Vše je v jeho rukách (J 13,1-17)

Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit

Jan Suchý, Ústí nad Labem, 4. listopadu 2018 

I. Úvod

Pokoj vám, kteří jste Kristem vykoupení a milovaní. Pokoj vám, milí hosté i domácí víry. Kéž přijde pokoj i k vám, kteří jste ještě nepoznali Toho, který cesta, pravda i život, ale jste tu dnes proto, abyste objevovali odpovědi na své otázky: kdo je Bůh a co o Něm Bible říká?

Uprostřed zimy 2017, což už budou zanedlouho 2 roky, jsme se v tomto sboru vydali na cestu objevování poselství Janova evangelia. Roznesli jsme desítky pozvánek na sídliště, zvali známé i příbuzné. Ale nikdo nepřišel. Trpělivě jsme však dál kázali evangelium, dobrou zprávu o Ježíši Kristu, Božím synu, který přišel, aby dal svůj život jako výkupné za mnohé hříšníky.

Pak se stalo něco podobného jako v Ježíšově podobenství z Lukáše 14 kapitoly o veliké večeři, na kterou ten, kdo ji pořádal, pozval mnoho lidí (Lk 14:16). Ale nikdo z pozvaných nepřišel. Proto pán vyslal svého služebníka, aby přivedl úplně jiné lidi, kteří původně pozváni nebyli. Ano, Pán života, Bůh všemohoucí, si povolal jiné. Ty, které jsme ani nemohli pozvat, protože jsme je neznali. Ale Duch svatý vás přivedl, abyste mohli poznávat Jeho dobrotu a vzdávat mu chválu svým životem, uctívat ho v duchu a v pravdě.

Prvních dvanáct kapitol Janova evangelia bylo zaměřeno na Ježíšovu službu: volal lidi k pokání z mrtvých skutků a k živé víře v Boha, který odpouští hříchy. To On, Bůh Otce poslal svého jediného Syna, aby spasil, zachránil, hříšníky.

Jestliže tě tíží svědomí, volá Ježíš, přijď ke mně a uhas svou žízeň po spravedlnosti! (J 7:37) Jestliže se obáváš smrti, jez chléb, který dávám, říká Ježíš a nezemřeš, ale budeš živý navěky! (J 6:50-51) Jestliže je tvůj život ve zmatku, poslouchej Ježíše a nalezneš pravdu, která tě osvobodí (J 8:32). Dnes stojíme před zcela novou etapou. 13. kapitola je v Janově evangeliu zlomový předěl. Ti, ke kterým doposud mluvil, činil mezi nimi zázraky a volal je k víře v Mesiáše - ti všichni, tedy, většina židů - jeho vlastního národa, Ježíše odmítla. Volají: Ty nejsi náš Mesiáš! Jan to popisuje takto:

  • Jan 12:37-38 Ač před nimi učinil taková znamení, nevěřili v něho; a tak se naplnilo slovo, které řekl prorok Izaiáš: `Hospodine, kdo uvěřil našemu kázání? A komu byla zjevena moc Hospodinova?´

Čekali bychom, že skrze Ježíšovu službu nastane veliké probuzení v Izraeli. Lidé se budou obracet po tisících a celý národ bude proměněný skrze posvěcení. Kdo jiný by měl být tím největším evangelistou než Ježíš? Ale Boží jednání je jiné. Jeho hlas je tichý. Dílo Ducha svatého se neděje před očima, ale děje se uvnitř v srdcích lidí. Koho Pán povolává skrze slyšení evangelia, ten k němu jistě přijde. V celonárodním měřítku Izraelci Ježíše odmítli. Přesto v něho uvěřili mnozí (12:42). Ježíš svoje dílo jistě dokončí. Brzy bude obětován - zemře na kříži, bude vzkříšen třetího dne a oslaven, když vystoupí na nebesa k Otci a posadí se na trůn slávy. Proto se nyní soustředí na vyzbrojení těch, kteří s ním po tři a půl roku chodili, sledovali Ježíšovo jednání, poslouchali jeho vyučování, viděli zázraky, které činil. Jsou to Ježíšovi učedníci, dvanáct nejbližších. Zanedlouho s nimi jejich Pán nebude, proto je nyní veškerá pozornost soustředěná na učedníky.

Jste i vy Ježíšovými učedníky? Je pro vás Ježíš Alfa i Omega, první i poslední, protože víte, že bez něj nemáte nic? Pak je na místě zbystřit pozornost, protože Janovo evangelium se nyní neobrací ke světu, k nevěřícím lidem, ale obrací se přímo k vám: k Ježíšovým učedníkům!

II. Večeře s učedníky

  • Jan 13:1 Bylo před velikonočními svátky. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, aby z tohoto světa šel k Otci; miloval své, kteří jsou ve světě, a prokázal svou lásku k nim až do konce.

A. Boží Beránek

Bylo před velikonočními svátky. Čtvrtek, zbývá necelých 24 hodin do ukřižování. Učedníci na Ježíšův pokyn vyhledali místnost ve městě, v Jeruzalémě, nakoupili, co bylo potřeba k velikonoční večeři a připravili beránka (Lk 22:7; Mt 26:17). Nyní budou jíst naposledy společně toho velikonočního beránka, symbol vykupující oběti, která skutečně zachraňuje. Je to 3,5 roku od té doby, kdy Jan Křtitel uviděl Ježíše a řekl:

  • „Hle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa“ (J 1:29).

Jídlo, které nyní mají učedníci před sebou na talíři je symbol. Připomíná jim den, kdy Mojžíš vyvedl Izraelce z egyptského zajetí, připomínají si Boží záchranu, Boží vykoupení. Tam, kde byl zabit beránek a jeho krví pomazány veřeje dveří, tam nepřišel Zhoubce, aby zabil vše prvorozené, ale přišla záchrana. A nyní tu s učedníky je ten, na kterého staletí Izrael čekal: skutečný Beránek Boží. Ne jen symbol, ale naplnění Božího zaslíbení, že On sám vykoupí svůj lid z jeho hříchů. Zvíře muselo být zabito každý rok nové. Nyní bude obětován skutečný Beránek jednou pro vždy (Žd 10).

  • Židům 10:11-14 Každý kněz stojí a koná denně bohoslužbu, znovu a znovu přináší tytéž oběti, ale ty nikdy nemohou navždy zahladit hříchy. Kristus však přinesl za hříchy jedinou oběť, navěky usedl po pravici Boží a hledí vstříc tomu, ‚až mu budou nepřátelé dáni za podnož jeho trůnu‘. Tak jedinou obětí navždy přivedl k dokonalosti ty, které posvěcuje.

Ve světle Božího zjevení v Písmu můžeme tedy rozumět čím dál lépe, že tahle chvíle i to co má přijít v nejbližších hodinách, není náhoda.

B. Svrchovaný Pán

  • Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, aby z tohoto světa šel k Otci

Blíží se Ježíšovo zatčení, odsouzení a nakonec smrt na kříži. Mohlo by se zdát, že Ježíš i učedníci jsou semleti událostmi. Že jsou obětí své doby, lidí a jejich vlastních zájmů, politiky a moci mocných. Boží Duch to ale vidí jinak: Ježíš věděl, že přišla jeho hodina (v. 1). Ježíš není bezvládnou obětí v rukou druhých. Ne. On je ten, kdo je skutečným Pánem situace, kdo je svrchovaným Pánem i v tuto chvíli. Ví, co přichází a dobrovolně jde cestou poslušnosti: s jediným cílem: oslavit Otce. Znovu a znovu nás Písmo ujišťuje, kdo je Ježíš: Pán nad smrtí:

  • J 10:17-18 Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, abych jej opět přijal. Nikdo mi ho nebere, ale já jej dávám sám od sebe. Mám moc svůj život dát a mám moc jej opět přijmout. Takový příkaz jsem přijal od svého Otce.“

Pán nad ďáblem:

  • 1 J 3:8 Proto se zjevil Syn Boží, aby zmařil činy ďáblovy.

Ten svedl Jidáše Iškariotského, aby Ježíše zradil a vydal velekněžím. To je Ježíš. Ve chvíli, kdy to vypadá, že jeho nepřátelé mohou slavit vítězství, kdy se blíží jeho smrt rukou bezbožných Římanů a za souhlasu náboženských Židů, ten, kdo má opravdu vše ve svých rukou, je Ježíš. Podívejte se do verše 3: znovu to Písmo zdůrazňuje - Ježíš si je vědom, že mu Otec dal všechno do rukou. On je Pánem situace. Proto přišel z nebes od Otce a stal se člověkem, aby dal svůj život jako výkupné za mnohé (Mt 20:28).

C. Jeho učedníci

Jste Kristovi učedníci. Ježíš vám prokazuje svou lásku až do krajnosti. Váš život nevypadá každé ráno jako to největší vítězství. V práci nejsou jen úspěchy. Výchova dětí doma nepřináší vždy to ovoce, které byste očekávali. Váš vztah s manželem není jen jednota a radost. Vaše svědectví o vaší víře lidi moc slyšet nechtějí. Místní sbor, kterého jsi součástí, ti připadá, že má do krásy čisté nevěsty Kristovy, jak ji Písmo popisuje v Ef 5. kapitole opravdu daleko. A v tom všem ti Ježíš prokazuje svou lásku, lásku až do konce, do krajnosti. Jak?

III. Umývání nohou

Co bychom čekali od člověka, který ví, že se blíží jeho poslední hodina? Přirozeně, že jeho mysl bude naplněna starostí o svůj osud. Má starost o to, co bude. Je zaměřený na svou situaci a na sebe.

A. Miloval je do krajnosti

Ale Kristova mysl i srdce na prvním místě nehledí na sebe. Oboje je zaměřeno na jeho nejmilejší, učedníky. Nyní prokazuje lásku svým milým: vyzbrojuje je pravdou, ujišťuje Boží mocí a připravuje, aby obstáli v tom, co přijde. Vyzbrojuje je k budoucímu životu Božích služebníků pro celoživotní dílo. Teď to budou oni, kdo ponesou evangelium, kdo o něm budou svědčit slovy i svým životem. Přijde pronásledování - a do něj je nyní vyzbrojuje, aby zůstali věrní. Přijde požehnání, kdy se budou obracet zástupy lidí - a pro to je nyní vyzbrojuje, aby nepodlehli pokušení pýchy. Jak se Ježíšova láska projevuje?

  • J 13:3-5 Ježíš vstal od stolu a vědom si toho, že mu Otec dal všecko do rukou a že od Boha vyšel a k Bohu odchází, odložil svrchní šat, vzal lněné plátno a přepásal se; pak nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat je plátnem, jímž byl přepásán.

Cesty byly v Judsku prvního století obvykle prašné, málokdy dlážděné. Lidé chodili obuti buď v sandálech anebo bosí. A tak když bylo sucho, měli jste za celý den nohy od prachu, a když bylo po dešti, byly naopak od bláta. V každém případě potřebovaly péči. A proto bylo běžným pravidlem, že u vchodu do domu byla nádoba s vodou určenou k umytí nohou těch, kteří do domu vstupovali. Nohy si nemyl návštěvník sám. Byl tu sluha, k tomu určený. Mytí nohou byla ta nejpodřadnější služba v domě, kterou dokonce ani nevykonávali otroci židovského původu, ale pohanští otroci. Když učedníci spolu s Ježíšem vstoupili do pronajaté místnosti v domě v Jeruzalémě, aby společně jedli velikonočního beránka, nebyl tu nikdo, kdo by jim umyl nohy.

A přece - je tu dvanáct učedníků a jejich Mistr. Učili se od něj již tři a půl roku. A viděli jeho pokoru, jeho službu druhým, rostli v porozumění, že Ježíš se zřekl všeho, kým byl u Otce, vzal na sebe způsob služebníka a stal se jedním z lidí a v podobě člověka se ponížil (Fp 2:7-8). Který z učedníků se nyní zvedl a šel sloužit druhým? Kdo z nich posloužil svým spoluslužebníkům? Kdo z nich alespoň, když už ne těm stejně postaveným šel posloužit tomu, který je jejich Mistr? Nenašel se ani jeden. Protože jejich smýšlení bylo málo proměněné.

B. Proměňujte se obnovou své mysli, služte jedni druhým

Nic z toho. Čím byla naplněná mysl učedníků? Za chvíli se podíváme do Lukáše 22:24. Je to oddíl, který popisuje stejnou situaci, jako apoštol Jan v našem oddíle. Lukáš nám však dává několik dalších cenných informací. Mysl učedníků byla naplněná něčím docela jiným, než láskou k druhým i ke svému Pánu.

Před několika dny vjížděl Ježíš do Jeruzaléma. Vzpomínáte? Byl to slavný příchod! To, co kdysi řekl prorok Zacharijáš, se nyní stalo skutečností: přichází král, sedící na oslátku.

  • Mt 21:8-9 A mohutný zástup prostíral na cestu své pláště, jiní odsekávali ratolesti stromů a stlali je na cestu. Zástupy, které šly před ním i za ním, volaly: „Hosanna Synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově! Hosanna na výsostech!“

Ano, učedníci už se těšili: nyní se stane Ježíš králem v Jeruzalémě. A my budeme vládnout s ním! Proto přemýšlí především sami o sobě a své skvělé budoucnosti! Lukáš říká: Vznikl mezi nimi spor, kdo z nich je asi největší (Lk 22:24). Kdo z nich je největší! Kdo bude předseda vlády, kdo bude ministr,.... jaké křeslo, jakou moc bude ten který mít! Ale nikdo z nich Ježíši neposloužil. Nikdo z nich neposloužil nikomu z dalších učedníků. Vždyť přeci umýt špinavé nohy druhému, to není nic pro mě. Nejsem přeci pohanský otrok. Takové myšlenky šly asi jejich hlavou. A přitom už tu všechno bylo připraveno: lněné plátno jako ručník, umyvadlo na umývání nohou, voda do umyvadla. Pak tu byl jeden, který vstal a:

  • J 13:4-5 odložil svrchní šat, vzal lněné plátno a přepásal se; pak nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat je plátnem, jímž byl přepásán.

Ježíš navzdory sebestřednosti a tvrdému srdci učedníků odložil svou slávu a sloužil jim jako ten nejníže postavený sluha všech sluhů, otrok všech otroků.

Kolik ještě vymyslíme výmluv, protože máme příliš vysoké mínění sami o sobě? Není naše myšlení příliš často podobné tomu smýšlení, jaké měli v tuto chvíli učedníci? To přece není pro mě, abych tu byl v neděli první a připravil židle, protože já mám děti, jsem z daleka, nebo cokoliv. Jsou přece ve sboru jiní, kteří to můžou udělat a nemají tolik zodpovědností jako já! Tak ať to udělá někdo jiný! To není moje zodpovědnost starat se o děti dnes odpoledne, aby mohla manželka využít ten čas k odpočinku a činnostem, které dělá ráda, ale obyčejně nemůže, protože se o děti stará ona a to je její zodpovědnost. To není moje starost pracovat na svém porozumění Božímu slovu, abych jej mohl vykládat ve sboru a sloužit tak druhým. Ne, od toho jsou jiní....

Chci vám povědět jeden příběh. V roce 1725 se narodil John Newton. Možná vám jeho jméno příliš neříká, ale když vám připomenu píseň s názvem „Tvá vzácná milost“, v angličtině „Amazing grace“, pak vám možná bude tento člověk bližší.

Newton se jako mladík vydal na moře a brzy dobře zapadl do soukolí tehdejšího způsobu výnosného vydělávání peněz. Pracoval pro lidi, kteří vozili otroky z Afriky do Spojených států. A na nakonec se sám stal kapitánem jedné takové lodi a obchodoval s otroky. Newton byl i mezi ostatními námořníky znám jako člověk s neuspořádaným životem, výtržník a rouhač Bohu! Ale Bůh měl s Newtonem svůj záměr. Kvůli těžké nemoci se tento člověk sám stal otrokem jednoho bohatého obchodníka s otroky v Africe. Zde s ním však zacházeli jako s opovrhovaným otrokem; „nejenže dostával nedostatečnou a špatnou stravu a oblečení, ale navíc prožíval hluboké deprese, které byly intenzivnější než obyčejné zoufalství“, a dokonce i domorodci „se považovali za příliš dobré, než aby s ním hovořili“. Jak později Newton sám vzpomínal: „Byl jsem beze jména, zajatec a otrok, utápěl jsem se v depresích, až na samotném dně, kam člověk může spadnout.“

Podobného zacházení se Newton dočkal i od svého pána, když byli na jeho lodi. „Kdykoli můj pán opustil loď, nechal mě připoutat na palubě jen s trochou rýže, která mi měla stačit na celý den. Pokud se zdržel déle, neměl jsem žádnou úlevu, dokud se nevrátil. Nebýt toho, že jsem měl občas příležitost chytit si rybu, málem jsem pošel hladem. Na sobě jsem měl jen košili, kalhoty, bavlněný kapesník namísto čepice a kus bavlněné, několik metrů dlouhé látky, nahrazující svrchní šat. Takto oblečený jsem byl někdy až čtyřicet hodin vystaven dešti doprovázenému prudkými větry bez jakéhokoliv přístřešku, zatímco byl můj pán na pobřeží. Dodnes se mi vrací prožitky strašlivé bolesti, kterou jsem tehdy cítil. Neustálá zima a vlhko, které jsem na této cestě vytrpěl nedlouho poté, co jsem se zotavil z dlouhé nemoci, způsobily, že jsem byl zlomený na těle i duchu. Duševní rovnováha se mi záhy vrátila, ale tělesnými následky trpím až dodnes; je to užitečná připomínka mé služby hříchu a zároveň i jeho důsledek a mzda.“

Ten, který vydělával na neštěstí druhých, nyní se dostal do nejtěžší situace svého života: byl sám otrokem, se zuboženým zdravím a v depresích. Jak řekl: „byl jsem na samém dně, kam až člověk může spadnout.“ Bůh ho provedl tímto utrpením, aby pokořil jeho pýchu.

Nakonec byl Newton osvobozen. Při další plavbě na moři však proplouvali pustošivou bouří a Newton byl zaplaven hrůzou a panikou ve své mysli. A tak volal k Bohu o smilování. A On jej zachránil. Newton se před Bohem pokořil a vydal svůj život Ježíši Kristu. Jenom on mohl obmýt Newtona z jeho hříchů. Bývalý otrokář, později sám otrok, se z Boží milosti stal kazatelem sboru v Londýně a také do konce života bojoval za zrušení otroctví v britském impériu. To se mu s pomocí dalších, zvláště Williama Wilberforce, podařilo v roce 1807, 10 měsíců před tím, než omilostněný hříšník Newton odešel navždy ke svému Spasiteli. Opravdu musí Bůh použít tak těžké životní situace i v našich životech, aby nás zbavil naší pýchy a naučil nás pokorné službě Jemu i církvi?

Ale Pán pánů a Král králů to je titul Boží, to je titul Ježíšův, se nyní přepásal a začal učedníkům mýt nohy. V tom se zjevuje Ježíšova láska k učedníkům. I v době svého pronásledování, soudu i smrti myslí na dobro a bezpečí pro své učedníky. Proto jim slouží a tím je učí, jak mají jednat i oni. Ježíš se pokořil a ještě pokoří. Projevuje k nám svou lásku až do krajnosti.

IV. Dvě vyučování

A. Být živ z moci Ducha svatého

které na umývání nohou učedníkům Ježíš ukazuje, je naše potřeba neustálého, každodenního kultivování našeho vztahu s Bohem. Bible tomu říká nechat se vést Duchem, být živ z moci Ducha svatého. Co na to učedníci? Dovedete si představit, jak je to muselo zasáhnout? Přijali Pánovu službu beze slov. Až na jednoho:

  • Jan 13:6 Přišel k Šimonu Petrovi a ten mu řekl: „Pane, ty mi chceš mýt nohy?“

Ježíš poklekl před Petrem. Ale on zvolal: „Pane, ty mi chceš mýt nohy?“ Vzpomeňte si, co Petr očekával: Ježíš se brzy stane v Izraeli králem! Jak by mu tedy král mohl nyní umývat nohy? Ten, který je poslán od Boha, aby zničil římské nepřátele a vykonal na nich Boží soud! Ten, který se má stát vládcem v Jeruzalémě? Ne, to ne! Ty mi nemůžeš umývat nohy!

  • 7 Ježíš odpověděl: „Co já činím, nyní nechápeš, potom však to pochopíš.“

Petr stále hleděl fyzickýma očima a nerozuměl tomu, co je Boží království. O něco později to samé Ježíš vysvětloval i Pilátovi:

  • J 18:36-37 Ježíš řekl: „Moje království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán Židům; mé království však není odtud.“ Pilát mu řekl: „Jsi tedy přece král?“ Ježíš odpověděl: „Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“

Teprve po zmrtvýchvstání Ježíšově Petr porozumí, že Kristovo království začíná v proměněných srdcích lidí a projevuje se skrze proměněný a posvěcený život. Svého naplnění a plného zjevení dojde až při druhém příchodu Ježíše. Tehdy přijde v moci a slávě a bude soudit živé i mrtvé. A všichni vykoupení obdrží nová těla a budou žít spolu s Ježíšem v jeho království navěky.

Petr pokračoval s ještě větší kuráží:

  • 8 Petr mu řekl: „Nikdy mi nebudeš mýt nohy!“

Petr viděl jen to co má před očima. A v tom byl velmi tvrdohlavý.

  • Ježíš odpověděl: „Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl.“

Naproti tomu Ježíš na fyzickém mytí nohou učí Petra duchovním principům. Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl.

To je duchovní pravda: jsme jedině obmytí, když jsme očištěni od svých vin před svatým Bohem, pak můžeme být čistí. To, co má moc nás na věky dokonale očistit není voda ani vlastní koupel, ale jedině prolitá krev Ježíše Krista na kříži. Jestliže věříme, že tekla za nás, pak jsme před Bohem čistí, obmytí.

  • Tt 3:5 On nás zachránil ne pro spravedlivé skutky, které my jsme konali, nýbrž ze svého slitování; zachránil nás obmytím, jímž jsme se znovu zrodili k novému životu skrze Ducha svatého.

Petr je výrazná osobnost: jde z extrému do extrému. Nejprve si nechce nechat omýt nohy a teď žádá Ježíše, aby mu umyl i hlavu!

  • 9-10 Řekl mu Šimon Petr: „Pane, pak tedy nejenom nohy, ale i ruce a hlavu!“ Ježíš mu řekl: „Kdo je vykoupán, nepotřebuje než nohy umýt, neboť je celý čistý. I vy jste čistí, ale ne všichni.“

Jestliže někdo uvěří Kristu, pak je obmyt ze svých hříchů jednou pro vždy. Ježíš za ně dokonale zaplatil svým životem na kříži Golgoty. Je rozdíl mezi tím být vykoupán a umýt si nohy. V Ježíšově době bylo zvykem, že pokud jde někdo na návštěvu, tak se ráno vykoupal. Po cestě když dorazil do hostitelova domu, tak už se u něj znovu celý nekoupal, ale otrok mu umyl nohy, zaprášené či zablácené od cesty.

Stejně tak, je-li někdo jednou obmyt Kristovou krví, protože vyznával Bohu svou bídu, své hříchy, prosil a nalezl odpuštění, protože uvěřil, že Ježíš zaplatil dostatečnou cenu za jeho viny, ten už nemusí být vykupován Kristem znovu a znovu. To by byl Kristus znovu křižován a to nejde.

  • Žd 9:24-28 Vždyť Kristus nevešel do svatyně, kterou lidské ruce udělaly jen jako napodobení té pravé, nýbrž vešel do samého nebe, aby se za nás postavil před Boží tváří. Není třeba, aby sám sebe obětoval vždy znovu, jako když velekněz rok co rok s cizí krví vchází do svatyně; jinak by musel trpět mnohokrát od založení světa. On se však zjevil jen jednou na konci věků, aby svou obětí sňal hřích. A jako každý člověk jen jednou umírá, a potom bude soud, tak i Kristus byl jen jednou obětován, aby na sebe vzal hříchy mnohých; po druhé se zjeví ne už kvůli hříchu, ale ke spáse těm, kdo ho očekávají.

Ale co křesťan potřebuje každý den? To, co je zde zobrazeno fyzickým příkladem mytí nohou každý den po každé cestě: žít v Boží blízkosti skrze čisté svědomí. Potřebuješ opětovně vyznávat své nové hříchy Bohu, aby nic mezi tebou a Bohem netvořilo překážku vzájemného společenství.

  • 1 J 1:9 Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.

Už jsi uvěřil Kristu (byls tedy obrazně vykoupán ve znovuzrození) a nyní potřebuješ udržovat i svůj život v čistotě a posvěcení. Toho je obrazem obmytí nohou, které se stále opakuje.

 B. Dal jsem vám příklad

Druhé vyučování je určeno jen některým Ježíšovým posluchačům. Ježíš pokračuje:

  • Jan 13:10-11 I vy jste čisti, ale ne všichni.“ Věděl, kdo ho zradí, a proto řekl: Ne všichni jste čisti.

Ježíš věděl, kdo je z učedníků vykoupen pro věčnost, věděl, v kterých srdcích je víra. A Jidášovo srdce to nebylo. Proto ani nepůjde dál v svém životě v poslušnosti Ježíši. Avšak pro všechny, kdo Ježíše následovat chtějí, vysvětlil Ježíš smysl svého počínání: zanechávám vám příklad, abyste jednali také tak.

  • Jan 13:12-17 Když jim umyl nohy, oblékl si svůj šat, opět se posadil a řekl jim: „Chápete, co jsem vám učinil? Nazýváte mě Mistrem a Pánem, a máte pravdu: Skutečně jsem. Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat. Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já. Amen, amen, pravím vám, sluha není větší než jeho pán a posel není větší než ten, kdo ho poslal. Když to víte, blaze vám, jestliže to také činíte.“

V první vyučování o díle Ducha svatého při obmytí lidského srdce Ježíš Petrovi i ostatním učedníkům vysvětlil, co dělá Duch svatý v srdci učedníků: vede je posvěcení.

Ve druhé části vyučování pak Ježíš ukazuje, jaké ovoce bude přítomné v životech všech, kdo Ježíše chtějí následovat: pokora skrze službu druhým v církvi.

Ano, přestaňte hledat především svou slávu a začněte hledat především Boží království. Někteří zůstali u vnějších věcí a neporozuměli, že jde o změnu srdce. Nejde na prvním místě o Pánovo přikázání umývat učedníkům nohy při nějakém zvláštním rituálu. Nejde o ustanovení podobné Večeři Páně či křtu. To bychom to rychle odbyli a hned se dovedli schovat za fasádu vnější zbožnosti. Ale sloužit především druhým a ne sám sobě, to je volání Kristovo i pro nás. Jak bychom mu nevydali celé své srdce, celý svůj život, vždyť nás miluje až do krajnosti. A nemylme se. Ta krajnost nespočívá především v tom, že Ježíš v horní místnosti o Velikonocích umyl učedníkům nohy, když jednal jako jejich otrok. On šel ještě dál.

Ježíš prokázal svou lásku k nám až do konce - a to je také až do úplné plnosti, tak jak to jen nejvíc šlo. Do krajnosti. Umřel místo mě, místo tebe. Obětoval svůj vlastní život za druhé na golgotském kříži. Věříš mu?

Osnova kázání