Takto musí muž milovat svou ženu (Ef 5,28)

Kristova láska v manželství křesťanů

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 9. února 2020

Pokoj vám a milost, milovaní svatí. Jsem rád, že spolu můžeme znovu po nějaké době otevřít list Efezským a pokračovat v našem výkladu. Jsme v oddíle, který mluví o Duchem svatým naplněných vztazích. Dneska zůstaneme zase jenom u jednoho verše, resp. u první části tohoto verše a v našem výkladu se zaměříme především na první slovo tohoto verše, v němž se skrývá celý obsah nejen tohoto, ale také všech předchozích veršů, které mluví o tom, jak má muž milovat svou ženu:

  • Ef 5:28 Takto jsou tedy muži povinni milovat své manželky…

Apoštol v tomto jediném verši znovu několika slovy shrnuje předchozí verše, které začínají příkazem ve verši 25: „Muži, milujte své ženy!“ Znovu opakuje to, co už řekl. Dobře si toho všimněte – ale nejdřív se asi musíme zastavit u toho slova, které tady je hned na začátku 28. verše. V Ekumenickém překladu je tam spojka „proto“. To není úplně špatně, ale také to není úplně přesně. Spojka proto mluví o příčině a důsledku. Což je v našem textu naprosto jednoznačně vyjádřeno. Na jedné straně je tam řečeno, že takto Kristus miluje svou církev a z toho vyplývá, že muži mají také takto milovat své manželky. Protože Kristus takto miloval, i vy, muži, máte takto milovat. Kristus miluje svou církev, která je jeho nevěstou, proto i vy, muži, milujte svou ženu, která je vaší nevěstou. To je zjevné. Ale nevyjadřuje to úplně všechno, co vyjadřuje slovo, které tam v originále Duch svatý použil. Mimochodem z českých překladů jenom Ekumenický používá slovo „proto“. V ostatních překladech je slovo „tak“, „takto“, „tak také“ nebo „právě tak“. Tato slova ještě více zdůrazňují, co je záměrem autora v tomto textu. Není to jenom příčina a důsledek, ale je to také vzor k následování. A Pavel o tom v celém tomto oddíle mluví hned několikrát. Na začátku, když přikazuje mužům, aby milovali své ženy, říká – jako si Kristus zamiloval církev. A o pár veršů dál čteme:

  • Ef 5:31-32 ‚Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo.‘ Je to velké tajemství, které vztahuji na Krista a na církev.

Vztah Krista a jeho církve je tady přirovnán ke vztahu muže a ženy, k manželství. Vztah Krista a jeho církve je vzorem pro křesťanské manželství. Proto bude a musí být manželství křesťanů jiné, než je manželství všech ostatních lidí. Kromě křesťanů nemá nikdo jiný jako vzor vztah Krista a jeho církve, a i kdyby ho měl, nemůže mu rozumět, dokud se nenarodí z Ducha svatého. Tento vzor dělá z manželství křesťanů něco naprosto unikátního. Na začátku dvacátého osmého verše Pavel používá slovo, které můžeme v tomto kontextu přeložit nejlépe slovem „takto“ nebo „právě tak“ – znovu se tu opakuje, jak má muž milovat svou manželku. A nemůžeme se divit tomu, že to Pavel tolik opakuje a zdůrazňuje. Žádný člověk se nerodí jako křesťan, většina křesťanů uvěří až v dospělosti, většina z nás zde jsme uvěřili jako první ve své rodině, nevyrostli jsme v křesťanské rodině a jediný vzor manželství, který jsme znali, bylo pohanské manželství, které je založené na něčem úplně jiném, než na Kristu. A úplně stejně na tom byli křesťané v Efezu nebo kdekoliv jinde v prvním století. Proto potřebujeme tolik slyšet o tom, jak má vypadat křesťanské manželství.

Dneska si z našeho textu na prvním místě připomeneme, že příkaz milovat se netýká jenom mužů, manželů, ale týká se všech křesťanů – a vzorem lásky pro každého křesťana je Pán Ježíš Kristus a jeho láska k nám, k jeho církvi. Dále se vrátíme do předchozích veršů a ukážeme si, jak Kristus miluje svou církev a co to znamená pro nás, a nakonec se podíváme na slovo, které Duch svatý použil k vyjádření příkazu nebo povinnosti milovat. Pojďme teď tedy k prvnímu bodu dnešního kázání:

I. Podle lásky poznají Kristovy učedníky

Mluvíme o vztahu mezi mužem a ženou v manželství a o příkazu pro muže, který zní milovat svou ženu, jako si Kristus zamiloval církev. Ale jak už jsme si řekli vícekrát, není to příkaz, který by byl určený jenom mužům. Láska má být znakem všech Kristových učedníků. Pán Ježíš shrnul všechny požadavky Mojžíšova zákona do dvou jednoduchých – ale tím neříkám lehkých – přikázání, do dvojpřikázání lásky. Mimochodem můžete se občas setkat s tím, že shrnutí zákona najdeme v desateru přikázání. Ale Bible to vůbec nikde neříká. Ale čteme, že Bůh řekl Mojžíšovi:

  • Exodus 24:12 Vystup ke mně na horu a pobuď tam. Dám ti kamenné desky – zákon a přikázání, které jsem napsal, abys jim vyučoval.

Desatero je zákon a přikázání. Shrnutí zákona je v přikázání lásky. Když se Ježíše ptali, které přikázání je největší, řekl:

  • Matouš 22:37-40 ‚Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.

Toto je shrnutí zákona a proroků. Proto Pavel říká:

  • Ř 13:8-10 Nikomu nebuďte nic dlužni, než abyste se navzájem milovali, neboť ten, kdo miluje druhého, naplnil zákon. Vždyť přikázání ‚nezcizoložíš, nezabiješ, nepokradeš, nepožádáš‘ a kterákoli jiná jsou shrnuta v tomto slovu: ‚Milovati budeš bližního svého jako sebe samého.‘ Láska neudělá bližnímu nic zlého. Je tedy láska naplněním zákona.

Pán Ježíš také dal svým učedníkům nové přikázání. Nové v kontrastu k tomu starému. Staré přikázání bylo napsané Božím prstem na kamenných deskách, nové přikázání je napsané Duchem svatým do srdcí křesťanů. Svou podstatou bylo staré shodné s novým, ale zatímco staré bylo formulováno jako seznam příkazů, jako zákon, nové je formulováno přímo:

  • J 13:34-35 Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.

Proto může Jan říci, že nepíše nové přikázání, ale staré, které tady bylo už od počátku – protože zákon a proroci spočívali na přikázání milovat Boha a bližního. Ale zároveň Jan říká:

  • 1J 2:8-11 A přece vám píšu přikázání nové – vždyť se stalo skutečností v něm i ve vás, že tma ustupuje a pravé světlo již svítí. Kdo říká, že je v světle, a přitom nenávidí svého bratra, je dosud ve tmě. Kdo miluje svého bratra, zůstává ve světle a není nikomu kamenem úrazu. Kdo nenávidí svého bratra, je ve tmě a ve tmě chodí.

Jan mluví o přikázání lásky. To je poznávací znak nejenom manželů, ale všech křesťanů. Věřím, že tomu rozumíme docela dobře, problém nám dělá praxe. Láska nemůže být teoretická, protože potom už to není láska. Láska se musí projevovat praktickým způsobem. Nyní bych chtěl zmínit alespoň tři aspekty křesťanské lásky, které musí být zjevné mezi učedníky, aby svět poznal, že se jedná o Kristovy učedníky a další ještě za chvíli.

Prvním z nich je vzájemná praktická služba. A nejedná se jenom o případy nouze, nedostatku nebo naplnění potřeb. Myslím, že v tom máme opět celkem jasno – pokud některý bratr nebo sestra potřebují naplnit nějakou potřebu (a dneska to asi nebude hlad nebo nedostatek oblečení), je naší povinností tuto potřebu naplnit. Starší sestra potřebuje odvézt k lékaři, někdo osamělý potřebuje navštívit, přinést jídlo, pomoci s úklidem, někdo méně šikovný potřebuje pomoci s něčím, co těžko zvládá. Když jsme se vloni přestěhovali, jeden bratr ze sboru ochotně přijel, aby mi pomohl zapojit vypínače a zásuvky. Bratři a sestry nám pomohli se stěhováním a vymalováním. To je křesťanská služba bratrské lásky, praktická pomoc druhým.

Jinou oblastí vzájemných vztahů je čistota těchto vztahů – a sem patří další dva aspekty lásky, které chci zmínit. Láska se vždycky raduje z pravdy (1K 13,6). Žít v lásce znamená žít ve světle. Naše vztahy musí být vždycky založené na pravdě. Co to znamená? Písmo v tomto ohledu mluví o dvou věcech, o dvou stránkách jedné věci – odpuštění a smíření.

  • Koloským 3:13 Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy.

Křesťané si mají odpouštět. Odpuštění znamená, že někdo se proti mně provinil, ale já jsem se rozhodl, že nebudu jeho hřích připomínat, že ho přikryji stejně, jako Bůh přikryl mé hříchy. To není o pocitech, ale o rozhodnutí, o trvalém postoji. Neexistuje nic takového jako dočasné odpuštění – odpouštím ti, ale už s tebou nechci mít nic do činění. V knize Přísloví čteme:

  • Př 19:11 Prozíravost činí člověka shovívavým, promíjet přestupky je jeho ozdobou.

Je mnoho věcí, které máme takto promíjet a vůbec je není třeba řešit s druhou stranou – a to znamená, že žijeme v lásce. Neužíráme se hněvem nebo záští, nenecháme vyrůstat hořkost, nebažíme po pomstě, ale odpouštíme si navzájem. Ale jsou i takové, které musíme řešit s druhou stranou, protože jinak nežijeme v lásce. Kdy nelze přejít přestoupení? Obecně můžeme říci, že to je tehdy, když vážně znevažuje Boha, nebo kdyby mělo trvale poškozovat náš vztah nebo ubližovat ještě dalším lidem a v případě, kdy vážně ubližuje tomu, kdo se ho dopouští.

V takových případech musíme jít nejdřív na kolena před Boží tvář, a tohle bych chtěl opravdu hodně zdůraznit, protože naší přirozeností je jít nejdřív za nějakým dalším bratrem nebo sestrou a mluvit o hříchu někoho jiného s dalším člověkem. Ale pokud něco takového uděláme, už nežijeme v lásce. Naší zodpovědností je nejdřív vždycky řešit věci s Bohem. Potom si máme vyndat trám z vlastního oka, a teprve potom máme – v duchu mírnosti a laskavosti jít za bratrem. Totéž platí, jestliže si myslíme, že bratr má něco proti mně. Pán Ježíš dokonce říká, že to je důležitější, než přinášet Bohu dary na oltář, než uctívat Boha – v lásce obnovovat naše vztahy v církvi. A to už nás vede ke druhému bodu dnešního kázání:

II. Co pro nás znamená Kristova láska k církvi

Pavel píše manželům a říká jim, jak má vypadat jejich láska k manželce. Má vypadat jako Kristova láska k jeho církvi. Jak tedy Pán Ježíš miloval církev? Máme to tu ve třech předchozích verších jednoduše popsané (a ještě to pokračuje v následujících dvou). Pojďme se tedy podívat od dvacátého pátého verše na aplikace, které v těchto verších vidíme. Už jsme jich zmínili dost v předchozích kázáních, nyní některé zopakujeme, a ještě nějaké další přidáme. To první, co vidíme je:

Naprostá, totální, absolutní oddanost a láska k manželce. Kristus si zamiloval svou církev (Ef 5,25). Zamiloval si jenom svou církev a v tomto smyslu má oči jenom pro svou církev. Je jí oddaný tak, že sám sebe za ní dal. Pohled světa na lásku je často úplně opačný, je sobecký a zaměřený na sebe. Vztah mezi mužem a ženou je založený na zákoně, tedy něco za něco. Když ty budeš dělat tohle, já budu dělat toto. Když ty něco uděláš, já něco udělám. Lidé spolu jednají na základě zásluh. Tohle si zaslouží a tohle si nezaslouží. Já si obvykle zasloužím mnohem víc, než ten druhý. Ale Kristova láska je založená na milosti. On nás miloval, když jsme ještě byli hříšní (Ř 5,8.10). Nezasloužili jsme si jeho lásku. Stejně tak láska muže k ženě musí být založená na milosti, láska v církvi musí být založená na milosti. Nemilujeme druhé proto, že by si to zasloužili, ale protože Bůh si nás zamiloval. Jeho láska znamená odevzdat se druhému bez ohledu na to, jestli si to podle mě zaslouží nebo ne.

Co nás přivedlo k pokání, moji milí? V životě každého z nás Bůh použil nejrůznější věci, okolnosti, lidi, ale z objektivního hlediska to popisuje Boží slovo – a všimněte si, jak je jasné:

  • Ř 2:4 Či snad pohrdáš bohatstvím jeho dobroty, shovívavosti a velkomyslnosti, a neuvědomuješ si, že dobrotivost Boží tě chce přivést k pokání?

Boží dobrota nás přivedla k pokání. Byli jsme odporní hříšníci, kteří nenáviděli Boha, nehledali ho, žili jsme naprosto svévolně – to neznamená, že jsme nutně museli žít nemorálně nebo nezákonně, ale žili jsme bez Boha, řídili jsme se jenom svou vlastní vůlí, svou pýchou, svým sobectvím, svými žádostmi.

  • Ef 2:4-5 Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, z velké lásky, jíž si nás zamiloval, probudil nás k životu spolu s Kristem, když jsme byli mrtvi pro své hříchy.

To je milost. To je naprosté odevzdání se dobru druhého. To je způsob, jak máme milovat jeden druhého, jak má muž prokazovat lásku své ženě. Nezaslouženě, bohatě, hojně, neustále. Každý z nás musí usilovat o to, abychom milovali takovou láskou, jakou si Pán zamiloval nás. On nás miluje z celého srdce. Muži, bratře, miluješ svou manželku z celého srdce? Vím, že odpovíš, že ano, ale řekne to i tvá žena? A řekne to na základě zkušenosti, kterou s tebou má, nebo jenom proto, že tomu musí věřit, i když jí tvoje skutky úplně nepřesvědčují? Mohl by někdo říci, že Pánovo skutky nás nepřesvědčují o jeho lásce? Mohl by někdo říci, že Bůh s ním jedná tak, že si vůbec není jistý tím, že ho Bůh miluje? Můžeme procházet mnoha těžkými věcmi v životě, ale podívejte se, co udělal Bůh:

  • Jan 3:16 … dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.

Ježíš si zamiloval svou církev a miluje ji naprosto jedinečným způsobem. Nikoho jiného nemiluje tak, jako svou církev. Nemá žádnou další ženu, ani žádnou další lásku, ale vydal sám sebe za svou církev. Je své církvi cele oddaný a naprosto věrný. Bratře, je tvá žena naprosto jedinečná, co se týče tvých citů, co se týče tvého těla, co se týče tvé pozornosti? A podívejte se dále – vidíme:

Nepodmíněné obětování vlastních zájmů pro naplnění potřeb nevěsty, manželky. Ježíšova láska je vidět na kříži.

  • Ef 5:2 Kristus nás miloval a sám sebe dal za nás jako dar a oběť, jejíž vůně je Bohu milá.

Pán Ježíš obětoval všechno, co měl, dokonce svůj vlastní život. Všechny své výsady, své práva, své zájmy obětoval pro dobro své církve. Proto i my máme obětovat svá práva, své zájmy, své koníčky, svou pohodlnost, svou lenost, svou únavu, své touhy, své sobectví, prostě sebe sama pro dobro své manželky. A v církvi pro dobro bratrů a sester. Když se mluví o manželství, muži obvykle poukazují na Efezským 5,22-24, kde se mluví o podřízenosti ženy muži. Ale ten text je určen ženám, nikoliv mužům. Mužům jsou určené verše 25-30. Máme upřít pohled na Krista a sloužit svým manželkám tak, jako on sloužil nám. Bůh nám svěřil autoritu v rodině, a to znamená službu. Stejnou službu, jakou Pán sloužil nám. A všimněte si, jak často mluvil Ježíš o tom, co dělá pro druhé, a porovnejte to s tím, jak často něco pro druhé dělal. Dělal mnohem víc, než co říkal. Vždycky udělal mnohem víc, než co řekl. To je příklad pro každého manžela. My muži bychom chtěli, aby k nám naše ženy vzhlížely, aby nás milovaly, aby nás ctily, vážily si nás a obletovaly nás. Ale co děláme pro to, aby to mohly udělat naprosto přirozeně, s radostí a s láskou? Bratři, Bůh vás ustanovil, abyste byli těmi prvními, kdo bude ve vašem manželství milovat tak přemáhající láskou, že vaše žena nebude moci odolat, a bude reagovat ještě větší láskou a úctou. Vždyť:

  • 1 Janův 4:19 My milujeme, protože Bůh napřed miloval nás.

Jenom takovou lásku může a bude Bůh používat k proměně manželství a ke svědectví tomuto světu. A v dalších verších vidíme:

Účinné působení lásky, která očišťuje a posvěcuje. Ježíš nás neodolatelně přitáhl k sobě a cele se odevzdal tomu, aby nás posvětil (Ef 5,26-27). Každý muž je povolán k tomu, aby právě takto proměňoval svou manželku. Bratři, manželé, podílíte se na duchovním růstu své ženy? Podobá se vaše žena více Kristu díky tomu, že si vás vzala? Nebo je jako Kristus bez ohledu na to, že si vás vzala? Nebo se naopak kvůli vám podobá Kristu méně? Je z ní lepší žena, protože se za vás vdala?

Bratři, takto si Kristus zamiloval svou církev a sám sebe za ní dal, aby byla svatá a bezúhonná. Dobře vím z vlastní zkušenosti, že taková láska mi není vlastní. To, co je mi vlastní, je sobectví. Ale Bůh mi tady říká, že je mou povinností takto milovat svou ženu. A mě nezbývá nic jiného, než vyznat Bohu své naprosté selhání, svou neschopnost, a každý den k němu volat, aby mě uschopnil právě takto milovat svou manželku. Musíme jít ke Kristu, strávit čas u jeho nohou, dívat se na něj, učit se od něj, sytit se jím samotným a mocí Ducha být proměňováni do jeho podoby, protože jinak nikdy nebudeme moci milovat tak, jako nás miloval on. A to už nás vede k poslednímu bodu kázání:

III. Dluh lásky

Viděli jsme, že každý křesťan je povolán k tomu, aby miloval své bratry a sestry jako Pán miloval nás. Ukázali jsme si znovu, jak si nás Pán zamiloval a jaký je to vzor pro lásku muže a ženy v manželství. Nyní se musíme podívat ještě na jedno slovo v našem textu, které nám ukazuje na intenzitu a vytrvalost naší lásky. České překlady dvacátého osmého verše mluví o tom, že muži mají milovat, musí milovat, nebo jsou povinni milovat. Je to příkaz a je tam zdůrazněna povinnost, závazek. Duch svatý vedl Pavla, když psal tato slova a nechal ho zapsat slovo, které se na jiných místech překládá slovem dlužit. Je to slovo, které vyjadřuje povinnost, závazek i nutnost. A zároveň je to slovo, které ukazuje, že zodpovědnost je cele na naší straně. Je to náš dluh, tedy naše povinnost, náš závazek. My musíme platit, splácet tento dluh. Mohli bychom přeložit náš text asi takto: Muži, jste dlužni milovat své manželky právě tak, jako si Kristus zamiloval svou církev. Každý manžel je dlužníkem.

Když to takto řekneme, je to pokořující. Nechceme být dlužníky. Chceme být nezávislí. Chceme být těmi, na nichž budou druzí závislí. Ale být dlužníkem znamená být závislý. Být připoutaný. V jistém slova smyslu to znamená být otrokem. Dokud nezaplatím, nejsem svobodný. Proti tomu, co říká tento text, je hypotéka na byt v Praze něčím snadným a jednoduchým. S každou splátkou se blíží den, kdy to skončí, kdy budu vyvázán, kdy bude vymazáno věcné břemeno na katastru nemovitostí. Ale manželka je mnohem dražší. Tento dluh, bratři nebude nikdy vymazán, nikdy zaplacen. Je to dluh lásky, kde se splátky nezmenšují, ale zvětšují, protože naše láska má růst, musí růst. A každý další splátka, každý další den, každý další okamžik strávený s manželkou musí být větší splátkou lásky než ten předchozí. Tohle znamená, že dlužíme lásku. Přesně tu lásku, o které jsem mluvil před malou chvílí. A aby se sestry a ti, kdo nežijí v manželství, necítili nějak okradeni nebo poškozeni, podívejte se na to, co říká Písmo:

  • Ř 13:8 Nikomu nebuďte nic dlužni, než abyste se navzájem milovali, neboť ten, kdo miluje druhého, naplnil zákon.

Tady je stejné slovo jako v Ef 5,28. Mluví se tu o dluhu lásky, který mají všichni křesťané vůči sobě navzájem. Milovaní svatí, nejsme svobodní, ale jsme dlužníci. Máme závazek jeden vůči druhému – závazek milovat. Je to závazek, který začíná mezi mužem a ženou, v manželství. Právě tam bude vyjádřen nejsilněji. Ale sílu k naplnění čerpá od Pána, z jeho lásky, z jeho odpuštění, z jeho milosti, z jeho dobroty, z jeho hojnosti. Pán Ježíš vyprávěl podobenství o dvou dlužnících – jeden dlužil ohromnou sumu, ale jeho pán mu ji odpustil. A místo toho, aby ten člověk jednal stejně s těmi, kteří dlužili jemu, chtěl jiného muže, který mu dlužil neskonale méně, dát do vězení, aby zaplatil všechno do posledního haléře (Mt 18,23-35). A když Ježíš přišel do domu farizeje Šimona a přišla tam také prostitutka, která činila pokání, a farizeus byl pohoršen, co řekl Pán? Řekl Šimonovi podobenství:

  • Lukáš 7:41-42 Jeden věřitel měl dva dlužníky. První byl dlužen pět set denárů, druhý padesát. Když neměli čím splatit dluh, odpustil oběma. Který z nich ho bude mít raději?

Milovaní, i my jsme dlužni, ale ne sami sobě. A svou lásku k Pánu máme prokázat svou láskou k našim nejbližším, svou lásku ke svatým. Chtěl bych, abyste přemýšleli nad třemi otázkami: 1. Kolik mi Bůh odpustil? 2. Jak moc mě Bůh miluje? 3. Jak mám podle toho milovat svou manželku a své bratry a sestry v církvi? Bůh tak miloval svět … (J 3,16). Tak moc, tolik. To malé slovo „tak“ si zaslouží veškerou naši pozornost, protože mluví o velikosti, hloubce, výšce, šířce i délce Kristovy lásky k nám. To je láska, která hýbe naším srdcem, to je láska, která z nás dělá věčné dlužníky bratrů a sester, manželů a především manželek. To je dluh lásky, podle jehož splátek všichni poznají Kristovy učedníky.

  • 1 Janův 4:7 Milovaní, milujme se navzájem, neboť láska je z Boha, a každý, kdo miluje, z Boha se narodil a Boha zná.

Amen.

Osnova kázání