Život soustředěný na cíl (Tt 1,1-4)

… abych s radostí dokončil svůj běh a službu, kterou jsem přijal od Pána Ježíše …

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 18. února 2007

Dobré ráno, požehnaní svatí, kteří jste přišli ve jménu Kristově.

Naše největší dopravní letiště v Praze Ruzyni zažilo dvakrát v poslední době velké manévry. Poprvé díky nespokojenému zaměstnanci, který poslal anonymní e-mail, v němž oznamoval, že na letišti je bomba a podruhé v tomto týdnu, kdy policie reagovala na hlášení nějaké vědmy, která měla pocit, že se na letišti má něco stát.

Je to smutné, když vidíme svět kolem sebe jak tápe a je zmatený v tom, čemu má nebo nemá věřit.

Oč smutnější je to v případě znovuzrozených křesťanů. Je stále mnoho věřících, kteří tápou a nevědí, čemu mají věřit a na co se mají spolehnout. A potom volají Bože, požehnej toto moje rozhodnutí, místo aby se ptali, jaké je Bože Tvoje rozhodnutí. Naštěstí nás Bůh nenechá tápat, ale dává světlo pro naše nohy. Tak to vyznává žalmista:

  • Žalmy 119,105 Světlem pro mé nohy je tvé slovo, osvěcuje moji stezku.

A podobně apoštol o sobě prohlašuje, že je:

  • Titovi 1,1 poslaný zvěstovat Božím vyvoleným víru, aby poznali pravdu a žili zbožně

Otevíráme dnes list Titovi a budeme mluvit o prvních čtyřech verších tohoto listu. Protože překlad těchto veršů není úplně jednoduchý, budu dnes používat hlavně překlad NBK. Abychom si udělali takovou trochu lepší představu o tom našem textu, vytiskl jsem na druhou stranu osnovy náš text ve čtyřech různých českých překladech. Můžete je tak porovnat a přemýšlet nad různými nuancemi, které tyto překlady nabízejí. Některé zmíníme i v dnešním kázání. Pojďme se tedy pustit do našeho textu. Tt 1,1-4

Máme dnes před sebou úvodní verše listu Titovi. Každý dopis apoštola Pavla, který máme v Bibli má určitý zaběhnutý pořádek. Na začátku listu se vždy představuje autor listu, v některých případech rozvíjí svoji identitu, následuje adresát a vlastní pozdrav, který je vlastně také požehnáním.

Nejinak je tomu i v listu Titovi. V prvních třech verších dopisu se nám představuje jeho pisatel. Podíváme se na to, co o sobě píše apoštol Pavel, uvidíme, jaké bylo poslání Pavla a také se z tohoto úvodu dozvíme něco o jeho motivaci.

Dále si připomeneme adresáta listu i požehnání, které je součástí tohoto úvodního pozdravu listu. Podívejme se nyní do prvního verše:

  • 1a Pavel, Boží služebník a apoštol Ježíše Krista,

Pavel začíná svůj list Titovi tím, že se představuje. Činí to tak vždycky a zpravidla při tom nějakým způsobem zdůrazňuje svou identitu. Nedělá to pouze v jediném případě a to, když píše do Tesaloniky. Pavel psal svůj první list do Tesaloniky jenom krátce poté, co ji musel opustit a nepotřeboval řešit žádné závažné problémy v této církvi. Měl starost o tuto církev, ale zároveň z ní měl ohromnou radost. Je vidět čerstvost a aktuálnost jejich vztahu.

  • 1 Tesalonickým 1,1 Pavel, Silvanus a Timoteus církvi Tesalonických

Nepotřebuje nijak zdůrazňovat své apoštolství, svou autoritu, kterou má v Kristu. Zcela jinak tomu bylo, když psal tam, kde byly v církvi problémy a kde byli falešní učitelé, kteří popírali autoritu apoštola Pavla.

  • Galatským 1,1 Pavel, apoštol (poslaný ne od lidí ani skrze člověka, ale skrze Ježíše Krista a Boha Otce, který ho vzkřísil z mrtvých),

A v obou listech do Korintu, kdy musel čelit falešným apoštolům, zdůrazňuje své povolání za apoštola.

  • 1 Korintským 1,1 Pavel, z Boží vůle povolaný apoštol Ježíše Krista
  • 2 Korintským 1,1 Pavel, podle Boží vůle apoštol Ježíše Krista

Ovšem když píše do Říma, kde ho osobně neznali a nebo když píše do své nejmilejší církve ve Filipis, tak stačí, když řekne:

  • Římanům 1,1 Pavel, služebník Ježíše Krista, povolaný apoštol, oddělený pro Boží evangelium,
  • Filipským 1,1 Pavel a Timoteus, služebníci Ježíše Krista

I zde, v listu Titovi se apoštol Pavel představuje. Mohlo by nám to připadat trochu zvláštní - proč píše Titovi, který ho zná více než 20 let, že je Božím služebníkem a apoštolem? Byl apoštol Pavel tak ješitný, že potřeboval zdůraznit tyto věci pokaždé, když s někým mluvil? Ne!

Pavel sice adresoval svůj list Titovi, zároveň to však byl doporučující list pro církve na Krétě. Mohli bychom si tuto otázku položit ještě jinak - proč vůbec potřeboval psát Titovi nějaký list, když mu dal podrobné instrukce, jak to vidíme ve v. 5.

  • Titovi 1,5 Nechal jsem tě na Krétě proto, abys dal do pořádku to, co ještě zbývá, a podle mých pokynů ustanovil po městech starší.

Titus věděl, co má dělat, ale nacházel se v situaci, která nebyla nijak růžová. Měl dát do pořádku to, co zbývalo. Na prvním místě to bylo ustanovení starších. A to není nijak snadná věc. Vždy se najdou lidé, kteří chtějí vládnout v církvi, kteří ale nejsou povoláni samotným Bohem. Proto apoštol Pavel zdůrazňuje kým je.

Pavel je tady pro nás velikým vzorem a věřím, že byl vzorem také pro Tita, ačkoliv to byl zralý věřící. Pavel se tu nazývá otrokem Božím a apoštolem Ježíše. Pavel tu poukazuje na to, že Bůh je někdo, kdo je jeho vlastníkem a kdo kontroluje všechno, co Pavel dělá. Zkusme se na chvilku zamyslet nad tím, co nás charakterizuje? Jak se představujeme druhým? Kdo jsi? Co děláš? Já jsem technik, podnikatel, učitel, geolog, …

Proč Pavel nenapsal: Pavel, výrobce stanů a římský občan? V mnoha lidech v Římské říši by to vzbudilo respekt. Ale Pavlovo myšlení bylo jiné.

Zkuste někdy na otázku co děláš, odpovědět - sloužím Bohu nebo pracuju pro nejvyššího Krále. A uvidíte, kolik otázek to přinese a jak dobrá příležitost ke svědectví to bude.

A tak Pavel sám sebe představuje. Ovšem než se Pavel začne věnovat konkrétním věcem, píše ještě dále něco o sobě. Pavel je Boží otrok a apoštol Ježíše Krista a ve zbytku prvního verše popisuje svůj úkol.

  • 1b poslaný zvěstovat Božím vyvoleným víru, aby poznali pravdu a žili zbožně
  • (E) poslaný k tomu, aby Boží vyvolené přivedl k víře a k poznání pravdy našeho náboženství

Pavel tady popisuje, co je smyslem jeho služby. Mohli bychom to jednoduše shrnout slovy - dovést svaté k duchovní zralosti.

Není to poprvé, kdy Pavel takto popisuje svou službu. Podívejme se na několik dalších míst:

  • Koloským 1,28 Jeho zvěstujeme, když se vší moudrostí napomínáme a učíme všechny lidi, abychom je mohli přivést před Boha jako dokonalé v Kristu.

Smyslem Pavlovy služby není „pouze“ přivést lidi ke Kristu. Jeho cíl je daleko větší. Chce přivést lidi před Boha jako dokonalé v Kristu. Vzpomínáte na list Efezským?

  • Efezským 4,12-15 pro přípravu svatých k dílu služby, aby se Kristovo tělo budovalo, abychom nakonec všichni dospěli k jednotě víry a poznání Božího Syna, k dokonalému lidství, k plné míře Kristovy dospělosti. Nesmíme nadále zůstat nemluvňaty, zmítanými a unášenými kdejakým poryvem učení, lidskou prohnaností a vychytralým sváděním k bludu. Místo toho máme mluvit pravdu v lásce a v každém ohledu růst v Krista, který je hlavou.

Pavel se ve svém životě a ve své službě nedívá jenom k přítomnému okamžiku. Dívá se brýlemi věčnosti. Pavel chce vidět zralé věřící. A my uvidíme, že to je důraz celého listu Titovi. Buďte dospělí ve víře.

Pavel tady jednoduchými slovy popisuje svou službu. Je důležité uvědomovat si, že to píše v kontextu ustanovování starších. Pavel předává popis svého povolání Titovi s tím, že Titus bude jednat stejným způsobem. Proto mu ve druhé kapitolu listu jednouchým způsobem připomíná evangelium, které má Titus učit - aby vyvolené přivedl k víře a proto mu neustále zdůrazňuje zbožnost ve všech oblastech života - aby věřící poznali pravdu a žili zbožně. Aby věřící došli ke zralosti v Kristu.

A Titus měl tyto věci předat zase dále. I dnes je hlavním úkolem starších v církvi přivádět lidi v k víře v Ježíše Krista - předkládat jim pravdu evangelia. Neexistuje jiný způsob, jak mohou lidé uvěřit, než že budou seznámeni s pravdou od Boha.

  • Římanům 10,17 Víra je tedy ze slyšení zprávy a tou zprávou je slovo Boží.

Proto apoštolové zdůraznili své povolání ke službě Slovem a modlitbou, když se v církvi vyskytly problémy a lidé chtěli, aby šli dělat něco jiného.

  • Skutky apoštolské 6,1-4 V té době, když se počet učedníků stále rozrůstal, začali si ti, kdo mluvili řecky, stěžovat, že jejich vdovy jsou oproti hebrejským kráceny na denních přídělech jídla. Dvanáct apoštolů proto svolalo shromáždění všech učedníků a řeklo: "Není správné, abychom se přestali věnovat Božímu slovu a sloužili u stolů. Proto, bratři, vyberte ze svého středu sedm mužů dobré pověsti, plných Ducha Svatého a moudrosti, kterým tu práci svěříme. Sami se pak budeme nadále věnovat modlitbě a službě Slova."

Když apoštol Pavel psal Tesalonickým, zdůraznil právě tuto věc:

  • 2 Tesalonickým 2,13 Za vás, bratři milovaní Pánem, však musíme stále děkovat Bohu. Ten vás od počátku vyvolil, abyste byli spaseni skrze posvěcení Duchem a víru v pravdu.

A Jakub to popisuje následovně:

  • Jakubův 1,18 Ze své vůle nás zplodil slovem pravdy, abychom byli prvotinou jeho stvoření.

A ten druhý nejdůležitější úkol starších je udržovat lidi v pravdě. Aby zůstávali v pravdě a žili zbožně. Někdy si lidé myslí, že mohou žít zbožným životem a nepotřebují k tomu příliš mnoho pravdy. Ale velmi se mýlí. Jedině pravda má moc proměnit náš život. Jedině pravda může produkovat opravdovou zbožnost.

Tam, kde lidé uvěří lži, nemohou žít zbožným životem.

  • Jan 8,32 Poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí."

To neznamená, že uslyšíte pravdu a budete si jí pamatovat, ale znamená to, že ji uslyšíte a přijmete ji do svého života, vyvodíte z ní důsledky.

Mohu znát pravdu o tom, že mzdou hříchu je smrt, ale nemusí to mít žádný dopad na můj život. A to není skutečné poznání pravdy. Poznání pravdy znamená, že jestliže je mzdou hříchu smrt, potom to znamená, že jsem odsouzen a musím hledat milost. A když ji najdu v Kristu, který za mě nesl můj trest, tak poznání této pravdy pro mě znamená, že už nechci hřešit.

A tak Pavel měl přivádět vyvolené k víře a k poznání pravdy, která vede ke zbožnosti. Pavel nám tady odhalil svou identitu a také své poslání. Ale on jde v listu Titovi ještě dál a ukazuje nám tu na svou motivaci, kvůli které právě takto jedná. Druhý a třetí verš odhalují tento motor Pavlova života.

  • 2 v naději věčného života. Bůh, který nikdy nelže, nám tento život zaslíbil před začátkem věků

Naděje věčného života - to hlavní smysl Pavlovy služby. Pavlův život i jeho služba se upínali k naději věčného života. To byl jeho motor. A nejenom jeho:

  • 1 Petrův 1,3-5 Požehnán buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nám ve svém velikém milosrdenství daroval nový život, když vzkřísil Ježíše Krista z mrtvých. Povolal nás k živé naději, k nepomíjivému, neposkvrněnému a nevadnoucímu dědictví, které vás čeká v nebi, zatímco vás Boží moc skrze víru opatruje ke spáse, která se zjeví na konci času.

Tolik Petr o naději věčného života. I pro něj to bylo něco nádherného, co ho hnalo kupředu, do Boží náruče, do očekávání příchodu Ježíše Krista a co ho motivovalo ke službě druhým. Ukázat jim nádheru věčného života. Podobně apoštol Jan píše:

  • 1 Janův 3:1-3 Pohleďte, jakou láskou nás Otec zahrnul: smíme se nazývat Božími dětmi! Proto nás svět nezná, že nepoznal jeho. Milovaní, teď jsme Boží děti, ale ještě se neukázalo, co budeme. Víme však, že až se ukáže, budeme podobní jemu, neboť ho uvidíme tak, jak je. Každý, kdo k němu upíná tuto naději, usiluje být čistý, jako je čistý on.

Tady vidíme, že poznání pravdy o naději věčného života, vede ke zbožnému životu, v čistotě a v úsilí podobat se svému Pánu.

Apoštol Pavel nám tady o naději věčného života říká několik důležitých věcí:

Jednak to, že tato naděje je skutečná a pravá, protože ji zaslíbil Bůh, který nikdy nelže. Tato naše naděje je založená na Boží zodpovědnosti. Proto o ní Bible mluví s jistotou. To není naděje, jako když si vsadíte Sportku a máte naději, že vyhrajete. Tato naděje je jistotou, která ještě není vidět, ale o které můžeme naprosto jistě říci, že jednoho dne přijde. Protože ji zaslíbil naprosto spolehlivý Bůh. Bůh, o němž Pavel řekl, že je Bohem, který nikdy nelže. zdůraznil to, aby to vyniklo, zvláště na pozadí skutečnosti, kterou zmiňuje ve 12. verši:

  • Titovi 1,12 "Kréťané jsou samí lháři, líté šelmy, líná břicha."

Další důležitá věc, kterou se dozvídáme o naději věčného života je, že byla Bohem zaslíbena před začátkem věků. Kdy to bylo? Kdy se Bůh rozhodl, že dá lidem věčný život? Bylo to před začátkem věků.

  • Efezským 1,4 V něm nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom před ním byli svatí a bezúhonní v lásce.

Odhaluje se nám tu něco velikého - Bůh měl plán spasení ještě před stvořením světa. Bůh není někdo, kdo by byl překvapen tím, že Adam s Evou zhřešili a kdo by musel hledat plán „B“. Bůh všechno naplánoval dopředu.

  • 1 Petrův 1,18-20 Víte přece, čím jste byli vykoupeni ze svého marného životního způsobu, zděděného po předcích - nebylo to pomíjivým zlatem ani stříbrem, ale vzácnou krví Kristovou! Ten byl jako beránek bez vady a poskvrny předem vybrán už před stvořením světa, ale teď na konci časů byl zjeven kvůli vám.

Dohoda mezi Otcem a Synem proběhla ještě dříve, než byli Adam s Evou stvořeni. Již tehdy byl vybrán beránek k oběti. A dokonce i Boží milost nám byla udělena ještě před začátkem věků:

  • 2 Timoteovi 1,9 Vždyť on nás spasil a povolal svatým povoláním; ne díky našim skutkům, ale díky jeho vlastnímu záměru a milosti, kterou nám v Kristu Ježíši udělil před začátkem věků.

Na Boha se můžeme spolehnout. A podívejme se na další věci, které o naději čteme od apoštola Pavla.

  • 3 a toto své slovo zjevil v pravý čas skrze kázání, jež mi z nařízení našeho Spasitele Boha bylo svěřeno.

Tato naděje se zjevuje skrze kázání Božího Slova. To je veliká věc a už jsme o ní mluvili. Je to Boží Slovo, co musí znít, aby lidé mohli být spaseni. A tak když někdy přemýšlíme nad opravdovostí obrácení lidí, kteří právě přišli ke Kristu, máme si položit otázku, jestli měl ten člověk dostatek informací a jestli se jednalo o správné informace k tomu, aby se mohl rozhodnout pro Krista.

Bůh své slovo zjevuje - dělá to v pravý čas a dělá prostřednictvím kázání.

Poslední věc, kterou nám tu Pavel o naději říká, je, že kázání o ní bylo svěřeno Pavlovi. A dokonce čteme, že to bylo uděláno nařízením, nebo rozkazem. To je tvrdé slovo. Ale jasně se v něm projevuje identita služebníka. Služebník Boží přijal rozkaz svého Pána.

  • 1 Korintským 9,16 Když kážu evangelium, nemám nač být hrdý - je to má povinnost a běda mně, kdybych nekázal!

Zastavme se tu na chvilku. Pavel byl Boží služebník, který přijal rozkaz svého Pána. Kdo jsme my? Jaký rozkaz jsme přijali od svého Pána?

Mohu se cele ztotožnit se slovy Pavla - běda mě, kdybych nekázal. Kde chce mít Pán tebe? Jaké je tvoje místo v církvi? Všichni jsme povoláni jako svědkové Ježíše Krista, ale je ještě nějaké místo, kde máme stát?

Máš být tím, kdo se stará o druhé jako diakon, kdo naplňuje jejich potřeby za církev? Nebo máš být tím, kdo pomáhá slabým nést jejich břemeno? Nebo se staráš o technické věci v církvi?

Budou zde lidé, po kterých Bůh bude chtít, aby přišli každý týden dříve a připravili tuto místnost ke shromáždění. A jiní, kteří budou mít na srdci všechny, kdo přicházejí do církve a přivítají je a podají jim ruku, seznámí se s nimi. Někomu možná Bůh položí na srdce práci s dětmi, jinému výběr písní, jejich přípravu a nacvičení a vedení shromáždění ve společném uctívání.

Je mnoho věcí, ke kterým nás Pán povolává. Některé jsou dočasné a mají naplnit okamžitou potřebu církve, jiné jsou trvalé a jsou naší povinností - jsou nám dané z rozkazu našeho Boha. Mluvme o tom a hledejme, jak můžeme přispět ke společnému růstu.

  • 1 Korintským 12,6-7 jsou různá působení, ale všechno ve všech působí tentýž Bůh. Každý ovšem dostává projev Ducha ke společnému užitku:

Na tomto místě končí Pavlův popis sebe a své služby. A nyní zde nacházíme adresáta listu:

  • 4a Titovi, vlastnímu synu v obecné víře

Tady je adresát listu - Titus. A Pavel ho označuje jako svého syna nebo jako své vlastní dítě ve víře. Titus byl přiveden ke Kristu s největší pravděpodobností samotným Pavlem. Proto toto zvláštní označení.

Pavel byl Titovým otcem ve víře. Titus byl jeho partnerem, spolupracovníkem, a také synem. Toto je nádherný rozměr křesťanského společenství. Vidíme tu křesťany, jako rodinu víry. Jako ty, mezi nimiž vládnou rodinné vztahy.

Je to tak i s námi, moji milí? Přemýšlejme nad tím a pokládejme sobě i druhým otázku:

Co mohu udělat pro posílení rodinných vztahů v našem sboru? Jak mohu přispět k tomu, abychom vytvořili takovouto nádhernou rodinu víry? Modleme se za to a hledejme vedení Ducha v této oblasti.

Závěr takového úvodu do listu Titovi tvoří požehnání:

  • 4b Milost, milosrdenství a pokoj od Boha Otce a od Pána Ježíše Krista, našeho Spasitele.

Tato slova jsou sladkou hudbou pro naše uši i pro naše srdce. To je něco, co strašně moc potřebujeme. Každý z nás nutně potřebuje milost, milosrdenství i pokoj.

Milost, to je pramen, který má svůj původ v Bohu a z něhož tryská milosrdenství i pokoj. Milost to je základ našeho vztahu s Bohem.

  • Titovi 2,11-14 Boží zachraňující milost se totiž zjevila všem lidem. Učí nás, abychom se zřekli bezbožnosti a světských žádostí a žili na tomto světě rozvážně, spravedlivě a zbožně, v očekávání té požehnané naděje - slavného příchodu našeho velikého Boha a Spasitele Ježíše Krista. On dal sám sebe za nás, aby nás vykoupil z veškeré nepravosti a očistil si pro sebe zvláštní lid, horlivý konat dobro.

A na jiném místě čteme:

  • Efezským 2,8-10 Touto milostí jste skrze víru spaseni. Není to z vás - je to Boží dar; není to ze skutků, aby se nikdo nechlubil. Jsme přece jeho dílo! Bůh nás v Kristu Ježíši stvořil, abychom konali dobré skutky, jež pro nás předem připravil.

A ještě jednou z listu Titovi:

  • Titovi 3,4-7 Když se však ukázala laskavost a lidumilnost našeho Spasitele Boha, spasil nás - ne pro naše spravedlivé skutky, ale pro své milosrdenství. Poskytl nám koupel znovuzrození a obnovení Ducha Svatého, kterého na nás vylil v hojnosti skrze našeho Spasitele Ježíše Krista. Jeho milostí jsme takto ospravedlněni, abychom se stali dědici očekávaného věčného života.

Milost Boží to je jediný základ našeho vztahu s Bohem. Bez jeho milosti jsme ztraceni. Proto si ji potřebujeme znovu a znovu připomínat a proto ji máme připomínat i druhým.

Z této milosti tryská jako řeka milosrdenství, které proměňuje to tvrdé lidské srdce v srdce měkké a plné Boží lásky a ruku v ruce s ním je tu pokoj.

Pokoj to je víc než jen klid, to je víc než strnulost a rozplynutí se východních náboženství. Pokoj to je odstranění nepřátelství mezi mnou a Bohem. Pokoj znamená jistotu ve vztahu s Bohem. Pokoj znamená harmonické uspořádání vnitřního světa. Pokoj znamená jistotu mé naděje. Pokoj to znamená že vím, kam jdu, komu patřím, a proč dělám to, co dělám. To znamená život, který má smysl.

Všimněte si na závěr malého detailu - odkud pramení tento pokoj? Od Boha Otce a od Ježíše Krista našeho Spasitele. Kázání bylo Pavlovi svěřeno Bohem Spasitelem. Je tu Ježíš Spasitel a Bůh Spasitel. Je tu jeden Spasitel a jeden Bůh. Pavel tu ukazuje na Boha, který se zjevuje jako Bůh Otec a Bůh Syn.

On je zdrojem - milosti, milosrdenství i pokoje. Jemu patří všechna čest a sláva.

Znáš tohoto Boha a Spasitele Ježíše Krista? Zakoušíš jeho pokoj? Rosteš v poznání pravdy našeho náboženství? Podílíš se na šíření evangelia?

Pane Ježíši Kriste, děkujeme Ti za Tvou milost, kterou smíme znát. Děkujeme Ti za Tvou dobrotu, která nás přivedla ke spasení. A děkujeme Ti za to, že nám ukazuješ naději, kterou v Tobě máme. Chválíme Tě Pane, protože jsi veliký Bůh, který všechno připravil pro svou slávu a naše spasení a děkujeme Ti za to, že všechno pevně držíš ve své ruce. Dej nám Pane v tomto týdnu příležitost, prokázat se jako Tvoji služebníci, kteří s radostí zvěstují Slovo pravdy. Amen.

Osnova kázání