Víra a pokání (Ž 7)

Bůh je štít přímých a soudce svévolných

Pavel Borovanský, 11. listopadu 2018, Ústí nad Labem

Pokoj vám drahé shromáždění Božího lidu! Budeme dnes pokračovat ve výkladu žalmů. Dnes se vydáme do žalmu sedm. Je to výsada i milost od Boha Otce a od našeho Pána Ježíše Krista! Být zde jako součást těla církve. Nevěsty, která je vykoupená z otroctví hříchu a smrti. Je očištěná čistou a vzácnou krví Krista Sk 20, 28. Je připravována na nádhernou, královskou svatbu. K tomu ji vyvolil Bůh Otec, aby se provdala za Syna rodu Královského. Za Ježíše Krista, který ji vykoupil. K tomu ji také Duch svatý, který byl na ni vylit, oddělil a připravuje. Aby stanula čistá, ozdobená skutky Boží spravedlnosti, jako nádhernými šperky, které nejsou z tohoto světa, ale od Boha. Izájášovo srdce jásá:

  • Izajáš 61:10 Velmi se veselím z Hospodina, má duše jásá k chvále mého Boha, neboť mě oděl rouchem spásy, zahalil mě pláštěm spravedlnosti jak ženicha, jenž si jako kněz čelenku bere, a jako nevěstu, která se krášlí svými šperky.
  • Efezským 5:27 tak si on sám připravil církev slavnou, bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného, aby byla svatá a bezúhonná.

Než ale přistoupíme k samotnému žalmu sedm, je potřebné po nás zjistit pozadí žalmu. Pojďme proto do 2 S 16, 5-12.

  • 2 Samuelova 16:5-12 Když král David přicházel k Bachurímu, právě odtamtud vycházel muž z čeledi Saulova domu jménem Šimeí, syn Gérův. Vyšel a zlořečil a házel kamením po Davidovi a po všech služebnících krále Davida, ačkoli po jeho pravici i levici byl veškerý lid a všichni bohatýři. Při svém zlořečení volal Šimeí takto: „Táhni, táhni, vrahu, ničemníku! Na tebe Hospodin obrátil všechnu krev Saulova domu. Na jeho místě stal ses králem, Hospodin však dal království do rukou tvého syna Abšalóma. To máš za všechno to zlo, vždyť jsi vrah!“ Tu řekl králi Abíšaj, syn Serújin: „Copak tento mrtvý pes smí zlořečit králi, mému pánu? Nejraději bych šel a srazil mu hlavu.“ Ale král odvětil: „Co je vám do mých záležitostí, synové Serújini? On zlořečí, protože mu Hospodin řekl: »Zlořeč Davidovi! « Kdo se potom smí ptát: „Proč to děláš?“ A David Abíšajovi a všem svým služebníkům řekl: „Hle, můj syn, který vyšel z mého lůna, ukládá mi o život. Oč větší důvod má k tomu ten Benjamínec! Nechte ho, ať zlořečí, neboť mu to nařídil Hospodin. Snad Hospodin pohlédne na mé ponížení, snad mi Hospodin za to jeho dnešní zlořečení odplatí dobrem!“

Proti Davidovi se obrátil jeho vlastní syn Abšolóm. A svedl k tomu téměř celý Izrael. V 1. Kapitole 2. knihy Samuelovi čteme o tom, jak lstivým jednáním a pomluvou Davida získával srdce Izraelských mužů. Král prchá se svými věrnými z Jeruzaléma a na jeho útěku mu vychází vstříc Šimeí syn Gérův, v našem žalmu označený jménem Kúš a králi zlořečí. Všimněte si dobře, jak David zůstává nepohnutelný, přestože se ho celá věc bolestně dotýká, žalm sedm je toho důkazem. David vše s důvěrou vkládá do Božích rukou, verše 11-12. „Nechte ho, ať zlořečí, neboť mu to nařídil Hospodin. Snad Hospodin pohlédne na mé ponížení, snad mi Hospodin za to jeho dnešní zlořečení odplatí dobrem!“ To je rámec příběhu a pozadí sedmého žalmu. Nyní si tedy přečteme náš text.

Žalm 7:1-18 Tklivá píseň Davidova, kterou zpíval Hospodinu kvůli Benjamínci Kúšovi. Hospodine, Bože můj, k tobě se utíkám, zachraň mě a vytrhni z rukou všech, kdo mě stíhají, aby mě jako lev nerozsápal ten, který odvléká, a kdo by vytrhl, není. Hospodine, Bože můj, jestliže jsem něco spáchal, jestliže lpí bezpráví na mých dlaních, jestliže jsem odplácel zlem tomu, který mi přál pokoj, nebo z prázdných ohledů jsem šetřil protivníka, ať nepřítel stíhá moji duši, chytí a zašlape do země můj život, ať uvede v prach mou slávu. Povstaň, Hospodine, ve svém hněvu, proti zuřivosti protivníků mých se zvedni, bděle při mně stůj na soudu, k němuž jsi dal příkaz. Pospolitost národů až kolem tebe stane, k soudu nad nimi se navrať na výšinu. Sám Hospodin povede při s lidmi. Dopomoz mi, Hospodine, k právu, podle mé spravedlnosti a bezúhonnosti. Kéž je konec zlobě svévolníků. Dej, ať spravedlivý stojí pevně, Bože spravedlivý, jenž zkoumáš srdce a ledví! Štítem je mi Bůh, on zachraňuje ty, kdo mají přímé srdce. Bůh je spravedlivý soudce; každý den má Bůh proč vzplanout hněvem. Což si znovu člověk nebrousí svůj meč? Napíná svůj luk a míří, smrtonosnou zbraň si chystá, šípy ohnivé si připravuje. Počíná-li ničemnosti, zplodí trápení a zrodí křivdy. Kope jámu, vyhloubí ji, spadne však do pasti, kterou chystá. To, čím jiné trápí, jemu se na hlavu vrátí, jeho násilnictví na lebku mu padne. Budu vzdávat chválu Hospodinu, že je spravedlivý, budu zpívat žalmy jménu Hospodina, Boha nejvyššího.

I. David předkládá svou záležitost spravedlivému Soudci (Ž 7, 2-6)

A. Hospodin je jediným vítězem nad zlem a mocí pádu i hříchu.

David začíná svoji píseň úzkosti slovy: „Hospodine, Bože můj, k tobě se utíkám, zachraň mě a vytrhni z rukou všech, kdo mě stíhají, aby mě jako lev nerozsápal ten, který odvléká, a kdo by vytrhl, není.“ Ž 7:2-3

David ví, kde je záchrana. Celý svět je pod mocí zlého. Člověk je otrokem sil, které nemůže porazit. Nemůže se jim vzepřít. Ale i v Božím stvoření je mnoho věcí, které člověka převyšují, a které nemá ve své moci.

Přestože je člověk stvořený k obrazu Božímu a je velmi tvořivý a schopný i velikých věcí, pořád platí, že člověk není Bůh. Ve světě jsou síly, které si nepodmaníme. Heslo poručíme větru dešti, jen ukazuje na pýchu padlého člověka. Svět je také pod mocí hříchu a zlých duchovních sil, které ovládají svět i padlého člověka. Celé tvorstvo je vydáno marnosti a tím i zkáze Ř 8, 20. Ve světě je válka. V lidském srdci je válka! A proto zažíváme v životě situace, kdy na to prostě nestačíme. A hrozí nám zkáza. A to přesto, že patříme Bohu, tak, jako král David. Musíme spěchat k Bohu na kolenou a v pokorné prosbě. Ale vzpurný člověk, který vzdoruje Bohu, nemá nikde zastání. Nespoléhá, a ani nemůže spoléhat na Boží pomoc a záchranu.

  • Římanům 1:18 Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu.

Bezbožník je vydán Božímu hněvu, je vydán napospas nejen vnějším okolnostem, ale i vnitřním. Věcem, jež má v srdci. Ti, kteří svou bezbožností a nepravostí potlačují pravdu, nemají nárok na Boží záchranu! Jsou plevy ve větru věcí a sil vnějších i vnitřních. Platí o nich, že…

Římanům 1:21-25 Poznali Boha, ale nevzdali mu čest jako Bohu, ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do marnosti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě. Tvrdí, že jsou moudří, ale upadli v bláznovství: zaměnili slávu nepomíjitelného Boha za zobrazení podoby pomíjitelného člověka, ano i ptáků a čtvernožců a plazů. Proto je Bůh nechal na pospas nečistým vášním jejich srdcí, takže zneuctívají svá vlastní těla; vyměnili Boží pravdu za lež a klanějí se a slouží tvorstvu místo Stvořiteli - on budiž veleben na věky! Amen.

Král David ale není svévolník. Je mužem podle Božího srdce. Protože Bůh mu dal srdce zbožné, poslušné. Srdce víry a pokání. Bezbožník nikdy nebude souhlasit s tím, že je jen pleva zmítaná větrem. Člověk jako David, který má srdce víry a pokání bude vždy vědět, že není pánem svého života, že jistota i záchrana je v Bohu. Bude v tísni volat podobně, jako David:

„Žalmy 7:2-3 Hospodine, Bože můj, k tobě se utíkám, zachraň mě a vytrhni z rukou všech, kdo mě stíhají, aby mě jako lev nerozsápal ten, který odvléká, a kdo by vytrhl, není.“

B. Hospodine, je-li na mne vina hříchu, ať mně nepřítel dostihne a zahubí!

Prosme Boha o srdce víry a pokání. Takové, co dal Davidovi. Ať nás obřeže obřízkou srdce. Aby nás nerozsápal hřích a zhoubce jako lev. Protože jen Bůh má moc nás vytrhnout z jeho drápů. Srdce víry a pokání činí také člověka spravedlivým před Bohem. Proto může David mluvit směle k Pánu. Poslouchejme:

  • Žalm 7:4-6 Hospodine, Bože můj, jestliže jsem něco spáchal, jestliže lpí bezpráví na mých dlaních, jestliže jsem odplácel zlem tomu, který mi přál pokoj, nebo z prázdných ohledů jsem šetřil protivníka, ať nepřítel stíhá moji duši, chytí a zašlape do země můj život, ať uvede v prach mou slávu.

Když Šimeí, syn Gérův Davidovi zlořečí, činí to takto: „ Táhni, táhni ty vrahu, ničemníku! Na tebe uvalil Bůh všechnu krev Saulova domu.“ Proto Bůh vydal tvé království do rukou tvého syna, vždyť ty jsi vrah!“

Gérův syn Šimeí ale nestál v pravdě. Nepochopil, že David je Hospodinův pomazaný. Že Bůh Davida neopustí a nezruší své slovo o upevnění Davidova trůnu, protože Mesiáš je a musí být synem Davidovým. Vinil Davida z krve Saula a jeho rodiny, ale David nebyl krví Saulovou vinen! Naopak, měl příležitost Saula zabít, ale neučinil to. Saulovi říká:

  • 1 Samuelova 24:11 Hle, na vlastní oči dnes vidíš, že tě dnes v jeskyni vydal Hospodin do mých rukou. Říkali, abych tě zabil. Já jsem tě však ušetřil. Řekl jsem: Na svého pána nevztáhnu ruku. Je to přece Hospodinův pomazaný.

Proto vztáhneme-li Davidův výrok „jestliže jsem cokoli zlého učinil“ přímo a jen na konkrétní obvinění Kúšovo, je David bez viny. Proti Saulovi a jeho krvi se David ničím neprovinil. A může se směle dovolávat Božího zásahu. Ale…

Přesto se každý z nás musí zastavit a přemýšlet u Davidových slov o případném bezpráví na jeho rukou, o odplácení zlem tomu, kdo Davidovi přál pokoj, o prázdných ohledech, šetřících protivníka. David totiž mluví obecně: „Hospodine, Bože můj, jestliže jsem něco spáchal, jestliže lpí bezpráví na mých dlaních, jestliže jsem odplácel zlem tomu, který mi přál pokoj, nebo z prázdných ohledů jsem šetřil protivníka, ať nepřítel stíhá moji duši, chytí a zašlape do země můj život, ať uvede v prach mou slávu.“ David nemluví jen a konkrétně o Saulovi, ani by nemohl, protože Saul od doby svého pádu Davidovi rozhodně pokoj nepřál. Usiloval ho zabít! David však jednoznačně prohlašuje sebe před Bohem za bezúhonného a spravedlivého. Jak to může činit, když víme tolik o jeho pádech, hříchu i selhání?

Vždyť David se provinil ve všech těchto oblastech, o kterých mluví. Ne proti Saulovi, proti jiným a jindy. Nevěříte? Uvedu případy:

David nezjednal právo ve své vlastní rodině, když jeho syn Amnón znásilnil a ponížil svou sestru. Amnón učinil něco, co se v Izraeli nazývalo hanebností. Zneuctil i svého otce Davida, protože se nebál ho lstivě zatáhnout do celé záležitosti. Čteme o tom ve 2. Samuelově, od prvního verše třinácté kapitoly. David bral prázdné ohledy na svého syna Amnóna, protože byl jeho oblíbený. Nedokázal jednat spravedlivě a šetřil ho i chránil před spravedlností. Tím otevřel cestu mstě a dalšímu zlu. To je bezpráví i prázdný ohled na provinilce a tedy na protivníka. David vždy označoval svévolníky a provinilce proti Bohu za nepřátele Boha i své. A to je biblické.

David také toho, kdo mu nejen přál pokoj, ale byl jedním z jeho věrných „odměnil“ tím, že mu odloudil ženu a potom ho dal zabít. Ve všech bodech se David provinil a skutečně byl vrahem. Ne Saula a jeho rodiny, ale rozbil rodinu svému bohatýrovi Uriášovi a dal ho zabít, aby vše zakryl. Ve věci Saula a jeho rodiny byl nevinný, dokonce jednal spravedlivě, když Saula ušetřil a potom i jeho vnuka Mefíbóšeta, kterého královsky zaopatřil. Ale jak může před Bohem mluvit s takovou jistotou o své bezúhonnosti, brát si Boha za svědka? Dokonce se Ho dovolávat a žádat jeho rázný zásah? Klíč je v žalmu 51.

C. Pokání v díle Boží spásy.

Jak jsem již řekl, David ačkoli je padlým hříšníkem, je v Písmu nazýván mužem podle Božího srdce. Bůh o Davidovi věděl, dříve, než se David narodil. Bůh si Davida v Kristu zamiloval před stvořením světa. A učinil Davida pevnou součástí dějin spásy. Z Davidových beder vzešel Spasitel a Pán Ježíš Kristus. David byl mužem víry a pokání. Protože Boží milosrdenství bylo pořád s Davidem. Žalm 51.

  • Žalm 51:3-11 Smiluj se nade mnou, Bože, pro milosrdenství svoje, pro své velké slitování zahlaď moje nevěrnosti, moji nepravost smyj ze mne dokonale, očisť mě od mého hříchu! Doznávám se ke svým nevěrnostem, svůj hřích mám před sebou stále. Proti tobě samému jsem zhřešil, spáchal jsem, co je zlé ve tvých očích. A tak se ukážeš spravedlivý v tom, co vyřkneš, ryzí ve svém soudu. Ano, zrodil jsem se v nepravosti, v hříchu mě počala matka. Ano, v opravdovosti máš zalíbení, dáváš mi poznávat tajuplnou moudrost. Zbav mě hříchu, očisť yzopem a budu čistý, umyj mě, budu bělejší nad sníh. Dej, ať slyším veselí a radost, ať jásají kosti, jež jsi zdeptal. Odvrať svou tvář od mých hříchů, zahlaď všechny moje nepravosti. Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha.

Muž víry a pokání. Ale víte, nechci, aby se naše oči upíraly příliš na Davida. A neviděli kvůli prstu ukazujícímu na slunce, samotné slunce! David je předobrazem Krista, on je prstem ukazujícím na slunce. Tím sluncem je Bůh a Kristus. Tak se musíme dívat na Davida a na vše v jeho životě. Byla to Boží láska a milost, Boží soucit a slitování. Byla to Boží spása v Davidově životě, která ho učinila mužem víry a pokání. Mužem, jehož srdce bylo zkroušené vlastním hříchem. Ale tento zármutek podle Boha byl darem Božím. Ne dílem samotného krále Davida.

Vše, co čteme v sedmém žalmu a v každém žalmu nás musí přivést k Bohu a Kristu. Celé Písmo nás musí vést k Bohu a k Pánu Ježíši! Abychom se nestali tím, čím se stali zákoníci a farizeové, kteří zkoumali Písma, ale míjeli se cílem. Míjeli se poznáním Boha a Ježíše Krista. Poznáním Boží slávy, Božího milosrdenství a Boží spásy v Kristu.

Člověk David, pastýř David, ale i mocný král David je od svého stvoření i narození, až po svou spásu a posvěcení totiž „pouze“ Božím dílem v Kristu, skrze Krista a pro Ježíše Krista. Ale Bůh je v našem příběhu i v našich životech vším. Protože i my jsme Jeho dílem, od počátku našich dní až po věčnost! Autor následujícího žalmu píše:

  • Žalm 130:1-8 Poutní píseň. Z hlubin bezedných tě volám, Hospodine, Panovníku, vyslyš můj hlas! Kéž tvé ucho pozorně vyslechne moje prosby. Budeš-li mít, Hospodine, na zřeteli nepravosti, kdo obstojí, Panovníku? Ale u tebe je odpuštění; tak vzbuzuješ bázeň. Skládám naději v Hospodina, má duše v něho naději skládá, čekám na jeho slovo. Má duše vyhlíží Panovníka víc než strážní jitro, když drží stráž k jitru. Čekej, Izraeli, na Hospodina! U Hospodina je milosrdenství, hojné je u něho vykoupení, on vykoupí Izraele ze všech jeho nepravostí.

To je, milovaní o Bohu, který je svatý a hrozný ve svém spravedlivém hněvu, ale největší ve svém milování a slitování. Tolik si zamiloval a miluje ty, které vyvolil a povolal ve svém Synu Ježíši. Vykoupený Boží lid doufá a očekává na Hospodina. Vyhlíží Ho, jako strážní svítání! Čeká na Jeho životodárné slovo! Tak i král David čeká na Boží jednání, vždyť je jedním z vykoupených. Král David ví, že je před Bohem bezúhonný a spravedlivý. Skrze víru a pokání. A proto pokračuje ve své úzkostné písni. Ale úzkost se pomalu mění v jistotu a sílu víry. Poslouchejme Davida od verše sedm až do jedenáctého verše.

II. David prosí, aby to byl Bůh, kdo mu zjedná právo (Ž 7, 7-11)

Žalm 7:7-11 Povstaň, Hospodine, ve svém hněvu, proti zuřivosti protivníků mých se zvedni, bděle při mně stůj na soudu, k němuž jsi dal příkaz. Pospolitost národů až kolem tebe stane, k soudu nad nimi se navrať na výšinu. Sám Hospodin povede při s lidmi. Dopomoz mi, Hospodine, k právu, podle mé spravedlnosti a bezúhonnosti. Kéž je konec zlobě svévolníků. Dej, ať spravedlivý stojí pevně, Bože spravedlivý, jenž zkoumáš srdce a ledví! Štítem je mi Bůh, on zachraňuje ty, kdo mají přímé srdce.

A. Vyvýšený Bůh, Stvořitel, Pán a Soudce

David volá Boha, aby jednal. Ví, že Boží hněv se zjevuje z nebe proti všemu zlému a bezbožnému. Proti vzpouře a hříchu. To první, co David vyznává je, že Bůh je dokonale svatý a každý hřích ve všech svých podobách je urážkou svatého Boha a spravedlivým důvodem pro Boží hněv! Z tohoto Davidova pohledu vidíme, že není malého hříchu. Naopak hřích, vzpoura, svévole v každé formě i třeba jen slovem, nebo myšlenkou je ve své podstatě zuřivou zlobou. Davidovi zuřiví protivníci jsou ve skutečnosti protivníci Boha a Boží spravedlnosti. Jejich zloba proti Davidovi má kořeny v tom, že David je předobrazem Krista a reprezentantem evangelia v bezbožném světě.

Jasně nám to ukazuje na skutečnost, že hřích má kořeny v lidském srdci. V hnutí padlé a hříšné mysli. Tam se rodí a nabírá na síle. Aby vyplul na povrch a stal se zkázou tomu, kdo ho páchá i celému lidskému společenství. Nejsme hříšníci, protože hřešíme. Vnější skutek neurčuje naši podstatu, ale naopak. Protože jsme ve svém nitru hříšní a zkažení, proto hřešíme. Vyplouvá jen n povrch, to, co je uvnitř. Mk 7, 21-23.

Ale Bůh je nad tím vším vyvýšený. On nás rozsoudí. Všechny nás zváží a rozsoudí a potom odplatí každému podle své dokonalé spravedlnosti. A k tomu David Boha vybízí. David ví, že Bůh je Stvořitel i Hybatel všech věcí. Je to Bůh a nikdo jiný, kdo podle Davida dal příkaz k nadcházejícímu soudu, říká to verš sedmý! A vyvýšený, svrchovaný Bůh, jenž sedí na věčném trůnu Boží spravedlnosti, sám povede při se všemi lidmi.

B. Dvě skupiny lidí. To co jsme, je určeno tím, v čem je zakotven náš život

Davidova úzkostná píseň a modlitba zároveň, začíná měnit svůj charakter. Davidovo poznání Boha ho vede k tomu, aby ve své písni přešel od úzkosti k vyjádření své pevné víry. David ví, že Bůh zasedne na výšině své spravedlnosti, aby vedl spor se všemi lidmi. Vidíme to na začátku devátého verše. A David ví, že na světě jsou jen dvě skupiny lidí. Bůh ve svém soudu rozdělí a již rozděluje zrno od plev. Spravedlivým a bezúhonným Bůh dopomůže k právu. A to vždy a za všech okolností. Není žádné moci, která by v tom mohla Bohu zabránit. Pavel říká: „Ani život, ani smrt, ani andělé, ani mocnosti, ani přítomnost, ani budoucnost, hlubiny, či výšiny, prostě nic v celém tvorstvu nemůže Bohu v Jeho svatém záměru zabránit. Ř 8, 38-39

Proto David směle prosí Boha, aby mu dopomohl k právu, podle Davidovy spravedlnosti a bezúhonnosti. Davidovou spravedlností a bezúhonností je Bůh v Kristu. Jinou spravedlnost David nemá. David také očekává ve verši desátém, že zloba svévolníků vezme za své. Protože i oni budou Bohem zkoumáni, zváženi a rozsouzeni.

Zde vidíme jasně přes všechny Davidovi hříchy a pády, že on skutečně nepatří mezi svévolníky. David mnohokrát padl a spáchal mnohé, těžké hříchy. Dokonce vědomě. Ale z Boží milosti měl srdce víry a pokání. Nebyl svévolník, protože jeho život nebyl zakotven ve svévoli a hříchu! On byl zakotven vírou v Bohu. Nejen kořeny, nejen zakotvení, ale i směřování Davidova života bylo od smrti k životu. Od model k živému Bohu. Od hříchu k pokání. Věděl moc dobře, že to je Boží dílo v jeho srdci i životě a proto prosí Boha: „Dej, ať spravedlivý stojí pevně, Bože spravedlivý, jenž zkoumáš srdce a ledví! Štítem je mi Bůh, on zachraňuje ty, kdo mají přímé srdce.

To není zakotvení svévolníka. Ten o Bohu nechce ani slyšet a je zuřivý, pokud o Bohu slyší. Sedmý žalm přináší velikou milost i pro nás. Jako křesťané i my jsme pevně zakotveni v Bohu. Přestože i my stále upadáme do osidel hříchu a mnohdy vědomě. Naše zakotvení i směřování není zakotvení a směřování svévolníků. Jsme lidé víry a pokání, tak jako David. A máme plnost zjevení, kterou David neměl. Poslouchejte slova apoštola Jana o naší víře i o pokání:

  • 1 Janův 5:1-5 Každý, kdo věří, že Ježíš je Kristus, je zrozen z Boha; a kdo má rád otce, má rád i jeho dítě. Podle toho poznáváme, že milujeme Boží děti, když milujeme Boha a jeho přikázání zachováváme. V tom je totiž láska k Bohu, že zachováváme jeho přikázání; a jeho přikázání nejsou těžká, neboť kdo se narodil z Boha, přemáhá svět. A to vítězství, které přemohlo svět, je naše víra. Kdo jiný přemáhá svět, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží?

Jsme Bohu věrní a poslušní. Tak, jako byl David, když nevzal život Saulovi a postaral se o jeho vnuka. A padneme-li, jako David? Potom Jan říká:

  • 1 Janův 1:9 Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti.

Přátelé a drazí v Kristu víra a pokání. Boží dar! A my jsme proto lidem víry a pokání. Jsme Božím lidem z Boží milosti v Kristu. I my stojíme a padáme s Davidovým výrokem v desátém a jedenácté verši: „„Dej, ať spravedlivý stojí pevně, Bože spravedlivý, jenž zkoumáš srdce a ledví! Štítem je mi Bůh, on zachraňuje ty, kdo mají přímé srdce.“ David pokračuje dál. Verše 12 až 18.

III. Skutečnost ve světle pravdy

Žalmy 7:12-18 Bůh je spravedlivý soudce; každý den má Bůh proč vzplanout hněvem. Což si znovu člověk nebrousí svůj meč? Napíná svůj luk a míří, smrtonosnou zbraň si chystá, šípy ohnivé si připravuje. Počíná-li ničemnosti, zplodí trápení a zrodí křivdy. Kope jámu, vyhloubí ji, spadne však do pasti, kterou chystá. To, čím jiné trápí, jemu se na hlavu vrátí, jeho násilnictví na lebku mu padne. Budu vzdávat chválu Hospodinu, že je spravedlivý, budu zpívat žalmy jménu Hospodina, Boha nejvyššího.

A. Hle Bůh a hle člověk!

David zde velmi jasně odhaluje pravdu o Bohu a o člověku. Bůh je svatý. Člověk je otrok hříchu. Ten se stal jeho podstatou. Bůh jako spravedlivý soudce odsoudí a potrestá každý hřích. Každé zlo. A již to činí. Nemusíme čekat až na ten finální soud a trest. Bůh vykonává svou spravedlnost a nikdy nepřestal. Zrovna tak, jako člověk nikdy od pádu nepřestal dávat Bohu svým hříchem důvody k tomu, aby soudil a trestal. Davidův text je jasný.

Žalmy 7:12-17 Bůh je spravedlivý soudce; každý den má Bůh proč vzplanout hněvem. Což si znovu člověk nebrousí svůj meč? Napíná svůj luk a míří, smrtonosnou zbraň si chystá, šípy ohnivé si připravuje. Počíná-li ničemnosti, zplodí trápení a zrodí křivdy. Kope jámu, vyhloubí ji, spadne však do pasti, kterou chystá. To, čím jiné trápí, jemu se na hlavu vrátí, jeho násilnictví na lebku mu padne.

Ale všechno zlo, které člověk ve svém ničemném srdci připravuje a potom páchá je jen osidlem na jeho vlastní duši. Největší zkázu přivodí jemu samotnému. David mluví o jámě, kterou svévolník chystá druhým, aby do ní padl sám. Potvrzuje Boží spravedlnost výrokem o trápení, jenž se vrací na hlavu hříšníka, který ho působí. Násilí nakonec ukončí život samotnému násilníkovi. Mzdou hříchu je smrt. Úsek 12-17 verše bychom mohli shrnout slovy „Hle spravedlivý Bůh, hle hříšný člověk.“ Ale víme, že David to vše vyznává a připomíná v kontextu svého vlastního soužení. Kdy sám je napaden a stíhán těmi, kdo mu usilují o život. Kontext je zasazen již v předešlém úseku veršů 7-11, kde David vyzývá Boha, aby povstal a zasedl k soudu, ke kterému dal příkaz, vyzývá Ho, aby mu dopomohl, a vyznává, že jen Bůh je Jeho pomoc a útočiště. Žalm je zakončen osmnáctý veršem, který to vše potvrzuje. David pevně věří v Boží záchranu a nemýlí se. Proto v osmnáctém verši směle tvrdí: „Budu vzdávat chválu Hospodinu, že je spravedlivý, budu zpívat žalmy jménu Hospodina, Boha nejvyššího.“

Chtěl bych nás všechny vyzvat ke stejné smělosti víry, jakou vidíme u Davida. Potřebujeme se modlit a prosit Boha, abychom Ho znali jako David. Abychom znali sebe ve světle Boží pravdy, jako David znal sebe. Potom budeme lidem víry a pokání. Budeme pevní i uprostřed zkoušek a utrpení. Potřebujeme prosit o Boží milost a ta přichází skrze poznání pravdy o Bohu a o nás. To je evangelium.

B. Pouze na kříži, pouze v Kristu!

Chtěl bych shrnout celý sedmý žalm. Levhart nemůže změnit svou skvrnitost. Kúšijec barvu své kůže. Vlk se nestane sám ze své vůle a síly beránkem. A co hůře. On ani nechce, nemůže chtít. Nemůže zabít a změnit svou přirozenost. A stejně tak hříšník. Nemůže se změnit ve spravedlivého, Boha milujícího člověka. Nemůže porazit a zabít svou podstatu. A stejně jako vlk, hříšník to také rozhodně nechce. Nemůže chtít. Nenávidí pravdu, spravedlnost a Boha samotného. Miluje zlo, hřích a temnotu. A v tom se již zjevuje Boží soud a spravedlnost:

  • Jan 3:19 Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé.

Celý sedmý žalm směřuje jen jedním směrem. Na začátku jsem o tom mluvil. Kam směřuje a vede celé Písmo. Kam se musíme nechat směřovat a vést i my. Ke Kristu. Jen tam a jen k Němu. On je naplněním sedmého žalmu. On je sedmý žalm i celé Boží slovo, které se stalo tělem a přebývalo mezi lidmi. Všechno je učiněno skrze Krista a pro Něho! On je naplněním, podstatou, prostředkem i cílem. Opakuji se, ale nemohu jinak, protože Písmo to znovu a znovu zdůrazňuje. Ježíš to říká. On je Alfa i Omega, počátek i konec. Poslouchejme dobře slov sedmého žalmu.

  • Žalm 7:7-11 Povstaň, Hospodine, ve svém hněvu, proti zuřivosti protivníků mých se zvedni, bděle při mně stůj na soudu, k němuž jsi dal příkaz. Pospolitost národů až kolem tebe stane, k soudu nad nimi se navrať na výšinu. Sám Hospodin povede při s lidmi. Dopomoz mi, Hospodine, k právu, podle mé spravedlnosti a bezúhonnosti. Kéž je konec zlobě svévolníků. Dej, ať spravedlivý stojí pevně, Bože spravedlivý, jenž zkoumáš srdce a ledví! Štítem je mi Bůh, on zachraňuje ty, kdo mají přímé srdce.

To vše je prorocké slovo ústy Davida. Vše se již odehrálo. Tím místem byl kříž Golgoty a časem přelom věků. Čas ukřižování Božího syna. Bůh vydal svého Syna do rukou pospolitosti národů. Vedl při s lidmi a zvítězil. Dopomohl svému Synu k právu a všem lidem o tom poskytl důkaz, když jej vzkřísil z mrtvých. Tím dosvědčil i nám, kteří věříme, že i nás chrání stejnou mocí. Bůh dal příkaz všem lidem, aby činili pokání. To je jediný způsob záchrany. Pravé pokání je darem Božím a pouze prostřednictvím Jeho Syna Ježíše Krista. To je jediný, po lidech požadovaný skutek. Na otázku zástupů, které Krista následovali, co mají činit, aby konali skutky Boží, Ježíš odpověděl:

  • Ježíš jim odpověděl: „Toto je skutek, který žádá Bůh: abyste věřili v toho, koho on poslal.“ Jan 6, 29

Víra v Krista. To žádá Bůh. A pamatujme na to, že víra v Krista, vždy znamená pokání! Amen!

Osnova kázání