Povolaní, milovaní, zachovaní (Ju 1)

Dobré ráno, milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista. Jsem moc vděčný za výsadu, že tady dnes mohu být, že mohu i přes všechny své nedostatky sloužit Božímu lidu Božím Slovem. Jak jistě víte, zamíříme do Judova listu, ale než začneme… Je nádherné a fascinující vidět, jak milostivý náš Bůh je. Když se rozhlédnu, když vidím vaše tváře, jsem za vás Bohu moc vděčný. Jsem vděčný za váš sbor, jsem vděčný, že se za nás modlíte a že se my díky tomu můžeme modlit za vás. Jsem vděčný, že Bůh k sobě neustále přitahuje další a další ztracené hříšníky, jako jsem já a jako jste vy… a že z nich dělá rodinu, že z nich dělá svoji nevěstu. V Kristu jsme jedním svatým lidem, jednou svatou církví, ať už jsme v kterémkoliv pozemském městě… a tak jsem rád, že se dnes můžeme jednomyslně, jako Boží vyvolený lid, sejít před Boží tváří a radovat se z naší společné záchrany, že můžeme společně přijímat Boží milost skrze prostředky, které k tomu náš dobrý Pán ustanovil. Pojďme tedy otevřít Boží Slovo a setkat se na jeho stránkách s naším Vykupitelem.

Když jsme teď v rychlosti četli Judův list, asi jste si nemohli nevšimnout, kolik vzácných a důležitých pravd v něm je, kolik skrývá klenotů. Asi ani slepec by nemohl nevidět, jak po jeho řádcích proudí voda života, jak z něj nad slunce jasně září tvář našeho Pána a Spasitele. My, kdo jsme v Kristu, strávíme věky tím, že budeme oslavovat životadárné Boží pravdy, o kterých hovoří náš dnešní text. Miliony a miliardy let nad nimi budeme žasnout a výskat a zpívat, a i tak to nebude stačit. Proto si nenamlouvám, že dnes ráno stihneme něco více než jen kratičce spatřit slabý odlesk jejich slávy. Celá věčnost nebude stačit na to, abychom pochopili a docenili milost, kterou nám Bůh projevil ve svém Synu. Celá věčnost nebude stačit na to, abychom vyzpívali Boží lásku k nám v Kristu. A právě to je důvod, abychom se s radostí a vděčností teď pokusili alespoň o pár not…

„Juda, otrok Ježíše Krista a bratr Jakubův…“ Právě zde se potřebujeme zastavit. Skrze koho nám Bůh vlastně zaznamenal své vdechnuté Slovo? Koho, slovy 2. Petrova listu (1:20–21), unášel Duch Svatý, aby nám tato slova sepsal? Kdo je ten, kdo se s námi chtěl radovat ze společné spásy, ale nakonec se musel uchýlit k varováním a povzbuzením k neochvějnému boji o víru jednou provždy svěřenou Božímu lidu?

Víme, že autorem listu je Juda. Juda bylo běžné jméno a v Novém zákoně se setkáváme s celou řadou Judů, takže potřebujeme jít hlouběji. Když se podíváme do 17. verše, vidíme, že Juda píše: „pamatujte na slova předpověděná od apoštolů našeho Pána Ježíše Krista“. Neříká „pamatujte na má slova“, neříká „pamatujte na naše slova“, ale odkazuje se na apoštoly, jako by mezi ně sám nepatřil. Dále, náš text nám říká, že Juda je Jakubovým bratrem. O takovém Judovi čteme v Matouši 13:55. Ježíš zde vyučuje v Nazaretu a lidé okolo něj se podivují: „Odkud se u něj vzala taková moudrost a mocné činy? Není to ten syn tesařův? Nejmenuje se jeho matka Marie a jeho bratři Jakub, Josef, Šimon a Juda?“ Další věc, všimněme si v našem textu – Juda zjevně očekává, že příjemci jeho listu budou Jakuba znát. Jakub, Judův bratr, je tedy velmi pravděpodobně známou autoritou. Když se podíváme do knihy Skutků (12, 15) či do listu Galatským (1, 2), najdeme zde Jakuba, Pánova bratra a bratra Judy, který je označován za pilíř církve, je známou autoritou. Když pročteme prvních několik veršů Judova listu, zjistíme, že se zde nesetkáváme s žádnými adresáty. Zjevně tedy držíme v rukou putovní dopis vícero sborům. Teď k tomu přidejme skutečnost, že 1. list Korintským 9:5 nám ukazuje, že Ježíšovi bratři sloužili jako putovní kazatelé, kteří obešli řadu sborů. Věřím, že když si tyhle kousky skládanky správně pootáčíme a přiložíme je k sobě, staneme tváří v tvář Judovi, mladšímu bratrovi Pána Ježíše Krista, Krále králů, Boha v těle.

Čteme zde slova někoho, kdo vyrůstal vedle Ježíše. Někoho, kdo lépe než kdokoliv jiný viděl Jeho bezhříšnost. Někoho, kdo jistě mnohokrát slyšel o Ježíšově nadpřirozeném početí. Někoho, kdo slyšel další a další a další Ježíšova kázání. Někoho, kdo i přesto nevěřil a měl Ježíše za blázna. Někoho, kdo potřeboval vidět Krista na kříži, prázdný hrob a Syna člověka, jak vystupuje k Věkovitému, aby Mu byla dána vláda a čest i království. Všichni lidé, národy a jazyky Jej budou uctívat. Jeho vláda je vládou věčnou, nepomíjivou, také Jeho království, jež nebude zničeno (Da 7:14). Až když Juda tohle všechno viděl, uvěřil. Řekni, křesťane, když se Judovi podíváš do očí, nevidíš tam sebe? Nejsi jako on?

Dost možná už roky chodíš v neděli do shromáždění. Dost možná jsi vyrostl ve věřící rodině. Už roky slýcháváš neděli co neděli o Kristu. Ale znáš Ho? Věříš v Něj? Upínáš se k ukřižovanému a vzkříšenému Božímu Synu jako ke své jediné naději? A jestli říkáš, že ano… jak se to v tvém životě projevuje? Můžeš společně s Judou říci, že jsi Kristovým služebníkem, Kristovým otrokem? Můžeš s radostí a vděčností prohlásit, že nepatříš a nechceš patřit sám sobě? Jak je na tom tvá peněženka? Je Kristovým otrokem ona? Slouží Kristu? Křesťane, poddáváš každou jednu oblast svého života Kristu a Jeho Slovu? Jak vedeš svou rodinu, jak vychováváš své děti, jak se chováš v práci a ve škole? Co tvoje slova a myšlenky? Můžeš říct, že nad nimi vládne Kristus a že oplakáváš a s Boží pomocí umrtvuješ místa, kde to tak není? Když se někdo ze světa podívá na tvůj život, pozná, že sloužíš jinému Pánu než on sám?

Nebo… možná, že máš blíže k jinému Judovi, k tomu Iškariotskému. Navenek se tváříš jako pan Zbožný, ale uvnitř je všechno jinak. Navenek Krista líbáš, ale ve svém srdci Ho zrazuješ, a nejen Jeho. Dost možná jsi lhář, který by udělal cokoliv, aby ostatní neviděli jeho pravou tvář. Dost možná, stejně jako Jidáš, potají kradeš od toho, kdo tě krmí. Neodvádíš práci tak, jak bys měl. V pracovní době se prohrabáváš internetem. Noc za nocí smilníš s pohledem upřeným do monitoru a myslíš si, že to nikdo neví. Nebo se možná právě plný pýchy pohoršuješ, že ty bys nikdy nic takového neudělal. Ještě, že nejsi jako tenhle hříšník, ještě, že hřešíš jinak…

Tak jako Juda, bratr Jakubův, my všichni, ty i já, se potřebujeme dívat ke Kristu, a proto ti k Němu chci ukázat. My všichni si potřebujeme uvědomit, že každý jeden z nás selhal, každý jeden z nás je ještě mnohem horší, než si vůbec myslí, nikdo z nás se nemůže postavit před dokonale svatého Boha a neskončit na věčnost v pekle. Každý jeden z nás je sám o sobě beznadějně ztracený. Každý jeden z nás je sám o sobě bezmocný, prokletý bezbožník. A to je dobrá zpráva, protože když jsme ještě byli bezmocní, zemřel Kristus v určený čas za bezbožné. Bůh projevuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní (Ř 5:6, 8). Bůh Syn se stal člověkem v Ježíši Kristu, prožil dokonalý život, zemřel na kříži za hříšníky a třetího dne vstal z mrtvých, aby žádný, kdo v Něj věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby byl svět skrze něj zachráněn (J 3:16–17). Co tedy k tomu řekneme? Je-li Bůh pro nás, kdo je proti nám? On neušetřil vlastního Syna, ale za nás za všecky Ho vydal. Jak by nám spolu s Ním nedaroval všechno? Kdo bude žalovat na Boží vyvolené? Vždyť Bůh je ten, kdo ospravedlňuje! Kdo je ten, který je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a byl i vzkříšen z mrtvých, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás! A ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani moci, ani výšina ani hlubina, ani žádné jiné stvoření nás nebude moci odloučit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu (Ř 8:31–34, 38–39).

A proto, Judo, odvrať se od hříchu, odvrať se od špíny a hnusu a zla, které tě nikdy nemohou nasytit. Padni u Kristova kříže, spolehni se na Božího beránka, který snímá hříchy světa, a žij. Když to uděláš, když zakusíš, jak je Pán dobrý, s radostí od sebe budeš odhazovat každou špatnost a každou lest, pokrytectví, závist a každou pomluvu, a budeš je odkopávat dál a dál. Vždyť Kristus přišel a zemřel a žije a volá nás k pokání, aby nám dal život, život v plnosti, aby Jeho radost byla v nás a aby naše radost byla plná (J 10:10, 15:10–11).

Apoštol Petr říká: jestliže jste vskutku okusili, že Pán je dobrý, jako novorozené děti mějte touhu po nefalšovaném mléku Božího slova, abyste jím vyrostli k záchraně (1. Pt 2:1–3). Ti, kdo znají Krista, ti, kdo se radují z Krista, ti, kdo milují Krista a touží po Kristu, touží po Jeho Slově, po Slově, které je živí a dává jim růst a radost a útěchu a bázeň a naději. Ti, kdo jsou z pravdy (J 18:37), ti, kdo se skrze víru v Krista narodili z Boha (J 1:12–13), který je Pravda (J 14:6), milují pravdu a nenávidí lež. A právě to vidíme napříč celým Judovým listem. Křesťane, je to i tvůj případ?

Juda znovu a znovu varuje před lží a před falešným učením, před tělesností a nevěrou, před nezřízeností a pýchou. Varuje před pošetilostí a bezbožným hněvem, před hrabivostí a vzpurností, před pokryteckým náboženstvím a zatvrzelostí srdce. Provolává bědy nad těmi, kdo se špiní nespokojeností, žádostivostí, lichotnictvím, prospěchářstvím, posměvačstvím a nečistotou. Milovaní, jsou tohle věci, které nás trápí? Křesťane, lámou ti tyhle věci srdce? Pláčeš a třeseš se nad osudem falešných vyznavačů, kteří jednoho dne uslyší „Jděte ode mne, činitelé nepravosti! Nikdy jsem vás neznal!“?

Milovaní, to je něco, nad čím musíme plakat a naříkat a volat k Bohu. Důvěra v to, že Bůh je ve všem dokonale svrchovaný a spasí svůj předurčený lid, nesmí zatvrdit naše srdce. Naopak, musí nás to vést k o to úpěnlivějším modlitbám, přímluvám a díkůvzdáním. Jak řekl Charles Spurgeon: „Jestliže mají hříšníci být zatraceni, ať musí do pekla přelézt přes naše mrtvá těla. Jestliže mají zahynout, ať zahynou, zatímco je budeme pevně svírat na kolenou a žadonit je, aby zůstali. Jestliže má peklo být naplněno navzdory veškeré naší námaze, ať do něj nikdo nejde nevarován, ať do něj nejde nikdo, za koho bychom se nemodlili.“ A jestliže takový postoj nemáme, volejme k našemu Bohu, prosme, ať roztaje naše ledová srdce svou láskou. Prosme, ať nám Bůh dá k lidem okolo takovou lásku, že budeme být ochotni snášet jejich nenávist a vést je ke Kristu bez ohledu na to, co nás to bude stát.

A chci vás ujistit, že v první řadě nás to bude stát čas. Láska není něco, co by šlo samo, snadno a rychle v pěti jednoduchých krocích. Vychovávat děti a vyučovat je v Pánově kázni a napomenutí, podepírat se navzájem a nést svá břemena, povzbuzovat se k biblické lásce a dobrým skutkům, činit učedníky, křtít je ve jméno Otce, Syna a Ducha Svatého, a vyučovat je vše, co nám náš Pán a Spasitel přikázal, důsledně a vytrvale poddávat každou jednu oblast našich životů a světa okolo Kristu jako právoplatnému Pánu pánů a Králi králů… nic z toho nejde snadno a rychle. A za nic z toho nám svět nebude tleskat. Ale to jediné, na čem záleží, je, abychom, až naposledy vydechneme na této straně věčnosti, slyšeli „Dobře, služebníku dobrý a věrný. Vejdi v radost svého Pána“ (Mt 25).

Když teď mluvím o biblické lásce, co tím myslím? Co vlastně je láska? Láska není pocit, jak se nám svět okolo snaží tvrdit. Láska je standard chování. A my potřebujeme zkoumat Písmo, abychom věděli, co láska je a co láska není. Svět plný nevěry, lži, násilí a sexuální perverze nám to rozhodně nepoví. Ale… proč bychom se ho vůbec měli ptát? Jedině Bůh sám je Zdrojem lásky (Ga 5:22–23) a jedině Bůh sám je Zdrojem pravdy (J 1:14, 14:6), Jeho Duch je Duchem pravdy (J 16:13) a skrze lidi pro nás sepsal Boží dokonalé, vdechnuté Slovo, které nás důkladně a dokonale vystrojuje ke každému dobrému skutku (2. Tim 3:17). Bůh pro nás od Genesis po Zjevení definuje, jak vypadá skutečná láska. A, milovaní, opakuji – od Gensis po Zjevení, ne jen od Matouše po Zjevení, ne nej v 1. Korintským 13 nebo nějaké jiné pasáži, která se tak pěkně vyjímá na čajovém hrnku se srdíčkem. V Písmu nemáme jedinou knihu, jediný verš, kde by nám Bůh, který je Láska, nezjevoval něco ze sebe, něco o tom, co znamená žít tak, jak Ho těší, něco o tom, co znamená milovat. Apoštol Pavel říká, že cílem jeho vyučování je láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry (1. Tim 5:1)… a Juda sám je dobrým příkladem toho, že je potřeba znát Písmo, abychom mohli milovat v pravdě.

Všimněte si, Juda se napříč svým listem probírá dějinami spásy, listuje starozákonními knihami tam a zpět, a poučuje z nich své posluchače. Mojžíš, pád andělů, Sodoma a Gomora, Kain, Balaám, Kórach, Enoch, Adam, Kristus v Exodu, zahubení reptajících na poušti… to vše jsou věci, které Juda svým posluchačům připomíná a bere jako samozřejmost, že je znají. Když teď přijdu já a řeknu Kórach, Balaám, Enoch… Boží dítě, víš vůbec, kam jít? Víš, kam v Písmu otočit? Křesťane, Bůh tě skrze Judu vybízí a napomíná a povzbuzuje, ať vytrvale zápasíš o víru… a mou otázkou je – chápeš vůbec, o čem mluví? A jestli ne, co je ti platné, že víš, kdo se včera jak umístil na olympiádě?

Čistota učení je otázkou života a smrti. To je něco, co vidíme napříč Judovým listem, co vidíme napříč celým Písmem. Lhostejnost vůči učení ještě církvi nedala jediného hrdinu víry, ale když David vyrazil tváří v tvář Goliášovi, citoval Deuteronomium 20. Našemu „zdravému rozumu“ se zdá, že učení je něco ne-zas-až-tak-moc-důležitého. Ale Písmo nám ukazuje pravý opak. Apoštol Petr ve svém druhém listu píše: „Považuji však za správné probouzet vás tím, že vám tyto věci připomínám, dokud jsem v tomto stanu svého těla. Vím, že složení mého stanu je velice blízko, jak mi to i ukázal náš Pán Ježíš Kristus. Vynasnažím se, abyste si mohli i po mém odchodu toto všechno pokaždé připomínat.“ Blíží se Petrovo ukřižování, Petr to moc dobře ví, zanedlouho bude přibit na kříž hlavou dolů… a tak drtivou většinu svého druhého listu zasvětí boji proti falešnému učení. Poslední dopis, poslední slova, která Petr tomuto světu zanechává… a hovoří o čistotě učení.

Když srovnáme Judův a 2. Petrův list, najdeme mezi nimi celou řadu paralel – podobné koncepty, obrazy, ilustrace, tok textu… Možná, že tím Petr chtěl krátce před svou smrtí říci „Pamatujte na Judu, na čistotu učení“. Možná, že tím Juda říká „Pamatujte na Petrova slova krátce před smrtí, na čistotu učení.“ Možná, že Juda je tím, kdo tato Petrova slova o čistotě učení sepisoval. Nevíme. To, co však víme, je, že nám je náš Bůh a Pán opakuje znovu a znovu. Ve Zjevení 2(:13–16) čteme: „Vím, kde bydlíš: tam, kde je trůn Satanův; avšak pevně držíš mé jméno a nezapřel jsi mou víru ani ve dnech, v nichž můj věrný svědek Antipas byl zabit u vás, kde bydlí Satan.“ Vím, máte to těžké, snažíte se zůstat věrní, i když jste jak v tavící peci samotného pekla, zabíjejí vás… ale, ALE! „Ale mám několik věcí proti tobě. Že tam máš lidi, kteří drží učení Balaámovo, který učil Baláka položit nástrahu před syny Izraele, aby jedli maso obětované modlám a smilnili; tak i ty máš některé, kteří stejně drží učení Nikolaitů. Učiň tedy pokání! Ne-li, brzy k tobě přijdu a budu s nimi válčit mečem svých úst.“ Zabíjejí vás, díváte se smrti do tváře, jste psanci a vyvrhelové, které jejich okolí nenávidí, ale… nedržíte čisté učení, a tak čiňte pokání, jinak přijdu v soudu a budu válčit mečem svých úst.

Jde o mnohem víc než o životy, bolest a krev. Kázat zástupům falešné učení znamená páchat genocidu věčných duší, a právě proto tváří v tvář smrti nezáleží na ničem víc než na pravdě Božího Slova.

…na pravdě Božího Slova, která podle apoštola Pavla vede k lásce z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry (1. Tim 5:1). Pravda, která nevede k lásce, je převlek, maska, která možná zakrývá ústa toho, kdo se jí ohání, ale nejde nikam hlouběji. Pyšná víra není o nic víc možná než pokorný a zbožný ďábel. Zápal bez správného učení je jako mačeta v rukou šílence, ale i sebelepší slovo v ústech hlupáků je jako trní, které se dostalo do ruky opilce, a jako pokroucené, zdeformované, visící nohy chromého (Př 26:7, 9). My však víme, že Judova slova zde nejsou pokryteckou maskou, že nejsou trním a nejsou bláznovstvím, a že ač jsou sebetvrdší, nejsou pyšná. Víme, že díky Boží prozřetelnosti jsou to slova dokonalá. Pojďme se tedy učit, jak vypadá biblické napomínání a povzbuzování v lásce, jak vypadá biblicky moudré rozsuzování, jak vypadá a bez čeho se neobejde víra jednou provždy svěřená svatým, o kterou máme vytrvale zápasit.

      „Juda, otrok Ježíše Krista a bratr Jakubův, povolaným, kteří jsou milovaní v Bohu Otci a zachovávaní pro Ježíše Krista…“ Pojďme se zde zastavit a zeptat se: komu Juda píše? Kdo jsou ti „povolaní“, o kterých hovoří náš dnešní text? Odpověď je více než jasná – „povolaní“ jsou ta samá skupina lidí jako ti, kdo jsou zachovávaní pro Ježíše Krista. Řeč je o křesťanech, o znovuzrozených Božích dětech. Povolání, které tu vidíme, je tedy něčím mnohem více než výzvou, která se děje skrze kázání evangelia. Nejedná se jen o vnější zjevné povolání Slovem, ale o mocné a milostivé vnitřní působení Ducha, který se ke kázanému Slovu přiznává. Juda zde hovoří o zázraku toho, kdy Bůh povolává duše ze tmy do světla, z otroctví do svobody, ze smrti do života, z moci temnoty do království Božího milovaného Syna, z prokletí Zákona k Duchem uschopněné poslušnosti Zákonu, ze spoléhání na sebe a na vlastní zásluhy k vděčnosti za Boží milost a Kristovu připočtenou spravedlnost (2. Kor 5:21). Jsme tu svědky stejného povolání, jako když Pán Ježíš stál před Lazarovou hrobkou a mocným hlasem zvolal: „Lazare, pojď ven!“ A ten, který byl mrtvý, na příkaz Krále králů vyšel ze tmy hrobky a smrti do světla k novému životu (J 11). Právě tak jsme my, křesťané, povoláni ze světa, z jeho zla a zlosti a hnijící smrti do společenství s Tím, který je věčně živý. Jsme povoláni k víře a jistotě naděje, jsme povoláni do nebes, k nehynoucí slávě, k věcem neviděným a věčným, k věcem nekonečně lepším, než může nabídnout svět okolo. Jsme povoláni z hříchu ke Kristu, z marnosti a padlosti a prázdnoty ke Tomu, který je Smyslem všeho. Jsme povoláni z nečistoty ke svatosti, z věčného zániku k dědictví nezničitelnému, neposkvrněnému a nevadnoucímu, uchovávanému v nebesích pro nás, kteří jsme mocí Boží střeženi skrze víru k záchraně, která je připravena, aby byla zjevena v posledním čase (1. Pt 1:4–5). A to vše podle Božího milostivého záměru ke chvále slávy Jeho milosti, kterou nás obdařil ve svém milovaném Synu (Ef 1:6).

Křesťane, jsi povolaný ke spasení (1. Te 5:24), ne k tomu, aby ses zoufale pokoušel před Bohem obstát z vlastní síly. Jsi povolaný k získání slávy Ježíše Krista (2. Te 2:14), ne ke zbytečnému boji, který stejně nakonec skončí selháním. Jsi povolaný ke společenství s Pánem Ježíšem Kristem (1. Kor 1:9), ne k tomu, abys jako spráskaný pes seděl v rohu s pochybnostmi o Boží lásce. Bůh tě povolal k pokoji (1. Kor 7:15), ne k nejistotě, strachu a pochybnostem. Boží dítě, jsi povoláno ke svobodě (Ga 5:13), ne k otročení úzkostem, lidským názorům a prázdnotě. Bůh tě povolal k věčné slávě (1. Pt 5:10), ne k pomíjivé nejistotě, která se nakonec rozplyne. Bratře, sestro, jsme povoláni k životu posvěcení (1. Te 4:7), nemusíme už otročit hříchu, tělu, světu a ďáblu. Jsme povoláni k naději (Ef 4:4), k tomu, abychom žili ve světle Kristova věčného vítězství. Jsme povoláni, abychom žehnali (1. Pt 3:9), abychom byli solí a světlem světa, abychom žíznivým ukazovali k vodám života, abychom se s našimi spolupoutníky podepírali a povzbuzovali na cestě k věčnému domovu, aby lidé vzdávali Bohu díky za naše dobré skutky. Právě to je, kým z Boží milosti v Kristu jsme.

My všichni jsme žili v žádostech svého těla, dělali jsme to, co se líbilo tělu a mysli, a tak jsme byli svou přirozeností děti hněvu tak jako ostatní. Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, pro svou velikou lásku, kterou nás miloval, i když jsme byli mrtvi pro svá provinění, obživil nás spolu s Kristem – milostí jsme zachráněni – a spolu s Ním nás probudil k životu a spolu posadil na nebeských místech v Kristu Ježíši, aby ukázal v budoucích dobách oplývající bohatství své milosti v dobrotě k nám v Kristu Ježíši (Ef 2:3–7).

Milovaní… slyšíte srdce lásky, které pulzuje za každým z těchto slov? Tepe, jako když burácejí hromy v horských údolích. Je to láska, která odlišuje biblické křesťanství a biblické evangelium od veškerých lidských náboženství, od všech záslužnických systémů, kdy je třeba ohromit nějaké božstvo, podat dostatečně dobrý výkon, správně si vybrat, patřičně se snažit… Ne. Nebylo to tak, že by jediný z nás plaval na hladině moře, tak trochu jsme hledali Boha, že, a pak nám Ježíš hodil záchranný kruh, tak jsme se ho přidrželi a přitáhli se a… ne. Každý jeden z nás hnil na dně žumpy. „Pane, už zapáchá, leží tam už dvacet, třicet, padesát let.“ A náš Spasitel se zanořil do splašků našeho hříchu, našich vin a lží a chtíče a modlářství, visel za ně na kříži, vytáhl nás ven a řekl: „Ty. Znám tě jménem. Miloval jsem tě, ještě než začal čas. A už ti nedovolím dál být mrtvý. Žij. Žij navěky. Buď svobodný. Následuj Mě.“

Právě tohle vidíme v dalších slovech našeho textu: „povolaným, kteří jsou milovaní v Bohu Otci“. Některé texty říkají, „kteří jsou posvěceni Bohem Otcem“. A my můžeme s vděčností kývnout na obě z těchto variant. List Efezským nám totiž říká, že Otec si nás vybral před založením světa, abychom byli svatí a bez poskvrny před Jeho tváří v lásce (Ef 1:4). Bůh Otec nás ubezpečuje, že nás od věčnosti miloval. Nebylo na nás nic hodného lásky, a On si nás podle svého dobrého, milostivého a dokonalého zalíbení vybral za své. Podle zalíbení své vůle nás předurčil sobě k synovství, předurčil nás, abychom se stali dědici nebeské vlasti a nové země (Ef 1:5, 11), a ve své dokonalé mysli sepsal strhující příběh dějin. Příběh, jehož ústředním motivem je sebeoslavení Trojjediného Boha skrze vykoupení a záchranu Kristovy nevěsty církve. A On působí vše podle své dokonalé vůle, aby naplnil tento plán. Každičký sluneční paprsek, každá hvězda, každá kapka deště a každé zlatem rozzářené stéblo trávy je tu k oslavě Boží slávy a pro radost a dobro Jeho milovaného, vyvoleného lidu.

Na nás samotných není nic milovatelného, ale Otec se rozhodl nás milovat, není na nás nic svatého, ale On nás posvětil, v lásce nás oddělil pro sebe samého, jako své vzácné dědictví. Boží lid je posvěcený, svatý, oddělený, rozdílný. Bůh nás oddělil od všeho ostatního, vyčlenil nás z celého stvoření, odřízl nás od veškerého našeho hříchu, od veškeré naší viny a špíny, té minulé, současné i budoucí. Křesťané jsou a musejí být jiní. Nemohou jinak. Jejich milující Otec to jinak nedovolí. Jak by ti, kdo už nejsou ve zlém, kdo už nejsou v pravomoci temnoty, ale namísto toho jsou s Kristem usazeni v nebesích (Ef 2:6), namísto toho žijí v království Božího milovaného Syna (Ko 1:13), jak by mohli být jako svět? Ne, nejsou dokonalí, ale Bůh sám v nich působí, aby chtěli a činili, co se Jemu líbí (Fp 2:13). Ano, mají staré zvyky a na téhle straně smrti nebudou ani zdaleka bezhříšní, ale upínají se ke Kristu a jsou proměňováni od slávy ke slávě (2. Kor 3:18), jsou podobnější a podobnější svému milovanému Spasiteli.

Ne proto, že by byli chytřejší a lepší než kdokoliv jiný. Ale proto, že Boží děti se z Boží proměňující milosti den za dnem učí žít tak, jak těší Otce, který je miluje. Neuvažují jako svět, nemluví jako svět, nemají priority jako svět. Věci, ze kterých se svět směje je přivádějí k pláči a hněvu. Vědí, co to je, upřímně truchlit nad hříchem svým i nad hříchem druhých. Vědí, co je plakat nad vlastní zatvrzelostí. Vědí, že slzy pokání prolévané křesťan nad hříchy jsou sladší než všechna pomíjivá potěšení světa. Radují se, že středem jejich života nejsou oni sami, jsou nadšení a vděční, když Kristus roste a oni sami se umenšují. Jsou usmířeni se svým Bohem, a proto jsou ve válce se svým hříchem. Radují se z Boží svatosti a plnými doušky se těší z toho, že v poslušnosti Písma je skutečná svoboda.

A tak, milovaní svatí, ano, jsme jiní a nemáme se za co stydět. Svět je mrtvý ve svých hříších, my jsme živí v Kristu, svět je ve zlém, ale náš život je ukryt s Kristem v Bohu (Ko 3:3). Svět hyne v marnosti své mysli, my jsme však ze svého marného způsobu života byli vykoupeni ne pomíjejícími věcmi, stříbrem nebo zlatem, nýbrž drahou krví Krista jako beránka bez vady a bez poskvrny (1. Pt 1:18–19). Zjevila se totiž Boží milost, která přináší záchranu všem lidem a vychovává nás, abychom se odřekli bezbožnosti a světských žádostí a rozvážně, spravedlivě a zbožně žili v tomto věku, očekávajíce tu blahoslavenou naději, zjevení slávy velikého Boha a našeho Zachránce Ježíše Krista, který dal sám sebe za nás, aby nás vykoupil z veškeré nepravosti a očistil si svůj zvláštní lid, horlivý v dobrých skutcích (Ti 2:11–14). Jsme zachráněni milostí skrze víru; a ta záchrana není z nás, je to Boží dar; není na základě skutků, aby se nikdo nechlubil. Vždyť jsme jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům, které Bůh předem připravil, abychom v nich žili (Ef 2:8–10). Otázka:

Křesťane, je to pravda v tvém životě? Vychovává tě Boží spásná milost ke svatosti, rozvážnosti, spravedlnosti a zbožnosti? Můžeš s upřímností říct, že to, po čem horlíš a toužíš, jsou dobré skutky Bohu k slávě? Když se díváš na Krista, vede tě to k vděčné poslušnosti a svatosti? Neptám se tě, jestli jsi dokonalý, ale jestli se tvůj život víc a víc upíná k Bohu, jestli z Boží milosti umrtvuješ svůj hřích, jestli rosteš v biblické moudrosti, v poznání Boha, v lásce ke Kristu a touze po poslušnosti? A jestli si pro sebe říkáš, že ano… jak se to projevuje?

Milovaní, ptám se proto, že koho Pán miluje, toho vychovává, a švihá každého, koho přijímá za syna (Žd 12:6). Boží miláčci jsou vychováváni a posvěcováni… a ti, kdo jsou posvěcováváni a vychováváni Boží rukou jsou ti, které Bůh miluje. Neboť ty, které předem poznal, také předem určil, aby byli připodobněni obrazu jeho Syna, tak aby on byl prvorozený mezi mnoha bratřími; které předem určil, ty také povolal; a které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také oslavil, a právě proto těm, kteří milují Boha, všechny věci spolu působí k dobrému, těm, kdo jsou povoláni podle jeho předsevzetí (Ř 8:28–30).

Heidelberský katechismus říká: „Mým jediným potěšením v životě i smrti je to, že nejsem sám svůj, ale tělem i duší patřím svému věrnému Spasiteli Ježíši Kristu. On dokonale zaplatil svou drahou krví za všechny mé hříchy a zachránil mě z veškeré ďáblovy moci. Chrání mě tak, že bez vůle mého Otce v nebi mi nemůže spadnou z hlavy ani jediný vlas a vše mi musí sloužit ke spasení. Proto mě ujišťuje svým svatým Duchem o životě věčném a dává mi srdce ochotné a připravené žít nadále jen pro Něho.“ Božímu vyvolenému lidu vše slouží pro dobro, vše mu slouží ke spasení, a to díky ochranitelské a všemocné ruce jeho dokonale moudrého, svrchovaného a milujícího Otce v nebesích. A tuto pravdu odráží celý Judův list. Už jeho první slova nám říkají, že jsme zachovávaní pro Krista… a jeho závěr tvoří nádherný chvalozpěv: Nyní tomu, kdo je mocen vás zachovat bez klopýtnutí a postavit bezúhonné s veselím před svou slávu, jedinému moudrému Bohu, našemu Zachránci skrze Ježíše Krista, našeho Pána, jemu buď sláva, velebnost, vláda i pravomoc před veškerým časem, i nyní, i po všechny věky věků. Amen (Ju 1:24–25). Ano, Juda píše mnoho tvrdých věcí, mnoho bouřlivých a znepokojivých obrazů – rozbouřený oceán, Sodoma a Gomora v plamenech, boje nadzemských mocností, Kristův příchod v soudu nad světem… – ale všechny tyto obrazy rámuje ujištění, že Bůh neztratí jediné ze svých milovaných dětí.

„Juda, otrok Ježíše Krista a bratr Jakubův, povolaným, kteří jsou milovaní v Bohu Otci a zachovávaní pro Ježíše Krista…“ Některé verze říkají „zachovávani v Ježíši Kristu“. A my opět můžeme říci oběma možnostem „ano, ano a amen“. Písmo církev označuje Kristovým tělem, Kristovými údy (1. Kor 12), znovu a znovu křesťany nazývá jako ty, kdo jsou v Kristu a pro koho už není odsouzení (Ř 8:1). Náš Pán nám v Janovi 6(:37–40) říká tato úžasná slova: „Každý, koho mi Otec dává, přijde ke mně, a toho, kdo ke mně přichází, jistě nevyženu ven. Neboť jsem sestoupil z nebe, ne abych činil svou vůli, ale vůli toho, který mne poslal. A toto je vůle toho, který mne poslal, abych neztratil nic z toho, co mi dal, ale vzkřísil to v poslední den. Neboť toto je vůle mého Otce, aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný; a já ho vzkřísím v poslední den.“ A znovu, v Janovi 17(:1–2, 6): „Oslav svého Syna, aby tvůj Syn oslavil Tebe, tak jako jsi Mu dal pravomoc nad veškerým tělem, aby všem těm, které jsi Mu dal, dal život věčný. Zjevil jsem Tvé jméno lidem, které jsi Mi dal ze světa. Byli Tvoji a Mně jsi je dal; a Tvoje slovo zachovali.“ A znovu v Janovi 10(:14–15, 27–29): „Já jsem dobrý pastýř; znám svoje ovce a Moje ovce znají Mne, jako Otec zná Mne a Já znám Otce. A svou duši pokládám za ovce. Mé ovce slyší Můj hlas, Já je znám, jdou za Mnou a Já jim dávám život věčný; nezahynou na věčnost a nikdo je nevytrhne z Mé ruky. Můj Otec, který Mi je dal, je větší nade všechny a nikdo je nemůže vytrhnout z ruky Mého Otce.“

Písmo nepřestává svědčit o tom, že ještě než začal čas, Otec vybral lidi, které napříč dějinami dá svému Synovi, Otec s láskou vybral pro svého Syna Nevěstu, Církev. A každý jeden Otcův vyvolený přijde k Synu, a toho, kdo přichází, On jistě nevyžene ven, protože Otcovou vůlí je, aby všichni vyvolení byli spaseni, aby Syn neztratil jediného, ale všem dal život věčný. Kristus pro sebe jednou provždy vybojoval svou nevěstu vlastní krví a nikdo a nic tomu nedokáže zabránit. Boží vyvolené nemůže nic oddělit od Boží lásky v Kristu Ježíši, nikdo a nic je nemůže vytrhnout z všemocné ruky všemocného Boha, který působí všechno, každou jednu věc, podle rady své vůle. Právě to a nic méně vybojoval Kristus na kříži, právě to a nic menšího pro nás zaplatil svou krví.

Ale to ani zdaleka není vše, co v sobě slovo „zachovávaní“ nese. Dobrá zpráva evangelia je ještě lepší. V listu Efezským čteme: „když jste uslyšeli slovo pravdy, evangelium své záchrany, a když jste uvěřili, v Něm, v Kristu, jste byli zapečetěni zaslíbeným Duchem Svatým, jenž je závdavkem našeho dědictví až do vykoupení získaného vlastnictví k chvále Jeho slávy“ (Ef 1:13–14). Ve chvíli, kdy křesťan skutečně uvěří, je zapečetěn Duchem Svatým… a, milovaní, Duch Svatý, sám všemohoucí Bůh, není pečeť, kterou by někdo mohl zlomit. A nejen to, Duch Svatý je naším závdavkem, zárukou našeho vykoupení. To znamená, že kdyby jediný křesťan, který skutečně uvěřil, byl ztracen, kdyby nebyl vykoupen… Bůh by přišel o svůj závdavek. Přišel by o to, čím se zaručil, že nás vykoupí… Přišel by o Ducha Svatého, třetí Osobu Trojjediného Boha. Kdyby jediný skutečný křesťan byl ztracen, Bůh by přestal být Bohem. A nejen to. Otcovou vůlí je, aby jediný z těch, které Synu dal, nebyl ztracen. Pokud by jediný z nich byl nespasen, pokud by jediný skutečný křesťan „ztratil spásu“, Ježíš by selhal. Bůh Syn by zhřešil proti Bohu Otci… Bůh by popřel své božství. Tvrzení, že skutečný křesťan může „ztratit spásu“, je nebiblické a a bylo by směšné… kdyby nebylo tak rouhavé.

Jak jsme viděli a jak ukazuje i dnešní text, spása je mistrovským trojičním dílem. Otec v lásce vyvoluje Synu lid, který Syn přijímá a zachraňuje, a Duch ho následně povolává, přivádí k duchovnímu životu, posvěcuje a zachovává k životu věčnému. Ještě jednou: Otec vyvoluje, Syn zachraňuje, Duch posvěcuje a zachovává. Bůh je autorem všeho, celého světa… a celé spásy, od začátku do konce. Westminsterské vyznání víry říká: „Tak jako Bůh určil ty, kdo jsou vyvoleni ke spáse, tak také věčným a zcela svobodným záměrem své vůle předem ustanovil všechny prostředky potřebné k jejich vstupu do ní. Tito vyvolení, padlí v Adamovi, jsou vykoupeni Kristem a Jeho Duchem povoláni k víře v Něj. Tímto Duchem pracujícím v pravý čas jsou ospravedlněni, přijati za syny a dcery, posvěceni a Jeho mocí skrze víru uchováváni ke spáse.“ Jeho mocí skrze víru uchováváni ke spáse. Víme, že vyznání víry na rozdíl od Božího vdechnutého Slova nejsou neomylná, a tak je třeba zkoumat a rozsuzovat podle Písma. Co tedy Písmo říká o zachování svatých?

„Požehnaný Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás podle svého velikého milosrdenství znovu zplodil k živé naději vzkříšením Ježíše Krista z mrtvých, k dědictví nezničitelnému, neposkvrněnému a nevadnoucímu, uchovávanému v nebesích pro vás, kteří jste mocí Boží střeženi skrze víru k záchraně, která je připravena, aby byla zjevena v posledním čase“ (1. Pt 1:3–5). Jste mocí Boží střeženi skrze víru k záchraně. Boží mocí střeženi skrze víru.

Milovaní, kolik z vás už slyšelo, že víra je rukou, kterou se držíme záchranného kruhu, který nám Bůh hodil? Právě to jsem slyšel už od mnoha kazatelů. Ale… nejde to náhodou proti tomu, že naše záchrana není z nás? „Neneeee, to není z nás, Bůh nás zachraňuje, my se jen držíme.“ Opravdu? Apoštol Petr nám říká něco dost jiného. Boží mocí jsme střeženi skrze víru. Víra je prostředkem, kterým… se my držíme Boha? Ne. Je prostředkem, kterým Bůh střeží nás. A stejnou pravdu čteme v Efezským 2:8 – „Neboť jste zachráněni milostí skrze víru; a ta záchrana není z vás – je to Boží dar.“ Zachráněni Boží milostí skrze víru, střeženi Boží mocí skrze víru…

Podle slov apoštolů není víra rukou, kterou se my držíme záchranného kruhu uprostřed rozbouřených vln… a díky Bohu, protože nikdo z nás by se neudržel. Milovaní, víra je darem Boží milosti (Fp 1:29)… což znamená, že víra je řečištěm, kterým k nám plyne řeka vody živé. Boží milost je tím, co řečiště naší víry vyhloubilo, Boží milost je bystřinou, která se prořezala skálou našeho kamenného srdce, Boží milost je tím, co řečiště neustále prohlubuje a rozšiřuje, Boží milost je sladkou a životadárnou vodou, která k nám řečištěm proudí, občerstvuje nás a unáší naši loď k oceánu Boží milosti a lásky, kde strávíme celou věčnost před tváří Toho, který sám je Vodou živou. A tak, křesťane… přestaň se přebírat ve svém srdci, přestaň se pitvat v tom, jestli je tvá víra dostatečně pravá, jestli je dostatečně vírovitá… přestaň se s morbidností vrtat v tom, jestli břeh řeky života je dostatečně břehovitý, vzhlédni ke Kristu a plnými doušky pij. Boží dítě, přestaň věřit ve svou víru, věř v Krista, jen u Něj je útěcha, jen v Něm je naděje, jen v Něm je ujištění. Jestli ve svém srdci hledáš útěchu, můžu tě ubezpečit, že tam není. Ale vzhlédni, podívej se ke Kristu, podívej se na zlomeného Božího Syna, jak visí na kříži, podívej se na vzkříšeného Božího Syna, jak třetího dne vstává z hrobu, podívej se na vítězného Božího Syna, jak sedí po Otcově pravici jako tvůj Přímluvce a Zachránce. Právě tam najdeš ujištění.

„Ale, ale, ale… co když má víra není dost silná, co když…“ Boží dítě, řeknu ti příběh. Byli dva Židé, měli velmi židovská jména – jmenovali se Novák a Křepelka. Bylo to den před prvním pesachem, před prvním hodem beránka. Sešli se v Egyptě, v zemi Góšen a rozmlouvali spolu. A Novák říká Křepelkovi: „Tak co, nejste trochu nervózní ohledně toho, co se má dnes v noci stát?“ Křepelka na to: „Hm… tak… Bůh nám skrze Mojžíše řekl, co máme udělat. Nemusíte se bát. Však… jste zabil beránka a pomazal jeho krví veřeje a nadpraží, ne? Udělal jste to? Jste všichni připravení jít? Budete jíst hod beránka se svou rodinou?“ „No jasně, že jsem to udělal, nejsem hloupý. Ale přece je to trochu děsivé. Pomyslete na to všechno co se tu nedávno stalo – mouchy, Nil se proměnil v krev, dobytčí mor… bylo to dost drsné. A teď, teď hrozí, že všichni prvorození budou zabiti. Vy jste v pohodě, vy máte tři syny. Ale já mám jen jednoho. A já mám Honzíka rád a, a, a dnes v noci tu bude procházet anděl smrti, a, a… a já, já vím, co Bůh říká, a namazal jsem tam tu krev, ale i tak je to děsivé a budu rád, až bude tahle noc za námi.“ A druhý mu říká: „Jen sem s tím. Já věřím Božím zaslíbením.“ Té noci zemí prošel anděl smrti jako bouře. Otázka: který z nich ztratil svého syna? . . . . . A odpovědí samozřejmě je… že ani jeden. Smrt je neobešla podle toho, jak intenzivní a jasně vydefinovaná byla jejich víra. Minula je kvůli krvi beránka. Krev Beránka je tím, co umlčuje ďábla, který nás obviňuje dnem i nocí. Krev Beránka je to jediné, co může utišit naše svědomí. Milovaní, kolikrát se svíjíme v agónii a ptáme se, jestli nás Bůh může vůbec ještě milovat, jestli Mu na nás může ještě záležet, když znovu a znovu děláme tak hloupé a ubohé a hříšné věci, když znovu a znovu padáme v těch samých pokušeních… Křesťane, co řekneš? „Bože, já se opravdu snažil, to byla má slabá chvilka, já…“ Ne. Ne. Ne. „Nemám, co bych řekl. Nemám, co bych přinesl před Boží trůn. A ani nemusím. Kristus zemřel na kříži. A zemřel tam za mne.“ Beránkova krev. Právě ona je naší jedinou nadějí, jedinou skálou naší jistoty. Ona je základem naší víry. To, co nás zachraňuje, není intenzita naší víry, ale Ten, v koho věříme.

Boží dítě, jestli se v tom největším zoufalství, uprostřed slz a vichru a chladu a temnoty natáhneš po Kristově kříži, jestli dokážeš padnout do zakrváceného prachu Golgoty, zjistíš, že Kristus je dokonalý Spasitel. Vždyť když jsme ještě byli bezmocní, zemřel Kristus v určený čas za bezbožné. Sotva kdo podstoupí smrt za spravedlivého, i když za dobrého by se snad někdo i odvážil zemřít. Bůh však projevuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. Tím spíše tedy nyní, když jsme byli ospravedlněni jeho krví, budeme skrze Něho zachráněni od Božího hněvu. Jestliže jsme jako nepřátelé byli usmířeni s Bohem smrtí jeho Syna, tím spíše jako usmíření budeme zachráněni jeho životem. A nejen to, chlubíme se také Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, skrze něhož jsme nyní přijali usmíření (Ř 5:6–11). Nyní tomu, kdo je mocen nás zachovat bez klopýtnutí a postavit bezúhonné s veselím před svou slávu, jedinému moudrému Bohu, našemu Zachránci skrze Ježíše Krista, našeho Pána, Jemu buď sláva, velebnost, vláda i pravomoc před veškerým časem, i nyní, i po všechny věky věků. Amen (Ju 1:24–25).

Osnova kázání