Neokrádej Boha! (Mal 3:6-12)

Jan Suchý, Ústí nad Labem, 16. srpna 2020

 

Hledejte především jeho království a spravedlnost,

a všechno ostatní vám bude přidáno. 

Matouš 6:33 

 

I. Úvod

Milost vám, bratři a sestry, milí přátelé, přeji vám Boží pokoj dnešního rána. Opravdu, jaké lepší přání, pozdrav, může člověk člověku přinést, než právě přání pokoje s Bohem!  

My se velmi často potýkáme s naší vlastní neschopností žít v pokoji s druhými lidmi. Jak snadno nechápeme jeden druhého, neumíme vyslechnout druhého člověka, máme své představy o tom, co si druhý myslí, aniž bychom se ho vlastně zeptali. Přichází zklamání. Důvěra, kterou jsme k sobě měli, je najednou otřesená a odpuštění je v tu chvíli pro nás tak cizí slovo, že nám ani nepřijde na mysl. Což teprve pokoj s Bohem! Co je na světě důležitější, než mít pokoj s Bohem. Vždyť On je věčný a vztah s Ním není omezený délkou našeho života. O pokoj s lidmi nějakým způsobem usilujeme více či méně sedmdesát či osmdesát let, jsme-li při síle (Ž 90:10). Ale na vztahu s Bohem závisí celá naše věčnost! To není záležitost, kterou bychom mohli brát na lehkou váhu!

Lidé k této otázce přistupují různým způsobem: jedni se jí vůbec nezabývají, odsunuli ji někam dozadu ve svém vědomí. I když vědí, že nejednají vždy dobře ve svém životě, i když jim to svědomí dosvědčuje, že nejsou tak docela spravedliví, jak si myslí, přece zabarikádovali myšlenky o tom, že jednou se budou muset zodpovídat za svůj život Bohu, někde hluboko a daleko ve své mysli. Další se snaží najít smíření s Bohem tak, že mu něco chtějí dát, aby si jej naklonili a získali Boží přízeň. Jsou však bez pravého poznání Boha a proto mu dávají, to co si sami myslí, že ho potěší a přiměje k náklonosti. Přinášejí nejrůznější oběti - od zvířat v některých náboženstvích, přes peníze až po dobré skutky. Nepoznali pravého živého Boha a místo Stvořiteli slouží tvorstvu - svým smyšleným bohům (Ř 1). Všechny lidi pak Bůh varuje:

  • Mal 3:5  Předtím vás však přijdu soudit, rychle usvědčím cizoložníky a čaroděje, křivopřísežníky, utiskovatele námezdníků, vdov a sirotků, ty, kdo odpírají právo bezdomovci a mě se nebojí, praví Hospodin zástupů."

Ať se každý dnes ráno ujistí, že smíření s Bohem hledá tam, kde jedině je možné jej nalézt. Proto dal Bůh svého jediného Syna Ježíše Krista, aby nám přinesl pokoj s Bohem.

  • 2K 5:19  Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění

Volá každého, aby litoval svých hříchů, složil svou naději na odpuštění ve Spasitele, aby každý, kdo v něho věří, už nebyl souzen za své hříchy, ale měl život věčný. Ke stejné důvěře volal Bůh všechny lidi ještě před narozením Krista. Volal lidi k pokání od počátku. Vybral si  izraelský národ, aby na něm ukázal svou spravedlnost, svou lásku, svou trpělivost i svůj soud. Prokazoval jim svou lásku znovu a znovu. Pečoval o ně. Z jednoho člověka - Abrahama, kterému dal své zaslíbení, učinil celý národ. V dobách soužení je vysvobozoval - od hladu, z otroctví, od nepřátel, kteří je chtěli zničit. Dal jim zemi k bydlení a rozhodl se být zvláštním způsobem uprostřed nich neustále přítomný - ve svatyni svatých. Ale oni se znovu a znovu od Boha odvraceli a nebyli Hospodinu věrní. Takto to popisuje prorok Ozeáš:

  • Oz 11:1-4  Když byl Izrael mládenečkem, zamiloval jsem si ho, zavolal jsem svého syna z Egypta. 2  Proroci je volali, oni se však od nich odvraceli, obětovali baalům, pálili kadidlo tesaným modlám. 3  Ačkoli jsem sám naučil Efrajima chodit, on na své rámě bral modly. Nepoznali, že já jsem je uzdravoval. - 4  Provázky lidskými jsem je táhl, provazy milování, byl jsem jako ti, kdo jim nadlehčují jho, když jsem se k němu nakláněl a krmil jej.

Ano, Bůh se nemění (v. 6). Proto posílá svého posla Malachiáše, aby skrze něj mluvil k židům.

 

II. Boží výzva: Navraťte se ke mně! (3:6-8)

  • Mal 3:6-7  "Já Hospodin jsem se nezměnil, ani vy jste nepřestali být syny Jákobovými. 7  Už za dnů svých otců jste se odchýlili od mých nařízení a nedbali jste na ně.

Ano, židé se odchýlili od poslušnosti a věrnosti Hospodinu. A došlo to tak daleko, že místo pokorných, věrných a Bohu poslušných lidí, se z nich stal pyšný, cynický a samospravedlivý národ. Tím jsou věrní svým předkům – jsou jako oni, v tom se nezměnili. Bůh se také nezměnil, proto je volá k pokání. Malachiáš přinesl Boží varování: přetavím vás svým soudem a očistím! Ano, Bůh se nezměnil! Jeho láska k Judovi trvá! Už jim to v první kapitole Malachiáše řekl: Zamiloval jsem si vás! (1:2). Bůh jim chce žehnat, chce je zahrnout svým požehnáním. Daleko raději přichází s láskou a dobrotou než se soudem. Proto je Bůh s námi tak trpělivý. Tam, kde my lidé bychom už nad druhým zlomili hůl, tam Hospodin prokazuje nesmírnou trpělivost. Ještě je čas činit pokání a obrátit se ke mně! Jak lehce my lidé zaměníme zjevení o Bohu v Písmu za své vlastní představy. Jak my jednáme s druhými lidmi, tak si představujeme, že i Bůh jedná. Ale potřebujeme opačný pohled. Naše srdce je zrádné a z něj vychází věrolomné jednání. Proto hleďme do Písma, jaký je náš Bůh a učme se od něho, jak smýšlet a jednat s druhými! Hospodin se slitovává a volá svůj lid: navraťte se ke mně a já se navrátím k vám! (v. 2)

Jak nádherná výzva z Božích úst! To je to nejsladší volání pro srdce hříšníka. Odpadl jsi od Boha do nevěry? Začal jsi chodit bez víry v Ježíše, bez každodenní důvěry v Jeho péči a vedení? Začal jsi místo Duchem svatým chodit po cestách svých vlastních názorů, své vůle, svévole? Bůh je stále připraven tě přijmout a odpustit ti tvé viny, tvé selhání, tvou nedostatečnost. Podívejte jak hluboká a pevná je Boží láska: židé se nezměnili a nepřestali dokazovat, že jsou syny Jákobovými: toho úskočného muže, který chtěl získat lepší postavení, lepší život na úkor svého bratra. Neváhal obelstít vlastního otce. To je srdce zaměřené na sebe. To je hříšné srdce. Ale Bůh je Otec těm, které vykoupil krví Kristovou. Patříš mezi ně? Jako milující Otec má otevřenou náruč pro své děti. Když jsme upadli, když jsme odešli, když jsme zapomínali, On je stále připraven přijmout naše pokání  a odpustit. Je více než ochoten nám odpustit a přijmout nás zpět.

Bůh tvrdě připomněl židům jejich hříchy: nevážili si Hospodina a jejich uctívání, jejich bohoslužba, byla prázdná a plná pokrytectví. Navenek se tvářili, že uctívají Boha, ale svými skutky odhalovali, že jejich srdce jsou tvrdá, pyšná a zaměřená na sebe. Navenek si zakládali na tom, že jsou Boží lid, potomci Abrahama, ale láska k bližním byla téměř na nule. Život tady a teď. Mít se dobře a užít si. Ale Bůh ve své lásce vede svoje děti k poznání hříchů a volá je k pokání. Bez pokání není odpuštění. Pokání je ten nejúžasnější dar pro hříšníky, jako jsme my. Skrze něj můžeme znovu nalézat pokoj s Bohem, radost ze spasení. Díky pokání se můžeme znovu a znovu radovat nyní i potom na věčnosti z nádhery Pána Ježíše. Z dokonalosti jeho charakteru a z lásky, kterou nás zahrnuje.

 

A. Přestaňte mě okrádat! (v. 8)

Boží náruč je otevřená pro kajícníky. Jak se máme vrátit k Bohu? (v. 7) Je třeba nejprve vyznat a opustit svůj hřích. Z čeho Bůh obviňuje Izrael? Místo, aby žili podle Božího slova, žili jako jejich otcové (v. 7) Pravidla života se učili od lidí, kteří říkali, že uctívají Boha - ale ve skutečnosti nedbali na Boží nařízení zjevená Písmem, ale žili podle svých zvyků. Když zvyklosti a kultura národa diktují, co je správné a co zlé, místo Božího slova, pak nenásledujeme Boha, ale lidi! Navraťte se ke mně! (v.7)

  • Ptáte se: Jak se máme vrátit? (v.7)

Přestaňte okrádat Boha! Bůh obviňuje svůj lid z krádeže. Okrádají Boha. Jak?

  • Na desátcích a na obětech pozdvihování. (v. 8).

Okrádat nemůžete někoho, kdo nevlastní, to co si berete. Ale Bůh vlastní vše! Celé stvoření mu patří. Mohli byste říci: pak je jedno, jestli mu to dám, nebo to zůstane v mé kapse. Určitě. Přesto můžeme okrádat Boha - to když mu nedáváme, co mu náleží.

Mojžíšův zákon předepisoval odevzdávání desátků. To znamená, že každý žid měl povinnost dát deset procent ze svého příjmu. To patřilo Hospodinu. Odevzdávali desátek lévijcům, kteří sloužili Hospodinu (Lev 27:30; Dt 14:22). Lévijci pak ze všeho dali desetinu nejvyššímu knězi (Nu 18:26).

  • Leviticus 27:30  Všechny desátky země z obilí země a z ovoce stromů budou Hospodinovy; jsou svaté Hospodinu. Deuteronomium 14:22  Budeš odvádět desátky z veškeré úrody své setby, která každoročně na poli vyroste.
  • Numeri 18:26  "Mluv k lévijcům a řekni jim: Když převezmete od Izraelců desátky, které vám od nich dávám do dědictví, budete z nich pozdvihovat v oběť Hospodinu desátý díl z desátku.
  • 2 Paralipomenon 31:5  Jak se ta výzva rozšířila, Izraelci přinášeli množství prvotin obilí, moštu, čerstvého oleje, medu i všeho, co se urodilo na poli. Též desátky ze všeho přinášeli v hojnosti.

Z desátků se tedy platila služba lévijců a velekněze: jejich služba v chrámu. Zde ale dávání Izraelců nekončilo. Byli povoláni dávat také dary potřebným lidem (Dt 15:11). Další dary dávali při zvláštních příležitostech - jako bylo budování stanu setkávání - dávali zlato, stříbro, látky, dřevo, olej... (Ex 35)

Sečteno a podtrženo, židé dávali daleko víc, než 10% ze svého příjmu. Odhaduje se, že něco mezi 20 až 25%. Ale židé Malachiášovy doby Boha okrádali a nedávali, co měli, co náleželo Bohu. Nedávali úplné desátky ani oběti pozdvihování (v. 8). Jaký to mělo důsledek? Protože židé nedávali, to co Bůh nařídil ve svém Slově, nutili tak kněží a Levity, aby šli do práce a sami tak zajistili podporu pro sebe a své rodiny. To znamená, že museli omezit svou službu v chrámu a bohoslužba tak upadala. Nakonec ani lidé, ani kněží a levité, nectili Boha, tak jak měli, tak jak to Bůh v Písmu přikázal. Místo, aby kněží učili lid Božímu zákonu a sloužili při  bohoslužbě, museli jít pracovat a vydělávat si na živobytí. Kdo trpěl? Snad Bůh? Anebo nakonec spíš ti, kterým měli sloužit? Jestliže kněží nevyučovali Mojžíšův zákon, židé mu málo rozuměli a ve svém životě, ve svém jednání i smýšlení, se tak čím dál více vzdalovali živému Bohu.

Nemylte se. Kněží a levité nebyli samí vzoroví lidé, které by byla radost vždy podporovat svými dary. Někdy zanedbávali svou službu a nedělali ji řádně – stačí číst první dvě kapitoly knihy proroka Malachiáše. Ale to je jejich zodpovědnost před Bohem - jemu se budou zodpovídat. Zodpovědností lidí pak bylo dávat lévijcům, co Bůh řekl - a z toho se budou zase zodpovídat židé, jak věrní v dávání byli. A ještě další důsledky mělo, že nedávali Bohu celý desátek: jak upadala bohoslužba,, jak upadalo vyučování, tak rostl hřích v srdcích lidí a tak upadalo i svědectví o Bohu vůči ostatním národům. Svou nedbalostí a někteří i svou lakotou způsobili, že Boží jméno bylo mezi národy zneváženo.

 

B. Jak okrádáme Boha?

Otázka pro nás zní: Můžeme i my, křesťané v době milosti, kteří už nežijí pod Mojžíšovým zákonem, ale pod milostí Boží, kterou jsme spaseni, můžeme okrádat Boha na desátcích?

 Tak zaprvé, je potřeba říci, že koncept desátků je starozákonní nařízení. Nový zákon nám nikde příkaz k odevzdávání 10% z našich příjmů nedává. Ano, Pán Ježíš říkal zákoníkům a farizejům, aby dělali to, co je v Zákoně důležité: jednali podle práva, věrně a milosrdně a zároveň nezanedbávali desátky (Mt 23:23).

  • Mt 23:23  Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Odevzdáváte desátky z máty, kopru a kmínu, a nedbáte na to, co je v Zákoně důležitější: právo, milosrdenství a věrnost. Toto bylo třeba činit a to ostatní nezanedbávat.

To je však doba před křížem. My žijeme na straně po Kristově vzkříšení. Nový zákon má jiné požadavky, jiný standart. A je třeba říci, že je daleko vyšší než starozákonní přikázání. Účastníci Nové smlouvy, vykoupení a ospravedlnění Kristovou krví a obětí dostali nové srdce. To znamená nové touhy, novou motivaci. Naší otázkou už není: co musím dát Bohu, aby mě přijal? Ale tou otázkou je: co mohu dát Bohu, aby byl oslaven? Co mohu dát, udělat, aby byl Bůh oslaven?  Ta odpověď není těžká. Bůh tě omilostnil. Místo, abys platil za svou vzpouru proti Bohu po celou věčnost v pekle, pozval tě Bůh do společenství své rodiny. Adoptoval tě skrze víru v Ježíše za své dítě! Zahrnul tě svou láskou a péčí. Dennodeně o tebe pečuje. Dostal jsi všechno! (1K 4:7) Všechno, co potřebuješ ke zbožnému životu, to ti daroval ve své milosti Bůh (2Pt 1:3) Tak kolik z toho, kdo jsi, co máš, co umíš, dáš Bohu? Všechno, všechno! Protože cokoli menšího je projev nevděčnosti. Všechno v nově narozeném člověku patří Bohu! A to je také ta největší radost křesťana - že už nepatříme sami sobě!

  • 2K 5:14-15  Vždyť nás má ve své moci láska Kristova - nás, kteří jsme pochopili, že jeden zemřel za všecky, a že tedy všichni zemřeli; 15  a za všechny zemřel proto, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sami sobě, nýbrž tomu, kdo za ně zemřel i vstal.
  • Ř 12:1  Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba.

Jak máme dávat?

 

III. Novozákonní principy dávání

Pokud všechno, co máme, patří Bohu a On nám to vše svěřil, abychom Ho tak oslavili ve svém životě, jak se to projeví v oblasti dávání? Jak mají dávat Kristovci? Jaké principy zjevuje Nový zákon o dávání? Moc se mi líbí, co k tomu řekl bratr John Benton ve svém komentáři ke knize Malachiáš: Boha okrádáme tím, že mu dáváme méně, než kolik bychom měli. Kolik bychom tedy měli dávat?

 

A. Nejdříve hledejme odpověď: jak dávat- podle jakých principů.

1) Měli bychom dávat obětavě

Nezapomeňte, že Pán Bůh naše peníze nepotřebuje. Všechny mu stejně z principu patří. Ale jedním z důvodů, proč nám Bůh majetek dává je, abychom se my učili být štědří, jako On je štědrý. Ježíš Kristus byl bohatý v nebi u Otce, ale protože je štědrý, stal se pro nás chudým, abychom my jeho chudobou zbohatli! (2K 8:9) Písmo nám dává nádherné příklady křesťanského dávání. O obětavém dávání píše apoštol Pavel korintské církvi. Podívejte se, jak vypadá:

  • 2K 8:1-5  Chceme vám povědět, bratří, jakou milost dal Bůh církvím v Makedonii. 2  Tak se osvědčily v mnohém soužení, že z jejich nesmírné radosti a veliké chudoby vzešla jejich bohatá štědrost. 3  Mohu jim dosvědčit, že dobrovolně dávali podle své největší možnosti, ano i nad možnost; 4  s velkou naléhavostí nás prosili, aby se směli účastnit této pomoci pro bratry v Judsku. 5  Překonali všechno naše očekávání: dali sami sebe předně Pánu a z vůle Boží také nám.

V církvích v Makedonii (Filipis, Tesalonika, Beroa) byly zjevně velmi chudí křesťané. Navzdory své chudobě, v radosti z podílu na spáse, chtěli mít účast na evangeliu, a proto mezi sebou vybírali peníze, sbírku, pro potřebné církve v Judsku. Ve své vděčnosti Bohu a lásce k bratřím dali ze své chudoby i nad svoje možnosti. To je obětavé dávání. To není příkaz, to výraz vděčnosti Pánu. Obětavé dávání bude vždy znamenat, že nebudete žít tak a mít tolik, jako lidé kolem vás, kteří vydělávají jako vy. Obětavé dávání znamená, že o něm dobře víte. Není to tak, že dáte stranou určité množství peněz, ale na svém životě to nepocítíte. Obětavé dávání je oběť - ne úlitba, ale něco, co vás něco stojí.

 

2) Měli bychom dávat radostně

Od příkladu obětavého dávání makedonských církví se apoštol Pavel obrací na korintskou církev a ukazuje jí druhý princip novozákonního dávání: křesťanské dávání je radostné.

  • 2K 9:5-7  Proto jsem pokládal za nutné vyzvat tyto bratry, aby k vám šli napřed a připravili váš dávno slíbený dar, tak aby byl pohotově (připraven) a byla to opravdu štědrost a ne lakota. 6  Vždyť kdo skoupě rozsévá, bude také skoupě sklízet, a kdo štědře rozsévá, bude také štědře sklízet. 7  Každý ať dává podle toho, jak se ve svém srdci předem rozhodl, ne s nechutí ani z donucení; vždyť `radostného dárce miluje Bůh´.

Jestli chcete více porozumět principům křesťanského dávání, doporučuji vám přečíst si 8. a 9. kapitolu 2. listu do Korintu! Radostné a štědré dávání má totiž dalekosáhlé nádherné důsledky nejen do života obdarovaných, ale také do života dárců!

 

3) Měli bychom dávat moudře

Dávat bychom měli z toho, co máme, ne z toho co nemáme. Určitě bychom si neměli půjčovat, abychom dávali. Ani bychom neměli dávat tolik, abychom si pak museli půjčovat. Bůh nás učinil správci majetku. Nejsme jeho vlastníky. On také hodnotí, jak s ním nakládáme. Když si majetek schováváme a hromadíme pro sebe a své potřeby - bude nás volat k odpovědnosti. Když se o něj budeme dělit, dojdeme požehnání.

 

4) Měli bychom dávat pravidelně

  • 1K 16:2  V první den týdne nechť každý z vás dá stranou, co může postrádat, aby sbírka nezačala teprve tehdy, až k vám přijdu.

 

B. Nyní otázka: kam bychom měli dávat?

Myslím, že naší první zodpovědností v dávání, je místní církev - sbor, do kterého mne Bůh postavil. To je rodina, kde si sloužíme navzájem, protože máme zodpovědnost jedni za druhé. Místní církev je také misijní základna odkud sloužíme evangeliem světu. Zde jsou tři důvody proč dávat především domácí církvi.

 

5) Podpora těch, co káží Boží slovo

Silný důraz klade Písmo na to, aby místní církev podporovala ty, kteří káží Boží slovo a vyučují.

  • 1Tm 5:17-18  Starším, kteří svou službu konají dobře, ať se dostane dvojnásobné odměny, zvláště těm, kteří nesou břemeno kázání a vyučování. 18  Neboť Písmo praví: `Nedáš náhubek dobytčeti, když mlátí obilí´, a jinde: `Dělník si zaslouží svou mzdu´.

Proč to tak je? Myslím, že tím důvodem je, že vyučování Božího slova je takový motor, i palivo, pro křesťanský život, pro život a službu místní církve. Těžko se nám na toto téma mluví, nemyslíte? Možná někomu vytane na mysli otázka: nechtějí ti kazatelé prostě jenom dobře placené místo, kde není až tak tolik práce, tolik stresu? Zdá se, že je to docela dobré bydlo. Písmo, a tedy Pán, to vidí jinak: skrze kázání Božího slova je budována církev do podoby Ježíše Krista - životy jednotlivých údů církve - tedy životy každého jednoho křesťana jsou budovány skrze kázání a vyučování. To je Boží způsob, jak křesťané rostou. A jestli je být kazatelem na plný úvazek lukrativní? Když přemýšlím o několika českých starších ve sborech, které znám, můžu s jistotou říci, že ve světském zaměstnání vydělají podstatně více peněz, než bývá podpora církve. Výdělek tedy jistě není motivací sloužit Božímu stádci jako pastýři. Tou motivací je Boží povolání.

 

6) Měli bychom se dělit s potřebnými

Výsadou i povoláním církve je podporovat v církvi potřebné - chudé, vdovy a sirotky. Úmyslně jsem řekl v církvi. To je první místo zodpovědnosti péče církve o potřebné. Tak to vidíme ve Skutcích ve 2., 4. i 6. kapitole

  • Sk2:44-45  Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné. 45  Prodávali svůj majetek a rozdělovali všem podle toho, jak kdo potřeboval.

Na službu církvi - a to konkrétně vdovám v církvi, se soustředila služba prvních diakonů (Sk 6). Pokud není církev štědrá ve svém dávání, pak bude zanedbávat i tuto službu.

 

7) Podpora šíření evangelia

Dávání našich peněz místní církvi podporuje šíření evangelia. Můžeme zintenzivnit svou službu od rozdávání letáků s evangeliem (jejichž výroba se musí zplatit) až po podporu misie, ať v naší zemi nebo v zahraničí. Budeme tak schopni podporovat další křesťany, kteří jsou a pracují na Boží vinici pro evangelium. Oblastí, ve kterých místní církev může sloužit je mnoho. Tam, kde jsou ochotná srdce ke službě, Pán Bůh nám bude jistě ukazovat, kde mu nejlépe sloužit. Co se stane, když naší štědrostí v dávání církev pokvete v těchto zmíněných oblastech? Skrze vyučování a kázání pastýřů bude čím dál lépe církev rozumět, jak žít k Boží slávě v tomto světě, jak být svědectvím světu a jak být pomocí, aby i další v našem okolí poznali milost Pána Ježíše. Církev bude rozkvétat. Evangelium se bude šířit a dá-li Pán i žeň bude velká. Vždyť Pán Ježíš nás ujišťuje:

  • Jan 4:35  Hle, pravím vám, pozvedněte zraky a pohleďte na pole, že již zbělela ke žni.

Ale dělníků je málo... To je zodpovědnost každého domácího víry – vůči svým bratrům  a sestrám, se kterými vstoupil do svazku zodpovědnosti v místním sboru. Teprve pokud naplňuje tuto zodpovědnost dávat místní církvi na podporu její služby, pak přichází čas dávat také na další křesťanskou práci mimo sbor.

 

C. Nyní: kolik bychom měli dávat:

Viděli jsme starozákonní princip desátků, který v konci konců znamenal možná 20% darů z příjmu člověka v Izraeli. V Novém zákoně žádné takové číslo neexistuje. Co ale existuje, jak jsme si ukázali, je postoj mého srdce. Radostného a štědrého dárce miluje Bůh. A také zodpovědného.

Pokud má někdo důchod 8 000,- Kč, bude pro něj 10% zřejmě více než obětavé dávání. Možná je to až nad možnosti, a tak jeho dávání nebude 10%, ale tolik, kolik jeho štědré srdce dá. Pokud má rodina příjem 80 000,- Kč měsíčně, pak její obětavé dávání bude pravděpodobně daleko převyšovat 10%.

C.S. Lewis moudře řekl: „Myslím, že se nedá lehce určit, kolik má člověk dávat. Myslím, že jediným bezpečným pravidlem je dávat víc, než co jsme ochotni ušetřit. Jinými slovy, pokud naše výdaje na pohodlí, luxus, zábavu atd. jsou  na stejné úrovni jako u lidí, kteří mají stejný příjem jako je náš vlastní, pravděpodobně dáváme příliš málo. Pokud nás naše dávání nijak nebolí ani neomezuje, pak bych řekl, že dáváme příliš málo. Měly by vždy v našem životě existovat věci, které bychom chtěli dělat, ale nemůžeme, protože výše našich darů to vylučuje. “  To je způsob, jak vyjádřit, kolik máme dávat církvi ze svého příjmu.

 

IV. Pak na vás vyleji své požehnání

Milí bratři, milé sestry, máme zde nádherné pozvání od našeho Otce:

  • Mal 3:10  Přinášejte do mých skladů úplné desátky. Až bude ta potrava v mém domě, pak to se mnou zkuste, praví Hospodin zástupů: Neotevřu vám snad nebeské průduchy a nevyleji na vás požehnání? A bude po nedostatku.

To není jen mé zbožné přání Božího požehnání, když mu budeme věrní. Ne. Pán Bůh nás vybízí: Pojďte a zkuste to se mnou!  Jindy Písmo důrazně varuje: Nepokoušejte Hospodina! To v případě, kdy bychom ho pokoušeli svou nevěrou, svým hříchem a výsledkem pak je vylití spravedlivého hněvu! Ale zde nás Bůh zve k dobrému, k důvěře: důvěřuj mi a já se o tebe postarám.  Ochráním tě a požehnám ti.

Buďme Pánu věrní a důvěřujme mu i v otázce dávání. Podívejte se, co Bůh připravil. Z naší důvěry Bohu, skrze naše dávání, Bůh zaslibuje, že evangelium bude vzkvétat tak, že poslouží mnohým lidem ke spasení. A možná nejenom v našem národě.

 

 

 

 

 

 

Osnova kázání