Milost je mocnější II, Chlubíme se Kristem! (Ř 5,16-17)

Nestydím se za evangelium: je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro Řeka. Vždyť se v něm zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; stojí přece psáno: `Spravedlivý z víry bude živ.´ Římanům 1:16-17

Pavel Borovanský, Ústí nad Labem, 29. září 2019

 

I. Úvod

Pokoj vám a milost milovaní bratři a milované sestry! Dnes je 29. 9 2019. Den, jako každý jiný. Neděle jako každá jiná. Ale včera 28. září byl státní svátek. Den České státnosti. Den, kdy měl být údajně zavražděn kníže Václav. Kníže, kterého ŘKC prohlásila za svatého. A to v rozporu s učením Písma, Božího slova, které označuje za svatého v Kristu každého křesťana.

Včera na všech stanicích Českého rozhlasu se mluvilo o Svatém Václavu. A už den před tím jsem viděl v televizi průvody tzv. „duchovenstva“ ŘKC, ačkoli Písmo nic jako „duchovenstvo“ nezná, jen všeobecné kněžství věřících. ŘKC kněží ve vyzdobených ornátech přenášeli na zdobené podušce lebku se zlatou korunou. Musel jsem se pousmát, jak ďábel zjevuje sám sebe i když to asi není jeho cíl. Byla to taková veřejná korunovace smrti, dalo by se říci. Klanění se mrtvým, rozpadajícím se ostatkům a silám zhouby, které za tím stojí. 

A přitom jsem včera četl v titulcích, že historikové nejsou jednotní ani v základním názoru, zda Václav vůbec žil. Jeden z nich, skeptický k osobě údajného českého knížete napsal zajímavý postřeh. Poukázal na zajímavý fakt, že jméno bratrovraha Boleslav, je to samé jméno, jako Václav, jen je v polské podobě. Boleslav i Václav znamenají totéž, jde o stejné jméno. Znamená více slávy, ve staročeštině Wjenceslav a v polštině Boleslav. V těch dobách byl význam jména pro rodiče zásadní a dvěma svým synům by jen těžko dali jméno významově shodné. Věřilo se totiž, že význam jména určuje do velké míry charakter jeho nositele.

Každopádně veřejnoprávní sdělovací prostředky jsou plné katolického bludaření a modlářství, které se před očima českého národa vydává za evangelium! Není až tak podstatné, zda Václav existoval a byl skutečně zavražděn svým bratrem, nebo kýmkoli jiným. Osobně bych se nedivil, kdyby se zjistilo, že Václav vůbec neexistoval. Ale chci zde prohlásit jednu důležitou věc. Kdyby se ŘKC pevně a neochvějně držela pravdy, Božího slova, Písma, což se neděje již mnoho staletí. Neměl bych dnešní úvod pro kázání evangelia Ježíše Krista. Je nad míru důležité držet se pravdy. Písmo říká o první církvi, že vytrvale naslouchala učení apoštolů Sk 2, 42. A Pavel píše Timoteovi.

  • 2 Timoteovi 2:2  a co jsi ode mne slyšel před mnoha svědky, svěř to věrným lidem, kteří budou schopni učit zase jiné.

Vyučit se, zachovat čistotu učení a předat ji dalším věrným lidem. V minulém kázání jsme si ukázali, že síla milosti, je víc, než zhoubná síla hříchu. A dnes bych v tom chtěl z Boží milosti pokračovat. Budeme společně v Ř 5, 16-17. Zde stojí:

 

Ř 5, 16-17  A s darem milosti tomu není jako s následky toho, že jeden zhřešil. Soud nad jedním proviněním vedl k odsouzení, kdežto milost po mnohých proviněních vede k ospravedlnění. Jestliže proviněním Adamovým smrt se zmocnila vlády skrze jednoho člověka, tím spíše ti, kteří přijímají hojnost milosti a darované spravedlnosti, budou vládnout v životě věčném skrze jednoho jediného, Ježíše Krista.

Odkazy: Sk 2, 42; 2 Tm 2, 2;

 

II. Dva protějšky, dva zástupci, dva naprosté protiklady

A. Dva zástupci lidského rodu před Bohem

Apoštol Pavel z Tarsu hned v úvodu verše šestnáct říká tato slova: „A s darem milosti tomu není jako s následky toho, že jeden zhřešil. Soud nad jedním proviněním vedl k odsouzení, kdežto milost po mnohých proviněních vede k ospravedlnění.“

Je to paralelní verš k verši předchozímu, patnáctému. Verš, který má zdůraznit důležitou pravdu Písma. Proto Pavel v šestnáctém verši říká tu samou pravdu, jen trochu jinými slovy. V římském světě, ale i v orientální kultuře blízkého východu pokud chtěl řečník, nebo pisatel zdůraznit důležitý argument, nebo pravdu použil tento způsob. A v Pavlových argumentacích to vidíme často. Nejen v listu Římanům. Přečteme si oba verše naráz.

  • Římanům 5:15-16  S milostí tomu však není tak jako s proviněním. Proviněním toho jediného, totiž Adama, mnozí propadli smrti; oč spíše zahrnula mnohé Boží milost, milost darovaná v jediném člověku, Ježíši Kristu. A s darem milosti tomu není jako s následky toho, že jeden zhřešil. Soud nad jedním proviněním vedl k odsouzení, kdežto milost po mnohých proviněních vede k ospravedlnění.

Vidíte, jde o vyjádření a tím zdůraznění stejné pravdy a její podstaty, jen trochu jinými slovy.

Jaká je ta pravda, co za informaci, nebo informace nám zde Pavel předkládá?

  1. Především zdůrazňuje stav člověka. Stav, ve kterém se lidstvo před Bohem nachází. Proviněním Adama svět propadl zhoubě a smrti. Ale je zde Boží milost! Milost, kterou Bůh dává prostřednictvím jednoho člověka, Ježíše Krista! Takže je zde veliký, hrozný a zhoubu přinášející problém. Ale je zde také nádherné, láskyplné řešení Boží milosti, spravedlnost v v jediném činu jediného Krista!
  2. Sděluje velmi důležitou informaci, že celé lidstvo je před Bohem zastoupené jen ve dvou lidech. Ve dvou mužích. V Adamovi a v Ježíši Kristu. V tom prvním všichni lidé, kteří se narodili a narodí, zhřešili Ř 5, 12. Adam nás jako praotec všech lidí zastupoval před Bohem a jediným svým činem neposlušnosti, jediným hříchem, přinesl odsouzení nám všem, protože zvrátil přirozenost všech svých potomků do otroctví vzpoury, neposlušnosti a hříchu! Ve druhém „Adamovi“, V Kristu lze vírou zemřít první přirozenosti a narodit se z Boha, narodit se do Krista. Jediný čin Kristovi poslušnosti zastoupí všechny, kdo v Něho věří před Bohem. Jeho spravedlnost je jim vírou přičtena. Ř 1, 16-17. Dva zástupci lidského rodu. Každý člověk musí dobře zvážit, kdo před Bohem zastupuje právě jeho!
  3. Pavel nám také sděluje pravdu o tom, že ve stvoření se odehrává duchovní válka, zápas. Stojí zde proti sobě dvě mocné, velmi mocné síly! Síla hříchu, kdy jeden čin jediného muže uvrhl do prokletí všechny jeho potomky a celé stvoření! A proti ní je zde síla Boží milosti, kdy jediný čin jediného spravedlivého Krista přináší ospravedlnění po nespočtu provinění, a to naprosto každému, kdo je povolán, aby věřil.
  4. Ale nebojte se, nejde o rovnocenné síly. To je další informace od Pavla. Ta první je velmi mocná, nic ze stvoření, nic z přirozeného ji neporazí. Ale tato síla má svůj původ ve stvoření a v jeho vzpouře. Nejdříve stvořená bytost ďábel, potom stvořená bytost člověk Adam.  Ale ta druhá moc je silnější, protože je od Boha a je Boží. Tedy nadpřirozená! Má svůj původ v Bohu a v Jeho milujícím charakteru. K tomu se dostaneme nyní. Rozebereme si původ i působení obou sil. Nejdříve moc hříchu.

B. Hřích má velice zhoubnou moc!

Soud nad jedním proviněním vedl k odsouzení a k smrti! To říká Boží slovo v Ř 5, 15-16. A dokonce to vedlo k odsouzení a ke smrti nejen u Adama Evy, ale i u všech jejich potomků. Jeden čin jediného muže vedl k naprosté zhoubě, k naprosté převrácenosti všech lidí. Miliardy všech lidí byly a jsou zastoupeny prvním Adamem a zhouba pohltila je všechny ještě dříve, než spatřili světlo světa. Dříve, než se narodili. Kdo by si pomyslel, že je něco takového možné? Vidíme opravdu do hloubky, jak strašlivá je zhoubná síla hříchu. Jednoho jediného? Ukazuje nám Bůh v Písmu i jinde, jak je hřích, jeden jediný hřích smrtící a zkázu přinášející? Vidíme i jinde ten princip, kdy hřích jednoho člověka dopadá na další lidi? Ano. v Písmu je mnoho příkladů. 

Například Kórach a všichni, kdo byli s ním, se propadli do podsvětí i s celým svým majetkem. Nu 16. kapitola. Nebo když David dal sečíst Izrael i Judu. Poslechněte, co Bůh říká potom Davidovi.

  • 2 Samuelova 24:10-13  Ale potom měl David výčitky svědomí, že dal lid sečíst. David volal k Hospodinu: "Velmi jsem zhřešil, že jsem to učinil. Nyní, Hospodine, sejmi prosím ze svého služebníka vinu; počínal jsem si jako velký pomatenec." Ráno, když David vstal, stalo se slovo Hospodinovo k proroku Gádovi, Davidovu vidoucímu: "Jdi a promluv k Davidovi: Toto praví Hospodin: Předkládám ti trojí; jedno z toho si vyber a tak s tebou naložím." Gád přišel k Davidovi a oznámil mu: "Má na tebe dolehnout sedm let hladu v tvé zemi? Nebo chceš tři měsíce utíkat před svými protivníky, kteří tě budou pronásledovat? Anebo má řádit ve tvé zemi po tři dny mor? Nuže tedy rozvaž, co mám vyřídit tomu, který mě poslal."

Sedm let hladu, tři měsíce pronásledování, tři dny moru v zemi. Ve všech případech by Davidův hřích dopadl i na celé království. Každý náš hřích, i jeden jediný má zhoubný dopad na lidi kolem nás. Naše rodiny i celou pospolitost! Takový je hřích ze své podstaty. Nesmírně jedovatý, nesmírně smrtící. Měli bychom od něho utíkat, jak jen to jde. Umrtvovat ho, jak jen to jde. Bojovat proti němu všemi prostředky.

Navíc musíme neustále trvat na tom, že první Adam je podle Písma naším patriarchou, praotcem všech lidí. Zástupcem před Bohem a tím předobrazem Krista. A svým jediným hříchem, neposlušností přinesl proto odsouzení všem svým potomkům.  A Pavel odkazuje k Adamovi a argumentuje jeho selháním, aby nám ukázal, že jediným selháním jednoho člověka přišel hřích, také smrt a odsouzení a zasáhli všechny, kdo se narodili v prvním Adamovi.

 Potom je naprosto logické, že poslušností druhého Adama, Krista jsou zachráněni všichni, kdo věří. Všichni, kdo se z Krista a v Kristu narodili z Boha. Je to naprosto logické, naprosto přirozené a není jediného důvodu se nad tím pohoršovat. To je čisté evangelium. První Adam přišel a padl, druhý přišel a zvítězil. Všichni v prvním Adamovi navěky zemřou, všichni v Kristu budou žít navěky. Nyní pojďme prozkoumat druhou, mocnější sílu. Milost Boží.

C. Milost je mocnější!

Čisté evangelium nás vede v našem textu k poznání, že hřích je mocný, ale mocnější je milost v Kristu Ježíši. S darem milosti tomu není jako s následky toho, že jeden zhřešil. Soud nad jedním proviněním vedl k odsouzení, kdežto milost po mnoha proviněních vede k ospravedlnění.

A  ve verši 15 Pavel píše podobně:  S milostí tomu však není tak jako s proviněním. Proviněním toho jediného, totiž Adama, mnozí propadli smrti; oč spíše zahrnula mnohé Boží milost, milost darovaná v jediném člověku, Ježíši Kristu.

S milostí je to jiné! Milost je jiná, je mocnější. Jestliže proviněním jediného člověka, mnozí propadli smrti, tím spíše zahrne mnohé Boží milost v Kristu, píše Pavel.

První rovina, ve které můžeme vidět, že s milostí je to jiné, než s proviněním je kvalitativní. Tato rovina rozděluje lidi na dva tábory. A určuje těmto dvěma táborům odlišné způsob života i cíle. Vinou jednoho provinění jednoho člověka všichni lidé propadli hříchu a hřeší. To jsou ti první mnozí. Všichni propadli smrti a spěli tedy k věčnému odsouzení a oddělení od Boha a tím od věčného života. Druhá skupina vzešlá z té první, to jsou ti mnozí zahrnutí milostí Boží.  Tedy všichni v Kristu. Jsou vytrženi a zachráněni ze zhouby a spějí k životu věčnému. K věčné radosti. Jde o naprosto protikladný způsob života i cíl.

Druhá rovina odlišnosti jednoho provinění a jedné poslušnosti je kvantitativní. Jedna neposlušnost jednoho člověka zasáhla všechny jeho potomky, celé lidstvo! Všichni lidé propadli odsouzení pro jediný čin neposlušnosti. Jeden čin stačil. To je pravda! Taková zhouba! Nikdo z lidí k tomu nemohl a nemůže nic podotknout, nic učinit a žádným způsobem není v moci člověka ani celého stvoření to zvrátit. Opravdu veliká síla jediného hříchu Adama!

Ale naproti tomu jeden čin jednoho spravedlivého Krista kříž navždy a jednou provždy ospravedlnil všechny Boží děti, navzdory tisícům hříchů jednoho každého z nich! Představte si zástupy v nebi. Jsou a budou nespočetné. Jan říká v knize Zjevení:

  • Zjevení Janovo 7:9  Potom jsem viděl, hle, tak veliký zástup, že by ho nikdo nedokázal sečíst, ze všech ras, kmenů, národů a jazyků, jak stojí před trůnem a před tváří Beránkovou, oblečeni v bílé roucho, palmové ratolesti v rukou.

Nikdo z lidí, nikdo z andělů nesečte ten zástup, praví apoštol Jan. Je nespočetný. Ze všech ras, kmenů, národů a jazyků, co kdy byly pod nebem. Každý jeden z nich je omilostněný hříšník! Z každého z nich bylo sejmuto břemeno ne jednoho, ale mnoha provinění, to píše apoštol Pavel. A tak si vynásobte to množství toho nebeského zástupu, kterého se nelze dopočítat, vynásobte ho mnoha proviněními každého jedince v tom zástupu. To nelze.

Jeden spravedlivý čin, jednoho spravedlivého člověka Ježíše Krista má moc očistit každého jedince v nespočitatelném zástupu. A to od mnohých provinění, které daný jedinec spáchal! To je naprosto ohromující, šokující.

A třetí rovina, ve které se provinění a milost, dar milosti a následky hříchu naprosto liší je původ. Provinění, vzpoura a hřích mají svůj zdroj ve stvoření. Přestože Bůh vše předzvěděl a naplánoval, provinění hřích a vzpoura nemají a nemohou mít nikdy svůj původ v Bohu. Bůh je dobrý, není v něm proměny, ani střídání světla a tmy Jk 1, 17. Jakub také píše už ve verši 13:

Jakubův 1:13  Kdo prochází zkouškou, ať neříká, že ho pokouší Pán. Bůh nemůže být pokoušen ke zlému a sám také nikoho nepokouší.

S milostí je tomu opravdu jinak. Milost je mocnější, než zhoubná síla hříchu. Když jediný hřích zmařil vše, celé tvorstvo, nenašla se a nenajde se v celém stvoření síla, která by zvrátila hrozné důsledky jediného Adamova provinění. Moc hříchu stojí tedy nad mocí stvoření.

Když ale nyní vládne Boží milost díky kříži Ježíše, nejen že v celém stvoření se nenajde síla schopná milost porazit. Ale ani moc hříchu stojící a panující nad stvořením, nemá pražádnou šanci vyrvat Boží děti z náruče Boží milosti! A to ani přesto, že jako křesťané a Boží děti dál někdy hřešíme. Pavel má pravdu:

  • Ř 5, 16  s darem milosti tomu není jako s následky toho, že jeden zhřešil. Soud nad jedním proviněním vedl k odsouzení, kdežto milost po mnohých proviněních vede k ospravedlnění.

Odkazy: Ř 5, 15; 5, 12; 1, 16-17; Nu 16 kap.; 2 S 24, 10-13; ZJ 7, 9; Jk 1, 13; 1, 17;

 

III. Hojnost milosti, a darované spravedlnosti!

A. Boží milost je nezasloužený dar

Pavel pokračuje slovy verše sedmnáct:

  • Ř 5, 17  Jestliže proviněním Adamovým smrt se zmocnila vlády skrze jednoho člověka, tím spíše ti, kteří přijímají hojnost milosti a darované spravedlnosti, budou vládnout v životě věčném skrze jednoho jediného, Ježíše Krista.

Znovu zdůraznil fakt, že vinou Adama se vlády nad člověkem i celým stvořením zmocnila smrt. Ale dělá to jen proto, aby vyvýšil Boží milost v evangeliu Ježíše Krista. Pavlovým cílem není zdeptat římské ani žádné jiné křesťany tím, že neustále bude opakovat pravdu o bídném a žalostném stavu člověka, ze kterého nemá člověk sám v sobě žádné východisko.

Pavel jen probírá evangelium Ježíše Krista ze všech úhlů. Ze všech stran a ve všech rovinách. Znovu a znovu ho bere a studuje, aby ho předložil a vyvýšil v srdci všech křesťanů! Vede nás jako průvodce a ukazuje nám celou nádhernou stavbu evangelia. Celý ten překrásný a přepevný hrad, který nelze dobýt. Ukazuje nám hrad zvenčí kolem dokola. Z pohledu odspoda i z nadhledu. Ukazuje nám vnitřní prostor i podzemí hradu.  Všechny zákoutí, sály, místnosti, stavební sloh. Každou chodbu i veškeré zařízení. On se přeci za evangelium nestydí. Ba právě naopak, jeho jedinou chloubou je evangelium a Ježíš Kristus. Jsme znovu ve vrcholu celého listu, v první kapitole ve verších 16-17.

Tím, že Pavel znovu staví čtenářům svého dopisu před oči zoufalý a bezvýchodný stav lidí, chce ještě více vyvýšit a znovu odhalit krásu, dobrotu a štědrost Boží milosti. Chce, abychom všichni naprosto neomylně znali a chápali, že milost je skutečně něčím naprosto abstraktním ve světě vlády hříchu. Nepatří do něj. Nenajdete jí tu nikde. Je nadpřirozená tomuto světu! Boží milost je něčím, co naprosto nezasluhujeme! Je naprosto nejvzdálenější, nejprotikladnější, nejrozporuplnější skutečností, která může člověka potkat. A to právě v porovnání se skutečným stavem člověka.

Proto Pavel znovu a znovu zjevuje bídu Adama a jeho potomků, aby v tom nejzářivějším světle ukázal hloubku, šířku, délku, výšku Boží milosti. Aby ukázal, že Boží milost stojí nade vším a je naprosto nezasloužená! Boží milost je ten největší zázrak, který Bůh koná! Boží milost je dar! Milost nemůže být nic jiného, než nezasloužený dar. Pokud bychom si zasloužili milost, nebyla by milostí ani darem, ale mzdou. Nad darem nemá nikdo z příjemců autoritu. Na dar nemá nikdo žádné právo. Nikdo nemůže přikázat komukoli, dej mi dar a silou si ho vydobýt! Úspěšné násilí rodí kořist a ne dar.

B. Boží dary jsou hojné!

Ale z verše sedmnáct, se nedovídáme jen to, že dar Boží milosti je něco naprosto nadpřirozeného, co není z tohoto světa a co si absolutně nezasluhujeme. Dozvídáme se další nádhernou skutečnost. Boží milost je hojná. Boží obdarování znamená hojné obdarování.

Hojnost má synonyma nadbytek, bohatství, plnost, prosperita. Znamená to neskonale více, než naplnění potřeb. Je to stav, kdy je něčeho velké, obrovské, nespočetné množství. Vzpomeňte na nespočetné zástupy před Božím trůnem. Ano v nebi bude hojné množství vykoupených lidí, chválících a velebících Boha. Bůh nám tedy svůj dar dává v nepřeberném množství. Dává ho v hojnosti. Tím dárcem i vládcem nad milostí i nad hojností milosti je nakonec sám Pán Ježíš Kristus. Apoštol Jan píše:

  • Jan 1:16  Z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí.

Nikdo z křesťanů tedy nemůže a ani nebude moci prohlásit: „ V mém životě je nedostatek Boží milosti!“ Nikdo se na to nevymluví. To je prostě hloupost a není to pravda. Pamatujme také na apoštola Petra, který řekl, že máme vše, co potřebujeme ke zbožnému životu. 2 Pt 1, 3.

Pokud máme ve svých životech tuto plnost Boží milosti, nemělo by se nám stávat, že ji nebudeme mít pro druhé lidi kolem nás. Zvláště to potom platí o našich rodinách a blízkých a samozřejmě o rodině víry na prvním místě.

Bůh je dobrý. Je dokonale dobrým dárcem a neopomene svůj lid, ani žádného človíčka v něm zaopatřit nadmíru skvěle a dokonale. Apoštol Jakub říká, že každý dobrý dar je od Boha od nebeského Otce. Jk 1, 17

Spolu s milostí je nám darována také spravedlnost z víry v Ježíše Krista a Jeho dílo. A i té máme dostatek a plnost.  Bohatě stačí k tomu, abychom mohli stanout už nyní, kdykoli a navěky před tváří Boží. Když Pavel mluví o této Boží štědrosti, o hojnosti s jakou Bůh obdarovává ty, které miluje, nepřísluší nám a nemůžeme ani dělat nic jiného, než být v prvním okamžiku v němém úžasu, aby hned v zápětí vytryskla z našich srdcí touha po Bohu v Kristu, spolu s nekončícím, mohutným proudem chval a díkuvzdání! Vždyť je psáno, že…

  • 1 Korintským 2:9  Ale jak je psáno: `Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.´

Takový dárce je Bůh, k těm, které si zamiloval před stvořením světa. To má Pavel na mysli, když mluví o hojnosti milosti a spravedlnosti od Boha.

C. Dar se radostně přijímá! Přijmout milost znamená věřit evangeliu!

 Ale říká tam, jednu důležitou podmínku. Tato hojnost je pro ty, kdo ji přijímají! Kdo může přijmout hojnost Boží milosti a spravedlnosti? Odpověď je milost i darovanou spravedlnost může přijmout jen ten, kdo plně chápe, že potřebuje obojí. Dar milosti i spravedlnosti.

Ale je tu jeden problém. A ten je ve čtrnáctém verši. Smrt zasáhla všechny, Protože v Adamovi všichni zhřešili. Také v Ef 2, 1 čteme o smrti, která všechny postihla. Je tam naspáno, že dokonce i my křesťané jsme byli pro Boží věci a před Bohem mrtvi pro své viny a hříchy. Byli jsme mrtvi Bohu. Může mrtvola přijmout dar?  Ne, v žádném případě. Také nikdo tedy nemůže obdarovat mrtvého.

Jak tedy může mrtvola splnit podmínku v sedmnáctém verši a přijmout radostně od Boha hojnost milosti a darované spravedlnosti? Odpoví nám Janovo evangelium. Když Nikodém přichází v noci za Ježíšem, slyší známá slova.

  • Jan 3:3-7  Ježíš mu odpověděl: "Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží." Nikodém mu řekl: "Jak se může člověk narodit, když už je starý? Nemůže přece vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit." Ježíš odpověděl: "Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího. Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch. Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu.

Nelze přijmout nezasloužený dar Boží milosti a spravedlnosti, pokud se nenarodíme podruhé a to z Božího Ducha. Pán Ježíš říká, že se musíme narodit z vůle Božího Ducha. Tak jako se tělo rodí z vůle těla. Tělesní rodiče se rozhodnou a počnou dítě, to se potom ve stanovený čas narodí.

Bůh, který je Duch, se rozhodne, a ve stanovený čas se narodí Boží dítě. A Písmo nám říká, kdy se o nás Bůh rozhodl, abychom se znovu narodili. V Kristu se před stvořením světa rozhodl, že až přijde čas, narodíme se z Boha. Ef 2, 3-5.

Platí tedy následující:

Za prvé, zcela evidentně se úplně všichni rodíme v prvním Adamovi. Všichni jsme v něm zhřešili Ř 5, 14. A dál v něm jako otroci hříchu hřešíme. Protože Písmo praví, kdo hřeší, je otrokem hříchu! J 8, 34

Za druhé, zcela evidentně milost a spravedlnost zahrne jen ty, kteří ji přijímají. To je nezbytná podmínka.

Za třetí, zcela evidentně je zde skupina lidí, původně patřící do skupiny duchovních mrtvol a otroků hříchu. Kteří se z Boží vůle, nikoli ze své mrtvé vůle, bez jakékoli své zásluhy a přičinění, narodili z Boha a Jeho vůle v Kristu, protože mrtvola je mrtvola a nemá žádnou vůli, ani přičinění!

To je jasné rozdělení, které je naprosto zjevné v Ř 5, 15. Dobře poslouchejte.

  • Římanům 5:15  S milostí tomu však není tak jako s proviněním. Proviněním toho jediného, totiž Adama, mnozí propadli smrti; oč spíše zahrnula mnohé Boží milost, milost darovaná v jediném člověku, Ježíši Kristu.

To je svrchované Boží vyvolení milí bratři a sestry. Nelze namítnout nic proti tomu, že první mnozí, znamená, úplně všichni lidé. A protože Bůh si v Kristu před stvořením světa vyvolil ty své, které si zamiloval a v daný čas vykoupil krví vlastního Syna (Sk 20, 28) platí, že z první skupiny povstává z Boží vůle ta druhá. Jdeme k poslednímu bodu kázání, z verše 17. Jdeme k závěru.

Odkazy: J 1, 16; 2 Pt 1, 3; Jk 1, 17; 1 K 2, 9; Ef 2, 1; 2, 3-5; J 3, 3-7; Ř 5, 14; J 8, 34; Sk 20, 28;

 

IV. Otrok špinavé bídy versus spoluvládce v Kristu!

  • Ř 5, 17  Jestliže proviněním Adamovým smrt se zmocnila vlády skrze jednoho člověka, tím spíše ti, kteří přijímají hojnost milosti a darované spravedlnosti, budou vládnout v životě věčném skrze jednoho jediného, Ježíše Krista.

Pavel nastoluje znovu a znovu to samé téma. Bída člověka, versus Boží sláva a milost. Pavel podobně opakuje, zdůrazňuje a zesiluje svou argumentaci i v jiných svých listech. Ale myslím, že nikde to nedělá s takovou vášní, zápalem a tak silně, jako v listu Římanům. Jediný čin prvního Adama opět a opět v protikladu s jediným činem druhého Adama Krista. Pavel ukazuje na důležitost a vážnost všeho, co říká. A to ve vztahu ke každému věřícímu, ale i ve vztahu k celé církvi. Pro jednotlivce by se dala důležitost, vážnost pravdivosti a čistoty evangelia vyjádřit citací Písma z…

  • 2 Timoteovi 2:1-2  A ty, můj synu, buď silný milostí Krista Ježíše,   a co jsi ode mne slyšel před mnoha svědky, svěř to věrným lidem, kteří budou schopni učit zase jiné.

Pavel to říká v kontextu tvrdé vojenské služby, kdy voják chce obstát před velitelem a zvítězit. V kontextu těžké práce rolníka na poli, kdy rolník navzdory prokletí celé země chce z půdy vytěžit dobrou úrodu. A nakonec v kontextu usilovného, neustávajícího a vytrvalého tréninku sportovce, který chce vítězit.  Ve všech příkladech jde o životní nezbytnost.

Ve vztahu k celé Kristově církvi bychom si mohli pomoci tímto výrokem Písma:

  • 1 Tesalonickým 5:19-22  Plamen Ducha nezhášejte, prorockými dary nepohrdejte. Všecko zkoumejte, dobrého se držte; zlého se chraňte v každé podobě.

 Kontext je jasný. Neznalost pravdy, nebo dokonce nečistota učení a bludy zhášejí v církvi Ducha svatého! A tak nás Pavel ze všech stran a úhlů, zas a zas vede k hlubokému poznání a pochopení pravdy evangelia. I k poznání toho, že znát ji a chápat ji, je pro nás stejně životně nezbytné a nutné, jako tvrdá věrná služba pro vojáka. Jako tvrdá, nepřestávající práce pro rolníka. Jako usilovný, vytrvalý trénink pro sportovce. Proto i ve verši sedmnáctém vidíme opět několik pravdivých rovin.  Shodných a ucelených s pravdami celé páté kapitoly i celého listu.

První rovina. Smrt se opravdu zmocnila vlády nad každým člověkem jediným hříchem Adama. Každý člověk se rodí Pod mocí smrti, jako otrok hříchu!

Druhá rovina. Jediný čin spravedlnosti, Kristův kříž, zahrnul do své milosti a vírou přičtené spravedlnosti každého člověka v Kristu. Každého znovuzrozeného křesťana, který vírou přijímá hojnost milosti a přičtené spravedlnosti. Takový člověk má a bude mít podíl na Boží slávě a vládě!

Třetí rovina. Kdo přijímá Boží milost a darovanou spravedlnost má již nyní věčný život a věčnou radost v Boží náruči a přítomnosti!

Pavel si uvědomuje vážnost evangelia, jeho drahocennost a jeho exkluzivitu. Proto v páté kapitole velmi silně a mohli bychom říci i extrémně zdůrazňuje neustále a znovu tytéž věci, z mnoha stran, v mnoha barvách a tóninách. Chce, abychom tomu stejně dobře rozuměli i my.  Jako tomu učil Římské věřící, tak tomu učí i nás dnes. Chce, abychom dobře chápali, že není jedno, v jakém Adamovi jsme. Zda v prvním, či v druhém! To je evangelium Boží. To je naše jediná, skutečná chlouba!

Odkazy: 2 Tm 2, 1-2; 1 Ts 5, 19-22;

 

V. Aplikace

Jaké aplikace plynou z dnešního textu. Alespoň jedna už zazněla. Jestliže máme v Kristu hojnost a plnost milosti. Musí se v našich životech tato hojnost milosti projevovat ve vztahu k druhým lidem, zvláště pak v rodině víry. Láska odpouští a  tak přikrývá milostí hřích.

Také je nám jasné, když Pavel znovu a znovu ukazuje na důležitost těch samých pravd, na vzácnost a exkluzivitu evangelia. Že musíme usilovně a vytrvale pracovat na poznávání evangelia. Nebudeme-li ho dobře znát, nebudeme ho ani dobře zvěstovat.

Z textu plyne nejenom touha a vytrvalost v poznávání evangelia, ale také odvaha nazývat věci pravými jmény. Nezastírat lidem části pravdy, protože jsou kontroverzní, pohoršují a těžce se hříšníkovi poslouchají.

Čistotu pravdy evangelia mám jako křesťan povinnost nejen poznávat a zvěstovat, ale musím ji střežit, bránit ve svém životě, i v životě sboru a celé církve, přesně v tomto pořadí. Uvědoměním si vzácnosti Boží milosti, musí růst má vděčnost i láska k Bohu v praktickém životě a skutcích.

Amen!

Osnova kázání