Milost je větší III. (Ř 5,18-21)

V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy. (1 Janův 4:10)

Pavel Borovanský, Ústí nad Labem, 3. listopadu 2019

I. Úvod

Pokoj vám a milost! Venku je krásný podzim. Hraje všemi barvami, až oči přecházejí. Příroda skvostně vypráví o svém Stvořiteli. O Jeho dobrotě, dokonalosti a moudrosti. Ve stvoření se odráží dokonalost Tvůrce. Vidíme v tom, jak dobře celé stvoření funguje, jaká je v tom harmonie a soulad. Nic není zbytečné. Nic se neděje pro nic za nic. Na mnoho z těchto nepřehlédnutelných zákonitostí člověk přišel, až když harmonii a soulad ve stvoření porušil.

Boží charakter se odráží nejen ve funkčnosti, ale i v kráse stvoření a podzim mnoho lidí označuje za nejkrásnější roční období. Snad jen jedna věc je na podzimu jakoby vadou na kráse. Je to úbytek slunečního světla. Ale Bůh chyby nedělá. I tuto skutečnost Bůh používá k tomu, abychom Ho ve stvoření poznali. Na slunečním světle i na tom, jak je pro člověka a celé stvoření důležité Bůh ukazuje na jiné světlo. Mnohem potřebnější pro člověka než svit paprsků centrální hvězdy naší soustavy. Hned v úvodu Janova evangelia stojí psáno:

  • Jan 1:1-5 Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.

Sluneční záření je potřebné pro život celého stvoření. Ale je jenom stínem a viditelným vyjádřením pro tento svět neviditelné duchovní skutečnosti. Krista! On je tím slovem na počátku. On je tím Slovem u Boha, On je ten Bůh. Jan svědčí, že život je v Něm, v Kristu. Život je z Něj, z Krista. Kristus je životem, je světlem lidí. On svítí a tma jej nepohltila.

A tak možná na podzim i v zimě pociťujeme nedostatek slunečního světla a vidíme, jaké to má pro nás neblahé důsledky. Dobrý Bůh však nám tím ukazuje na mnohem větší deficit. Na potřebu nejenom tady a teď. Světlo Kristovo je samotné životem lidí. Je nezbytností, kterou potřebujeme nadevšecko. Neovlivňuje jen čas pomíjivosti tohoto bytí. Světlo Krista a to, zda ho máme, či nemáme ovlivňuje čas a věk budoucí. Určuje věčnost a to, kde ji budeme trávit.

Vlivem pádu a hříchu prvních lidí Adama s Evou upadli lidé do moci temnoty. Písmo svědčí, že proto lidé nepřicházejí ke světlu, aby skryly své zlé skutky a tmu vlastních srdcí. Nemilují světlo, ale temnotu J 3, 19. A v tom je hrozný soud, že lidé milují více temnotu než světlo, které bylo na počátku a které přišlo do světa ve vtělení Božího Syna! Od počátku výkladu knihy Římanům mluvíme o zápase světla a temnoty. Vidíme vzpouru a hřích lidských bytostí. Boj, který člověk rozpoutal a vede proti svému Stvořiteli. Je to boj hloupý a marný, ukazuje na pýchu i bláhovost lidských srdcí!  Je na to strašlivý pohled.

Naštěstí ale vidíme velikou Boží dobrotu a milost, kterou dává světu v osobě a dílu svého Syna Ježíše Krista. Vidíme ve strašlivém zápase moc hříchu a moc milosti evangelia Božího. Poznáváme, že síla hříchu je děsivá, vše ničí a zabíjí. Celé stvoření uvrhá do záhuby 2 Pt 1, 4. Ale síla a moc Boží milosti je mnohem, mnohem silnější. Je svrchovaná, prozřetelná a přemáhající zlo takovým způsobem, nad kterým můžeme jen žasnout a velebit Boha. Proto všechno napomáhá k dobrému těm, kdo jsou Bohem milování a povoláni ke spáse navzdory vzteklosti a běsnění všech zmobilizovaných sil temnoty. Budeme o tom mluvit i dnes, v páté kapitole listu Římanům, verše 18-21. Milost je mocnější, než hřích! Pavel končí pátou kapitolu slovy:

Římanům 5:18-21 A tak tedy: Jako jediné provinění přineslo odsouzení všem, tak i jediný čin spravedlnosti přinesl všem ospravedlnění a život. Jako se neposlušností jednoho člověka mnozí stali hříšníky, tak zase poslušností jednoho jediného mnozí se stanou spravedlivými. K tomu navíc přistoupil zákon, aby se provinění rozmohlo. A kde se rozmohl hřích, tam se ještě mnohem více rozhojnila milost, aby tak jako vládl hřích a přinášel smrt, vládla ospravedlněním milost a přinášela věčný život skrze Ježíše Krista, našeho Pána.

II. Zástupně odsouzeni, zástupně ospravedlněni! (V 18-19)

A. Jaký je kořen, taková je ratolest i ovoce

Podívejme se společně na to, jak Pavel zesiluje argumentaci ve druhé polovině páté kapitoly listu Římanům. V první polovině páté kapitoly Pavel ukazuje, že evangelium je naší chloubou. Vypočítává všechno požehnání, které nám v Kristu a v kříži Krista Bůh dává. Jsme ospravedlnění z víry, máme pokoj s Bohem. Je to veliká Boží milost. A to jsme přitom byli nepřátelé Boha. Touto nadějí hřích přemáhající milosti se chlubíme. Nadějí na podíl Boží slávy. Neseme soužení tohoto věku, tíseň, a dokonce i utrpení. Evangelium nám za to stojí. A dokonce stojíme-li pevně ve zkouškách a utrpeních, roste naše vytrvalost a víra. Bůh nám prokazuje svou lásku mocným způsobem. Tím, že Jeho Syn za nás zemřel. V čase, kdy jsme byli bezmocní, bezbožní a netoužili jsme po Něm!

Jestliže nám Bůh takto mocně prokazuje dokonalou lásku tím, že Ježíš za nás zemřel, oč více nás zahrnuje a chrání svou láskou skrze vzkříšení a život svého oslaveného, zmrtvýchvstalého Syna. Tolik první polovina páté kapitoly až do verše 11. Milost je mocnější než hřích.

A od dvanáctého verše potom Pavel vysvětluje, co se stalo s lidstvem, proč potřebujeme být omilostněni. A jakou roli v tom hrají dva muži. Adam a Ježíš Kristus. Skrze jednoho člověka vešel do světa hřích a tím i smrt. Byl to Adam. A od Adama vládne smrt nad všemi lidmi, i nad těmi, kteří zhřešili jinak než Adam. Adam je podle Pavla protějškem toho, který měl teprve přijít. Je protějškem, protipólem Ježíše Krista.

Oba dva muži jsou svou rolí význační. Velmi důležití pro lidstvo i pro každého člověka. A je důležité, ve kterém z nich se duchovně nacházíme. Kdo z nich nás před Bohem zastupuje.

Od dvanáctého verše Pavel mluví o úloze těchto dvou mužů a svou argumentaci neustále opakuje a zesiluje. Tím nám ukazuje, jak nezbytné je poznat a pochopit úlohu dvou mužů. Jednoho na počátku dějin a druhého na konci časů. Skrze jednoho člověka vešel do světa hřích a smrt. Mnozí propadli smrti.  Skrze druhého přichází do světa milost a vládne nad mnohými. Mnozí dojdou této milosti. To čteme v 15. verši. Jde zjevně o dvě velké skupiny lidí. První skupina jsou všichni potomci Adamovi. Tedy všichni lidé, kteří kdy žili. Druhá skupina jsou všichni, kteří se narodili z Boha. Ježíš říká Nikodémovi, že člověk se musí znovu narodit. Z vody a z Ducha. J 3, 7

Je to důležité, čí jsme ratolesti. Jestli Adama, nebo Pána Ježíše. Jaký máme kořen. Je-li špatný, je i ratolest špatná. Je-li dobrý kořen, ratolest také. V Adamovi se rodíme všichni, přirozeným způsobem podle těla. Ale naneštěstí se rodíme do jeho přirozenosti, která je tím jeho jediným skutkem převrácená, padlá a hříšná. To je ta tíha a odsouzení kvůli jediné Adamově neposlušnosti. Totiž, že jsme tímto zdědili zkaženou, porušenou a hříšnou přirozenost a otročíme proto hříchu!  Do Krista je potom možné se narodit jen z Boží milosti, a to skrze pokání a víru. Tím člověk získá podíl na Božské přirozenosti a unikne zhoubě Adamovi jediné neposlušnosti. Vidíme zhoubu Adamova provinění, ale milost je mocnější. Jeden skutek poslušnosti po mnoha skutcích neposlušnosti spolehlivě a neochvějně přináší milost všem vyvoleným Božím dětem! Ř 5, 16

Na světě jsou jen dvě skupiny lidí a není žádná třetí možnost. Není žádný třetí, čtvrtý, pátý zástupce lidstva. Není Krišna, Buddha ani žádný Mohamed. To je hlavní myšlenka páté kapitoly. Jde o evangelium. Kdo je v prvním Adamovi spěje k záhubě. Záchrana je v druhém Adamovi. V Ježíši Kristu, skrze pokání a víru. Pavel tedy v páté kapitole do hloubky vysvětluje postavení potomků Adamových před Bohem a volá všechny lidi k pokání.

B. Komu všem odsouzení, komu všem ospravedlnění?

Proto Pavel několikrát zesiluje a opakuje svou argumentaci, týkající se jediných dvou zástupců lidstva. Adama a Krista. V našem dnešním textu pokračuje slovy.

Římanům 5:18 A tak tedy: Jako jediné provinění přineslo odsouzení všem, tak i jediný čin spravedlnosti přinesl všem ospravedlnění a život.

Od chvíle, kdy byl tento text napsán, rozjitřuje srdce křesťanů. Pavel píše zcela zřetelně a srozumitelně, že jedno provinění přineslo odsouzení všem. A jediný čin spravedlnosti přinesl všem ospravedlnění a život. Všichni lidé byli v Adamovi odsouzeni a všichni lidé budou v Kristu spaseni!

Ale Písmo je potřeba vykládat v kontextu. V kontextu oddílu, kapitoly, listu i celého Písma. Kontext oddílu i kapitoly mluví o jediných dvou zástupcích lidí před Bohem. O činu neposlušnosti prvního, který uvedl smrt a odsouzení na všechny své potomky. Každý člověk narozený do tohoto světa se rodí v Adamovi a zůstává v něm, pokud nečiní z Boží milosti pokání v Kristu. Kontext oddílu i kapitoly mluví jasně i o činu poslušnosti a lásky druhého Adama, který ospravedlnil a přivedl na kříži k životu všechny v Něm. Všechny narozené v Kristu a z víry v Krista.

Celý list je potom jedním velikým a nádherným vyložením evangelia a mluví o Božím hněvu proti každému, kdo popírá svým životem pravdu. Což je opět každý potomek Adama. Vrcholem celého listu je potom Ř 1, 16-17.

  • Římanům 1:16-17 Nestydím se za evangelium: je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro Řeka. Vždyť se v něm zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; stojí přece psáno: `Spravedlivý z víry bude živ.´

Každý, kdo věří, nebo chcete-li spravedlivý z víry je pouze ten každý, kdo z Boží milosti činil v Kristu pokání a věří evangeliu. Je to tedy každý v Kristu! A co se týče Písma, to sleduje od samého počátku také jen dvě linie lidí. Ti, kteří odpírají Boží pravdě a ti, kteří ji věří. Vzpomeňte na Kaina a Ábela. Ábelova oběť nebyla lepší proto, že šlo o maso z ovcí, ale proto, že ji Ábel přináší z víry. Kain nevěřil. Nebo žalm první.  A Janovo evangelium, třetí kapitola, verše 16-18.

  • Žalmy 1:1-6 Blaze muži, který se neřídí radami svévolníků, který nestojí na cestě hříšných, který nesedává s posměvači, nýbrž si oblíbil Hospodinův zákon, nad jeho zákonem rozjímá ve dne i v noci. Je jako strom zasazený u tekoucí vody, který dává své ovoce v pravý čas, jemuž listí neuvadá. Vše, co podnikne, se zdaří. Se svévolníky je tomu jinak: jsou jak plevy hnané větrem.  Na soudu svévolní neobstojí, ani hříšní v shromáždění spravedlivých. Hospodin zná cestu spravedlivých, ale cesta svévolníků vede do záhuby.
  • Jan 3:16-18 Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen. Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, je již odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.

Kdo věří v Krista není souzen, má život věčný. Byl vyjmut z pokolení prvního Adama a zrozen do Krista. Kdo nevěří, zůstává v prokletí Adamových beder!

Je tedy jasné, že verš Ř 5, 18 by se měl číst takto:

  • Ř 5, 18 A tak tedy: Jako jediné provinění přineslo odsouzení všem (kdo jsou a zůstávají v Adamovi), tak i jediný čin spravedlnosti přinesl všem (kdo se narodili do Krista a jsou v Kristu) ospravedlnění a život.

Toto rozdělení na dvě skupiny je potvrzené i ve verši devatenáct. Dvě skupiny lidí, kdy ta první v Adamovi je v počátečním stavu větší, protože každý se rodí z Adamových beder a patřili do ní rodem i všichni křesťané, a ta druhá je výběrová, vyvolená před stvořením světa.

  • Efezským 1:4 v něm nás již před stvořením světa vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří.
  • Římanům 8:29-30 Které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna, tak aby byl prvorozený mezi mnoha bratřími; které předem určil, ty také povolal; které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také uvedl do své slávy.

Podívejme se nyní na verš devatenáctý, tam uvidíme, co je Bohu milé a co nenávidí. Uvidíme i důsledky toho, jak konáme. Uvidíme život a smrt. Uvidíme změnu přirozenosti, nové narození z Boha. Verš 19. Pavel zaznamenal tato slova.

C. Poslušnost miluje Bůh

Ř 5,19 Jako se neposlušností jednoho člověka mnozí stali hříšníky, tak zase poslušností jednoho jediného mnozí se stanou spravedlivými.

V tomto verši uvidíme, že slovo mnozí u obou skupin musíme vykládat v kontextu hlavní myšlenky páté kapitoly. Slovo mnozí nás trochu svádí k interpretaci, že mnozí z Adamových potomků propadli odsouzení, ale ne všichni. A mnozí v Kristu budou spaseni, ale ne všichni. Takový výklad vůbec nebere v potaz kontext kapitoly i celé Bible, o kterém jsme již mluvili. V řeckém textu je polloí, mnozí. Jde o množné číslo, mužského rodu polis, tedy mnohý. Slovo v jeho významu překládáme jako četný, velký, velmi početný, nebo přemnohý.  Ukazuje to na velikost té skupiny, velikost toho zástupu lidí. Zástup Adamových potomků propadlých vinou Adama zhoubě je nespočetný. Jsou to skutečně miliardy lidí, kteří se narodili a ještě narodí. A zástup omilostněných v Kristu je také nespočetný, poslouchejte, co říká Bůh Abrahamovi.

  • Genesis 22:16 "Přisáhl jsem při sobě, je výrok Hospodinův, protože jsi to učinil a neodepřel jsi mi svého jediného syna, jistotně ti požehnám a tvé potomstvo jistotně rozmnožím jako nebeské hvězdy a jako písek na mořském břehu. Tvé potomstvo obdrží bránu svých nepřátel a ve tvém potomstvu dojdou požehnání všechny pronárody země, protože jsi uposlechl mého hlasu."

To je o vyvoleném a v Kristu omilostněném Božím lidu!  Bůh to učiní a již učinil. V Janově zjevení čteme.

  • Zjevení Janovo 7:9 Potom jsem viděl, hle, tak veliký zástup, že by ho nikdo nedokázal sečíst, ze všech ras, kmenů, národů a jazyků, jak stojí před trůnem a před tváří Beránkovou, oblečeni v bílé roucho, palmové ratolesti v rukou.

A musíme si dobře uvědomit, že Bůh svůj lid k tomu určil již před stvořením světa, před počátkem na věčnosti Ef 1, 4. Proto slovo mnozí ve verši Ř 5, 19 neznamená nic jiného než skutečnost, že všechny výhonky a ratolesti Adamova kmene propadli soudu a zhoubě, jde o nesmírný zástup. A všechny výhonky milostí vyjmuté, vložené a naroubované do Krista jsou v Kristu ospravedlněni a znovu jde o nesmírný zástup.

Jaké poznání z toho pro nás plyne? Nepodceňujme hřích ve svých životech, když vidíme sílu jediné neposlušnosti Adama. Mějme náš hřích v nenávisti. A také radujme se se z ještě větší síly Boží milosti, protože jeden skutek spravedlnosti Krista přemohl četné a mnohé hříchy nespočetného zástupu. To je síla poslušnosti jednoho skutku.

Neposlušnost Bůh nenávidí. Neposlušnost je hřích. Nejednat podle vůle Boží je vždy svévole a tedy hřích. Takový skutek Bůh trestá. Takový skutek má vždy velmi zhoubný dopad na nás i naše okolí.

Naproti tomu v Kristu jsme vedeni k poslušnosti. Abychom ji následovali a učili se ji v Kristu. Poslušnost Bůh miluje a poslušnost Bůh odměňuje. Bůh žehná poslušným. Když Saul omlouvá svou neposlušnost, která pramenila ze strachu z lidí, když se vymlouvá, proč nevybil vše i s dobytkem, jak měl. Když si chce koupit Boha tím, že mu nabízí dobytek propadlý klatbě jako obětní dar, co slyší z úst Samuela? Velmi vážná slova.

  • 1 Samuelova 15:22 Tu řekl Samuel: "Líbí se Hospodinu zápalné oběti a obětní hody víc než poslouchat Hospodina? Hle, poslouchat je lepší než obětní hod, pozorně rozvažovat je víc než tuk beranů.

Proto milovaní poznávejme Boha a Jeho vůli a modleme se, abychom byli v Kristu poslušní. Abychom Bohu nenabízeli svou vlastní cestu a oběti podle našich představ, které jsou před Bohem jen zvůlí! I dobré věci, které jsou nám přednější než Boží Syn a evangelium jsou hříchem, jsou modlou. Nehřešit neznamená jen nekrást, necizoložit, nezabíjet, nepodvádět, nelhat atd. Nehřešit znamená milovat Boha celým svým srdcem, duší, silou a myslí! Vzdát mu čest a úctu, jak On je hoden a jak Mu náleží! Mít Krista na prvním i posledním místě. Nehřešit neznamená jen bojovat v našich životech se zjevně zlými sklony a skutečnostmi, ale znamená to dobře, pozorně rozvažovat své motivy a situace, kdy zdánlivě dobrá věc z lidského pohledu, se nám stává pastí a léčkou.

Jsou to situace podobné té Saulově, kdy strach z lidí ho vedl k tomu, že neposlechl a otupil jasnou Boží vůli. Bůh nenávidí neposlušnost a miluje poslušnost. Následovat neposlušnost Adama, či Saula spěje ke smrti. Následovat poslušnost Krista spěje k životu. Vždyť spravedlnost požadovaná zákonem může být naplněna jen v těch, co se řídí vůlí Boží. Kdo činí jen podle své vlastní vůle a činí jen co sám chce, spěje ke smrti a nelíbí Bohu. Ale ten, kdo činí vůli Boží spěje k pokoji a k životu a Bůh má v něm zalíbení. Ř 8, 4

Poznání pravdy o milosti, která je mocnější než hřích, nám může dát odvahu v konkrétní situaci, kdy budeme v pokušení jít vlastní cestou kvůli strachu z lidí jako Saul. Otupit ostří evangelia, nebo mít podíl na hříchu druhých, k tomu všemu můžeme být strachem z lidí pokoušeni.

 Nebo když nás Bůh volá ke službě církvi, ale my chceme jít vlastní cestou. Chceme být dobří ve sportu, nebo chceme studovat VŠ, naučit se další jazyk, více se věnovat péči o sebe a své zdraví, pěstujeme si své koníčky. To jsou dobré věci. Ale zkoumejme své motivy, své srdce, hledejme milost kříže. Protože ta nám dá sílu vzdát se své vůle, své cesty a vykročit za Kristem. Pán Ježíš se zřekl úplně všeho. Zřekl se sám sebe a úplně se vylil jako mocný pramen živé vody.

  • Filipským 2:5-8 Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.

Vidíme našeho Pána v Jeho slávě a záři? Vidíme plnou moc a sílu milosti jediného skutku, Kristova kříže? Ano, vidíme, že milost je mocnější, účinnější, působivější, efektivnější. Je prostě víc než hřích.

III. Touha po zakázaném ovoci a Boží vláda! (V 20–21)

A. Zákon i hřích jsou od počátku podrobeni Boží vládě!

Nyní se ale podíváme na roli zákona v celé záležitosti. Již jsme si řekli, že role zákona byla usvědčit celý svět z viny, ukázat na hřích člověka, umlčet ústa každého člověka. Odhalit jeho padlost a zoufalý stav v Adamovi. Poukázat na soud a potřebu spásy Ř 3, 19.

V tuto chvíli ale budeme sledovat ještě jeden cíl zákona. Ten cíl je naprosto v souladu s důrazem páté kapitoly. S tvrzením, že milost v Kristu je víc než prokletí v Adamovi. Pavel nás vede tímto směrem, poslouchejme:

  • Římanům 5:20 K tomu navíc přistoupil zákon, aby se provinění rozmohlo. A kde se rozmohl hřích, tam se ještě mnohem více rozhojnila milost,

Vidíme zřetelně a velmi jasně služebnou roli zákona. Ale nejen zákon i role hříchu je podrobena vítězící Boží milosti. Bůh je svrchovaný. Uvědomme si, že od počátku spěje vše přímo, neochvějně a pevně k jednomu jedinému cíli.

  • Efezským 1:5-10 Ve své lásce nás předem určil, abychom rozhodnutím jeho dobroty byli skrze Ježíše Krista přijati za syny a chválili slávu jeho milosti, kterou nám udělil ve svém Nejmilejším. V něm jsme vykoupeni jeho obětí a naše hříchy jsou nám odpuštěny pro přebohatou milost, kterou nás zahrnul ve vší moudrosti a prozíravosti, když nám dal poznat tajemství svého záměru, svého milostivého rozhodnutí, jímž si předsevzal, že podle svého plánu, až se naplní čas, přivede všechno na nebi i na zemi k jednotě v Kristu.

Všimněte si, že tento oddíl jasně mluví o plánu, který Bůh od počátku naplňuje. Satanova vzpoura nebyla něčím, co Bůh nečekal a co Ho donutilo ke změně plánu. On ji předzvěděl, naplánoval a zahrnul do svého plánu. To samé platí o Adamovi a Evě. Nepřekvapili Boha. Nezaskočili Ho. Nepřivedli Ho do úzkých! Bůh nesešel a nesejde ze své cesty! On je svrchovaný!

Stejně dokonale je svrchovaná i Jeho milost. Boží prozřetelnost a pevnost se kterou Bůh vše pevně drží ve svých mocných pažích se projevuje tím více, čím více se vzbouřené mocnosti spolu se vzbouřeným člověkem snaží Božímu plánu zabránit. Vrchol toho všeho vidíme na kříži.

  • Žalm 2:1-4 Proč se pronárody bouří, proč národy kují marné plány? Srocují se králové země, vládcové se spolu umlouvají proti Hospodinu a pomazanému jeho: "Zpřetrháme jejich pouta, jejich provazy pryč odhodíme." Ten, jenž trůní v nebesích, se směje, Panovníkovi jsou k smíchu.

Když Pán umíral na kříži, smáli se Mu. „Hej ty tam nahoře, když jsi tak skvěle pomáhal jiným, pomoz teď sobě! Slez z kříže! Cože, že to nejde? No věděli jsme hned, že jsi podvodník!“

A protože služebník je vždy jako jeho pán, můžeme si být jisti, že stejně se radoval i Satan, vysmíval se Kristu a měl pocit, že zvítězil. Ale ten, jenž trůní v nebesích se směje od počátku! Smál se jako první a bude se smát i jako poslední! To říká žalm druhý ve čtvrtém verši.

Milost je prostě víc než zhoubná síla hříchu. A proto Pavel říká, že tam kde bují, roste a rozmáhá se hřích, tam ještě více roste Boží milost a všechno Boží mocí přemáhá. Milost je, vždy byla a bude víc než síla hříchu. Ze své podstaty. Je z Boha, od Boha a skrze Boha Ježíše Krista! Hřích má svůj původ ve stvoření, v jeho vzpouře. Má svou moc ze zákona. Zákon je od Boha, a tak tedy hřích má svou moc propůjčenou a jasně podřízenou Bohu a Jeho prozřetelné svrchovanosti.

Hřích má pocit, že když roste, tak vítězí. Ale mýlí se a kříž Krista to prokázal. První Adamův hřích má strašlivou moc. Uvrhl do zkázy celé lidstvo i tvorstvo. Nejhorším hříchem všech dob, který měl kořeny v Adamově hříchu a byl jeho vyvrcholením, ovocem však bylo ukřižování Božího Syna. To je nestrašlivější věc, co kdy byla učiněna! Boží spravedlnost a Boží láska vzkřísila však Krista z mrtvých. Smrt Ho neudržela ve své moci, protože On hříchu neučinil. Ta samá moc přináší Božím dětem milost a čím větší je provinění Božích dětí ve starém životě, tím mocnější je milost v jejich novém životě. Hřích je odsouzen od počátku a navždy k porážce i když dosáhl své nejvyšší mety, ukřižování Božího Syna. Proto Pavel říká.

  • Římanům 5:20 K tomu navíc přistoupil zákon, aby se provinění rozmohlo. A kde se rozmohl hřích, tam se ještě mnohem více rozhojnila milost,

Zákon vynesl hřích na světlo, usvědčil celý svět lidí z viny, zavřel a zavře každá ústa. Zákon také rozhojnil hřích. Jak je to možné? Zákon dává poznání hříchu a hřích používá přikázání zákona k tomu, aby v srdci člověka probudil všechnu žádostivost hříchu. Zakázané ovoce nejvíce chutná. To je o hříšném srdci člověka. Moje maminka nikdy netrpěla chutí na sladké. Když jí sladké doktor zakázal kvůli cukrovce, všechno se změnilo. Pavel říká o kus dále v listu Římanům:

  • Římanům 7:7-8 Co tedy máme říci? Že zákon je hříšný? Naprosto ne! Ale hřích bych byl nepoznal, kdyby nebylo zákona. Vždyť bych neznal žádostivost, kdyby zákon neřekl: ` Nepožádáš! ´ Hřích použil tohoto přikázání jako příležitosti, aby ve mně probudil všechnu žádostivost; bez zákona je totiž hřích mrtev.

 Zákon, aby odhalil všechnu hloubku naší zkaženosti, ničící sílu hříchu a absolutní zotročenost člověka povolává jakoby hřích k životu, probouzí ho v plné síle. Tím vším však slouží zákon a koneckonců i hřích Boží milosti a ukazují na její absolutně přemáhající charakter.  

B. Hřích je „pouhým“ hnojivem vpraveným do půdy milosti!

V posledním verši našeho oddílu, ve verši 21 Pavel zakončuje pátou kapitolu. Stojí tam.

  • Ř 5, 21 aby tak jako vládl hřích a přinášel smrt, vládla ospravedlněním milost a přinášela věčný život skrze Ježíše Krista, našeho Pána.

Všimněte si dobře spojky aby. Dvacátý první verš vysvětluje znovu proč zákon rozhojňuje hřích. Na místě bezuzdnosti hříchu ještě více vyniká milost. Je to zdánlivý paradox. Ale jen zdánlivý. Jestliže jeden čin poslušnosti stačí na mnohá provinění všech vyvolených, potom se hřích marně namáhá a v podstatě jen připravuje hřiště pro skutečného šampióna. Hřích není ten skutečný a vždy vítězící šampión. Tím je milost.

Pokud hřích běsní, kypí a namáhá se na scéně světa, aby se ukázal ve své mocné roli, potom jen připravuje půdu pro skutečného hlavního hrdinu. Pro skutečného držitele Oskara Oskarů všech dob. Hřích nemá prostě hlavní roli. Tu má Boží milost. Pokud hřích požírá všechno kolem sebe a snaží se vše ovládnout svou smrtící mocí, potom jen připravuje půdu pro návrat skutečného Krále králů, Ježíše Krista. On je skutečným Pánem, zdrojem a dárcem milosti. To je vše přemáhající a nekončící milost Boží.

 Zákon byl dán jako dobrý nástroj a ukazatel hloubky hříchu, toho, jak hřích kypí, bují, vzdouvá se a napřahuje se ve své pýše až k nebi a Bohu, který vládne. Ale již byl sražen a poražen. Dokonce byl od počátku svrchovaně použit. Je pouhým hnojivem, které čím více přibývá, tím více dává růst milosti Krista. Čím více vládne, čím více zabíjí, tím více vládla, vládne a bude vládnout Boží milost skrze evangelium Ježíše Krista. Už chápeme, proč se Pavel za evangelium nestydí? Proč se chlubí jen a jen evangeliem? Jsme zpátky ve vrcholu celého listu.

  • Římanům 1:16-17 Nestydím se za evangelium: je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro Řeka.  Vždyť se v něm zjevuje Boží spravedlnost, která je přijímána vírou a vede k víře; stojí přece psáno: `Spravedlivý z víry bude živ.´

Ať se hřích i temnota namáhají, jak chtějí. Nemohou zvítězit. Jsou jen součástí Božího plánu.

Ano hřích vládl, vládne a bude vládnout. Tvrdě, nekompromisně. Dalo by se říci dokonale a rezolutně. Přesto ne svrchovaně. Hřích není svébytný, nemá život sám v sobě. Je závislý na Božím plánu, v něm byl předzvěděn a uveden do života. Hřích nikdy nikoho nevlastnil, kdo mu nebyl svrchovaným rozhodnutím Božím vydán. Hřích není pánem svého bytí. Bůh určuje jeho hranice. Kdo mu patří, kam až může jít. Bůh určil, kdy hřích povstal a vešel do světa. Bůh určil, kdy byl na kříži hřích poražen. Bůh určil i den, kdy bude navěky zahlazen a naprosto zapomenut. Nezbude po něm ani památky. Pavlovo prohlášení, aby tak jako vládl hřích a přinášel smrt, vládla ospravedlněním milost a přinášela věčný život je nutné číst následovně.

„Tak jako jistojistě vládl skrze jeden skutek neposlušnosti hřích a přinášel smrt, ještě jistojistěji a mnohonásobně účinněji bude vládnout Boží milost skrze jediný skutek poslušnosti Ježíše Krista! Hřích bude zničen, ani vzpomínka na něj nezůstane. Milost kříže je a bude s námi navěky.“

Milost je větší milovaní!

  • Zjevení Janovo 21:1-4 A viděl jsem nové nebe a novou zemi, neboť první nebe a první země pominuly a moře již vůbec nebylo. A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha. A slyšel jsem veliký hlas od trůnu: "Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid; on sám, jejich Bůh, bude s nimi, a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo."

IV. Aplikace

Dnešní oddíl je teologií. Přesto i z něj povstávají aplikace. První je jistota naprosté Boží vlády. Vzpírat se Bohu je marnost. Činit pokání je příkaz všem lidem. Sk 17, 30. A pro křesťana je pokání trvalý stav.

Nepodceňujme hřích v našich životech, protože jsme pod milostí. Má stále stejnou ničivou sílu, jakou měl vždy a bude mít až do svého úplného potření. Nezahrávejme si s ním.

Spolehněme se na milost ve chvílích boje s hříchem! Hřích není radno podcenit, ale milost je větší. Bojuješ s hříchem? Zdá se ti k neporažení? Upři svůj pohled na Krista, čiň pokání, modli se, znovu se zvedni! Bůh je věrný. On vede a střeží tvou víru. Hřích nad tebou nepanuje! Pamatuj na to a věř!

Amen!

Osnova kázání