořením světa vyvolil ke spasení, vybral Beránka, který v plnosti času zaplatil za naše hříchy a seslal Ducha svatého, který nás v Bohem určeném čase probudil k životu tím, že do nás vložil nové srdce a my jsme ožili z duchovní smrti. Byli jsme vzkříšeni spolu s Kristem. Byli jsme ospravedlněni z víry (Ř 5,1) a přivedeni před Boží tvář. Získali jsme přístup k Bohu a k Jeho milosti. A ještě mnoho dalších věcí se stalo v našem životě skrze Krista a jednou z nich je, že:

  • Ř 5:5 Boží láska je vylita do našich srdcí skrze Ducha svatého, který nám byl dán.

Láska se stala součástí křesťanského života. Jde to tak daleko, že Jan je ochotný napsat, že kdo nemiluje, zůstává ve smrti (1J 3,14). Kdo nemiluje, není znovuzrozený, kdo nemiluje, není křesťanem. Jan mluví o lásce, jako o základní charakteristice křesťanského života! A není sám. Apoštol Pavel dělá totéž.

V našem textu nám ukazuje lásku jako pevný základ, do kterého máme být zakořeněni, ve kterém se máme upevňovat.

  • Efezským 3:17 … abyste zakořeněni a zakotveni v lásce…

Pavel používá dvě slovesa, kterými popisuje výsledek práce Ducha svatého v našich životech. Když nás Duch svatý bude svou mocí posilovat (v. 16), bude Kristus skrze víru přebývat v našich srdcích (v. 17a), což povede k tomu, že budeme zakořeněni a zakotveni v lásce k druhým křesťanům (v. 17b).

Jsou tady dvě slova, která jsou si velmi blízko a ve své podstatě mluví o stejné věci. První z nich je z oblasti zemědělství (zakořenit) a druhé z oblasti architektury (položit základy, založit, upevnit, E – zakotvit).

V originálním textu je na prvním místě láska, je zdůrazněna, jde o lásku, a obě ta slova ji rozvíjejí. Láska je tady představena jako dobrá půda, do které vrůstají kořeny, jako pevná skála, na které jsou položené základy. Láska je základ, ze kterého vyrůstá křesťanský život.

Naše vlastní životy musí být zakořeněné do lásky. Jsou do ní zapuštěné, vrůstají do Boží lásky, noří se do ní stále hlouběji, pronikají tak hluboko, že náš křesťanský život bude pevný jako dub, který má kořeny hluboko a široko, takže s ním žádná bouře nemůže pohnout. Kořeny jsou životadárným potrubím, skrze které rostlina čerpá živiny, a díky kterým roste. Naše životy musí být zakořeněné v Boží lásce – z ní čerpáme sílu pro každodenní křesťanský život, v ní se upevňujeme, do ní jsme zapuštěni, takže s námi nic nemůže pohnout.

Láska je v našem textu pevnou skálou, na které jsou postavené základy, jimiž nic nepohne. Můžeme zde slyšet ozvěnu Pánova podobenství o muži, který postavil svůj dům na skále.

  • Mt 7:24-25 A tak každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále. Tu spadl příval, přihnaly se vody, zvedla se vichřice, a vrhly se na ten dům; ale nespadl, neboť měl základy na skále.

Stavba, o které mluví náš text, je stavbou církve, je stavbou vztahů mezi bratry a sestrami, je stavbou vzájemné křesťanské lásky. Láska je tady představena jako základ, který drží pohromadě Kristovu církev.

Stejnou ilustraci s úplně stejnými slovy používá apoštol Pavel v listu Koloským. Jenom místo lásky zde mluví o Kristu:

  • Koloským 2:6-7 Žijte v Kristu Ježíši, když jste ho přijali jako Pána. V něm zapusťte kořeny, na něm postavte základy, pevně se držte víry, jak jste v ní byli vyučeni, znovu a znovu vzdávejte díky.

Žít v Kristu znamená podle Pavla žít ve vzájemné lásce, milovat bratry. Podobná slova používá v 1K 3, kde popisuje církev jako pole a jako stavbu. A mluví o základu, který byl jednou provždy položen a tím základem je Ježíš Kristus. Znovu a znovu se vracíme ke stejné věci – v Kristu znamená v lásce. O tom je i náš text – Kristus bude skrze víru přebývat ve vašich srdcích, takže budete zakořeneni a upevněni v lásce.

Láska, o které je tady řeč, je Boží láskou, která se skrze nás natahuje k našim bratrům a sestrám. Je to Boží láska, ve které nás Bůh vyvolil, předurčil, kterou nám udělil ve svém Nejmilejším, ve které nás vykoupil, a dal nám podíl na věčném životě, v této lásce nás zapečetil svým Duchem, vzkřísil nás spolu s Kristem a oživil nás, posadil nás spolu s Kristem v nebesích a učinil z nás jednoho nového člověka. V této Boží lásce musí být hluboko zapuštěné naše kořeny a na ní postavené naše základy. Tady nejde o žádný sentiment, ale o pevné a nepohnutelné dílo trojjediného Boha.

Milovaní, do čeho jsou zapuštěné vaše kořeny? Na čem stavíte své základy? Rostlina, která nemá dobré kořeny, uschne, protože nedokáže čerpat živiny a vláhu z dobré půdy. Dům, který je postaven na špatných základech – na písku, jak říká náš Pán – se zhroutí, když přijde bouře a přivalí se rozbouřené vody životních zkoušek. Jaký je váš základ? Jaké jsou vaše kořeny? Musíme mít naprostou jistotu, že tímto základem je Kristus, věčný Boží Syn, který se z lásky ke svému nebeskému Otci vzdal nebeské slávy a stal se člověkem. Byl ukřižován kvůli našim hříchům, na svém těle nesl Boží hněv za naše proninění, ale třetího dne vstal z mrtvých. To je nepohnutelný základ, to je dokonalé vyjádření Boží lásky.

  • 1 Janův 4:9 V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život.

Potom, co apoštol Pavel ukázal na tyto kořeny a základy, vede nás dál:

II. Láska jako prostředek křesťanského života

  • Efezským 3:18 … [abyste] mohli spolu se všemi bratřími pochopit…

Apoštol mluví o lásce jako o prostředku křesťanského života. V lásce máme být zakořeněni a založeni, zakotveni, abychom mohli pochopit, byli schopni pochopit (ČSP), mohli postihnout (B21), abyste byli zmocněni pochopit (Žilka),

  • Efezským 3,18 … abyste nabyli plné schopnosti si uvědomit… (Pavlík)

Vidíme škálu překladů, které nám ukazují, k čemu má vést naše hluboké zakořenení v Kristově lásce. Jsou tady dvě slovesa, která jsou opět spojená s láskou – jde o nabytí schopnosti porozumění, uvědomění si, pochopení toho, co to znamená skutečná křesťanská láska. A my musíme tuto schopnost chápat vidět jako prostředek, kterým budeme směřovat k cíli. Tato schopnost chápat, rozumět ještě není cílem, ale je to něco, co nás k cíli povede.

Máme tady zajímavou skutečnost – zatímco první dvě slovesa ze sedmnáctého verše jsou v pasivu, zde máme před sebou sloveso v aktivním tvaru. Zakořenění a zakotvení je dílem Ducha svatého v nás, je to působení Jeho moci, kdy v nás skrze víru přebývá Kristus. Ukazovali jsme si prostředky, které Duch svatý používá k tomu, aby nám zpřítomnil Krista – je to Boží slovo, je to modlitba a společenství Božího lidu, které Duch svatý bude používat a používá k tomu, aby se posiloval náš vnitřní člověk, aby rostla naše víra v Krista a Kristus přebýval v našich srdcích. Někdy jsou tyto věci – Písmo, modlitba, společenství – označovány jako prostředky milosti, protože skrze ně k nám přichází Boží milost. Ale ten samotný růst je dílem Ducha.

Ale v osmnáctém verši je sloveso v aktivním tvaru – když nás Duch svatý upevňuje v Kristu, vede to k tomu, že stále více rozumíme tomu, co to je láska. Slovo, které je tady použité mluví o rozumové schopnosti, o pochopení, porozumění. Není to o nějaké jednorázové aktivitě, ale jde o časově neohraničený proces. Čím víc roste Kristus v nás, tím jsme pevnější a hlouběji zakořenění a tím více také rozumíme tomu, co je to láska. Toto porozumění je prostředkem křesťanského života. Podobně Ježíš mluví o věčném životě:

  • Jan 17:3 A toto je život věčný: Aby poznávali tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. (ČSP)

Život věčný je o poznávání jediného pravého Boha a Ježíše Krista. Život věčný je o poznávání Boží lásky, která se skrze nás vztahuje k druhým lidem – k bratrům a sestrám v církvi na místě prvním a potom dále ke všem dalším, které Písmo nazývá našimi bližními. To jsou nejdůležitější Boží přikázání, na kterých stojí celý zákon a proroci:

  • Matouš 22:37-39 ‚Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘

Tohle je proces, který začíná novým narozením a bude se stále větší intenzitou pokračovat celou věčnost. A není nedůležité všimnout si, že tento proces se začíná v naší mysli – jde o pochopení, porozumění, postižení toho, co to znamená láska. Bez správného porozumění totiž nebudeme schopni správně jednat. Jestliže špatně rozumíme tomu, co je to láska, nikdy nebudeme moci prokazovat opravdovou křesťanskou lásku druhým lidem. Proto apoštol vybízí církev a jednotlivé křesťany:

  • Ř 12:2 A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.

Musíme se modlit za to, aby Bůh obnovoval naší mysl ve všech směrech – abychom rozuměli tomu, co je to evangelium, kdo je to Bůh, co je dobré, co se líbí Bohu, co je to láska. Jak se tyto věci mohou stát? Jak se může naše mysl proměnit? Je to celkem jednoduché. Musíme odložit staré smýšlení, staré věci, nepravdivé věci, pohledy, názory a myšlenky, které nesouhlasí s Božím slovem a naplnit svou mysl tím, co o daných věcech říká Boží slovo. To je proměna skrze obnovu mysli. To je proměna, která se netýká jenom lásky, ale týká se všech věcí v našem životě. Bude začínat u těch velikých věcí jako je evangelium, jako porozumění tomu, kdo je to Kristus, co to znamená být křesťanem, co je to křesťanská církev a co naopak církev není, s čímž velmi úzce souvisí to, o čem mluvíme, tedy co je to opravdová křesťanská láska, a tato proměna půjde stále dále k jednotlivým detailům našeho každodenního života. Ale aby k tomu mohlo docházet, bude muset náš život být skutečně prosáknutý Božím slovem.

Vidíme tady růst v lásce a porozumění tomu, co je to láska, jako prostředek křesťanského života a křesťanského růstu. Tohle je jedna z věcí, která dělá církev církví. Viděli jsme lásku jako základ křesťanského života, jako půdu, do které budou vrůstat naše kořeny a na které budeme stavět své životy. Nyní vidíme lásku jako prostředek křesťanského života. Láska je indikátorem, podle kterého můžeme ověřit pravost svého křesťanství. Mluvíme tady o efezské církvi, za kterou se Pavel modlí a věnuje tuto velikou modlitbu Boží lásce. Není to bezdůvodné. Vzpomeňte si, co se stalo efezské církvi – v Písmu máme ještě další dopis církvi do Efezu. Vzpomínáte si, co v něm Ježíš říká? Chválí tuto církev za její skutky, úsilí, vytrvalost, za její nasazení se kvůli pravdě, za rozlišování, které měli, za ochotu trpět pro Krista, ale jedna věc jí chybí:

  • Zj 2:4 Ale to mám proti tobě, že už nemáš takovou lásku jako na počátku.

Tato církev opustila lásku. Lásku k Bohu a z ní vyplývající lásku k lidem. Proto jí Ježíš volá k pokání. Láska musí být základním znakem křesťanů i křesťanské církve. Církvi do Korintu apoštol napsal:

  • 1 Korintským 13:2 Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem.

Všimněte si, že porozumění může být bez lásky, ale láska nemůže být bez porozumění. Poznání může být bez lásky, ale láska nemůže být bez poznání. Víra může být bez lásky, ale láska nemůže být bez víry, protože láska věří (1K 13,7). Proto Písmo říká, že skutečná láska je rozpoznávacím znakem křesťanů. Láska je prostředkem, kterým dosahujeme věčného života. Ale není jenom prostředkem, je také:

III. Láska jako prostředí křesťanského života

  • Efezským 3:18 … [abyste] mohli spolu se všemi bratřími pochopit…

Náš text mluví o vzájemnosti lásky. Je to nezbytné – láska nemůže být sama. Láska musí mít společenství. K lásce musí být nejméně dva. Náš text mluví o společenství se všemi svatými – tak je to doslova v našem textu. Nejsou tam bratří, ale svatí, což sice znamená totéž, ale důraz je položen maličko jinam.

Boží slovo nám tady ukazuje, že místem, kde se bude projevovat křesťanská láska, musí být církev, tedy společenství svatých. Církev není skupinou nezávislých jednotlivců, ale společenstvím, které je slepené mocí Kristovy lásky. Proto byl Pavel tolik rozzloben na církev v Korintě, kde se lidé oddělovali od sebe na základě osobních preferencí – jeden se hlásil k Pavlovi, druhý k Petrovi, další k Apollovi. Proto jim ve třinácté kapitole ukazoval vzácnější cestu – cestu lásky. A náš text volá církev ke stejné věci.

Každý jednotlivý křesťan musí růst v Kristu. Kořeny jednotlivých křesťanů mají být díky přebývání Krista v nás zapuštěny hluboko do půdy Boží lásky. K čemu to povede? Že budeme společně schopni poznávat, co to znamená láska. Tady můžeme dobře vidět, jak osobní duchovní růst vede ke společnému duchovnímu růstu.

Jestliže si někdo myslí, že roste ve víře, ale přitom ho to vede k izolaci, k oddělování se od druhých křesťanů, k tomu, že nepotřebuje Kristovu církev, aby mohl růst, potom takový člověk oklamává sám sebe a neroste ani v poznání Krista ani v poznání Boží lásky a lásky k druhým. Skutečnou Boží lásku můžeme zakoušet jenom společně se všemi svatými, tedy v Kristově církvi, v jejím konkrétním projevu, tedy ve zcela určitém místním společenství. Člověk, který říká, že nepotřebuje místní církev, konkrétní společenství, je člověkem, který ve skutečnosti prohlašuje, že nepotřebuje poznávat a rozumět Kristově lásce. O takovém člověku platí, co říká Jan:

  • 1 Janův 4:20 Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí.

Vidíme, že ani ve své modlitbě Pavel neopouští téma církve, které začal už v polovině druhé kapitoly listu Efezským a kterým pak pokračuje až do poloviny kapitoly čtvrté. Církev je to nejdůležitější, o co zde jde. A od příště by nám mělo být naprosto jasné, že jakmile se řekne slovo církev, automaticky k němu přiřadíme slovo láska, protože to přesně to, co se děje v našem textu. Pavel to dělá i na dalších místech v listu Efezským – jedno z nich:

  • Efezským 5:25-27 Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval, aby ji posvětil a očistil křtem vody a slovem; tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná.

Kristus si zamiloval svou církev – tím mimochem pokračuje také modlitba apoštola Pavla:

  • Efezským 3:19 … poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání…

Tohle je důvod, proč církev musí být prostředím lásky. Pán církve a Hlava církve miluje svou církev. Církev je tělem Ježíše Krista, církev je Kristovou plností (Ef 1,23), proto církev, která není prostředím lásky, je protimluv. Ale když toto říkáme, musíme udělat ještě další krok a vysvětlit, co to znamená láska. Říkali jsme si, že láska je základem, na kterém stavíme, láska je prostředkem křesťanského života i duchovního růstu, láska je také prostředím, ve kterém se odehrává křesťanský života, život církve. A to nás vede k poslednímu bodu dnešního kázání:

IV. Všechny rozměry lásky

  • Efezským 3:18 … [abyste] mohli spolu se všemi svatými pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka…

Máme zde čtyři slova míry, která jsou spojená jediným slovem. V řečtině je zde před všemi čtyřmi slovy jeden člen v jednotném čísle, což ukazuje na to, že těmto čtyřem slovům máme rozumět jako jednomu celku. Je to zdůraznění, které je v našem textu přeložené slovem „skutečná“. Tato čtyři slova se vztahují k lásce, o které mluví jak náš dnešní text, tak také následující verš. Mluví o všech rozměrech Kristovy lásky, která působí vůči křesťanům, v křesťanech i skrze křesťany. Můžeme tady vidět souvislost se zakořeněním i s položením základů.

Čím více bude Kristus přebývat skrze víru v našich srdcích, tím více bude náš vnitřní člověk posílen a upevněn mocí Ducha svatého a tím více také budeme nejenom rozumět tomu, co je to křesťanská láska, ale budeme tuto lásku společně se všemi svatými žít. Budeme žít každý rozměr této lásky – šířku i délku, výšku i hloubku. Což je znovu odkaz na neustávající poznávání Boží lásky – šířka i délka, výška i hloubka jsou měřené jenom jedním měřítkem, a tím je Kristus. Jeho plnost, jeho velikost, jeho láska. On je tím, kdo nám ukázal, co to skutečná láska znamená. Už jsme to viděli v Ef 5,25-27, kde je láska spojená s obětí, s posvěcením, se službou. A přesně tak to je – to je biblický popis lásky. To je to, čemu potřebujeme porozumět.

Láska, o které mluvíme, není na prvním místě o pocitech nebo o našich prožitcích. Nemluvíme tady o zamilovanosti nebo sentimentalitě, ale o zralé lásce. Mluvíme o lásce, která je zakořeněná v pravdě, o lásce, která znamená obětovat to nejlepší, co máme ve prospěch druhých. Známý verš říká:

  • Jan 3:16 Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.

Bůh miloval a dal… Láska je v tom, že Bůh obětoval… (1J 4,10). Podle 1Te 1,3 je láska těžkou, lopotnou dřinou. Není to něco, co na člověka spadne z ničeho nic, ale jde o něco, co bolí, za co se musí zaplatit cena – často ta nejvyšší. To jsou skutečné rozměry lásky. Mluvíme o oběti, mluvíme o vydání se, mluvíme o službě druhým. To nejsou jednoduché ani samozřejmé věci – takové věci v životě křesťana jsou důkazem práce Ducha svatého. On působí opravdovou lásku. Lásku, která není slepá, jak si dneska mnoho křesťanů myslí. Láska neznamená, že ty máš svou pravdu a já mám zase svou, ale hlavně že se milujeme. Mluvíme o tom, že láska má svůj zdroj v Kristu, který o sobě tvrdí, že je Pravdou (J 14,6)! Proto nás také Boží slovo vybízí:

  • Efezským 4:15 Buďme pravdiví v lásce, ať ve všem dorůstáme v Krista.

Vidíme tady spirálu duchovního růstu – když budeme pravdiví v lásce, budeme dorůstat v Krista, a čím více budeme dorůstat v Krista, čím více bude Kristus skrze víru přebývat v našich srdcích, tím hlouběji budeme zakořeněni v lásce, tím budou širší základy, na kterých budeme postaveni a tím více budeme rozumět tomu, co to znamená skutečná láska.

Co to tedy pro nás znamená? Především to, že musíme jít ke Kristu. Kdo nevložil svůj život a své hříchy na Krista, nemůže milovat, není schopen skutečné lásky. Musíme jít ke Kristu a věřit v Něj, spolehnout se na Něj, cele důvěřovat tomu, že na kříži udělal všechno pro naše spasení, že Jeho oběť je naprosto dostatečná k tomu, abychom byli zachráněni.

To je první krok k opravdové lásce. K takové lásce, která má druhého přednějšího než sebe, která chce pro druhého to nejlepší, co existuje – a tím nejlepším, co může láska dát, je pravda. Proto mluvíme o tom, že nejlepším vyjádřením křesťanské lásky k lidem, kteří neznají Krista, je zvěstování evangelia. To je důkazem, že je skutečně milujeme – když jim řekneme, že jsou hříšníci, kteří skončí v pekle, pokud nebudou činit pokání a věřit v Krista.

A tím nejlepším vyjádřením křesťanské lásky vůči těm, kdo jsou v Kristu, je povzbuzení na cestě následování Pána nebo napomenutí, pokud vidíme, že bratr nebo sestra scházejí z cesty za Pánem. To je způsob, jak se buduje Kristova církev, jak roste ve svatosti i v poznání Krista. To je skutečná Kristova církev, která přebývá ve vzájemné lásce. V této lásce křesťané namáhavě pracují jeden pro druhého k duchovnímu prospěchu celého Kristova těla. Tato láska je základem našeho křesťanského života, je prostředkem duchovního růstu i prostředím, ve kterém se tento růst odehrává. Cílem tohoto růstu je Kristus sám, plnost Jeho lidství. Společně tak budujeme Kristovu církev,

  • Efezským 4:13 … až bychom všichni dosáhli jednoty víry a poznání Syna Božího, a tak dorostli zralého lidství, měřeno mírou Kristovy plnosti.

Osnova kázání