Vše bude odhaleno, nic nezůstane skryto (J 13,18-30)

Běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši (Fp 3,14)

Jan Suchý, Ústí nad Labem, 18. listopadu 2018

I. Úvod

Pokoj vám bratři a sestry, milí hosté, dnes a denně lidé dělají věci, o kterých by nechtěli, aby věděli jiní. Ať to raději zůstane skryto, doufají pevně. Ale zůstane opravdu něco skryto před Tím, který nepotřebuje, aby mu někdo o někom říkal svůj soud; který sám ví, co je v člověku? (J 2:25). Zůstane opravdu něco navždy skryto přede všemi lidmi? V Lk 12:1-3 varuje Pán Ježíš učedníky:

  • Lk 12:1-3   "Mějte se na pozoru před kvasem farizeů, to jest před pokrytectvím. 2  Nic není zahaleného, co nebude jednou odhaleno, a nic skrytého, co nebude jednou poznáno. 3  Proto vše, co jste řekli ve tmě, bude slyšet na světle, co jste šeptem mluvili v tajných úkrytech, bude se hlásat ze střech.

Máme se tedy bát toho, co přijde? Anebo je to dobře, že vše bude zjeveno? Svou odpověď budeme dnes hledat v oddíle z Janova evangelia 13:18-30.

II. Vyzbrojování učedníků

Bylo před velikonočními svátky (v. 1) a Ježíš spolu se svými nejbližšími 12 učedníky odešli do Jeruzaléma, aby zde v pronajaté místnosti v domě u jistého člověka jedli společně velikonočního beránka. Co může být pro tuto chvíli příznačnějšího než že velikonoční beránek, připomínka a ujištění Božího vykoupení, kterého učedníci společně jedí se svým Mistrem, Učitelem a Pánem, se zanedlouho ukáže být symbolem té skutečné oběti, ve které se všechno očekávání spasení uskutečnilo a naplnilo.

Pravý Beránek Boží je zde spolu s učedníky. Ale k tomuto poznání pravé identity Krista ještě učedníkům nějaký čas schází. Boží zjevení je postupné. Boží vyučování je postupné. A naše porozumění je také postupné. Tady, v připravené veliké horní místnosti v domě Pán Ježíš začíná finální přípravu učedníků pro jejich celoživotní službu. Tady začíná učedníkům odkrývat poslední události Otcova plánu: má se naplnit Písmo - Kristus zemře za  hříchy svého lidu, bude pohřben a bude vzkříšen třetího dne (1K 15:3-4). Máte  také před očima tuhle jedinečnou chvíli?

Všichni z Dvanácti jsou tu: první Šimon zvaný Petr, jeho bratr Ondřej, Jakub Zebedeův, jeho bratr Jan, Filip, Bartoloměj, Tomáš, celník Matouš, Jakub Alfeův, Tadeáš, Šimon Kananejský a Iškariotský Jidáš, který ho pak zradil. (Mt 10:2) Je tu s Pánem všech 12 učedníků.

A. Pokorní služebníci

Milí bratři, milé sestry, milí hosté, učedníci tu však nejsou s Ježíšem sami. Skrze toto slovo Písma tu nyní s nimi sedí také Julinka, Marek, Josef, Anička. My všichni jsme tu nyní s nimi, s učedníky! A spolu s učedníky nás Pán vyzbrojuje také pro naší celoživotní službu Pánu a Jeho království!

První, co nás Pán Ježíš učil, o tom jsme mluvili posledně: učil nás sloužit jeden druhému. Jak? Tak jako On sloužil učedníkům toho večera. On, Pán a Mistr, se neváhal snížit až tam, kde nikdo jiný sloužit nechtěl a umýval nohy svým učedníkům - dělal službu toho nejnižšího otroka v domě, Stvořitel svému stvoření, Zdroj života těm, co jsou stvoření z prachu země, Více než trpělivý těm, kteří jsou nevděční a málo chápaví. Těm, kteří jsou tolik soustředěni sami na sebe dává příklad sebeobětující se lásky pro druhé. Všem svým učedníků Ježíš říká:

  • Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat. Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já. (v. 14-15)

Všechno je připraveno! Ručník, umyvadlo i voda! I špinavé nohy učedníků jsou na dosah! Proto nás myslím Bůh postavil doprostřed církve, společenství lidí. I tady  je všechno připravené! Kdo se ujme té služby? Nebo ještě raději budeš čekat, až tobě bude někdo jiný mít nohy? Pak studuj znovu oddíl z Jana 13:1-17, protože mu zjevně stále nerozumíš. Církev není divadlo, kde jedni stojí na jevišti a hrají a ostatní se jen dívají z hlediště. Není to stadion, kde jsou zástupy lidí na tribuně a jen se dívají, jak několik jiných hraje na hřišti.

Máme jeden druhému nohy umývat. Tady není žádné rozdělení na návštěvníky, kteří jen přihlížejí a účinkující. Všichni bez výjimky jsou tu povoláni ke službě druhým. To je Pánovo tělo: církev. Zde před Pánem není vyšší a nižší třída křesťanů, nejsou tu na jedné straně kněží a na druhé laici, nejsou někteří jenom služebníky a druzí těmi, komu se má jenom sloužit. Všichni jsme vykoupeni stejnou krví Kristovou povoláni ke stejnému posvěcení ve službě lásky Bohu a druhým.

B.  Boží velvyslanci

No, ale mně není každý sympatický, je možná tvoje námitka. I učedníci se nejprve přeli, kdo je z nich největší. Projevili málo pochopení a lásky ke druhým z úzkého kruhu Dvanácti. Ale Ježíš dal příklad služby všem v církvi. Ano, všem bez rozdílu. Opravdu všem? Ano, vždyť uprostřed Dvanácti byl také ten, který ho měl zradit. Jidáš Iškariotský. I jemu Pán sloužil. Bylo to překvapení pro Krista? Zkřížil snad jeden z Dvanácti jeho plány, když se ukázalo, že Ježíše zradí? Ne. Naopak. Ježíš vždy věděl, že se to stane. Vzpomeňte na to, když Ježíš nasytil pět tisíc mužů a jejich rodiny u Tiberiadského jezera. Když druhý den zástupy nalezly Ježíše v Kafarnaum, vysvětloval jim, že je poslán od Otce jako ten živý chléb - kdo ho jí a pije jeho krev - rozuměj vírou, má život věčný a Ježíš jej vzkřísí v poslední den (J 6:54).

  • Jan 6:60-71  Když to jeho učedníci slyšeli, mnozí z nich řekli: "To je hrozná řeč! Kdo to může poslouchat?" 61  Ježíš poznal, že učedníci na to reptají, a řekl jim: "Nad tím se urážíte? 62  Což až uvidíte Syna člověka vystupovat tam, kde byl dříve? 63  Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená. Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život. 64  Ale někteří z vás nevěří." Ježíš totiž od počátku věděl, kteří nevěří a kdo je ten, který ho zradí. - 65  A řekl: "Proto jsem vám pravil, že nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce." 66  Od té chvíle ho mnoho jeho učedníků opustilo a už s ním nechodili. 67  Ježíš řekl Dvanácti: "I vy chcete odejít?" 68  Šimon Petr mu odpověděl: "Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. 69  A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží." 70  Ježíš jim odpověděl: "Nevyvolil jsem si vás dvanáct? A přece jeden z vás je ďábel." 71  Mínil Jidáše, syna Šimona Iškariotského. Ten ho totiž měl zradit, jeden z Dvanácti.

Vše, co se stane, věděl Ježíš předem, i to, kdo ho zradí. Proto nyní znovu učedníkům opakuje:

  • J 18-19  Nemluvím o vás všech. Já vím, které jsem vyvolil. Ale má se naplnit slovo Písma: ‚Ten, který se mnou jí chléb, zvedl proti mně patu.‘ Říkám vám to již nyní předem, abyste potom, až se to stane, uvěřili, že já jsem to.

Ježíš nyní odkrývá, co věděl od počátku: Jidáš Iškariotský, jeden z Dvanácti ho zradí.

C. Královi služebníci

Můžeme se zde naučit dvě věci:

1) Ježíš o Jidáši ví. Ví, že ho zradí. Ví i o ostatních a jejich věrnosti až do krajnosti, kterou se právě nyní učí od svého Pána a Spasitele. Nejenom, že o nich ví, jako by byl jen pozorovatelem událostí, nezúčastněným přihlížejícím osudu. Ne, On je víc. On je vyvolil. A koho vyvolil, toho také povolal a koho povolal, toho také ospravedlnil a které ospravedlnil, ty také dovede do slávy (Ř 8:30). Jak to? Jak to je možné? Podívejte se na důvod, proč to nyní, předem než se vše stane, učedníkům toto říká:

2) J 13:19: abyste uvěřili, že já jsem. Ano, opět tu Ježíš užívá, už po několikáté to jméno, které uslyšel Mojžíš v Ex 3:16 z hořícího keře: Já jsem. Ego eimi. To je Boží jméno. Abyste uvěřili, kdo jsem. Abyste jste uvěřili, že vše je v mé ruce. I vy. Neboť není nikdo větší než Já jsem. Bůh není slepý hodinář, který by jen vše započal a nyní se nezúčastněně díval, jak vše dopadne. Ne, On aktivně jedná v každé chvíli, stejně tak jako i nyní, a vše vede, aby byl oslaven.

A co na to učedníci? Museli být otřeseni! Cože uprostřed nás, tvých  nejbližších, kteří jsou s tebou už takovou dobu a spolu jsme prožili radosti i výsměch, mocné činy i pronásledování, že by někdo z nás, kteří bychom měli zasednout ve tvé jeruzalémské vládě, že by měl být zrádce? To nás úplně zdiskredituje! Nikdo nám už nebude věřit!
Všechno pozemské smýšlení učedníků se hroutí: pozemská moc v pozemském království není jejich budoucnost. Místo vládnutí je Ježíš volá ke službě až do krajnosti. Naděje na slavnou revoluci, kdy by měli být předáky, se rozplývají. Kdo by jim věřil, když ani nedokáží držet spolu a místo toho jeden z nich zradí Ježíše? Právě proto, pro tyto myšlenky přichází Pán Ježíš se svým ujištěním a povzbuzením.

  • Jan 13:20  Amen, amen, pravím vám, kdo přijímá toho, koho pošlu, mne přijímá. A kdo přijímá mne, přijímá toho, který mě poslal.“

Učedníci se nemusí bát! Protože jejich budoucnost se neodvíjí z toho, kým jsou. Zda jsou silní, důvěryhodní, zda dokáží strhnout davy lidí na svou stranu. Ne. Protože uvěřili Ježíši Kristu, protože víra v Krista je darem, který proměňuje srdce člověka, který proměňuje celého člověka, nemusí se nyní bát. Kdo věří Kristu Ježíši, je nové stvoření! Jednou z nových skutečností nového stvoření v Kristu je, že On, sám Bůh, nás učinil svými vyslanci!

  • 2K 5:20 Jsme tedy vyslanci Kristovi (CSP)

Jdeme-li svědčit evangeliem druhým lidem, nejdeme už sami za sebe, jen se svými schopnostmi, či spíše neschopností, obavami z toho, že nejsem schopen mluvit, stydím se, neznám toho mnoho, atd. Nyní ten, jehož srdce Bůh proměnil, již nejde ve své vlastní síle a moudrosti, ale je vyzbrojen Duchem svatým. Díky modlitbě dokonce prosí Pána, aby šel s ním, ba před ním a používal naši nesmělou a nedokonalou službu ke svojí slávě. A On to dělá! Protože my jsme jeho dílo v Kristu Ježíši, jsme jeho vyslanci, jdeme v jeho autoritě. Kdo přijímá Ježíše, je poslán od Otce! On je tvůj Král a ty nyní žiješ v jeho jménu, pod jeho vládou i autoritou. On je ten, kdo tě posílá, kdo ti také dává ochranu, kdo ti dává úkol. Jsi v jeho rukou. Tento svět nemá moc tě zničit – Bůh je tvým králem a on tě chrání a vede.

III. Jsem to snad já?

A. Účastník požehnání

  • J 13:21  Když to Ježíš řekl, v hlubokém zármutku dosvědčil: „Amen, amen, pravím vám, jeden z vás mě zradí.“

Nyní nastalo poslední setkání Jidáše a Pána Ježíše tváří v tvář, kdy spolu mluví a ještě je čas k pokání. Při dalším setkání v Getsemanské zahradě již čas na rozhovor nebude. Boží milost je veliká. Nyní je ještě čas k pokání. Ještě je pro Jidáše možnost kapitulovat před svou sebou samotným, svou bezmeznou sebedůvěrou a padnout na kolena před Bohem. Ještě je čas bít se do prsou a říkat spolu s celníkem z Lk 18:

  • `Bože, slituj se nade mnou hříšným.´ (Lk 18:13)

Podívejte se, jakou láskou ho Ježíš zahrnuje! Po celou dobu, kdy s ním učedníci chodí, Ježíš nedělal rozdíly: jestliže povolal učedníky, aby šli a zvěstovali po vesnicích radostnou zvěst, poslal i Jidáše. Jestliže jim dal moc uzdravovat, dal ji i Jidášovi (Lk 9:2). Nevynechal ho ze žádné příležitosti, kdy vyučoval, stejně jako ostatní i Jidáš viděl Ježíše, jak dělá zázraky, uzdravuje lidi a dokazuje, že je Mesiáš poslaný od Boha, aby přinesl lidem odpuštění hříchů a věčný život. Nyní mu dokonce Ježíš myje nohy. Ani nyní jej nevynechal. Kéž skutek lásky pohne Jidášovým srdcem! Tolik milosti dostal, tolik příležitostí - a přece nečinil pokání a neobrátil se. Platí pro něj slova z Žd 6:4-8:

  • Žd 6:4-8  Kdo byli už jednou osvíceni a okusili nebeského daru, kdo se stali účastníky Ducha svatého 5  a zakusili pravdivost Božího slova i moc budoucího věku, 6  a pak odpadli, s těmi není možno znovu začínat a vést je k pokání, protože znovu křižují Božího Syna a uvádějí ho v posměch. 7  Země, která často přijímá déšť a rodí užitečnou rostlinu těm, kdo ji obdělávají, má účast na Božím požehnání. 8  Rodí-li však jen trní a bodláčí, je nepotřebná a blízká prokletí a nakonec bývá vypálena.

Neříkalo to snad Písmo předem, že Jidáš zradí? Nesdělil to již Pán Ježíš učedníkům předem? Nemluví snad už Starý zákon o ceně, za kterou Jidáš Pána prodá?

  • Hospodin mi řekl: Hoď to hrnčířovi, tu skvělou cenu, jíž mě ocenili. Vzal jsem těch třicet šekelů stříbra a hodil jsem to v Hospodinově domě hrnčířovi. (Za 11:13 - CSP)  

To je cena otroka (Ex 21,32). V hlubokém zármutku Ježíš dosvědčil, co se stane.

B. Svrchovaný Pán

Ježíš ví, kdo ho zradí a přece ho zahrnuje svou dobrotou. Jeho láska jde opravdu daleko: ale tvrdost Jidášova srdce mu přináší zármutek. Proto  je o Ježíši řečeno u proroka Izajáše, že je to muž plný bolesti (Iz 53:3). Znovu a znovu měl Jidáše vedle sebe, ale on nečinil pokání. Znovu a znovu Ježíš dosvědčoval Židům o cestě spasení, ale oni ho nepřijali. Celý svůj život prožíval odmítnutí - od nejbližších v rodině i od vlastního národa. Jak o tom mluví první verše Janova evangelia:

  • J 1:11  Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.

Na jedné straně Písmo popisuje Boží jednání jako jednání svrchovaného Pána a Vládce.

  • Ž 115:3  Náš Bůh je v nebesích a všechno, co chce, koná.

I Jidášovu zradu Bůh použil ke svému záměru. Ale je to Jidášova plná zodpovědnost, že neuvěřil Kristu, ale prodal ho za 30 stříbrných. Příští rozhovor Ježíše s Jidášem bude již úplně jiný.

  • 1Te 4:16  Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe

Mrtví vstanou a bude soud. Už tu nečeká žádné umývání nohou hříšníkovi, ale zjeví se jen a jen Boží hněv proti nekajícímu se hříšníkovi. Jak hrozná to bude pro Jidáše chvíle, jak hrozné setkání! A tak vy, kteří dnes slyšíte Boží hlas, nezatvrzujte svá srdce ve vzdoru, jako Jidáš toho večera! Pojďte k Ježíši s důvěrou ještě dnes!

IV. Ti věrní

Znovu Ježíš veřejně všem učedníků oznamuje:

  • J 13:21  Když to Ježíš řekl, v hlubokém zármutku dosvědčil: „Amen, amen, pravím vám, jeden z vás mě zradí.“

On věděl, kdo to je, oni nevěděli. Byli jako opaření. Jak svědčí Matouš, začali se ho jeden po druhém ptát:

  • Snad to nejsem já, Pane? (Mt 26:22)

A. Tichá otázka

Mezi tím se v tichosti Petr obrací na Jana, který byl u stolu nejblíže Ježíši: "Zeptej se, kdo to je?"
Znáte obraz od Leonarda da Vinci Poslední večeře? Dlouhý stůl s bílým ubrusem,  uprostřed sedí Ježíš, okolo učedníci a dohadují se, kdo je ten zrádce? Takhle to jistě ve skutečnosti nevypadalo. V Jeruzalémě prvního století bylo zvykem stolovat jinak, než jak jsme dnes zvyklí my. Stůl byl nízký, ve tvaru U. Kolem byly rozprostřeny polštáře a na nich hosté vlastně leželi na jednom boku. Jednou rukou se opírali a druhou si podávali ze stolu jídlo. Hlava byla obrácena směrem ke stolu, nohy pak směřovaly od stolu ven. Hlava jednoho člověka tak byla blízko hrudi dalšího. Právě tak to bylo tohoto večera.

  • J 13:23  Jeden z učedníků, kterého Ježíš miloval, byl u stolu po jeho boku.

Nejblíže Pánu byl u stolu učedník, o kterém se dozvídáme jen a pouze v Janově evangeliu, a to celkem 4x, že je milován Ježíšem. Miloval snad jen tohoto? Ne, vždyť o všech je řečeno, že je Ježíš miloval - např. hned v prvním verši 13. kapitoly - Ježíš miloval všechny své učedníky a prokázal jim svou lásku až do konce. Jan, autor čtvrtého evangelia tak označuje sám sebe. Nechlubí se: já miluji Ježíše. Ne, spíše to vypadá, že rozumí kým před Ježíšem je. Nejvíce ze všech evangelistů právě Jan mluví o Kristově božství. A právě ve světle poznání Kristovy svatosti vidí sám sebe, kým opravdu je před Bohem. Kristus je světlo a bez něj je jen tma. A přesto si jej Pán zamiloval. Právě mu Ježíš umyl nohy! Jistě mě Ježíš miloval. A od této chvíle to Jan připomene ještě 3x ve svém evangeliu. Ježíš miluje toho, kdo si jeho lásku naprosto nezaslouží. A Jan to ví.

Bratře, sestro, Pán Ježíš miluje své, kteří jsou ještě ve světě, ale nejsou ze světa. Vidíš svou bídu před svatým Bohem? Nechal jsi se ukřižovat spolu s ním na Golgotě skrze víru? Pak si buď  jist, že si tě Ježíš zamiloval. Věříš tomu? Duch svatý tě ujišťuje stejně jako apoštola Pavla:

  • Ga 2:19-20   Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. A život, který zde nyní žiji, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne.

Jestliže věříš Ježíši, pak i ty jsi učedník, kterého Ježíš miluje.

B. Hlasitá odpověď

  • J 13:25  Ten učedník se naklonil těsně k Ježíšovi a zeptal se: „Pane, kdo to je?“

Petr šeptá Janovi: zeptej se Pána: Kdo to je? Všude kolem je rozruch, učedníci se jeden po druhém ptají: Snad to nejsem já, Pane? Ti, kdo mu byli nejblíž - Jan a vedle něj Petr se to chtěli dozvědět nejprve. Všude je zvědavost: tak kdo? Já snad? Někdo jiný? Pověz! Ale modlil se některý z učedníků v tu chvíli? Bůh otevírá do široka svou náruč a vyslýchá modlitby těch, kteří mu věří.

  • Ž 139:23-24  Bože, zkoumej mě, ty znáš mé srdce, zkoušej mě, ty znáš můj neklid, hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení, a po cestě věčnosti mě veď!

Bylo zvykem, že hostitel vzal kus nekvašeného chleba, placky, a z mísy, která byla na stole, nabral, co v ní bylo. Obvykle to byla směs datlů, fíků a rozinek, utřená do kašovité směsi. Do té se namočil kus chleba a hostitel jej podal významnému hostu. To byl projev úcty.
Nyní nahlas Ježíš odpověděl:

  • J 13:26  Ježíš odpověděl: „Je to ten, pro koho omočím tuto skývu chleba a podám mu ji.“ Omočil tedy skývu, vzal ji a dal Jidášovi Iškariotskému, synu Šimonovu.

Už není pochyb! Dosud dovedl Jidáš skrývat to, co klíčilo v jeho srdci, Stále navenek vypadal jako jeden z učedníků, který následuje Ježíše. Ale to, co ďábel již dříve vložil do Jidášova srdce (v. 2), to nyní zcela Jidáše ovládlo! Už nemůže čekat. Proto mu Ježíš řekl:

  • J 13:27  Tehdy, po té skývě, vstoupil do něho satan. Ježíš mu řekl: „Co chceš učinit, učiň hned!“

Teď anebo nikdy! Nikdo u stolu to nepochopil!

  • J 13:29  Protože měl Jidáš u sebe pokladnici, domnívali se někteří, že ho poslal nakoupit, co potřebují na svátky, nebo dát něco chudým.

Ale Jidáš pochopil dobře: Ježíš o něm ví! Ví, co chce udělat! Ten, kdo se skrývá za druhou tvář, kdo je pokrytec a před lidmi hraje někoho jiného, ten se před Božím zrakem neschová.
Může být někdo součástí sboru, chodit každou neděli do shromáždění, účastnit se života sboru, mít živé přátelské vztahy s druhými křesťany a přece je jeho srdce daleko od Pána? Může. Jidáš je toho důkazem. Ale Pán ve svém milosrdenství dává čas k pokání! To, že tu dnes jsme, je výraz Boží milosti k nám! Bůh...

  • 2Pt 3:9  ... má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání.

Doba milosti trvá, proto

  • Žd 12:1-2  Proto i my .... odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, 2  s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle.

To, co dlouho klíčilo v Jidášově srdci, nyní uzrálo. Je top zrada – je to nevěra Kristu, je to nevíra Bohu. To, co postupně klíčilo v srdcích ostatních učedníků, dál zraje a bude přinášet ovoce. Jsi-li Boží dítě, musíš růst do Kristovy podoby – v posvěcení, v lásce i ve službě. Ti však, kdo následují ve skutečnosti místo Krista sami sebe, ti porostou v zatvrzelosti srdce, ve vzpouře a v bezbožnosti. Takovým říkám: dávej pozor – jestli ti přestává svítit světlo evangelia, pak zbude jen noc.

Osnova kázání