Byl vydán pro naše přestoupení a vzkříšen pro naše ospravedlnění (Ř 4,1-25)

Potomstvo Abrahamovo

Pavel Borovanský, Ústí nad Labem 7. července 2019

 

Úvod

Pokoj vám a milost! Pokračujeme v listu Římanům a budeme dnes ve čtvrté kapitole. List do Říma psal Pavel v situaci, kdy docházelo mezi římskými křesťany k nedorozumění. Vyvolení svatí naráželi ve svém obecenství na problémy dané jejich původem. Pohané i židé nesli sebou zátěž své minulosti, ať už etnické, kulturní, nebo i náboženské. Docházelo k nedorozuměním i ke třenicím. Nežidovští křesťané se dívali na židovské sourozence jako na slabší ve víře pro jejich tíhnutí k Mojžíšovu zákonu. I proto, že počet věřících z pohanů narůstal a počet židovských věřících se naopak stále tenčil. Věřící židé zase podléhali sklonům přidávat zákon a obřízku jako podmínku spásy.

I když můžeme říci, že Pavel měl ještě nejméně dva další důvody pro sepsání listu do Říma, byl tento důvod nejspíše stěžejním. Pavel po bojích v s judaisty v Galácii a v Korintě byl citlivý k postoji židů i některých židovských křesťanů k Zákonu a proto předložil římským věřícím ucelený, promyšlený, vyzrálý a Duchem svatým vydechnutý pohled, jako lék na problémy vznikající mezi oběma skupinami věřících. Tak vznikl jeden z nejkrásnějších listů Nového Zákona. List podávající naprosto ucelený a úžasný pohled na evangelium Ježíše Krista, které přináší ospravedlnění milostí skrze víru všem, kdo věří.

Pavel v něm odhaluje bídu člověka před Bohem, Žida i pohana. Ale také v tomto listu ukazuje na cestu spásy, na Boží spravedlnost přičtenou hříšníkovi, který věří Bohu, jenž má moc sejmout z hříšníka jeho hřích a nepočítat mu ho.  Protože Bůh je Bohem všech lidí, Židů i pohanů, je i v tomto ohledu naprosto nestranný a spravedlivý. Nečiní rozdíl mezi Židem a pohanem. Oba dva ospravedlňuje z víry a skrze víru.

Pavel ukazuje na pravdu, že ze skutků zákona, ať už Mojžíšova, nebo i zákona svědomí nebude nikdo ospravedlněn, protože zkáza člověka zasáhla ne z vnějšku, ale v jeho podstatě. Žádný zákon, Mojžíšův, či každý jiný učiněný člověkem nemá moc odstranit tento problém lidského nitra a podstaty.  Sebeukázněnější člověk i ten navenek nejvíce zbožný nemůže změnit prokletí pádu a hříchu, jehož důsledkem je to, že je duchovně mrtvý před Bohem. Ef 2, 1. V této situaci Pavel rozvíjí svou teologickou debatu se Židy a ukazuje jim, že zákon spásu nemůže přinést a víra zákon neruší, ale potvrzuje. A to v tom smyslu, že zákon odhaluje lidský hřích a přináší trest za lidský hřích. Boží Syn musel zemřít, aby vykoupený Boží lid mohl žít.

  • Římanům 8:3  Bůh učinil to, co bylo zákonu nemožné pro lidskou slabost: Jako oběť za hřích poslal svého vlastního Syna v těle, jako má hříšný člověk, aby na lidském těle odsoudil hřích,

Pavel nyní rozvíjí svou argumentaci a bere Abrahama jako názorný příklad, ale i důkaz ospravedlnění ne ze skutků, ale z víry. Ř 4, 1-25

odkazy: Ef 2, 1; Ř 8, 3;

Římanům 4:1-25 Co tedy řekneme o Abrahamovi, našem tělesném praotci? Čeho dosáhl? Kdyby Abraham dosáhl spravedlnosti svými skutky, měl by se čím chlubit - ale ne před Bohem! Co říká Písmo? `Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost. ´ Kdo se vykazuje skutky, nedostává mzdu z milosti, nýbrž z povinnosti. Kdo se nevykazuje skutky, ale věří v toho, který dává spravedlnost bezbožnému, tomu se jeho víra počítá za spravedlnost. Vždyť i David prohlašuje za blahoslaveného člověka, jemuž Bůh připočítává spravedlnost bez skutků: `Blaze těm, jimž jsou odpuštěny nepravosti a jejich hříchy přikryty. Blaze tomu, jemuž Hospodin nepočítá hřích. ´ Platí toto blahoslavenství jen pro ty, kdo jsou obřezáni, či také pro ty, kdo nejsou obřezáni? Čteme přece: `Abrahamovi byla víra počítána za spravedlnost. ´ Kdy mu byla započtena? Byl už obřezán, nebo ještě nebyl? Nebylo to po obřízce, nýbrž ještě před ní. Znamení obřízky přijal jako pečeť spravedlnosti z víry, kterou měl ještě před obřízkou. Tak se stal otcem všech neobřezaných, kteří věří a jimž je spravedlnost připočtena, i otcem těch obřezaných, kteří nejsou jen obřezáni, nýbrž také jdou ve stopách víry našeho otce Abrahama - víry, kterou měl ještě před obřízkou. Zaslíbení, že dostane svět za dědictví, nebylo dáno Abrahamovi a jeho potomstvu na základě zákona, nýbrž na základě spravedlnosti z víry. Kdyby dědici byli ti, kteří stavějí na zákoně, byla by víra zbavena smyslu a zaslíbení zrušeno. Zákon s sebou nese Boží hněv: kde není zákon, není ani přestoupení zákona. Proto mluvíme o spravedlnosti z víry, aby bylo jasné, že je to spravedlnost z milosti. Tak zůstane v platnosti zaslíbení dané veškerému potomstvu Abrahamovu - nejen těm, kdo stavějí na zákoně, ale i těm, kdo následují Abrahama vírou. On je otcem nás všech, jak je psáno: `ustanovil jsem tě za otce mnohých národů´. Je naším otcem před tváří toho, v nějž uvěřil, před Bohem, který dává život mrtvým a povolává v bytí to, co není. On uvěřil a měl naději, kde už naděje nebylo; tím se stal `otcem mnohých národů´ podle slova: `tak četné bude tvé potomstvo´. Neochabl ve víře, i když pomyslil na své již neplodné tělo - vždyť mu bylo asi sto let - i na to, že Sára již nemůže mít dítě; nepropadl pochybnosti o Božím zaslíbení, ale posílen vírou vzdal čest Bohu v pevné jistotě, že Bůh je mocen učinit, co zaslíbil. Proto mu to `bylo počítáno za spravedlnost´. To, že mu to `bylo počítáno´, nebylo napsáno jen kvůli němu, nýbrž také kvůli nám, jimž má být započteno, že věříme v toho, který vzkřísil z mrtvých Ježíše, našeho Pána, jenž byl vydán pro naše přestoupení a vzkříšen pro naše ospravedlnění.

 

Blaze tomu, jehož hříchy jsou přikryty (Ř 4, 1-8)

I. Abraham v očích židů byl spravedlivý pro své skutky

Paveli. z Tarsu začíná čtvrtou kapitolu slovy, která se odrážejí od vyřčeného faktu, že víra zákon neruší, nýbrž potvrzuje. Hovoří takto:

Římanům 4:1-3  Co tedy řekneme o Abrahamovi, našem tělesném praotci? Čeho dosáhl?   Kdyby Abraham dosáhl spravedlnosti svými skutky, měl by se čím chlubit - ale ne před Bohem!

Pavel vede Izraelce k Abrahamovi, aby se ve světle Písma podívali na to, čeho a jak Abraham vlastně dosáhl. Když chceme pochopit dobře Pavlův záměr, musíme nejdříve poznat, jak se Židé na Abrahama dívali. Jak se na něj dívali všichni ti, kdo usilovali o spásu ze skutků.

Židé měli Abrahama za vzor spravedlivého člověka, pro jeho skutky. Vnímali ho jako toho, kdo skutečně dosáhl spásy díky svým skutkům. Úplně převrátili Boží pravdu vzhůru nohama. Tím dokazovali, že svou snahou domoci se spásy plněním Zákona, se odklonili od víry židovských praotců. Abrahama, Izáka a Jákoba. Podívejme se na následující text.

  • Jan 8:37-39  Vím, že jste potomci Abrahamovi; ale chcete mě zabít, neboť pro mé slovo není u vás místa. Já mluvím o tom, co jsem viděl u Otce; a vy děláte, co jste slyšeli od vašeho otce." Odpověděli mu: "Náš otec je Abraham." Ježíš jim řekl: "Kdybyste byli děti Abrahamovy, jednali byste jako on.

Proto se Pavel ptá, čeho a jak vlastně Abraham dosáhl. Slova druhého verše, čtvrté kapitoly ukazují jasně na to, jak Židé Abrahama viděli, jak o něm smýšleli. A proto je Pavel svými slovy konfrontuje.

  • Římanům 4:2  Kdyby Abraham dosáhl spravedlnosti svými skutky, měl by se čím chlubit - ale ne před Bohem!

Tato slova znamenají volně toto. „Abraham před Bohem svými skutky nedosáhl ničeho! Jedinou chloubou, které svými skutky dosáhl, je chlouba u vás a ve vašich očích. A to jen proto, že celé věci kolem Abrahama nerozumíte a nemůžete ji rozumět.“

  • 1 Korintským 2:14  Přirozený člověk nemůže přijmout věci Božího Ducha; jsou mu bláznovstvím a nemůže je chápat, protože se dají posoudit jen Duchem.

Pohled Židů na Abrahama nevychází tedy z  pravdy. A proto je Pavel vede k poznání pravdy. Jak? Slovy Písma. Jinak to ani činit nemůže.

 

II. Víra ale předcházela Abrahamovým skutkům

Ř 4, 3-5  Co říká Písmo? `Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost. Kdo se vykazuje skutky, nedostává mzdu z milosti, nýbrž z povinnosti. Kdo se nevykazuje skutky, ale věří v toho, který dává spravedlnost bezbožnému, tomu se jeho víra počítá za spravedlnost.

Kam tím Pavel přesně míří. Jde o citaci Gn 15, 6.

  • Genesis 15:1-6  Po těchto událostech se stalo k Abramovi ve vidění slovo Hospodinovo: "Nic se neboj, Abrame, já jsem tvůj štít, tvá přehojná odměna." Abram však řekl: "Panovníku Hospodine, co mi chceš dát? Jsem stále bezdětný. Nárok na můj dům bude mít damašský Elíezer." Abram dále řekl: "Ach, nedopřáls mi potomka. To má být mým dědicem správce mého domu?" Hospodin však prohlásil: "Ten tvým dědicem nebude. Tvým dědicem bude ten, který vzejde z tvého lůna." Vyvedl ho ven a pravil: "Pohleď na nebe a sečti hvězdy, dokážeš-li je spočítat." A dodal: "Tak tomu bude s tvým potomstvem." Abram Hospodinovi uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost.

Když půjdeme ještě kousek zpět, do 12. kapitoly Gn. Uvidíme ve verších 1-4, že Abraham, tehdy ještě Abram svou víru prokázal již dříve. Bůh k němu promluvil. Dal mu nejprve rozkaz, dal mu také zaslíbení a Abram poslech a šel. Vidíme zde dvě věci.

  1. Víra vždy předchází Bohu se líbící skutek. Proto jediným, před Bohem skutečně spravedlivým skutkem je pouze skutek z pravé víry. Kdo věří již je spravedlivý a tím i jeho skutky. Kdo činí skutky, aby se stal spravedlivým, nemůže se líbit Bohu. Žd 11, 6
  2. Pravá víra je vždy pevně spojena s poslušností Bohu. J 14, 15

Co to znamená, když Písmo říká, že se víra počítá za spravedlnost? Ukážeme si to ve verších 6-8, čtvrté kapitoly. Pavel píše.

 

III. Blaze člověku, kterého ospravedlní Bůh

Ř 4, 6-8  Vždyť i David prohlašuje za blahoslaveného člověka, jemuž Bůh připočítává spravedlnost bez skutků: `Blaze těm, jimž jsou odpuštěny nepravosti a jejich hříchy přikryty. Blaze tomu, jemuž Hospodin nepočítá hřích. ´

Pavel zde znovu odkazuje do Písma. Odkazuje do žalmu 32, 1-2 a k Davidovi. Král David se provinil cizoložstvím s Bat-šebou a poté vraždou jejího muže, aby své cizoložství skryl. Tento jinak zbožný král upadl do osidel hříchu jako nejhorší pomatenec. Ale David ví, že Bůh je ten jediný, kdo zachraňuje. On věří Bohu a jeho zaslíbením. Věří, že jen u Boha je spása. V žalmu šestnáct říká.

  • Žalmy 16:8-10  Hospodina stále před oči si stavím, je mi po pravici, nic mnou neotřese. Proto se mé srdce raduje a moje sláva jásá, v bezpečí přebývá i mé tělo, neboť v moci podsvětí mě neponecháš, nedopustíš, aby se tvůj věrný octl v jámě.

Davidovi je jeho víra počítána za spravedlnost úplně stejně, jako Abrahamovi. Ví, že u Boha je odpuštění. Že jen Bůh může člověka učinit spravedlivým, skrze dar víry. Opírá se o stejné zaslíbení Boží, jako Abraham. Pro koho platí toto zaslíbení? Ukážeme si to v dalším bodu kázání. Ř 4, 9-17b.

odkazy: J 8, 37-39; 14, 15; 1 K 2, 14; Gn 15, 1-6; 12, 1-4; Žd 11, 6; Ž 32, 1-2; 16, 8-10;

 

Blahoslavenství pro vyvolené ze Židů i pohanů, pro veškeré potomstvo Abrahamovo (Ř 4, 9-17a)

I. Obřízka Abrahamova těla je důsledek a důkaz jeho víry

Pavel o zaslíbení a blahoslavenství říká:

Římanům 4:9-12  Platí toto blahoslavenství jen pro ty, kdo jsou obřezáni, či také pro ty, kdo nejsou obřezáni? Čteme přece: `Abrahamovi byla víra počítána za spravedlnost. ´ Kdy mu byla započtena? Byl už obřezán, nebo ještě nebyl? Nebylo to po obřízce, nýbrž ještě před ní. Znamení obřízky přijal jako pečeť spravedlnosti z víry, kterou měl ještě před obřízkou. Tak se stal otcem všech neobřezaných, kteří věří a jimž je spravedlnost připočtena, i otcem těch obřezaných, kteří nejsou jen obřezáni, nýbrž také jdou ve stopách víry našeho otce Abrahama - víry, kterou měl ještě před obřízkou.

Abrahamovi byla víra započtena za spravedlnost. On věřil, a proto ve víře jednal. Všimněte si, že obřízka přišla až potom. Abraham se nechal obřezat na těle, protože uvěřil Bohu a obřízka těla byla Abrahamovým podpisem na smlouvě s Bohem a zároveň byla pečetí potvrzující Abrahamovu víru. Obřízka byla skutkem víry, důkazem Abrahamovi víry.

Proto je Abraham otcem všech neobřezaných, kteří věří Bohu a proto je i jim spravedlnost připočtena a darována v Kristu. Zajímavé je, že Pavel neobřezané, tedy věřící z pohanů zmiňuje jako první. Je to proto, že Abraham uvěřil ještě neobřezán.

Abraham je však také otcem všech obřezaných, o kterých ale musí zároveň platit, že nejsou jen obřezáni na těle, ale i v srdci. Následují tedy Abrahama a jdou ve stopách jeho víry. Víry, kterou Pavel znovu označuje za příčinu Abrahamova jednání, protože tuto víru měl před obřízkou a jednal na jejím základě. Víra je tedy příčinou a skutek je důsledkem. Nikdy to není a nemůže být naopak, aby skutek byl příčinou víry.

Představte si horolezce, který se zavěšuje na lano sto metrů nad zemí. On věří lanu a postroji, že ho udrží a proto nespadne. Víra, nebo chcete-li, horolezcova důvěra v tyto prostředky předchází jeho skutek, zavěšení na lano. To je přirozené. Naopak by to bylo bláznovstvím.

Pravé potomstvo Abrahamovo je pokolení víry, společně obřezané Duchem svatým uvnitř. Jsou to vyvolení a povolaní ze Židů i z pohanů. Jsou to lidé, kteří žili v době Staré smlouvy i Nové smlouvy. Jsou to lidé, kteří ve svých životech uvěřili Bohu. Podle toho žili a žijí. Tělesný Izrael není pravým potomstvem Abrahamovým, protože Abraham jednal na základě své víry. Pokud tedy potkáte křesťany, kteří oslavují tělesný Izrael, někdy až modlářsky a označují ho za vyvolený lid, v podstatě za své bratry starší ve víře. Mluví o Židech jako o svých duchovních kořenech. Jezdí do Izraele, modlí se společně se Židy u zdi nářků, nechávají se křtít v Jordánu, můžete si být jisti tím, že se mýlí. Sám Pán Ježíš prohlašuje o tělesném Izraeli následující.

  • Matouš 23:37-38  Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni; kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste! Hle, váš dům se vám ponechává pustý.

Pustý znamená bez života. Tělesný Izrael i jeho dům zůstal bez Boha a bude tomu tak, dokud nepřijde Pán. Pojďme se podívat, jak apoštol Pavel dále rozvíjí svou teologii o zaslíbení z víry, z víry, která předchází skutkům. Ve verších 13-15 stojí, že zákon ani nemůže být základem  Božího zaslíbení. Poslouchejte.

 

II. Zákon z podstaty nemůže být základem Božího zaslíbení Abrahamovi

Ř 4, 13-15  Zaslíbení, že dostane svět za dědictví, nebylo dáno Abrahamovi a jeho potomstvu na základě zákona, nýbrž na základě spravedlnosti z víry. Kdyby dědici byli ti, kteří stavějí na zákoně, byla by víra zbavena smyslu a zaslíbení zrušeno. Zákon s sebou nese Boží hněv: kde není zákon, není ani přestoupení zákona

Jasné slovo, které mluví o tom, že je to víra, která přináší člověku podíl na Boží spravedlnosti, která se zjevuje v evangeliu Ježíše Krista a je přijímána vírou ne plněním skutků zákona Ř 1, 17. Stavět na Zákoně znamená zbavit víru smyslu a zrušit zaslíbení a blahoslavenství dané Abrahamovi a jeho duchovním potomkům. Pavel dokonce říká, že Zákon ačkoli je dobrý a svatý nemůže ze své podstaty přinést podíl na Božím zaslíbení a blahoslavenství. Proč? Protože sebou nese Boží hněv! Odhaluje totiž lidský hřích Ř 3, 19-20.

Pavel o Zákonu říká Timoteovi, že se musí užívat správně a není pro spravedlivé, nýbrž pro…

  • pro lidi zlé a neposlušné, bezbožné a hříšníky, pro lidi bohaprázdné a světské, pro ty, kdo vztáhnou ruku proti otci a matce, pro vrahy,   smilníky, zvrhlíky, únosce, lháře, křivopřísežníky, a co se ještě příčí zdravému učení   podle evangelia slávy požehnaného Boha, které mi bylo svěřeno. 1 Tm 1, 9-11

V jakém světle nyní vidíme Izraelce a jejich snahu dojít spásy svými skutky? Vždyť vidíme, že zákon je pro bezbožné, jejichž život a skutky se příčí evangeliu Ježíše Krista a tím i Bohu samotnému. Zákon byl dozorcem střežícím vyvolené Židy spravedlivé z víry až do příchodu Krista. Pavel píše Galaťanům.

  •  Zákon byl tedy naším dozorcem až do příchodu Kristova, až do ospravedlnění z víry. Galatským 3:24

A bude-li se dnes kdokoli vracet k zákonu, vrací se pod prokletí zákona a ztrácí tím podíl na spravedlnosti Boží i na zaslíbení dané Abrahamovým potomkům! Ga 3, 10.

Ale také platí, že bude-li někdo přidávat ke Kristu své skutky a stavět na nich svou spásu, ztrácí tím zaslíbení a blahoslavenství, o kterém mluvíme. Protože to je druh vlastního zákona vytvořeného člověkem. A to je nebezpečné. Dělá to tak ŘKC. Dělají to adventisté trvající na sobotě jako podmínce pravé víry a spásy. A v konečném důsledku hrozí toto nebezpečí každému křesťanovi, že se bude snažit zalíbit Bohu svými skutky. Tím, jak se pravidelně modlí, slouží, dává na potřebné. Zákonictví má mnoho podob v lidských srdcích. Ale evangelium Boží je jenom jedno!

Zákon Mojžíšův nemůže ze své podstaty přinést člověku podíl na Boží spravedlnosti. Ale i každý další zákon a předpis, jak se přiblížit a zalíbit Bohu vytvářený člověkem musí selhat. Vidíme to všude kolem sebe. Je jenom jeden skutek, který chce po člověku Bůh. Uvidíme to ve verších 16-17a. Zde stojí.

 

III. Spravedlnost z víry, spravedlnost z milosti pro Židy i pohany

Ř 4, 16-17  Proto mluvíme o spravedlnosti z víry, aby bylo jasné, že je to spravedlnost z milosti. Tak zůstane v platnosti zaslíbení dané veškerému potomstvu Abrahamovu - nejen těm, kdo stavějí na zákoně, ale i těm, kdo následují Abrahama vírou. On je otcem nás všech, jak je psáno: `ustanovil jsem tě za otce mnohých národů

Zákon skutků podle Písma ruší milost. Ruší kříž Kristův jako nepotřebný. Ruší tedy Krista jako nepotřebného. Ale Abraham obdržel zaslíbení, protože věřil Bohu, ne protože usiloval se zalíbit Bohu! A věřil, protože se Bůh nad ním smiloval a dal mu srdce víry. Víra, o které Pavel mluví je darem od Boha. A sama o sobě není zdrojem spravedlnosti. Zdrojem této Bohem přičtené spravedlnosti je láska Boží, která se smilovává nad hříšníkem. Je to tedy Boží milost, která je pramenem a zdrojem spravedlnosti a víra je jako klíč, který otevírá milosti bránu.  A pravé potomstvo Abrahamova je potomstvo víry. Je ze židů i pohanů, všech, co věří. Pavel píše, že ti, kdo stavějí na zákoně, i ti, kteří věří, mají podíl v Abrahamově zaslíbení. Zde se chci zastavit…

Tak zůstane v platnosti zaslíbení dané veškerému potomstvu Abrahamovu - nejen těm, kdo stavějí na zákoně,

Nepopírá tím Pavel tak trochu sám sebe? Nedojdou Židé spravedlnosti skrze plnění Zákona? Ne, pořád platí Pavlova teze, že ze skutků zákona nebude nikdo ospravedlněn! Pavel píše o židech, kteří byli pod zákonem a plnili zákon, právě protože věřili. Stavěli na Zákoně vírou! Z víry kvůli Pánu usilovali o plnění zákona a o život poslušný Mojžíšovu Zákonu, Božímu slovu! Koneckonců tak činil i sám Pán Ježíš, i On byl podroben Zákonu! Tito Židé stavěli na Zákoně, protože věřili Bohu.

Ve druhé kapitole Ef Pavel píše o tom, že Boží milost k jeho vyvolenému lidu je nesmírně bohatá. Tato plnost dobroty přichází k člověku jen jedinou cestou a to skrze dílo Ježíše Krista. A v osmém verši druhé kapitoly to celé shrne těmito slovy:

  • Efezským 2:8  Milostí tedy jste spaseni skrze víru.

Jiná cesta neexistuje. Není. Jen Ježíš je cesta, jen Ježíš je Boží pravda, jen Ježíš Kristus je život. Je to v naprosté shodě a v souladu s vrcholem listu Římanům.

  • Římanům 1:16-17  Nestydím se za evangelium: je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro Řeka. Vždyť se v něm zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; stojí přece psáno: `Spravedlivý z víry bude živ.´

Jediný skutek, který chce Bůh je věřit tomuto Božímu evangelia Ježíše Krista. Pán Ježíš to potvrzuje. Zástupy se Ho ptaly, jak mají jednat.

  • Jan 6:28-29  Řekli mu: "Jak máme jednat, abychom konali skutky Boží?" Ježíš jim odpověděl: "Toto je skutek, který žádá Bůh: abyste věřili v toho, koho on poslal."

Proto Písmo i každý křesťan mluví o spravedlnosti z víry a skrze víru, aby všem bylo jasné, že spása je dílem Boží dobrotivé milosti. A jenom na základě této pravdy zůstává a je navždy platné zaslíbení dané Abrahamovi i všem jeho duchovním potomkům. Jenom z milosti, jenom vírou, jenom v Kristu, jenom tak, jak učí Písmo, slovo Boží a jenom Boží dílo a tím i Boží sláva. Tak se stal Abraham otcem všech, kteří věří. Otcem mnohých pronárodů.

Spějeme k vrcholu našeho kázání. K veršům 17b-25 a k poznání, že víra je nadpřirozený Boží dar. Tato víra přináší do života člověka Boží moc vítězící nad beznadějí tohoto světa, nad zlem, které tento svět pevně, tvrdě a nemilosrdně svírá. Pro člověka je nemožné se z tohoto sevření vymanit. Celý svět je uzamčen ve smrti, ale víra rozlomila, doslova zničila pečetě smrti. Přináší věčný život! Přináší podíl na vzkříšení Ježíše Krista! Ř 4, 17b-25

odkazy: Mt 23, 37-38; Ř 1, 16-17; 3, 19-20; 1 Tm 1, 9-11; Ga 3, 10; 3, 24; Ef 2, 8; J 6, 28-29;

 

Nadpřirozená víra dar od Boha, přinášející podíl na vzkříšení Krista (Ř4, 17b-25)

I. Ten, který uvěřil, je před tváří Boží otcem těch, kteří věří

Pavel z Tarsu pokračuje od druhé poloviny verše sedmnáctého.

  • Ř 4, 17b-18 (Abraham) Je naším otcem před tváří toho, v nějž uvěřil, před Bohem,

Už jsme četli ten oddíl z Gn 15, 1-6, kdy mluví Abraham s Hospodinem, zoufalý z toho, že stále nemá potomka. Ptá se Boha, co mu Bůh vlastně chce dát, když je stále bezdětný a vše zdědí jeho sluha Elíezer. Bůh Abrahamovi říká, aby spočetl hvězdy na nebi, jestli se mu to podaří a dodává, že tolik bude mít Abraham potomků. Abraham Bohu uvěřil a byl ospravedlněn z víry. Tak se stal otcem všech věřících. Tento fakt je pro nás důležitým. Protože ukazuje na skutečnost, že nikdo koho Bůh přijímá, není spasen žádným jiným způsobem, ale naprosto stejně milostí skrze víru. O Abrahamovi platí, že byl ospravedlněn na základě milosti skrze víru, jestliže je otcem nás všech, potom i o nás musí zákonitě platit ospravedlnění z milosti skrze víru.

Nemůže existovat nikdo, kdo by spadal pod zaslíbení dané Abrahamovi, kdo by byl jeho potomkem před tváří Boha a přitom by získal podíl na zaslíbení jakýmkoli jiným způsobem, než milostí skrze tu samou víru, jakou měl Abraham! Pojďme se nyní podívat jako víru má Písmo, potažmo apoštol Pavel na mysli.

II. Víra má naději tam, kde naděje není. Víra povolává ze smrti do života

Pavel píše, že Abraham uvěřil Bohu. Jakému Bohu? A jak Abraham uvěřil? Co stojí v sedmnáctém verši a dál? Abraham uvěřil Bohu…

  • Ř 4, 17b-22 který dává život mrtvým a povolává v bytí to, co není. On uvěřil a měl naději, kde už naděje nebylo; tím se stal `otcem mnohých národů´ podle slova: `tak četné bude tvé potomstvo´. Neochabl ve víře, i když pomyslil na své již neplodné tělo - vždyť mu bylo asi sto let - i na to, že Sára již nemůže mít dítě; nepropadl pochybnosti o Božím zaslíbení, ale posílen vírou vzdal čest Bohu v pevné jistotě, že Bůh je mocen učinit, co zaslíbil. Proto mu to `bylo počítáno za spravedlnost´.

Abraham věřil Bohu, který má moc křísit mrtvé a povolávat do života to, co není! Takový je náš Bůh! Je to Bůh mající moc nade vším, co je. Nad životem i nad smrtí. Mohli bychom vztáhnout Boží moc dávat život mrtvým na případy vzkříšení, které máme zaznamenané v Písmu a byla by to pravda. Ale pojďme se podívat dovnitř, do nitra Boží moci. Ne k vnějším věcem. Každý smrtelník, který byl na tomto světě Bohem vzkříšen, musel opět zemřít. Povolat v bytí, to, co není, bychom mohli zase vztáhnout na narození dítěte a byla by to pravda. Ale…

Pravý význam dávání života mrtvým je v Kristu, v kříži Ježíše! Díky vzkříšení Krista máme podíl na Jeho vzkříšení. Bůh z milosti dává život těm, kteří byli mrtví ve svých vinách a hříších, jak čteme v Ef 2, 1-2. Povolat v bytí, to, co není, zase znamená vzít hříšníka, Božího nepřítele, co nenávidí Boha a učinit z něj Boží dítě, které miluje Boha celou svou bytostí, podstatou! Takovou moc má náš Bůh. Takovou moc má Kristův kříž. Takový je náš Bůh v Kristu Ježíši. Takovému Bohu uvěřil Abraham.

A jaká byla jeho víra? Měla naději, tam, kde žádná naděje nebyla! To není víra z tohoto světa. Není a nemůže být z člověka. Vždyť člověk patří pevně tomuto světu. Abraham věděl, že je stoletý stařec a že Sáře ustal ženský cyklus. Bylo nemožné, aby zplodili potomka. Ale náš Bůh je nadpřirozený. Nad stvořením stojící a nekonečně vyvýšený. Podívejte se na projevy Jeho moci. Když autor listu Židům píše o spasitelné víře, vidíme dobře její nadpřirozený původ.

  • Žd 11, 32-38  Mám ještě pokračovat? Vždyť by mi nestačil čas, kdybych měl vypravovat o Gedeónovi, Barákovi, Samsonovi, Jeftovi, Davidovi, Samuelovi a prorocích, kteří svou vírou dobývali království, uskutečňovali Boží spravedlnost, dosáhli toho, co jim bylo zaslíbeno; zavírali tlamy lvům, krotili plameny ohně, unikali ostří meče, v slabosti nabývali síly, vedli si hrdinsky v boji, zaháněli na útěk vojska cizinců; ženám se jejich mrtví vraceli vzkříšení. Jiní byli mučeni a odmítli se zachránit, protože chtěli dosáhnout něčeho lepšího, totiž vzkříšení. Jiní zakusili výsměch a bičování, ba i okovy a žalář. Byli kamenováni, mučeni, řezáni pilou, umírali pod ostřím meče. Chodili v ovčích a kozích kůžích, trpěli nouzi, zakoušeli útisk a soužení. Svět jich nebyl hoden, bloudili po pouštích a horách, skrývali se v jeskyních a roklinách země.

To Bůh povolal všechny tyto muže a ženy víry. To Bůh jednal skrze ně a v jejich životech. To Bůh dobýval království, uskutečňoval svou spravedlnost, zavíral tlamy lvům i drakům. Krotil oheň, dával sílu slabým a statečnost ustrašeným. To Bůh posílal mrtvé zpět k ženám, a dával víru a sílu svým dětem, aby vydrželi výsměch, žalář i nejhorší způsoby mučení a utrpení! A milovaní, činil tak v životech úplně stejných, obyčejných a slabých lidí, jako jsme my.

Taková víra vzdává Bohu čest a Abraham spolu s dalšími vzdali Bohu čest. Takovou víru Bůh dává. Je taková naše víra? Máme naději tam, kde není? Vidíme hřích, mocnosti temnoty, utrpení, soužení i smrt jako poražené nepřátele? Bezmocné, bezzubé, odhalené a ubohé, protože s námi je Bůh? Vidíte to tak? Kdo, nebo co je proti nám? Kdo nás odloučí od lásky Boží v Kristu? Nikdo a nic.

Bůh nakonec svou moc prokázal činem činů. Životem, smrtí a vzkříšením svého Syna.

  • Efezským 1:20  Sílu svého mocného působení prokázal přece na Kristu: Vzkřísil ho z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích,

Kdo je Boží Syn? Podívejme se na reka, který je Beránkem i Lvem Z Judy zároveň. Poslední bod kázáním o Bohatýru z nebes.

 

III. Bohatýr zajišťující spásu

Abraham uvěřil Bohu, že je mocen učinit, co zaslíbil a bylo mu to přičteno za spravedlnost. A Pavel píše, že toto vše bylo zapsáno. V Písmu máme vše zaznamenáno. Ano, nebylo to sepsáno jen pro něj, nýbrž i pro nás. Pavel píše.

  • Římanům 4:22-25  Proto mu to `bylo počítáno za spravedlnost´. To, že mu to `bylo počítáno´, nebylo napsáno jen kvůli němu, nýbrž také kvůli nám, jimž má být započteno, že věříme v toho, který vzkřísil z mrtvých, Ježíše, našeho Pána, jenž byl vydán pro naše přestoupení a vzkříšen pro naše ospravedlnění.

Bůh nám započítává naši víru v dílo Ježíše Krista jako spravedlnost. Jsme spravedliví  jenom v Kristu, pouze díky Kristu a pouze pro Krista. Pán Ježíš byl obětován pro naše hříchy, abychom nezemřeli a vstal z mrtvých pro naše ospravedlnění, abychom mohli v Něm věčně žít. Odvěký Boží záměr se naplnil na kříži Golgoty. Nebyla to naše láska, naše poslušnost, naše odvaha. Ale Pána Ježíše Krista. To On je ten Bohatýr zajišťující spásu.

 Zkuste si odhadnout, kolik hříchů již zatížilo a ještě zatíží naše životy. Jeden jediný má zhoubnou moc odříznout člověka navěky od Boha. Čemu tedy Ježíš na kříži čelil? Jak moc to bylo strašlivé? Nekonečně zlé, nekonečně zhoubné a odporné, nekonečně smrtící. Pro náš hřích pil kalich Božího hněvu! Kdo by z něho chtěl pít? Vy, nebo já? A s jakou silou to dopadlo na Božího Syna? Vždyť On je svatý, bez vady a poskvrny, hřích je Mu odporný. Až tyto věci pochopíme, potom budeme znát, kdo je Bůh Ježíš Kristus a společně se žalmistou řekneme: „Jsme plni hříchu…

  • Ale u tebe (Bože) je odpuštění; tak vzbuzuješ bázeň. Žalmy 130:4  

odkazy: Gn 15, 1-6; Ef 1, 20; 2, 1-2; Žd 11, 32-38; Ž 130, 4;

 

Aplikace

Naše víra je nadpřirozený Boží dar. Pokud patříte Bohu, potom můžete v každé situaci důvěřovat bez pochyb Bohu. Ničeho se nebojte milovaní.

Spousta lidí dnes řekne, že se ve svých životech dodržují desatero. Je to moderní, mluví o tom herci i jiní. Dodržují ho i křesťané. Ukažte jim, co činí. A pro koho je zákon, že je pro bezbožné a oni tím vlastně usvědčují sami sebe. Dáváte tím milost.

Naše zvěstování bude jiné. Řeknu člověku, že nemá jinou šanci, že nezáleží na něm a jeho úsilí, ale na Boží milosti. Jsem přesvědčen, že to stoprocentně povede k pravé bázni Boží u člověka, který patří Bohu.

Člověka, který si vytvořil vlastní zákon, vlastní spravedlnost podle svého padlého svědomí můžete také vést k poznání, jak je to nedostačující před Bohem. Řekněte mu, jaký je jediný skutek, který chce Bůh. Věřit evangeliu, věřit v Krista!

Osnova kázání