Svatí buďte, neboť já jsem svatý! – Lv 1-27

To ať je vaše pravá bohoslužba

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 23. června 2013

Pokoj vám a milost. Dobré dopoledne vám všem. Dnes máme před sebou třetí knihu Mojžíšovu, Leviticus. Minulý týden jsme si udělali takový přehled knihy Exodus a před tím knihy Genesis. Dnes na tyto dva přehledy navážeme. V knize Genesis jsme viděli Boha Stvořitele, který je milosrdný a jedná s námi s velikou láskou a prokazuje nám svou dobrotu. Kniha Exodus je o Bohu, který vysvobozuje. Následuje kniha Leviticus, která je knihou uctívání. Kniha Genesis začínala životem a končila smrtí, kniha Exodus začínala otroctvím a končila svatostánkem a kniha Leviticus navazuje službou ve stánku – oběťmi, posvěcením kněží a lidu, smířením s Bohem a životem podle smlouvy požehnání a prokletí.

Úvod

Kniha Leviticus má svůj název z řeckého (a násl. latinského) slova leviticos, což znamená patřící levitům, nebo týkající se levitů. Je to velmi zajímavé, protože o levitech jako o zvláštní skupině se v této knize mluví jenom ve dvou verších (Lv 25,32-33).

Většinu obsahu knihy tvoří řády a nařízení, které mají co do činění s kněžími, tedy s Áronem a jeho syny, potomky. I oni byli z kmene Lévi, takže to byli lévijci, ale byli zvláštní skupinou, oddělenou pro přímou službu Bohu – jenom oni mohli přinášet oběti a vstupovat do svatyně.

Celý starozákonní náboženský systém byl uspořádaný jednotným způsobem – a souvisel s oddělením – oddělením Božího lidu od pohanů, oddělením lévijců od ostatních izraelských kmenů, oddělením Áronovců od lévijců, oddělením velekněze od ostatních Áronovců.

Za táborem Izraelců žili všichni nečistí a všichni pohané. Tito lidé měli do tábora přístup zakázán. Kolem stánku byli lévijci. Bydleli nejblíž stánku a tvořili takovou nárazníkovou zónu mezi stánkem a Izraelci. Vlastní stánek byl oddělený stěnou s bránou. Za ní bylo vnitřní nádvoří, kde byl oltář na oběti, kde byla umyvadla, atd. – sem mohli jenom Izraelci. Zde přinášeli kněží oběti, tady sloužili lévijci. Lévijci se zde mohli zdržovat, zatímco Izraelci sem mohli jen na chvilku. Potom byl vlastní stánek a do něj mohli jenom někteří lévijci a to jenom za určitých okolností a kněží, ale jenom kněží zde vykonávali službu Bohu – pálili kadidlo na oltáři, každý den čistili svícen a pokládali na oltář svaté chleby. A nakonec zde byla velesvatyně – a od ní mohl jenom velekněz a to pouze jednou v roce – v jediný den, v den smíření, když nejprve přinesl oběti za sebe, aby byl čistý a potom za lid.  Velekněz byl prostředníkem mezi lidmi a Bohem.

Dnes už nemáme takovou hierarchii, nemáme stánek ani fyzický chrám, kde by se přinášeli oběti.

  • 1 Timoteovi 2:5  Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš.
  • Žd 9:26 On se však zjevil jen jednou na konci věků, aby svou obětí sňal hřích.
  • Žd 10:14 Tak jedinou obětí navždy přivedl k dokonalosti ty, které posvěcuje.

To je základ novozákonního náboženství. Ve starém zákoně se všechno odehrávalo ve chrámu nebo ve stánku a bylo zapotřebí lidských prostředníků – kněží a levitů. Dnes se vše točí kolem Ježíše Krista a jeho církve, která je jeho tělem a je také chrámem živého Boha. Ježíš Kristus je naším prostředníkem – Bůh sám, který přišel v těle jako člověk.

Pojďme do knihy Leviticus – to první, co musíme říct, je, že to je:

I. Kniha uctívání

Musíme dnes začít tím, že si vysvětlíme, co je to uctívání. Když dnes mezi křesťany řeknete uctívání, tak si obvykle představí část bohoslužby, kdy se zpívá. Někdy si představí trošku víc – například zpěv spojený s modlitbami. Často je to spojené s určitými pocity, atmosférou, atd. Pro některé křesťany je jenom některý, zcela určitý způsob zpěvu opravdovým uctíváním – měřítkem jim při tom obvykle je to, co prožívají a jak se cítí. Ale takto pochopené úctívání vůbec neodpovídá tomu, co učí Bible o uctívání. Uctívání je v Písmu ekvivalentem pro bohoslužbu. Jinými slovy – celá bohoslužba je uctívání. Každá bohoslužba je uctíváním.

Když budete studovat reformaci v 16. století, tak zjistíte, že podstatnou a zásadní částí refomace byla reforma bohoslužby, reforma uctívání. Byla to reakce na katolickou bohoslužbu s jejími obřady, svátostmi, kněžstvím, rouchy, obrazy, symboly, svatými, svátky a se vším možným dalším, co s tím souviselo. Šlo především o bohoslužbu, tedy uctívání. A s tím souviselo všechno ostatní – důraz na Písmo, odkud se má čerpat všechno pro správné uctívání Boha, důraz na vzkříšeného Krista, který je středem našeho uctívání, důraz na ospravedlnění z víry, protože jen ospravedlněný člověk může uctívat Boha a důraz na milost, protože jen z milosti jsme ospravedlněni. Z toho všeho vyvstala reformační zásada Soli Deo Gloria – Jedině Bohu buď sláva.

Vyplývá ze správně pochopeného uctívání. Kniha Leviticus nám ukazuje, jak měli uctívat Boha Izraelci. Ale není to jen pro ně. Je tam celá řada věcí, které se od nich můžeme naučit také my. První věcí, s níž se v Leviticu setkáváme, jsou:

II. Oběti

Prvních sedm kapitol knihy je věnováno různým obětím, které měli Izraelci přinášet. Izraelci přivedli zvíře nebo přinesli mouku, chléb nebo ovoce a plodiny pole a kněz to přinesl jako oběť Bohu. Součástí také – podle druhu oběti – často bylo, že kněz a ten, kdo oběť přinesl, společně jedli část z toho, co bylo obětováno.

Přinášení obětí bylo součástí, jednou z částí správného uctívání Boha. Bez oběti nebylo žádné uctívání. A Boží slovo jasně říkalo, co mělo být obětováno, jak to mělo vypadat (pokud šlo o zvíře, muselo být bez úhony), kdy se to mělo obětovat, jak se to mělo obětovat, kdo to měl obětovat. Nešlo obětovat cokoliv, kdykoliv, jakkoliv. Když budete číst tyto kapitoly, tak si asi všimnete, že kniha nám vůbec nevysvětluje smysl obětí, ale klade důraz na způsob, jakým mají být přineseny. Izraelcům byly tyto oběti jasné. Bylo nutné zdůraznit, jaký je řád těchto obětí.

My dnes máme přinášení obětí spojené s obětí za hřích, ale v prvních sedmi kapitolách Leviticu jsou první tři z pěti popisovaných obětí oběti vděčnosti. I když první – oběť zápalná – je spojená s obětí za vinu, je třeba chápat to ve velmi obecném smyslu. Nebyla to oběť, kterou měl obětovat ten, kdo zhřešil, ale touto obětí si měl obětující připomínat, že je hříšník, který potřebuje Boží milost. Tyto oběti Izraelci přinášeli, když chtěli uctívat Boha – oběť zápalná, oběť přídavná a oběť pokojná. Mimochodem už v knize Exodus čteme:

  • Exodus 23:15 Nikdo se neukáže před mou tváří s prázdnou. (Ex 34,20)

Přinést Bohu dar byla nejenom výsada a způsob, jak vyjádřit svou úctu k Bohu, ale byla to také povinnost, příkaz. Pokud nechcete přinášet oběti, tak vaše uctívání nemá žádnou cenu – to je poselství prvních kapitol knihy Leviticus. Pokud chcete uctívat Boha jenom kvůli svým pocitům a kvůli tomu, jak se cítíte, potom neuctíváte Boha, ale přinášíte sebe sama na oltář svého sobectví a své soběstřednosti. To není uctívání živého a svatého Boha, kterého nám zjevuje Bible.

Slyšel jsem od jednoho křesťana vyprávět, že když chce nějak víc uctívat Boha a při tom si trochu užít a zařádit si při chválách, tak jde jiného sboru, než je jeho vlastní a tam při zpívání skáče a tancuje, protože tam se to takhle dělá, a takhle si užívá. Neznám jeho srdce – Bůh ho zná, ale z jeho slov to vypadá, že mu nejde o uctívání Boha, ale jde mu o sebe sama. Nejde mu o to, aby hledal, jak má správně Boha uctívat, ale jde mu o to, jak si užít, jak si navodit dobré pocity a přitom to považovat za duchovní službu Bohu. Čtěte knihu Leviticus, abyste se učili, co to znamená uctívat Boha.

Podle Nového zákona je jedinou a dostatečnou obětí náš Pán Ježíš Kristus – On naplnil každou z oněch obětí, které najdeme v knize Leviticus. On je zápalnou obětí, která byla přinesena za naši vinu, On je přídavnou obětí – obětí chleba – On je Chlebem života, On je pokojnou obětí, skrze kterou jsme smířeni s Bohem, On je obětí za neúmyslný hřích – žádný hřích nemá místo před Boží tváří, ale Ježíš byl obětován „za táborem“, za hradbami:

  • Židům 13:11-12 Vždyť těla zvířat, jejichž krev vnáší velekněz do svatyně jako oběť za hřích, spalují se za hradbami. Proto také Ježíš trpěl venku za branou, aby posvětil lid svou vlastní krví.

Ježíš je obětí za hřích – mzdou za hřích je smrt a On zemřel místo nás, abychom my mohli žít ve víře v Něj. To je naše pravá bohoslužba.

Vidíme, že Kristus je naplněním všech starozákonních obětí. Co to znamená pro nás? I my jsme voláni k tomu, abychom přinášeli Bohu oběti, dokonce musíme trvat na tom, že pravá bohoslužba nás bude něco stát, nebude o nás a o našich pocitech, ale bude o Bohu a o Ježíši Kristu. Je to o našem sebezapření, o každodenním nesení kříže, o následování Krista, je to o obětech chvály, o prokazování milosrdenství, je to o dávání na Boží dílo, je to o přinášení sebe sama na oltář Bohu. Tady musí znít Kristova slova z úst a ze srdce křesťanů – „Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi“ (Mt 6,10), a „ne jak já chci, ale jak ty chceš“ (Mt 26,39).

III. Kněží

Podstatnou částí knihy Leviticus jsou řády pro kněze. V celé knize jsou jenom dvě vyprávění – první se týká ustanovení, pomazání a oddělení kněží a druhé se týká dne smíření – a je to znovu popis toho, co má dělat velekněz.

A. Hierarchie

Kněží hrají velmi důležitou roli v celé starozákonní bohoslužbě. Už jsem o tom mluvil na začátku, když jsem zmiňoval hierarchii, kerá platila v uspořádání nejenom starozákonní bohoslužby, ale celé společnosti. Bylo to takové uspořádání do pyramidy, kdy na vrcholu byl velekněz, pod ním kněží, pod nimi levité, potom posvěcení Izraelci, a nakonec – odděleni od ostatních – nečistí Izraelci spolu s pohany. Mnohdy je tento model přejímán také do církve a způsobuje potom Božímu lidu mnohé problémy.

B. Pomazání

Ale v době Starého zákona měli kněží své Bohem určené místo. Kněží byli cele odděleni pro Boha. Olej pomazání byl vylit na jejich hlavu a části jejich těl – lalůček pravého ucha, palec pravé ruky a palec pravé nohy (Lv 8,23) byly pomazány krví obětovaného zvířete. Takto byli ve Starém zákoně pomazáni ještě králové a proroci. Ježíš naplnil každou z těchto rolí – On je náš Král, je ten zaslíbený Prorok, On je náš Velekněz – proto je Kristus, což je řecký ekvivalent hebrejského Mesiáš, což znamená Pomazaný. Ježíš je Ten Pomazaný, tedy Kristus.

Takže Kristus není příjmení, jak si někteří lidé myslí, ale je to titul, který ukazuje, že Ježíš naplnil Starozákonní úřady kněze, krále a proroka.

C. Svatost

Ke svatosti se ještě dostaneme, ale nyní si musíme říci, že kněží byli odděleni, aby byli svatí pro Boha. Po očištění a pomazání museli Áron a jeho synové stát sedm dní a sedm nocí u dveří stánku (Lv 8,35) a držet stráž před Hospodinem. Tak byli odděleni pro Boží dílo. Byli označeni za svaté. A to znamenalo, že museli být odděleni od ostatního lidu. Teprve potom mohli přinášet oběti, teprve potom mohli vést bohoslužbu a uctívat Boha.

Během vlády králů docházele znovu a znovu k odpadnutí Izraele – kněží přestali vykonávat svou práci, nežili svatě – v tom nejhorším případě se dokonce podíleli na modloslužbě.

Za vlády krále Chizkijáše došlo k velkému probuzení v Izraeli. Chizkijáš obnovil bohoslužbu, obeslal celý Izrael a pozval všechny na slavnost hodu beránka do Jeruzaléma. Ale byl zde problém – nebyli zde posvěcení kněží:

  • 2 Paralipomenon 29:34 Ale kněží bylo málo, takže nestačili ze všech zápalných obětí stahovat kůže. Proto jim pomáhali jejich bratří lévijci, dokud nebylo dílo skončeno a dokud se neposvětili všichni kněží; lévijci se totiž posvěcovali pohotověji než kněží.

Neposvěcený kněz nemohl uctívat Boha – pokud by přinášel oběti nebo se nějak podílel na bohoslužbě, tak by to bylo akorát k porouhání a Izraelce by stihl Boží hněv. Uvidíme to už za chvíli na příkladu Áronových synů.

Tady můžeme najít základ jednoho ze čtyř pražských artikulů – to byly články, které napsali husité a dožadovali se, aby se jimi řídila církev. Ten článek kladl důraz na to, aby kněží žili podle toho, co kázali, aby jejich životy odpovídaly evangeliu. Jinými slovy – aby byli svatí.

V Kristově církvi nemáme nějaké zvláštní kněze – Boží slovo říká, že všichni křesťané jsou královským kněžstvem (1 Pt 2,9). Každý křesťan byl očištěn a posvěcen Ježíšem Kristem a jenom tak může doopravdy uctívat Boha. Kdo nemá očištěné srdce Kristovou krví, ten i kdyby se udřel k smrti, nebude svým životem ani svými skutky uctívat Boha. O těch, kdo sice prohlašují, že znají Boha, ale svým životem to popírají, Boží slovo říká:

  • Titovi 1:16 Jsou odporní, neposlušní a neschopni jakéhokoli dobrého skutku.

Takoví lidé nemohou Boha uctívat. Dnes jsou církve, které zapojují neznovuzrozené lidi do různých služeb v církvi – často se to týká právě hudby a zpěvu, ale může jít v podstatě o cokoliv. Filozofie takového jednání je prostá – „zapojíme tyto lidi a oni se začlení do církve a časem se z nich stanou křesťané“. To může znít docela dobře, ale jde to přímo proti tomu, co říká Boží slovo o tom, jak kdo a jak má uctívat Boha.

IV. Hřích Áronových synů

Příkladem toho, jak vážně se Bůh dívá na uctívání, je příběh Áronových synů. Je to známý příběh – možná proto, že to je vlastně jediný skutečný příběh v knize Leviticus – ustanovení kněží v osmé a deváté kapitole a Den smíření v kapitole šestnácté jsou spíše popisy toho, co mělo udělat, než aby šlo o skutečný příběh. Otevřeme Leviticus 10:

A. Cizí oheň

  • Leviticus 10:1-3 Áronovi synové Nádab a Abíhú vzali každý svou kadidelnici, dali do ní oheň a na něj položili kadidlo. Přinesli před Hospodina cizí oheň, jaký jim nepřikázal. I vyšel oheň od Hospodina a pozřel je, takže zemřeli před Hospodinem. Mojžíš řekl Áronovi: "Toto mluvil Hospodin: Na těch, kteří jsou mi blízko, ukážu svou svatost, před veškerým lidem osvědčím svou slávu." Áron mlčel.

V předchozím verši (Lv 9,24) vyšel oheň od Hospodina a pozřel oběť na oltáři. Všichni Izraelci to viděli a jásali.

Nyní se pomazaní kněží – Nádab a Abíhú ujímají své kněžské služby. Ale hned první věc, kterou dělají, je špatně. Přinesli před Hospodina cizí oheň. Nebyl to oheň, který zapálil onu předchozí oběť a který měli kněží opatrovat, byl to jiný oheň – nebyl to oheň z nebe, ale oheň ze země – oheň od kotlů s jídlem, nebo z ohniště u stanu, kde se připravovalo jídlo a pálilo se tam kde co. Nebyl to prostě oheň, který by Hospodin přikázal přinést.

Proto vyšlehl od Hospodina oheň a oba dva kněze zabil. Tady vidíme, s jakou vážností se Bůh dívá na uctívání. Ti dva lidé – Nádab a Abíhú – byli ustanovenými knězi. Byli pomazaní, byli správně uvedení do úřadu, splňovali všechny požadavky. Ale jejich srdce nebylo věrné Hospodinu. Nezáleželo jim na tom, co se líbí Bohu, ale udělali to tak, jak se to líbilo jim. Boží odpověď byla rychlá a byla strašlivá.

B. Aplikace

Co se z toho můžeme naučit my? Je zde celá řada věcí, které si z tohoto příběhu můžeme vzít. Především jde o to, co už jsem zmínil – 1. Boha nelze uctívat tak, jak se nám zlíbí, ale je třeba Ho uctívat tak, jak On to vyžaduje. Jak se dozvíme, co Bůh vyžaduje? Z Jeho slova, z Bible.

Na tomto místě se rozdělila reformace v 16. století. Část reformátorů říkala, že co Bible přímo nezakazuje, to můžeme dělat a v bohoslužbě to můžeme ponechat – takže nechali různé svíce, obrazy, roucha, kněze, obřady… Druhá skupina reformátorů tvrdila, že Boha můžeme uctívat jenom tak, jak nám to výslovně přikazuje ve svém Slově. A právě toto je postoj, na kterém až donedávna stály církve, které vzešly z reformace, je to postoj, na kterém chceme stát také my. Proto potřebujeme studovat Boží slovo a hledat, co se líbí Bohu a co nám nařizuje ohledně uctívání.

2. Z tohoto příběhu se učíme, co Bible říká výslovně o něco později – poslušnost je lepší než oběti:

  • 1 Samuelova 15:22 Poslouchat je lepší než obětní hod, pozorně rozvažovat je víc než tuk beranů.

Poslušnost vede k tomu, že obětní hod je vykonán tak, jak se to líbí Bohu.

3. Boží přítomnost může být pro lidi požehnáním i soudem. Oheň vyšlehl od Hospodina a strávil oběť na oltáři. Tentýž oheň zabil oba kněze, kteří přinesli na oltář cizí oheň. Poslouchejte, co je řečeno o Ježíši Kristu:

  • Mal 3:19-20 Hle, přichází ten den hořící jako pec; a všichni opovážlivci i všichni, kdo páchají svévolnosti, se stanou strništěm. A ten přicházející den je sežehne, praví Hospodin zástupů; nezůstane po nich kořen ani větev. Ale vám, kdo se bojíte mého jména, vzejde slunce spravedlnosti se zdravím na paprscích.

Pán je hořící pecí pro svévolníky a sluncem spravedlnosti pro Boží lid.

4. Je možné dělat správné věci špatným způsobem. Nádab a Abíhú se nesnažili udělat něco zlého. Oni chtěli sloužit Hospodinu. Boží slovo nám neříká více o okolnostech toho, co se stalo. Říká nám to, co je důležité – a to je, že udělali to, co měli dělat, ale špatným způsobem. Chtěli uctívat Pána a tak přinesli oheň. Ale to nebyl ten oheň, který Bůh chtěl.

Podobně to vidíme později například na Uzovi, který chtěl také sloužit Pánu, chtěl zachytit schránu smlouvy, když se nahnula na voze a hrozilo, že spadne. Vztáhl ruku a Bůh ho na místě zabil (2 S 8,7). Chtěl udělat dobrou věc s dobrými motivy, ale neudělal jí správně. Později král David, kterého smrt Uzy velmi zasáhla, nechal přepravit schránu správným způsobem – ne na voze taženém kravami, ale na tyčích, které nesli lévijci. Už nehrozilo, že schrána spadne. David pochopil tuto velkou lekci – že jestli chce Boha uctívat, musí to udělat tak, jak to chce Bůh.

V. Osobní život

Skoro polovina knihy Leviticus se zabývá drobnými věcmi, které se týkají každodenního života Izraelců. Vesměs se jedná o nařízení, která se vztahují právě k uctívání. Šlo o to, kdo je a kdo není způsobilý uctívat Boha.

Bůh byl přítomen a měl být uctíván, a proto nesměla být v izraelském táboře strpěna žádná nečistota. Jsou zde nařízení o jídlech, nařízení o očišťování po porodu, nařízení o kožních nemocech, a mnohá další nařízení, která souvisí rozlišením čistého a nečistého. Máme tady celou knihu, která nás vede k tomu, že musíme rozlišovat čisté a nečisté, svaté a nesvaté, pravdu a lež. To jsou věci, které nejsou mezi dnešními křesťany příliš populární. Dneska vám mnozí křesťané řeknou, že nejdůležitější je přece láska, která všechno spojuje a přikrývá množství hříchů. Jistě? Nádab a Abíhú s láskou přinesli cizí oheň, ale Bůh to nějak neuznal, že?

Dnes rozhodně není populární rozlišovat. Pokud to budete dělat, tak se vystavujete nebezpečí, že budete označeni za sektáře, budou o vás říkat, že jste pyšní, že si myslíte, že máte pravdu jenom vy, apod. Ale co máme dělat, když máme v Bibli knihy jako je Leviticus?

Pokud Boží slovo označuje některé věci jako hřích nebo falešné učení, tak to musíme udělat i my. Pokud chceme zůstat věrní Božímu slovu, tak nemáme jinou možnost. Když Bůh ve svém slově říká, že klanění se sochám a modlitby k mrtvým jsou modloslužbou, tak to nemůžeme označit za jiný způsob zbožnosti, jak to někteří lidé rádi dělají. Je to modloslužba.

Kniha Leviticus je o oddělení se od toho, co je falešné, nečisté, hříšné. A přesně k tomu vybízí křesťany také Nový zákon. Jen dva texty:

  • 2 Janův 1:10-11 Přijde-li někdo k vám a nepřináší toto učení, nepřijímejte ho do domu a nevítejte ho; kdo ho vítá, má účast na jeho zlých skutcích.
  • 2 Tesalonickým 3:6 Přikazujeme vám, bratři, ve jménu našeho Pána Ježíše Krista, abyste se stranili každého bratra, který žije neukázněně, a ne podle toho, co jste od nás převzali. (ČSP)

Izraelci se měli oddělit od všeho nesvatého, aby mohli uctívat Boha. Totéž platí i pro křesťany. Pokud to nedělají, potom Boží slovo říká, že mají podíl na zlých skutcích takových lidí a potom také jejich uctívání není pravým uctíváním v Duchu a v pravdě, ale tělesným uctíváním, v němž Bůh nenachází žádné zalíbení.

VI. Cesta smíření

Určitým vrcholem knihy Leviticus je šestnáctá kapitola, kde je ustanoven den smíření. Všimněte si, že se to stalo v souvislosti s Nádabem a Abíhú:

  • Leviticus 16:1-2 Hospodin promluvil k Mojžíšovi po smrti dvou synů Áronových, kteří zemřeli, když svévolně předstoupili před Hospodina. Hospodin řekl Mojžíšovi: "Promluv ke svému bratru Áronovi, ať nevstupuje v libovolné době do svatyně dovnitř za oponu k příkrovu, který je na schráně, aby nezemřel, až se objevím v oblaku nad příkrovem.

Jednou v roce, v den smíření, vcházel velekněz do svatyně svatých a přinášel krev obětovaného zvířete. Vykonal smírčí obřady za sebe i za všechen lid. Tento den ukazoval jediným směrem – ke Kristu. Poslouchejte, co o tom říká Nový zákon:

  • Židům 9:24-26 Vždyť Kristus nevešel do svatyně, kterou lidské ruce udělaly jen jako napodobení té pravé, nýbrž vešel do samého nebe, aby se za nás postavil před Boží tváří. Není třeba, aby sám sebe obětoval vždy znovu, jako když velekněz rok co rok s cizí krví vchází do svatyně; jinak by musel trpět mnohokrát od založení světa. On se však zjevil jen jednou na konci věků, aby svou obětí sňal hřích.

Jeho obětí jsme smířeni s Bohem. Jeho obětí jsme cele posvěceni. Ježíš Kristus jednou provždy ukončil všechny starozákonní obřady a nařízení, oběti a svátky. Svou vlastní obětí je naplnil a stal se tak prostředníkem Nové smlouvy, která je vepsána do srdcí křesťanů.

Díky Kristu jsme smířeni s Bohem a můžeme Ho uctívat tak, jak ho nemohl uctívat dokonce ani velekněz v době Starého zákona.

  • Židům 4:14-16 Protože máme mocného velekněze, který vstoupil až před Boží tvář, Ježíše Syna Božího, držme se toho, co vyznáváme. Nemáme přece velekněze, který není schopen mít soucit s našimi slabostmi; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu. Přistupme tedy směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas.

Přistupme k trůnu milosti. Křesťané – díky Kristu můžete přistupovat před trůn milosti – tedy svatyně svatých – každý den, každou hodinu, kdykoliv. Kristus otevřel cestu a volá nás, abychom strávili čas před Boží tváří.

Vy jste královské kněžstvo. Vy jste oddělení pro Boha. Apoštol Pavel cituje Leviticus 26,12, když píše křesťanům do Korintu:

  • 2 Korintským 6:16 Jaké spojení chrámu Božího s modlami? My jsme přece chrám Boha živého. Jak řekl Bůh: `Budu přebývat a procházet se mezi nimi, budu jejich Bohem a oni budou mým lidem.´

To je poselství knihy Leviticus. To je poselství Nového zákona. Bůh přebývá se svým lidem, s námi, se svou církví.

  • Ř 12:1 Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba.

Amen.

Osnova kázání